38 Ad 16/2011 - 77

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Bohuslavy Drahošové a soudců JUDr. Miroslavy Ježoviczové a JUDr. Petra Indráčka v právní věci žalobce: Město Rakovník, IČ: 00244309, se sídlem Rakovník, Husovo nám. 27, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Opava, Horní náměstí 103/2, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 18.1.2011 č.j. 3206/1.30/10/14.3, ve věci správního deliktu, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemáprávo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18.1.2011 č.j. 3206/1.30/10/14.3, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj ze dne 16.11.2010, č.j. 6500/7.III/10/14.3-14, jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 80.000,- Kč a náklady řízení. Uvedeným rozhodnutím OIP byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu dle ust. § 24 odst. 1 písm. d/ zákona č. 251/2005 o inspekci práce tím, že jako zaměstnavatel neprojednal se zaměstnankyní J. T., nar. X její stížnost na výkon práv a povinností vyplývajících z pracovně právních vztahů podanou dne 23.2.2009 a porušil tak právní povinnost vyplývající pro zaměstnavatele z ust. § 14 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb. Žalobce pod bodem II. žaloby uvedl, že rozhodnutím žalovaného jako správního orgánu byl zkrácen na svých právech, neboť nezákonným rozhodnutím žalovaného byl pravomocně uznán vinným ze spáchání správního deliktu a byla mu uložena pokuta ve výši, která je zcela neadekvátní vzhledem k okolnostem daného případu i s ohledem na výši běžně ukládaných pokut OIP za správní delikty na úseku rovného zacházení. Pod bodem III. žaloby žalobce uvedl, že je přesvědčen, že správní orgán nezjistil objektivně stav věci. Ze strany OIP nebyly připuštěny žádné další důkazy, které navrhoval žalobce jako účastník řízení. Za nestandartní považoval i postup žalovaného při prolomení místní příslušnosti OIP, kdy dle jeho názoru celé správní řízení včetně kontroly, která zahájení správního řízení předcházela, měl v souladu se zákonem provádět místně příslušný oblastní inspektorát pro středočeský kraj, do jehož územního obvodu město Rakovník spadá. Žalobce dovozoval, že k prolomení místní příslušnosti k OIP nebyly dány žádné zákonné důvody a rovněž prolomení místní příslušnosti ze strany žalovaného nebylo řádně zdůvodněno a tím došlo k porušení základních zásad správního řízení. Poukázal na to, že soustavně upozorňoval v rámci správního řízení na skutečnost, že k neprojednání stížnosti zaměstnankyně J. T. s odborovou organizací došlo výlučně z důvodů, které nebyly na jeho straně, což správní orgán odmítal vzít v úvahu a ignoroval k těmto okolnostem navržené důkazy zaměstnavatele. Uvedl, že žalobci jako zaměstnavateli nebyl a není znám zdravotní stav zaměstnance J. T., když tato nikdy nepředložila žádnou zprávu ani jiné sdělení ošetřujícího lékaře, zda je zdravotně způsobilá k účasti na jednání. OIP vycházel dle jeho názoru pouze z jednostranného tvrzení zaměstnankyně, které nebylo z její strany zaměstnavateli žádným způsobem doloženo. Žalobce nebyl kompetentní k posuzování zdravotního stavu a tvrdila-li zaměstnankyně věci spadající mimo takové kompetence zaměstnavatele, měla je prokázat, což neučinila a zaměstnavatel tuto skutečnost OIP prokázal. Zdůraznil, že v době, kdy odpovídal na žádost zaměstnankyně č.j. TAJ 110, 112, 113, 114/2009 ze dne 7.4.2009 jasně deklaroval svou ochotu žádost projednat. To, že pracovní neschopnost trvala tak dlouhou dobu (od 12.2.2009 do 25.3.2010) nemohl zaměstnavatel předpokládat. Žalobce namítal, že OPI se v rámci rozhodnutí vůbec nevypořádal s tím, že ustanovení § 14 odst. 3 ZP, jehož porušení se měl zaměstnavatel dopustit, neobsahuje vůbec žádnou lhůtu, ve které je třeba povinnost plnit. Uvedl, že smysl ustanovení dle kvalifikovaných výkladů spočívá v tom, aby byl učiněn pokus odstranit před případným soudním řízením rozdílné názory zaměstnavatele a zaměstnance na danou věc. Pouze v rámci hodnocení důkazů z r. 2010 OIP konstatoval, že posuzovaný skutek byl spáchán v minulém roce, tj. v r. 2009. Dlouhodobá pracovní neschopnost jmenované způsobovala, že k nerovnému zacházení a šikaně vůbec nemohlo docházet, protože jmenovaná se na pracovišti nenacházela. Zaměstnavatelem byl učiněn pokus věc se zaměstnankyní projednat za účasti odboru, ovšem odmítavý postoj odboru, který zaměstnavatel OIP doložil, se tak nestalo. Žalobce namítal, že OIP svým způsobem předjímá, že stížnost oprávněna byla, ačkoli nebyl zcela seznámen s problematikou daného případu. Uvedl, že žalobkyně podala žalobu, jejíž obsah zahrnoval mimo jiné i tvrzení, jež byly předmětem podané stížnosti. V současné době jsou tvrzení zaměstnankyně předmětem dokazování v rámci soudního řízení. Dalším bodem bylo ukončení pracovní neschopnosti zaměstnankyně dnem 25.3.2010. Na základě podané žaloby jsou a budou prostřednictvím soudu řešeny nároky zaměstnankyně se shodným obsahem, jaký byl uveden v požadavku zaměstnankyně na projednání její stížnosti. Neochota odborové organizace účastnit se takového jednání, byla za situace zahájeného soudního řízení v této věci zřejmá. Žalobce dále upozorňoval na postup OPI jako kontrolního orgánu ve věci podnětu zaměstnankyně. Uvedl, že je schopen prokázat, že zaměstnankyně uskutečnila na telefonní číslo OIP dne 30.4.2010 po obědě dva telefonní hovory a již čtyři pracovní dny na to, tj. 6.5.2010 bylo vyhotoveno ze strany OIP oznámení o provedení kontroly. Poukazoval na to, že časová souvislost mezi telefonními hovory uskutečněnými zaměstnankyní a oznámením o provedení kontroly ze strany OIP je více než zřejmá. Žalobce namítal místní nepříslušnost OIP jako vážné procesní pochybení a dále namítal, že OIP nepřipustil navržené důkazy přestupkovými spisy komise pro projednání přestupků OÚ Lužná č.j. 900014/PŘ a komise k projednávání přestupků města Nové Strašecí č.j. KPP/22/09, ze kterých vyplývá, že J. T. se na projednání přestupku, které měla spáchat koncem r. 2008 a začátkem r. 2009 na předvolání správního orgánu opakovaně nedostavovala z důvodu pracovní neschopnosti. Žalobce uvedl, že je přesvědčen, že zahájená přestupková řízení byla primárním důvodem jejího nástupu do pracovní neschopnosti, která trvala více jak jeden rok, neboť jmenovaná měla potřebu vyhýbat se odpovědnosti za spáchané přestupky s jediným cílem dovést odpovědnost za spáchané přestupky do prekluze. Žalobce vytýkal, že zamítnutím provedení důkazů v této oblasti správní orgán ignoroval základní zásadu správního řízení, tj. objektivně zjistit stav věci. Žalobce pod bodem IV. žaloby navrhoval provedení důkazu spisy OIP č.j. 1317/4.53/09/15.2 a č.j. 1396/4.53/09/15.

2. Namítal dále nutnost přezkoumání závěru, že písemné důkazy předložené při seznámení s podklady dne 5.11.2010 (s výjimkou TAJ 74, 110, 114, 162/2009) nemají žádnou souvislost se spáchaným správním deliktem. Poukázal na to, že v souvislosti s žádostí zaměstnankyně o projednání věci dle § 14 odst. 3 ZP namítal v důsledku množství podání zaměstnankyně určitou nepřehlednost jejich pracovně právních požadavků vůči zaměstnavateli z hlediska v úvahu přicházejícího projednání a dokládal toto příslušnými písemnostmi. Namítal, že správní orgán zcela bez konkrétních důkazů v oblasti posuzování zdravotního stavu, znalostí konkrétní situace na pracovišti vnímané a hodnocené zaměstnanci dotčeného odboru, tj. pracovním okolím J. T. přejímal bez dalšího negativní postoje zaměstnankyně k zaměstnavateli a odůvodňoval jimi své závěry v rámci své kontrolní a následně i rozhodovací činnosti. Za zcela zcestné považoval žalobce úvahy OIP, jímž odůvodnil výši pokuty. Dále žalobce namítal, že rozhodné skutečnosti uvedené v § 36 odst. 1 ZIP nebyly v jeho případě řádně přezkoumány. Uvedl, že pokud by teoreticky připustil, že ke spáchání správního deliktu mohou za daných okolností skutečností dojít, nebyla dle žalobce dostatečně zohledněna skutečnost, že se v jeho případě jednalo o první porušení právních předpisů na úseku rovného zacházení, přičemž takové porušení hodnotí jako marginální. Uvedl, že je přesvědčen, že případná sankce za správní delikt měla být uložena jako výstraha, která by měla být úměrná mimo jiné závažnosti údajného protiprávního jednání a poměrům pachatele, kdy preventivní funkce by měla převažovat nad represí. Měl za to, že uložená pokuta nebyla uložena při důsledné aplikaci ZIP, neboť mu byla uložena pokuta ve výši, která je zjevně nepřiměřená, a to s ohledem na okolnosti spáchání správního deliktu a s ohledem na výši pokut ukládanou správním orgánem při porušování povinnosti na úseku rovného zacházení. Dle informací, které obdržel žalobce, se výše sankcí za správní delikty na úseku rovného zacházení dle § 24 ZIP ukládané OIP pohybovala v rozmezí cca 18.000-22.000,Kč, přičemž žalobci byla uložena sankce čtyřnásobně vyšší. Poukázal na to, že z přehledu vypracovaného dotčeným OIP vyplývá, že za období 1.1.2008 až 1.10.2010 pokutu vyšší než žalobci OIP uložil pouze ve 22 případech ze 455 případů. V ostatních případech byly uložené pokuty podstatně nižší, a to i za spáchání deliktů, které jsou dle názoru žalobce společensky podstatně nebezpečnější. Namítal, že nebyla dodržena jedna ze zásad činností správních orgánů, dle které správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žalobce poukázal i na judikaturu správních soudů, zejména rozsudky VS v Praze č.j. 6A 168/95-15 ze dne 25.5.1998 a č.j. 7A 19/95-22 ze dne 21.2.1997 a rozsudek NSS č.j. 6As 21/2010-127 ze dne 28.7.2010. Závěrem žalobce uvedl, že je přesvědčen, že ze strany správního orgánu byly v rámci správního uvážení překročeny meze a hlediska stanovené zákonem a premisy úsudku správního orgánu nebyly zjištěny řádným procesním způsobem. Navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí. Podáním ze dne 18.3.2011 žalobce doplnil žalobu ze dne 4.3.2011. V doplnění mimo jiné zdůraznil, že místní příslušnost provedení kontroly u žalobce byla žalovaným prolomena pouze v případě podnětů, které byly žalovaným postoupeny OPI dne 4.5.2009 a to ve věci spisu č.j. 1317/4.53/09/15.2 a č.j. 1396/4.53/09/15.

2. K dalšímu prolomení místní příslušnosti z podnětu ze dne 9.2.2010 již žalovaným nedošlo. Žalobce namítal nedostatek místní příslušnosti k provedení kontroly u žalobce na základě podnětu ze dne 9.2.2010. Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 13.5.2011 se podrobně vyjádřil k obsahu žaloby. Navrhoval zamítnutí žaloby. K bodu II. žaloby uvedl, že nesouhlasí s názorem žalobce, že nezákonným rozhodnutím žalovaného byl zkrácen na svých právech a byla mu uložena zcela neadekvátní pokuta. Dle názoru žalovaného výše pokuty byla řádně odůvodněna a její výše odpovídá okolnostem daného případu a nevybočuje z mezí správního uvážení. K bodu III. uvedl, že k prolomení místní příslušnosti došlo v souladu s ust. § 6 odst. 5 zák. č. 251/2005 Sb. V žalobě zmíněna zásada objektivního zjištění stavu věci tímto prolomením místní příslušnosti nemohla být porušena, neboť právě z tohoto důvodu (námitky podjatosti) žalovaný rozhodl o jejím prolomení. Pokud se jedná o žalobní námitky týkající se postupu OPI jako kontrolního orgánu ve věci podnětu zaměstnankyně Titzlové, pak žalovaný uvedl, že rozhodnutí kontrolního orgánu, jak vyhodnotí konkrétní podnět, zda provede kontrolu u daného zaměstnavatele nebo provede, kdy a kdo ji provede a v jakém rozsahu, je zcela a pouze v kompetencích příslušného kontrolního orgánu a není dle jeho názoru samo o sobě předmětem soudního přezkumu při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správních orgánů ve správním řízení. Namítal, že není zřejmé jakým postupem byl nebo mohl být žalobce zkrácen na svých právech ve smyslu ust. § 65 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb. Úvahy žalobce jako zaměstnavatele o postoji OIP k pracovní neschopnosti zaměstnankyně a termínu provedení kontroly až po jejím skončení a jeho tvrzení, že kontrola musela proběhnout na základě úplně jiného podnětu, označil za čistě spekulativní a uvedl, že se nezakládají na pravdě a realitě. Pokud se jedná o žalobní tvrzení ohledně neochoty odborové organizace účastnice jednání za situace zahájeného soudního řízení, pak žalovaný uvedl, že jde o okolnosti vedlejší, které přímo s předmětem správního řízení nesouvisí. Žalovaný dále uvedl, že věc vyřízení podnětu paní T. se vyvíjela tak, že nejprve bylo o podnětu rozhodnuto tak, že se šetřit nebude a podnět ke kontrole byl v roce 2009 odložen. Následně však v r. 2010 paní T. podala na OIP znovu podnět ke kontrole, který se týkal stejné záležitosti jako původní. Tento nový podnět byl spojen s jejím původním podnětem a vzhledem k vývoji celé situace a jednání žalobce i postižené zaměstnankyně byl oblastním inspektorátem práce přehodnocen přístup k případu i k původnímu podnětu a bylo rozhodnuto, že se podnět šetřit bude. K čl. IV. žaloby žalovaný uvedl, že se s námitkami žalobce vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že orgány inspekce práce se věcnou stránkou stížností zaměstnankyně nezabývaly. Zkoumaly ji pouze do té míry, aby zjistily, zda na ni dopadá ust. § 14 odst. 3 Zákoníku práce. Námitky žalobce považoval za bezdůvodné. K čl. V. žaloby uvedl, že napadené rozhodnutí společně s prvostupňovým rozhodnutím, které potvrdil a se kterým tvoří jeden celek, obsahuje dostatečně určitou a přezkoumatelnou úvahu ohledně rozhodnutí o výši uložené sankce. Uvedl, že je přesvědčen, že správní úvaha v napadených rozhodnutích obsažená se pohybuje v mezích zákona. Dle jeho názoru nedošlo v daném případě k porušení zásady stanovené v § 2 odst. 4 správního řádu. Závěrem konstatoval, že je přesvědčen o tom, že žalobci uložená pokuta je přiměřená okolnostem daného případu, je řádně odůvodněna. Při jejím stanovení správní orgán vycházel ze všech kritérií stanovených v § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce a je výsledkem správního uvážení, které se pohybuje v mezích zákona a je přezkoumatelné. Navrhoval zamítnutí žaloby. II. Krajský soud provedl důkaz napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 18.1.2011 č.j. 3206/1.30/10/14.3, jakož i obsahem připojeného správního spisu žalovaného téhož čísla jednacího. Při řízení o žalobě žalobce přitom krajský soud vycházel z ustanovení § 65 a násl. soudního řádu správního, jakož i ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalovaného správního orgánu (ust. § 75 soudního řádu správního), přičemž toto rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb. s. ř. s.) a poté dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Provedeným dokazováním soud zjistil, že: - Starosta města Rakovník jmenoval paní Mgr. E. H. tajemnici Městského úřadu Rakovníka s účinnosti od 1.7.2001. Podle organizačního řádu Městského úřadu Rakovník čl. 5 písm. a) jménem úřadu jedná starosta v případech, kdy zastupuje město navenek, ve věcech pracovněprávních tajemník. - Město Rakovník, zastoupené tajemnicí Městského úřadu, uzavřelo pracovní smlouvu s Bc. J.H. dne 1.9.2006, s D. S. dne 19.12.2002 a s J. T. dne 13.2.1995. - J. T. adresovala Městskému úřadu Rakovník, k rukám tajemnice Mgr. E. H. přípis ze dne 19.2.2009, nazvaný Stížnost na vedoucího odboru dopravy Městského úřadu Rakovník. Ve stížnosti uvedla, že důvodem její stížnosti je nerovný přístup vedoucího odboru pana F. k podřízeným (nebojí se jeho jednání k její osobě nazvat bossincem). Dále mimo jiné uvedla, že ze strany vedoucího v poslední době čelí neustálým tlakům na svou osobu, které vyvrcholilo nesmyslným upozorněním na pracovní nedostatky ze dne 19.1.2009 a 16.2.2009. Ve své stížnosti nehodlá uvádět konkrétní případy chování svého nadřízeného, které považuje za nerovný přístup k podřízeným a bossing její osoby, neboť jejich výčet a popsání by bylo zdlouhavé a nepřehledné a proto je uvede při řešení a ústním projednání této stížnosti. Zároveň žádala při projednávání stížnosti o přítomnost zástupce odborové organizace. - Tajemnice Městského úřadu Rakovník sdělila J. T. přípisem ze dne 27.2.2009, že potvrzuje příjem její stížnosti ze dne 19.2.2009 na vedoucího odboru dopravy Městského úřadu Rakovník pana F. F., jejímž obsahem je nerovný přístup k podřízeným, přičemž jeho jednání je nazváno bossingem. Uvedla, že při posuzování stížnosti shledala, že zde není uvedena žádná konkrétní skutečnost, která by opravňovala domněnku, že ze strany F. F., vedoucího odboru dopravy, Městského úřadu Rakovník, dochází k nerovnému přístupu k podřízeným a k bossingu. J. T. byla vyzvána k doplnění stížnosti, zejména o uvedení konkrétních případů jednání nadřízeného, které považuje za nerovný přístup k podřízeným, konkrétních jednání vůči její osobě, které nazvala bossingem, a dále uvedení konkrétních negativních opatřeních zavedených na odboru dopravy kvůli její osobě, která se svým způsobem negativně dotýkají ostatních zaměstnanců odboru dopravy. Bylo sděleno, že objektivní posouzení stížnosti bez definování zcela konkrétních situací není možné. - J. T. přípisem ze dne 6.3.2009 nazvaném „Nesouhlas se snížením osobním příplatku“, adresovaném svému zaměstnavateli uvedla, že nesouhlasí se snížením, resp. odebráním, osobního příplatku. V návrhu na jeho snížení není uveden žádný konkrétní důvod k jeho odebrání. - J. T. přípisem ze dne 7.3.2009 nazvaném Doplnění stížnosti na vedoucího odboru dopravy Městského úřadu Rakovník uvedla, že předmětem její stížnosti a projednání za přítomnosti zástupce odborové organizace plně postačí lživé skutečnosti uvedené v obou upozorněních na porušování pracovní kázně, neboť oba tyto dokumenty svědčí o bossingu její osoby ze strany zaměstnavatele. - J. T. přípisem ze dne 7.3.2009 adresovaným zaměstnavateli nazvaným nesouhlas s odvoláním souhlasu k výkonu jiné výdělečné činnosti mimo jiné uvedla, že žádá o opětovný souhlas s výkonem jiné výdělečné činnosti. - V podání ze dne 25.3.2009 nazvaným „Žádost o projednání stížnosti na vedoucího odboru dopravy“ J. T. mimo jiné uvedla, že po dvou ústních stížnostech na vedoucího odboru dopravy pan F. F. podala stížnost písemnou, jelikož na její předchozí dvě ústní stížnosti nebylo reagováno. Jelikož nebyla vyrozuměna o termínu konání ústního projednání písemné stížnosti, žádá opětovně o její projednání. Dále uvedla, že je sice v pracovní neschopnosti, ale má povoleny vycházky v době od 10.00 hodin do 16.00 hodin a po poradě s psychologem se může takovéhoto jednání zúčastnit, neboť je práce neschopná z důvodu psychického stavu vyvolaného stupňující se šikanou ze strany nadřízených a toto projednání ji v jejím stavu naopak může pomoci ke zlepšení zdravotního stavu. - J. T. podala dne 27.3.2009 písemně návrh , který adresovala zaměstnavateli na odvolání F. F. z funkce vedoucího odboru dopravy. - Dne 27.3.2009 žádala J.T. písemně o odpověď na svou žádost-nesouhlas s odvolání souhlasu k výkonu jiné výdělečné činnosti. - Přípisem ze dne 7.4.2009 tajemnice Městského úřadu Rakovník sdělila J. T. mimo jiné, že obdržela její písemnosti ze dne 25.3.2009 a 27.3.2009. Pod bodem 1. „Sdělení“ tajemnice Městského úřadu Rakovník uvedla, že vzhledem k tomu, že J. T. je v pracovní neschopnosti a tajemnice není schopna posoudit, jaké následky by mohlo mít projednání věci na zdraví J. T., vyčká do doby, kdy bude schopna projednání bezproblémově absolvovat, tj. nebudou zde překážky v podobě pracovní neschopnosti. Dále tajemnice uvedla …. „Nerada bych se jako zaměstnavatel do budoucna vystavovala čemukoli, co by mohlo být vnímáno jako konání ohrožující vaše zdraví“. Pod bodem 2. bylo sděleno, že podávat návrh na odvolání vedoucího odboru je kompetence tajemníka a rozhoduje o něm rada města. Pod bodem 3. je uvedeno, že nesouhlas s odvoláním souhlasu k výkonu jiné výdělečné činnosti již byl řešen několikrát. - Přípisem ze dne 26.4.2010 tajemnice MěÚ Rakovník vyzvala J. T., nechť sdělí, zda s ohledem na uplynutí velmi dlouhého časového období (které souviselo s její dlouhodobou pracovní neschopností) a vzhledem k podané žalobě na zajištění rovného zacházení na pracovišti, trvá stále na projednání stížnosti na vedoucího odboru dopravy F. F. ze dne 25. 2. 2009 č. j. TAJ 74/2009 včetně doplnění stížnosti ze dne 10. 3. 2009 č. j. TAJ/92/2009 a žádosti o projednání stížnosti ze dne 27. 3. 2009 č. j. TAJ/l1 0/2009 za účasti odborové organizace či již toto považuje vzhledem k současnému stavu věci za bezpředmětné. - Přípisem ze dne 30.4.2009 J.T. byla vyzvána svým zaměstnavatelem, aby sepsala všechny výhrady a zaslala je najednou. - Státní úřad inspekce práce přípisem ze dne 4.5.2009 sdělil Oblastními inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj, že obdržel podnět J. T. poř. č. 09282 a pana Bc.L.M., poř. č. 09283 směřující proti zaměstnavateli Městský úřad Rakovník. S ohledem na dosavadní průběh jednání ve věci podnětu, rozhodl Státní úřad inspekce práce o prolomení místní příslušnosti tak, že k provedení kontroly u zaměstnavatele Městského úřadu Rakovník, pověřuje Oblastní inspektorát práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj. - Přípisem ze dne 12.5.2009 J.T. reagovala na přípis zaměstnavatele ze dne 30.4.2009. - Dle rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti J. T. se stala práce neschopná od 13.2.2009, schopna práce od 26.3.2010. Dále byla neschopna práce od 2.6.2010. - Předsedkyně Místní organizace OS státních orgánů a organizací v Rakovníku přípisem ze dne 13.5.2010 sdělila tajemnici MěÚ Rakovník, že není vhodné, aby se odborová organizace jednání o mimosoudním projednání sporu mezi J. T. a žalovaným Městem Rakovník zúčastnila s ohledem na skutečnost, že odborová organizace není účastníkem řízení a v tomto sporu nevystupuje ani jako právní zástupce žádného z účastníků. Celá kauza je předmětem soudního řízení. Odborová organizace není účastníkem řízení a nevystupuje ani jako právní zástupce účastníka sporu, nemá kompetence do sporu zasahovat. - JUDr. V. H. zaslal dne 19.5.2010 E. H. návrh dohody o narovnání, ve kterém požadoval 100.000,-Kč jako zadostiučinění. Dále uvedl, že zbytek představují výlohy právního zastoupení dopočtené ke dni podání návrhu. - J. T. žalobou ze dne 29.4.2009 proti žalovanému Město Rakovník se domáhala vydání rozsudku v tomto znění: I. Žalovaný je povinen zajistit rovné zacházení s žalobkyní a dodržovat zákaz její jakékoli diskriminace. II. Žalovaný je povinen přiznat žalobkyni osobní příplatek ve výši 1.600,-Kč měsíčně, a to zpětně od 1.3.2009; nedoplatek za dobu od 1.3.2009 do právní moci rozhodnutí je povinen jí vyplatit do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 100.000,-Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. IV. Určuje se, že upozornění žalovaného na porušování pracovní kázně ze dne 19.1.2009 a 16.2.2009 jsou neplatná. V. Žalovaný je povinen udělit žalobkyni souhlas s výkonem jiné výdělečné činnosti pro Svazek obci okresu Rakovník pro zajištění dopravní obslužnosti do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. VI. Žalovaný je povinen poskytnout žalobkyni náhradu nákladů řízení. Žaloba byla zapsána u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 9C 132/2009. Podáním ze dne 1.9.2010 žalobkyně žalobu upřesnila rozšířila své nároky. - Oblastní inspektorát práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj (dále jen OIP) dne 6.5.2010 Městu Rakovník zaslal Oznámení o provedení kontroly v oblasti dodržování povinností vyplývajících z pracovněprávních předpisů podle § 3 zákona č. 251/2005 Sb. Město Rakovník bylo vyzváno k předložení vyjmenovaných dokladů a vytvoření základních podmínek k výkonu kontroly a součinnosti, a případné zajištění pověřeného zástupce, odpovědného za oblast personální, platovou, bezpečnost práce s tím, že inspektoři OIP se dostaví do sídla zaměstnavatele Husovo náměstí, Rakovník, za účelem provedení kontroly. V oznámení bylo dále sděleno, že Státní úřad inspekce práce jako nadřízení orgán dne 4.5.2009 rozhodl o prolomení místní příslušnosti. - Dne 17.5.2010 na Městském úřadu v Rakovníku proběhlo jednání OIP za přítomnosti inspektorky a inspektora OPI J. T.. K dotazu inspektorů J. T. uvedla konkrétní č.j. spisů, které zpracovala v náplni 10. platové třídy a v 11. platové třídě. Dále bylo jednáno za přítomnosti inspektorů OIP a ing. A. G., předsedkyně Místní organizace odborového svazu státních orgánů a organizací v Rakovníku. K dotazu OIP ing. A. G. sdělila, že stížnost paní T. ze dne 19.2.2009 s odborovou organizací a zaměstnavatelem projednána nebyla. Až koncem dubna 2010 jí byla elektronickou poštou ze strany zaměstnavatele zaslána kopie písemnosti Sdělení ve věci projednání stížnosti za účasti odborové organizace adresované paní T. K dalšímu dotazu, zda byla projednána stížnost o neuznání pracovního úrazu z roku 2008 (facka na pracovišti) bylo sděleno, že odborová organizace o této události nebyla informována. - Dne 17.6.2010 byl sepsán OIP pro Ústecký kraj a Liberecký kraj se sídlem v Ústí nad Labem protokol o kontrole provedené podle § 5 odst. 1 písm. a) v rozsahu ustanovení § 3 a pořízený podle § 8 písm. h) zákona č. 251/2005 Sb. u kontrolované osoby Město Rakovník za kontrolované období od 1.1.2008 do dne zahájení kontroly. Dle obsahu protokolu č.j. 1878/21/7.III/2010/15.2 kontrola byla zaměřena na dodržování povinností v následujících oblastech: - 1. nerovné zacházení - 2. odměňování zaměstnanců platem –zařazení do platových tříd. Bylo kontrolováno období od 1.1.2008 do dne zahájení kontroly. Bylo zjištěno porušení § 14 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., když zaměstnavatel neprojednal se zaměstnankyní J. T. za účasti odborové organizace stížnost v souladu s ustanovením § 14 odst. 3 zákonu práce. OIP odůvodnil své zjištění tím, že stížnost byla sepsána dne 19.2.2009 a byla přijata zaměstnavatelem na podatelně dne 23.2.2009 pod č.j. TAJ/74/2009. Směřovala na nadřízeného zaměstnankyně, vedoucího odboru dopravy F. F. Zaměstnankyně byla informována o přijetí stížnosti a vyzvána k doplnění stížnosti, což dne 10.3.2009 učinila. Dalším dopisem ze dne 25.3.2009 opakovaně vyzvala zaměstnavatele k projednání své stížnosti. Uvedla v něm, že ačkoliv je v pracovní neschopnosti, může se dle vyjádření svého lékaře zúčastnit projednávání stížnosti. Kontrolou bylo zjištěno, že do dne zahájení kontroly k projednání stížnosti nedošlo. Dále bylo zjištěno porušení § 123 odst. 2 zákoníku práce, § 3 odst.1 nařízení vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě. Bylo zjištěno, že zaměstnavatel nezařadil zaměstnankyně Bc. J. H., D. S. a J. T. do odpovídajících platových tříd podle po nich požadovaných nejnáročnějších prací v souladu s ustanoveními § 123 odst. 2 zákoníku práce a § 3 odst.1 NV 564/2006. Je podrobně uvedeno z jakých podkladů OPI vycházel a jaká zjištění z těchto podkladů provedl. Rozhodnutí je opatřeno řádným poučením o možnosti přezkoumání protokolu. Tajemnici Městského úřadu Rakovník byl předán současně jeden stejnopis protokolu. V protokolu je vyjmenován seznam dokladů předložených zaměstnavatelem při kontrole, o které se kontrolní zjištění opírá. - Městský úřad Rakovník žádostí ze dne 23.6.2010 požádal o přezkoumání protokolu č.j. 1878/21/7.III/2010/15.2 ze dne 17.6.2010, ve které uvedl, že nesouhlasí se zjištěními uvedenými v protokolu. Namítal, že: 1) Zaměstnavatel se nemohl nedopustit porušení § 14 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce v platném znění, tj. že neprojednal se zaměstnankyní stížnost za účasti odborové organizace a to z těchto důvodů: Zaměstnankyně J. T. byla v době od 12. 02. 2009 do 25. 03. 2010 včetně v pracovní neschopnosti. Režim dočasně neschopného pojištěnce v sobě (viz § 56 zák. č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, v platném znění) mimo jiné zahrnuje povinnost zdržovat se v době dočasné pracovní neschopnosti v místě pobytu a dodržovat rozsah a dobu povolených vycházek. Zaměstnankyně nikdy v průběhu trvání dočasné pracovní neschopnosti nepředložila zaměstnavateli, že jí byly povoleny vycházky. Zaměstnavatel musel s ohledem na výše uváděný § 56 zák. č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, v platném znění, i s ohledem na stanovenou povinnost zaměstnankyně, dočasnou pracovní neschopnost, jejíž délku nemohl dopředu předpokládat, posuzovat jako překážku bránící projednání její stížnosti. Zaměstnavatel nikdy nezpochybňoval to, že je připraven věc projednat. Uvedenou překážku však je nutno posuzovat jako objektivní důvod, proč tak učinit nemohl. Zaměstnankyně měla dle vystavených rozhodnutí určeno místo pobytu v době pracovní neschopnosti v Lubné, tj. mimo sídlo zaměstnavatele i pracoviště zástupce odborového orgánu. V době, kdy probíhala korespondence ohledně projednání s odborovou organizací mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, tj. březen a duben 2009 nemohl zaměstnavatel předjímat, jak dlouho pracovní neschopnost potrvá a jaké následky by případné projednání mohlo mít na zdraví zaměstnankyně. To za situace, kdy svoji pracovní neschopnost dávala do přímé souvislosti s tvrzeným "šikanózním jednáním zaměstnavatele" vůči své osobě. Postoj zaměstnavatele byl v této věci pak logicky opatrným tak, aby eliminoval případné obvinění, že stanovením termínu v době pracovní neschopnosti zaměstnankyni "nutí" porušovat její povinnosti vyplývající z režimu dočasně práce neschopného. Kontrolní orgán dále zcela pominul, že zaměstnavatel byl celou dobu připraven věc se zaměstnankyní řešit. (viz dopis ze dne 30. 04. 2009 - č.j. TAJ. 145/2009). Podle názoru zaměstnavatele se taktéž nedostatečným způsobem zabýval, zda dokument zaměstnankyně č.j. TAJ. 92/2009 je po obsahové stránce skutečně věcně doplněním dle výzvy zaměstnavatele ze dne 27.02.2010 tak, aby tento byl schopen vyhodnotit zcela konkrétní situace. Dále uvedl, že s ohledem na skutečnost, že zaměstnankyně podala dne 30.04. 2009 na zaměstnavatele žalobu, jejímž předmětem byly mimo jiné i skutečnosti uváděné ve stížnosti, vyzval zaměstnavatel dne 26.04.2010 zaměstnankyni, zda trvá s ohledem na dlouhodobost překážky a nové skutečnosti její zájem projednat stížnost. Zaměstnavatel přitom vycházel z toho, že se v důsledku dlouhodobé pracovní neschopnosti zaměstnankyně a s ohledem na podanou žalobu o zajištění rovného postavení na pracovišti (dále jen "předmětná žaloba"), podstatným způsobem změnily okolnosti případu. Na to zaměstnankyně odpověděla mailem - viz mail ze dne 14.05.2010. Následně bylo na základě nařízeného soudního jednání (11.05.2010) na den 18.05.2010 domluveno jednání mezi zaměstnavatelem a zaměstnankyní za účasti jejího právního zástupce za účelem event. smírného vyřešení s termínem pro uzavření případné dohody nejpozději do 31.05.2010. Předpoklad zaměstnavatele byl, že se uvedeného jednání zúčastní i odborová organizace, ta se jednání odmítla zúčastnit. Ze strany zaměstnavatele se předpokládalo, že by mohlo dojít k vyřešení věcí smírnou cestou. Vzhledem k obsahu předložených požadavků ze strany zaměstnankyně, rozhodla rada města dne 27. 5. 2010 návrh dohody o narovnání neakceptovat. Pokus o mimosoudní vyřešení věci mezi spornými stranami se nezdařil a v této sporné věci tedy bude rozhodovat nezávislý soud. Od 02.06.2010 ke dni podání žádosti je zaměstnankyně v pracovní neschopnosti. Kontrolní orgán dle názoru zaměstnavatele přisoudil uvedené povinnosti zaměstnavatele uložené v ust. § 14 odst. 3 zákoníku práce, v rámci svých kontrolních závěrů větší význam, než jaké má toto ustanovení, dle jeho názoru, ve smyslu právních výkladů. Uvedené ustanovení zákoníku práce je pouhou deklarací a nemá normativní povahu. Je koncipováno jako určitý prostředek k nalezení možnosti smíru v pracovněprávních vztazích mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Jeho smysl a význam je dán pouze v případě, následuje-li bezprostředně po vzniku sporné situace s cílem předejít možnému sporu mezi subjekty pracovněprávních vztahů, a to i případnému sporu soudnímu. Dovozoval, že jeho důsledné uplatnění po uplynutí doby více jak jeden rok, ztrácí zákonodárcem původně zamýšlený význam. Rovněž nemůže mít žádný zásadní význam za situace, kdy je již podána příslušná žaloba ve věci a sporné strany se bezvýsledně pokusily vyřešit svůj pracovněprávní spor mimosoudní cestou. 2) Zaměstnavatel se nedopustil porušení § 123 odst. 2 zákoníku práce ani § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, v platném znění. Uvedl, že proces, kterým se dochází k závěru, že existuje podezření ze páchání trestného činu, podrobně popisuje v rámci vyjádření vedoucí odboru dopravy ze dne 2.06.2010. V daném případě se nabízí ve vztahu vedoucí odboru a příslušný referent srovnání s pracovním postupem v rámci soudního řízeni. Za správnost rozsudku je uveden soudní úředník, ale stěží lze připustit, že jen díky tomu je vyhotovený rozsudek jeho aktem. Referent přestupkového řízení příslušné rozhodnutí - závěr vedoucího odboru, který je výsledkem výhradně jeho posouzení, pouze dle pokynů vedoucího odboru administruje. Oprávněnou úřední osobou ve věci samostatného posuzování, vyhotovování podnětů o podezření ze spáchání trestného činu včetně jejich předávání státnímu zastupitelství popř. jinému příslušnému orgánu činnému v trestním řízení je dle ust. čI. 5 Organizačního řádu Městského úřadu vedoucí odboru. Referenti přestupkového řízení odpovídají v této záležitosti pouze za věcnou správnost. Základní pravidlo je nastaveno v rámci Organizačního řádu Městského úřadu v článku 5, který kontrolní orgán vůbec nevzal (jakožto základní dokument upravující základní organizační vztahy) při posuzování případu v úvahu. Ten řeší mimo jiné kompetence jednotlivých zaměstnanců zapojených do procesu rozhodování v rámci správního řízení. V daném případě se jedná o kompetence při postoupení věci z důvodu změny příslušnosti. Při podezření ze spáchání trestného činu jde vždy o změnu příslušnosti. Rozhodování v této záležitosti včetně případných konzultací se státním zastupitelstvím provádí výlučně vedoucí odboru. Zaměstnavatel nikdy po zaměstnancích - referentech přestupkového řízení samostatné vykonávání agendy zařazené v rámci nařízení vlády č. 469/2002 Sb., v platném znění, (katalogu prací) v 11. platové třídě nepožadoval a ani ji tito referenti nevykovávali, i vzhledem k tomu, že jim v pracovní náplni nebyla stanovena. K zařazení referenta do 11. třídy dle popisu 2.10.01.11.26 je nezbytné, aby byli (i s ohledem na jazykový výklad norem) splněny současně všechny části popisovaných činností tj. samostatné posuzování oznámení o přestupcích z hlediska vyloučení podezření ze spáchání trestných činů spáchaných v souvislosti s provozem na pozemních komunikacích, vyhotovování podnětů o podezření ze spáchání trestného činu včetně jejich předávání státnímu zastupitelství, popřípadě jinému příslušnému orgánu činnému v trestním řízení (viz slučovací spojka "a" a "včetně" v samotném textu popisu). Předávání podnětů státnímu zastupitelství, popř. jinému příslušnému orgánu činnému v trestním řízení, je plně a výhradně v kompetenci vedoucího odboru (viz jeho podpis v rámci pravidel nastavených organizačním řádem). Všechny podmínky stanovené dle výše uvedeného popisu zakotveném v katalogu prací splňuje pouze vedoucí odboru, když tato jeho činnost vyplývá přímo z jeho z pracovní náplně (viz pracovní náplň vedoucího odboru dopravy). Dále bylo vytýkáno, že v souvislosti s případným posuzováním správnosti postupu zaměstnavatele kontrolní orgán zcela pominul ustanovení § 3 odst. 2 a 3 nařízení vlády č.564/2006 Sb. S ohledem na cit. ustanovení by předpoklady potřebného vzdělání při výkonu této agendy splňovala pouze Bc. J. H. Žalobce požadoval, aby kontrolní orgán své závěry vyjádřené v protokole změnil a to tak, že nebylo zjištěno žádné porušení povinností ze strany zaměstnavatele. - OIP pro Ústecký kraj a Liberecký kraj k žádosti Města Rakovník přezkoumal protokol o kontrole ze dne 17.6.2010 a námitky proti tomuto protokolu a dne 9.7.2010 sdělil žalobci výsledek přezkoumání protokolu o kontrole. Podrobně se vyjádřil k bodu 1), tj. námitce, že zaměstnavatel se nemohl dopustit porušení § 14 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., když neprojednal se zaměstnankyní stížnost za účasti odborové organizace. Poukázal na ustanovení § 14 odst. 3 zákoníku práce a uvedl, že z kontroly dokladů založených v osobním spise zaměstnankyně J. T. nevyplývá, že by zaměstnavatel projevil snahu splnit svou povinnost a stížnost zaměstnankyně projednat v přiměřené době od podání stížnosti dne 23.2.2009. Konstatoval, že úvahy zaměstnavatele uvedené v závěru námitek ke kontrolnímu zjištění pod bodem 1), kterými je vskutku svérázně vykládáno ustanovení § 14 odst. 3 zákoníku práce jako pouhá deklarace nemající normativní povahu, nelze v žádném případě akceptovat. Uvedl, že kontrolní zjištění uvedené pod bodem 1) se nemění a ponechává se v plném znění v platnosti v protokolu o kontrole. K bodu 2) tj., že zaměstnavatel se nedopustil porušení § 123 odst. 2 ZP ani § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 564/2006 se kontrolní orgán rovněž podrobně vyjádřil. Zejména konstatoval, že kontrolní orgán při posuzování zařazení zaměstnanců do platových tříd vychází z toho, jaké práce zaměstnanec skutečně vykonává. Při určování správného zařazení do platové třídy se vychází jednoznačně z nejnáročnějších prací, jejichž výkon zaměstnavatel na zaměstnanci požaduje. Odkázal mimo jiné na odůvodnění návrhů na zvýšení osobního příplatku zaměstnankyň D. S. a Bc. J. H.. Uvedl, že kontrolní zjištění uvedené pod bodem 2) se nemění a ponechává se v plném znění v platnosti v protokolu o kontrole. - Městský úřad Rakovník podal dne 26.7.2010 námitky proti výsledku přezkoumání protokolu o kontrole č.j. 2967/7.111110/15.2-16 ze dne 9.7.2010 (dle § 41 odst. 2 zákona č. 251/2005 Sb.), ve kterých uvedl, že namítá nesprávnost výsledků přezkoumání, z důvodů již dříve uvedených v žádosti o přezkoumání protokolu. Obsah žádosti považoval za nedílnou součást těchto námitek. V námitkách uvedl mimo jiné, že zaměstnavatel se nemohl nedopustit porušení § 14 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce v platném znění, tj. že neprojednal se zaměstnankyní stížnost za účasti odborové organizace a to z těchto důvodů: Zaměstnavateli nebyl a není znám zdravotní stav zaměstnance J. T. Paní T. zaměstnavateli nepředložila žádnou zprávu ani jiné sdělení ošetřujícího lékaře, zda se může zúčastnit jednání, kde by byly řešeny podrobnosti pracovněprávního charakteru. Zaměstnavatel v té době vůbec nemohl předpokládat, že pracovní neschopnost zaměstnankyně p. T. potrvá tak dlouho. O tom, že její onemocnění nemá banální charakter svědčí i opětovná pracovní neschopnost, která v současné době stále trvá i poměrně nedávná hospitalizace v psychiatrické léčebně. Skutečnost, že zaměstnankyně paní T. je opět od 2.6.2010 v pracovní neschopnosti dosud potvrzuje, že její zdravotní stav nemá zlepšující se tendenci. Vzhledem ke špatnému psychickému stavu zaměstnankyně, který ona sama zdůrazňovala (ačkoli nikdy nepředložila žádnou lékařskou zprávu v tomto smyslu), nemohl zaměstnavatel vyhodnotit zdravotní způsobilost zaměstnankyně k projednání její stížnosti, neboť k tomu není logicky oprávněn. Posouzení zdravotní stavu zaměstnankyně je v kompetenci ošetřujícího lékaře. Uvedl, že posouzení zdravotního stavu ve vztahu k danému časovému okamžiku přísluší výhradně odborně způsobilému ošetřujícímu lékaři, který je detailně seznámen se zdravotním stavem jmenované, a proto pouhé subjektivní přesvědčení zaměstnankyně (navíc za situace, kdy jsou důvodné pochybnosti o jejím duševním zdraví) nemohou být důvodem k odbourání překážky k projednání stížnosti zaměstnankyně. Dle názoru zaměstnavatele by pracovní neschopnost jako překážka projednání stížnosti v době trvání nemoci mohla být odbourána výhradně na základě vyjádření ošetřujícího lékaře, který by konstatoval, že zaměstnankyně je po zdravotní stránce schopná a psychicky způsobilá v době stanovených vycházek k projednání její stížnosti u zaměstnavatele, neboť v opačném případě by pak zaměstnavatel nesl riziko odpovědnosti za případné zhoršení zdravotního stavu zaměstnance. Žádná lékařská zpráva v tomto duchu nebyla zaměstnankyní za celou dobu trvání její pracovní neschopnosti zaměstnavateli doložena. Dále uvedl, že ze strany zaměstnavatele nebyla jen obava o možné zhoršení zdravotního stavu zaměstnance paní T., ale bylo nutné vzít v úvahu i procesní váhu projednávání pracovních záležitostí s člověkem, který zaměstnavateli sdělil, že je ve špatném psychickém stavu. Z okolností případu bylo zřejmé, že pokud k projednání dojde, bude se s ohledem na rozsah, značný počet podání, různorodost a leckdy i nejednoznačnost požadavků učiněných p. T. vůči zaměstnavateli v období do podání žaloby dne 30.04.2009 jednat o proces vysoce stresující a konfliktní a časově náročný. Opatrnost zaměstnavatele tudíž byla zcela na místě (zvlášť za situace, kdy tvrzeným důvodem pracovní neschopnosti byla ze strany p. T. šikana, popř. mobing, jehož znakem jsou dle odborné literatury mimo jiné i útoky na zdraví zaměstnance). Dovozoval, že kontrolní orgán měl ke specifiku tohoto případu rozhodně přihlédnout. Závěr kontrolního orgánu o neprojevení snahy splnit svou povinnost a stížnost zaměstnankyně projednat v přiměřené době od podání stížnosti považoval za spekulací. Namítal, že zákon nedefinuje, v jaké době tak má zaměstnavatel učinit. Překážky v práci jsou zcela objektivní skutečností, kterou musí respektovat jak zaměstnanec tak i zaměstnavatel. Zaměstnavatel zdůraznil, že v žádném případě neměl v úmyslu protahovat a odkládat jednání s paní Titzlovou tak, aby nebylo naplněno ustanovení § 14 odst. 3 zákoníku práce, a že jeho postoje pouze vyplynuly ze specifických okolností daného případu. Zdůraznil, že stížnost na postup zaměstnavatele zaslaná OlP byla podána s velmi velkým časovým odstupem, z čehož dovozoval, že ve skutečnosti zájem na projednání věci ze strany p. T. nebyl dán a je jen dalším z charakteru soustavného šikanózního jednání vůči zaměstnavateli. Navrhoval zvážení použití ustanovení § 14 odst. 1 ZP, tj. že výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dále uvedl, že zaměstnavatel se nedopustil porušení § 123 odst. 2 zákoníku práce ani § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 564/2006 Sb. Poukázal na to, že samostatnost rozhodování vyplývá z charakteristiky 9. platové třídy a uvedl, že pokud se jedná o proces posuzování okolností, zda nebyl spáchán trestný čin, toto je činnost, kterou jednoznačně provádí pouze vedoucí odboru. Ten vyhodnotí a rozhodne, jaký konkrétní referent a jakým způsobem vyhotoví podnět o podezření ze spáchání trestného činu příslušnému orgánu činném v trestním řízení, včetně právní kvalifikace. Nelze očekávat od referenta, v tomto případě písaře, že zná problematiku trestných činů, tak aby tuto skutečnost sám vyhodnotil a postoupil. Vedoucí odboru kontrolou vyhotovené písemnosti a podpisem stvrzuje správnost takového postupu. Bez jeho podpisu by k postoupení nemohlo dojít, tudíž by nebyla naplněna dikce příslušného ustanovení katalogu. Vedoucí odboru je organizačním řádem zmocněn podepisovat v podstatě veškerá rozhodnutí vyhotovená na odboru dopravy nebo on sám může zmocnit referenty k provedení určitých úkonů (např. vedení řízení, vypracování dokumentu). Zaměstnavatel vycházel při zařazení do jednotlivých platových tříd ze skutečně vykonávaných prací jednotlivými referenty s ohledem na možné nejnáročnější práce v dané třídě. Vypracování podnětů o podezření trestních činů není ve skutečnosti příslušnými referenty samostatně vypracováváno. Většina podezření z trestních činů je osobně konzultována vedoucím odboru se státním zástupcem. Až poté vedoucí odboru rozhodne, zda věc bude postoupena příslušnému orgánu činném v trestním řízeni. Poukázal na písemnosti k odměnám, které byly vyhotovovány zaměstnavatelem dávno před kontrolou. Žádal, aby kontrolní orgán své závěry vyjádřené v protokolu změnil a to tak, že nebylo zjištěno žádné porušení povinností ze strany zaměstnavatele. - Rozhodnutím ze dne 19.8.2010 vedoucí inspektor Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký kraj a pro Liberecký kraj jako věcně a místně příslušný orgán podle § 41 odst. 2 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o IP"), rozhodl o námitkách právnické osoby Město Rakovník (dále jen "kontrolovaná osoba"), proti výsledku přezkoumání protokolu o kontrole čj. 2967/7. III/10/15.2-16 ze dne 9. 7. 2010 tak, že námitky kontrolované osoby proti výsledku přezkoumání protokolu čj. 2967/7.III/10/15.2-16 ze dne 9.7.2010 zamítl, s odůvodněním, že neshledal důvody pro změnu nebo zrušení výsledku přezkoumání protokolu. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že v době od 17.5.2010 do 17.6.2010 byla provedena u kontrolované osoby kontrola zaměřená na dodržování povinností vyplývajících z pracovněprávních předpisů podle § 3 zákona o IP. Inspektor OlP konstatoval v protokolu o kontrole čj. 1878121/7.IIII2010/15.2 ze dne 17.6.2010 (dále jen "protokol o kontrole") v části Kontrolní zjištění:

1. Zaměstnavatel neprojednal se zaměstnankyní J. T. za účasti odborové organizace stížnost na vedoucího odboru dopravy Městského úřadu Rakovník. Tím došlo k porušení ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZP").

2. Zaměstnavatel nezařadil zaměstnankyně Bc. J.H., D. S. a J. T., do odpovídajících platových 'tříd podle po nich požadovaných nejnáročnějších, prací v souladu s ustanoveními §·1.23 odst. 2 zákoníku práce a § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě. S obsahem protokolu o kontrole byla kontrolovaná osoba seznámena v jejím sídle dne 17.6.2010 a seznámení stvrdila svým podpisem. Kontrolovaná osoba požádala písemně o přezkoumání protokolu. Žádost byla podána v zákonné. lhůtě a doručena OIP dne 24.6.2010. Inspektor OIP provedl přezkoumání protokolu o kontrole, přičemž nebyly zohledněny připomínky kontrolované osoby. Kontrolní zjištění se nemění a zůstává tak v platnosti ve znění uvedeném v protokolu. Výsledek přezkoumání protokolu o kontrole převzala kontrolovaná osoba z datové schránky dne 12. 7. 2010. Proti výsledku přezkoumání protokolu podala kontrolovaná osoba námitky proti výsledku přezkoumání protokolu. Námitky byly doručeny do sídla OlP v Ústí nad Labem dne 27.7.2010, tj. v zákonné lhůtě. Kontrolovaná osoba nesouhlasila se závěry uvedenými ve výsledku přezkoumání protokolu a odkázala na důvody, které ji vedly k podání žádosti o přezkoumání protokolu a žádá, aby obsah žádosti o přezkoumání protokolu byl považován za nedílnou součást podaných námitek. Vedoucí inspektor OIP k bodu 1 námitek uvedl, že z předloženého spisového materiálu vyplývají níže uvedené skutečnosti: Stížnost zaměstnankyně J. T. (dále jen "stěžovatelka") na vedoucího odboru dopravy Městského úřadu Rakovník, byla shora uvedenému úřadu podle otisku přijímajícího razítka doručena dne 23.2.2009. Dopisem ze dne 27.2.2009 bylo stěžovatelce oznámeno převzetí stížnosti a současně byla vyzvána k doplnění stížnosti o konkrétní údaje. Stěžovatelka tak učinila dopisem, který kontrolovaná osoba obdržela dne 10.3.2009. Při konkretizaci důvodu stížnosti odkázala stěžovatelka na dva případy upozornění na porušení pracovní kázně, které jí byly předány a které dle jejího názoru svědčí o bossingu vůči její osobě ze strany zaměstnavatele. Dne 27.3.2009 byl kontrolované osobě doručen další dopis stěžovatelky, ve kterém sděluje povolení vycházek v době od 10,00 hodin do 16,00 hodin a ochotu zúčastnit se v časovém rozpětí vycházek projednání stížnosti. Jak lze z dopisu dovodit, bylo rozhodnutí stěžovatelky osobně se zúčastnit projednání stížnosti i v době její dočasné pracovní neschopnosti, učiněno po poradě s psychologem. Kontrolovaná osoba stěžovatelce odpověděla dopisem ze dne 7. 4. 2009, ve kterém sdělila, že vzhledem k pracovní neschopnosti stěžovatelky bude vyčkáno do doby odstranění překážek v podobě pracovní neschopnosti. Další dopis stěžovatelce byl předán na pracovišti dne 26. 4. 2010, tedy více jak po jednom roce. Obsahem dopisu byl dotaz, zda stěžovatelka stále trvá na projednání stížnosti ze dne 25.2.2009 čj. TAJ174/2009 (správně má být ze dne 23.2.2009), či její projednání považuje již za bezpředmětné. Bylo uvedeno, že důvody, pro které nebyla stížnost projednána a které kontrolovaná osoba uvedla jednak v žádosti o přezkoumání protokolu, tak i námitkách proti výsledku přezkoumání protokolu, tj. zejména dlouhodobá pracovní neschopnost stěžovatelky, neoznámení, zda stěžovatelka má povolené vycházky, či obava o její zdravotní stav, jsou zavádějící, neodpovídající skutečnosti a podporují závěr o ne ochotě záležitost se stěžovatelkou projednat. Tomu svědčí i dopis kontrolované osoby stěžovatelce ze dne 7.4.2009, ve kterém ji sděluje, že stížnost bude projednána až po odpadnutí překážky spočívající v její pracovní neschopnosti a to i přes skutečnost, že stěžovatelka písemně dopisem ze dne 27. 3. 2009 oznámila rozsah vycházek i faktický souhlas lékaře s její přímou účastí na projednání stížnosti. Není tedy pravdivé tvrzení kontrolované osoby uvedené v žádosti o přezkoumání protokolu, že zaměstnankyně nikdy v průběhu trvání dočasné pracovní neschopnosti nepředložila zaměstnavateli, že ji byly povoleny vycházky". Akceptovatelná není námitka, že ZP nestanoví lhůtu k projednání stížnosti. Povinnost zaměstnavatele projednat stížnost patří k základním zásadám pracovněprávních vztahů, jejíž cílem je především smírné řešení sporů. V těchto případech je nezbytné uplatnit obecné pravidlo tzv. spravedlivého očekávání, tj., stížnost projednat v přiměřené lhůtě a bez zbytečného odkladu, což v daném případě nebylo provedeno. Nečinnost zaměstnavatele (jeho vedoucích zaměstnanců) při vyřizování stížností zaměstnanců na výkon práva povinností vyplývající z pracovněprávních vztahů zakládá skutkovou podstatu správního deliktu podle ustanovení § 24 odst. 1 písmo d) zákona o IP a za tento správní delikt lze uložit pokutu až do výše 400.000,-Kč. Projednání stížnosti po více jak jednom roce a vzhledem k řešení případu soudní cestou, se stává její projednání bezpředmětným a ztrácí se tak zákonodárcem zamýšlený význam včasného smírného řešení sporů. Domáhání se práva k projednání stížnosti, zakotveného v ustanovení § 14 odst. 3 ZP nelze považovat za šikanózní jednání zaměstnance vůči zaměstnavateli. K bodu 2 námitek uvedl, že: kontrolovaná osoba si protiřečí. Nejdříve, podle charakteristiky činností v 9. platové třídě uvádí, že jsou "požadované odborné specializované práce, ve kterých je předmětem komplexní samostatný systém složený z několika dalších sourodých celků nebo nejsložitější samostatné celky, zvýšená psychická námaha vyplývající ze samostatného řešení soustavy úkolů atd. Poté degraduje referenta přestupkové agendy odboru dopravy na pouhého písaře, od něhož nelze očekávat znalost problematiky trestných činů tak, aby tuto skutečnost sám vyhodnotil. Dále pokračuje, "že zaměstnavatel vycházel při zařazení do jednotlivých platových tříd ze skutečně vykonávaných prací jednotlivými referenty s ohledem na možné nejnáročnější práce v dané třídě, avšak vypracování podnětů o podezření trestních činů není ve skutečnosti příslušnými referenty samostatně vypracováváno". V návrzích na zvýšení osobního příplatku pak se zase uvádí "v řízení vystupuje samostatně, řeší nejsložitější případy za účasti advokát, více účastníků a znalců, v průběhu přestupkového řízení neustále hodnotí spisovou dokumentaci a shromažďuje důkazy a v případě, že vyjde najevo podezření ze spáchání trestného činu některým z účastníků, navrhuje postoupení spisového materiálu státnímu zástupci nebo zpět policejnímu orgánu". Z předloženého spisového materiálu, zejména však z návrhů na zvýšení osobního příplatků vyplývá, že uvedené zaměstnankyně D. S. a Bc. J. H., vykonávají činnosti, které jsou uvedeny v platové třídě vyšší, než do které byly zařazeny. V nařízení vlády č. 469/2002 Sb., katalog prací, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "NV Č. 469/2002 Sb.") jsou v části 2.10.1 referent státní správy a samosprávy v části Doprava v 10. platové třídě pod bodem 21 uvedeny tyto činnosti: "Samostatné projednávání vysoce složitých a sporných případů přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, například při způsobení dopravní nehody s vysokou závažností, komplikovanými a spornými okolnostmi a způsoby spáchání H" a v 11. platové třídě pod bodem 26: "Samostatné posuzování oznámení o přestupcích z hlediska vyloučení podezření ze spáchání trestných činů spáchaných v souvislosti s provozem na pozemních komunikacích a vyhotovování podnětů o podezření ze spáchání trestného činu včetně jejich předávání státnímu zastupitelství, popřípadě jinému příslušnému orgánu činnému v trestním řízení". Některé z těchto činností jsou uvedeny v akceptovaných návrzích na zvýšení osobního příplatku. Kontrolovaná osoba tak potvrzuje, že zaměstnankyně takové činnosti vykonávají a přísluší jim tedy zařazení do takové platové třídy, ve které je zařazena nejnáročnější práce, jejíž výkon zaměstnavatel na zaměstnanci požaduje. Odkázal na konkrétní spisy žalobce, které vyřizovala J. T. a uvedl, že lze podle záznamu dovodit, že úkony s posouzením a podáním návrhu na postoupení spisů orgánům v činných v trestním řízení provedla zaměstnankyně J. T. Vykonávala tedy tak činnosti, které jsou obsaženy v náplni 11. platové třídy NV č. 46912002 Sb. Z těchto důvodů neshledal důvody pro změnu či zrušení výsledku přezkoumání protokolu, námitky kontrolované osoby považoval za bezdůvodné, a proto bylo rozhodnuto způsobem uvedeným ve výroku tohoto rozhodnutí. - Státní úřad inspekce práce přípisem ze dne 25.8.2010 uložil kontrolované osobě Městu Rakovník dle údajů uvedených v protokolu o výsledku kontroly ze dne 17.6.2010 č.j. 1878/21/7.III/2010/15.2 odstranit nedostatky uvedené v citovaném protokolu a to takto: 1) Zajistit odstranění nedostatku uvedeného v protokole pod bodem 1) pro dobu budoucí, aby nedocházelo k porušování ustanovení § 14 odst. 3 zákona a č. 262/2006 Sb. a 2) Zajistit odstranění nedostatku uvedeného v protokole pod bodem 2) porušení na úseku odměňování zaměstnanců, a to v termínu do 10.9.2010. Zároveň vyzval kontrolovanou osobu, aby předložila písemnou zprávu o přijatých opatřeních s případnými doklady potvrzujícími odstranění nedostatku, a to v termínu do 10.9.2010. - Státní úřad inspekce práce dne 29.9.2010 sdělil Oblastnímu inspektorátu práce pro Středočeský kraj, že předává jako místně příslušnému správnímu orgánu výsledky kontroly k provedení správního řízení. - Dne 5.10.2010 byl sepsán protokol č.j. 6500/7.III/10/14.3-12 o seznámení se s podklady rozhodnutí. Seznámeni byli přítomni oprávněné osoby OIP a za účastníka řízení tajemnice MÚ Rakovník a právník MÚ Rakovník. - Přípisem opatřeným presenčním razítkem OIP pro Ústecký kraj a Liberecký kraj a datem 6.10.2010 bylo sděleno Oblastním inspektorátem práce pro Středočeský kraj, že je navrhováno, aby bylo zahájeno s kontrolovanou osobou i správní řízení o uložení pokuty. - Dne 8.10.2010 Státní úřad inspekce práce, Oblastní inspektorát práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj přípisem, který adresoval OIP pro Středočeský kraj, že v dané věci souhlasí se změnou místní příslušnosti, tj. s postoupením věci inspektorátu. - Usnesením č.j. 4049/4.53/10/15.2 ze dne 14.10.2010 Oblastní inspektorát práce pro Středočeský kraj se sídlem v Praze z důvodu vhodnosti postoupil Oblastnímu inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj věc č.j. 2967/7.III/10 k zahájení správního řízení s Městem Rakovník. - Dne 18.10.2010 OIP zaslal Městu Rakovník podání ze dne 18.10.2010 nazvané Oznámení o zahájení správního řízení a vyrozumění o provádění důkazů mimo ústní jednání. - Přípisem ze dne 20.10.2010 Město Rakovník podal návrh OIP na doplnění dokazování, návrh na nařízení ústního jednání a své stanovisko k zahájení správního řízení o spáchání správního deliktu. Dále požadoval zaslání kopie písemnosti. - Dne 22.10.2010 sepsal Oblastní inspektorát práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj úřední záznam o provedení důkazu listinou. Listiny, kterými byl proveden důkaz jsou označeny. - Oblastní inspektorát práce dne 25.10.2010 stanovil termín pro seznámení se s obsahem spisu sp.zn. 6500/7.III/2010 na 29.10.2010. - Přípisem ze dne 25.10.2010 byl účastník písemně vyrozuměn s možností seznámit se s podklady rozhodnutí o s poučením o možnosti vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům a dále byl vyrozuměn o možnosti nahlédnout do spisu inspektorátu sp. zn. 6500/7.III/10 ze dne 29.10.2010. - Účastník žádal o změnu termínu k seznámení se s podklady rozhodnutí a k nahlédnutí do správního spisu. Této jeho žádosti bylo vyhověno. Účastník předal správnímu orgánu jako další důkazy 12 listin a současně navrhnul jako důkaz označené spisy. Dále podal návrh na další dokazování přestupkovými spisy Komise pro projednání přestupků při OÚ Lužná a Komise k projednáni přestupků Město Nové Strašecí. Správní orgán uvedené úvahy, závěry a spekulace účastníka , jakož i ostatní důkazy jím navrhované odmítl jako irelevantní a naprosto nesouvisející se skutkovou podstatou vytýkaného správního deliktu. Správní orgán se vyjádřil k jednotlivým důkazům, které navrhoval účastník řízení. - Dne 26.10.2010 požádalo Město Rakovník o stanovení náhradního termínu nahlížení do spisu sp. zn. 6500/7.III/2010. - Dne 29.10.2010 Oblastní inspektorát práce sdělil Městu Rakovník, že vyhovuje jeho žádosti a stanovuje náhradní termín pro nahlížení do spisu sp. zn. 6500/7.III/10 na den 5.11.2010. - Město Rakovník sdělilo k přijatým opatřením dne 8.9.2010 pod bodem 1) sdělení, že zaměstnavatel bude při projednávání stížnosti zaměstnance na výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů postupovat v souladu s ustanovením § 14 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., a to bezodkladně do budoucna s cílem předejít pracovněprávním sporům. Pod bodem 2) sdělení uvedlo, že zaměstnavatel bez ohledu na svůj vnitřní nesouhlasný postoj ke konečnému rozhodnutí OIP zajistí odstranění nedostatku uvedeného v protokolu, tj. porušení na úseku odměňování zaměstnanců týkající se § 123 odst. 2 zákoníku práce a nařízení vlády č. 564/2006 Sb. Dále uvedl, že zaměstnavatel při zařazení konkrétních referentů do jednotlivých platových tříd bude vycházet ze skutečně vykonávaných prací, a to s ohledem na možné nejnáročnější práce v dané třídě. Pracovní náplně budou zaměstnancům předány v průběhu měsíce září s ohledem na dokončení prací-revizi pracovních náplní všech zaměstnanců úřadu dle nařízení vlády č. 222/2010 Sb. Zaměstnavatel na podkladě úkolu uloženého Oblastním inspektorátem práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj se sídlem v Ústí nad Labem k odstranění zjištěných nedostatků, s přihlédnutím k Specifikaci a rozšíření žaloby zaměstnance J. T. ze dne 1.9.2010 o jejím platové. zařazení do 10. platové třídy provede v nejbližší době zpětně dorovnání platu s přihlédnutím k promlčecí lhůtě, a to u referentů přestupkového řízení Bc. J. H., D. S. J. T. O poskytnutí dorovnání, bude podána informace dodatečně. - Dne 5.11.2010 byl sepsán protokol o seznámení se s podklady rozhodnutí sp.zn. 6500/7.III/10. - Dne 8.11.2010 tajemnice městského úřadu Rakovník sdělila stanovisko účastníka řízení k rozhodnutí č.j. 6500/7.III/10/14.3-12 a návrh na další dokazování. - Tajemnice Městského úřadu Rakovník sdělila OIP pro Ústecký kraj a Liberecký kraj přípisem ze dne 12.11.2010 , že zaměstnavatel zajistil odstranění nedostatku uvedeného v protokolu o výsledku kontroly ze dne 17.6.2010 , tj. porušení na úseku odměňování zaměstnanců týkající se § 123 odst. 2 zákoníku práce a nařízení vlády č. 564/2006. Při tvorbě nových pracovních náplní postupoval v souladu s nařízením vlády č. 222/2010 Sb.. Zaměstnavatel při zařazení konkrétních referentů do jednotlivých platových tříd vycházel ze skutečně vykonávaných prací, a to s ohledem na možné nejnáročnější práce v dané třídě. V pracovních náplních negativně přímo vymezil práce, které pracovníci nejsou vzhledem ke svému platovému zařazení oprávněni vykonávat, a to za účelem odstranění případných pochybností, které by do budoucna mohly vzniknout. Současně provedl zaměstnavatel taková opatření, aby práce dle stanovené pracovní náplně byly zaměstnancům také skutečně přidělovány. Zaměstnavatel na podkladě úkolu uloženého OIP k odstranění zjištěných nedostatků provedl detailní výpočet rozdílu platu a zpětně dorovnal rozdíl platu u referentů přestupkového řízení Bc. J.H., D. S. J. T., a to za období, kdy jmenované skutečně konaly práce zařazené ve vyšší platové třídě. - Rozhodnutím ze dne 16.11.2010 OIP pro Ústecký kraj a Liberecký kraj se sídlem v Ústí nad Labem rozhodl (č.j. 6500/7,III/10/14.3-14 tak, že účastník řízení – Město Rakovník je vinen tím, že jako zaměstnavatel neprojednal se zaměstnankyní J. T. její stížnost na výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů podanou dne 23.2.2009 a porušil tak právní povinnost vyplývající pro zaměstnavatele z ustanovení § 14 odst.3 zákona č. 262/2006, zákoník práce v platném znění, čímž spáchal správní delikt na úseku rovného zacházení podle § 24 odst.1 písm. d) zákona IP, za který se mu podle ustanovení § 24 odst.2 zákona IP ukládá pokuta ve výši 80.000,-Kč, která je splatná u Celního úřadu v Ústí nad Labem na účet, a to do 15 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti účastníka podle § 79 odst. 5 správního řádu nahradit náklady řízení ve výši 1.000,-Kč, rovněž ve lhůtě do 15 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. V odůvodnění rozhodnutí se správní orgán podrobně zabývá průběhem kontroly na dodržování povinnosti vyplývajících z pracovněprávních předpisů, jejímž předmětem bylo dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů na úseku odměňování zaměstnanců, na úseku rovného zacházení se zaměstnanci a na úseku bezpečnosti práce s tím, že kontrola se týkala pracoviště Odboru dopravy Městského úřadu Rakovník. Konstatoval, že kontrolou mimo jiné bylo zjištěno, že účastník jako zaměstnavatel porušil zákonnou povinnost vyplývající z ustanovení § 14 odst.3 ZP, když neprojednal se zaměstnankyní J. T. její stížnost na výkon práv a povinnosti vyplývajících z pracovněprávních vztahů ze dne 19.2.2009, podanou zaměstnavateli dne 23.2.2009. Touto stížnosti se zaměstnankyně domáhala ochrany před jednáním svého nadřízeného, vedoucího odboru dopravy F. F.. Zaměstnankyně byla informována o přijetí stížnosti a vyzvána k doplnění stížnosti, což dne 10.3.2009 učinila, a to dopisem "Doplnění stížnosti na vedoucího odboru dopravy" ze dne 7.3.2009 č.j. TAJ/92/2009. Dalším dopisem "Žádost o projednání stížnosti na vedoucího odboru dopravy" ze dne 25.3.2009 č.j. TAJ/llO/2009 zaměstnankyně opakovaně vyzvala zaměstnavatele k projednání své stížnosti. Uvedla v něm, že ačkoliv je v pracovní neschopnosti, může se dle vyjádření svého lékaře zúčastnit projednávání stížnosti. V dopise "Sdělení" ze dne 7.4.2009 č.j. TAJ.llO,1l2,113,114/2009 zaměstnavatel zaměstnankyni sděluje, že s projednáním stížnosti vyčká až bude ukončena její pracovní neschopnost. Konstatoval, že uvedené porušení povinnosti bylo zjištěno za přítomnosti účastníka. O výsledku kontroly byl účastník seznámen dne 17.6.2010. Účastník požádal v zákonem stanovené lhůtě o přezkoumání protokolu. Proti výsledku přezkoumání protokolu podal účastník námitky, které byly zamítnuty rozhodnutím o námitkách. Na základě tohoto zjištění uvedeného v protokole OIP pod bodem 1, zahájil inspektorát jako správní orgán s účastníkem správní řízení o uložení pokuty za správní delikt na úseku rovného zacházení. Oznámení o zahájení správního řízení bylo účastníku doručeno dne 18.10.2010, přičemž mu bylo současně oznámeno místo a termín provedení listinných důkazů ve věci. K oznámenému provádění důkazů dne 22.10.2010 se účastník nedostavil, téhož dne byl správnímu orgánu doručen přípis, kterým v dané věci vyjádřil své stanovisko, předložil návrh na doplnění dokazování a další návrhy. Správní orgán se vyjádřil k námitkám uvedeným účastníkem. Konstatoval, že předmětem kontrolního zjištění ani předmětem řízení není vlastní věcná podstata sporů zaměstnankyně se zaměstnavatelem, ani vlastní průběh těchto sporů, nýbrž pouze a jedině to, zda účastník řízení porušil či neporušil svoji povinnost vůči zaměstnankyni vyplývající z ustanovení § 14 odst. 3 ZP. Věcnou podstatou stížnosti zaměstnankyně se inspektorát zabýval pouze do té míry, aby zjistil, zda na ni dopadá ustanovení § 14 odst. 3 ZP. K dalším navrženým důkazům uvedl, že nemají naprosto žádnou souvislost s posuzovaným skutkem spáchaným v roce předchozím - kromě dalšího průběhu vleklého sporu mezi zaměstnankyni a zaměstnavatelem, z nichž lze dovodit, že ještě v květnu 2010 nebyla projednána stížnost zaměstnankyně. Konstatoval, že dočasná pracovní neschopnost zaměstnankyně je sice překážkou v práci na straně zaměstnance, avšak nelze ji v daném případě interpretovat jako objektivní překážku bránící zaměstnavatele splnit svoji zákonnou povinnost vůči zaměstnankyni. Zaměstnavatel nebyl v žádném případě kompetentní k posuzování stavu (zdravotního, psychického) zaměstnankyně a následnému vyhodnocení její dočasné pracovní neschopnosti jako objektivní překážky bránící řádnému projednání její stížnosti. Bylo v kompetenci ošetřujícího lékaře posoudit stav paní T., zda byla či nebyla schopna projednání. Uvedl, že návrhy na doplnění dokazování navrženými důkazy nebyly akceptovány a stejně nebyl akceptován návrh na nařízení ústního jednání v dané věci, neboť nebyly splněny podmínky pro tento postup. Zdůraznil, že z provedených důkazů vyplývá, že účastník se nepochybně dopustil správního deliktu právnických osob na úseku rovného zacházení podle § 24 odst. 1 písm. d) zákona IP. Při určení výše pokuty zvažoval správní orgán všechna stanoviska uvedená v ustanovení § 36 odst. 1 IP, přihlédl k poměrům účastníka řízení, k závažnosti spáchaných správních deliktů, zejména ke způsobu jejich spáchání a jejich následkům a okolnostem. Při hodnocení poměrů účastníka řízení hodnotil jako zvlášť závažnou a přitěžující okolnost zejména tu skutečnost, že výše uvedeného protiprávního jednání se dopustil zaměstnavatel z oblasti veřejné správy, u kterého by mělo být právem očekáváno příkladné plnění zákonných povinností, a to tím spíše, že se jednalo o pracoviště jehož náplní je mimo jiné i hodnocení a rozhodování o porušování zákona ze strany občanů v dopravě. V rámci tohoto hlediska bylo přihlédnuto k poměrům účastníka ve vztahu k ukládané výši pokuty – v uvedeném případě se v žádném případě nejedná o částku likvidační. - Město Rakovník podalo odvolání proti rozhodnutí ze dne 16.11.2010. V odvolání navrhovalo odvolacímu orgánu, aby napadené rozhodnutí prvého stupně zrušil a řízení zastavil. Odvolatel uvedl, že správní orgán nezjistil objektivně stav věci. Ze strany OIP nebyly připuštěny žádné další důkazy. Upozorňoval na skutečnost, že k neprojednání stížnosti zaměstnankyně J.T. s odborovou organizací došlo výlučně z důvodů, které nebyly na jeho straně. Zdůrazňoval, že zaměstnavateli nebyl a není znám zdravotní stav zaměstnankyně Titzlové. J. T. zaměstnavateli nikdy nepředložila žádnou zprávu ani jiné sdělení ošetřujícího lékaře, zda je zdravotně způsobilá k účasti na jednání. Zaměstnavatel (účastník řízení) opakovaně zdůrazňuje, že v době, kdy odpovídal na žádost pí. T. č.j. TAJ 110, 112, 113, 114/2009 ze dne 07.04.2009 jasně deklaroval svoji ochotu žádost projednat. To, že pracovní neschopnost trvala tak dlouhou dobu, nemohl zaměstnavatel vůbec předpokládat. Oblastní inspektorát práce se v rámci rozhodnutí vůbec nevypořádal s tím, že ust. § 14 odst. 3 zákoníku práce, jehož porušení se měl zaměstnavatel dopustit, neobsahuje vůbec žádnou lhůtu, ve které je třeba povinnost splnit. Výhrady má účastník řízení i z hlediska OlP uvedené úvahy o závažnosti správního deliktu spočívající v upření jejího práva na pracovněprávní ochranu před jednáním vedoucího zaměstnance, který J. T. vnímala jako nerovné zacházení a šikanu své osoby. Právě pracovní neschopnost jmenované zaměstnankyně způsobovala, že k nerovnému zacházení a šikaně vůbec nemohlo docházet, protože jmenovaná se na pracovišti nenacházela. Z další formulace v rozhodnutí oblastního inspektorátu práce účastník řízení dovozuje, že správní orgán svým způsobem předjímá, že stížnost oprávněná byla, ačkoli nebyl zcela seznámen s problematikou daného případu. Pokud by byl oblastní inspektorát práce připustil důkazy navrhované účastníkem řízení, uvedené na str. 4 a 5 napadeného rozhodnutí, byl by musel konstatovat, že podaná žaloba měla jednoznačnou věcnou a obsahovou souvislost s žádostí zaměstnankyně o projednání její stížnosti. Zaměstnavateli je přičítáno k tíži, že ani do dne provedení kontroly se zaměstnankyní věc neprojednal. Zcela přitom (správní orgán) pominul, že v průběhu doby došlo k významné změně okolností - zejména podání žaloby ze strany zaměstnankyně. Účastník řízení upozorňoval na další podstatnou okolnost, která byla jako důkaz správním orgánem odmítnuta, a to postup kontrolního orgánu ve věci podnětu J. T.. Poukazoval na to, že Oblastní inspektorát práce uvádí, že o skutečném průběhu a trvání dočasné pracovní neschopnosti zaměstnankyně neměl žádné informace s tím, že OIP provádí kontroly na základě svých plánů kontrolní činnosti, na jejichž provedení se nevztahují žádné zákonné lhůty a dotčená zaměstnankyně nemá při kontrole žádné postavení. Účastník říze telefonické hovory, které zaměstnankyně uskutečnila na telefonní číslo OIP. Účastník řízení dále upozornil na to, že podněty byly postoupeny 2 - viz 2 spisy č.j. 1317/4.53/09/15.2 a č.j. 1396/4.53/09/15.2 a lze usuzovat, že každý z nich obsahoval podnět od jiné osoby; přitom kontrola byla provedena pouze na základě podnětu pí.T. Namítal, že správní orgán ignoruje základní zásadu správního řízení, tj. objektivně zjistit stav věci. Opakovaně navrhoval provedení důkazů citovanými spisy. Účastník řízení uvedl, že považuje spekulaci správního orgánu vyjádřenou v odůvodnění rozhodnutí o cíli předkládání množství podání zaměstnavatelem (prezentace zaměstnankyně J. T. jako chronické stěžovatelky a potížistky) za naprosto nepřijatelnou a do správního rozhodnutí nepatřící. Stejně jako spekulace o vysoké pravděpodobnosti souvislosti hospitalizace zaměstnankyně v psychiatrické léčebně se záměrným odepřením základní pracovněprávní ochrany před jednáním nadřízeného a stejně tak spekulace o tom, že záměrnou nečinností jednání vedoucího odboru vůči stěžovatelce přinejmenším kryl, ne-Ii přímo schvaloval. Správní orgán bez konkrétních důkazů v oblasti posuzování zdravotního stavu, znalosti konkrétní situace na pracovišti, přejímá bez dalšího negativní postoje zaměstnankyně k zaměstnavateli a odůvodňuje jimi své závěry. Dále uvedl, že za zcela zcestné považuje úvahy OlP, jimiž odůvodňuje výši pokuty. Jako případná polehčující okolnost měly být zvažovány okolnosti, za nichž k případnému spáchání deliktu došlo - pracovní neschopnost, délka jejího trvání, počet a obsah podání ze strany zaměstnankyně. S ohledem na atypičnost případu, neexistence možnosti postupovat dle již řešené a judikaturou popsané situace, zájem zaměstnavatele nevystavovat při neznalosti zdravotního stavu zaměstnankyni případným stresujícím situacím. V neposlední řadě nebyla jako polehčující okolnost zvažována okolnost podání žaloby, kdy případné projednání ztratilo zákonem předpokládaný smysl. - OIP pro Ústecký kraj a Liberecký kraj předložil Státnímu úřadu inspekce práce stanovisko ze dne 15.12.2010 k odvolání Města Rakovník proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj, č. 6500/7.III/10/14.3-14. Navrhoval zamítnutí odvolání a potvrzení napadeného rozhodnutí. - Žalovaný Státní úřad inspekce práce rozhodl 18.1.2011 o odvolání právnické osoby Město Rakovník, ze dne 25.11.2010 proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj se sídlem v Ústí nad Labem, č.j. 6500/7.IIl/10/14.3-14 ze dne 16.11.2010 takto: Odvolání účastníka řízení Město Rakovník, se sídlem Husovo náměstí 27, 269 18 Rakovník, lČ: 002 44 309, ze dne 25.11.2010 proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj se sídlem v Ústí nad Labem, č.j. 6500/7.IIl/10/14.3-14 ze dne 16.11.2010 se zamítá, neboť není důvodné, a napadené rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj, č.j. 6500/7.III/10/14.3-14 ze dne 16.11.2010 se potvrzuje. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný podrobně zopakoval dosavadní průběh řízení. Dále uvedl, že Státní úřad inspekce práce přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumal v rozsahu námitek uvedených v odvolání. Vyjádřil se k jednotlivým námitkám žalobce. Mimo jiné uvedl k námitce pod bodem č. 1, tj., že správní orgán nezjistil objektivně stav věci, a že ze strany oblastního inspektorátu práce nebyly připuštěny žádné další důkazy uvedl, že žalovaný se v tomto bodě zcela ztotožňuje se stanoviskem oblastního inspektorátu práce a odmítá tuto námitku. Účastníku řízení jakožto zaměstnavateli nebránila v projednání stížnosti žádná objektivní překážka, jeho námitky jsou ryze účelového charakteru. Zaměstnankyně T. ve svém dopise ze dne 25.03.2009 (č.j. TAJ/110/2009) jasně vyjádřila svou připravenost se projednání své stížnosti zúčastnit a opětovně žádala svého zaměstnavatele o toto projednání i přesto, že byla v dočasné pracovní neschopnosti. Zaměstnavatel má dle ust. § 14 odst. 3 zákoníku práce jednoznačnou povinnost projednat se zaměstnancem nebo na jeho žádost s odborovou organizací stížnost zaměstnance na výkon práva povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů, avšak zaměstnanec nemá žádnou (zákonnou) povinnost předložit zaměstnavateli lékařskou zprávu o tom, zda je zdravotně způsobilý k účasti na takovém jednání, nota bene povinnost ještě prokazovat zaměstnavateli svou způsobilost k účasti. Pokud byl účastník řízení skutečně ochoten, jak sám tvrdí, podanou stížnost projednat a zdravotní stav zaměstnankyně byl jedinou "objektivní' překážkou projednání, mohl a měl tedy stěžovatelku vyzvat k prokázání (pokud jí nevěřil), že je schopna a zdravotně způsobilá k projednání stížnosti. Tím by také eliminoval svou odpovědnost za případné zhoršení zdravotního stavu zaměstnankyně v souvislosti s projednáváním stížnosti. Nicméně, zaměstnavatel měl vědomost o tom, že "toto projednání paní T. v jejím stavu jí naopak muže pomoci ke zlepšení zdravotního stavu" - viz její dopis ze dne 25.03.2009 adresovaný zaměstnavateli, avšak zůstával nadále nečinný. Odkázal na obsah "Sdělení ve věci projednání stížnosti za účasti odborové organizace" ze dne 26.4.2010 sepsaného zaměstnavatelem a předaného osobně téhož dne na pracovišti zaměstnankyni J. T. Odvolací orgán dospěl k závěru, že skutečnost, že stížnost zaměstnankyně nebyla v přiměřené době a na její opakovanou žádost projednána, byla dostatečně prokázána a další důkazy, které navrhoval účastník řízení v průběhu správního řízení, jsou již zcela nadbytečné; oblastní inspektorát práce se důvody jejich odmítnutí dostatečně zabýval v odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 5-8. Žalovaný odmítl účastníkovo tvrzení o neobjektivně zjištěném stavu věci" a "jednostranně provedených důkazech", neboť další navrhované důkazy nemohly již vyvrátit výše uvedenou skutečnost a porušení dané zákonné povinnosti zaměstnavatele. Konstatoval, že odpovědnost za spáchání správních deliktů podle zákona o inspekci práce má objektivní charakter, tzn., nezjišťuje se zavinění, stejně tak zákon o inspekci práce nezná vyvinění, okolnosti vylučující odpovědnost, proto nemohou přicházet v úvahu ani v tomto případě. Naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle ust. § 24 odst. 1 písmo d) zákona o inspekci práce bylo jednoznačně prokázáno a další navrhované důkazy jej nemohly nijak ovlivnit ani zpochybnit. K námitce pod bodem č. 2 odvolací orgán uvedl, že rozhodně nesouhlasí s tvrzením účastníka řízení, že tento "jasně deklaroval svoji ochotu žádost projednat'. Zaměstnavatel v žádném z dopisu paní T. nevyzval, aby odstranila pochybnosti zaměstnavatele ohledně její zdravotní způsobilosti k jednání, nenavrhl žádný termín k jednání atd. a o skutečné "ochotě" zaměstnavatele svědčí samotný fakt, že zaměstnankyně podávala svou žádost o projednání opakovaně a bezúspěšně. Dále odvolací orgán uvedl, že není pravdou, že se odvolací orgán v rámci rozhodnutí vůbec nevypořádal s tím, že ust. § 14 odst. 3 ZP neobsahuje žádnou lhůtu, ve které je třeba povinnost splnit. Konstatoval, že s touto námitkou se oblastní inspektorát práce vypořádal na str. 6 a 9 napadeného rozhodnutí a také již dříve v průběhu vypořádání protokolu o kontrole ( viz str. 4 rozhodnutí vedoucího inspektora o námitkách proti výsledku přezkoumání protokolu, č.j. 4889/7.10/09/15.2, jež je součástí správního spisu). Zcela nelogickou a absurdní označil žalovaný námitku žalobce, že „,Právě pracovní neschopnost jmenované zaměstnankyně způsobovala, že k nerovnému zacházení a šikaně vůbec nemohlo docházet, protože jmenovaná se na pracovišti nenacházela". Uvedl, že z dopisu J. T. ze dne 19.02.2009 "Stížnost na vedoucího odboru dopravy Městského úřadu Rakovník" vyplývá, že pociťovala nerovný přístup a bossing své osoby již dříve, než nastoupila na pracovní neschopnost, viz její slova: "Ze strany vedoucího v poslední době čelím neustálým tlakům na svou osobu, které vyvrcholilo nesmyslným upozorněním na pracovní nedostatky ze dne 19.1.2009 a 16.2.2009." Ze spisu pak také vyplývá, že paní T. byla v pracovní neschopnosti od 12.02.2009. Kromě toho, je zřejmé, že k nerovnému zacházení a šikaně může docházet i v případě, že se zaměstnanec fyzicky na pracovišti zrovna nenachází, a to v důsledku zavedených opatření směřujícím proti konkrétní osobě a jiného (i dřívějšího) jednání nadřízeného. K další námitce žalobce, že odvolací orgán předjímá, že stížnost oprávněná byla, žalovaný uvedl, že tuto je nutné odmítnout, neboť v napadeném rozhodnutí je doslova psáno "... pokud by byla shledána oprávněnou, odstranit případný protiprávní stav. .. ". Správní orgán nepředjímá, pouze uvádí možnou variantu. Kromě toho, v napadeném rozhodnutí oblastní inspektorát práce opakovaně konstatuje, že mu nepřísluší zabývat se věcnou stránkou a obsahem podané stížnosti a není to tedy předmětem správního řízení, s čímž lze jen souhlasit. Bezpředmětná je proto i další "námitka" účastníka řízení, že podaná žaloba měla "jednoznačnou věcnou a obsahovou souvislost s žádostí zaměstnankyně o projednání její stížnosti". Odkázal na ust. § 14 odst. 3 zákoníku práce, zde kterého podanou žádostí o projednání stížnosti není dotčeno právo zaměstnance domáhat se svých práv u soudu. Uvedl, že orgány inspekce práce nepovažují skutečnost, že se zaměstnankyně svých práv domáhá žalobou u soudu za důvod, pro který nemohl účastník řízení jako zaměstnavatel projednat stížnost zaměstnankyně v přiměřené lhůtě odpovídající tzv. spravedlivému očekávání. K námitce pod bodem č. 3 OIP uvedl, že neshledal jakoukoliv relevantní souvislost mezi postupem odvolací orgán ve věci podnětu J. T. a předmětem tohoto správního řízení, tedy zjišťováním a dokazováním naplnění skutkové podstaty správního deliktu na úseku rovného zacházení dle ust. § 24 odst. 1 písmo d) zákona o inspekci práce ze strany účastníka řízení a uložení případné sankce za tento správní delikt. Uvedl, že podatel podnětu nemá při provádění kontroly žádné postavení, nezúčastňuje se jí a je informován teprve až o jejím výsledku. Z tohoto důvodu nemůže mít žádný vliv na zahájení a výkon kontroly skutečnost, zda je podatel podnětu v dočasné pracovní neschopnosti, což se kontrolní orgán v naprosté většině případů ani nedozví. Případná pracovní neschopnost podatele podnětu nemůže být překážkou, ale ani výhodou k provedení kontroly ze strany státních orgánů na úseku inspekce práce. Kontrolní státní orgán může také málo ovlivnit, zda a jak často mu podatel podnětu, anebo jakýkoliv jiný občan, telefonuje na jeho veřejnosti známá telefonní čísla, tím spíše když jednou z jeho činností je i poskytování bezplatného pracovněprávního poradenství. Zákonnou povinností inspektora je zjistit při kontrole skutečný stav věci a kontrolní zjištění jsou kontrolní pracovníci povinni prokázat doklady. Inspektor se nemůže spokojit se subjektivním vyhodnocením situace ze strany podatele podnětu, je povinen zjistit objektivní stav věci. K dalšímu tvrzení žalobce, že podněty byly postoupeny 2 - viz 2 spisy a dle zažitých pravidel vedení spisové služby lze usuzovat, že každý z nich obsahoval podnět od jiné osoby, přičemž kontrola byla provedena pouze na základě podnětu paní T., žalobce konstatoval, že tato skutečnost nemá žádný vztah k tomuto předmětu řízení. Kromě toho, ze zákona o inspekci práce a zákona o státní kontrole vyplývá povinnost mlčenlivosti pro orgány inspekce práce, potažmo jejich inspektory, a pokud dotyčná osoba inspektory nezbaví povinnosti mlčenlivosti, nemohou se k podatelům podnětu, ale ani k jiným skutečnostem, jež se dověděli v souvislosti s kontrolou, vyjadřovat. Takový postup, dle názoru Státního úřadu inspekce práce, není .“ignorací“ základní zásady správního řízení, tedy povinnosti objektivně zjistit stav věci. Odvolací orgán zamítl z těchto důvodů návrh na provedení důkazů spisy č.j. 1317/4.53/09/15.2 a č.j. 1396/4.53/09/15.

2. K námitce žalobce odvolací orgán v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že v souladu s ust. § 68 odst. 3 správního řádu se v odůvodnění rozhodnutí uvedou důvody výroku nebo výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisu, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníku a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. To, co účastník řízení považuje za "spekulace správního orgánu", lze, dle názoru Státního úřadu inspekce práce, považovat za úvahy správního orgánu, kterými se tento řídil při hodnocení podkladu pro vydání rozhodnutí, kterými se vypořádával s návrhy a námitkami účastníka řízení a v neposlední řadě též za úvahy ohledně závažnosti správního deliktu a odůvodněni výše uložené sankce. Správní orgány mají povinnost řádně odůvodnit svá rozhodnutí, resp. výroky svých rozhodnutí, nicméně, ve smyslu ust. § 82 odst. 1 správního řádu, odvolání jen proti odůvodnění rozhodnutí je nepřípustné. Oblastní inspektorát práce se v rámci svých úvah zamýšlel mimo jiné nad účelem a cílem řady návrhu účastníka řízení na provedení dalších a dalších důkazů, jež správní orgán zamítl jako irelevantní či nadbytečné, a to poprvé již v průběhu kontroly. Účastník řízení se však svého práva nevzdal a opakovaně navrhoval "nové" důkazy. Odvolacímu orgánu není zcela jasné, jak navrhované důkazy souvisejí s předmětem řízení, resp. spáchaným správním deliktem. Co se týče námitky "spekulace" ohledně pozdější hospitalizace pí. T. v psychiatrickém zařízení, žalovaný odkázal na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí OIP a uvedl, že je všeobecně známo i Státnímu úřadu inspekce práce, že byť jen pociťované nerovné zacházení a dlouhodobá šikana či mobbing jakéhokoli zaměstnance na jakémkoli pracovišti se často odrazí na jeho psychickém zdraví, tím spíše, nebo i přesto, že najde odvahu se takovému jednání otevřeně postavit. K tvrzení a úvahám oblastního inspektorátu práce, že " …. jsou zde znaky záměrné snahy stížnost neprojednat .. " atd., se postojově Státní úřad inspekce také přiklání. Jestliže účastník řízení jednání nadřízeného neschvaloval a neměl důvod neprojednat opakovaně podanou stížnost zaměstnankyně, zůstává nezodpovězena otázka, proč předmětnou stížnost ani v delším časovém období neprojednal, ani k tomu neprojevil snahu (viz odůvodnění výše), proč se v rámci projednání nechtěl bránit nařčením ze strany zaměstnankyně, ať již oprávněným nebo neoprávněným. Jak již oblastní inspektorát práce v průběhu řízení několikrát konstatoval, správní orgány se samou věcnou podstatou podané stížnosti zaměstnance na výkon práva povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nezabývají; zkoumají ji pouze do té míry, aby zjistily, zda na ni dopadá ust. § 14 odst. 3 zákoníku práce. Žalovaný konstatoval, že uvedení výše uvedených úvah ze strany správního orgánu v žádném případě neznamená, že "přejímá bez dalšího negativní postoje zaměstnankyně k zaměstnavateli', jak namítá účastník řízení v odvolání. Správní orgán pouze při své úvaze nevyloučil možnost, že dlouhodobé odkládání projednání stížnosti mohlo mít vliv na zdravotní stav stěžovatelky. K námitce žalobce, týkající se přezkoumání odůvodnění výše pokuty žalovaný uvedl, že za správní delikt podle ust. § 24 odst. 1 písmo d) zákona o inspekci práce lze v souladu s ustanovením § 24 odst. 2 zákona o inspekci práce uložit pokutu až do výše 400.000,- Kč. Při určení výše pokuty je oblastní inspektorát práce povinen postupovat v souladu s ustanovením § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce, tedy je povinen přihlédnout k poměrům účastníka řízení, k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům k okolnostem, za nichž byl spáchán. Dle názoru Státního úřadu inspekce práce se oblastní inspektorát práce ve svém rozhodnutí dostatečně podrobně zabýval závažností spáchaného správního deliktu, stejně jako okolnostmi a následky jeho spáchání a tyto jeho úvahy lze považovat za přezkoumatelné a z mezí nevybočující správní uvážení. Odvolací orgán nepovažoval za zcestné úvahy OIP, že porušení pracovněprávních povinností ze strany zaměstnavatele z oblasti veřejné správy shledává přitěžující okolností. Konstatoval, že i Městský úřad Rakovník, resp. Město Rakovník jako subjekt práva, vykonává v rámci tzv. přenesené působností státní moc a jak praví základní právní předpis našeho státu, Ústava ČR, "státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon" (čI. 2 odst. 3 Ústavy). I z tohoto hlediska lze usuzovat, že plnění pracovněprávních povinností by u zaměstnavatele z oblasti veřejné správy mělo být příkladné. Stejně tak úvaha, že k porušování zákonných povinností mělo docházet na pracovišti, kde je bezprostředně aplikováno právo a rozhodováno o přestupcích občana, tedy rozhodováno o právech a povinnostech jiných osob. Na tom nic nemění fakt, že jde o rozhodování v oblasti dopravy. Na takovém pracovišti, a vůbec u zaměstnavatele vykonávajícího fakticky (i právně) státní moc, se oprávněně očekává vyšší právní povědomí a vyšší úroveň dodržování právních předpisů, a to především u těch zaměstnanců, kteří mají aplikaci obecně závazných právních předpisů v náplni své pracovní činnosti. Odvolací orgán uvedl, že skutečnosti, které účastník řízení navrhuje zvažovat jako polehčující okolnosti, nelze jako takové akceptovat. Zaměstnankyně i přes svou pracovní neschopnost trvala na projednání stížnosti, sdělila zaměstnavateli, kdy má povolené vycházky i skutečnost, že jí to její psycholog povolil, přesto zaměstnavatel zastal nečinný. Samotný počet podaných stížností vypovídá něco o naléhavosti a závažnosti (alespoň z pohledu zaměstnankyně) těchto podání, přesto zaměstnavatel v kontrolovaném období neprojednal ani jedno z nich. Okolnost podání žaloby v žádném případě nelze považovat za polehčující okolnost spáchání předmětného správního deliktu, neboť také tato okolnost napovídá o zřejmém a výrazném pociťování porušování práva a postup dle ust. § 14 odst. 3 zákoníku práce má právě za cíl předejít domáhání se svých práv u soudu. Státní úřad inspekce práce neshledal řešený případ natolik složitý a "atypický", aby bylo možné přijmout jako "omluvu" a polehčující okolnost „neexistenci možnosti postupovat dle již řešené a judikaturou popsané situace“, jak navrhoval účastník řízení v odvolání. Ze správního spisu vyplývá, že se účastník řízení ani nepokusil navázat jednání o stížnosti, resp. stížnostech se zaměstnankyní T., učinit vstřícný krok k vyřešení problému na pracovišti. Konstatoval, v souladu s postojem oblastního inspektorátu práce vyjádřeným v napadeném rozhodnutí, že jedinou polehčující okolností ve prospěch účastníka řízení muže být vzata v úvahu skutečnost, že šlo o první zjištěné porušení povinností vyplývajících z pracovněprávních předpisu u účastníka řízení. Lze taktéž souhlasit s tím, že pokuta ve výši jedné pětiny zákonné sazby předmětného správního deliktu bude dostatečnou a přiměřenou sankcí a nebude pro účastníka řízení likvidační. Poukázal na to, že orgány inspekce práce jsou oprávněny ukládat sankce za zjištěná porušení právních předpisu na úseku inspekce práce. Takováto sankce neplní reparační funkci, ale preventivní a represivní, aby tak měla sílu odradit od nezákonného postupu jak samotného delikventa, tak i jiné nositele stejných zákonných povinností. Z tohoto pohledu nesmí být sankce zanedbatelná, ale zároveň musí zůstat i přiměřená a reflektovat majetkové poměry delikventa, tak i odrážet jiné relevantní skutečnosti. "Povinnost k sankčnímu peněžnímu plnění je vždy pociťována tíživě, ovšem i to je projevem jejího preventivního a represivního účinku; tyto funkce pokuty by přitom měly být rovnoměrně vyváženy." (rozhodnutí NSS 1Afs 50/2005 - 97). Vyjádřil se k povinnosti uhradit náklady správního řízení paušální částkou stanovenou podle § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o výši paušální částky nákladu řízení, a to ve výši 1.000,- Kč a dospěl k názoru, že výše nákladu řízení je stanovena v souladu s právními předpisy, neboť účastník řízení vyvolal správní řízení porušením své právní povinnosti. Odvolací orgán posoudil napadené rozhodnutí ve věci uložení sankce za správní delikt a konstatoval, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy a je správné. Proto Státní úřad inspekce práce rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku. - OIP pro Ústecký kraj a Liberecký kraj zaslal Státnímu úřadu inspekce práce vyjádření ze dne 5.4.2011 k žalobě žalobce Město Rakovník. Vyjádřil se ke všem námitkám žalobce. Závěrem uvedl, že je přesvědčen, že veškeré žalobní námitky žalobce mají účelovou povahu, mající za cíl zpochybnit procesní postup správního orgánu I. stupně a tím odvrátit pozornost od merita věci, tj. odpovědnost za správní delikt, kterého se žalobce, podle názoru OIP jednoznačně dopustil. III. Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. (dále jen s.ř.s.) soudy ve správním soudnictví rozhodují o a) žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen "správní orgán"), b) ochraně proti nečinnosti správního orgánu, c) ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, d) kompetenčních žalobách. Podle § 68 odst. 3 správního řádu v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Podle ustanovení § 14 odst. 3 zákoníku práce zaměstnavatel je povinen projednat se zaměstnancem nebo na jeho žádost s odborovou organizací nebo radou zaměstnanců anebo zástupcem pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci stížnost zaměstnance na výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů. Tím není dotčeno právo zaměstnance domáhat se svých práv u soudu. Podle § 24 odst. 1 písm. d) zákona č. 251/2005 Sb. (zákon o inspekci práce) právnická osoba se dopustí správního deliktu na úseku rovného zacházení tím, že neprojedná se zaměstnancem nebo na jeho žádost se zástupci zaměstnanců jeho stížnost na výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu. Podle odst. 2 téhož ustanovení za správní delikt podle odstavce 1 lze uložit pokutu až do výše 400.000,- Kč. IV. Provedeným dokazováním tedy soud zjistil, že žalovaný zamítl odvolání žalobce, které podal proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj, č.j. 6500/7.III/10/14.3-14 a napadené rozhodnutí jako nedůvodné potvrdil. Žalobce žalobou ze dne 4.3.2011 se domáhal zrušení rozhodnutí Státního úřadu inspekci práce č.j. 3206/1.30/10/14.3 ze dne 18.1.2011. Důvody, pro které by napadené rozhodnutí mělo být zrušeno žalobce uvedl, pod body II. až V. žaloby, jak je uvedeno výše. Žalobce využil všech možností, které mu dává zákon, k přezkoumání rozhodnutí OIP. Žalobce v žalobě namítal, že správní orgán nezjistil objektivně stav věci, ze strany oblastního inspektorátu práce nebyly připuštěny žádné další důkazy. Zdůrazňoval, že deklaroval svoji ochotu žádost paní T. projednat. Poukazoval na postup kontrolního orgánu ve věci podnětu Jany Titzlové, měl výhrady vůči výši stanovené pokuty. Předmětem tohoto řízení není řešení pracovněprávních vztahů, ale jen přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu. Pokud žalobce namítal určitou nepřehlednost požadavků J. T. vůči zaměstnavateli, pak soud uvádí, že bylo na žalobci, aby J. T. vyzval k upřesnění její stížnosti (což učinil). Pokud J. T. svou stížnost doplnila pouze v obecné rovině a uvedla, že má povolené vycházky. Bylo na žalobci, aby stížnost projednal, byť J. T. byla ve stavu práce neschopných, neboť jmenovaná písemně sdělila, že je schopna se k projednání stížnosti dostavit. Stížnost tedy měla být projednána, či alespoň proveden pokus o její projednání, v přiměřené době. Na tom nic nemění ani ta okolnost, že stížnost J. T. byla podána s časovým odstupem. Zaměstnavatel neučil ani jeden pokus stížnost J. T. projednat. Z tohoto pohledu se jeví jeho jednání společensky nebezpečné. Společenská nebezpečnost takového jednání je takové intenzity, že odůvodňuje uložení pokuty. Pokud jde o subjektivní stránku deliktu, pak zákon o inspekci práce koncipuje odpovědnost za spáchané správní delikty právnickou osobou jako odpovědnost objektivní. Lze sice připustit, že postoj zaměstnavatele byl opatrný, nelze však tuto opatrnost vykládat tak, že stížnost nebude projednána v přiměřené lhůtě, nebo dokonce nebude projednána vůbec. Pokud žalobce v žalobě namítal, že ustanovení § 14 odst.3 ZP neobsahuje žádnou lhůtu, ve které je třeba povinnosti plnit, pak tato námitka se jeví soudu jako nedůvodná, když se předpokládá, že stížnosti zaměstnanců budou vyřízeny v co nejkratší možné době. Krajský soud se ztotožňuje se závěry žalovaného, který dospěl k závěru, že žalobci nebránila v projednání stížnosti J. T. žádná objektivní překážka. Žalovaný při projednání věci postupoval v souladu s příslušnými právními normami a dbal na zachování všech práv žalobce. Žalobce měl možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům, příp. navrhnout jejich doplnění. Jak vyplývá z dokumentů založených ve správním spise, žalovaný si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, takže vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Z obsahu správního spisu i z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval. Pro úplnost soud uvádí, že pokud se jedná o správní přestupek, který byl zjištěn OIP na úseku odměňování zaměstnanců platem –zařazení do platových tříd, pak zaměstnavatel, jak sdělil, na podkladě úkolu uloženého OIP k odstranění zjištěných nedostatků provedl detailní výpočet rozdílu platu a zpětně dorovnal rozdíl platu u referentů přestupkového řízení Bc. J. H., D. S. J. T., a to za období, kdy jmenované skutečně konaly práce zařazené ve vyšší platové třídě. Krajský soud podotýká, že náprava zjištěných nedostatků není dobrodiní žalobce, ale jeho povinností vyplývající z konkrétních ustanovení zákoníku práce. Pokud žalobce tvrdil, že úvahy OPI, jimiž odůvodnil výši pokuty jsou zcela zcestné, a že případná sankce za správní delikt měla být uložena jako výstraha a že výše pokuty je zjevně nepřiměřená, přičemž poukazoval na rozhodnutí OPI v obdobných případech, pak soud uvádí, že při určení výše pokuty byl oblastní inspektorát práce povinen postupovat v souladu s ustanovením § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce, tedy byl povinen přihlédnout k poměrům účastníka řízení, k závažnosti správních deliktů, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům k okolnostem, za nichž byl spáchán. Žalovaný Státní úřad inspekce práce, jakož i oblastní inspektorát práce se při svém rozhodování podrobně zabývali závažností spáchaných správních deliktů, stejně jako okolnostmi a následky jejich spáchání. Tyto úvahy správních orgánů považuje soud za přezkoumatelné a nevybočující z mezí správního uvážení. Uložená sankce neplní reparační funkci, ale preventivní a represivní, aby tak měla sílu odradit od nezákonného postupu. Z tohoto pohledu nesmí být sankce zanedbatelná, ale zároveň musí zůstat i přiměřená a reflektovat majetkové poměry žalovaného, tak i odrážet jiné relevantní skutečnosti. V té souvislosti krajský soud poukazuje na rozhodnutí NSS 1Afs 50/2005-97 - "Povinnost k sankčnímu peněžnímu plnění je vždy pociťována tíživě, ovšem i to je projevem jejího preventivního a represivního účinku; tyto funkce pokuty by přitom měly být rovnoměrně vyváženy". Krajský soud uvádí, že pokuta ve výši 80.000,-Kč, byla uložena žalobci za to, že stížnost zaměstnankyně nebyla v přiměřené době projednána, což je nesporná skutečnost. Důvody, které bránily včasnému projednání věci, jak uvádí žalobce jsou irelevantní. Uložená pokuta není likvidační a není stanovena v maximální možné výši. Byla uložena ve výši 80.000,-Kč. tj. ve výši 1/5 možné výše pokuty. Pokuta může za určitých okolností představovat zásah do základního práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to v případě, pokud zasahuje do majetkových poměrů jedince se značnou intenzitou. Zakotvení minimální výše pokuty do zákona v zásadě sleduje legitimní cíl, neboť umožňuje odlišit závažnost či nebezpečnost těch kterých typů protiprávních jednání. Povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč odpovídá zákonu. Společenskou nebezpečnost správního deliktu, za něž byla pokuta uložena, spatřuje soud v zásahu do soukromých práv zaměstnanců, konkrétně práva na projednání stížnosti v přiměřené době. Krajský soud považuje žalobou napadené rozhodnutí žalovaného za zákonné. Pokud žalobce namítal, že správní orgán nepřipustil žádné další důkazy, pak soud uvádí, že z důkazů označených žalobcem nevyplynulo, že by měly přímý vztah k projednávané věci. Soud se rovněž neztotožňuje s námitkou žalobce, týkající se prolomení místní příslušnosti OIP. K tvrzení žalobce, že k šikaně vůbec nemohlo docházet, protože jmenovaná se na pracovišti nenacházela, nutno uvést, že bylo na žalobci, aby si ověřil při projednání stížnosti, za které období k šikaně mělo docházet. Krajský soud dospěl k závěru, že okruh skutečností, které v řízení měly být zjišťovány, byl zjištěn v postačujícím rozsahu a s použitím zákonných důkazních prostředků a způsobem, který neodporuje procesnímu předpisu. Skutkový stav, který správní orgán takto zjistil a na jehož základě rozhodoval má v provedených důkazech postačující oporu. Soud v podrobnostech odkazuje na podrobné odůvodnění rozhodnutí žalovaného, s jehož obsahem se zcela ztotožňuje. Ze všech shora uvedených důvodů, krajský soud shledal žalobu žalobce jako nedůvodnou a v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. ji zamítl, přičemž v této věci rozhodl bez jednání, v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. Žádnému z účastníků nepřiznal soud právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce v řízení úspěch neměl a žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu náklady řízení nevznikly (ust. § 60 odst. 1 s.ř.s.).

Poučení