38 C 245/2019

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Štamberkem, Ph.D., ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro: na přiznání zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení takto:

Výrok

I. Žaloba se v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 195 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 195 900 Kč od 4. 11. 2019 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 164 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 164 100 Kč od 4. 11. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 24 808,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci zadostiučinění v celkové výši 360 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 360 000 Kč od 4. 11. 2019 do zaplacení za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného před služebními funkcionáři a na něj navazujících řízení vedených před správními soudy. Žalobou původně požadovaná částka 303 333,38 Kč byla navýšena na částku uvedenou v předchozí větě podáním žalobce ze dne 14. 10. 2020 (č. l. 31). K navýšení došlo s ohledem na skutečnost, že celková délka předmětného řízení byla delší, než bylo žalobcem původně uvažováno. Ten do ní v žalobě nezahrnul délku řízení o kasační stížnosti (viz bod 2 níže). Soud s touto změnou žaloby souhlasil na jednání dne 3. 5. 2021 (č. l. 49).

2. Žaloba byla odůvodněna tak, že žalobce zahájil u příslušného služebního funkcionáře dne 16. 9. 2010 podáním odvolání („ Odvolání“) proti rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie kraje Vysočina pro vnější službu ze dne 1. 9. 2010, [číslo jednací] („ Prvoinstanční rozhodnutí“), řízení ve věcech služebního poměru dle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v tehdy platném znění („ zákon o služebním poměru“), o určení výše odchodného. Prvoinstanční rozhodnutí bylo v dané věci vydáno z moci úřední při skončení služebního poměru žalobce. Žalobce s jím stanovenou výší odchodného nesouhlasil, považoval ji za nesprávnou a nezákonnou a Odvoláním požadoval její přezkoumání a určení řádné výše svého odchodného. Policejní prezident České republiky jakožto odvolací orgán vydal dne 1. 4. 2011 rozhodnutí [číslo jednací] („ Druhoinstanční rozhodnutí“), kterým Odvolání zamítl a Prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Proti Druhoinstančnímu rozhodnutí podal žalobce dne 6. 6. 2011 žalobu dle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v tehdy platném („s. ř. s.“), na základě níž Městský soud v Praze rozsudkem, č.j. [číslo jednací], při prvním jednání ve věci dne 14. 5. 2015 („ Rozhodnutí MS v Praze“) Druhoinstanční rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil policejnímu prezidentovi k dalšímu řízení. Důvodem zrušení byla nepřezkoumatelnost Druhoinstančního rozhodnutí jako celku, neboť z jeho odůvodnění nebylo zřejmé, proč o Odvolání rozhodoval policejní prezident namísto ředitele Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, a dále policejní prezident při zamítnutí odvolání odkázal na jiné řízení bez řádně provedeného dokazování a odůvodnění. Dne 24. 6. 2015 vrátilo Policejní prezidium České republiky spis Krajskému ředitelství policie kraje Vysočina k dalšímu řízení a rozhodnutí. Kvůli následné nečinnosti ředitele Krajského ředitelství policie kraje Vysočina byl žalobce nucen obrátit se dne 11. 2. 2016 na Krajský soud v Brně s novou správní žalobu. Posledně uvedený soud na základě toto usnesením ze dne 20. 5. 2016, č.j. [číslo jednací], konstatoval, že ředitel Krajského ředitelství policie kraje Vysočina byl ve svém procesním postupu liknavý, způsobil průtahy řízení a byl nečinný. Dne 17. 5. 2016 vydal ředitel Krajského ředitelství policie kraje Vysočina rozhodnutí o Odvolání [číslo jednací] („ Další druhoinstanční rozhodnutí“), kterým opět zamítl Odvolání a potvrdil Prvoinstanční rozhodnutí. Proti tomu se žalobce bránil dne 5. 6. 2016 žalobu ke Krajskému soudu v [obec]. Ten následně rozsudkem, č.j. [číslo jednací], vydaným při prvním jednání ve věci dne 7. 6. 2018 Další druhoinstanční rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a vrátil věc Krajskému ředitelství policie kraje Vysočina k dalšímu řízení a rozhodnutí. Policejní prezident následně dne 19. 7. 2018 usnesením PPR [číslo] ředitele Krajského ředitelství policie kraje Vysočina vyloučil z odvolacího řízení a jako příslušného služebního funkcionáře k rozhodnutí o Odvolání určil ředitele Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje. Ten vydal rozhodnutí o Odvolání až dne 2. 5. 2019 (právní moc téhož dne), a to pod [číslo jednací]. Žalobci přitom plně vyhověl. Krajské ředitelství policie kraje Vysočina podalo proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2018, č.j. [číslo jednací], kasační stížnost. Ta byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2020, č.j. [číslo jednací].

3. Lze tak shrnout, že řízení bylo vedeno u Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, policejního prezidenta a u Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje. Před vydáním pravomocného rozhodnutí služebního funkcionáře dne 2. 5. 2019, kterým bylo žalobci plně vyhověno, byla rozhodnutí služebních funkcionářů opakovaně rušena správními soudy. Ty též deklarovaly jejich nečinnost. Řízení, za jehož nepřiměřenou délku žalobce žádá přiznání zadostiučinění, trvalo od 16. 9. 2010 (datum podání Odvolání) do 12. 10. 2020 (datum rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti), tj. celkem 10 let. Důvody excesivní délky řízení leží výhradně na straně příslušných služebních funkcionářů a správních soudů, konkrétně Městského soudu v Praze a Krajského soudu v Brně, před kterými byla první jednání ve věci nařízena až po mnoha letech od podání žaloby. Dle § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru byl přitom služební funkcionář povinen ve věci rozhodnout bez zbytečného odkladu, nejpozději do 90 dnů od doručení odvolání žalobce.

4. Řízení je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudky sp. zn. 30 Cdo 968/2014 a 30 Cdo 344/2014 nebo usnesení sp. zn. 30 Cdo 1405/2016) ve spojení s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudky ve věcech Vilho Eskelinen a další proti Finsku, Fiume proti Itálii nebo Cudak proti Litvě) z hlediska přiměřenosti jeho délky třeba posuzovat jako jeden celek. Uplatní se proto stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 („ Stanovisko“).

5. K jednotlivým kritériím dle Stanoviska lze uvést, že celková délka řízení je zcela nepřiměřená. Žalobce v rámci celého řízení poskytoval příslušným orgánům součinnost, účastnil se výslechů svědků a i jinak včas uplatňoval svá procesní práva a plnil procesní povinnosti. Skutečnost, že se příslušník Policie ČR musí určení řádné výše odchodného domáhat téměř 9 let svého života, než je vydáno rozhodnutí služebního funkcionáře, které alespoň rámcově naplňuje závazné právní názory soudů, je více než vypovídající. Toto nelze v podmínkách právního státu akceptovat. Význam rozhodnutí o odchodném pro žalobce je taktéž více než zřejmý, neboť jeho určení a vyplacení v řádné výši představuje žalobcovo zákonné právo a nárok na plnění za odvedenou dlouholetou práci. Je též třeba zdůraznit, že pracovněprávní nároky jsou obecně považovány za předmět řízení s vyšším významem pro poškozeného. Při vyčíslení zadostiučinění je též třeba zohlednit nezákonný a obstrukční postup rozhodujících orgánů a až absurdní průběh předmětného řízení způsobený všemi rozhodujícími orgány.

6. Vzhledem k výše uvedenému žalobce požaduje zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 20 000 Kč za každý rok řízení se zkrácením o polovinu pro první 2 roky řízení. Takto vypočítaný základ je pak namístě zvýšit o 100 %. Zvolený základ i jeho mimořádné zvýšení jsou přiměřené vzhledem k výše popsaným okolnostem případu.

7. Žalobce výše uvedený nárok v původní výši 303 333,38 Kč uplatnil u Ministerstva vnitra žádostí o zadostiučinění ze dne 3. 5. 2019 („ Žádost“). Ministerstvo vnitra nejprve Žádost odmítlo přípisem ze dne 17. 5. 2019. Následně však své stanovisko přehodnotilo a Žádost postoupilo k vyřízení Ministerstvu financí Ministerstvo financí poté žalobce vyrozumělo přípisem ze dne 12. 8. 2019, že není příslušné k projednání Žádosti a vrátilo věc Ministerstvu vnitra. To ve svém stanovisku ze dne 22. 10. 2019 setrvalo na svém původním právním názoru. Přesto se žalobci omluvilo za část řízení před služebními funkcionáři, tj. nikoli za řízení jako celek, a odkázalo jej na soud.

8. Žalobci náleží úroky z prodlení za období následující po uplynutí lhůty šesti měsíců ode dne, kdy nárok na zadostiučinění uplatnil. K žalované jistině tak přirůstají počínaje dnem 4. 11. 2019.

9. Na jednání konaném dne 3. 5. 2021 se žalobce vyjádřil k argumentaci žalované, že mu fakticky nevznikla nemajetková újma, neboť řízení mělo být stejně přerušeno. Žalovaná takto argumentovala řešením předběžné otázky v rámci jiného řízení, které se vedlo o množství přesčasových hodin odpracovaných žalobcem. Toto žalobce považoval za irelevantní. Podstatné je, že dané řízení řídily příslušné správní orgány, resp. soudy. Ty je přitom až na relativně krátké období nepřerušily. Pokud se jedná o argumentaci žalované judikaturou Nejvyššího soudu, že v principu by náhrada měla odpovídat hodnotě předmětu řízení, je třeba zdůraznit, že dané řízení trvalo 10 let. To je natolik excesivní, že nelze takovouto argumentaci žalované přijmout. Navíc se nepřihlíží jen k základu, ale též k příslušenství a nákladům daného řízení. Škoda po deseti letech řízení nevznikla v důsledku jeho předmětu, ale v důsledku samotné délky řízení.

10. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že nejprve shrnula průběh vyřizování Žádosti o zadostiučinění před Ministerstvem vnitra a Ministerstvem financí. Uvedla přitom, že z § 6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v tehdy platném znění („ kompenzační zákon“), nelze dovodit závěr, že je to právě Ministerstvo financí, které by mělo uplatněné nároky na náhradu škody předběžně projednávat. V současné situaci je pouze jednoznačné, že by Ministerstvo financí mělo vystupovat před soudem, svědčí-li skutkový stav tvrzené nemajetkové újmy dvěma ústředním správním úřadům, a to pouze za judikaturou stanovených podmínek, které navíc nejsou v projednávaném případě splněny.

11. Žalovaná dále argumentovala veřejnou povahou předmětného řízení, jež byla dovozena Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1405/2016 O veřejnoprávní povaze nároku žalobce na odchodné svědčí i skutečnost, že v dané věci následně soudy rozhodovaly nikoli v režimu části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění („ o. s . ř.“), ale v režimu s . ř. s . Je proto třeba konstatovat, že předmětné řízení nespadá pod čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („ Úmluva“). Neuplatní se proto ani vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení, na níž žalobce staví svůj nárok na předmětné zadostiučinění. Předmětné řízení též nelze posuzovat jako jeden celek. V případě požadavku na náhradu nemajetkové újmy za dlouhotrvající řízení před správním orgánem jde o samostatný nárok, ohledně něhož by mělo jménem státu před soudem vystupovat Ministerstvo vnitra. Pokud jde o nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé žalobci dlouhotrvajícími řízeními před soudy, jde opět o samostatné nároky a organizační složkou jednající za stát by mělo být Ministerstvo spravedlnosti.

12. S ohledem na výše uvedené bude třeba uplatněný nárok posuzovat dle § 13 odst. 1 věty druhé kompenzačního zákona. Žalobce musí tvrdit a prokázat konkrétní průtahy v předmětném řízení, jakou škodu mu ten který průtah způsobil a příčinnou souvislost mezi tímto průtahem a danou škodou.

13. I kdyby soud nepřistoupil na výše uvedenou argumentaci žalované a posuzoval nárok žalobce dle zásad Stanoviska, není namístě přistoupit na žalobcem uplatňované zvýšení základní částky o 100 %. Žalobce nesplnil povinnost tvrdit a prokázat skutkové okolnosti, které by takovéto navýšení odůvodňovaly. Je též třeba uvést, že ke zvýšení základní částky lze přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech hodných zvláštního zřetele a v omezené míře. Konečně je třeba uvést, že Ministerstvo vnitra v rámci předběžného projednání nároku za část řízení před správním orgánem konstatovalo porušení práva a za tento postup se žalobci omluvilo.

14. Na jednání konaném dne 3. 5. 2021 dále žalovaná upozornila, že předmětem daného řízení byl pouze doplatek odchodného ve výši přibližně 19 800 Kč. Pokud žalobce nyní požaduje finanční kompenzaci ve výši 360 000 Kč, je to zjevně neúměrné výši doplatku. Původně vyčíslené odchodné ve výši 249 726 Kč bylo žalobci vyplaceno a o tomto tedy nebylo v rámci správního řízení sporu. Žalovaná k tomuto odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 3412/2011. Pokud řízení trvalo deset let, stalo se tak sice z důvodu chybného postupu správních orgánů a správních soudů. Tyto měly řízení přerušit, a to s ohledem na řešení předběžné otázky v rámci jiného řízení, které se vedlo o množství přesčasových hodin odpracovaných žalobcem. Teprve po vyřešení této otázky bylo možné skončit předmětné řízení o odchodném. Nejistota byla v konečném důsledku dána pouze ohledně výše přesčasů. Výše odchodného na ně byla přímo navázána. Pokud jde o řízení o určení výše přesčasů, žalobce již kompenzován byl. Finanční kompenzace za řízení o přesčasech byla přiznána Obvodním soudem pro Prahu 1 ve věci spisové značky 27 C 244/2019. Nejistota ohledně výše odchodného tedy reálně nebyla dána a není proto možno aplikovat ani s tím spojenou vyvratitelnou právní domněnku újmy.

15. Z provedených důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno dne 1. 9. 2010 a žalobci jím bylo přiznáno odchodné dle § 155 a násl. zákona o služebním poměru ve výši 249 726 Kč. Žalobce byl Rovněž poučen o možnosti podat odvolání proti Prvoinstančnímu rozhodnutí s tím, že toto nemá odkladný účinek. (viz kopie Prvoinstančního rozhodnutí) Žalobce Prvoinstanční řízení napadl Odvoláním a následoval instanční postup a rozhodování správních soudů, jak je popsáno v bodě 2 výše. (viz kopie Druhoinstančního rozhodnutí, Rozhodnutí MS v Praze, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2016, č.j. [číslo jednací], Dalšího druhoinstančního rozhodnutí, žaloby ke Krajskému soudu v Brně ze dne 5. 6. 2016, rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. [číslo jednací], usnesení policejního prezidenta ze dne 19. 7. 2018, [číslo jednací], rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje ze dne 2. 5. 2019, [číslo jednací], rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2020, č.j. [číslo jednací] (č. l. 32)) Posledním úkonem vůči žalobci v tomto ohledu bylo doručení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2020, č.j. [číslo jednací], k němuž došlo dne 13. 10. 2020 (viz doručenka datové zprávy na č. l. 34) Na základě Odvolání bylo žalobcovo odchodné navýšeno na 269 562 Kč a bezpečnostnímu sboru Policie České republiky bylo uloženo uhradit žalobci doplatek 19 836 Kč, když odchodné v původně vyčíslené výši již bylo vyplaceno. Žalobci též byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 12 584 Kč (viz rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje ze dne 2. 5. 2019, [číslo jednací])

16. Z Rozhodnutí MS v Praze dále vyplývá, že správní soud konstatoval vady napadeného Druhoinstančního rozhodnutí a shledal žalobu v podstatné míře důvodnou s ohledem na vady uvedené v bodě 2 výše. Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2018, č.j. 62 Ad 5/2016-96, vyplývá, že Další druhoinstanční rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost, když soud konstatoval, že vychází z nesprávné výše služebního příjmu žalobce. Ta byla totiž určena rozhodnutím Krajského ředitelství policie kraje Vysočina ze dne 12. 4. 2016, [číslo jednací], které Krajský soud v Brně totiž předtím zrušil (viz bod 20 odůvodnění daného rozsudku). Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2020, č.j. 8 As 159/2018-44, vyplývá, že se Nejvyšší správní soud neztotožnil s právní argumentací Krajského ředitelství policie kraje Vysočina ohledně výše služebního příjmu žalobce, přičemž odkázal na svůj rozsudek ze dne 26. 8. 2020, č.j. [číslo jednací].

17. Z žádosti o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ze dne 3. 5. 2019 a přiložené dodejky datové zprávy ID [číslo] vyplývá, že žalobce uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku předmětného řízení u Ministerstva vnitra dne 3. 5. 2019.

18. Z ostatních provedených důkazů nezjistil soud nic rozhodného pro posouzení skutkového stavu. Uvedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž má za to, že prokazují zjištěný skutkový stav a další dokazování by již bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.

19. Podle § 13 kompenzačního zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

20. Podle § 14 odst. 1 a 2 kompenzačního zákona se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 téhož předpisu. Byl-li nárok uplatněn u úřadu, který není příslušný, postoupí tento úřad žádost poškozeného příslušnému úřadu. Účinky předběžného uplatnění jsou v tomto případě zachovány.

21. Podle § 15 odst. 1 kompenzačního zákona, přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku.

22. Podle § 31a kompenzačního zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

23. Podle § 167 odst. 1 zákona o služebním poměru se odchodné a úmrtné vyplácí jednorázově do 30 dnů ode dne skončení služebního poměru. Dle § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru je odvolací orgán povinen rozhodnout o odvolání bez zbytečného odkladu, nejpozději do 90 dnů ode dne jeho podání.

24. Soud byl ve svém rozhodování veden následujícími úvahami: Pokud jde o uplatnitelnost Stanoviska, resp. o podřaditelnost předmětného řízení pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy, lze v plném rozsahu odkázat na argumentaci žalobce a jím uváděnou judikaturu (viz bod 4 výše), s níž se soud plně ztotožňuje. Navíc i žalovaná (navzdory své předchozí argumentaci) na jednání dne 3. 5. 2021 připustila, že„ s ohledem na judikaturu a novelizaci zákona o odpovědnosti za škodu nemá smysl namítat nyní nepříslušnost Ministerstva financí, respektive neaplikovatelnost článku 6 Úmluvy“. Pro úplnost lze s ohledem na původní argumentaci žalované (viz body 11 a 12 výše) citovat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2188/2020: „ 16. Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jakož i při úvaze o formě a výši zadostiučinění podle platné právní úpravy vyjádřené zejména v § 13 a v § 31a OdpŠk je nutno postupovat též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále též„ Evropský soud“ nebo„ ESLP“) vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

17. Evropský soud pro lidská práva se již zabýval otázkou, zda ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá na řízení ve věcech služebního poměru, a dospěl k závěru, že ve věcech služebního poměru není článek 6 Úmluvy aplikovatelný, jen pokud jsou splněny následující podmínky: a) vnitrostátní právo neumožňuje stěžovateli přístup k soudům, b) taková výjimka je ospravedlnitelná (srov. Vilho Eskelinen a ostatní proti Finsku, č. 63235/00, rozsudek velkého senátu ze dne 19. dubna 2007, Igor Vasilchenko proti Rusku, č. 6571/04, rozsudek ze dne 3. února 2011, Jokšaš proti Litvě, č. 25330/07, rozsudek ze dne 12. 11. 2013).

18. V projednávané věci se jednalo o právo pokračovat ve služebním poměru, což je ze své podstaty občanské právo (pracovní právo), spor o toto právo je opravdový a vážný a výsledek řízení má přímý vliv na existenci tohoto právo. Současně vnitrostátní právo žalobci umožňuje podat v dané věci žalobu ke správnímu soudu. Lze proto uzavřít, že čl. 6 Úmluvy je na řízení ve věcech skončení služebního poměru aplikovatelný.“ 25. Soud proto dále přistoupil k určení celkové délky řízení ve smyslu Stanoviska. V tomto ohledu je zapotřebí uvést, že nelze počátek předmětného řízení o určení odchodného vztahovat ke dni podání odvolání proti Prvoinstančnímu rozhodnutí. Dle § 178 odst. 2 písm. b) zákona o služebním poměru bylo řízení zahájeno dnem, kdy služební funkcionář učinil první úkon vůči účastníku, neboť řízení bylo zahájeno z moci úřední. Jak sám žalobce uvedl na jednání 3. 5. 2021, tímto prvním úkonem bylo samotné Prvoinstanční rozhodnutí. To bylo učiněno automaticky při zániku služebního poměru žalobce. Lze tak konstatovat, že předmětné řízení bylo zahájeno Prvoinstančním rozhodnutím, tj. 1. 9. 2010.

26. Pokud se jedná o konec předmětného řízení, ztotožňuje se soud s argumentací žalobce. Do celkové délky řízení je v souladu se závěry Nejvyššího soudu shrnutými ve Stanovisku třeba započítat též řízení o kasační stížnosti. Je tomu tak tím spíše, že Nejvyšší správní soud v daném případě rozhodl ve prospěch žalobce, tj. kasační stížnost Krajského ředitelství policie kraje Vysočina zamítl. Řízení o kasační stížnosti skončilo doručením rozsudku o jejím zamítnutí, tj. dne 13. 10. 2020 (viz bod 15 výše). Lze tak uzavřít, že řízení jako celek trvalo od 1. 9. 2010 do 13. 10. 2020, tj. celkem 10 let 1 měsíc a 12 dnů. S ohledem na argumentaci žalované přerušením řízení, k němuž dle ní mělo dojít s ohledem na rozhodování o předběžné otázce - množství přesčasových hodin odpracovaných žalobcem (viz bod 14 výše), je třeba uvést, že dle Stanoviska je„ (d) o doby řízení (…) v zásadě třeba započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno“. Navíc, jak sama žalovaná připustila na jednání dne 3. 5. 2021, předmětné řízení z tohoto důvodu přerušeno nebylo, což sama označila za„ chybn (ý) (postup) správních orgánů, respektive správních soudů“.

27. Ani probíhající řízení o množství přesčasových hodin navíc nebylo s to odůvodnit délku předmětného řízení přesahující 10 let. Jak uvádí Nejvyšší soud,„ nelze-li v řízení pokračovat proto, že probíhá vedlejší řízení, před jehož skončením, resp. před nalezením otázky podstatné pro pokračování původního řízení jako je například vyřešení právního nástupnictví, nelze v původním řízení pokračovat, prodlužuje se nutně původní řízení o dobu, po kterou je vedlejší řízení vedeno. V takovém případě je však třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená (může však být nepřiměřená z jiných důvodů). (…) Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce původního řízení.“ (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009). Je přitom nepochybné, že ani řízení o množství přesčasových hodin nemělo trvat v řádu let, natož pak přesáhnout délku jednoho desetiletí. Je tomu tak tím spíše, že sama žalovaná na jednání dne 13. 5. 2021 připustila, že se žalobce na průtazích řízení, respektive jeho nepřiměřené délce, nijak nepodílel. Zákon o služebním poměru navíc předpokládá rozhodování ve věcech služebního poměru v řádu maximálně měsíců (viz např. § 175 odst. 5 a § 190 odst. 8 posledně uvedeného zákona) a odchodné má být vypláceno do 30 dnů ode dne skončení služebního poměru (§ 167 odst. 1 posledně uvedeného zákona).

28. Pokud žalovaná argumentuje judikatorním požadavkem přiměřenosti náhrady imateriální újmy vůči hodnotě předmětu daného řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011), nelze tento aplikovat mechanicky. Sám Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí předpokládal navýšení náhrady na základě mimořádnosti některého ze zákonných kritérií. Právě délka posuzovaného řízení přesahující jedno desetiletí je v kontextu složitosti daného řízení, jednání poškozeného a postupu orgánů veřejné moci (viz bod 30 s 31 níže) bezesporu mimořádná. Předmětem daného řízení navíc nebyl pouze doplatek odchodného, ale odchodné jako takové, jež svou výší řádově odpovídalo výši požadované kompenzace a přesahovalo částku reálně přiznanou tímto rozhodnutím. Je tomu tak tím spíše, že odvolací správní orgán nebyl v daném případě striktně vázán odvoláním. Zákonnost Prvoinstančního rozhodnutí byla dle § 190 odst. 7 zákona o služebním poměru přezkoumávána v celém rozsahu.

29. Dle Stanoviska Nejvyššího soudu je pro poměry České republiky přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč (cca 600 až 800 EUR) zajeden rok řízení, tj. 1250 Kč až 1667 Kč (cca 50 až 67 EUR) zajeden měsíc řízení. První dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) mají být ohodnoceny částkou o polovinu nižší. Vzhledem ke zjevně excesivní délce předmětného řízení považuje soud za adekvátní, zvolit základní roční částku kompenzace v horní polovině intervalu stanoveného Nejvyšším soudem. Bude takto vycházeno z hodnoty 18 000 Kč.

30. Pokud se jedná o hledisko složitosti řízení, toto bylo relativně složité toliko po procesní stránce. Věc sama nikterak typově složitá nebyla. Naopak se jednalo o rutinní postup, který probíhá automaticky při skončení služebního poměru příslušníků Policie ČR Ani žalovaná neuplatnila jakékoli skutečnosti, které by svědčily o zvýšené složitosti předmětu daného řízení. Z její argumentace (viz bod 14 výše) naopak vyplynulo, že jedinou„ složitostí“ v tomto ohledu byla potřeba vyřešení předběžné otázky – přesčasových hodin. Jinak dle žalované prakticky nebylo meritorně co dalšího řešit. Pokud se jedná o procesní složitost řízení, došlo k opakovanému rozhodování několika správních i soudních instancí (blíže viz bod 2 výše). Jak však vyplynulo z rozhodnutí správních soudů v dané věci (viz bod 16 výše), nutnost opakovaného rozhodování služebních funkcionářů a přezkumu jejich rozhodnutí správními soudy byla dána chybným procesním postupem, resp. vadami meritorních rozhodnutí, těchto funkcionářů. Sama žalovaná na jednání dne 13. 5. 2021 připustila, že žalobce k tomuto nijak nepřispěl.

31. Soud proto považuje za adekvátní navýšit základní částku kompenzace s ohledem na kritéria složitosti řízení, jednání poškozeného a postupu orgánů veřejné moci během řízení. Dle názoru Nejvyššího soudu vyjádřenému ve Stanovisku„ by přitom mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřeností mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).“. Soud posoudil výše uvedené kritéria a neshledal jejich naplnění v takovém rozsahu, který by odůvodňoval vybočení z výše uvedených intencí daných Nejvyšším soudem. Za přiměřené v tomto ohledu považoval navýšení základní částky o 20 %.

32. Pokud se jedná o významu předmětu řízení pro poškozeného, je si soud vědom toho, že pracovněprávní věci mají typově zvýšený význam pro poškozeného, protože se jedná o existenční záležitost. Nejinak je tomu jistě v případě služebního poměru příslušníka Policie ČR, od kterého se očekává mimo jiné nadstandardní stabilita a spolehlivost výplaty služebního příjmu a odměn. V projednávané věci je však tento aspekt značně oslaben, ne-li vymizelý, protože služební poměr žalobce byl již v rozhodné době ukončen a valná část odchodného mu byla vyplacena ve standardních lhůtách. Respektive řízení navazující na Prvoinstanční rozhodnutí na tuto výplatu nemělo jakýkoli vliv, protože se posledně uvedené rozhodnutí stalo vykonatelným bez ohledu na odvolání žalobce dle § 190 odst. 4 zákona o služebním poměru. Zbývající doplatek nepřevyšující částku 20 000 Kč nemohl u žalobce objektivně vyvolat stav existenční nejistoty. Ani sám žalobce jej neindikoval při svém účastnickém výslechu na jednání dne 13. 5. 2021. Žalobce navíc při jednání prostřednictvím svého právního zástupce připustil, že pochybení služebních funkcionářů v projednávaném řízení nakonec nemělo vliv na výši jeho výsluhového příspěvku.

33. Z těchto důvodů má soud za to, že význam předmětného řízení pro žalobce spočíval spíše v morální satisfakci – uznání jeho pravdy. Byť soud tento aspekt nechce jakkoli bagatelizovat, nelze jej srovnávat s významem jiných řízení, která mají podstatně citelnější dopady do osobnostní či majetkové sféry jednotlivce. Je proto namístě považovat význam předmětného řízení pro žalobce za spíše nižší a adekvátně tomu snížit výši náhrady. Vzhledem k výše uvedenému považuje soud za přiměřené v souladu s metodikou Nejvyššího soudu (Stanovisko) základní částku kompenzace snížit o 20 %.

34. Vzhledem k tomu, že soud shledal důvody pro navýšení (viz bod 31 výše) i snížení (viz bod 33 výše) základní částky kompenzace ve stejném rozsahu 20 %, není v konečném důsledku zapotřebí původně uvažovanou částku 18 000 Kč ročně jakkoli upravovat. Při celkové délce řízení 10 let 1 měsíc a 12 dnů a snížení finanční kompenzace na polovinu za první dva roky řízení tak přiznaná kompenzace činí 164 100 Kč. Daná částka se stala splatnou marným uplynutím 6měsíční lhůty dle § 15 odst. 1 kompenzačního zákona počítané od doručení žádosti o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu Ministerstvu vnitra (bod 17 výše). Zákonný úrok z prodlení k ní tak začal přirůstat od 4. 11. 2019. S ohledem na výše uvedené soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí. Ve zbylém rozsahu bylo naopak třeba žalobu zamítnout. Proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 24 808,50 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 13. 11. 2019, z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 31. 3. 2020, z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 14. 10. 2020, z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 3. 5. 2021 a z částky 1 550 Kč za účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí dle § 11 odst. 2 písm. f) a. t. ze dne 13. 5. 2021 včetně šesti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 18 850 Kč ve výši 3 958,50 Kč.

Poučení