38 C 101/2020-160

Rubrum

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Jany Ely Klikové a přísedících Antonína Huška a Renáty Fodorové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 30 419 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení a) částky 14 984 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z částky 14 984 Kč od 1. 4. 2019 do zaplacení, b) částky 15 435 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% z částky 15 435 Kč od 1. 4. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Hradci Králové částku 9 700 Kč a to ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 20 376 Kč, a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalované.

Odůvodnění

Návrhem došlým soudu dne 15. 5. 2000 se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 30 419 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnila tím, že pro žalovanou v minulosti dlouhodobě pracovala, a to na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 11. 2002 na pozici referenta expedice. Dne 18. 1. 2014 došlo k pracovnímu úrazu žalobkyně, který zanechal trvalé zdravotní následky vedoucí mimo jiné k omezení pracovní schopnosti žalobkyně. K trvalým následkům pracovního úrazu žalobkyně se vyjádřila po dvou letech od pracovního úrazu [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. Již dne 20. 10. 2015 doporučil [anonymizováno] [příjmení] vyvarovat se zvýšené fyzické námahy a zvedání těžkých břemen. Následně [anonymizováno] [jméno] [příjmení] omezení potvrdil v lékařském posudku v žádosti o posouzení zdravotní způsobilosti žalobkyně k práci ze dne 22. 11. 2016, ze kterého vyplývá podmíněná zdravotní způsobilosti žalobkyně. Posléze mezi žalobkyní a žalovanou došlo ke sjednání dohody o ukončení pracovního poměru ze dne 4. 1. 2019 z důvodu ztráty zdravotní způsobilosti žalobkyně. K ukončení pracovního poměru došlo krátce po návratu žalobkyně z dočasné pracovní neschopnosti z jiného důvodu. Žalobkyni bylo žalovaným sděleno, že dohodou nedochází k zániku nároku na tzv. rentu, když takové ujištění ji vedlo k tomu, aby vyhověla svému zaměstnavateli. V současné době však žalovaný naopak nárok zpochybňuje. Vzhledem k tomu, že u zaměstnavatele pracovala dlouho, chtěla mu vyhovět, přestože ukončení pracovního poměru nebylo jejím cílem. Naopak ukončení pracovního poměru bylo pro žalobkyni značně psychicky náročné, neboť s ohledem na následky pracovního úrazu nebyla a není schopna původní práce a činností. Žalobkyně následně s ohledem na její zdravotní stav požádala o invalidní důchod, který ji byl v roce 2019 přiznán ve výši 6 997 Kč. Vzhledem k tomu, že před ukončením pracovního poměru se žalobkyně nacházela v dočasné pracovní neschopnosti, není možné určit průměrný výdělek přímo předcházející období ukončení pracovního poměru. Žalobkyně proto předkládá výplatní pásky za období duben a květen roku 2018, když vážený průměr hodinové odměny činí 164,77 Kč. Žalobkyně touto žalobou požaduje uhrazení dlužné náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle ustanovení § 271b zákoníku práce, a to za období od 1. 3. 2019 do 31. 3. 2019. Žalobkyně při uplatnění svého nároku došla k závěru, že je třeba počítat s pravděpodobným měsíčním výdělkem ve výši 28 656,80 Kč (164,77 Kč/hod). Od vypočteného průměrného výdělku žalobkyně odečítá přiznaný invalidní důchod ve výši 6 997 Kč a polovinu minimální mzdy za rok 2019 ve výši 6 675 Kč, neboť v návaznosti na pracovní úraz jsou její pracovní schopnosti natolik omezené, že lze předpokládat nutnost polovičního úvazku či případně nezbytnost vyhledání chráněného pracovního místa. Z dohody o ukončení pracovního poměru ze dne 4. 1. 2019 je nepochybné, že k ukončení pracovního poměru došlo v návaznosti na zdravotní stav žalobkyně, který je do dnešního dne ovlivněn zejména pracovním úrazem. Žalobkyně konkrétně za období od 1. 3. 2019 do 31. 3. 2019 požaduje uhrazení částky ve výši 14 984 Kč, a to včetně zákonného úroku z prodlení od 1. 4. 2019 do zaplacení. Žalobkyně dále požaduje uhrazení dlužné náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 3. 2020 do 31. 3. 2020. Žalobkyně došla k závěru, že je třeba počítat s pravděpodobným měsíčním výdělkem ve výši 28 656,80 Kč (164,77 Kč/hod). Žalobkyně přitom vychází z časově nejbližších vyplacených dvou měsíčních mezd před skončením pracovního poměru, tj. mzdy za období dubna (hrubá mzda ve výši 25 998 Kč za odpracovaných 160 h) a května (hrubá mzda 16.038 Kč za odpracovaných 96 h) roku 2018. Pro účely výpočtu dlužné náhrady za období od 1. 3. 2020 do 31. 3. 2020 žalobkyně zvyšuje částku 28 656,80 Kč o 5,2 % a 151 Kč v souladu s nařízením vlády 321/2019 Sb., tj. výchozí průměrná mzda pro rok 2020 činí 30 297 Kč. Po odečtení invalidního důchodu ve výši 7 562 Kč a poloviny minimální mzdy v roce 2020 ve výši 7 300 Kč, činí náhrada částku ve výši 15 435 Kč. Žalobkyně za období do 1. 3. 2020 do 31. 3. 2020 požaduje uhrazení částky ve výši 15 435 Kč, a to včetně zákonného úroku z prodlení od 1. 4. 2020 do zaplacení. Žalovaná s návrhem žalobkyně nesouhlasila, uvedla, že tvrzení žalobkyně ohledně náhrady škody nejsou dostatečné určitá a konkrétní. Není jasné, s čím žalobkyně spojuje tvrzený nárok a náhradu škody, neboť žalobkyně žaluje pouze určité období, které již nelze přiřadit k události, která by měla konsekvenci s tvrzeným nárokem. Ztráta na výdělku podle žalobkyně spadá do období od 1. 3. do 31. 3. 2019. Pracovní poměr žalobkyně však skončil již k 4. 1. 2019 a invalidní důchod žalobkyně pobírala již v únoru. Žalovaná dále považuje zjištění pravděpodobného výdělku za nesprávné, pokud žalobkyně v rozhodném období neodpracovala 21 dnů nelze určit průměrný výdělek, jinak než jako pravděpodobný výdělek, který se však neurčuje z minulého příjmu zaměstnavatele za 2 měsíce předchozího roku. Žalovaná shodně uvádí, že žalobkyně byla dlouholetou zaměstnankyní žalované, a to v období od 1. 11. 2002 do 4. 1. 2019. Pracovní poměr byl založen pracovní smlouvou ze dne 4. 11. 2002 na pozici referenta expedice. Pracovní činnost žalobkyně spočívala v balení zboží průmyslové autorizace příjmu zboží na sklad, včetně doprovodné administrativy. Pracovní poměr byl ukončen dohodou ze dne 4. 1. 2019. Jednání o ukončení pracovního poměru byla zahájena již v prosinci 2018, kdy se žalobkyně nacházela v pracovní neschopnosti z jiného důvodu. Žalobkyně v prosinci 2018 žalované sdělila, že jí byl přiznán invalidní důchod prvního stupně a není si jistá, zda bude schopna nadále vykonávat dosavadní práci. Žalovaná žalobkyni vyslechla a navrhla ukončení pracovního poměru dohodou. Žalobkyně trvala na vyplacení 12 násobku odstupného a žalovaná to akceptovala. K podpisu finálního znění návrhu dohody o ukončení pracovního poměru došlo na základě oboustranného koncensu stran. V tomto ohledu žalovaná označuje jednání žalobkyně, že chtěla žalované vyhovět, jako účelové a lživé. Žalovaná zejména nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že by ji žalovaná ujišťovala, že dohodou o ukončení pracovního poměru nedojde k zániku na rentu. Byla to právě žalovaná, která po obdržení výzvy právního zástupce žalobkyně ze dne 27. 11. 2019 iniciovala kroky u [právnická osoba] ve snaze finančně pomoci žalobkyni prostřednictvím platby měsíční renty z prostředků zákonného úrazového pojištění zaměstnavatele. Šetření pojišťovny však skončilo s negativním výsledkem, jež je popsán v přípisu [anonymizováno] ze dne 28. 2. 2020. Pojišťovna nárok na výplatu renty žalobkyni nepřiznala z důvodu absence příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Žalovaná nezpochybňuje existenci pracovního úrazu žalobkyně, k němuž došlo 18. 1. 2014 v rámci firemního team buildingu pořádaného žalovanou. Pracovní úraz byl žalobkyni odškodněn v plné výši, žalobkyně byla v poúrazové pracovní neschopnosti v období od 18. 1. 2014 do 4. 7. 2014 a do zaměstnání se vrátila bez jakéhokoliv omezení. Žalovaná poskytovala k žádosti žalobkyně občasné úlevy. Od 2016 bylo žalobkyni přiznáno omezení nošení břemen o nosnosti vyšší jak 5 Kč. Těžší břemena ve skladu za žalobkyni nosili její kolegyně. Žalobkyně v období od 18. 1. 2014 do 4. 1. 2019 vykonávala práci bez dopadu na aspekty pracovního poměru a finančního ohodnocení. Soud provedl následující dokazování. Ze mzdových výměrů žalobkyně za období bylo zjištěno, že jí byla mzda od 1. 10. 2013 opakovaně zvyšována z počáteční částky 18 500 Kč + osobní ohodnocení ve výši 4 000 Kč na 22 000 Kč + osobní ohodnocení 4 000 Kč od 1. 2. 2016. Ze mzdových listů založených na čísle listu 14 až 19 pak vyplývá, že za období od července do prosince 2014 byla žalobkyni vyplacena mzda ve výši 142 558 Kč čistého, v roce 2015 byla žalobkyni vyplacena mzda za období celého roku ve výši 242 589 Kč čistého a v roce 2016 byla žalobkyni vyplacena mzda ve výši 293 760 Kč čistého. V roce 2017 byla žalované vyplacena mzda ve výši 214 004 Kč čistého, v roce 2019 byla žalobkyni vyplacena čistá mzda ve výši 282 059 Kč a to 271 784 Kč v lednu 2019 a 10 275 Kč v únoru 2019. Ze sdělení [právnická osoba] ze dne 28. 2. 2020 bylo sděleno, že pojišťovna sdělila žalované, že v souvislosti s pracovním úrazem žalobkyně dne 18. 1. 2014 po prošetření všech okolností nárok poškozené na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nevzniká, neboť nebyla prokázána přímá souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Nebyl doručen doklad ohledně zdravotní nezpůsobilosti k práci z důvodu pracovního úrazu ze dne 18. 1. 2014, který byl vystaven předáním pracovního poměru a který by byl podnětem pro rozvázání pracovního poměru ze zdravotních důvodů. Z dokladu o rozvázání pracovního poměru rovněž nevyplývá, že byl důvodem pro pracovní úraz ze dne 18. 1. 2014. Z lékařské zprávy [anonymizováno] [příjmení] na čísle listu 33 spisu ze dne 20. 10. 2015 bylo zjištěno, že žalobkyni bylo doporučeno vyvarovat se zvýšené fyzické námahy a zvedání těžších břemen. Z dohody o ukončení pracovního poměru ze dne 4. 1. 2019 mezi žalobkyní a žalovanou bylo zejména zjištěno, že důvodem rozvázání pracovního poměru je ztráta zdravotní způsobilosti zaměstnance vykonávat práce na příslušné pozici. Strany se dohodli na vyplacení odstupného ve výši 12 měsíčních průměrných výdělků. Ze sdělení České správy sociálního zabezpečení bylo zjištěno, že v období od 1. 1. 2019 byl žalobkyni přiznán částečný invalidní důchod ve výši 6 997 Kč měsíčně, který byl od ledna 2020 navýšen na částku 7 562 Kč měsíčně. Z lékařské zprávy [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 17. 10. 2016 na čísle listu 56 spisu bylo zjištěno, že lékař zjistil u žalobkyně chronický vertebrogenní syndrom celé páteře. Ve zprávě lékař uvádí, že souvislost s pádem na snowtubingu 18. 1. 2014 je velmi pravděpodobná. Ze zprávy [anonymizováno] [příjmení] ze dne 20. 10. 2015 na čl. 41 soud zjistil, že lékařka doporučila žalobkyni vyvarovat se zvýšené fyzické námahy a zvedání těžkých břemen. Ze zprávy [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 27. 7. 2016 soud zjistil, že z rehabilitačního hlediska není u žalobkyně vhodná práce s břemeny (do 5 kg), práce ve vynucených polohách, průvanu, chladu. Z lékařského posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 22. 11. 2016 bylo zjištěno, že žalobkyně byla shledána způsobilou k práci za splnění podmínek: břemena do 5 kg, vynucené polohy, průvan, chlad. Z potvrzení úřadu práce ze dne 14. 12. 2020 bylo zjištěno, že žalobkyně byla v evidenci uchazečů o zaměstnání od 5. 1. 2019. Z lékařské zprávy [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 30. 1. 2020 bylo zjištěno, že lékařka sděluje dne 30. 1. 2020 pro účely pojišťovny, že žalobkyni byl přiznán invalidní důchod prvního stupně jako následek pracovního úrazu. Z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 1. 4. 2019, [číslo jednací] [číslo] na čl. 81 soud zjistil, že Česká správa sociálního zabezpečení rozhodla o námitkách žalobkyně proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení tak, že rozhodnutí, kterým byl žalobkyni přiznán invalidní důchod prvního stupně, potvrdila. Zároveň po přezkoumání celkového zdravotního stavu stanovila pokles pracovních schopnosti žalobkyně na 40% namísto původních 35%. Při posouzení lékař zvýraznil k žádosti žalobkyně v diagnostickém souhrnu i v posudku o invaliditě úraz z 18. 1. 2014. Z posouzení zdravotního stavu žalobkyně ze dne 27. 3. 2019 posudkovým lékařem ČSSZ bylo zjištěno, že den vzniku invalidity žalobkyně byl stanoven na 8. 11. 2018, pokles pracovní schopnosti byl ohodnocen na 40%. Z výslechu svědka [jméno] [příjmení] soud zjistil, že žalobkyně je jeho manželka. Svědek popisoval události před ukončením pracovního poměru žalobkyně tak, že známá žalobkyně našla inzerát, v němž žalovaná hledala zaměstnance na místo, které zastává žalobkyně. Žalobkyně následně volala jednateli žalované a manželovi poté řekla, že jednatel žalované po ní chtěl, aby ukončila svoje zdravotní omezení spočívající v nošení těžších břemen. Tou dobou byla žalobkyně více než půl roku v pracovní neschopnosti kvůli operaci kolene. Po ukončení pracovní neschopnosti se po novém roce (2019) vrátila do práce a jednatel žalované jí chtěl nechat podepsat dohodu o ukončení pracovního poměru. To podepsala až po několika dnech, mezitím probíhala komunikace o znění dohody. Svědek po ukončení výslechu žádal doplnit svou svědeckou výpověď o sdělení, že žalovaná neposlala jeho manželku na lékařské vyšetření, kde by byl posouzen její zdravotní stav a schopnost vykonávat dosavadní práci. Ze znaleckého posudku soudního znalce [anonymizováno] [celé jméno znalce] ze dne 19. 8. 2021 soud zjistil, že žalobkyně utrpěla dne 18. 1. 2014 v rámci akce pořádané zaměstnavatelem úraz na snowtubingu – vypadnutí z dráhy a pád na obličej. Bezprostředně po úrazu byly popsány povrchová odřenina nosu a tváře vlevo, odlomení poloviny zubu vlevo nahoře, volný sub 2 vlevo nahoře, palpační citlivost trnů krční a horní hrudní páteře po její distorzi. Provedená vyšetření především rentgen páteře byly bez traumatických změn. V den úrazu byl ošetřen chrup na stomatologické klinice. Pro zhoršení stavu bylo provedeno další vyšetření ve fakultní nemocnici, včetně CT mozku - traumatické změny nebyly zjištěny. Uzavřeno bylo jako kontuze zhmoždění levé tváře, odlomení zubu [číslo] subluxace zubu 12, distorze – podvrtnutí - krční páteře, kontuze hrudní páteře a komoce mozková. V odpovědi na otázku soudu ohledně toho, za jakých podmínek by žalobkyně byla způsobilá k výkonu práce na pozici referenta expedice u žalované, soudní znalec uvedl, že k výkonu práce referenta expedice by žalobkyně byla zdravotně způsobilá za podmínek, které byly v minulosti doporučené lékařskými posudky o zdravotní způsobilosti k práci z listopadu 2016 od [anonymizováno] [příjmení] a v únoru 2017 od [anonymizováno] [příjmení], tedy zdravotně způsobilá s podmínkou – omezení manipulace s břemeny. Vzhledem k přiznání invalidity prvního stupně a pobírání invalidního důchodu bylo na zvážení a domluvě s žalobkyní zkrácení pracovního úvazku, například na 6 hodin denně. K dotazu soudu, zda byl hlavní příčinou zdravotní nezpůsobilosti žalobkyně k výkonu dosavadní práce u žalované ke dni ukončení pracovního poměru byl pracovní úraz z 18. 1. 2014 soudní znalec uvedl, že v lednu 2019 byla žalobkyně osobou s řadou zdravotních potíží, pro něž bylo společným jmenovatelem postižení podpůrného a pohybového aparátu (páteř, paravertebrální svalstvo, kolenní klouby, SI skloubení, rameno). Z hlediska posouzení zdravotní způsobilosti práce na pozici referenta expedice je vhodné omezení manipulace s těžšími břemeny nebo nevhodná je práce ve vynucených pracovních polohách, případně expozice chladu. Důvodem omezení zdravotní způsobilosti k práci je komplex poškození a onemocnění uvedených v textu výše. V etiologii vzniklých obtíží se uplatňují vývojové a degenerativní změny páteře a nosných kloubů, následky distorze krční páteře při pracovním úrazu, vadné držení těla a chybné pohybové stereotypy vedoucí k funkčním změnám v oblasti pohybového systému - svalové dysbalanci paravertebrálních svalů s oslabením stabilizačního systému páteře, blokády žeber, zřejmě se uplatňuje i nadstavba s oblasti centrálního nervového systému. Následek pracovního úrazu z ledna 2014 se na celkových změnách pohybových struktur nepodílel dominantním způsobem, byl pouze jednou z příčin jejich vzniku. Soud znalec dále uvedl, že žalobkyně by byla k 1. 4. 2019 k výkonu práce referenta expedice způsobilá s podmínkou, která byla přiznána v minulosti a, a to omezení manipulace s břemeny. Žalovaná uvedla, že se znaleckým posudkem souhlasí a nepožaduje výslech soudního znalce. Žalobkyně uvedla, že se závěry znaleckého posudku nesouhlasí a uvádí, že závěry znalce mohou být zkresleny nesprávnou interpretací podkladů, dále pokud znalec na straně 21 posudku uvádí, že„ bederní páteř přitom úrazem nijak postižena nebyla, klinické obtíže v této oblasti vznikly až několik měsíců po úrazu, zřejmě rovněž na podkladě degenerativních a funkčních změn“, podle žalobkyně z části spekuluje o vzniku potíží několik měsíců po úrazu, avšak neuvádí, jak k závěru o vzniku potíží došel a jeho závěry jsou proto nesourodé. Dále žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce rozporuje závěry znalce o manipulaci s břemeny, respektive to že, že žalovaná váhové omezení při manipulaci s břemeny nerespektovala a žalobkyně musela manipulovat s břemeny o hmotnosti 10 až 12 kg. Žalobkyně následně doložila váhové štítky zboží, se kterým musela manipulovat. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně pracovala u žalovaného na pozici referenta expedice v pracovním poměru od 4. 11. 2002. Dne 18. 1. 2014 utrpěla pracovní úraz v rámci teambuildingové akce pořádané žalovanou, při kterém došlo ke kontuzi levé tváře, odlomení a subluxaci zubu, podvrtnutí krční páteře, kontuzi hrudní páteře a otřesu mozku. V důsledku pracovního úrazu byla žalobkyně v pracovní neschopnosti od 18. 1. 2014 do 4. 7. 2014. Po ukončení pracovního úrazu se žalobkyně vrátila na svou původní pracovní pozici. Po pracovním úrazu žalobkyně dosahovala obdobného výdělku jako před pracovním úrazem. Od listopadu 2016 bylo žalobkyni přiznáno pracovní omezení v nošení břemen do hmotnosti 5 kg, nevhodnost práce ve vynucených polohách a vystavení průvanu a chladu. Žalobkyně ukončila pracovní poměr u žalované na základě dohody ze dne 4. 1. 2019, po více než půlroční pracovní neschopnosti v souvislosti operací kolen. Jako důvod ukončení pracovního poměru byla v dohodě uvedena ztráta zdravotní způsobilosti žalobkyně. V souvislosti s ukončením pracovního poměru žalovaná poskytla žalobkyni 12 měsíčních platů jako odstupné. Žalobkyni byl od 1. 1. 2019 přiznán invalidní důchod ve výši 6 997 Kč pro invaliditu prvního stupně. Vzniklá škoda není v příčinné souvislosti s pracovním úrazem žalobkyně. Podle § 265 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Podle § 269 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle § 271b odst. 1, 3 zákona č. 262/2006, zákoníku práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží. Podle odst. 3 náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada po dobu zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Po skončení zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity postupuje u všech poškozených podle odstavce 1. Na základě provedeného dokazování a s přihlédnutím k výše uvedeným zákonným ustanovením dospěl soud k závěru, že žalobkyní uplatněný nárok není oprávněný. Žalobkyně se domáhá podle § 271b zákoníku práce náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tzv. renty. Žalobkyni se v řízení nepodařilo prokázat, že ke snížení jejího výdělku po přiznání invalidity prvního stupně došlo v důsledku pracovního úrazu. Žalobkyně byla po pracovním úrazu v pracovní neschopnosti od 18. 1. 2014 do 4. 7. 2014. Po ukončení pracovní neschopnosti se vrátila na svou původní pracovní pozici bez vlivu na dosahovaný výdělek. Soudní znalec ve znaleckém posudku uvedl, že pracovní úraz nebyl hlavní příčinou omezení zdravotní způsobilosti žalobkyně a vzniku invalidity, ale byl pouze jednou z příčin. Podle zjištění soudního znalce bylo důvodem přiznání invalidity komplex poškození a onemocnění, podle znalce se v etiologii onemocnění uplatňují vývojové a degenerativní změny páteře a nosných kloubů, následky distorze krční páteře při pracovním úrazu, vdané držení těla a chybné pohybové stereotypy vedoucí k funkčním změnám v oblasti pohybového sytému- svalové dysbalanci paravertebrálních svalů s oslabením stabilizačního systému páteře, blokády žeber a zřejmě se uplatňuje i nadstavba z oblasti centrálního nervového systému. Následek pracovního úrazu z [číslo] se na celkových změnách pohybových struktur nepodílel dominantním způsobem, byl pouze jednou z příčin jejich vzniku. Z uvedeného závěru soudního znalce vyplývá, že není splněna podmínka příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem škody žalované spočívající ve snížení výdělku. Pro splnění podmínky příčinné souvislosti by bylo třeba, aby pracovní úraz z roku 2014 byl buď jedinou příčinou omezení zdravotní způsobilosti a vzniku invalidity žalobkyně, či alespoň příčinou podstatnou. Jak uvádí Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1508/2007, je z hlediska naplnění příčinné souvislosti rozhodující to, zda pracovní úraz byl příčinou škody nebo, zda má škoda podklad v příčinách jiných s pracovním úrazem nesouvisejících, resp. v případě vícečetných zdravotních problémů, zda pracovní úraz byl hlavní příčinou škody, tj. příčinou důležitou, podstatnou a značnou, která by dovršovala nezpůsobilost zaměstnance k výdělečné činnosti. V daném případě žalobkyně trpí vícečetnými onemocněními, která s pracovním úrazem nesouvisí, a pracovní úraz byl pouze jednou z příčin omezení pracovní způsobilosti. Dalším důvodem pro nevyhovění žalobě je i závěr soudního znalce o tom, že žalobkyně by byla v době, kdy došlo k dohodě o ukončení pracovního poměru, způsobilá nadále vykonávat práci referenta expedice u žalované a to za podmínky omezení manipulace s břemeny, tedy za stejných podmínek jako od listopadu 2016. Kdyby se žalobkyně nedohodla se žalovaným na ukončení pracovního poměru, mohla práci vykonávat dál, nebo při případném zkrácení pracovního úvazku na 6 hodin. K ukončení pracovního poměru tedy nedošlo v důsledku ztráty zdravotní způsobilosti žalobkyně k práci, bez ohledu na to, že tento důvod je v dohodě o ukončení pracovního poměru uveden (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 3. 2020 č.j. 21 Cdo 2671/2019, z něhož vyplývá, že to, jak se účastnící mezi sebou dohodli není rozhodující pro závěr o příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a škodou na výdělku, ale rozhodující je závěr vycházející z objektivně daných skutečností vnějšího světa). Provedeným odkazováním bylo zjištěno, že není splněna podmínka příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vzniklou škodou spočívající ve ztrátě na výdělku žalobkyně. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl. Ve druhém výroku soud podle § 148 o.s.ř. uložil žalobkyni, které se svým nárokem nebyla úspěšná, aby uhradila státu náklady řízení, které stát platit, tj. náklady za zpracovaný znalecký posudek ve výši 9 700 Kč. Uvedenou částku soud přiznal soudnímu znalci jako odměnu za zpracovaný znalecký posudek usnesením ze dne 8. 10. 2021 č.j. 38 C 101/2020 – 145. Ve třetím výroku soud uložil žalobkyni v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř., aby uhradila náklady řízení v řízení úspěšné žalované. Při stanovení výše advokátovy odměny soud postupoval vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle § 9 ve spojení s § 7 advokátního tarifu činí v dané věci mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby částku 2 340 Kč. Advokátovi náleží odměna v plné výši za 7 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (odůvodnění odporu z 26. 6. 2020, 2x písemné vyjádření žalované ze dne 26. 6. 2020, 18. 9. 2020, 4x účast u jednání). Za písemné vyjádření ze dne 23. 9. 2021 soud odměnu advokátu nepřiznal, neboť se jedná o pouhé procesní vyjádření. Ke každému úkonu právní služby náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Dále soud žalované přiznal právo na náhradu za promeškaný čas za cestu k jednání soudu a zpět ve výši 800 Kč (za 8 započatých půlhodin) dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu. Dále soud žalované přiznal právo na náhradu cestovného za cestu vozidlem [příjmení] [jméno], [registrační značka] z [obec] do budovy Okresního soudu v Hradci Králové v délce 4x44 km, při průměrné spotřebě 6,7 litrů nafty /100 km, ceně nafty 27,20/litr dle § 1 písm. c) vyhlášky č. 577/2006 Sb., a základní náhradě 4,40 Kč/km dle § 157 odst. 4 písm. b) zákoníku práce, tj. ve výši 1 096 Kč Celkem soud přiznal žalované náklady řízení ve výši 20 376 Kč. Důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by soud právo na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznal, nevyšly v průběhu řízení najevo (§ 150 občanského soudního řádu). Povinnost platit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 občanského soudního řádu Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení