38 A 7/2023 – 162

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Moniky Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D. ve věci žalobce: Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu sídlem Cejl 866/50a, 602 00 Brno zastoupený advokátkou JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D. sídlem Štěpánská 640/45, 110 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje sídlem Jeremenkova 40a, 779 00 Olomouc za účasti: Ředitelství silnic a dálnic s. p. sídlem Na Pankráci 56, 145 05 Praha 4 zastoupené advokátem JUDr. Martinem Janouškem ROWAN LEGAL, advokátní kancelář s.r.o. sídlem Na Pankráci 1683/127, 140 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2023, č. j. KUOK 119218/2023, ve věci stavebního povolení takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 5. 12. 2023 domáhá přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo částečně změněno rozhodnutí Magistrátu města Olomouce ze dne 24. 11. 2021, č. j. SMOL/250353/2021/OS/PS/Ga, jímž byla povolena stavba „Dálnice D1, stavba 0136 Říkovice – Přerov“ v rozsahu uvedených 5 stavebních objektů.

I. Žalobní body

2. Žalobce po obsáhlé rekapitulaci průběhu správního řízení a odůvodnění své aktivní legitimace vymezil následující 5 žalobních bodů (A–D). A) Rozpor ust. § 23a zákona č. 100/2001 Sb. se směrnicí EIA a nezákonnost stanoviska EIA 3. Žalobce sdělil, že v rámci odvolání upozornil na rozpor ust. § 23a č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivu na životní prostředí (dále jen „zákon o EIA“) se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ze dne 13. prosince 2011 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (dále jen „směrnice EIA“), když podle jeho názoru bylo pro obchvat Přerova dálnicí D0136 vydání závazného stanoviska EIA ze dne 30. 11. 2016 podle § 23a zákona o EIA a podle nařízení vlády č. 283/2016 Sb. nezákonné, neboť jde o rozpor s účelem citovaného zákona o efektivní účasti dotčené veřejnosti, která se nemohla účastnit nového procesu EIA pro tuto stavbu, resp. nemohla se účastnit rozhodování o vydání tohoto závazného stanoviska EIA a především se směrnicí EIA.

4. Podle žalobce je nezbytné předložit Soudnímu dvoru EU (dále jen „SDEU“) k přezkoumání souladu zákona o EIA se směrnicí EIA. B) „Nezákonnosti zákona č. 413/2021 Sb.“ 5. Žalobce v žalobě připomněl, že od 20. 11. 2021 platí změna § 23a odst. 3 zákona o EIA, kdy byla doplněna do tohoto ustanovení věta, že stanovisko EIA musí být platné v době vydání rozhodnutí v navazujících řízeních v prvním stupni. Navrhl, aby krajský soud předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení tohoto ustanovení k přezkumu, zda toto ustanovení je v souladu s Ústavou a dále také, aby předložil SDEU návrh k přezkumu, zda toto ustanovení je v souladu se směrnicí EIA. C) Nezákonnost rozhodnutí ve vztahu ke koordinovanému závaznému stanovisku Magistrátu města Přerova ze dne 26. 10. 2020, č. j. MMPr/204197/2020/STAV/ZP/Tes 6. Žalobce v rámci svého odvolání požádal o přezkum tohoto závazného stanoviska (dále také „KZS“) a upozornil dále žalovaného, že podmínka č. 19 stavebního povolení neobsahuje poslední ze 6 požadavků na ochranu krajinného rázu. S žádostí o přezkum taktéž navrhl změnit 1 požadavek a nově uložit 2 nové požadavky.

7. V rámci přezkumu Krajský úřad Olomouckého kraje (dále jen „KUOK“) svým stanoviskem ze dne 11. 1. 2022 č. j. KUOK 126579/2021 přezkoumávané stanovisko změnil, kdy část koordinovaného závazného stanoviska na ochranu ovzduší doplnil o nové odůvodnění a v části ochrany pozemních komunikací jej doplnil o nový výrok zrušením bodů 8. a 9. koordinovaného stanoviska a doplnil jej o nové odůvodnění. Žalobce však s výsledkem přezkumu nesouhlasil.

8. Žalobce v žalobě namítl, že žalovaný neuložil dva jím navrhované nové požadavky do koordinovaného závazného stanoviska Magistrátu města Přerova ze dne 26. 10. 2020, č. j. MMPr/204197/2020/STAV/ZP/Tes navzdory výsledku jeho přezkumu stanoviskem KUOK ze dne 11. 1. 2022, č. j. KUOK 126579/2021, a ani přímo do rozhodnutí žalovaného.

9. Žalobce nesouhlasí s výsledkem přezkumu. Podle KUOK nelze uložit žalobcem navrhovaná opatření týkající se vysazování dřevin, neboť projekt Vegetačních úprav není stavebním objektem, když bude součástí správního řízení o kácení mimolesních dřevin podle § 8 a § 9 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody“). K požadavku na vysazení nepravidelných shluků dřevin uvedl, že o prostorových podmínkách se také rozhoduje v citovaném řízení o kácení mimolesních dřevin. A konečně, k požadavku vysázení nových dřevin uvedl, že jde o nadbytečné opatření, neboť všechny podmínky musejí být splněny do kolaudace a zprovoznění stavby.

10. Podle žalobce SO 801 Vegetační úpravy, tedy projekt Vegetačních úprav, není podkladem pro řízení o kácení mimolesních dřevin, ale je jím SO 804 Náhradní výsadba. Ačkoliv SO 801 není stavebním objektem, nesouvisí nijak s řízením o kácení mimolesních dřevin a s ukládáním náhradní výsadby. Rovněž žalobce nesouhlasil s tím, že by měl požadavek na vytvoření nepravidelných shluků dřevin směřovat do řízení o kácení mimolesních dřevin.

11. Skutečnost, že výsadba musí být hotova do kolaudačního souhlasu, je dle žalobce sice pravdou, avšak z časových souvislostí je nutné požadovat, aby výsadba byla hotova již do zprovoznění dálnice (zkušebním provozem nebo předčasným užíváním). D) Nezákonnost rozhodnutí ve vztahu k závaznému stanovisku Krajské hygienické stanice Olomouckého kraje ze dne 24. 4. 2017, č. j. KHSOC/06978/2017/PR/HOK 12. Žalobce dále brojil proti neuložení dvou nových požadavků do závazného stanoviska Krajské hygienické stanice Olomouckého kraje podle jeho návrhu ke zmírnění zásahu do veřejného zdraví intenzitami hluku během výstavby stavebních objektů a během zkušebního provozu. Podle názoru žalobce nic nebránilo tomu, aby navržené požadavky byly převzaty do závazného stanoviska KHS nebo do rozhodnutí žalovaného. Odkázal se přitom na judikaturu krajského soudu, jakož i související judikaturu správních soudů včetně judikatury Nejvyššího správního soudu. E) Absence aktuální rozptylové studie a aktuální studie o posouzení vlivu imisí na veřejné zdraví v rámci přezkumu závazného stanoviska EIA ze dne 30. 11. 2016, č. j. 63946/ENV/16, ve znění ze dne 30. 12. 2020, č. j. MZP/2020/430/981 13. Žalobce také uplatnil žalobní námitku týkající se postupu žalovaného, který zamítl žádost žalobce o zajištění vypracování nové rozptylové studie a nové studie o posouzení vlivů imisí na veřejné zdraví a dále proti postupu Ministerstva životního prostředí (dále také jen „MŽP“), které stejnou žádost zamítlo v rámci přezkumu závazného stanoviska EIA.

14. Podle žalobce bylo nutné zpracovat novou rozptylovou studii za situace zpřísnění ročního imisního limitu u PM2,5 a také PM10 a NO2 a po zavedení nové metodiky od roku 2018 na výpočet znovuzvířených prachových částic automobilovou dopravou. Žalobce označil za překonaný rozsudek NSS ze dne 12. 12. 2022 č. j. 10 As 236/2022–82, který zamítl námitky žalobce o nedostatcích stávajících studií jako podkladu pro vydání závazného stanoviska EIA ze dne 30. 11. 2016. Argumentace žalobce totiž podle něj v uvedeném řízení směřovala jiným směrem, takže kritéria pro řízení o změně územního rozhodnutí nelze použít na kritéria pro řízení stavební. Žalobce dále v žalobě obsáhle rekapituloval své námitky v tomto směru uplatněné v odvolacím řízení a dále obsáhle polemizoval se závěry vyslovenými v citovaném rozsudku NSS ze dne 12. 12. 2022.

15. Postupem žalovaného došlo podle žalobce k porušení práva žalobce na správnost a zákonnost rozhodování a k porušení účelu zákona o EIA.

16. Žalobce dále uvedl, že žalovaný postupoval nesprávně i v tom, že na jeho žádost ve vyjádření k novým podkladům ze dne 17. 2. 2023 o zajištění přezkumu závazného stanoviska EIA ze dne 30. 11. 2016, ve znění ze dne 30. 12. 2020, a zamítavého stanoviska ministryně životního ptostředí ze dne 13. 10. 2022 správně nereagoval, čímž způsobil vadu svého rozhodnutí, která znamená jeho zrušení.

II. Vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení, replika žalobce

17. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odkázal na napadené rozhodnutí a navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. K rozporu ustanovení § 23a zákona o EIA se směrnicí EIA odkázal na vypořádání této otázky Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 20. 12. 2023 sp. zn. Pl. ÚS 7/23.

18. K namítaným nezákonnostem ve vztahu ke koordinovanému závaznému stanovisku Magistrátu města Přerova ze dne 26. 10. 2020 žalovaný neshledal požadavky žalobce důvodnými. Vzhledem k tomu, že KZS bylo jako souhlasné ponecháno v platnosti, žalovaný na toto stanovisko pohlížel jako na řádný podklad nezbytný k vydání rozhodnutí o povolení. Žalovaný uvádí, že předmětem napadeného rozhodnutí nebyly stavební objekty SO 801 Vegetační úpravy ani SO 804D Náhradní výsadba.

19. K námitce žalobce o nevyhovění požadavku na uložení dvou požadavků do závazného stanoviska KHS Olomouckého kraje ze dne 24. 4. 2017, ve znění ze dne 26. 10. 2020, žalovaný uvádí, že postupoval v souladu se zákonem a tuto námitku žalobce řádně ve svém rozhodnutí vypořádal.

20. Ve vztahu k absenci rozptylové studie a k přezkumu stanoviska EIA žalovaný uvedl, že se touto námitkou již zabýval jak Krajský soud v Ostravě, tak Nejvyšší správní soud. Z obsahu posouzení je zřejmé, že při zpracování studie byly vztahy v úvahu přírůstky dopravních intenzit s výhledovou intenzitou dopravy pro rok 2040. Žalovaný přitom připomněl, že z posouzení krajského soudu, jehož názor potrvdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 12. 2022 č. j. 10 As 236/2022, vyplynulo, že realizací záměru dojde ke snížení expozice obyvatel centra města Přerova v důsledku odklonu dopravy. K namítané změně limitu PM2,5 od 1. 1. 2020 a tedy nutnosti i z tohoto důvodu vypracovat novou rozptylovou studii žalovaný uvádí, že tato věc byla předmětem přezkumu již v rámci územního řízení při posouzení závazného stanoviska EIA, a to v rámci vydání závazných stanovisek ministra životního prostředí ze dne 20. 4. 2020 a ze dne 30. 12. 2020. Nutnost nové studie je tak nedůvodná.

21. Ředitelství silnic a dálnic s. p. (dále jen „ŘSD“) jako osoba zúčastněná na řízení v rámci svého vyjádření ze dne 15. 2. 2024 uvedlo, že ustanovení § 23a odst. 3 zákona o EIA je ústavně konformní. Požadavky KZS ze dne 26. 10. 2020 byly v napadeném rozhodnutí zohledněny (str. 70–72). K otázce zásahu do krajinného rázu žalovaný uvedl, že požadavek na vysetí motýlí směsi překračuje rámec řešené problematiky. Požadevek na výsadbu neepravidelných shluků dřevin žalobce již uplatnil v řízení o povolení kácení dřevin. Žádné žalobcovy požadavky na úpravu KZS neshledal žalovaný důvodnými, KZS nebylo zrušeno, pouze z části změěněno. Žalobce neměl žádný právní nárok ani na zahrnutí dvou jím navrhovaných požadavků týkajících se měření hluku a jeho intenzity na stavbě. Žalovaný tuto námitku žalobce řádně vypořádal v napadeném rozhodnutí (str. 75 a násl.) s odkazem na přezkum stanoviska KHS Ministerstvem zdravotnictví. Ve vztahu k požadavku na novou rozptylovou studii a studii o posouzení vlivu imisí ze stavby na veřejné zdraví odkázala osoba zúčastněná na řízení na žalobcem citovanou prejudikaturu, zejm. rozsudek NSS ze dne 12. 10. 2022 č. j. 10 As 236/2022–82 a má za to, že zpracování nové rozptylové studie nebylo zapotřebí. Studie byly zpracovány podle řádně zvolených podkladů a jejich závěry odpovídají zákonným požadavkům.

22. Žalobce v replice ze dne 8. 3. 2024 k vyjádření žalovaného ze dne 15. 2. 2024 uvedl, že krajský soud se již nemusí s ohledem na nález Ústavního soudu bodem č. 1 žaloby (podrobně) zabývat. Dále setrval na uplatněných žalobních bodech. Návrh žalobce na uložení dvou nových požadavků ke zmírnění zásahu stavby na krajinný ráz, což je předmět činnosti žalobce dle jeho stanov, nepředstavuje nic nereálného, neuskutečnitelného či nelogického, co by se zájmů ochrany životního prostředí, resp. přírody a krajiny, netýkalo. Žalovaný ani KUOK nedoložili žádnou věcnou, časovou, finanční či technickou nebo právní překážku, proč nebylo možné obě nové podmínky uložit. KUOK tak způsobil vadu svého stanoviska ze dne 11. 1. 2022 a žalovaný vadu svého rozhodnutí, pokud se pečlivým a přezkoumatelným způsobem oběma návrhy nezabývali. Žalobce dále uvedl, že jeho návrh na uložení dvou nových požadavků ke zmírnění zásahu stavby do veřejného zdraví, což je rovněž předmět činnosti žalobce dle jeho stanov, také nepředstavuje nic nereálného, neuskutečnitelného či nelogického, co by se zájmů ochrany životního prostředí netýkalo. MZd a ani žalovaný rovněž nedoložili žádnou věcnou, časovou, finanční či technickou nebo právní překážku, proč nebylo možné obě nové podmínky uložit, a to buď jako součást závazného stanoviska KHS Olomouckého kraje, nebo přímo v rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2023. MZd tak způsobilo vadu svého stanoviska ze dne 8. 8. 2023 a žalovaný vadu svého rozhodnutí, pokud se pečlivým a přezkoumatelným způsobem oběma návrhy nezabývali. Současně došlo k porušení práva žalobce na správnost a zákonnost rozhodování o přípustnosti zásahu záměru do zájmů chráněných zákonem č. 100/2001 Sb. a č. 254/2001 Sb., kterými se žalobce dle svých stanov zabývá. Žalobce ve svém vyjádření ze dne 17. 10. 2023 k novým podkladům ve spise (tj. 10 dní před vydáním rozhodnutí žalovaného) odbornými argumenty rozporoval závazné stanovisko EIA i potvrzující stanovisko ministryně ŽP. Žalovaný měl dle judikatury zajistit nový přezkum i s tímto vyjádřením. Z rozsudku NSS č. j. 2 As 43/2015 přitom vyplývá, že správní orgány by měly při svém rozhodování vycházet z aktuálních odborných (vědeckých) podkladů, což se v tomto případě nestalo.

23. Dále žalobe v replice ze dne 15. 3. 2024 k vyjádření ŘSD ze dne 6. 3. 2024 zopakoval argumentaci, kterou již vyjádřil v jeho předchozí replice.

24. ŘSD ve vyjádření ze dne 19. 3. 2024 konstatovalo, že žalobce opětovně opakuje žalobní námitky bez nové argumentace. Navíc byla většina námitek žalobce zamítnuta již v souběžně vedeném řízení u zdejšího soudu pod sp. zn. 38 A 8/2022, které se týkalo téže stavby. ŘSD má i nadále za to, že obě správní rozhodnutí jsou zákonná, přezkoumatelná a správná.

25. Co se týče obsahu správních spisů, s ohledem na to, že není mezi účastníky řízení sporu ohledně průběhu správního řízení a obsahu správních spisů, považuje krajský soud pro účely tohoto rozsudku za nadbytečné opětovně uvedené rekapitulovat.

III. Posouzení věci krajským soudem

26. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ve věci soud rozhodl bez nařízení jednání v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s.

27. Krajský soud připomíná, že žalobce v rámci žalobních bodů namítal mj. protiústavnost zákona č. 413/2021 Sb., kterým byla včleněna do § 23a odst. 3 zákona o EIA poslední věta ve znění „Stanovisko musí být platné v době vydání rozhodnutí v navazujících řízeních v prvním stupni“. Nadepsaný soud v řízení vedeném pod sp. zn. 38 A 6/2022 o žalobě shodného žalobce proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ve věci stavby „R48 Frýdek–Místek, obchvat“ přerušil řízení a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 23a odst. 3 věta poslední zákona o EIA, kdy tento postup shodně navrhoval v uvedené žalobě tentýž žalobce. Věc byla u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. Pl. ÚS 7/23. Ústavní soud o návrhu podepsaného soudu rozhodl svým nálezem ze dne 20. 12. 2023, vyhlášeným ve Sbírce zákonů pod č. 24/2024 Sb., kterým návrh zamítl.

28. K jednotlivým námitkám uvádí soud následující. A) Námitka rozporu ust. § 23a zákona č. 100/2001 Sb. se směrnicí EIA a nezákonnosti stanoviska EIA 29. Byť žalobce ve své replice ze dne 8. 3. 2024 uvedl, že se krajský soud touto námitkou již nemusí (podrobně) zabývat, krajský soud považuje přesto za vhodné připomenout, že se obsahově shodnou námitkou zabývala již četná judikatura nejen správních soudů, ale i soudu Ústavního. Krajský soud tuto námitku vypořádal již v rozsudku ze dne 20. 10. 2020 č. j. 38 A 6/2020–230 a nyní opakuje, že ve věci vedené u podepsaného soudu pod sp. zn. 39 A 3/2018 podal zdejší soud k Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 23a zákona o EIA, o kterém Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 17. 7. 2019 pod sp. zn. Pl. ÚS 44/18, tak, že návrh zamítl, přičemž své závěry vymezil takto: „Zvláštní postup podle § 23a zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, podle kterého nemusí u tzv. prioritních dopravních záměrů znovu proběhnout celý proces posuzování vlivů záměru na životní prostředí – Environmental Impact Assessment („EIA“), včetně aktivní účasti dotčené veřejnosti, za účelem vydání závazného stanoviska podle uvedeného zákona, nýbrž postačí existující souhlasné stanovisko podle předchozí právní úpravy při splnění dalších podmínek vymezených napadeným ustanovením, neporušuje dělbu moci, požadavek na obecnost zákona ani právo na příznivé životní prostředí podle čl. 35, příp. ani práva občanů podílet se na správě věcí veřejných podle čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku není v rozporu s ústavním pořádkem. Napadené ustanovení splňuje kritérium obecnosti zákona; stanoví tři obecné podmínky jeho aplikace a naplnění podmínky čtvrté – vymezení konkrétních staveb – ponechává nařízení vlády. Napadenou právní úpravou není zasaženo do moci výkonné ani soudní; legislativa nestanovila konkrétní prioritní dopravní záměry a příslušné orgány mohou posoudit naplnění zákonem obecně vymezených podmínek. Ojedinělá, výjimečná a územně a časově podmíněná napadená právní úprava má vést k nezpomalení procesu realizace prioritních dopravních záměrů, které byly v době jejího přijetí ve fázi pokročilé připravenosti. Právo dotčené veřejnosti účastnit se posuzování vlivů záměru na životní prostředí není vyloučeno, neboť veřejnost měla možnost se účastnit tohoto postupu podle předchozí právní úpravy, dále se může účastnit navazujících řízení a může proti navazujícím správním úkonům brojit správní žalobou, kterou může v souladu s platnou právní úpravou napadat i podkladové závazné stanovisko k vlivům záměru na životní prostředí.

30. Těmito závěry je krajský soud i v nyní projednávané věci vázán. Z uvedených závěrů vyplývá, že nemůže být důvodná námitka nezákonnosti prioritního stanoviska EIA, spočívající zejména v nemožnosti dotčené veřejnosti účastnit se nového projednání posuzování vlivů na životní prostředí.

31. V řízení, v němž krajský soud přezkoumával rozhodnutí o změně územního rozhodnutí pro předmětnou stavbu, se při posuzování námitek žalobce zaměřil na to, zda byly naplněny podmínky § 23a zákona o EIA, tedy zda – předmětný záměr se nachází na transevropské dopravní síti dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1315/2013 ze dne 11. 12. 2013 – pro záměr bylo vydáno územní rozhodnutí – pro záměr bylo vydáno souhlasné stanovisko o hodnocení vlivů podle zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí – záměr je prioritním dopravním záměrem dle přílohy č. 1 a 2 dle nařízení vlády č. 283/2016 Sb. – žádost o stanovisko dle § 23a zákona o EIA byla podána do 31. 1. 2017.

32. Krajský soud přitom shledal naplnění všech uvedených podmínek. V nynějším řízení proto není důvod se od těchto závěrů odchýlit.

33. Krajský soud se dále zabýval návrhem žalobce na předložení předběžné otázky k SDEU. Krajský soud předně uvádí, že není soudem poslední instance a proti jeho rozsudku je přípustný opravný prostředek; proto není jeho povinností předběžnou otázku podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie pokládat, a to ani v případě, kdy otázka platnosti či výkladu aktů přijatých orgány EU vskutku v průběhu řízení vyvstane. Nadto žalobce neuvedl nic, čím by přesvědčil krajský soud o potřebě či vhodnosti položení takové předběžné otázky. Soud při svých úvahách především vyšel ze závěrů prezentovaných v citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019. Krajský soud neshledal ve směrnici EIA žádné povinnosti ukládané členským státům, se kterými by byl zákon č. 256/2016 Sb. v rozporu, přičemž při výkladu a aplikaci směrnice EIA nevyšly najevo pochybnosti, které by bylo nutné prověřit prostřednictvím předběžné otázky. B) K námitce „Nezákonnosti zákona č. 413/2021 Sb.“ 34. I ve vztahu k této námitce žalobce ve své replice uvedl, že již není potřeba se jí (podrobně) zabývat. Krajský soud nicméně zdůrazňuje, že pokud jde o oto žalobní tvrzení, postačí odkázat na závěry přijaté Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 7/23. Sluší se připomenout, že pokud se týká legitimních cílů přezkoumávané právní úpravy, Ústavní soud uvedl , že „akceptuje tvrzení vlády, že cílem co nejrychlejšího dokončení prioritních dopravních staveb je v obecné rovině snížení negativních důsledků tranzitní silniční dopravy na zdraví obyvatel, zejména v městských aglomeracích enormně zatížených tranzitní dopravou, ochrana legitimního očekávání a ochrana práv účastníků řízení nabytých v dobré víře u již proběhlých řízení, jakož i rozvoj transevropské dopravní sítě, resp. plnění závazků České republiky vyplývajících z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1315/2013 o hlavních směrech Unie pro rozvoj transevropské dopravní sítě. Stejně tak Ústavní soud akceptuje jako legitimní cíl napadené právní úpravy předcházení výkladovým rozporům v případě, že by okamžik, ke kterému má být závazné stanovisko vydané podle § 23a platné, výslovně do zákona doplněn nebyl. Doplnění procesní fáze, k níž se platnost stanoviska vztahuje, je bezesporu způsobilé přispět k právní jistotě, resp. k předcházení výkladovým rozporům. Již citovaná důvodová zpráva k tomu mj. uvádí "v odborných kruzích se objevují rozšířené (na první pohled snad logické, ale právně jakkoliv nepodložené) názory o tom, že platnost závazného stanoviska dle ust. § 9a Zákona [zde je platnost stanoviska též vázána k době vydání prvostupňového rozhodnutí – pozn. ÚS] je pro prioritní dopravní stavby aplikovatelná analogicky (analogia legis). Je tedy třeba tuto nejistotu odstranit věcným i logickým doplněním stávající právní úpravy, která lhůtu platnosti závazného stanoviska pro prioritní dopravní záměry fakticky neprodlouží ani nijak nezmění, ale pouze uvede do souladu s již platnou právní úpravou procesu posuzování vlivů na životní prostředí (EIA) jako celku tak, aby se odstranili případné pochybnosti a nejasnosti, kdy takový (tímto návrhem zákona předkládaný) postup odpovídá celkové koncepci Zákona". V tomto ohledu tak lze jako legitimní cíl napadené právní úpravy akceptovat hodnotu právní jistoty, neboť výslovné zakotvení procesní fáze, k níž má být stanovisko platné, vede k větší jistotě a předvídatelnosti, než dovozování této procesní fáze výkladem. Ústavní soud tak shledal, že napadená právní úprava sleduje konkrétní legitimní cíle, a není tudíž pouze projevem libovůle, resp. výsledkem bezdůvodného (žádný legitimní cíl nesledujícího) zásahu do ústavně zaručených práv.“ 35. Ústavní soud se dále zabýval racionalitou právní úpravy a dospěl k následujícím závěrům: „Klíčové v posuzované věci je, že napadená právní úprava sama o sobě bez dalšího neracionální důsledky nezpůsobuje, ty mohou být dány až plynutím času v konkrétním řízení. Tyto důsledky jsou vždy závislé na průběhu a zejména délce toho kterého řízení, typicky na počtu případných kasačních zásahů správních soudů, popř. Ústavního soudu, resp. obecně na časovém odstupu mezi vydáním podkladového rozhodnutí a vydáním druhostupňového rozhodnutí v navazujícím řízení. Je sice nutno souhlasit s navrhovatelem, že nelze možný negativní důsledek právní úpravy v podobě neaktuálnosti podkladového stanoviska vyloučit, zároveň jej však nelze automaticky presumovat pouze na základě znění napadeného ustanovení. Navrhovatelem tvrzené riziko, že v některých situacích (resp. procesních konstelacích) může být podkladové stanovisko již sice zcela neaktuální, ale přesto stále právně relevantní, nemůže vést k závěru, že toto riziko je přítomno v každé situaci, resp. vždy bez zohlednění délky konkrétního řízení, resp. konkrétních okolností věci. Jinak řečeno, je věcný rozdíl, pokud je o rozkladu rozhodováno např. ve stejný rok, kdy skončila platnost stanoviska (za podmínky jeho platnosti v okamžiku správního rozhodnutí v prvním stupni), nebo např. s odstupem deseti let. Z uvedeného vyplývá, že nedostatkem přezkoumávané právní úpravy je spíše než její aktuální obsah chybějící záruka, že stanovisko vydané podle § 23a zákona o EIA nebude aplikovatelné nepřiměřeně dlouhou dobu. To však nezpůsobuje neústavnost přezkoumávaného ustanovení. Pokud by tato situace skutečně nastala a mohla vést ke konkrétnímu porušení veřejných subjektivních práv, bylo by možné ji namítat v navazujících správních řízeních (neboť proces EIA je vždy podkladem pro další navazující řízení). Otázku, zda je tento postup ideální a efektivní, nepřísluší Ústavnímu soudu zodpovídat, neboť v této souvislosti zjevně nezasahuje do ústavně zaručených práv. Při vědomí si legitimních cílů, které zákonodárce sledoval změnou právní úpravy, resp. ještě dříve zakotvením celého § 23a do zákona o EIA, musel Ústavní soud posoudit, zda lze shora uvedenému riziku trvalé akceptace již zcela neaktuálního, a tedy věcně nepoužitelného stanoviska vydaného podle § 23a, předejít též jinak, než jen derogačním zásahem Ústavního soudu vůči napadené právní úpravě. Obecně platí, že správní soudy mohou při přezkumu správních rozhodnutí zrušit jak rozhodnutí odvolacího (rozkladového) orgánu, tak rozhodnutí orgánu prvého stupně (srov. § 78 odst. 3 soudního řádu správního). Při zrušení prvostupňového správního rozhodnutí by při novém rozhodování již nebylo možno podkladové stanovisko, jehož platnost mezitím vypršela, opětovně použít. Právní řád tedy obsahuje pojistku bránící hypotetickému riziku, že by správní orgány a potažmo též správní soudy byly nuceny "donekonečna" akceptovat podkladové stanovisko vydané podle § 23a, které by však již bylo z materiálního pohledu zcela nepoužitelné z důvodu plynutí času. Důsledkem napadené právní úpravy tak není automatické pojímání podkladového stanoviska vydaného podle § 23a jakožto jednou pro vždy ("na neurčito") platného, resp. relevantního. Zároveň Ústavní soud tak jako ve věci Pl. ÚS 44/18 zohlednil, že napadené ustanovení je součástí právní úpravy zcela specifické, dočasné (platné do 31. 12. 2023) a věcně úzce zaměřené (prioritní dopravní stavby tvořící páteřní evropskou dopravní síť), jejíž cíle byly shora rekapitulovány a Ústavním soudem v nálezu Pl. ÚS 44/18 shledány jako legitimní a cesta k jejich dosažení jako racionální. Zrušení napadené právní úpravy by však automaticky znemožnilo naplnit účel celého § 23a (ve vztahu k některým stavbám, resp. řízením), ačkoli není postaveno na jisto, že by v každém jednotlivém "dobíhajícím" řízení mohl zájem na ochraně čl. 35 odst. 1 Listiny převážit nad ochranou sledovaných legitimních cílů. Ústavní soud si je vědom, že specifická a již ústavně akceptovatelná (Pl. ÚS 44/18) výjimka ze standardního procesu EIA zakotvená v § 23a by neměla být neúměrně "prolongována" tak, aby byl v konkrétním řízení zcela popřen smysl a účel podkladových stanovisek vydaných podle § 23a. Zároveň však Ústavní soud neshledal, že by samotná napadená právní úprava k těmto důsledkům vždy bez dalšího vedla, a proto k její derogaci nepřistoupil.“ 36. Lze tedy bez dalšího uzavřít, že uvedená námitka žalobce není důvodná. C) Nezákonnost rozhodnutí ve vztahu ke koordinovanému závaznému stanovisku Magistrátu města Přerova ze dne 26. 10. 2020, č. j. MMPr/204197/2020/STAV/ZP/Tes 37. Žalobce v žalobě brojil také proti neuložení dvou nových požadavků týkajících se koordinovaného závazného stanoviska, a to buď do koordinovaného závazného stanoviska MM Přerova ze dne 26. 10. 2020, přestože to KÚOK zamítl svým stanoviskem ze dne 11. 1. 2022, nebo přímo do napadeného rozhodnutí. Žalobce navrhl dva nové požadavky ve svém doplněném odvolání ze dne 4. 2. 2022, které se týkaly zmírnění zásahu do krajinného rázu. Konkrétně šlo o tyto požadavky: (1) „Použité vhodné druhy dřevin budou vysázeny tak, že vytvoří nepravidelné shluky, přičemž mezi dřevinami bude vysázena místně původní tzv. motýlí směs ke zvýšení biodiverzity.“ (2) „Vhodné dřeviny a traviny budou vysázeny do zprovoznění dálnice, přičemž během následujících 5 let bude zajištěna zvýšená péče o tyto dřeviny a traviny, tzn. při poškození či uhynutí dojde obratem k nové výsadbě.“ 38. KUOK tyto požadavky odmítl s odůvodněním, že projekt vegetačních úprav není stavebním objektem, přičemž bude součástí správního řízení o kácení mimolesních dřevin ve smyslu § 8 a § 9 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platné znění (dále jen „zákon o ochraně přírody“). Stejně tak zamítl návrh požadavku na vysázení nepravidelných shluků dřevin, neboť toto náleží řízení o kácení mimolesních dřevin. V neposlední řadě byl zamítnut i návrh požadavku o vysázení nových dřevin do zprovoznění dálnice, neboť jde o nadbytečné opatření za situace, kdy všechny požadavky musejí být splněny do kolaudace a zprovoznění stavby. S tímto vypořádáním však žalobce nesouhlasil.

39. Podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody, ke kácení dřevin je nezbytné povolení orgánu ochrany přírody, není–li dále stanoveno jinak. Povolení lze vydat ze závažných důvodů po vyhodnocení funkčního a estetického významu dřevin. Povolení ke kácení dřevin na silničních pozemcích může orgán ochrany přírody vydat jen po dohodě se silničním správním úřadem.

40. Podle § 8 odst. 6 zákona o ochraně přírody, ke kácení dřevin pro účely stavebního záměru povolovaného v územním řízení, v územním řízení s posouzením vlivů na životní prostředí, ve společném územním a stavebním řízení nebo společném územním a stavebním řízení s posouzením vlivů na životní prostředí je nezbytné závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. Toto závazné stanovisko vydává orgán ochrany přírody příslušný k povolení kácení dřevin. Povolení kácení dřevin, včetně uložení přiměřené náhradní výsadby, je–li v závazném stanovisku orgánu ochrany přírody stanovena, vydává stavební úřad a je součástí výrokové části rozhodnutí v územním řízení, v územním řízení s posouzením vlivů na životní prostředí, ve společném územním a stavebním řízení nebo společném územním a stavebním řízení s posouzením vlivů na životní prostředí. Odstavce 1 až 5 a § 9 se použijí pro kácení dřevin pro účely stavebního záměru povolovaného v řízeních podle věty první obdobně.

41. Podle § 9 odst. 1 zákona o ochraně přírody, orgán ochrany přírody může ve svém rozhodnutí o povolení kácení dřevin uložit žadateli přiměřenou náhradní výsadbu ke kompenzaci ekologické újmy vzniklé pokácením dřevin. Současně může uložit následnou péči o dřeviny po nezbytně nutnou dobu, nejvýše však na dobu pěti let.

42. Krajský soud se ztotožňuje s žalovaným ohledně skutečnosti, že SO 801 Vegetační úpravy nebyl předmětem žádosti o stavební povolení a z tohoto titulu není součástí správního spisu, neboť vegetační úpravy nejsou samy o sobě stavbou a nepodléhají řízení podle stavebního zákona. Součástí řízení o povolení kácení dřevin je v návaznosti na koordinované stanovisko příslušného orgánu ochrany přírody posouzení vegetačních úprav jako součástí náhradní výsadby za pokácené dřeviny.

43. Krajskému soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce byl účastníkem řízení o povolení kácení dřevin a stanovení nezbytné náhradní výsadby, ve kterém také aktivně vystupoval se svými námitkami. Žalobci je tedy důvěrně znám jak průběh samotného správního řízení o povolení kácení mimolesních dřevin, tak zejména také podklady rozhodnutí. Mezi nimi byla totiž mj. také dokumentace pro SO 801 Vegetační úpravy a SO 804 Náhradní výsadba.

44. Krajský soud považuje tvrzení žalobce, že SO 801 nijak nesouvisí s náhradní výsadbou, v uvedených souvislostech jako zcela mimoběžné, když nejenže opak vychází z platné právní úpravy, ale žalobce aktivně participoval v řízení o povolení kácení mimolesních dřevin, jehož součástí bylo také rozhodování o náhradní výsadbě, přičemž mezi podklady byla mj. dokumentace SO 801.

45. Za uvedené situace nelze považovat žalobní námitku za důvodnou, neboť správní orgány obou stupňů, shodně jako příslušné orgány při vydávání, resp. přezkumu závazných stanovisek, postupovaly zcela v souladu se zákonem. Nadto je zcela zjevné, že žalobce ve vztahu k SO 801 a SO 804 nemohl být v nyní přezkoumávaném řízení nijak dotčen na svých právech.

46. I tato námitka žalobce tak není důvodná. D) Nezákonnost rozhodnutí ve vztahu k závaznému stanovisku Krajské hygienické stanice Olomouckého kraje ze dne 24. 4. 2017, č. j. KHSOC/06978/2017/PR/HOK 47. Co se týče namítaného nezahrnutí dvou nových požadavků do závazného stanoviska KHS navržených žalobcem, soud připomíná, že žalobce navrhl uložení 2 nových požadavků ohledně monitoringu hluku. „Během výstavby bude plněn harmonogram pravidelného měření intenzit hluku cca 2x ročně v denní a v noční době, a to v blízkosti obytné zástavby; v případě překročení hlukových norem budou v nejkratším čase provedena protihluková opatření.“ „Z hlediska relevantnosti hlukových údajů je první měření intenzit hluku nutno provést nejdříve 6 měsíců a nejpozději do dvou let po zprovoznění stavby ve zkušebním období, neboť dojde ke stabilizaci dopravních intenzit průjezdnosti. V případě prodlužování zkušebního provozu o další roky budou měření intenzit hluku prováděny minimálně dvakrát ročně.“ 48. Žalovaný se dle názoru zdejšího soudu požadavky dostatečně zabýval v napadeném rozhodnutí na str. 75–77 a uvedl, že požadavek žalobce na uložení požadavku provádění monitoringu hluku 2x ročně není z odborného hlediska relevantní a vypovídající. Správní orgány představily ucelenou argumentaci, ze které vyplývá, že nelze předjímat budoucí vývoj výstavby, a tudíž paušalizovat požadavek určitého počtu měření hluku za časový úsek není relevantní. K požadavku na měření intenzit hluku ve zkušebním období žalovaný uvedl, že tento lze povolit jen na základě souhlasného stanoviska KHS, která může upravit délku zkušebního provozu či podmínky pro provedení zkušebního provozu. KHS požaduje minimální délku trvání zkušebního provozu 6 měsíců, během kterých je nutno předložit protokol s výsledkem měření hluku před zahájením provozu na dálnici. Doba 6 měsíců se z odborného (akustického) hlediska jeví jako dostačující a v tomto případě odůvodnitelná.

49. Soud shledal, že žalovaný dostatečně odůvodnil, z jakého důvodu žalobci nevyhověl a žalobce na tuto argumentaci nijak konkrétně nereagoval. Žalobce nijak nespecifikoval zásah do životního prostřední v důsledku nezahrnutí jeho požadavků do výroku rozhodnutí, pouze opakoval, že jeho požadavky jsou proveditelné a uskutečnitelné. Z tohoto důvodu neshledal soud ani tuto část žalobní argumentace důvodnou. E) Absence aktuální rozptylové studie a studie o posouzení vlivu imisí na veřejné zdraví; nezákonnost rozhodnutí ve vztahu k přezkumu stanoviska EIA ze dne 30. 11. 2016 50. Podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), ve znění účinném do 30. 6. 2017, ministerstvo vydává závazné stanovisko k umístění stavby pozemní komunikace v zastavěném území obce o předpokládané intenzitě dopravního proudu 15 tisíc a více vozidel za 24 hodin v návrhovém období nejméně 10 let.

51. Z § 11 odst. 9 zákona o ochraně ovzduší ve znění účinném do 30. 6. 2017 přitom vyplývá, že k řízení o vydání závazného stanoviska musí žadatel předložit rozptylovou studii.

52. Z citovaných ustanovení vyplývá, že rozptylová studie je povinným podkladem v řízení o vydání závazného stanoviska podle zákona o ochraně ovzduší (v dané věci se jedná o závazné stanovisko ze dne 6. 1. 2017), které je podmiňujícím závazným stanoviskem v řízení o umístění stavby pozemní komunikace – v projednávané věci dálnice.

53. Je tedy zřejmé, že také námitky účastníků, včetně dotčené veřejnosti, mohou být zohledňovány v řízení o umístění dálnice, nikoli v řízení o povolení její stavby.

54. Podle § 114 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona (dále jen „starý stavební zákon“) účastník řízení může uplatnit námitky proti projektové dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud je jimi přímo dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě. Osoba, která je účastníkem řízení podle zvláštního právního předpisu, může ve stavebním řízení uplatňovat námitky pouze v rozsahu, v jakém je projednávaným záměrem dotčen veřejný zájem, jehož ochranou se podle zvláštního právního předpisu zabývá. Účastník řízení ve svých námitkách uvede skutečnosti, které zakládají jeho postavení jako účastníka řízení, a důvody podání námitek; k námitkám, které překračují rozsah uvedený ve větě první a druhé, se nepřihlíží.

55. Podle § 114 odst. 2 starého stavebního zákona, k námitkám účastníků řízení, které byly nebo mohly být uplatněny při územním řízení, při pořizování územně plánovací dokumentace nebo při vydání územního opatření o stavební uzávěře anebo územního opatření o asanaci území, se nepřihlíží.

56. Z uvedeného je tedy nutné předně učinit závěr, že námitky žalobce, směřující proti rozptylové studii a v návaznosti na to proti závaznému stanovisku EIA, mohly a měly být uplatněny v řízení o umístění stavby. Uplatňoval–li žalobce tyto námitky v řízení o povolení stavby, je třeba uzavřít, že tyto nejsou přípustné a nemělo k nim být ani přihlíženo.

57. Jak je soudu známo z úřední činnosti, žalobce v řízení o změně umístění předmětné stavby obsáhle své námitky vůči rozptylové studii, potažmo vůči závaznému stanovisku EIA, uplatňoval v řízení před správními orgány a opakovaně také v řízení před správními soudy v rámci přezkumu rozhodnutí o změně umístění stavby.

58. Lze připomenout, že v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 7. 2022 č. j. 38 A 4/2021–216, kterým byla zamítnuta žaloba žalobce proti rozhodnutí o jeho odvolání ve věci změny umístění předmětné stavby, krajský soud dospěl k závěru, že předmětem přezkoumávaného řízení byla změna územního rozhodnutí, jejímž obsahem není jakákoli změna trasy tělesa dálnice D1, pouze některé dílčí změny (zejména změna MÚK) na předmětném úseku D 0136. Podstatné přitom bylo, že otázkou požadavku na zpracování rozptylové studie se přezkoumatelným způsobem zabývalo stanovisko EIA z 30. 11. 2016, resp. 20. 4. 2020, potažmo z 30. 12. 2020. Jak vyplývalo z obsahu spisového materiálu, posouzení vlivů imisí na veřejné zdraví bylo podkladem závazného stanoviska EIA z 30. 11. 2016, vydaného ve smyslu § 23a zákona o EIA. Z obsahu posouzení vyplynulo, že v úvahu při zpracování studie byly brány přírůstky dopravních intenzit s výhledovou intenzitou dopravy pro rok 2040. Přestože tedy byla studie zpracována v roce 2016, její hodnocení (výpočet emisí) bylo provedeno pro rok 2040. Krajský soud tak považoval předmětné posouzení za aktuální. Nadto, z předmětného posouzení také vyplynulo, že realizací záměru dojde ke snížení expozice obyvatel centra Přerova, odkud řešený úsek dálnice D1 tranzitní dopravu významně odkloní.

59. Pokud v rámci citovaného soudního řízení žalobce namítal nutnost nové studie s ohledem na zpřísnění limitů pro částice PM2,5 od 1. 1. 2020, poukázal krajský soud především na to, že z posouzení vlivů imisí z roku 2016 jako podkladu pro stanovisko EIA vyplynulo, že při výpočtu jednotlivých hodnot vycházelo posouzení ze směrnicových hodnot pro částice PM2,5 stanovených WHO, která počítá se směrnicovou hodnotou pro roční průměr suspendovaných částic PM2,5 na úrovní 10 mikrogramů/m3.

60. Z přílohy č. 1 k zákonu o ochraně ovzduší přitom vyplynulo, že do 31. 12. 2019 byl stanoven pro roční průměr suspendovaných částic PM2,5 limit 25 mikrogramů/m3 a od 1. 1. 2020 limit 20 mikrogramů/m3. Jestliže tedy posouzení vlivů imisí na veřejné zdraví zpracované v roce 2016 vycházelo z hodnot nižších, tedy ještě přísnějších, než jsou stanoveny zákonem od roku 2020, nemůže být námitka žalobců stran zpracování nové studie z důvodu zpřísnění limitů důvodná.

61. Krajský soud tak v tehdejším řízení učinil jednoznačný závěr, že ve vztahu k posouzení vlivů imisí na veřejné zdraví obstojí závazné stanovisko EIA jako podklad tehdy napadeného rozhodnutí.

62. Tyto závěry byly shledány jako správné také v následném řízení o kasační stížnosti žalobce proti citovanému rozsudku. NSS v rozsudku ze dne 12. 12. 2022 č. j. 10 As 236/2022–82 přisvědčil ŘSD v tom, že požadavek žalobce na zpracování nové rozptylové studie nesměřuje primárně proti změně závazného stanoviska EIA ze dne 30. 11. 2016 ve znění potvrzujícího stanoviska ministra životního prostředí ze dne 30. 12. 2020, ale proti závaznému stanovisku o ovzduší ze dne 6. 1. 2017, kterým Ministerstvo životního prostředí souhlasilo podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně ovzduší s umístěním stavby pozemní komunikace v zastavěném území.

63. NSS konstatoval, že shora přednesené závěry krajského soudu mají oporu ve spisové dokumentaci a nelze než souhlasit s důvody, na jejichž základě dovodil, že závazné stanovisko EIA ve vztahu k posouzení vlivu imisí na veřejné zdraví obstojí jako podklad žalobou napadeného rozhodnutí.

64. Krajský soud tedy uzavírá, že žalobní námitku směřující proti rozptylové studii a v návaznosti na to proti závaznému stanovisku EIA shledal jako nedůvodnou předně proto, že nemá v řízení o povolení stavby své místo. I v případě opaku by však nebylo možné přisvědčit žalobcově argumentaci. Otázka aktuálnosti rozptylové studie již byla správními soudy vyřešena a v nynějším řízení není jakýkoli prostor pro polemiku s již dříve vyslovenými závěry, na kterých krajský soud i nadále setrvává a nemá jakýkoli důvod se od nich odchýlit. V důsledku výše uvedeného žalovaný nepochybil, když nevyžádal nový přezkum závazného stanoviska EIA.

IV. Závěr a náklady řízení

65. Jelikož krajský soud neshledal žádnou ze žalobních námitek důvodnou, žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

66. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., když žalobce nebyl úspěšný a žalovanému nad rámec jeho úřední činnosti žádné náklady nevznikly.

67. O nákladech řízení osoby zúčastněné na řízení soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 5 s. ř. s.