37 C 70/2014-314

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Filipem Liškou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa], zastoupený Mgr. [jméno] [jméno], advokátem sídlem [adresa] proti žalovanému: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ČR, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2 zastoupený Úřadem pro zast. státu ve věcech majetkových sídlem Rašínovo nábř. 390/42, 120 00 Praha 2 o zaplacení částky 8 078 331 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žaloba se co do povinnosti žalované uhradit žalobci částku 8 078 331 Kč z amítá.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 75 834,50 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou původně u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 7. května 2012 (ve znění aktuálního předmětu řízení) se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost uhradit částku 8 078 331 Kč s příslušenstvím jako přiměřené zadostiučinění za zásah do jeho osobnostních práv ve smyslu § 13 Občanského zákoníku platného v době podání žaloby, který spočíval v nezákonném trestním stíhání od 19. dubna 1999 do 26. dubna 2006. Svou žalobu odůvodnil tím, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání od 19. dubna 1999 do 13. května 2011, které bylo nakonec zastaveno z důvodu, že skutek, pro který je vedeno trestní stíhání, není trestným činem. Žalobce až do vydání rozhodnutí o trestním stíhání jeho osoby zastával společensky významná postavení v ekonomicky silných subjektech, pracoval v oblasti související s armádou a s leteckou a vojenskou technikou, byl vysoký armádní důstojník, byl trestně i mravně bezúhonný a těšil se všeobecné vážnosti. Nedůvodné trestní stíhání, které bylo i medializováno, proto žalobce významně zasáhlo. Následovala ztráta významných zakázek [právnická osoba] a.s., jíž byl žalobce většinovým akcionářem, následně byl na společnost prohlášen konkurs a došlo k propuštění 50 zaměstnanců – sousedů z blízkého okolí. Následkem toho byla situace pro žalobce v místě bydliště neúnosná a byl nucen se odstěhovat. Tento stav se promítl do jeho partnerských a rodinných vztahů. Opakované šikanózní výslechy orgánů činných v trestním řízení jeho i jeho spolupracovníků a obchodních partnerů, vědomí, že jeho telefonní hovory jsou patrně odposlouchávány, a medializace kauzy se podepsaly na zhoršujícím se zdravotním stavu žalobce. Následně mu byl voperován čtyřnásobný bypass, což jej zcela vyřadilo z běžného občanského života i z podnikání. Žalobce tak následkem trestního stíhání zcela změnil svůj život, opustil oblast, které se do té doby věnoval a v níž se orientoval, a žije v ústraní na samotě v horách, neboť byly zpřetrhány jeho předchozí sociální vazby. Jako přiměřené zadostiučinění považuje žalobce částku 200 000 Kč za každý měsíc trvání trestního stíhání. Žalobce již tento nárok uplatnil u žalovaného přípisem doručeným dne 22. září 2011. Žalovaný mu následně přiznal částku 185 000 Kč.

2. Žalovaný se ve věci vyjádřil tak, že navrhl, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítl. Žalovaný předně upřesnil, že trestní stíhání, které bylo vůči žalobci zahájeno dne 19. dubna 1999, bylo pravomocně zastaveno usnesením Policie ČR dne 15. února 2002. V tomto směru tak žalovaný vznesl námitku promlčení vůči žalovanému nároku. Dále bylo vůči žalobci dne 6. října 2000 zahájeno jiné trestní stíhání, které bylo ukončeno až roku 2011. Dále uvedl, že délka předmětného řízení nebyla zapříčiněna nečinností orgánů činných v trestním řízení, nýbrž složitostí věci, kdy bylo zapotřebí vyslechnout řadu svědků a vypracovat znalecké posudky z různých oborů. V daném řízení tak došlo toliko k nezákonnému rozhodnutí a nesprávnému úřednímu postupu, za který dle názoru žalovaného náleží žalobci náhrada nemajetkové újmy ve výši 185 000 Kč, kterou takto žalobci vyplatil. Tato částka vychází ze zákona č. 82/1998 Sb. a z judikatury Nejvyššího soudu a odpovídá částce 19 000 Kč za každý rok trestního stíhání a 45 % zvýšení u položky významu řízení pro poškozeného. Výše žalované částky je dle názoru žalovaného nadsazená a neodpovídá žádným kritériím ani rozhodovací činnosti vnitrostátních soudů či ESLP. Ohledně tvrzených zásahů do osobnostních práv žalobce žalovaný uvedl, že není pravdou, že by byl konkurs na společnost žalobce prohlášen v návaznosti na předmětné trestní stíhání, neboť z Obchodního rejstříku je zřejmé, že návrh na prohlášení konkursu této společnosti byl podán již 15. března 1999, tedy měsíc před zahájením trestního stíhání na žalobce. Dále je z účetních dokumentů patrno, že tato společnost byla již od roku 1996 ve ztrátě, měla problémy se splácením úvěrů a získáváním zakázek. Tvrzené zásahy do žalobcovy dobré pověsti, psychického zdraví a do podnikání tak nebyly v příčinné souvislosti s trestním stíháním, ale s jeho neúspěchy v podnikání. Zhoršení zdravotního stavu a ztrátu přátel, potažmo stranění obyvatel, pak nemá žalovaný za dostatečně prokázanou. Medializace trestního stíhání pak snad byla značná, ale pouze v prvních měsících trestního stíhání.

3. Žalobce se původně u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal náhrady škody za nezákonné trestní stíhání od 19. dubna 1999 do 13. května 2011 a výkon vazby trvající od 6. října do 22. prosince 2000. Věc byla zdejšímu soudu v rozsahu nároku na odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání do 26. dubna 2006 včetně postoupena tak, že nejprve bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 při jednání dne 9. dubna 2014 ve věci 23 C 120/2012 rozhodnuto, že se věc v tomto rozsahu vylučuje k samostatnému projednání, a dále bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2013, č. j. Ncp 2214/2013-44 rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné krajské soudy. Rozsudkem ze dne 18. října 2017, č. j. 37 C 70/2014-178 pak zdejší soud ve věci rozhodl tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 800 000 Kč. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Soud v případě tohoto rozsudku vzal v potaz specifické okolnosti případu a došel k závěru, že tato částka odpovídá přiměřenému zadostiučinění. Následně ve věci rozhodl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. června 2020, č. j. 3 Co 62/2019-259 tak, že rozsudek potvrdil v rozsahu přiznané částky 460 500 Kč, zbytek žalovaného nároku zamítl. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání v rozsahu, v jakém žalobci přiznaná částka převyšovala částku 345 000 Kč (šlo spíš o to že se odvolal do částky… která byla přiznána za nezákonnou vazbu) Dále proti rozsudku podal dovolání i žalobce, a to v rozsahu, v jakém byl jeho nárok zamítnut. Nejvyšší soud následně ve věci rozhodnul rozsudkem ze dne 25. října 2021, č. j. 30 Cdo 3352/2020-296 tak, že oba předchozí rozsudky v rozsahu obou dovolání zrušil a věc vrátil soudu zdejšímu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zde došel k závěru, že předchozí soudy nedostatečně provedli srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. Předmětem řízení tak nadále zůstal žalovaný nárok ve výši 8 078 331 Kč.

4. Při jednání dne 14. února 2022 učinily strany za nesporné, že žalobce již byl žalovaným odškodněn za neúměrnou délku trestního stíhání celkovou částkou 185 000 Kč. Strany dále učinily za nesporné, že za nezákonné trestní stíhání v období od 27. dubna 2006 do 13. května 2011 byla přiznána soudem prvního stupně částka 50 000 Kč, která následně byla rozhodnutím odvolacího soudu snížena na částku 40 000 Kč. Dále učinily strany za nesporné, že sdělení obvinění Policie České republiky ze dne 8. dubna 1999 ČVS OVV 408/99-56 ohledně skutku týkajícího se poskytnutí úvěru [anonymizována dvě slova] [obec] s. p. ú. bylo fakticky sděleno prostřednictvím doručení žalobci dne 19. dubna 1999, a to pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1 a 4 tehdy platného trestního zákona. Dále bylo Policií České republiky žalobci sděleno obvinění ze dne 20. dubna 1999 značky ČVS OVV 408/99-68, doručeno žalobci téhož dne, pro trestný čin zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 125 odst. 1 a 3 tehdy platného trestního zákona. Dále bylo žalobci sděleno obvinění Policie České republiky dne 2. října 2000 značky ČVS OVV 408/99-56, doručeno žalobci dne 6. října 2000, ohledně skutku týkajícího se požadování, zadávání veřejných zakázek, dále byl obviněn z podvodu podle § 161 odst. 2 a návodu k porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tehdy platného trestního zákona. Usnesením Policie České republiky ze dne 5. října 2000 byla řízení o všech trestných činech žalobce spojena v jedno řízení. Usnesením Policie České republiky ze dne 28. října 2001 ČVS OVV 408/99-56 bylo zastaveno trestní stíhání žalobce, které bylo vedeno na základě sdělení obvinění ze dne 19. dubna 1999 a 20. dubna 1999 ohledně skutků týkající se poskytnutí úvěru [anonymizována dvě slova] [obec] s. p. ú., usnesení nabylo právní moci dne 15. února 2002. Dne 28. května 2002 byla k Městskému soudu v Praze podána obžaloba vedená Státním zastupitelstvím pod sp. zn. KZV 14/ 2002. Na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2002 pod sp. zn. 2 T 1/2002, které bylo potvrzeno rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2002, sp. zn. 11 To 65/2002, byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Další obžaloba byla podána dne 22. října 2004 na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2005, sp. zn. 57 T 18/2004, které bylo potvrzeno Vrchním soudem v Praze ze dne 11. listopadu 2005, byla věc opět vrácena státnímu zástupci k došetření, dne 17. dubna 2007 byla opět podána k Městskému soudu v Praze obžaloba, usnesením Městského soudu v Praze dne 28. května 2007, sp. zn. 57 T 4/2007 bylo trestní stíhání žalobce zastaveno. Žalobce podal řadu stížností, na základě těchto stížností se věcí zabýval Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 31. ledna 2008 pod sp. zn. 11 To 127/2007 stížnosti zamítl, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2008, sp. zn. 5 Tdo 830/2008 byla rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze zrušena a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 57 T 9/2008 bylo trestní stíhání žalobce zastaveno, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. října 2009, sp. zn. 11 To o 51/2009 rozhodnutí Městského soudu v Praze částečně zrušil a nově sám rozhodl tak, že trestní stíhání žalobce pro skutek popsaný v bodě 10 obžaloby se zastavuje. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. 5 Tdo 205/2010 bylo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušeno a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 2010, sp. zn. 11 Tdo 51/2009 bylo rozhodnutí Městského soudu v Praze částečně zrušeno a nově bylo rozhodnuto tak, že se trestní stíhání žalobce pro skutek popsaný v bodu 10 obžaloby zastavuje, dále tak, že se usnesení Městského soudu v Praze ohledně skutku popsaného v bodě 11 obžaloby zrušuje a věc se mu vrací k novému projednání a rozhodnutí. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2011, sp. zn. 57 T 9/2008 bylo trestní stíhání žalobce pro skutek pod bodem 11 obžaloby zastaveno. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. května 2011, sp. zn. 11 To 10/2011 usnesení Městského soudu v Praze zrušil a sám nově rozhodl tak, že se trestní stíhání žalobce zastavuje. Žalobce byl držen ve vazbě v období od 6. října 2000 do 21. prosince 2000, to je dohromady 77 dní.

6. Po provedeném dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

7. Žalobce byl trestně stíhán od 19. dubna 1999 do 13. května 2011. Nejprve byl od 19. dubna 1999 stíhán to pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1 a 4 tehdy platného trestního zákona. Následně, ode dne 20. dubna 1999, byl žalobce taktéž stíhán pro trestný čin zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 125 odst. 1 a 3 tehdy platného trestního zákona. Následně, ode dne 6. října 2000, byl žalobce stíhán ohledně podplácení podle § 161 odst. 2 a návodu k porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tehdy platného trestního zákona. Usnesením Policie České republiky ze dne 5. října 2000 byla řízení o všech trestných činech žalobce spojena v jedno řízení. Dne 28. října 2001 bylo usnesením Police České republiky zastaveno trestní stíhání žalobce, které bylo vedeno na základě sdělení obvinění ze dne 19. dubna 1999, usnesení nabylo právní moci dne 15. února 2002. Ve zbylém rozsahu však řízení proti žalobci bylo pravomocně zastaveno usnesením Vrchního soudu v Praze usnesením ze dne 13. května 2011, sp. zn. 11 To 10/2011. Žalobce byl v rámci trestního řízení vedeného proti jeho osobě držen ve vazbě v období od 6. října 2000 do 21. prosince 2000, tedy 77 dní (tyto skutečnosti byly při jednání dne 14. února 2022 učiněny stranami za nesporné). Trestní stíhání obviněného – žalobce bylo zastaveno, protože skutek, pro který byl stíhán, nebyl trestným činem a nebyl důvod k postoupení věci (prokázáno z provedených důkazů: usnesení Vrchního soudu ze dne 13. května 2011, č. j. 11 To 10/2011, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2011, č. j. 57 T 9/2008).

8. V řízení bylo prokázáno, že společnost [právnická osoba], v níž se žalobce účastnil, byla ještě před zahájením trestního stíhání dlouhodobě zadlužená, [anonymizována dvě slova] [obec], s. p. ú. dlužila přes 600 000 000 Kč a [anonymizována dvě slova] přes 80 000 000 Kč. Návrh na prohlášení konkursu této společnosti byl podán již 15. března 1999 (tedy měsíc před zahájením trestního stíhání žalobce) a samotný konkurs byl prohlášen dne 27. února 2001 (prokázáno z provedených důkazů: usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2001, sp. zn. 13 K 30/99, zpráva [anonymizována dvě slova] [obec], s. p. ú. ze dne 21. února 2000, návrh [právnická osoba] ze dne 15. března 1999 na prohlášení konkursu [právnická osoba] [anonymizováno] a.s, zápis z jednání [právnická osoba] [anonymizováno] ze dne 8. června 1999, příloha k roční účetní závěrce za rok 1996, Výslech svědka Ing. [jméno] [příjmení] při jednání dne 28. dubna 2017, Výslech svědka [jméno] [příjmení] při jednání dne 28. dubna 2017, Výslech svědkyně [jméno] [příjmení], manželky žalobce, při jednání dne 28. června 2017, Výslech svědkyně Mgr. [jméno] [příjmení], dcery žalobce, při jednání dne 6. září 2017). Žalobce byl většinovým akcionářem společnosti a také byl členem jejího představenstva, a dále byl osobně angažován ve velkých zakázkách společnosti s ohledem na svou odbornost. Po zahájení trestního stíhání však již tato společnost, se kterou byl žalobce spjat, nemohla dále přijímat další zakázky, neboť potenciální zákazníci si nepřáli být spojování s předmětným trestním stíháním. Nadto, v době vazebního stíhání žalobce v roce 2000 byla jeho činnost ve společnosti objektivně znemožněna (prokázáno z výslechu svědka [jméno] [příjmení] při jednání dne 28. dubna 2017).

9. V řízení bylo prokázáno, že před předmětným trestním stíháním měl žalobce dobrou pověst odborníka na svém místě, tj. v oboru letové techniky (prokázáno z provedených důkazů: Výslech svědka Ing. [jméno] [příjmení] při jednání dne 28. dubna 2017, Výslech svědka Ing. [jméno] [příjmení] při jednání dne 28. dubna 2017, Výslech svědkyně Mgr. [jméno] [příjmení], dcery žalobce, při jednání dne 6. září 2017). Následně ale z důvodu trestního stíhání již žalobce práci v tomto oboru nesehnal (prokázáno z provedených důkazů: Výslech svědka [jméno] [příjmení] při jednání dne 28. dubna 2017, Výslech svědka Ing. [jméno] [příjmení] při jednání dne 28. dubna 2017, Výslech svědkyně [jméno] [příjmení], manželky žalobce, při jednání dne 28. června 2017 a Výslech svědkyně Mgr. [jméno] [příjmení], dcery žalobce, při jednání dne 6. září 2017). Dále, v důsledku trestního stíhání, se lidé z města, kde žalobce s rodinou v té době žil, začali jemu i jeho rodině vyhýbat, byli vystaveni pomluvám, přátelé se od nich odvrátili, a to navzdory tomu, že někteří lidé v žalobcově okolí byli přesvědčeni o bezdůvodnosti tohoto stíhání (prokázáno z provedených důkazů: Výslech svědka Ing. [jméno] [příjmení] při jednání dne 28. dubna 2017, Výslech svědkyně [jméno] [příjmení], manželky žalobce, při jednání dne 28. června 2017, Výslech svědkyně Mgr. [jméno] [příjmení], dcery žalobce, při jednání dne 6. září 2017).

10. Předmětné trestní stíhání bylo obzvláště v prvních měsících značně medializováno. Vyšlo o něm mnoho různých novinových článků a zpravodajských relací. Před domem žalobce v té době byli neustále novináři (prokázáno z provedených důkazů: články v deníku [anonymizováno] ze dne 13. října 2000, dále v [anonymizována tři slova] ze dne 17. října 2000, dále v [anonymizováno] [příjmení] [obec] ze dne 24. října 2000, dále ve zpravodajství z úterý 10. října 2000, dále v deníku [anonymizováno] ze dne 20. března 2002, dále v [anonymizována dvě slova] ze dne 4. prosince 2000, Výslech svědka [jméno] [příjmení] při jednání dne 28. dubna 2017, Výslech svědkyně [jméno] [příjmení], manželky žalobce, při jednání dne 28. června 2017, Výslech svědkyně Mgr. [jméno] [příjmení], dcery žalobce, při jednání dne 6. září 2017).

11. Žalobce se následkem trestního stíhání změnil, uzavřel se do sebe a dodnes se straní lidí. Letištní technologie byla pro žalobce nejen zaměstnáním, ale i jeho koníčkem, a poté ji už nemohl vykonávat. (prokázáno z provedených důkazů: Výslech svědkyně [jméno] [příjmení], manželky žalobce, při jednání dne 28. června 2017, Výslech svědkyně Mgr. [jméno] [příjmení], dcery žalobce, při jednání dne 6. září 2017). V časové souslednosti s předmětným trestním stíháním se také zhoršil žalobcův zdravotní stav, zhoršila se mu cukrovka a prodělal aneuryzma břišní tepny. V řízení se však nepodařilo prokázat, zdali toto zhoršení stavu bylo v příčinné souvislosti s trestním stíháním. Je sice patrné, že žalobce byl v této době kvůli stíhání pod stresem, a stres jistě může být spouštěčem těchto zdravotních obtíží, nicméně spojitost mezi tímto stresem a následnými potížemi nebyla postavena najisto (prokázáno z provedených důkazů: lékařská zpráva žalobce ze dne 15. černa 2016 vystavená MUDr. [jméno] [příjmení], Výslech svědkyně [jméno] [příjmení], manželky žalobce, při jednání dne 28. června 2017, Výslech svědkyně Mgr. [jméno] [příjmení], dcery žalobce, při jednání dne 6. září 2017).

12. Následkem předmětného trestního stíhání přišla o zaměstnání také manželka žalobce. Celkově se však vztah žalobce s rodinou nezhoršil a naopak žalobce jeho rodina v této době podporovala (prokázáno z provedených důkazů: Výslech svědkyně [jméno] [příjmení], manželky žalobce, při jednání dne 28. června 2017, Výslech svědkyně Mgr. [jméno] [příjmení], dcery žalobce, při jednání dne 6. září 2017).

13. Soud konstatuje, že z provedených výslechů svědků Ing. [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení] při jednání dne 28. dubna 2017 nebyly zjištěny žádné skutečnosti relevantní pro posouzení věci.

14. Při jednání dne 14. února 2022 obě strany shodně uvedly, že nemají dalších návrhů k dokazování.

15. A po právní stránce zhodnotil soud věc následovně:

16. Dle § 11 Občanského zákoníku platného ke dni podání žaloby má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.

17. Dle § 13 odst. 1 Občanského zákoníku platného ke dni podání žaloby má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle odst. 2, pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odst. 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle odstavce třetího výši náhrady podle odstavce druhého určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

18. Dle § 101 Občanského zákoníku platného ke dni podání žaloby, pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

19. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2018, sp. zn. 30 Cdo 2828/2016) je třeba za nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. ve věci považovat usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 16. července 2003. Dané rozhodnutí způsobilo újmu v nemajetkové sféře žalobce a je tedy třeba dovodit, že ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (účinného od 27. dubna 2006) se pro posouzení případně vzniklé nemajetkové újmy v období před účinností tohoto zákona neuplatní. Jedná se tedy o věc ochrany osobnosti ve smyslu tehdy platného občanského zákoníku (č. 40/1964 Sb.). Podle ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném ke dni podání žaloby (7. května 2012) rozhodují tak ve věcech ochrany osobnosti podle tehdejšího občanského zákoníku krajské soudy.

20. Soud se předně zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovaným. V tomto směru soud připomíná, že v řízení bylo prokázáno, že sice předmětné trestní stíhání bylo v rozsahu, ve kterém bylo dne 19. dubna 1999 zahájeno, pravomocně skončeno již 15. února 2002, nicméně nelze opomenout, že toto řízení bylo počínaje 5. říjnem 2000 spojeno s několika dalšími trestními stíháními žalobce v jedno řízení. Toto jedno„ spojené“ řízení pak bylo pravomocně skončeno až dne 13. května 2011. Žalobce byl tak nepřetržitě stíhán od 19. dubna 1999 do 13. května 2011. Z hlediska zdejšího soudu se tak jedná o jedno nepřetržité trestní stíhání. Vzhledem k tomu, že žaloba byla původně podána 7. května 2012 a předmětem řízení bylo poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za zásah do osobnostních práv dle § 13 Občanského zákoníku platného v době podání žaloby, k promlčení nároku žalobce s ohledem na délku promlčecí doby tří let uvedenou v § 101 Občanského zákoníku platného v době podání žaloby dojít nemohlo.

21. Po zhodnocení všech důkazů ve vzájemné souvislosti a po zvážení relevantní judikatury tedy dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Trestním spisem bylo zcela jednoznačně prokázáno, že žalobce byl stíhán neprávem, neboť toto trestní stíhání skončilo zastavením řízení vůči žalobci. Bylo i opakovaně judikováno, že v případě zastavení trestního stíhání se jedná o trestní stíhání nezákonné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Objektivně tedy došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostní sféry žalobce. Je zcela nepochybné, že sdělení obvinění a podání obžaloby jsou intenzivním zásahem do osobnostní sféry každé osoby. Je nepochybně právem státu zajišťovat ochranu společnosti a šetřit podezření ohledně trestné činnosti. Jedinec má v takovém případě povinnost do určité míry omezení snášet, tím spíše, že v tomto případě se jednalo o závažnou trestnou činnost. Ale jak již bylo řečeno shora, fakticky trestní stíhání skončilo pravomocným zprošťujícím rozsudkem a usnesením o zastavení trestního stíhání, proto se jedná o trestní stíhání nezákonné.

22. Dále, soud, jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu, provedl komparaci předmětné věci s aktuální judikaturou, která se zabývá podobnou problematikou, tj. výši přiznaného zadostiučinění za zásah do osobnostních práv způsobený nezákonným trestním stíháním pro podvod či obdobný trestný čin. Soud vzal nejprve v potaz judikaturu předloženo žalobcem:

23. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2017, č. j. 69 Co 302/2016-391 byla přiznána částka 800 000 Kč za situace, kdy trestní stíhání trvalo 6 let, kdy byl obžalovaný nejprve stíhán pro podvod, ale záhy byl čin překvalifikován na porušení povinnosti při správě cizího majetku, kdy hrozil trest odnětí svobody 6 měsíců až pět let a trestní stíhání bylo značně medializováno a vedlo k neschopnosti obžalovaného sehnat zaměstnání v oboru a rozpadu jeho manželství. Obžalovanému předtím již byla uhrazena částka 75 000 Kč.

24. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2013, sp. zn. 72 Co 83/2013 ve spojení s rozsudkem ze dne 16. prosince 2013, č. j. 37 C 113/2013 byla přiznána celková částka 1 844 000 Kč, kdy trestní stíhání trvalo 16 let, obžalovaný strávil 9 měsíců ve vazbě a byl stíhán pro trestný čin podílnictví, podvodu a krácení daně, kdy hrozil trest odnětí svobody 6 měsíců až pět let. Součástí této částky je i odškodnění za nemajetkovou újmu a ušlý zisk za dobu strávenou ve vazbě.

25. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2012, č. j. 22 Co 120/2012-40 byla přiznána celková částka 100 000 Kč, kdy trestní stíhání trvalo pět měsíců pro trestný čin přijímání úplatku, kdy trestní stíhání hrubě zasáhlo do zaměstnání obžalovaného – celníka, který byl po dobu stíhání postaven mimo službu a trvale dehonestován.

26. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2010, č. j. 23 Co 403/2010-46 byla přiznána částka 120 000 Kč, kdy trestní stíhání trvalo 9 měsíců pro trestný čin zneužití pravomoci úředního činitele, hrozilo odnětí svobody do 10 let, věc byla medializována, obžalovaný byl zproštěn funkce policejního náčelníka, bylo mu znemožněno studium i další práce v oboru či v oborech příbuzných.

27. Dále soud vzal v potaz další relevantní judikaturu, která je mu známa z jeho činnosti:

28. Dosud nepravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2021, č. j. 32 C 49/2018 byla přiznána částka 411 573 Kč, a to v situaci, kdy trestní stíhání trvalo 11 let (byť v tomto řízení bylo posuzováno jen 8 let), obžalovanému hrozil trest odnětí svobody až 12 let, a to pro trestný čin podvodu.

29. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2016, č. j. 91 Co 22/2016-177 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým byla přiznána částka 400 000 Kč za situace, kdy trestní stíhání trvalo tři roky a obžalovanému hrozil trest 2 – 8 let, a to pro trestný čin podvodu.

30. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 69 Co 403/2014-160 byla přiznána částka 40 000 Kč, v situaci, kdy trestní stíhání trvalo 3 roky a 5 měsíců, a to pro trestné činy zkreslování údajů o stavu hospodaření a podvodu. Soud zde přihlédl k tomu, že obžalovanému byla předtím již uhrazena částka 60 000 Kč (celkově tak byla přiměřená částka zadostiučinění pro obžalovaného 100 000 Kč).

31. Dosud nepravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. června 2021, sp. zn. 12 C 70/2021 byla přiznána částka 1 730 000 Kč s příslušenstvím v situaci, kdy trestní stíhání trvalo 5 let a 8 měsíců a obžalovanému hrozil trest odnětí svobody na 5 až 10 let, a to pro trestný čin zneužití informace a postavení v obchodním styku.

32. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2016, č. j. 69 Co 99/2016-419 byla přiznána částka 1 440 000 Kč v situaci, kdy stíhání trvalo 12 let (z toho rok strávil obžalovaný ve vazbě) a obžalovanému hrozil trest odnětí svobody na 5 – 12 let, a to pro trestný čin podvod. Stíhání bylo medializováno v místním tisku. - tento rozsudek však již byl zrušen.

33. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. listopadu 2015, č. j. 31 C 617/2014-176 bylo přiznáno 50 000 Kč za situace, kdy stíhání trvalo 2 roky a 7 měsíců a obžalovanému hrozilo odnětí svobody 2 až 8 let, a to pro trestný čin podvod.

34. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. března 2018, č. j. 15 C 247/2014-214 bylo přiznáno 10 000 Kč za situace, kdy stíhání trvalo 2 s půl měsíce, a to pro trestný čin podvod.

35. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017, č. j. 54 Co 107/2017-214 bylo přiznáno 70 966,50 Kč za situace, kdy stíhání trvalo 1 rok a obžalovanému hrozilo odnětí svobody v délce 2 až 8 let, a to pro trestný čin podvod.

36. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 ze dne 27. června 2012 definoval tři kritéria, která je třeba sledovat při hodnocení a určení nemajetkové újmy v penězích za nezákonné trestní stíhání. Těmito kritérii jsou 1) povaha trestného činu, pro který je osoba stíhána, dále 2) délka trestního řízení, a nakonec 3) následky trestního řízení ve sférách poškozené osoby. Co se týče prvního kritéria, byl žalobce v rámci celého trestního stíhání stíhán pro celkem čtyři trestné činy, a to podvod, zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence, podplácení a návod k porušování závazných pravidel hospodářského styku (vše dle zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona v tehdy platném znění). Za podvod hrozil žalobci trest odnětí svobody na dobu 5 – 12 let, což je pro žalobce velice vážná kvalifikace. Na druhou stranu, v rozsahu podvodu se proti němu řízení vedlo pouze do roku 2002. Následně se řízení proti žalobci vedlo proti ostatním trestným činům, kde je maximální délka trestu odnětí svobody 5 let, což je kvalifikace spíše méně vážná, a to jak hrozící trestní sazbou, tak společenským odsouzením pachatele takového trestného činu. Nadto je nezbytné vzít v potaz, že žalobce nebyl nikdy odsouzen, a to ani nepravomocně. Soud si je vědom, že jistou společenskou difamaci představuje každé trestní stíhání, nicméně i tak společnost rozlišuje, zda se jedná o méně závažnou hospodářskou kriminalitu a kdy se jedná např. o vraždu, znásilnění či pohlavní zneužití. Ohledně druhého kritéria z trestních spisů vyplývá, že žalobce byl stíhán více než 12 let, konkrétně od 19. dubna 1999 do 13. května 2011, z čehož byl žalobce od 6. října 2000 do 21. prosince 2000, tedy dohromady 77 dní, stíhán vazebně. Soud došel k závěru, že délka trestního stíhání byla při srovnání s relevantní judikaturou nepřiměřeně dlouhá. K tomu však soud dodává, že právě z důvodu nepřiměřené délky řízení již žalobce byl žalovaným odškodněn v rozsahu částky 185 000 Kč. Ohledně třetího kritéria má soud dále v řízení za prokázané, že předmětné trestní stíhání mělo zásadní negativní vliv na profesní a společenské poměry žalobce. V prvé řadě je nepochybné, že nejistota způsobená probíhajícím trestním stíháním, spojená se zkušeností s vazebním stíháním, musela působit na žalobce jako reálná hrozba pro jeho životní jistoty a negativně tak ovlivňovat jeho soukromý život po celou dobu trestního stíhání (zde je ale třeba zdůraznit, že samotné odškodnění za nezákonné vazební stíhání není předmětem tohoto řízení). Dále, v případě žalobce došlo k poškození jeho podnikatelské činnosti, neboť po zahájení trestního stíhání společnost, se kterou byl žalobce spjat jako většinový akcionář, člen představenstva a respektovaný odborník, nemohla dále přijímat další zakázky, neboť potenciální zákazníci si nepřáli být spojování s předmětným trestním stíháním a společnost tak nebylo možno zachránit v situaci, kdy byl podán návrh na vstup této společnosti do konkursu. Jeho podnikání ve společnosti dále po dobu vazebního stíhání ani nebylo možné. Stíhání dále poškodilo žalobce profesně, neboť kvůli němu již žalobce nesehnal práci v oboru, ve kterém byl kvalifikován, tj. letištní technologie. Dále, v důsledku trestního stíhání, se lidé z města, kde žalobce s rodinou v té době žil, začali jemu i jeho rodině vyhýbat, byli vystaveni pomluvám, přátelé se od nich odvrátili, a to navzdory tomu, že někteří lidé v žalobcově okolí byli přesvědčeni o bezdůvodnosti tohoto stíhání. Předmětné trestní stíhání bylo obzvláště v prvních měsících značně medializováno a žalobce se následkem trestního stíhání změnil, uzavřel se do sebe a dodnes se straní lidí. Letištní technologie byla jeho koníčkem a poté ji už nemohl vykonávat. Na druhou stranu se ale v řízení nepodařilo prokázat, že by mělo trestní stíhání jakékoliv negativní následky na jeho rodinné poměry (naopak bylo prokázáno, že rodina žalobce celou dobu podporovala). Žalobce zároveň taktéž v době trestního stíhání trpěl zdravotními problémy, ale nebyla prokázána bezprostřední příčinná souvislost těchto problému s trestním stíháním.

37. Soud k tomu dodává, že už samotný fakt, že žalobce před zastavením trestního řízení podstoupil vazební stíhání, byť krátkodobé, dle názoru soudu přitom negativní následky ve sféře poškozené osoby fakticky předjímá, neboť i„ při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti.“ (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Soud dále konstatuje, že doba trestního stíhání (12 let) byla několikanásobně delší než horní hranice možného trestu, který mu mohl být v tomto trestním řízení uložen (nepočítáme-li stíhání z trestného činu podvodu, které zase trvalo jen zlomek celkové doby stíhání). Paradoxně tedy, výkon trestu tak, jak by mohl být soudem uložen, a následné zahlazení odsouzení by trvaly kratší dobu, než jak dlouho trvalo předmětné trestní stíhání.

38. Z těchto důvodů soud došel k závěru, že žaloba uplatněná z titulu zásahu do osobnostních práv žalobce dle § 11 a 13 odst. 2 Občanského zákoníku platného ke dni podání žaloby, tedy za období od 19. dubna 1999 do 26. dubna 2006, je částečně důvodná.

39. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění pak soud vycházel z pravidla stanoveného judikaturou Ústavního soudu, dle které„ výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti“ (srov. nález Ústavního soudu IV. ÚS 3183/15).

40. Soud tedy porovnával výše uvedenou judikaturu, kdy bylo poskytnuto zadostiučinění v penězích v obdobných případech trestního stíhání pro stejný trestný čin méně závažné majetkové kriminality, s obdobnou nebo vyšší trestní sazbou, a s přihlédnutím k okolnosti, že po část stíhání byl žalobce stíhán i za hospodářskou kriminalitu závažnou. V případech nezákonného trestního stíhání bývá obecně přiznáván nárok na přiměřené zadostiučinění v řádovém rozpětí od 50 000 Kč po několik milionů Kč. Soud považoval obě krajní hodnoty za nepřiměřené vzhledem ke konkrétním okolnostem této věci a vzal v úvahu přiznané zadostiučinění ve věci sp. zn. 32 C 49/2018 a 91 Co 22/2016 vedené před Městským soudem v Praze. V případě vyšších částek v jiných řízeních soud také poukazuje na to, že tato rozhodnutí jsou vzájemně provázána a nejsou tak objektivním vzorkem dosavadní rozhodovací praxe. Nadto některá z nich již byla zrušena. Soud tak k věcem, v nichž bylo přiznáno zadostiučinění v řádech miliónů Kč, nepřihlédl, neboť v porovnání s judikaturou v době podání žaloby se jedná o rozhodnutí zcela mimořádná a pro absenci některých atributů s žalovaným případem neporovnatelná. Soud taktéž nevycházel z judikatury, kde byla přiznána částka 50 000 Kč, a to s ohledem na prokázanou intenzitu zásahu v této věci, způsobenou zejména délkou trestního stíhání, tato částka se rovněž jeví soudu s ohledem na prokázané skutečnosti, které vzal při posouzeních jednotlivých kritérií v potaz, za nedostatečnou. Dále, soud si je vědom toho, že žalobce již byl odškodněn Obvodním soudem pro Prahu 2 za zbývající období trestního stíhání, tj. od 27. dubna 2006 do 13. května 2011, a to v částce 40 000 Kč. Zde však soud zdůrazňuje, že toto rozhodnutí není pro soud závazné, neboť trestní stíhání muselo být žalobcem pociťováno mnohem intenzivněji zejména ze začátku trestního stíhání, tedy v období, o kterém rozhodoval soud zdejší.

41. S ohledem na uvedenou judikaturu, posuzované období, závažnost trestného činu, již poskytnuté odškodnění za nepřiměřenou délku, a prokázaný zásah do osobnostních práv žalobce včetně jeho intenzity a rozsahu došel soud k závěru, že soudem již pravomocně přiznaná částka za posuzované období 345 000 Kč je s ohledem na komparované případy zjištěnému zásahu adekvátní, by průměrně poskytované zadostiučinění převyšující. Proto soud již zbývající nárok projednávaný v tomto řízení zamítl.

42. Soud tak ve výroku I. rozhodl tak, že nárok žalobce v celém aktuálním rozsahu zamítl, neboť došel k závěru, že žalobci již bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění v odpovídající výši.

43. Ve výroku II. tohoto rozsudku rozhodl soud tak, že je žalovaný povinen uhradit zcela náklady řízení žalobce. Rozhodl tak v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce byl úspěšný co do základu řízení a výše přiznaného zadostiučinění závisela na úvaze soudu. Náklady žalobce v řízení před zdejším soudem pak spočívaly v zaplacení soudního poplatku za odvolání dne 29. dubna 2019 ve výši 2 000 Kč a za dovolání dne 31. května 2021 ve výši 14 000 Kč, a dále v nákladech jeho právního zástupce, který ve věci vykonal 14,5 úkonů právního zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a k) a odst. 2 písm. f) Advokátního tarifu, jmenovitě před soudem prvního stupně převzetí a příprava právního zastoupení, podání ve věci samé ze dne 22. srpna 2014 a 16. října 2015, účast na jednání dne 25. září 2015, 25. ledna 2017, 28. dubna 2017, 28. června 2017, 6. září 2017, 13. října 2017 a 18. října 2017 (zde se pouze vyhlásil rozsudek), před soudem druhého stupně podání odvolání dne 11. prosince 2017 a účast na jednání dne 29. června 2020, dále před dovolacím soudem podání dovolání dne 19. října 2020 a opět před soudem prvního stupně účast na jednání dne 14. února 2022 (2 h, 8 min). Za každý z těchto úkonů náleží právnímu zástupci žalobce dle § 9 odst. 4 písm. a) ve spojení s § 7 odst. 5 Advokátního tarifu odměna ve výši 3 100 Kč. Právnímu zástupci žalobce tak celkem náleží odměna ve výši 44 950 Kč. Právnímu zástupci žalobce náleží též náhrada hotových nákladů dle § 13 odst. 4 Advokátního tarifu ve výši 4 500 Kč. Jelikož je právní zástupce žalobce plátce DPH, zvyšuje se jeho odměna o 21 %. Celkově tak soud přiznal žalobci náhradu nákladu řízení vůči žalovanému ve výši 75 834,50 Kč.

Poučení