38 C 245/2019- 83

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Saralievové a soudkyň JUDr. Renaty Hertlové a JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D., ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 360 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 5. 2021, č.j. [číslo jednací] takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 51 970 Kč s 10% úrokem z prodlení od 4. 11. 2019 do zaplacení potvrzuje a dále se mění tak, že v rozsahu částky 112 130 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 33 036,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. [jméno] [celé jméno žalobce].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobci 164 100 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení 24 808,50 Kč a žalobu ohledně částky 195 900 Kč s příslušenstvím zamítl. Žalobce se na žalované domáhal zaplacení 360 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřeně délce řízení o určení výše odchodného při skončení služebního poměru a navazujícího řízení před správními soudy, celkově trvajících od 16. 9. 2010 do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2020. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a mimo rozporované jednoty správního a soudního správního řízení a podřazení dotyčného správního řízení pod čl. 6 odst. l Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zdůraznila, že předmětem posuzovaného řízení byl pouze marginální doplatek jinak v částce 249 726 Kč žalobci vyplaceného odchodného. Nejistota žalobce ohledně výsledku řízení byla vázána jen na množství jeho přesčasů, které byly předmětem jiného řízení, za jehož délku byl žalobce již odškodněn a požadovaná částka je zjevně nepřiměřená předmětu posuzovaného řízení.

2. Průběh posuzovaného řízení popsal soud I. stupně v rámci rekapitulace žaloby v odstavci 2 rozsudku. Náměstek ředitele Krajského ředitelství policie kraje Vysočina pro vnější službu vydal dne 1. 9. 2010 rozhodnutí [číslo jednací], jímž žalobci bylo přiznáno odchodné dle § 155 a násl. zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (zákon o služebním poměru) ve výši 249 726 Kč, které dne 16. 9. 2010 žalobce napadl odvoláním, jímž nesouhlasil se stanovenou výší odchodného. Policejní prezident České republiky rozhodnutím ze dne 1. 4. 2011, [číslo jednací] odvolání zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Toto rozhodnutí žalobce napadl dne 6. 6. 2011 žalobou dle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), a Městský soud v Praze je rozsudkem ze dne 14. 5. 2015, č.j. [číslo jednací] zrušil a věc vrátil policejnímu prezidentovi k dalšímu řízení. Důvodem zrušení byla nepřezkoumatelnost rozhodnutí jako celku, neboť z jeho odůvodnění nebylo zejména zřejmé, proč o odvolání rozhodoval policejní prezident namísto ředitele Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, policejní prezident též odkázal na jiné řízení bez řádně provedeného dokazování a odůvodnění. Dne 24. 6. 2015 vrátilo Policejní prezidium České republiky spis Krajskému ředitelství policie kraje Vysočina k dalšímu řízení a rozhodnutí. Žalobce podal dne 11. 2. 2016 žalobu o ochranu proti nečinnosti a Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 5. 2016, č.j. [číslo jednací] konstatoval, že ředitel Krajského ředitelství policie kraje Vysočina byl ve svém procesním postupu liknavý, způsobil průtahy řízení a byl nečinný. Dne 17. 5. 2016 vydal ředitel Krajského ředitelství policie kraje Vysočina rozhodnutí o odvolání [číslo jednací], kterým je zamítl a na základě správní žaloby žalobce Krajský soudu v Brně rozsudkem ze dne 7. 6. 2018, č.j. [číslo jednací] napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil Krajskému ředitelství policie kraje Vysočina k dalšímu řízení a konstatoval, že rozhodnutí vychází z nesprávné výše služebního příjmu žalobce, určené rozhodnutím Krajského ředitelství policie kraje Vysočina ze dne 12. 4. 2016, [číslo jednací], které Krajský soud v Brně předtím zrušil. Policejní prezident dne 19. 7. 2018 usnesením [anonymizováno] [číslo] ředitele Krajského ředitelství policie kraje Vysočina vyloučil z odvolacího řízení a jako příslušného služebního funkcionáře k rozhodnutí o odvolání určil ředitele Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje. Ten vydal rozhodnutí o odvolání až dne 2. 5. 2019 (právní moc téhož dne) pod [číslo jednací], jímž žalobci plně vyhověl, odchodné navýšil na 269 562 Kč a bezpečnostnímu sboru Policie České republiky uložil zaplatit žalobci doplatek 19 836 Kč, jelikož odchodné původně vyčíslené již bylo vyplaceno, a náhradu nákladů řízení ve výši 12 584 Kč Krajské ředitelství policie kraje Vysočina podalo proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2018, č.j. [číslo jednací] kasační stížnost, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2020, č.j. [číslo jednací], doručeným žalobci dne 13. 10. 2020.

3. Na tomto skutkovém základě soud I. stupně s odkazem na § 13, § 14, § 15 odst. 1, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (náhradový zákon), a na § 167 odst. 1 zákona o služebním poměru posuzoval podmínky odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení před správními orgány a navazujícího řízení ve správním soudnictví za použití stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS č. 5, roč. 2011 pod poř. č. 58/ 2011 (Stanovisko), jehož aplikaci odůvodnil závěry vyplývajícími z rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudky pod sp. zn. 30 Cdo 968/2014, 30 Cdo 344/2014, usnesení pod sp. zn. 30 Cdo 2188/2020) ve spojení s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Podle 178 odst. 2 písm. b) zákona o služebním poměru bylo řízení zahájeno dnem, kdy služební funkcionář učinil první úkon vůči účastníku, tedy dnem vydání prvoinstančního rozhodnutí, a trvalo od 1. 9. 2010 do 13. 10. 2020, kdy byl žalobci doručen rozsudek Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, celkem 10 let 1 měsíc a 12 dnů. Soud I. stupně konstatoval, že do doby řízení je třeba zásadně započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno, jakkoliv v daném případě, jak sama žalovaná připustila, posuzované řízení z důvodu probíhajícího řízení o předběžné otázce množství přesčasových hodin odpracovaných žalobcem, přerušeno nebylo. Akcentoval, že ani řízení o množství přesčasových hodin nemělo přesáhnout délku jednoho desetiletí, jelikož zákon o služebním poměru předpokládá rozhodování ve věcech služebního poměru v řádu maximálně měsíců (viz např. § 175 odst. 5 a § 190 odst. 8) a odchodné má být vyplaceno do 30 dnů ode dne skončení služebního poměru (§ 167 odst. 1). Žalobce se na nepřiměřené délce řízení nijak nepodílel. Soud I. stupně dále dovozoval, že požadavek na přiměřenost náhrady imateriální újmy vůči předmětu posuzovaného řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3412/2011) nelze aplikovat mechanicky a zdůraznil mimořádnou délku posuzovaného řízení v kontextu se jeho složitostí a jednáním orgánů veřejné moci (nutnost opakovaného rozhodování služebních funkcionářů a přezkumu jejich rozhodnutí správními soudy daná chybným procesním postupem, resp. vadami meritorních rozhodnutí). Pro stanovení výše finanční kompenzace zvolil vzhledem k délce řízení základní roční částku 18 000 Kč, kterou navýšil s přihlédnutím ke složitosti řízení, jednání poškozeného a postupu orgánů veřejné moci o 20 %. Z hlediska významu předmětu řízení soud I. stupně akcentoval, že pracovněprávní věci, shodně i věci služebního poměru příslušníka Policie ČR, mají jako existenční záležitost typově zvýšený význam pro poškozeného. Poukázal však též na to, že služební poměr žalobce byl již v rozhodné době ukončen, valná část odchodného mu byla vyplacena ve standardních lhůtách a zbývající doplatek, nepřevyšující částku 20 000 Kč, nemohl u něho objektivně vyvolat stav existenční nejistoty. Význam řízení pro žalobce tak spočíval spíše v morální satisfakci a z tohoto důvodu základní částku kompenzace soud I. stupně naopak snížil o 20 % a odškodnění vyčíslil částkou 164 100 Kč. Žalobě vyhověl též co do zákonného úroku z prodlení, počínajícího po uplynutí šestiměsíční lhůty podle § 15 odst. l náhradového zákona od 4. 11. 2019 do zaplacení a podle § 142 odst. 1 zák.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) přiznal úspěšnému žalobci přiznal náhradu nákladů řízení.

4. Proti vyhovujícímu výroku rozsudku a výroku o náhradě nákladů řízení podala žalovaná včasné odvolání. Nerozporovala, že v posuzovaném řízení došlo k průtahům, vedoucím k namítanému nesprávnému úřednímu postupu, soudu I. stupně však vytkla, že nevzal v úvahu charakter řízení o stanovení odchodného (sekundární řízení), pro nějž mělo zásadní význam řešení předběžné otázky v souběžně vedeném řízení o přiznání odměny za práci přesčas (primární řízení). Dovozovala, že lze mít za vyvrácenou domněnku vzniku újmy žalobci, jelikož v posuzovaném řízení nemohl být s ohledem na vedení primárního řízení v žádné nejistotě a vůbec ji nemohl pociťovat ohledně částky 249 726 Kč, vyplacené ještě předtím, než podal dne 16. 9. 2010 odvolání proti rozhodnutí o odchodném. Za nepřiměřenou délku primárního řízení již byla žalobci vyplacena náhrada celkem ve výši 158 400 Kč (rozsudek sp. zn. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka]). Od počátku sekundárního řízení bylo zřejmé, že se jedná jen o doplatek ve výši maximálně 20 000 Kč, neboť se odvíjel od uznání nárokovaných přesčasových hodin v primárním řízení a doplacení služebního příjmu přesahujícího 100 000 Kč za 3 roky služby. Ve srovnání s odchodným, vyplaceným již v roce 2010, se jednalo o marginální částku nemající pro žalobce prakticky žádný význam. Z uvedeného je též patrný nepoměr mezi výší odškodnění, přiznaného za délku primárního řízení, a výší odškodnění, přiznaného soudem I. stupně v této věci, který nesprávně zhodnotil význam obou řízení a v rozporu s judikaturou vycházel ze základní částky odškodněním 18 000 Kč, ačkoliv u primárního sporu byla částka ročního odškodnění stanovena ve výši 16 000 Kč. Procesní pochybení při opakovaném rozhodování služebních funkcionářů neměla vzhledem k řešení předběžné otázky v primárním sporu vliv na celkovou délku posuzovaného řízení. Žalovaná dále dovozovala s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí pod sp. zn. 30 Cdo 348/2010 a 30 Cdo 1021/2010), že žalobci bylo s ohledem na propojení obou řízení fakticky poskytnuto duplicitní plnění. Prvotní rozhodnutí o odchodném vycházelo z faktického stavu, bylo vydáno včas, v uvedenou dobu bylo fakticky správné a až podáním žádosti o doplacení přesčasů - zahájením primárního řízení se tento stav změnil a bylo pravděpodobné, že v případě úspěchu žalobce bude muset být vyměřené odchodné doplaceno. Soud I. stupně nesprávně posoudil skutkové okolnosti a následně i jednotlivá kritéria dle § 31a odst. 3 náhradového zákona a nepřípustně překročil žalobní návrh, když odškodnění poskytl za dobu od 1. 9. 2010, zatímco žalobce se domáhal odškodnění za řízení trvající od 16. 9. 2010 do 12. 10. 2021. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek v napadeném rozsahu změnil a žalobu zamítla přiznal jí náhradu nákladů řízení.

5. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Ve vyjádření k odvolání se ztotožnil se závěry napadeného rozsudku a námitky žalované označil za„ zmatečné“, irelevantní a záměrně zkreslující. Argumentace žalované založená na primárním a sekundárním řízením je nesprávná, žalovaná učinila průběh nepřiměřeně dlouhého řízení trvajícího přes deset let nesporným a průtahy v něm nezpůsobil žalobce. Správní orgány uvedená řízení nespojily ani nepřerušily, naopak kumulovaly průtahy a procesní vady. Jednání žalované odporuje dobrým mravům, žalobce inicioval smírné řešení sporu, které žalovaná odmítla, od počátku nesmyslně a nezákonně odmítá jeho nároky a pouze protahuje kompenzační řízení. Je logicky i právně nesmyslné, že předmětem posuzovaného řízení byl jen doplatek odchodného necelých 20 000 Kč, který nemohl být od začátku řízení zřejmý. Žalovaná pomíjí, že je třeba přihlížet i k příslušenství, jakož i to, že průtahy mohou být zatížena i řízení, jejichž předmětem není peněžité plnění. Při jednání odvolacího soudu žalobce doplnil, že mu byla způsobena zejména morální újma, předmětem posuzovaného řízení byl nárok na odchodné za celoživotní službu a žalobce se ho musel více než deset let domáhat v řízení, v němž od počátku chtěl, aby byla samostatně posuzována předběžná otázka, což však správní orgány neučinily, řízení ani nepřerušily a postupovaly nezákonně. Nebyla splněna žádná z podmínek k vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové újmy.

6. Z obsahu odvolání žalované se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř. Odvolací proto z jeho podnětu přezkoumal napadené výroky rozsudku v intencích § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., včetně předcházejícího řízení, a odvolání shledal zčásti důvodným. V intencích konstantní judikatury k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení (ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí náhradového zákona nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka. Za porušení zásady rychlosti řízení lze považovat takový postup orgánu veřejné moci v řízení, který neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a kdy délka řízení tkví výlučně v příčinách vycházejících z působení soudu v dané věci. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 1328/2009, 30 Cdo 2098/2012, 28 Cdo 3727/2011, 30 Cdo 2098/2012. Závěr, že celková délka řízení není přiměřená (ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), přitom není možné učinit, aniž by soud zformuloval úsudek, z nějž bude patrno, které z rozhodných okolností se projevily v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené v porovnání s těmi, jež by jinak odůvodňovaly závěr o přiměřenosti délky řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Cdo 2012/2010)

7. Závěr soudu I. stupně, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé není ve smyslu citovaných východisek nijak odůvodněný. Takový závěr nemůže vycházet jen z libovolného úsudku soudu, ale musí být odůvodněn konkrétními skutečnostmi, z nichž vyplývá, že k nepřijatelné délce řízení přispělo nezanedbatelným způsobem nedodržování procesních pravidel ze strany orgánů veřejné moci (např. neodůvodněnou nečinnosti) ve smyslu nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. l náhradového zákona. Za tím účelem musí soud komplexně zhodnotit průběh posuzovaného řízení, což soud I. stupně neučinil, ani tento průběh procesně relevantním způsobem nezjistil. Odvolací soud nicméně na základě nespornosti průběhu posuzovaného řízení vyšel ze žalobního popisu posuzovaného řízení a postupem podle § 213 odst. 3 o.s.ř. zjistil z obsahu rozsudku Městského soudu v Praze sp.zn. [spisová značka] ze dne 14.5. 2015, že rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 1.4.2011 bylo zrušeno pro vadu řízení, spočívající v tom, že o odvolání rozhodl jiný než příslušný služební orgán, a též pro jeho nepřezkoumatelnost. Shodným postupem bylo z rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp.zn. [anonymizováno] [číslo] z [číslo] [anonymizováno] zjištěno, že žalobcem vyvolané řízení o ochraně proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 a násl. zák. č. 150/2002 soudní řád správní (s.ř.s.) bylo zastaveno pro zpětvzetí návrhu, neboť v mezidobí příslušný orgán o odvolání proti rozhodnutí náměstka ředitele KŘP kraje Vysočina ze dne 1.9.2010 rozhodl. Soud nicméně konstatoval, že v posuzovaném řízení došlo k nečinnosti, neboť po vrácení spisu Městským soudem v Praze žalovaný orgán bez relevantní procesní aktivity pouze čekal na vydání jiného rozhodnutí v souběžném řízení, aniž řízení přerušil. Z uvedeného je zřejmé, že v posuzovaném řízení došlo k opakovaným procesním vadám ve smyslu nesprávného úředního postupu, které se odrazily v jeho délce. Z výsledku sporu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. [spisová značka], týkajícího se zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzniklou žalobci z důvodu nepřiměřené délky souběžné vedeného řízení o doplacení služebního příjmu se dále podává, že nepřiměřené dlouhé bylo i toto souběžné řízení (pro něž mělo být posuzované řízení přerušeno). Závěr soudu I. stupně o jeho nepřiměřené délce lze proto akceptovat jako správný. Za této situace se vznik nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení předpokládá a samotná její existence nebyla v řízení ničím vyvrácena. Odvolací soud však sdílí výhrady žalované proti výši soudem I. stupně přiznaného zadostiučinění.

8. Žalovaná případně připomněla judikatorní závěry (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 348/2010, sp.zn. 30 Cdo 1021/2010, sp.zn. 30 Cdo 4900/2016), podle nichž při úzké souvislosti dvou vedle sebe probíhajících řízení je třeba je považovat v rozsahu souběžného průběhu z hlediska doby rozhodné pro stanovení přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) náhradového zákona za řízení jediné a újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu a nikoli jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení. V daném případě je zjevná úzká souvislost předmětu obou řízení, daná závislostí výše odchodného na výši služebního příjmu žalobce (§ 156 zákona o služebním příjmu). Soud I. stupně tuto okolnost v úvahu nevzal a zjištěním souběžného průběhu posuzovaného řízení a řízení o doplacení služebního příjmu za odsloužené přesčasy se nezabýval. Odvolací soud nicméně shledává zásadním, že účelem zadostiučinění (náhrady) nemajetkové újmy, způsobené nepřiměřené dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 4336/2010). Zadostiučinění, poskytované podle § 31a odst. 2 náhradového zákona v případě nepřiměřené délky řízení, proto musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) náhradového zákona (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 3412/2011, sp.zn. 30 Cdo 1313/2010). Tento obecně platný judikatorní závěr soud I. stupně sice zmínil, ale nesprávně jeho aplikaci vyloučil, ačkoliv sám konstatoval (srov. odstavce 32 a 33 rozsudku) snížený význam předmětu řízení pro žalobce z důvodu jeho předmětu, jímž byl pouhý doplatek odchodného, v jistině nepřevyšující 20 000 (19 836 Kč). Žalobce ve svém odvolání nesouhlasil s určenou výší odchodného proto, že při jeho stanovení nebyla v jeho průměrném služebním příjmu zohledněna doba služby, která byla v rozporu se zákonem posouzena jako neplacené přestávky, a v souběžném řízení žádal o doplacení služebního příjmu za tuto dobu. Lze připustit, že na základě jeho odvolání byla formálně přezkoumávána zákonnost prvoinstančního rozhodnutí o odchodném v celém rozsahu, avšak s ohledem důvody tohoto odvolání je zjevné, že spor byl pouze o doplatek odchodného, závisejícího na výši doplatku služebního příjmu, zohledňujícího dosud neplacené přestávky, a částka, která byla v posuzovaném řízení pro žalobce tzv. v sázce, fakticky nepřesahovala 20 000 Kč. Nejistota žalobce ohledně výsledku řízení se proto nemohla týkat celého nároku na odchodné, o jehož základu nebyl mezi účastníky posuzovaného řízení spor a rozhodnutí ze dne 2. 5. 2019, pod [číslo jednací], jímž odvolací soud rovněž zopakoval důkaz, svědčí o tom, že odchodné ve výši ve výši 249 726 Kč bylo žalobci vyplaceno ještě dříve, než dne 16. 9. 2010 napadl odvoláním prvotní rozhodnutí ze dne 1. 9. 2010, [číslo jednací] (vykonatelné bez ohledu na podané odvolání). Domněnku typově vyššího významu předmětu řízení pro žalobce lze tak mít v daném případě za vyvrácenou, neboť spor se vedl jen ohledně částky, která měla z existenčního hlediska pro žalobce v porovnání s již vyplaceným odchodným marginální význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1300/2019) a nejistota žalobce v důsledku nepřiměřené délky řízení byla spojena především s řízením o výši jeho služebního příjmu (jehož předmětem byla podstatně vyšší částka). Odvolací soud proto dospěl v souladu se zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu ČR k závěru, že s ohledem na uvedené okolnosti není z hlediska zásady přiměřenosti mezi vzniklou nemajetkovou újmou a peněžním zadostiučinění odůvodnitelné, aby výše tohoto zadostiučinění přesahovala předmět posuzovaného řízení. Samotná desetiletá délka posuzovaného řízení takový postup pro výše uvedenou úzkou souvislostí obou souběžných řízení opodstatnit nemůže a za nepřiměřenou délku řízení, v němž byla řešena zásadní otázka výše jeho služebního příjmu, se žalobci již přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu dostalo. Ve smyslu ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1710/2012) je na místě zohlednit celý předmět posuzovaného řízení, vedle jistiny 19 836 Kč také úrok z prodlení a náklady řízení. Odvolací soud zopakovaným dokazováním zjistil, že žalobci byl přiznán úrok z prodlení ve výši 7,75% z částky 19 836 Kč od 1. 10. 2010 do zaplacení (pro účely zadostiučinění je vyčíslil částkou 15 436 Kč od 1. 10. 2010 do 12. 10. 2020) a dále náhrada nákladů řízení ve výši 12 584 Kč (rozhodnutí ze dne 2. 5. 2019, pod [číslo jednací]) a ve výši 4 114 Kč (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2020, č.j. [číslo jednací]). Celkem tak částka, které se posuzované řízení týkalo, dosáhla výše 51 970 Kč. Tuto částku shledal odvolací soud přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu, vzniklou žalobci v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení, ve smyslu § 31a náhradového zákona a proto vyhovující výrok rozsudku v tomto rozsahu podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Ohledně částky 112 130 Kč s příslušenstvím tento výrok podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil a žalobu zamítl. Při vyhlášení rozsudku došlo ke zřejmé chybě v počtech mylným uvedením částky 143 930 Kč, ačkoli správný rozdíl činí 112 130 Kč (164 100 – 51 970) a tato zjevná nesprávnost výroku je patrná z odůvodnění rozsudku, proto byla podle § 164 ve spojení s § 211 o. s. ř. opravena přímo v jeho písemném vyhotovení.

9. Podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. náleží žalobci, který měl v základu uplatněného nároku úspěch (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 40/2014) náhrada nákladů řízení za řízení před soudem I. stupně ve výši soudního poplatku 2 000 Kč a odměny advokáta za pět úkonů právní služby (příprava a převzatí zastoupení, žaloba, vyjádření ze dne 31. 3. 2020, ze dne 14. 10. 2020, účast na jednání) po 3 100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) a za jeden úkon (účast při vyhlášení rozsudku) ve výši poloviny mimosmluvní odměny ve smyslu § 11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu po 1 550 Kč se šesti paušály náhrady jeho výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% DPH ve výši 3 958,50 Kč, celkem 24 808,50 Kč. V odvolacím řízení žalobci představuje náhradu nákladů žalobce odměna advokáta za dva úkony (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu) po 3 100 se dvěma paušály po 300 Kč a 21% DPH ve výši 1 428 Kč, tedy 8 228 Kč Celkem náhrada nákladů řízení žalobce činí 33 036,50 Kč, rovněž při jejím vyčíslení došlo při vyhlášení rozsudku odvolacího soudu k chybě v počtech a tato zřejmá nesprávnost byla proto opravena podle § 164 ve spojení s § 211 o. s. ř. přímo v písemném vyhotovení rozsudku.