38 C 2/2021-52

Rubrum

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem JUDr. Milošem Světlíkem ve věci žalobkyně: ; [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa žalobkyně] ; zastoupená advokátem JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] proti žalované: ; [celé jméno žalované], narozená dne [datum] bytem [adresa žalované] o zaplacení 22 162 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 170 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,25 % ročně z částky 6 170 Kč od 26. 11. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 15 992 Kč - s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 177,96 Kč, - s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 757,33 Kč, - se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 969,82 Kč od 21. 5. 2020 do 25. 11. 2020, - s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 8 508,70 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, se v této části zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručenou soudu dne 10. 12. 2020, doplněnou a částečně vzatou zpět podáním ze dne 26. 1. 2021 a doplněnou podáním ze dne 11. 6. 2021, se žalobkyně domáhala, aby žalované byla stanovena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 22 162 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 757,33 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 874,04 Kč, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 8 508,70 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 9 139,82 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, a to z titulu žalobkyni jako postupníkovi postoupené pohledávky za žalovanou ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně – společností [právnická osoba], [IČO], a žalovanou, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 11 000 Kč v hotovosti žalované. Tvrdila, že mezi žalovanou a uvedenou společností došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o úvěru [číslo] podle smluvního ujednání je nedílnou součástí této smlouvy také předpis splátek, který tvoří přílohu [číslo] smlouvy, na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy na její první straně. Za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, tj. do sjednaného data poslední řádné splátky dle smlouvy a dle předpisu splátek dne [datum] se žalovaná zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobce úrok v pevné výši 1 059 Kč, žalovaná se dále zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobce paušální ceny za plnění a za služby související s poskytnutím tohoto úvěru (jak při jeho sjednávání, tak i poté, v době trvání smluvního vztahu). Žalovaná se zavázala zaplatit úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 4 950 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 003 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 1 980 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 19 992 Kč, odpovídající součtu poskytnutého úvěru, úroku v pevné výši a úhrad za služby se žalovaná zavázala uhradit v 14 měsíčních splátkách po 1 428 Kč, poslední splátku tak byla povinna uhradit nejpozději do [datum]. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušila své závazky ze smlouvy. Poslední splátka byla ze strany žalované uhrazena dne [datum] ve výši 500 Kč. Dnem následujícím po marném uplynutí lhůty pro úhradu další řádné splátky tak vzniklo právnímu předchůdci žalobkyně právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, která činila na jistině úvěru 8 508,70 Kč, na úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 631,12 Kč, na úhradě za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 1 500,69 Kč, na úhradě za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 769,76 Kč, na úhradě za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště 3 751,73 Kč. Na dlužnou částku nebylo následně ze strany žalované ničeho zaplaceno. Vzhledem k tomu, že poskytnutý úvěr nebyl ze strany žalované řádně v plné výši uhrazen ve lhůtě sjednané ve smlouvě, tj. k [datum], úročí se neuhrazená jistina úvěru ve výši 8 508,70 Kč od [datum] dále úrokem s úrokovou sazbou ve výši 15 % ročně, ta je sjednána v článku„ Splatnost, úrok a RPSN“ smlouvy. V důsledku prodlení žalované s úhradou splátek vzniklo právnímu předchůdci žalobkyně také právo požadovat zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně. Na základě smluvního ujednání dle první strany smlouvy, aprobovaného občanským zákoníkem, je úrokem z prodlení úročena splatná nezaplacená částka jistiny úvěru ve výši 8 508,70 Kč a splatná nezaplacená částka úroku v pevné výši 631,12 Kč. V důsledku porušení smluvních povinností žalované hradit splátky řádně a včas vzniklo právnímu předchůdci žalobkyně rovněž právo na úhradu smluvní pokuty sjednané přímo ve smlouvě. Pohledávka za žalovanou vyplývající z uvedené smlouvy byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], se všemi právy s ní spojenými, včetně práva ze smluvní pokuty, a to s účinností ke dni [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno. Z této skutečnosti dovozuje žalobkyně svou procesní legitimaci. Za období od postoupení pohledávky nebylo ze strany žalované na předmětnou pohledávku žalobkyně uhrazeno ničeho. Žalobkyně tedy požaduje po žalované zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 8 508,70 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 631,12 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 1 500,69 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 769,76 Kč, úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 3 751,73 Kč, smluvní pokuty ve výši 7 000 Kč, úrok vyčíslený od [datum] do postoupení pohledávky z dlužné jistiny ve výši 1 757,33 Kč, zákonný úrok z prodlení vyčíslený od prodlení do postoupení pohledávky ve výši 1 177,96 Kč, dále úroky z úvěru ve výši 15 % p.a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 8 508,70 Kč od [datum] do zaplacení, zákonné úroky z prodlení ve výši 9,75% p.a. z částky ve výši 9 139,82 Kč (sestávající se z dlužné jistiny úvěru ve výši 8 508,70 Kč a úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 631,12 Kč), od [datum] do zaplacení. Před podáním žaloby byla žalovaná žalobkyní písemně vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou k plnění, ta byla žalované odeslána doporučeně dne [datum], ani přesto však dlužná částka nebyla uhrazena.

2. V doplnění žaloby ze dne [datum] žalobkyně doplnila tvrzení ohledně vyčíslení požadované smluvní pokuty ve výši 7 000 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení, přičemž vzala žalobu co do části příslušenství na kapitalizovaném úroku z prodlení částečně zpět ohledně částky 330,92 Kč, představující příslušenství na kapitalizovaném úroku z prodlení za období od [datum] do [datum rozhodnutí]. Usnesením č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] pak soud v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby řízení částečně zastavil.

3. Žalovaná, ač usnesením soudu vyzvána, aby se k podané žalobě a jejímu doplnění písemně vyjádřila, tak ve stanovené lhůtě neučinila.

4. K jednáním, nařízeným ve věci se žalovaná bez omluvy nedostavila, soud tedy věc projednal v nepřítomnosti žalované za účasti substituční zástupkyně žalobkyně.

5. Soud provedl dokazování listinami, které ve věci předložila žalobkyně, a to: -) smlouvou o úvěru [číslo] uzavřenou mezi [právnická osoba] jako úvěrující a žalovanou jako úvěrovanou dne [datum], včetně přílohy [číslo] s předpisem splátek, -) žádostí o poskytnutí úvěru, podepsaná žalovanou dne [datum], -) transakční historií úvěru, -) smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou mezi [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem ze dne [datum], včetně přílohy se seznamem postupovaných pohledávek (strana 19), -) dodatkem [číslo] ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne [datum] mezi [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, -) potvrzením o zaplacení kupní ceny za postoupení pohledávek ze dne [datum], -) oznámením o postoupení pohledávky, adresované žalované dne [datum] ze strany společnosti [právnická osoba], -) předžalobní výzvou právního zástupce žalobkyně žalované ze dne [datum], včetně podacího lístku doporučeně odeslané pošty k této písemnosti ze dne [datum].

6. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný skutkový stav, tvrzený žalobou, pokud jde o tvrzení o uzavření smlouvy o úvěru, žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí jistiny úvěru ve výši 11 000 Kč, podle smlouvy byl úvěr žalované poskytnut na dobu 14 měsíců jednak za úrok v pevné výši 1 059 Kč z jistiny úvěru za období, na které byl poskytnut. Žalovaná se dále zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně paušální ceny za plnění a za služby související s poskytnutím úvěru, a to úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 4 950 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 003 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 1 980 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 19 992 Kč, odpovídající součtu poskytnutého úvěru, úroku v pevné výši a úhrad za služby se žalovaná podle smlouvy a předpisu splátek zavázala uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 1 428 Kč, přičemž první splátka byla dle smlouvy splatná do měsíce od podpisu smlouvy a každá další splátka byla splatná do měsíce od splatnosti předchozí splátky. Ve smlouvě o úvěru byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % z dlužné částky denně, tu žalobkyně vyčíslila za tvrzené nastalé doby prodlení s platbami částkou 7 000 Kč za období od [datum] do [datum]. Žalovaná po uzavření smlouvy uhradila podle transakční historie celkem 4 platbami v hotovosti za dobu od [datum] do [datum] částku ve výši 4 830 Kč v dílčích platbách, jak jsou uvedeny v transakční historii splácení úvěru. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas.

7. Z žádosti žalované o úvěr, adresované původnímu věřiteli – úvěrující společnosti [právnická osoba] a podepsané žalovanou dne [datum], soud zjistil, že žalovaná jako úvěrovaná uváděla měsíční příjem ve výši 10 208 Kč jako důchod, sociální dávky, tento uváděný příjem však není řádně doložen, žalobkyně nedoložila, že tento v žádosti o úvěr uvedený příjem byl právnímu předchůdci žalobkyně jako úvěrující společnosti doložen, když výpis z bankovního účtu, který je tvrzen v žádosti o úvěr, žalobkyně soudu nepředložila, toliko tvrdila, že její právní předchůdce jako poskytovatel splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy a jejich ověření doklady vyžádanými od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů s tím, že žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované a poskytnuté informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr ze dne [datum] a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Doložení příjmu Žadatele“, konkrétně výpisem z bankovního účtu a teprve následně po vyhodnocení získaných informací byla s žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, v žádosti žalovaná uvedla, že je ve starobním důchodu, že výše jejích měsíční příjmů činí celkem 10 208 Kč a že výše jejích měsíčních výdajů činí 7 910 Kč a nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám. Žalobkyně však soudu doklady o příjmu žalované ve výši 10 208 doloženy nebyly ani dokladem o výši důchodu či sociálních dávek ani výpisy z účtu žalované v období před uzavřením úvěrové smlouvy, obdobně žalobkyně nedoložila ani doklady o výši výše jejích měsíčních výdajů ve výši 7 910 Kč, a to ani přesto, že u jednání dne [datum] byla zástupkyně žalobkyně ze strany soudu upozorněna, že ani po doplnění dokazování žádostí žalované o úvěr ze dne [datum] není dosud prokázána majetková situace žalované v době uzavření úvěrové smlouvy, když dosud nebyla doložena výše důchodu 10 208 Kč, stejně tak nejsou nikterak doloženy tvrzené výdaje ve výši 7 910 Kč, nebyl doložen ani tvrzený výpis z účtu. Soud tak uzavřel, že úvěrující společnost nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalované splácet úvěr řádně, když nezjistila dostatečně poměry žalované jako úvěrované. Soud má z žalobkyní předložených listin za prokázáno, že žalobkyně nabyla postoupením úvěrovou pohledávku za žalovanou a je tak ve věci aktivně legitimována coby věřitel pohledávky za žalovanou, žalované bylo přitom postoupení pohledávky oznámeno dopisem ze dne [datum].

8. Po právní stránce posoudil soud věc tak, že žalovaná jako úvěrovaná uzavřela s předchůdcem žalobkyně – společností [právnická osoba] jako úvěrující dne [datum] smlouvu o úvěru, a to žalovaná v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o.z.), předchůdce žalobkyně (úvěrující společnost [právnická osoba]) vůči ní vystupoval v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o.z. Žalované jako spotřebiteli tudíž svědčila ochrana ve smyslu § 1810 a násl. o.z. Ve veřejném zájmu bylo určeno poskytovatelům spotřebitelského úvěru plnit konkrétní povinnosti stanovené na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním. Tyto povinnosti spočívají zejména v informování spotřebitelů a v dostatečném prověřování jejich schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Z důvodové zprávy k zákonu o ochraně spotřebitele pak vyplývá, že smyslem stanovení povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Předchůdce žalobkyně (úvěrující společnost [právnická osoba]) byla jako věřitel povinna posoudit s odbornou péčí schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Při posouzení úvěruschopnosti žalované byla povinna vycházet z dostatečných informací získaných i od žalované, a v nezbytném případě i z nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalované, přičemž měla spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud by bylo po posouzení úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí zřejmé, že žalovaná bude schopna spotřebitelský úvěr splácet; jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Ochranu spotřebitelů před neúměrným zadlužováním lze posoudit jako součást veřejného pořádku České republiky. Předchůdce žalobkyně jako osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti přitom byl povinen k jeho zajištění přispět a v rámci náležité odborné péče nespoléhat jen na údaje tvrzené žalovanou, ale tato tvrzení i řádně prověřit, srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Výkladem některých otázek se zabýval i Soudní dvůr Evropské unie, z jehož rozsudku ze dne 18. 12. 2014 vyplývá, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, C -449/13).

9. Pokud se týče právního hodnocení věci, pak soud uzavřel, že mezi právním předchůdcem žalobkyně – společností [právnická osoba] a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., a to ve formě spotřebitelského úvěru, neboť byla uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovanou jako spotřebitelem. Vztah úvěrující společnosti a žalované je proto nutno posoudit rovněž podle ustanovení ZoSÚ, neboť předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky, je nutno vyjít z právní úpravy dle ZoSÚ. Musí se tedy prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V tomto smyslu lze souhlasit s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle nějž by soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit a zda je reálné splacení dluhu. Z tohoto nálezu tak nelze dovodit, že by poskytovatel měl vycházet pouze z ničím nepodložených tvrzení žalované o výši jejich příjmů a výdajů, ale právě naopak povinnost takto žalovanou uvedené skutečnosti zkoumat, tj. mimo jiné posoudit i jejich věrohodnost. Žalobkyně se ke splnění povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žalované poprvé vyjádřila v doplnění žaloby ze dne [datum], v níž tvrdila, že tuto povinnost poskytovatel úvěru splnil ověřováním údajů uvedených v žádosti žalované o úvěr ze dne [datum]. Z tvrzení žalobkyně pak vyplynulo, že příjmy žalované činí 10 208 Kč měsíčně, přičemž poskytovatel tyto příjmy i řádně ověřil (žalobkyně však nepředložila soudu doklady o těchto příjmech, např. v podobě výpisů z účtu žalované či dokladu o důchodu či jiných dávkách). Předchůdce žalobkyně již nijak nezkoumal výdajovou stránku majetkových poměrů žalované. Právní předchůdce žalobkyně si nevyžádal od žalované žádné doklady o výši jejich plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje, přičemž se spokojil pouze s tvrzením žalované (nijak nedoloženým), že měsíčně platí za bydlení a energie částku 4 500 Kč a vydává za dopravu, jídlo a osobní náklady částku 3 410 Kč - tedy výši těchto plateb předchůdce žalobkyně nijak neověřil. Soud má za to, že takto paušálně stanovené částky, které nebyly předchůdcem žalobkyně jakkoliv ověřeny, byť v případě výdajů žalované na živobytí korespondující s částkou životního minima stanovenou zákonem, nic nevypovídají o jejich konkrétních výdajích, které mohou být i několikanásobně vyšší. Soud tak dospěl k závěru, že předchůdce žalobkyně zcela nedostatečně zkoumal a prověřoval jak příjmy, tak i výdaje žalované; žalobkyně tak neprokázala, že by její právní předchůdce splnil nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru. Soud souhlasí s argumenty uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, že základem pro zkoumání úvěruschopnosti mají být skutečnosti, které uvede sám žalovaný. Nicméně povinností poskytovatele úvěru jakožto profesionála je právě takto uvedené skutečnosti přezkoumat a ověřit jejich správnost. Soud tak má za to, že pokud by žalovaná zatajila či zkreslila výdaje, bylo by to možno přičíst k její tíži jen za situace, kdy takové výdaje nelze nějak ověřit. Nicméně to není tento případ, neboť soud nemá za to, že by snad výdaje žalované na bydlení nebyly jakkoliv ověřitelné. Žalovaná samozřejmě mohla doložit výši plateb za bydlení a energie dodávané do jejího bydlení, případně další výdaje s bydlením spojené, nicméně žalobkyně nijak neuváděla, že by se tyto informace a doklady snažil její právní předchůdce jakkoliv od žalované vyžádat. Právní předchůdce žalobkyně se tak zcela jednoznačně spokojil pouze s uvedením částky výdajů na bydlení a energie žalovanou, a to aniž by se jakkoliv pokusil tuto částku verifikovat. To vše za situace, kdy je zcela zřejmé, že částka 4 500 Kč neodpovídá průměrným měsíčním nákladům na bydlení a energie a je nade vší pochybnost nepřiměřeně nízká, a bylo proto nutno je vždy posoudit podle konkrétních a prokázaných skutečných výdajů, a to zejména za situace, kdy se žalovanou uvedená výše nákladů na bydlení a energie jeví jako nepřiměřeně nízká. Pokud předchůdce žalobkyně při svém posuzování úvěruschopnosti žalované vycházel pouze z výše uvedených skutečností, na jejichž základě dospěl k závěru o schopnosti žalované úvěr řádně splácet, postupoval tak zcela v rozporu s odbornou péčí, která řádné prověření a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. Soud tedy dospěl k závěru, že předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti, resp. že žalobkyně neprokázala, že této povinnosti dostál. V této souvislosti je potřeba rovněž zmínit, že k povinnosti poskytovatele úvěru řádně zkoumat schopnost budoucího dlužníka splácet poskytnutý úvěr jako jedné z jeho základních povinností se vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.

10. Žalobkyně sice prokázala, že je ve věci aktivně legitimována a nabyla postoupením úvěrovou pohledávku za žalovanou, nicméně neprokázala, že by původní věřitel - [právnická osoba] - postupoval při posuzování úvěruschopnosti žalované jako spotřebitele úvěr splácet řádně, tj. náležitým způsobem, jak předepisuje zákon o spotřebitelském úvěru.

11. Po provedeném dokazování má soud za to, že předchůdce žalobkyně (úvěrující společnost [právnická osoba]) údaje žalované uvedené v její žádosti o úvěr řádně neprověřil a ani žalovanou nevyzval k jejich dostatečnému prokázání. Provedené důkazy spolu s tvrzeními žalobkyně pak prokazují, že předchůdce žalobkyně před poskytnutím úvěru nedostál řádně své povinnosti odborné péče, když při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházel toliko z ne zcela ověřených tvrzení žalované bez toho, aby byla podložena dalšími podklady, a úvěruschopnost žalované tak řádně neprověřil. Proto je smlouva o úvěru neplatná.

12. Vzhledem k výše uvedenému soud posoudil vzájemná práva a povinnosti účastníků řízení jako bezdůvodné obohacení dle ust. § 2991 odst. 2 o. z., jelikož žalovaná získal od žalobkyně finanční prostředky ve výši 11 000 Kč bez právního důvodu. Protože žalovaná finanční prostředky žalobkyni dosud všechny nevrátila, soud přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky 6 170 Kč (11 000 Kč žalovaná převzala v hotovosti při podpisu smlouvy, po uzavření smlouvy však uhradila částku 4 830 Kč v dílčích platbách, jak jsou uvedeny v transakční historii splácení úvěru, rozdíl tak činí 6 170 Kč). Podle ust. § 1968 a § 1970 o. z. má žalobkyně právo též na úroky z prodlení ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne [datum], tj. ode dne následujícího po dni doručení předžalobní výzvy ze dne [datum], odeslané žalované doporučenou poštou ze dne [datum]. Soud proto v uvedeném rozsahu žalobě vyhověl a zavázal žalovanou k plnění ve lhůtě stanovené dle § 160 odst. 1 o.s.ř. Další nároky žalobkyní uplatněné soud v důsledku výše uvedeného vyhodnotil jako nedůvodné.

13. Proto ve výroku I. zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 6 170 Kč z titulu povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení s uvedeným příslušenstvím na zákonném úroku z prodlení a ve výroku II. žalobu ve zbývající části jako nedůvodnou zamítl.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalovaná měla v řízení převážný úspěch a měla by tak vůči žalobkyni nárok na náhradu jí vzniklých nákladů. Podle obsahu spisu však žalované v řízení žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.