37 C 69/2021-101

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení částky 105 000 Kč takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 105 000 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobkyně se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky 105 000 Kč. Svůj nárok přitom opírala o tvrzení, že jí byla způsobena újma orgány moci veřejné. Konkrétně poukazovala na rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla žalobkyně podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody (nikoliv však pravomocně) a Krajský soud v Praze (rozhodující jako soud stížnostní) místo toho, aby věc projednal a rozhodl, vydal rozhodnutí, kterým porušil základní práva žalobkyně (což shledal i Ústavní soud). Dlužno poznamenat, že žalobkyně byla na základě nové žádosti dne 25. 2. 2021 z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěna.

2. Podstata sporu v projednávané věci tak spočívá v posouzení důvodnosti nároku žalobkyně, resp. posouzení splnění tří podmínek vyžadovaných zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“) pro dovození odpovědnosti žalované, a to sice zda: (i) existuje odpovědnostní titul (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup); (ii) poškozené vznikla újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s odpovědnostním titulem.

II. Obsah žaloby a souvisejících vyjádření

3. Žalobkyně ve své žalobě uvedla, že dne 19. 8. 2020 podala žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu, a to ve smyslu § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ TZ“), tedy po uplynutí jedné poloviny vykonaného trestu odnětí svobody. O této žádosti bylo rozhodnuto Okresním soudem Praha - západ, č. j. [číslo jednací], který žalobkyni podmíněně propustil z výkonu trestu odnětí svobody. Proti tomuto rozhodnutí podal stížnost státní zástupce. Krajský soud v Praze usnesením, č. j. [číslo jednací], zrušil rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu a znovu rozhodl tak, že se žádost odsouzené zamítá. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že žádosti odsouzené nemohlo být vyhověno, neboť nebyla splněna časová podmínka uvedená v § 331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ TŘ“), když předešlá žádost odsouzené byla zamítnuta a rozhodnutí o tomto nabylo právní moci dne 24. 6. 2020 a nová žádost o podmíněné propuštění byla podána dne 19. 8. 2020, tedy podstatně dříve než uplynula šestiměsíční lhůta vyplývající z citovaného ustanovení.

4. Podle žalobkyně bylo rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. [číslo jednací], v příkrém rozporu s konstantní judikaturou a rovněž i se stanoviskem Nejvyššího soudu ([spisová značka] vydané v jiné věci). Ve vztahu k legitimnímu očekávání odsouzené žalobkyně došlo k porušení principu rovnosti před zákonem, když platí, že zákon by pro všechny měl být vykládán stejně a že tedy rozhodovací praxe soudů by měla být pro všechny stejná a zároveň legitimně předvídatelná. Tento princip však byl porušen, neboť stížnostní soud rozhodl v rozporu se sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu, aniž by pro tento postup byly dány jakékoliv zvláštní podmínky. Žalobkyni tedy nezbylo, než podat ústavní stížnost proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze, č. j. [číslo jednací] O této stížnosti bylo Ústavním soudem rozhodnuto nálezem dne 25. 2. 2021, sp. zn. [ústavní nález], tak, že ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo zrušeno, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 listiny základních práv a svobod ve spojení s rovností v právech dle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve věci posléze rozhodl Krajský soud v Praze, který usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], napadené usnesení Okresního soudu Praha západ, č. j. [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí] zrušil.

5. Žalobkyně zdůrazňovala, že byla po celou dobu ve výkonu trestu s tím, že z tohoto výkonu trestu byla propuštěna dne 25. 2. 2021 na základě rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ, č. j. [číslo jednací]. V této souvislosti uváděla, že jí byla způsobena újma, a to sice porušením jejích práv garantovaných v 36 odst. 1 ve spojení s právem dle čl. 3 odst. Listiny základních práv a svobod. Újmu na straně žalobkyně bylo dle jejích tvrzení možné spatřovat v tom, že tato měla právo na projednání a rozhodnutí ve věci řádně a včas, přičemž byla po celou dobu omezena na osobní svobodě. Je zřejmé, že orgány státní moci, respektive soudy by k věcem, které se dotýkají osobní svobody jedince, měly přistupovat přednostně a obzvláště pečlivě. K tomuto však nedošlo. Vydáním rozhodnutí, kterým bylo zasaženo do základních práv žalobkyně, bylo žalobkyni upřeno právo, aby její žádost o podmíněné propuštění byla řádně a včas projednána, respektive, aby bylo rozhodnuto o stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí, jímž byla žalobkyně podmíněně propuštěna z výkonu trestu. Žalobkyně v souvislosti s uvedeným rozhodnutím byla nadále nucena setrvat ve výkonu trestu a o to závažnější dopad mělo nezákonné rozhodnutí do její osobnostní sféry. Setrvání ve výkonu trestu bylo o to tíživější, že žalobkyně trpí řadou zdravotních obtíží po jí nezaviněné autonehodě a zároveň je vyššího věku, což v kombinaci s její omezenou pohyblivostí a tím, že ve výkonu trestu byla poprvé, na žalobkyni působilo velmi negativně.

6. Pokud jde o samotnou výši odškodnění, žalobkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Výslednou částku poté kalkulovala v návaznosti na dobu realizace výkonu trestu, a to s počátkem vydáním nezákonného rozhodnutí Krajským soudem v Praze, č. j. [číslo jednací], dne [datum rozhodnutí] a konče propuštěním žalobkyně z výkonu trestu dne 25. 2. 2021 (jiná nesouvisející žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu, o níž bylo rozhodnuto Okresním soudem Praha - západ rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]). Dále uvedla, že za přiměřenou částku považuje částku 1000 Kč za jeden den trvání újmy (jeden den výkonu trestu), a to s ohledem na skutečnost, že žalobkyně vykonávala trest ve věznici s ostrahou. Nadto poukazovala na svůj vyšší věk, zdravotní obtíže, jakož i na skutečnost, že ve výkonu trestu byl jako prvotrestaná, přičemž vykonávala kratší trest (dva roky a šest měsíců).

7. Žalobkyně dále uvedla, že prostřednictvím výzvy uplatnila svůj nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu vůči Ministerstvu spravedlnosti České republiky. To reagovalo přípisem, že záležitost eviduje a od této doby do podání žaloby neobdržela od žalované žalobkyně jakékoliv stanovisko.

8. Žalobkyně závěrem navrhovala, aby soud rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 105 000 Kč, jakož i náhradu nákladů řízení.

9. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 16. 2. 2022 uvedla, že u ní žalobkyně dne 30. 7. 2021 uplatnila nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění ve výši 105 000 Kč v souvislosti s rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací].

10. Dále zdůraznila, že odpovědností titul je v projednávané věci dán. Žalovaná konkrétně konstatovala, že v předmětné věci došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], jež bylo Ústavním soudem nálezem sp. zn. [ústavní nález] ze dne 25. 2. 2021 zrušeno z důvodu, že Krajský soud v Praze nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu a bezdůvodně se v neprospěch žalobkyně odchýlil od sjednocené rozhodovací praxe. Za tuto skutečnost se žalovaná žalobkyni omluvila. Žalovaná však zároveň uvedla, že žalobkyně tvrzenou nemajetkovou újmu nijak nedoložila a že dle žalobkyní uvedených tvrzení není dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou nemajetkovou újmou.

11. Žalovaná proto navrhla, aby byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta a žalované přiznána náhrada nákladů řízení ve formě režijních paušálů.

12. V doplnění svého vyjádření ze dne 5. 5. 2022 poté žalovaná uvedla, že nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že nezákonné rozhodnutí - usnesení Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zapříčinilo to, že se žalobkyně nacházela ve výkonu trestu od 12. 11. 2020 do 25. 2. 2021. Žalobkyně se v té době nacházela ve výkonu trestu na základě pravomocného rozsudku trestního soudu, tudíž výkon trestu v žalobkyní uvedeném období byl zcela v souladu se zákonem. Dále zdůraznila, že na podmíněné propuštění neexistuje právní nárok (k tomu odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1.2020, sp. zn. [ústavní nález]). Kromě toho ústavní soud však již v minulosti nesčetněkrát ve své rozhodovací praxi podle žalované vyjádřil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody neimplikuje žádné základní právo (k tomu odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. [ústavní nález], nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. [ústavní nález], a nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. [ústavní nález]). Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody představuje podle žalované modifikaci pravomocně uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho zmírněním, které spočívá v prominutí jeho určité dosud nevykonané části. Soud může rozhodnout o předčasném propuštění odsouzeného na svobodu, jestliže odsouzený již vykonal část z uloženého trestu a dosavadní výkon trestu svědčí o jeho polepšení. Rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění je v zásadě fakultativní.

13. Žalobkyně ve své replice ze dne 9. 5. 2022 uvedla, že újma v podobě toho, že žalobkyně musela fakticky setrvávat ve věznici a byla tak omezena na osobní svobodě, je dostatečnou nemajetkovou újmou. Tato újma byla navíc dle žalobkyně zesilována tím, že byla ve výkonu trestu poprvé v životě (a naposled), je vyššího věku a soužena řadou zdravotních obtíží, kdy každý den pobytu ve výkonu trestu je újmou sám o sobě. K samotné příčinné souvislosti žalobkyně uvedla, že tu lze jednoduše spatřit v tom, že pokud by soud nevydal nezákonné rozhodnutí, odůvodněné absencí časové podmínky uvedené v § 331 odst. 1 TŘ, kterým bylo porušeno ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 listiny základních práv a svobod ve spojení s rovností v právech dle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, došlo by k podmíněnému propuštění žalobkyně z výkonu trestu. Újmu na straně žalobkyně lze též vidět v tom, že žalobkyně měla právo na to, aby se v souladu s právními předpisy a judikaturní praxí projednala včas její žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu. K tomu však nedošlo a v důsledku chybného postupu stížnostního soudu bylo žalobkyni toto právo upřeno. Nebýt tohoto rozhodnutí, byla by žádost o podmíněné propuštění řádně projednána, kdy soud prvního stupně této žádosti vyhověl a lze mít důvodně za to, že by vyhověl i soud stížnostní (navíc nebylo zasláno odůvodnění stížnosti státního zástupce proti podmíněnému propuštění žalobkyně z výkonu trestu). Nadto následující žádosti bylo již vyhověno. Bohužel mezi dobou, kdy mělo dojít k vydání rozhodnutí, legitimně očekávané žalobkyní, a rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu uplynula poměrně dlouhá doba (105 dnů), kterou žalobkyně musela strávit pobytem ve věznici.

14. Dne 16. 5. 2022 se ve věci konalo jednání. Na tomto jednání strany setrvaly na svých vyjádřeních. Žalobkyně pak výslovně uvedla, že nárokuje náhradu újmy pouze z titulu nezákonného rozhodnutí, a to rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] (nikoliv z titulu nesprávného úředního postupu – nepřiměřené délky soudního řízení). Dále žalobkyně zdůraznila, že se domáhá pouze náhrady nemajetkové újmy. K tomu poukázala na § 331 TŘ, resp. na její právo na řádné a včasné projednání její žádosti o předčasné propuštění z výkonu trestu. V projednávané věci je podle žalobkyně zřejmé, že pokud musela setrvávat ve výkonu trestu, kdy jí bylo odepřeno právo na včasné a řádné projednání její žádosti o podmíněné propuštění, musela snášet vše, co s výkonem tohoto trestu souvisí. Na tomto jednání byla dále dána žalobkyni výzva podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) a rovněž byly provedeny důkazy a vyhlášen rozsudek.

III. Skutková zjištění

15. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobkyně uplatnila dne 30. 7. 2021 nárok z důvodu a ve výši, jako v projednávané žalobě s tím, že žalovaná požadavek žalobkyně vypořádala svým stanoviskem ze dne 9. 2. 2022, když se žalobkyni omluvila za nezákonné rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací].

16. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

17. Dále vzal z nesporných tvrzení účastníků soud za prokázané, že se žalobkyně v období od 12. 11. 2020 do 25. 2. 2021 fakticky nacházela ve výkonu trestu. Propuštěna z výkonu trestu byla dne 25. 2. 2021 na základě jiné nesouvisející žádosti o podmíněném propuštění z výkonu trestu, o které bylo rozhodnuto Okresním soudem Praha – západ dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací].

18. Dále vzal soud z nesporných tvrzení účastníků a provedených listinných důkazů (usnesení Okresního soudu Praha – západ ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], usnesení Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2021, sp.zn. [ústavní nález], usnesení Okresního soudu Praha – západ ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], usnesení Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]) za prokázané, že žalobkyně podala dne 19. 8. 2020 žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu ve smyslu § 88 odst. 1 písm. a) TZ, tj. po uplynutí jedné poloviny vykonaného trestu odnětí svobody. Okresní soud Praha – západ žádosti žalobkyně vyhověl usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Proti tomuto rozhodnutí podal stížnost státní zástupce. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], bylo napadené usnesení zrušeno a znovu rozhodnuto tak, že se žádost žalobkyně o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], zamítá. Žalobkyně si podala k Ústavnímu soudu ústavní stížnost, přičemž Ústavní soud ČR nálezem sp. zn. [ústavní nález] ze dne 25. 2. 2021 zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], neboť tímto usnesením bylo porušeno ústavně zaručené právo žalobkyně na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s rovností v právech dle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] bylo zrušeno napadené usnesení ze dne 6. 10. 2020, neboť v mezidobí byla žalobkyně usnesením Okresního soudu Praha – západ ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], pravomocně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody.

19. Dále z nesporných tvrzení účastníků řízení vzal soud za prokázané, že žalobkyně měla v době výkonu trestu zhoršený zdravotní stav.

20. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

21. Pouze pro úplnost se dodává, že soud zamítl další návrhy na doplnění dokazování, neboť – jak bude objasněno níže - pro posouzení žalobou uplatněného nároku bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu.

IV. Právní úprava na projednávanou věc dopadající

22. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

23. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

24. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

25. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle odst. 2 má právo na náhradu škody i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

26. Dle § 8 odst. 1 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, lze uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

27. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u orgánu uvedeného v § 6 zákona (tj. zdejší žalovaná). Podle § 15 odst. 1 zákona pak platí, že přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle § 15 odst. 2 zákona se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

V. Právní posouzení projednávané věci soudem

28. Jak je uvedeno shora, žalobkyně se svojí žalobou domáhala přiznání náhrady nemajetkové újmy ve výši 105 000 Kč, tj. za každý den 1 000 Kč, a to za období od 12. 11. 2020 do 25. 2. 2021, kdy se fakticky nacházela ve výkonu trestu (od počátku vydání nezákonného rozhodnutí Krajským soudem v Praze ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [spisová značka], do propuštění žalobkyně z výkonu trestu dne 25. 2. 2021 na základě jiné nesouvisející žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu, o níž bylo rozhodnuto Okresním soudem Praha – západ dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]).

29. K tomu zdejší soud poznamenává, že zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 OdpŠk). Stát přitom za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla újma (tj. nemajetková či majetková – škoda); a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem; jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

30. Z § 8 zákona plyne, že aby bylo možné rozhodnutí státu považovat za nezákonné, je nezbytné, aby bylo zrušeno k tomu příslušným orgánem. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí orgánu veřejné moci (tj. zde soudů).

31. Naproti tomu nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010 či Vojtek, P., Bičák, V.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha C. H. Beck, 2017, str. 145). Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. O úřední postup jde tehdy, jestliže tak postupují osoby, které plní úkoly státního orgánu, a pokud tento postup slouží výkonu státní moci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 924/2013 ze dne 23. 7. 2015).

32. V řízení bylo prokázáno, že Krajský soud v Praze vydal dne [datum rozhodnutí] rozhodnutí, č. j. [číslo jednací], kterým zamítl pravomocně žádost žalobkyně podle § 88 odst. 1 TZ o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Toto rozhodnutí pak bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. [ústavní nález]. Jinak řečeno, krajský soud pochybil, pokud nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu, jímž byla sjednocena rozhodovací praxe. Zdejší soud má přitom za to, že zmíněné pochybení krajského soudu se bezprostředně odrazilo ve vydání rozhodnutí, které bylo následně zrušeno, pročež je v dané věci titulem pro vznik odpovědnosti státu nezákonné rozhodnutí, nikoli nesprávný úřední postup. Z uvedeného důvodu soud žalobní nárok posoudil jako nárok na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk, kterým je rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Dlužno poznamenat, že v projednávané věci ani nebylo mezi stranami o existenci odpovědnostního titulu sporu.

33. Na tomto místě soud rovněž považuje za důležité zdůraznit, že žalobkyně ve svých podáních opakovaně namítala, že její žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nebyla vyřízena včasně. Platí přitom, že nepřiměřeně dlouhé soudní řízení lze považovat na nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk. Na jednání dne 16. 5. 2022 pak žalobkyně upřesnila, že se domáhá náhrady újmy pouze v souvislosti s nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 OdpŠk (kdy výslovně uvedla, že za nezákonné rozhodnutí považuje rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]); nicméně i tak neustále narážela na otázku včasnosti vyřízení její žádosti o podmíněné propuštění.

34. K tomu se zdůrazňuje, že z § 333 odst. 1 TŘ plyne, že nebrání-li tomu důležité důvody, je třeba o návrhu na podmíněné propuštění z trestu odnětí svobody rozhodnout nejpozději do 30 dnů od doručení soudu. Bezdůvodné nerespektování této lhůty by přitom mohlo jistě založit odpovědnost za nesprávný úřední postup. Komentářová literatura se přitom shoduje na tom, že důležitými důvody ve smyslu § 333 odst. 1 TŘ jsou především překážky, pro které nebylo možné rozhodnout, ať již důkazní povahy (např. chybějící trestní spisy, nedostatečné hodnocení odsouzeného, nutnost provést další důkazy, jejichž potřeba nebyla předem známa), nebo ryze procesní povahy (např. neúčast některé z osob při veřejném zasedání, jejichž účast je nutná) (viz komentář k § 333 v publikaci Trestní řád I, II, III, Praha: C. H. Beck, 7. vydání, 2013, s. 3812 - 3816: P. Škvain). Marným uplynutím třicetidenní lhůty nastupuje obecná povinnost soudu projednat věc co nejrychleji (§ 2 odst. 4 TŘ).

35. V projednávané věci nicméně žalobkyně ani netvrdila, že by soudy bezdůvodně ignorovaly lhůtu stanovenou v § 333 odst. 1 TŘ (resp. že by nepostupovali ve smyslu § 2 odst. 4 TŘ), ani to nevyplynulo z provedeného dokazování. Naopak z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně podala svojí žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dne 19. 8. 2020; soud pak o této žádosti rozhodl dne 6. 10. 2020, když na veřejném zasedání vyslechl svědkyni a provedl celou řadu listinných důkazů, které si musel opatřit (viz usnesení Okresního soudu Praha – západ ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]). Bezdůvodné období nečinnosti nelze pak ani prima facie shledat v řízení před Krajským soudem v Praze, který jako stížnostní soud rozhodl dne 12. 11. 2020 (resp. dne 12. 5. 2021, poté co jeho rozhodnutí ze dne 12. 11. 2020 zrušil Ústavní soud).

36. Podle názoru zdejšího soudu tak žalobkyně směšuje otázku včasného vypořádání její žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a skutečnost, že krajský soud jako soud stížností nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu, jímž byla sjednocena rozhodovací praxe. Značně matoucí úvahy žalobkyně tak svojí podstatou ve skutečnosti směřují právě a jedině k posouzení otázky náhrady újmy způsobené nezákonným rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], jak bylo vysvětleno shora.

37. S ohledem na existenci odpovědnostního titulu se dále soud zabýval otázkou vzniku újmy a otázkou příčinné souvislosti mezi touto újmou a odpovědnostním titulem (tj. nezákonným rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]). Dlužno poznamenat, že zákon zakládá nárok na tzv. přiměřené zadostiučinění, způsobilé kompenzovat vznik nemajetkové újmy, a to bez ohledu na to, zda zároveň vznikla škoda (skutečná škoda, ušlý zisk či odškodnitelná újma na zdraví) (viz § 31a OdpŠk). Žalobkyně se svojí žalobou domáhala náhrady nemajetkové újmy; samotný pojem nemajetkové újmy zákon blíže nedefinuje a jednoznačnou definici nepodává ani občanský zákoník. Nicméně z § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů lze dovodit, že nemajetková újma má jak objektivní stránku spočívající v porušení objektivního práva poškozeného, tak subjektivní stránku spočívající ve způsobených duševních útrapách. Odpovědnostní titul může mít negativní dopady na osobnost člověka, jeho psychiku, čest, rodinný a společenský život, pracovní uplatnění apod. Přitom tyto obtíže se mohou projevovat ve vnějším světě (zejména v případě vztahů okolí k poškozenému), ale nemusejí (v případě úzkosti, nejistoty, stresu). Je zřejmé, že tam, kde se následky porušení práva ve vnějším světě neprojevují (jedná se o stav mysli), je prakticky nemožné takové následky prokazovat (ostatně často je to obtížné i v případech, kdy se projevují). V řízení se tak obvykle zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou, tedy zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit dotčenou ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). V každém případě je ale na poškozeném, aby vznik konkrétní nemajetkové újmy při uplatňování nároku na zadostiučinění alespoň tvrdil. Pokud pak poškozený tvrdí i něco, co nebývá obvyklým následkem, musí i prokázat (označit k tomu potřebné důkazní prostředky) vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s konkrétním odpovědnostním titulem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

38. K tomu se připomíná, že existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nemůže z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a újma ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinou újmy může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku újmy natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Pro úplnost je vhodné dodat, že obdobou problematikou se zabýval rovněž Ústavní soud (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. [ústavní nález]).

39. Otázkou příčinné souvislosti se zabýval rovněž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ve kterém vyslovil závěr, že teorie podmínky (sine qua non) stanovuje, že kauzalita mezi příčinou a následkem je tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal. Z hlediska české občanskoprávní teorie je však větší důraz kladen na teorii adekvátní příčinné souvislosti. Podle této teorie je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu blíže např. Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1066). Ústavní soud dále v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. [ústavní nález], ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že„ pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího (škůdce) konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.“. Otázka příčinné souvislosti tedy nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech.

40. V projednávané věci platí, že žalobkyně namítala nemajetkovou újmu, kterou spojovala s tím, že od dne vydání nezákonného rozhodnutí do dne 25. 2. 2021 setrvávala ve výkonu trestu odnětí svobody. K tomu zdejší soud zdůrazňuje, že není a nemůže být dána příčinná souvislost mezi tím, že žalobkyně setrvávala ve výkonu trestu i po 12. 11. 2020 (tj. po dni přijetí nezákonného rozhodnutí), a samotným odpovědnostním titulem (tj. nezákonným rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]). Jak totiž vyplynulo z provedeného dokazování, žalobkyně setrvávala ve vazbě nikoliv v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], nýbrž v příčinné souvislosti s rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], kterým jí byl uložen trest odnětí svobody. Toto rozhodnutí (tj. rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]) přitom nikdy nebylo zrušeno, pročež se na projednávanou věc nevztahuje § 10 OdpŠk.

41. Žalobkyně se svojí argumentací snažila navodit dojem, že pokud by dotčený stížností soud respektoval právní názor Nejvyššího soudu, jímž byla sjednocena rozhodovací praxe, musela by být z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěna. Nic takového ovšem bez dalšího neplatí; onen právní názor Nejvyššího soudu se totiž týkal otázky aplikace časové podmínky stanovené v § 331 odst. 1 TŘ (resp. otázky řetězení žádostí o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody), nikoliv otázky důvodnosti žádosti žalobkyně. K tomu se zdůrazňuje, že rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění je v zásadě fakultativní, jak správně argumentovala žalovaná (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 2595/19). Jinak řečeno, konkrétním následkem nezákonného rozhodnutí krajského soudu rozhodně není, že by žalobkyně setrvávala ve výkonu trestu odnětí svobody od 12. 11. 2020 do 25. 2. 2021. Neplatí proto, že by škodní následek (výkon trestu odnětí svobody od 12. 11. 2020 do 25. 2. 2021) byl následkem nezákonného rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], když tento následek je daleko spíše důsledkem existence pravomocného (a nikdy nezrušeného) rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

42. Shora uvedené rovněž platí i pro další újmu zmiňovanou žalobkyní (prohlubující se zdravotní obtíže), když již ze samotných žalobních tvrzení bylo lze dovodit, že není dána příčinná souvislost mezi touto tvrzenou újmou a odpovědnostním titulem. Sama žalobkyně totiž tuto újmu spojoval s výkonem trestu odnětí svobody, nikoliv s nezákonným rozhodnutím. Soud proto ani k této újmě neprováděl navrhované důkazy (lékařské zprávy). Jinou újmu pak žalobkyně netvrdila ani neprokazovala, ačkoliv byla soudem vyzvána ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., resp. žalobkyně se ani nepokusila na výzvu soudu doplnit konkrétnější tvrzení; spokojila se s pouhým opakovaným odkazem na nikoliv řádné a včasné vyřízení své žádosti, jakož i na svůj zhoršený zdravotní stav a skutečnost, že měla být osobou prvotrestanou. V řízení proto nebyly tvrzeny (resp. prokazovány) takové konkrétní okolnosti případu, které by svědčily o tom, že by se žalobkyně mohla oprávněně cítit více dotčená ve složkách tvořící ve svém souhrnu její nemajetkovou sféru, než jak by se cítila i jiná osoba v obdobném postavení.

43. Žalobkyně tedy netvrdila (resp. neprokázala), že by újma jí způsobená dosahovala takové intenzity, jež by odůvodňovala peněžité zadostiučinění. Podle soudu je tak omluva poskytnutá žalovanou dostatečná. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku rozhodl o tom, že žaloba není důvodná a zamítl ji.

VI. K nákladům řízení

44. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., dle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o.s.ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.

45. Zcela úspěšné žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 900 Kč odpovídající paušální náhradě za 3 úkony (písemné vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu a příprava k jednání dne 16. 5. 2022). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

46. Pouze pro úplnost se dodává, že soud nepřiznal jako účelně vynaložený náklad řízení doplňující vyjádření žalované ze dne 5. 5. 2022. Žalovaná totiž tímto svým podáním nereagovala na žádné podání žalobkyně a soud po ní toto dodatečné vyjádření ani nepožadoval. Nadto nelze přehlédnout, že toto dodatečné vyjádření pouze precizovalo argumentaci žalované obsaženou již v samotném jejím vyjádřením ze dne 16. 2. 2022. Jinak řečeno, doplnění vyjádření žalované ze dne 5. 5. 2022 nepřineslo nic nového, pro projednávanou věc podstatného, co by již nemohla žalovaná uvést ve svém vyjádření ze dne 16. 2. 2022.

47. Rovněž je třeba uvést, že nebylo namístě vyhovět žádosti žalobkyně, která se i v případě neúspěchu domáhala náhrady nákladů řízení s poukazem, že žalovaná se žalobkyni omluvila až po podání žaloby. V této souvislosti se zdůrazňuje, že žalobkyně se svojí žalobou domáhala peněžitého zadostiučinění, nikoliv omluvy. Se svým žalobním požadavkem pak byla zcela neúspěšná. Krom toho nelze přehlédnout, že z § 15 OdpŠk plyne pro žalovanou lhůta 6 měsíců pro vyřízení žádostí o odškodnění. Z nesporných tvrzení stran přitom vyplynulo, že žalobkyně podala svojí žalobu před uplynutím této lhůty. To je sice možné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008), avšak v žádném případě není možné pouze na základě této okolnosti rozhodnout, že by snad žalovaná neměla právo na náhradu nákladů řízení za situace, kdy byla zcela úspěšná.

VII. Ke lhůtě k plnění

48. Lhůta k plnění byla v nákladovém výroku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.