38 C 151/2016-263

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Štamberkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 19 820 492,19 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 19 820 492,19 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 19 820 492,19 Kč od 23. 4. 2013 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 4 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 soudní poplatek za žalobu ve výši 991 025 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 23. 4. 2013 po jejím částečném zpětvzetí a navazujícím částečným zastavením řízení usneseními zdejšího soudu ze dne 22. 6. 2021, č. j. 38 C 151/2016-248, a ze dne 30. 9. 2021, č. j. 38 C 151/2016-257, domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 19 820 492,19 Kč s příslušenstvím.

2. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně nepřetržitě existuje od svého založení v roce 1968. To bylo potvrzeno usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. 3. 2002, č. j. 8 C 142/2001-238, které nabylo právní moci dne 23. 4. 2002, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 2. 2003, č. j. 26 C 290/2002-23, který nabyl právní moci dne 23. 4. 2003. Oba soudy shodně potvrdily, že žalobkyně registrovaná Ministerstvem vnitra České socialistické republiky dne 17. 11. 1968 pod [číslo jednací] nikdy nezanikla. Pouze jí bylo znemožněno rozvíjet svou činnost od roku 1970 do listopadu 1989 v důsledku politického tlaku za stavu, kdy nelze hovořit o demokratickém zřízení (§ 1 zákona č. 480/1991 Sb., o době nesvobody). Žalobkyně se rozhodla ve své činnosti pokračovat v prosinci 1989 v návaznosti na změněnu politických poměrů.

3. Úkony, jimiž byla žalobkyně zbavena svého majetku, jsou nezákonné a neplatné, neboť k nim došlo na základě usnesení Ústředního výboru Komunistické strany Československa („ ÚV KSČ“) o vytvoření jednotné organizace dětí a mládeže pod názvem Socialistický svaz mládeže („ SSM“). O ukončení činnosti žalobkyně ke dni 16. 10. 1970 bylo rozhodnuto v rozporu se stanovami Sdružení organizací dětí a mládeže („ SODM“) neoprávněnými orgány, a to opatřeními sekretariátu Rady SODM ze dne 26. 5. 1970 a předsednictva Rady SODM ze dne 16. 6. 1970. Došlo i k majetkoprávní likvidaci žalobkyně, neboť ta musela na základě výše uvedeného usnesení ÚV KSČ realizovaného sekretariátem SODM schválením dokumentu„ Postup při ukončení činnosti jednotlivých dětských a mládežnických organizací a zásady pro jejich majetkoprávní likvidaci“ ze dne 26. 5. 1970 SSM předat v rozporu i s tehdy platnou právní úpravou veškerý movitý a nemovitý majetek. Takto byly předány i finanční prostředky v celkové výši 19 820 492,19 Kč, které se nacházely na kontech hospodářských zařízení žalobkyně.

4. V roce 1970 byla žalobkyně Ministerstvem vnitra neoprávněně vymazána z rejstříku společenských organizací, čímž jí bylo znemožněno v další činnosti. V tomto je třeba spatřovat nesprávný úřední postup státu. Další nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup spočívá v tom, že Ministerstva vnitra po změně společenských poměrů v roce 1989 odmítlo provést registraci původní organizace. Místo toho žalobkyni zaregistrovalo jako novou organizaci. Tím neměla žalobkyně doloženou právní kontinuitu. Žalovaná dále nesprávně aplikovala ústavní zákon č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní Republiky („ zákon o navrácení majetku SSM lidu ČSFR“), když na základě něj převzala majetek žalobkyně.

5. Kdyby stát žalobkyni v 70. letech minulého století nezrušil, nezakázal jí činnost, nepřipravil ji o movitý a nemovitý majetek a aplikací zákona o navrácení majetku SSM lidu ČSFR si jej ještě nepřivlastnil, nevznikla by žalobkyni škoda na finančních prostředcích v celkové výši 19 820 492,19 Kč na účtech jejích hospodářských zařízení. Zabavené finanční prostředky již nelze žalobkyni navrátit, neboť SSM zanikl, a nemůže být tedy ani pasivně legitimován. SSM musel v souladu se zákonem o navrácení majetku SSM lidu ČSFR peněžní prostředky vydat státu do 30 dnů od jeho účinnosti (účinnost od 1. 1. 1991). Žalobkyně se proto domáhá náhrady této částky na státu jakožto škody způsobené ke dni 16. 10. 1970 (datum nezákonného ukončení činnosti žalobkyně, viz doplnění žaloby ze dne 2. 9. 2021) uvedeným nesprávným úředním postupem, resp. nezákonným rozhodnutím, a to se zákonným úrokem z prodlení. Ten žalobkyně požaduje ode dne sepsání žaloby, tj. od 23. 4. 2013.

6. Žalovaná k žalobě uvedla, že nárok na náhradu škody nebyl předběžně uplatněn u příslušného úřadu. Podle § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) („ ZoOŠ 1998“), je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

7. Na základě žalobních tvrzení nelze učinit jednoznačný závěr, ze kterého nesprávného úředního postupu, resp. nezákonného rozhodnutí, žalobkyně odvozuje vznik tvrzené škody. Žalobkyně označila možných nesprávných úředních postupů či nezákonných rozhodnutí hned několik. Je tak třeba uzavřít, že z žaloby nevyplývá, že by byly naplněny zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem státní moci.

8. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že rejstřík společenských organizací, ze kterého byla vymazána, vedlo Ministerstvo vnitra a následně to bylo opět Ministerstvo vnitra, které odmítlo provést registraci původní organizace. Převzetí majetku po roce 1970 je pouze důsledkem toho, že subjekt zanikl (ať již v souladu se zákonem či protiprávně) a majetek musel tedy mít nového vlastníka. Pokud tedy nezákonná rozhodnutí vydalo Ministerstvo vnitra, mělo by za stát v tomto řízení jednat.

9. Žalovaná dále uplatnila námitku promlčení. Uplatňovaný nárok totiž musí být promlčen nejenom v režimu ZoOŠ 1998, ale i v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění. I v případě, že bychom otázku promlčení posuzovali dle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem („ ZoOŠ 1969“), který byl účinný v době, kdy žalobcem tvrzená nezákonná rozhodnutí byla Ministerstvem vnitra vydána, bylo by třeba uplatněné nároky považovat za promlčené. Posledně uvedený zákon upravuje promlčecí lhůty v § 22. Právo na náhradu škody se podle něj promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí. V odst. 2 je pak uvedeno, že nejpozději se toto právo promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Lhůta 10 let je tedy lhůtou nejzazší, za kterou již nelze pokračovat. I kdybychom vzali pozdější rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. 3. 1990, muselo promlčení nastat nejpozději dne 1. 3. 2000. Vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti lze odkázat na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3884/2014, ve kterém posledně uvedený soud odmítl tvrzení žalobkyně, že jí promlčecí lhůta k uplatnění nároků vztahujících se k předmětným nemovitostem začala běžet až od pravomocného rozhodnutí soudu o určení jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem.

10. Pokud žalobkyně uplatňuje nesprávný úřední postup spočívající v nesprávné aplikaci zákona o navrácení majetku SSM lidu ČSFR, nelze toto akceptovat, neboť stát v daném případě při převzetí majetku SSM nevystupoval vrchnostensky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3884/2014). Povinnost povinného vydat majetek dle zákona o navrácení majetku SSM lidu ČSFR navíc vyplývala přímo ze zákona a stát byl povinen jej převzít. Předmětem řízení tedy není nárok na náhradu škody. Věc je třeba řešit dle ustanovení o bezdůvodném obohacení. V tom případě ovšem toto řízení není osvobozeno od soudního poplatku.

11. Žalovaná poukazuje rovněž na skutečnost, že jak nárok uplatněný podle ZoOŠ 1998, tak i případný nárok dle žaloby na vydání bezdůvodného obohacení je obcházením restitučních předpisů vydaných po roce 1990.

12. Z hlediska zjišťování skutkového stavu soud považoval za podstatné, že v projednávané věci byla žalovanou vznesena námitka promlčení. S ohledem na zásadu hospodárnosti řízení a relevantní judikaturu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1201/2020) se proto primárně soustředil na zjištění skutkových okolností relevantních pro posouzení opodstatněnosti této námitky a jejího souladu s dobrými mravy.

13. Takto byla činěna následující zjištění o skutkovém stavu: Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČSSR ze dne 7. 11. 1968, [číslo jednací], byl podle § 2 zákona č. 68/1951 Sb. schválen organizační řád (stanovy) žalobkyně. Orgánem povolaným k rozhodování o ukončení činnosti žalobkyně byla její národní konference. Ta však v roce 1970 o tomto nerozhodovala a nebyla pro tyto účely svolána. Činnost žalobkyně byla ukončena závěrečným usnesením Českomoravské rady SKM („ ČMR SKM“) ze dne 7. 6. 1970, v němž je uvedeno, že ukončení činnosti žalobkyně jako celku a odebrání právní subjektivity se stanovuje ke dni 30. 9. 1970 s tím že do tohoto termínu musí být hospodářská zařízení předána orgánům SSM nebo SODM nebo dána do likvidace. Do doby ukončení právní existence žalobkyně stanovila ČMR SKM likvidační komisi. Likvidační komise ukončila činnost dnem 30. 11. 1971 závěrečnou zprávou a účetní rozvahou ke dni 30. 9. 1970. K posledně zmíněnému datu činil souhrnný zůstatek na účtech hospodářských zařízení ČMR SKM 19 820 492,19 Kč. Uvedený postup vyplýval z materiálu přijatého dne 26. 5. 1970 sekretariátem SODM, nazvaného„ Postup při ukončení činnosti jednotlivých dětských a mládežnických organizací a zásady pro jejich majetkoprávní likvidaci“. Uvedené skutečnosti soud zjistil z následujících listinných důkazů: písemné vyhotovení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 2. 2003, č.j. 26 C 290/2002-23, kopie přehledu stavu účtů hospodářských zařízení ČMR SKM ze dne 30. 9. 1970, kopie materiálu přijatého dne 26. 5. 1970 sekretariátem SODM, nazvaného„ Postup při ukončení činnosti jednotlivých dětských a mládežnických organizací a zásady pro jejich majetkoprávní likvidaci“, kopie potvrzení Ministerstva vnitra ze dne 4. 10. 1994, č.j. sine /1994.

14. Soud dále zjistil, že se žalobkyně po změně společenských poměrů v roce 1989 rozhodla pokračovat ve své činnosti dočasně přerušené v roce 1970. Toto bylo oznámeno Federálnímu ministerstvu vnitra („ FMV“) dopisem ze dne 26. 2. 1990 FMV nicméně takovýto postup odmítlo dopisem ze dne 7. 3. 1990 s tím, že pokud má žalobkyně pokračovat v činnosti, je nezbytné, aby jí byly schváleny stanovy stejným způsobem, jako kdyby vznikla nová organizace. Proto se dne 13. 3. 1990 sešlo v Praze shromáždění zástupců žalobkyně, které schválilo její stanovy ve stejném znění, v jakém byly registrovány rozhodnutím Ministerstva vnitra ČSSR ze dne 7. 11. 1968, [číslo jednací], a tyto stanovy byly předloženy FMV k registraci. Na to FMV reagovalo dopisem ze dne 2. 5. 1990 tak, že žalobkyni sdělilo, že byl přijat zákon o sdružování občanů, který FMV nepřiznává působnost na úseku státní správy sdružování občanů, že FMV nemůže dokončit správní řízení vydáním správního rozhodnutí a doporučilo žalobkyni, aby se obrátila na republikové Ministerstvo vnitra, civilně správní úsek, se žádostí o vytvoření nového občanského sdružení. Žádost o novou registraci žalobkyně byla u Ministerstva vnitra ČSR podána dopisem ze dne 7. 5. 1990. Uvedené skutečnosti soud zjistil z písemné vyhotovení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 2. 2003, č.j. 26 C 290/2002-23.

15. Dále bylo zjištěno, že i přes výše uvedený postup směřující k založení nové entity žalobkyně usilovala o potvrzení kontinuity své právní subjektivity od 7. 11. 1968. Žalobkyně proto spolu s [jméno] [příjmení], bytem v [obec], [ulice a číslo], jakožto orgánem oprávněným za ni jednat podala dne 22. 10. 2002 k Obvodnímu soudu pro Prahu 7 žalobu vedenou pod sp. zn. 26 C 290/2002, jíž se domáhala určení, že nikdy nezanikla a je nadále občanským sdružením dle zákona 83/1990 Sb., o sdružování občanů, a dále určení, že nevzniklo občanské sdružení s názvem [název žalobkyně] registrované dne 8. 5. 1990, Ministerstvem vnitra ČR pod č. registrace [anonymizováno] [číslo]. Dané žalobě bylo v rozsahu těchto určení vyhověno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 2. 2003, č.j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne 23. 4. 2003. V návaznosti na to Ministerstvo vnitra ČR vystavilo dne 29. 4. 2003 potvrzení kontinuity právní subjektivity žalobkyně. Uvedené skutečnosti soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 26 C 290/2002 a z kopie potvrzení Ministerstva vnitra ČR ze dne 29. 4. 2003, č.j. [anonymizováno] [spisová značka] [číslo] [číslo].

16. Žalobkyně již před výše uvedeným určením kontinuity své právní subjektivity od roku 1968 usilovala o navrácení majetku, kterého byla v roce 1970 protiprávně zbavena. V tomto ohledu žalobkyně vedla přinejmenším od roku 1999 komunikaci s Ministerstvem financí ČR (viz kopie dopisu náměstka ministra financí ČR ze dne 29. 6. 1999, [číslo jednací], kopie dopisu náměstka ministra financí ČR ze dne 7. 10. 1999, [číslo jednací], kopie dopisu ministra financí ČR ze dne 23. 10. 2003, [číslo jednací]).

17. Z ostatních provedených důkazů nezjistil soud nic rozhodného pro posouzení skutkového stavu. Uvedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž má za to, že prokazují zjištěný skutkový stav a další dokazování by již bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.

18. Podle § 107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, („o. z. 1964“) se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

19. Dle § 451 o. z. 1964, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

20. Dle § 1 zákona o navrácení majetku SSM lidu ČSFR podniky, hospodářská a účelová zařízení Svazu mladých, nástupce Socialistického svazu mládeže, přecházejí dnem účinnosti tohoto ústavního zákona bez náhrady do vlastnictví státu - České a Slovenské Federativní Republiky.

21. Dle § 1 odst. 1 ZoOŠ 1969 stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním, jakož i v řízení před místním lidovým soudem, a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace (dále jen„ státní orgán“). Stát odpovídá rovněž za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím orgánu společenské organizace, vydaným při plnění úkolů státního orgánu, které na tuto organizaci přešly.

22. Soud byl při svém rozhodování veden následujícími úvahami: Je dán přinejmenším jeden zásadní rozpor v tvrzeních žalobkyně, který se v jejích podáních, sice obsáhlých zároveň však nepřehledných a leckdy postrádajících jasnou strukturu, nepodařilo odstranit ani po opakovaných výzvách soudu dle § 43 a 118a zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, v platném znění („o. s. ř.“). Žalobkyně v doplnění žaloby ze dne 2. 9. 2021 uvádí jako den vzniku předmětné škody datum nezákonného ukončení činnosti žalobkyně, tj. 16. 10. 1970. Těžko však lze při respektování elementárních pravidel logiky a časové posloupnosti spojovat vznik takovéto škody s postupy a rozhodnutími orgánů státní moci, ke kterým došlo až po tomto datu. Příčina vzniku škody musí nastat nejpozději spolu s ní. Tato zjevná nelogičnost se týká zejména postupů Ministerstva vnitra při opětovné registraci žalobkyně a převzetí majetku SSM státem dle zákona o navrácení majetku SSM lidu ČSFR. K těm totiž došlo až v 90. letech minulého století, tedy více než 20 let po tvrzeném vzniku škody. V případě převzetí majetku SSM státem dle zákona o navrácení majetku SSM lidu ČSFR je navíc třeba reflektovat judikaturu Nejvyššího soudu. Ten ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3884/2014, postavil najisto, že nakládání státu s převzatým majetkem bývalého SSM není výkonem veřejné moci. Daná judikatury byla formulována adresně účastníkům tohoto řízení v jiném jejich vzájemném sporu. Takto tvrzená nezákonná rozhodnutí/nesprávné úřední postupy lze proto bez dalšího s ohledem na jejich načasování označit za irelevantní z hlediska možné odpovědnosti státu za škodu uplatňovanou žalobkyní v tomto řízení.

23. Ze stejného důvodu se nejeví jako možné, aby byla škoda vzniklá ke dni ukončení činnosti žalobkyně dne 16. 10. 1970 v příčinné souvislosti s úkonem Ministerstva vnitra spočívajícím v jejím výmazu z rejstříku společenských organizací. Proces zániku právnické osoby je tvořen posloupností na sebe navazujících kroků. Prvním z nich je rozhodnutí o zrušení dané právnické osoby a ukončení její činnosti, na který obvykle navazuje její likvidace nebo jiný způsob vypořádání majetkových poměrů dané právnické osoby. Teprve na samém konci daného procesu dochází k formálnímu výmazu právnické osoby z příslušného rejstříku a s tím spojenému ukončení její právní existence. Uvedenému schématu odpovídají i skutečnosti zjištěné v rámci dokazování (viz bod 13 odůvodnění tohoto rozsudku). Z nich je též zřejmé, že k výmazu žalobkyně Ministerstvem vnitra z rejstříku společenských organizací muselo dojít až po 16. 10. 1970, neboť likvidační komise žalobkyně ukončila činnost teprve dne 30. 11. 1971.

24. Z nezákonných rozhodnutí/nesprávných úředních postupů označených žalobkyní tak zbývají pouze usnesení ÚV KSČ o vytvoření jednotné organizace dětí a mládeže pod názvem Socialistický svaz mládeže a opatření sekretariátu Rady SODM ze dne 26. 5. 1970 a předsednictva Rady SODM ze dne 16. 6. 1970. Ty skutečně z hlediska časové souslednosti byly způsobilé způsobit tvrzenou škodu spočívající v bezprávném odčerpání částky 19 820 492,19 Kč z majetkové sféry žalobkyně. Je však třeba vypořádat se s tím, zda je možné připisovat je státu. Soud si je vědom společenských reálií, v rámci nichž výše uvedené úkony byly činěny. Není pochyb o tom, že tyto se v podstatných ohledech lišily od současných poměrů. Je též zřejmé, že uvedené kroky byly iniciovány tehdejší totalitní mocí zosobněnou Komunistickou stranou Československa, která byla s orgány státu silně prorostlá. Soud přesto nemůže odhlížet od faktu, že jak KSČ, tak i SODM byly subjekty od státu odlišnými a jejich postupy a rozhodnutí mu proto nemohly být přičítány, a nemohly tak ani založit jeho odpovědnost za škodu.

25. S ohledem na výše uvedené soud dospívá k názoru, že žalobkyně neoznačila žádné nezákonné rozhodnutí ani žádný nesprávný úřední postup, který by byl způsobilý vést k vzniku jí tvrzené škody.

26. I kdybychom přesto připustili možnost vzniku odpovědnosti státu za předmětnou škodu na základě některého z nezákonných rozhodnutí, resp. nesprávných úředních postupů, jak je označila žalobkyně, bylo by zapotřebí vypořádat se se skutečností, že předmětné finanční prostředky jejich odčerpáním z majetkové sféry žalobkyně nezanikly. [jméno] žalobkyně tvrdí, že se o ně obohatil SSM a následně si je na základě zákona o navrácení majetku SSM lidu ČSFR přisvojil stát. Jinými slovy žalobkyně tvrdí, že v důsledku škodlivého jednání přičitatelného státu došlo k bezdůvodnému obohacení třetího subjektu - SSM. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1338/2009 ke vztahu bezdůvodného obohacení způsobeného škodlivým jednáním jiného uvedl:„ Je-li jedním z předpokladů úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody vůči osobě, jejíž protiprávní jednání zapříčinilo vznik bezdůvodného obohacení třetí osoby na úkor žalobce, nemožnost uspokojit žalobcův nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči této třetí osobě, pak žalobce (osoba, jíž vznikla majetková újma) volbu nemá; musí uplatnit své právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo se na jeho úkor obohatil, a pouze tehdy, je-li zřejmé, že toto právo nebude možno uspokojit, přichází v úvahu úspěšné uplatnění práva na náhradu škody.“. Na základě uvedené judikatury lze shrnout, že škoda (a odpovědnost za ni) nevzniká již tím, že dojde k bezprávnému odčerpání finančních prostředků z majetkové sféry poškozeného do majetkové sféry třetího subjektu, ale až v důsledku nemožnosti dané prostředky získat zpět z titulu bezdůvodného obohacení.

27. Soud proto žalobkyni v usnesení ze dne 2. 8. 2021, č. j. 38 C 151/2016-250, vyzval, aby svá tvrzení doplnila o specifikaci důvodů, proč již není možné domáhat se navrácení předmětných finančních prostředků po tom, kdo se o ně bezdůvodně obohatil. Na to žalobkyně pouze uvedla, že původní bezdůvodně obohacený (SSM) již zanikl, a nemůže být tedy pasivně legitimován. To je sice pravdou. Nelze však zároveň přehlížet, že sama žalobkyně konzistentně tvrdí, že si předmětné prostředky následně přisvojil stát na základě zákona o navrácení majetku SSM lidu ČSFR. Daným postupem přitom nemohlo dojít ke konverzi tohoto bezdůvodného obohacení na škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, neboť stát v daném případě vystupoval nikoli vrchnostensky, ale jako subjekt soukromého práva (viz již výše citovaný a účastníkům adresný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3884/2014). Tvrzení žalobkyně o nemožnosti domáhat se vydání žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení proto nelze přijmout.

28. Naopak soud souhlasí s žalovanou, že předmětnou částku je namístě považovat za bezdůvodné obohacení. Je přitom třeba zdůraznit, že soud není právní kvalifikací žalobkyně (škoda) vázán. V projednávané věci na straně žalované za stát od počátku vystupovalo Ministerstvo financí, které je dle § 4 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., České národní rady o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, v platném znění, ústředním orgánem státní správy pro hospodaření s majetkem státu. Dle § 18 odst. 2 zákona č. 113/1993 Sb., o Fondu dětí a mládeže, byl posledně uvedenému fondu svěřen movitý a nemovitý majetek bývalého Socialistického svazu mládeže ve vlastnictví České republiky. Dle Čl. I odst. 6 zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, přešla dnem 1. 1. 2005 práva a povinnosti daného fondu, včetně práv a povinností z nedokončených právních sporů, na Českou republiku, jejímž jménem v těchto věcech jedná Ministerstvo financí, a týmž dnem vzniklo k majetku ve správě daného fondu Ministerstvu financí právo s ním nakládat. Ministerstvo financí je tak dle § 21a odst. 1 písm. b) o. s. ř. příslušné za stát jednat i v případě, že je předmětná částka 19 820 492,19 Kč s příslušenstvím posouzena jako bezdůvodné obohacení. Soud proto na základě výše uvedených zjištění na jednání dne 30. 9. 2021 toliko poučil účastníky dle § 118 odst. 2 o. s. ř. o nové právní kvalifikaci a v řízení pokračoval, aniž by za stát začal jednat s jinou jeho organizační složkou.

29. Žalovaná v řízení uplatnila námitku promlčení. To je s ohledem na výše uvedené namístě posuzovat dle tehdy platných ustanovení o promlčení bezdůvodného obohacení (§ 107 o. z. 1964 v tehdy platném znění). Daná ustanovení upravují jednak subjektivní promlčecí lhůtu, která činí dva roky, a dále i objektivní promlčecí lhůty v dálce tři roky, resp. deset let v případě úmyslného bezdůvodného obohacení.

30. Z vyjádření žalobkyně vyplývá, že žalobkyně byla o předmětné prostředky připravena ve prospěch SSM dne 16. 10. 1970. Žaloba ale byla podána až dne 23. 4. 2013. Vzhledem k tomuto časovému odstupu více než čtyřiceti let nemá soud důvod pochybovat o tom, že všechny výše uvedené lhůty již v době podání žaloby musely uplynout. V případě lhůty objektivní je toto zřejmé bez dalšího. Pokud se jedná o 2letou subjektivní lhůtu, je pro počátek jejího běhu podstatné, kdy se žalobkyně o bezdůvodném obohacení SSM dozvěděla. I tyto informace však musela mít žalobkyně k dispozici od samého počátku, neboť to byly i její orgány, kdo o předání majetku SSM rozhodoval a toto i realizoval. Dne 30. 9. 1970 navíc žalobkyně (konkrétně ČMR SKM) vypracovala přehled stavu účtů hospodářských zařízení, ve kterém je žalovaná částka výslovně uvedena.

31. Pokud se jedná o případný rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, shrnul Nejvyšší soud své názory k této problematice ve svém rozsudku ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011. V něm se mimo jiné uvádí:„ Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby ničím nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. O jednání vykazující znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006).“.

32. Soud I. stupně má za to, že Nejvyšším soudem zmiňované okolnosti, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna, způsobující její nemravnost mohly být naplněny toliko v období nesvobody za minulého režimu. Naopak po změně společenských poměrů v roce 1989 již soud žádné takovéto okolnosti neshledává. Tyto nemohly spočívat ani ve spornosti kontinuity právní subjektivity žalobkyně do jejího pravomocného určení rozsudkem Obvodního soud pro Prahu 7 ze dne 27. 2. 2003, č.j. 26 C 290/2002-23. Tato spornost totiž nebyla překážkou pro uplatňování předmětného nároku soudní cestou. Žalobkyně bezpochyby mohla i v období před rozsudkem Obvodního soud pro Prahu 7 podat žalobu, jíž by uplatňovala stejný nárok, jaký uplatňuje nyní. Za daných okolností by si soud otázku právní kontinuity, resp. procesní subjektivity žalobkyně, buď posoudil sám v rámci zkoumání podmínek řízení, nebo by řízení přerušil dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do pravomocného skončení řízení o určení kontinuity právní subjektivity žalobkyně. Spornost kontinuální existence žalobkyně by však sama o sobě nebyla důvodem zastavení řízení.

33. Žalobkyně si navíc možnosti uplatňování svých nároků na vrácení majetku i před rozsudkem Obvodního soud pro Prahu 7 ze dne 27. 2. 2003, č.j. 26 C 290/2002-23, zjevně byla vědoma a podle toho i postupovala (viz bod 16 odůvodnění tohoto rozsudku). Pokud tak však nečinila způsobem, který by předešel promlčení jejího případného nároku, musí to jít jen k její tíži.

34. K otázce promlčení nároků žalobkyně a nemravnosti námitky promlčení se již v jiné věci vyjadřoval i Nejvyšší soud (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3884/2014). Vzhledem k tomu, že otázka možnosti žalobkyně uplatňovat svá práva soudní cestou po roce 1970 a následně po změně společenských poměrů do pravomocného stvrzení kontinuity její právní subjektivity je v případě žalobkyně dána obecně a netýká se specificky projednávané věci, lze závěry formulované ve výše uvedeném judikátu uplatnit i nyní. Nejvyšší soud k tomu mimo jiné uvádí: „ Ze skutkových zjištění v posuzovaném případě vyplývá, že žalobce se již od roku 1989 opakovaně domáhal vrácení předmětných nemovitostí, a proto musel již od této doby vědět, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, a že mu užíváním těchto nemovitostí státem (a nakládáním s nimi) může vzniknout škoda. Rozhodnutí o určení vlastnického práva je totiž deklaratorní rozhodnutí, na jehož základě vlastnické právo nevzniká; předmětem řízení je v takovém případě zjištění, komu vlastnické právo podle práva náleží. Žalobci tedy vlastnické právo k předmětným nemovitostem nevzniklo pravomocným rozhodnutím soudu o určení vlastnického práva, ale – jak bylo následně soudním rozhodnutím určeno – žalobce nikdy vlastnické právo k předmětným nemovitostem neztratil, o čemž žalobce věděl, a proto mu nic nebránilo v tom, aby náhradu škody uplatnil ihned, jak se o jejím vzniku dozvěděl. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, podle nějž nebyly v posuzovaném případě u nároků vztahujících se k předmětným nemovitostem dány výjimečné okolnosti, které by zakládaly rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. V řízení nevyšly najevo skutečnosti, které by svědčily o tom, že žalovanou vznesená námitka promlčení představovala zneužití tohoto práva na úkor žalobce (k podmínkám, za kterých je vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).“ (podtržení provedeno autorem odůvodnění tohoto rozsudku).

35. Z výše uvedeného vyplývá, že se Nejvyšší soud v případě žalobkyně již zabýval otázkou možnosti promlčení jejího nároku po roce 1989 a neshledal v tomto ohledu důvody, proč by k promlčování docházet nemělo, resp. proč by případná námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. Stejně tak potvrdil, že není namístě promlčení jakkoli vázat na deklaratorní určovací rozhodnutí soudu (v daném případě o určení kontinuity vlastnictví žalobkyně). Dle soudu I. stupně tak není namístě jakkoli vázat promlčení na deklaratorní rozhodnutí soudu o určení kontinuity právní subjektivity žalobkyně, když tato subjektivita je dána nezávisle na něm.

36. I pokud tak budeme počátek běhu výše uvedených promlčecích lhůt spojovat až se změnou společenských poměrů v roce 1989, je třeba konstatovat, že všechny tyto promlčecí lhůty bezpečně uplynuly před zahájením tohoto řízení. S ohledem na promlčení žalovaného nároku proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí.

37. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení nebyl nárok na náhradu škody na státu, ale bezdůvodné obohacení, je toto řízení zpoplatněno dle zákona č. 549/1991 Sb., České národní rady o soudních poplatcích („ ZoSP“). Ačkoli soudní poplatek v tomto rozsahu zaplacen nebyl, soud řízení nezastavil, neboť již začal jednat o věci samé (§ 9 odst. 4 písm. a) ZoSP). V takovém případě je však třeba uložit žalobkyni povinnost k zaplacení soudního poplatku rozhodnutím, jímž je řízení skončeno (§ 9 odst. 6 ZoSP), tedy tímto rozsudkem. Soud tak učinil v jeho výroku III. Výše soudního poplatku byla stanovena dle přílohy ZoSP (Sazebník poplatků), Položka 1 bod 1 písm. b) z částky 19 820 500 Kč stanovené z žalované jistiny zaokrouhlením dle § 6 odst. 7 ZoSP. Lhůta k zaplacení soudního poplatku je stanovena v trvání 3 dnů dle § 7 odst. 1 ZoSP.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 500 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 4 200 Kč představující 300 Kč za každý z čtrnácti úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky, a to za písemné podání ve věci samé ze dne 12. 6. 2018, za přípravu na jednání soudu ze dne 22. 6. 2018, za účast na jednání soudu ze dne 22. 6. 2018, za písemné podání ve věci samé ze dne 4. 2. 2019, za přípravu na jednání soudu ze dne 19. 7. 2019, za účast na jednání soudu ze dne 19. 7. 2019, za písemné podání ve věci samé ve věci samé ze dne 9. 10. 2019 za přípravu na jednání soudu ze dne 12. 11. 2019, za účast na jednání soudu ze dne 12. 11. 2019, za přípravu na jednání soudu ze dne 22. 4. 2021, za účast na jednání soudu ze dne 22. 4. 2021, za písemné podání ve věci samé ze dne 29. 9. 2021, za přípravu na jednání soudu ze dne 30. 9. 2021 a za účast na jednání soudu ze dne 30. 9. 2021.