37 C 93/2021-61

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení částky 153 250 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 46 750 Kč od 13. 9. 2021 do 8. 10. 2021, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 153 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 153 250 Kč od 11. 5. 2021 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 46 750 Kč od 11. 5. 2021 do 12. 9. 2021, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 22 570 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně advokáta Mgr. [jméno] [příjmení], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobkyně se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Městského soud v Praze (dále též„ MS“) pod sp. zn. [spisová značka] (dále též„ původní řízení“).

2. Podstata sporu v projednávané věci tak spočívá pouze v posouzení důvodnosti nároku žalobkyně, resp. v otázce posouzení výše přiměřeného zadostiučinění, které by žalobkyni mělo náležet.

II. Obsah žaloby a souvisejících vyjádření

3. Žalobkyně ve své žalobě uváděla, že původní řízení bylo zahájeno dne 18. 5. 2017 a skončeno dne 22. 3. 2021. Poukázala přitom na období nečinnosti, které mělo v původním řízení trvat od podání repliky žalobkyně dne 12. 7. 2017 do výzvy soudu ze dne 9. 3. 2021. Žalobkyně byla toho názoru, že se na nepřiměřené délce řízení nijak nepodílela. Naopak tím, že souhlasila s projednáním věci bez nařízení jednání, umožnila soudu rychlejší postup při vyřízení věci. Podle žalobkyně je délka původní řízení zjevně nepřiměřená.

4. Žalobkyně dále tvrdila, že dne 10. 3. 2021 uplatnila u žalované svůj nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 200 000 Kč. V této souvislosti žalobkyně zdůraznila, že přiměřená doba pro předběžné projednání nároku je dle jejího názoru 2 měsíce. Odkázala přitom na novinový článek dostupný na serveru [webová adresa] a odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. [ústavní nález].

5. Závěrem uvedla, že požaduje zaplacení částky 200 000 Kč (aniž by blíže rozvedla svoji úvahu, jak k této částce dospěla), jakož i zaplacení náhrady nákladů řízení.

6. Podáním ze dne 8. 10. 2021, pak vzala žalobkyně svoji žalobu zpět co do částky 46 750 Kč a úroků z prodlení z této částky od 9. 10. 2021 do zaplacení, neboť tuto částku jí žalovaná přiznala svým stanoviskem ze dne 7. 10. 2021 (vyplacena byla dne 8. 10. 2021).

7. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 20. 10. 2021 uvedla, že mezi stranami není sporu o tom, že žalobkyně u žalované uplatnila dne 10. 3. 2021 svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“). K projednání žádosti došlo pak dle žalované dne 7. 10. 2021, kdy žalovaná konstatovala, že v původním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk a žalobkyni bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 46 750 Kč.

8. K meritu věci žalovaná uvedla, že původní řízení bylo zahájeno dne 18. 5. 2017 a skončilo dne 22. 3. 2021 vyhlášením rozsudku. Původní řízení tak trvalo celkem 3 roky a 10 měsíců, což lze dle žalované považovat za dobu nepřiměřenou. Poskytnuté zadostiučinění ve výši 46 750 Kč nicméně považuje žalovaná za dostatečné. Samotná výše přiměřeného zadostiučinění byla stanovena dle algoritmu uvedeného ve sjednocujícím stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Žalovaná vycházela ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení (resp. částky 1250 Kč za měsíc trvání řízení) s výjimkou prvních dvou let, za které byla poskytnuta částka poloviční. Žalovaná rovněž shledala důvody pro zvýšení základní výše zadostiučinění o 10% z důvodu postupu orgánu veřejné moci, kdy na straně MS došlo k dlouhotrvajícímu průtahu. Jiné důvody k modifikaci základní výše zadostiučinění žalovaná neshledala. K otázce úroků z prodlení pak odkázala na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010.

9. S ohledem na to, že částka 46 750 Kč byla již žalobkyni žalovanou vyplacena, navrhovala žalovaná zamítnutí žaloby v plném rozsahu a rovněž požadovala náhradu nákladů řízení ve formě režijních paušálů za provedené úkony.

10. V replice ze dne 3. 11. 2021 zopakovala svá tvrzení obsažená již v samotném žalobním návrhu s tím, že na své žalobě trvá.

11. Dne 17. 1. 2022 se ve věci konalo jednání, kterého se žalovaná nezúčastnila (řádně se omluvila s tím, že souhlasila, aby věc byla projednána v její nepřítomnosti). Žalobkyně pak setrvala na svých dosavadních vyjádřeních. Dále byly na jednání provedeny navržené listinné důkazy. Rozsudek pak byl vyhlášen dne 24. 1. 2022.

III. Skutková zjištění

12. Z nesporných tvrzení účastníků ve spojení s listinnými důkazy (tj. žádost žalobkyně o odškodnění ze dne 10. 3. 2021 adresovaná žalované a stanoviska žalované ze dne 7. 10. 2021) vzal soud za prokázané, že žalobkyně se dne 10. 3. 2021 obrátila na žalovanou se svojí žádostí o odškodnění. Žalovaná pak o této žádosti rozhodla dne 7. 10. 2021, když žalobkyni přiznala přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední postup v původním řízení ve výši 46 750 Kč, přičemž tato částka byla žalobkyni vyplacena dne 8. 10. 2021.

13. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

14. Ze spisu vedeného u MS pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující skutečnosti (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků řízení): -) Dne 18. 5. 2017 podala žalobkyně [celé jméno žalobkyně] u MS žalobu proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 16. 5. 2017, [číslo jednací], kterým Ministerstvo dopravy jako správní orgán II. stupně zamítlo dovolání proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, kterým byla uložena žalobkyni pokuta ve výši 70 000 Kč za správní delikty podle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, v rozhodném znění. -) Usnesením ze dne 24. 5. 2017 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku. Ten žalobkyně zaplatila dne 29. 5. 2017 -) Dne 26. 5. 2017 zaslal MS žalobu správnímu orgánu k vyjádření společně s výzvou k předložení správního spisu. -) Dne 9. 6. 2017 obdržel MS nesouhlas žalovaného správního orgánu s rozhodnutím o věci samé bez nařízení jednání. -) Dne 26. 6. 2017 obdržel MS vyjádření žalovaného správního orgánu ve věci samé. -) Dne 29. 6. 2017 zaslal MS vyjádření žalovaného správního orgánu žalobkyni. -) Dne 12. 7. 2017 obdržel MS repliku žalobkyně. -) Dne 9. 3. 2021 byl žalobkyni zaslán přípis, zda souhlasí, aby s ohledem na epidemiologickou situaci bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání. -) Dne 10. 3. 2021 obdržel soud souhlas žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání. -) Dne 22. 3. 2021 byl ve věci vynesen MS rozsudek, když žaloba byla zamítnuta a bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 3. 2021 15. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

IV. Právní úprava na projednávanou věc dopadající

16. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

17. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 téhož zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

18. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterým je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

19. Podle § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku, přičemž náhrady škody se poškozený může domáhat u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

20. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí téhož zákona se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

V. Právní posouzení projednávané věci soudem

21. Jak je uvedeno shora, žalobkyně se domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u MS. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.

22. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

23. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen„ Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

24. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

25. Dlužno poznamenat, že v rámci správního soudnictví lze stricto sensu rozlišovat mezi případy, které spadají do působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a těmi, které do působnosti dotčeného článku úmluvy nespadají (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Ferrazzini proti Itálii, č. 44759/98). Zdůrazňuje se, že s ohledem na skutečnost, že v původním řízení bylo rozhodováno o správním deliktu žalobkyně, pak platí, že dotčené soudní řízení správní nepochybně spadalo do působnosti č. 6 odst. 1 Úmluvy (viz rozsudek ESLP Engel a ostatní proti Nizozemí, č. 5100/71, a nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99). V každém případě ovšem s ohledem na § 64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ s. ř. s.“) ve spojení s § 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) stejně platí, že i soudy ve správním soudnictví mají povinnost poskytovat soudní ochranu tak, aby byla mimo jiné rychlá, a to bez ohledu na předmět řízení. Proto také lze uvažovat o nepřiměřené délce soudního řízení ve všech věcech správního soudnictví (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4084/2016).

26. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

27. V dané věci začalo rozhodné období běžet dne 18. 5. 2017, kdy byla MS doručena žaloba žalobkyně. Konec rozhodného období soud spatřuje v datu 23. 3. 2021, kdy bylo posuzované řízní pravomocně skončeno. Celková doba rozhodného období ve vztahu k posuzované nemajetkové újmě žalobkyně tedy činila cca 3 let a 10 měsíců.

28. Posuzované řízení probíhalo na jednom stupni soudní soustavy.

29. Po skutkové i procesní stránce byla věc dle soudu jednodušší. Předmětem soudního řízení bylo projednání správní žaloby proti správnímu rozhodnutí, kdy soud neprováděl žádné dokazování a rozhodl ve věci bez jednání; vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu (viz § 75 odst. 1 s. ř. s.). Naopak po hmotněprávní stránce soud hodnotí věc jako složitější. Napadené správní rozhodnutí se totiž týkalo správního deliktu v oblasti silniční dopravy, když žalobkyně poskytovala přepravu prostřednictvím služby Uber. Soud v původním řízení se tak musel vypořádat s charakterem uskutečněné přepravy prostřednictvím aplikace Uber, a to nejen ve světle vnitrostátní úpravy, nýbrž i ve světle výkladu poskytovaného Soudní dvorem EU. V souhrnu tak soud hodnotí věc jako standardně složitou.

30. Dále je třeba konstatovat, že žalobkyně se na celkové délce původního řízení nepodílela ve smyslu obstrukcí či nečinnosti. Soud zároveň zaznamenal, že o urychlení posuzovaného řízení nijak aktivně neusilovala podáním stížnosti, resp. žádostí o odstranění průtahů ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Soud zdůrazňuje, že není povinností účastníka se o urychlení řízení shora uvedeným způsobem snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam).

31. Pokud jde o význam řízení, soud konstatuje, že jej hodnotí jako standardní. Jednalo se totiž o spor, u něhož se standardní význam v souladu s ustálenou judikaturou civilních soudů presumuje (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). Soud si je přitom vědom toho, že k typovým aspektům stran významu řízení mohou přistoupit i aspekty individuální. V projednávané věci ovšem žalobkyně ani netvrdila (a logicky ani neprokázala), že by zde byly skutečnosti, které se vymykají obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých„ typů“ řízení či typových okolností na straně účastníků. Dlužno poznamenat, že není přitom ani rolí soudu, aby nad rámec tvrzení účastníků pátral po okolnostech svědčících pro zvýšení či snížený význam předmětu řízení pro poškozené, neboť by se tím mohl dopustit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014).

32. Konečně pokud se jedná o postup soudu coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, především nutno konstatovat, že to bylo zatíženo obdobím nečinnosti a průtahy, a to od 12. 7. 2017 (kdy MS obdržel repliku žalobkyně) do 9. 3. 2021 (kdy byl žalobkyni [příjmení] zaslán přípis), tj. průtah v délce trvá cca 3 let a 7 měsíců, což je více jak 90 % délky trvání posuzovaného rozhodného období.

33. Lze proto shrnout, že soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, čímž došlo též k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.

34. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobkyni nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je tedy bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy. Bylo tudíž na žalované, aby vznik újmy vyvracela, která tak však nečinila.

35. S ohledem na shora uvedené a na skutečnost, že byly splněny kumulativní podmínky pro vznik nároku, soud dospěl k závěru, že požadavek žalobkyně na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako zcela dostatečné.

36. Soud na základě kritérií stanovených shora citovaným § 31a odst. 3 OdpŠk (k nimž se v konkrétních souvislostech v dané věci vyjádřil podrobněji již výše) shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobkyně částkou 46 750 Kč.

37. Při stanovení dané částky soud vycházel (v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010) ze sazby 15 000 Kč za první dva roky řízení a 15 000 za každý další rok řízení (tj. za 3 roky řízení 30 000 Kč) a dále 1250 Kč za každý další měsíc řízení (tj. 12 500 Kč za dalších 10 měsíců řízení).

38. Vypočtená základní částka ve výši 42 500 Kč byla navýšena o 10 % z důvodu podílu soudu v původním řízení. Co se týče ostatních základních kritérií, byť se jedná o jejich demonstrativní výčet, soud neshledal žádná další způsobilá kritéria uvedenou částku zvýšit či naopak ponížit. Ve výsledku tedy došlo k modifikaci základní částky jejím zvýšením o 10 %, tj. na výslednou částku 46 750 Kč. Vzhledem k tomu, že tato částka již byla žalobkyni žalovanou vyplacena (dne 8. 10. 2021), soudu nezbylo, než výrokem II. žalobu na zaplacení částky 153 250 Kč zamítnout, a to včetně úroků z prodlení z této částky v zákonné výši od 11. 5. 2021 do zaplacení (jak požadovala žalobkyně).

39. Pokud jde o požadované úroky z prodlení, těch se žalobkyně domáhala v zákonné výši od 11. 5. 2021 do zaplacení. Jak přitom uvedeno shora, dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat se náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že se stát ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu. Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

40. Na těchto závěrech nemůže ničeho zpochybnit ani žalovanou zmiňované rozhodnutí Ústavního soudu (resp. odůvodnění tohoto rozhodnutí), když i z žalobkyní citované části odůvodnění dotčeného nálezu jasně plyne, že Ústavní soud očekává, že lhůta podle § 15 OdpŠk bude zákonodárce zkrácena. Jinak řečeno, ani z odůvodnění žalobkyní zmiňovaného nálezu nelze dovodit, že by snad dotčená lhůta byla v rozporu s ústavním pořádkem. Tím méně pak o zkrácení této lhůtu pak svědčí pouhý novinový článek publikovaný prostřednictvím veřejné datové sítě. Argumenty žalobkyně stran zkrácení této lhůty jsou tak zcela zavádějící, resp. naprosto liché.

41. V každém případě platí, že uplatněním ve smyslu § 15 odst. 2 OdpŠk je okamžik doručení žádosti žalobkyně o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne 10. 3. 2021. Po uplynutí 6 měsíční lhůty pak byla žalovaná v prodlení a bylo proto namístě přiznat úroky z prodlení ve zákonné výši, a to až do zaplacení přiznané částky, tj. do 8. 10. 2021. Samotné úroky z prodlení (resp. jejich výše) jsou odůvodněny § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (jakož i související judikaturou - srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

42. Proto také soud výrokem II. zamítl požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši z přiznané částky 46 750 Kč od 11. 5. 2021 do posledního dne lhůty podle § 15 odst. 1 OdpŠk. Výrokem I. pak žalobkyni soud naopak přiznal úroky z prodlení v zákonné výši z částky 46 750 Kč za období od doby, kdy byla žalovaná v prodlení ve smyslu § 15 odst. 1 OdpŠk, do zaplacení částky 46 750 Kč, tj. do 8. 10. 2021.

VI. K nákladům řízení

43. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 3 o.s.ř., podle něhož, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Jelikož žalovaná plnila až po podání žaloby a po uplynutí zákonem stanovené lhůty, soud pro účely nákladů řízení vycházel z toho, že žalobkyně byla zcela úspěšná. Dále soud postupoval dle § 146 odst. 2 o.s.ř., dle něhož platí, že pokud některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Jelikož žalovaná plnila po podání žaloby (resp. po uplynutí zákonem stanovené lhůty), zavinila, že řízení muselo být zastaveno, a na žalobkyni se tak pro účely nákladů řízení hledí jako na zcela úspěšnou.

44. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 2 000 Kč a odměny za právní zastoupení dle § 7 bod č. 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), kdy tak za jeden úkon právní služby přísluší částka 3 100 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč).

45. V daném případě bylo provedeno 5 úkonů právní služby. Konkrétně se jednalo o následující úkony právní služby dle § 11 advokátního tarifu: (i) převzetí věci, (ii) podání žaloby a (iii) částečné zpětvzetí žaloby po plnění ze strany žalované, (iv) 2x účast na jednání soudu (tj. 15 500), a dále 5 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. 1 500 Kč. Celková částka nákladů na právní zastoupení žalobkyně tak činí 17 000 Kč (zvýšená o 21%, když právní zástupce žalobkyně je plátcem DPH) + 2 000 soudní poplatek, celkem tedy 22 570 Kč (srov. výrok IV.).

46. Pouze pro úplnost pak zdejší soud dodává, že nepřiznal jako náklad řízení repliku žalobkyně. Soud totiž po žalobkyni dodatečná vyjádření nepožadoval a toto již nepřineslo nic nového nad rámec tvrzení žalobkyně obsažených v samotném žalobním návrhu.

VII. Ke lhůtě k plnění

47. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.

Poučení