38 C 34/2015-93

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Iva Kadrmase a přísedících Mgr. Tomáše Zbořila a Vlastimila Lašky ve věci žalobce: ; [celé jméno žalobce], narozený dne bytem [adresa žalobce] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec a číslo] proti žalované: ; , IČO: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec] o zaplacení částky 1.711.605 Kč s přísl. - náhrada mzdy takto:

Výrok

I. Řízení ohledně zaplacení částky ve výši 18.095 Kč s úrokem z prodlení ve výši: -) 7,75% ročně z částky 517 Kč od 16. 2. 2012 do zaplacení, -) 7,75% ročně z částky 517 Kč od 16. 3. 2012 do zaplacení, -) 7,75% ročně z částky 517 Kč od 16. 4. 2012 do zaplacení, -) 7,75% ročně z částky 517 Kč od 16. 5. 2012 do zaplacení, -) 7,75% ročně z částky 517 Kč od 16. 6. 2012 do zaplacení, -) 7,75% ročně z částky 517 Kč od 16. 7. 2012 do zaplacení, -) 7,75% ročně z částky 517 Kč od 16. 8. 2012 do zaplacení, -) 7,75% ročně z částky 517 Kč od 16. 9. 2012 do zaplacení, -) 7,75% ročně z částky 517 Kč od 16. 10. 2012 do zaplacení, -) 7,75% ročně z částky 517 Kč od 16. 11. 2012 do zaplacení, -) 7,75% ročně z částky 517 Kč od 16. 12. 2012 do zaplacení, -) 7,05% ročně z částky 517 Kč od 16. 1. 2013 do zaplacení, -) 7,05% ročně z částky 517 Kč od 16. 2. 2013 do zaplacení, -) 7,05% ročně z částky 517 Kč od 16. 3. 2013 do zaplacení, -) 7,05% ročně z částky 517 Kč od 16. 4. 2013 do zaplacení, -) 7,05% ročně z částky 517 Kč od 16. 5. 2013 do zaplacení, -) 7,05% ročně z částky 517 Kč od 16. 6. 2013 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 517 Kč od 16. 7. 2013 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 517 Kč od 16. 8. 2013 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 517 Kč od 16. 9. 2013 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 517 Kč od 16. 10. 2013 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 517 Kč od 16. 11. 2013 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 517 Kč od 16. 12. 2013 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 517 Kč od 16. 1. 2014 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 517 Kč od 16. 2. 2014 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 517 Kč od 16. 3. 2014 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 517 Kč od 16. 4. 2014 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 517 Kč od 16. 5. 2014 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 517 Kč od 16. 6. 2014 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 517 Kč od 16. 7. 2014 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 517 Kč od 16. 8. 2014 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 517 Kč od 16. 9. 2014 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 517 Kč od 16. 10. 2014 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 517 Kč od 16. 11. 2014 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 517 Kč od 16. 12. 2014 do zaplacení, se zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 1.693.510 Kč s úrokem z prodlení ve výši: -) 7,75% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 3. 2012 do zaplacení, -) 7,75% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 4. 2012 do zaplacení, -) 7,75% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 5. 2012 do zaplacení, -) 7,75% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 6. 2012 do zaplacení, -) 7,5% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 7. 2012 do zaplacení, -) 7,5% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 8. 2012 do zaplacení, -) 7,5% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 9. 2012 do zaplacení, -) 7,5% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 10. 2012 do zaplacení, -) 7,5% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 11. 2012 do zaplacení, -) 7,5% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 12. 2012 do zaplacení, -) 7,75% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 1. 2013 do zaplacení, -) 7,05% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 2. 2013 do zaplacení, -) 7,05% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 3. 2013 do zaplacení, -) 7,05% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 4. 2013 do zaplacení, -) 7,05% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 5. 2013 do zaplacení, -) 7,05% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 6. 2013 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 7. 2013 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 8. 2013 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 9. 2013 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 10. 2013 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 11. 2013 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 12. 2013 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 1. 2014 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 2. 2014 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 3. 2014 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 4. 2014 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 5. 2014 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 6. 2014 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 7. 2014 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 8. 2014 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 9. 2014 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 10. 2014 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 11. 2014 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 12. 2014 do zaplacení, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 1. 2015 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba v části, podle které se žalobce domáhá zaplacení úroku z prodlení ve výši: -) 7,75% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 3. 2012 do 31. 3. 2012, -) 7,75% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 4. 2012 do 30. 4. 2012, -) 7,75% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 5. 2012 do 31. 5. 2012, -) 7,75% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 6. 2012 do 30. 6. 2012, -) 7,75% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 7. 2012 do 31. 7. 2012, -) 7,75% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 8. 2012 do 31. 8. 2012, -) 7,75% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 9. 2012 do 30. 9. 2012, -) 7,75% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 10. 2012 do 31. 10. 2012, -) 7,75% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 11. 2012 do 30. 11. 2012, -) 7,75% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 12. 2012 do 31. 12. 2012, -) 7,05% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 1. 2013 do 31. 1. 2013, -) 7,05% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 2. 2013 do 28. 2. 2013, -) 7,05% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 3. 2013 do 31. 3. 2013, -) 7,05% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 4. 2013 do 30. 4. 2013, -) 7,05% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 5. 2013 do 31. 5. 2013, -) 7,05% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 6. 2013 do 30. 6. 2013, -) 7,05% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 7. 2013 do 31. 7. 2013, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 8. 2013 do 31. 8. 2013, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 9. 2013 do 30. 9. 2013, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 10. 2013 do 31. 10. 2013, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 11. 2013 do 30. 11. 2013, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 12. 2013 do 31. 12. 2013, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 1. 2014 do 31. 1. 2014, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 2. 2014 do 28. 2. 2014, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 3. 2014 do 31. 3. 2014, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 4. 2014 do 30. 4. 2014, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 5. 2014 do 31. 5. 2014, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 6. 2014 do 30. 6. 2014, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 7. 2014 do 31. 7. 2014, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 8. 2014 do 31. 8. 2014, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 9. 2014 do 30. 9. 2014, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 10. 2014 do 31. 10. 2014, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 11. 2014 do 30. 11. 2014, -) 8,05% ročně z částky 48.386 Kč od 16. 12. 2014 do 31. 12. 2014, -) 0,25% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 7. 2012 do zaplacení, -) 0,25% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 8. 2012 do zaplacení, -) 0,25% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 9. 2012 do zaplacení, -) 0,25% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 10. 2012 do zaplacení, -) 0,25% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 11. 2012 do zaplacení, -) 0,25% ročně z částky 48.386 Kč od 1. 12. 2012 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 217.418 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou Městskému soudu v Brně dne 13. 2. 2015 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 1.711.605 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení z titulu neuhrazené náhrady platu. K odůvodnění uvedl, že byl zaměstnancem [anonymizována tři slova], jejímž nástupcem je žalobkyně, podle pracovní smlouvy ze dne 16. 10. 2009, přičemž dne 7. 5. 2010 byl jmenován do funkce vedoucího sekce vnitřní správy a dne 31. 8. 2010 byl jmenován do funkce náměstka ředitele právního předchůdce žalované. Žalobce byl dne 9. 6. 2011 odvolán jak z funkce vedoucího sekce, tak z funkce náměstka ředitele, s účinností ke dni 10. 6. 2011. Žalobce obdržel dne 17. 10. 2011 výpověď z pracovního poměru, která však byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 9. 2013, sp. zn. 17 C 267/2011, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 62 Co 122/2014-136 určena za neplatnou. Rozsudek Městského soudu v Praze nabyl právní moci dne 11. 7. 2014. Žalobce však dopisem ze dne 25. 11. 2011 sdělil žalované, že trvá na tom, aby jej zaměstnavatel nadále zaměstnával, což žalovaná potvrdila dopisem ze dne 5. 12. 2011. Žalobce vypověděl pracovní poměr dopisem ze dne 30. 9. 2014, který byl doručen žalované téhož dne. Pracovní poměr tak byl ukončen ke dni 30. 11. 2014. Žalovaná nezaplatila žalobci náhradu platu za období od 1. 1. 2012 do 30. 11. 2014, a to ve výši 48.903 Kč měsíčně. Žalovaná v období od 12. 7. 2014 do 30. 11. 2014 nepřidělovala žalobci práci, a proto v tomto období náleží žalobci náhrada platu ve výši průměrného výdělku z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele dle § 208 zákoníku práce.

2. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že právní předchůdce žalované [příjmení] [anonymizována dvě slova] nabídla žalobci dne 24. 2. 2012 práci, když se jednalo o jediné volné místo, které s ohledem na zkušenosti žalobce ze státní správy mohl žalobce vykonávat. Pracovní místo bylo pro žalobce, jakožto osobu se vzděláním chemika bez odborné praxe, vykonávající praxi různých vedoucích funkcí ve státní správě, odpovídající. Žalobce tedy mohl s potřebnou součinností zaměstnavatele tuto funkci vykonávat, žalobce však tuto nabídku práce dne 7. 3. 2012 odmítl z důvodu, že pracovní místo neodpovídá jeho platovým představám. Žalobci bylo nabídnuto místo odborného referenta spisového pracovníka v 11. pracovní třídě na [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Vzhledem ke kvalifikaci, praxi, odvolání z funkce žalobce a veškerým dalším souvislostem případu nelze sdělit, že by si žalobce přijetím nabízeného místa platově rapidně pohoršil, a že by tedy nabízené pracovní místo nebylo způsobilé k přijetí z platových důvodů. Platový základ při výkonu práce na této nabízené pracovní pozici bez příplatku činil 24.270 Kč, hrubý příjem s předpokládanou výší osobního příplatku by tak činil cca 30.000 Kč. Tento příjem by byl i nad průměrnou mzdou, která v roce 2012 činila 25.101 Kč. Žalobce v průběhu roku 2012 získal nové zaměstnání na plný pracovní úvazek, a to ve [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Žalobce tak odmítl vhodnou pracovní pozici nabízenou žalovanou, avšak nedlouho poté přijal nabídku nového zaměstnání. Dle názoru žalované tedy žalobce vůbec nepočítal s návratem k původnímu zaměstnavateli po právní moci rozsudku a jeho požadavek na další zaměstnávání tak byl pouze účelový a fiktivní, s cílem získat na žalované peněžní prostředky. Žalobce je také podnikatelem, podnikajícím podle živnostenského zákona pod IČO: [číslo] a je držitelem dvou živnostenských oprávnění. I tato skutečnost vyvrací vážnost právního jednání žalobce, vyjádřeného výrokem, že trvá na dalším zaměstnávání. Žalovaná bezesporu umožnila žalobci práci vykonávat, žalobce by ji však vykonávat nemohl s ohledem na jeho nové zaměstnání a živnostenské oprávnění. Tímto svých jednáním žalobce fakticky dvakrát svůj požadavek na další zaměstnávání popřel, a to odmítnutím vhodné práce nabízené žalovanou ve spojení s nastoupením do pracovního poměru na plný úvazek u nového zaměstnavatele a vlastním podnikáním. Žalobce tudíž nebyl ochoten a s ohledem na své nové zaměstnání nejspíše ani schopen pro žalovanou práci konat a nemůže mu vzniknout nárok na úhradu jakékoliv částky z titulu náhrady platu. Poskytnutí náhrady platu žalobci by bylo v rozporu s dobrými mravy, když žalobce svůj požadavek na další zaměstnávání nejpozději 7. 3. 2012 odvolal tím, že odmítl nabídku vhodné práce.

3. Žalobce k vyjádření žalované uvedl, že tvrzené jiné zaměstnání žalobce, případě vydání živnostenského listu žalobci, mohou mít význam pouze za současné právní úpravy, kdy je možné na návrh zaměstnavatele povinnost k náhradě platu snížit, přičemž tento postup zaměstnavatele nebyl možný do 31. 12. 2011. Pokud tedy žalovaná neplatně ukončila pracovní poměr se žalobcem před lhůtou 31. 12. 2011, není možné požadovat snížení náhrady platu a argumentace jiným zaměstnáním či vydáním živnostenského oprávnění je zcela bez významu.

4. Žalobce dne 2. 6. 2022 vzal žalobu částečně zpět tak, jak je vyčísleno ve výroku I. tohoto rozsudku. V souladu s § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. soud rozhodl o částečném zpětvzetí tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku vzhledem k tomu, že žalovaná se zpětvzetím žaloby souhlasila.

5. Soud vzal za svá skutková zjištění účastníků řízení, a to, že žalovaná je právním nástupcem [anonymizována tři slova], se kterou uzavřel žalobce pracovní poměr dne 16. 10. 2009. Současně účastníci učinili nesporným, že žalobce přípisem ze dne 7. 3. 2012 odmítl nabídku žalované ze dne 24. 2. 2012.

6. Z předložených důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

7. Na základě pracovní smlouvy ze dne 16. 10. 2009 byl žalobce zaměstnán u [anonymizována dvě slova] správy se sídlem s druhem práce odborný referent v 13 platové třídě. Nástup do práce byl dne 19. 10. 2009, místo výkonu práce bylo pracoviště zaměstnavatele v [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] v [obec] a pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou.

8. Žalobce obdržel od zaměstnavatele výpověď z pracovního poměru dne 17. 10. 2011, jak vyplývá z téhož právního jednání. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 9. 2013, č.j. 17 C 267/2011-72 byla zamítnuta žaloba, dle níž se žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 17. 10. 2011. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2020, č.j. 62 Co 122/2014-312, který dle souhlasného tvrzení účastníků řízení již nabyl právní moci, byl rozsudek soudu I. stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 9. 2013, č.j. 17 C 267/2011-72) změněn tak, že se určuje, že výpověď z pracovního poměru ze dne 17. 10. 2011 je neplatná. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2021, č.j. 21 Cdo 3475/2020-339 bylo dovolání žalované odmítnuto. Usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1849/21 byla ústavní stížnost stěžovatelky (žalované) odmítnuta.

9. Z námitky neplatnosti žalobce ze dne 25. 11. 2011, z emailu ze dne 28. 11. 2011, z přípisu [anonymizována tři slova], ředitele úřadu ze dne 5. 12. 2011 a z vyjádření žalované ze dne 25. 5. 2012 má soud za prokázáno, že žalobce přípisem ze dne 25. 11. 2011 vyjádřil, že má výpověď z pracovního poměru ze dne 17. 10. 2011 za neplatnou a současně trval na tom, aby jej zaměstnavatel nadále zaměstnával, toto sdělení žalobce bylo žalované doručeno 28. 11. 2011.

10. Přípisem [anonymizována tři slova] ze dne 5. 12. 2011 právní předchůdce žalované uvedl, že trvá na výpovědi z pracovního poměru s tím, že zaměstnavatel nemá možnost zaměstnávat žalobce z důvodu, že pro něj nemá jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci 11. Z nabídky pracovního místa ze dne 24. 2. 2012 vyplývá, že žalovaná nabídla žalobci volné pracovní místo odborného referenta – spisového pracovníka v 11. platové třídě na [anonymizována tři slova].

12. Výpovědí z pracovního poměru ze dne 30. 9. 2014 žalobce ukončil pracovní poměr u žalované výpovědí, doručené žalované dne 30. 9. 2014.

13. Z výzvy ze dne 12. 1. 2015 včetně doručenky a z odpovědi na výzvu ze dne 26. 1. 2015 soud zjistil, že žalobce vyzval žalovanou k zaplacení náhrady mzdy ve výši 1.711.605 Kč, žalovaná nárok žalobce odmítla jako nárok sporný především z důvodu, že žalobce odmítl dne 7. 3. 2012 nabídnutou vhodnou práci.

14. Ze mzdového listu za rok 2011 (datum tisku 14. 7. 2014) a z potvrzení zaměstnavatele ze dne 5. 4. 2022 soud zjistil, že žalobce v období říjen 2011 až prosinec 2011 odpracoval 0 hodin, v říjnu 2011 žalobci náležela náhrada platu - dovolená ve výši 12.866 Kč a ostatní náhrada ve výši 28.305 Kč, celkem náhrada platu ve výši 41.171 Kč, v listopadu 2011 náležela žalobci náhrada platu ve výši 56.609 Kč a v prosinci 2011 náležela žalobci náhrada platu ve výši 104.212 Kč, z čehož náhrada platu - dovolená činila částku 47.603 Kč a ostatní náhrady částku 56.609 Kč. V době od 1. 10. 2011 do 9. 10. 2011 po dobu 5 dnů byla u žalobce evidována nemoc, v době od 10. 10. 2011 do 14. 10. 2011, 5 dnů, je u žalobce evidováno čerpání dovolené a v době od 15. 10. 2011 do 31. 12. 2011 jsou u žalobce evidovány překážky v práci na straně zaměstnavatele. Žalobce v období červenec 2011 až září 2011 odpracoval u žalované 7 pracovních dnů. Žalobce v období duben 2011 až červen 2011 odpracoval v dubnu 2011 u žalované 168 hodin a obdržel plat ve výši 54.810 Kč, v květnu 2011 žalobce odpracoval u žalované 176 hodin, za což obdržel plat ve výši 55.940 Kč a v červnu 2011 žalobce odpracoval u žalované 56 pracovních hodin, za což obdržel plat ve výši 20.194 Kč (z toho náhradu platu za dovolenou ve výši 2.394 Kč).

15. Soud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení neprovedl dokazování dalšími důkazními prostředky navrženými žalobcem (potvrzení OSSZ o vyplacených nemocenských dávkách, protokol o jednání u Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 6. 2013, č.j. 17 C 267/2011, kolektivní smlouva žalované, oznámení o zániku organizační složky státu a jejím právním nástupnictví ze dne 9. 4. 2014, vyjádření žalované ze dne 25. 5. 2012 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 267/2011, výslech svědka [titul] [jméno] [příjmení]), a to k tvrzení žalobce, že trval u žalované na dalším zaměstnávání dopisem ze dne 25. 11. 2011, který byl doručen žalované dne 28. 11. 2011, když toto tvrzení žalobce bylo dostatečně prokázáno jinými důkazními prostředky.

16. Soud zhodnotil provedené důkazy z hlediska pravosti, správnosti, pravdivosti i věrohodnosti a dospěl k závěru, že jsou způsobilým podkladem soudního rozhodnutí a nic tak nebrání, aby soud při rozhodování ve věci z těchto důkazů vycházel. Žádný z účastníků řízení pravost ani pravdivost důkazů nezpochybňoval.

17. Na základě takto provedených důkazů a shodných tvrzení účastníků má soud za prokázaný tento skutkový stav:

18. Žalobce uzavřel dne 16. 10. 2009 s právním předchůdcem žalované pracovní smlouvu, na základě které žalobce konal práci pro žalovanou v pracovním poměru s druhem práce odborný referent ve 13. platové třídě. Žalobci byla doručena výpověď z pracovního poměru ze dne 17. 10. 2011, která však byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2012, č.j. 62 Co 122/2014-312 shledána soudem neplatnou, rozsudek nabyl právní moci dnem doručení účastníkům řízení, minimálně však 8. 4. 2020. Pracovní poměr žalobce u žalované však již skončil výpovědí z pracovního poměru ze dne 30. 9. 2014 ke dni 30. 9. 2014. Žalovaná řádně vyplácela mzdu žalobci až do prosince 2011, za období od 1. 1. 2012 do 30. 11. 2014 žalobci s ohledem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2020, č.j. 62 Co 122/2014-312 náleží náhrada mzdy z důvodu, že nekonal práci pro žalovanou v době neplatného ukončení pracovního poměru.

19. Po právní stránce soud dospěl k závěru, že na věc je třeba aplikovat zákon č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen„ zákoník práce“).

20. Podle ust. § 69 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

21. Podle ust. § 141 odst. 1 zákoníku práce mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.

22. Podle ust. § 208 zákoníku práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby (§ 86 a § 87).

23. Podle ust. § 352 zákoníku práce průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

24. Podle ust. § 353 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a za odpracované doby v rozhodném období.

25. Podle ust. § 354 odst. 1 zákoníku práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.

26. Podle ust. § 355 odst. 1,2 zákoníku práce jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek. Pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty.

27. Podle ust. § 356 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek. Podle ust. § 356 odst. 2 zákoníku práce má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce.

28. Podle ust. § 69 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinného od 1. 1. 2012, přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.

29. Podle čl. II bod 7 přechodných ustanovení zákona č. 365/2011 Sb., účinné od 1. 1. 2012, právo soudu podle § 69 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, je možné uplatnit až na případy neplatného rozvázání pracovního poměru na základě právního úkonu, který byl učiněn nejdříve v den účinnosti tohoto zákona.

30. Po vyhodnocení skutkového stavu a jeho podřazení pod odpovídající právní normy soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Mezi žalobcem a právním předchůdcem žalované byla uzavřena pracovní smlouva, na základě které žalobce vykonával pro žalovanou druh práce odborný referent v 13. platové třídě. Žalobce dne 17. 10. 2011 obdržel od žalovaného výpověď z pracovního poměru, která však byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 9. 2013, sp. zn. 17 C 267/2011, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 62 Co 122/2014-136 určena za neplatnou s tím, že rozsudek Městského soudu v Praze nabyl právní moci dne 11. 4. 2014. Žalovaný tedy se žalobcem neplatně ukončil pracovní poměr a žalobci tak za období od 1. 1. 2012 do 30. 11. 2014 náleží náhrady platu ve výši průměrného výdělku dle ust. § 69 zákoníku práce, neboť žalobce již dne 25. 11. 2011 oznámil zaměstnavateli, že trvá, aby jej dále zaměstnával.

31. Soud se nejprve zabýval námitkou žalované, že žalobce dne 7. 3. 2012 odmítl nabídku práce žalované být zaměstnán u žalované na referátu evidence dokumentů, odpovídající 11. platové třídě.

32. Jak je zřejmé ze soudní judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003) či z ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce„ zaměstnanec, který oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, má po neplatném rozvázání pracovního poměru nárok na náhradu mzdy a to jen do doby, než mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Zaměstnavatel, který z důvodu rozvázání pracovního poměru přestal zaměstnanci přidělovat práci, umožní zaměstnanci pokračovat v práci, jestliže mu ještě za trvání sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru oznámí (výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o projevené vůli), že mu znovu bude v souladu s pracovní smlouvou až do skončení sporu o platnost rozvázání pracovního poměru přidělovat práci (tj. práci, kterou má zaměstnanec pro něj konat podle pracovní smlouvy) a jestliže tak v případě, že zaměstnanec poté nastoupí do práce, skutečně učiní. Případná nabídka zaměstnavatele, že bude zaměstnanci až do skončení sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru, popřípadě též v době pozdější, bude-li pracovní poměr dále trvat, přidělovat jinou práci, představuje návrh na změnu obsahu pracovní smlouvy; takovým návrhem zaměstnavatel neumožňuje bez dalšího zaměstnanci pokračovat v práci a nemá tedy z hlediska ustanovení § 69 odst. 1 věty druhé zákoníku práce žádný význam, jestliže jej zaměstnanec (lhostejno z jakých důvodů) nepřijal.“ 33. Soud má tedy tuto námitku žalované za nedůvodnou vzhledem k tomu, že na základě pracovní smlouvy ze dne 16. 10. 2009 byl žalobce u žalované zaměstnán s druhem práce odborný referent ve 13. platové třídě. Nabídka žalované je pro žalobce neadekvátní, jinými slovy je v rozporu s možnostmi a schopnostmi žalobce, a proto také zřejmě došlo k jejímu odmítnutí. Jinými slovy řečeno, pokud tedy žalobce nepřijal či odmítl nabídku zaměstnavatele, dle které by konal pracovní činnost odlišnou od sjednaného druhu práce v pracovní smlouvě, nelze z tohoto odmítnutí dovozovat žádné pro žalobce nepříznivé závěry.

34. Žalovaná netvrdila ani neprokázala, že by žalobce měl být převeden na jinou práci vzhledem k jeho zdravotnímu stavu. Žalobci tak náleží náhrada platu za celé posuzované období. Soud v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1511/2011) má za to, že nárok na náhradu mzdy podle § 69 zákoníku práce má nikoliv sankční charakter, ale charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy a kterou byl připraven, schopen a ochoten pro zaměstnavatele konat.

35. Při posuzování výše náhrady platu soud zjistil, že v rozhodném období (říjen až prosinec 2011) žalobce pro žalovanou práci nekonal, a to pro nemoc, čerpání dovolené či překážky v práci na straně zaměstnavatele. Vzhledem k tomu, že žalobce v tomto rozhodném období práci pro žalovanou nekonal, soud vycházel z tzv. pravděpodobného výdělku dle § 355 zákoníku práce. Zde soud zjistil, že i kalendářní čtvrtletí předcházející rozhodnému období podle ust. § 354 odst. 1 zákoníku práce nebude použitelné pro výpočet pravděpodobného průměrného platu žalobce, když žalobce v období červenec 2011 až září 2011 odpracoval u žalované jen 7 pracovních dnů. Proto soud jako rozhodné období posuzoval 2. čtvrtletí roku 2011, tedy období od dubna 2011 do června 2011), ve kterém žalobce odpracoval celkem 400 hodin.

36. Žalobci tedy za toto období náleží náhrada platu, jejíž výši soud vypočetl takto: Rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku je v projednávané věci duben 2011 až červen 2011. Průměrný hodinový výdělek v rozhodném období činil 321,375 Kč/hod, když tuto výši soud vypočetl následovně: v rozhodném období byla zúčtován plat ve výši 128.550 Kč (součet platů 54.810 + 55.940 + 17.800 Kč, když soud do základu pro výpočet průměrného výdělku nezahrnul náhradu platu za dovolenou), počet odpracovaných hodin byl 400; podíl částek 128.550 Kč a 400 hod. = 321, 375 Kč průměrný hodinový výdělek. Průměrný měsíční výdělek tedy činil částku 55.894 Kč (výpočet soudu: průměrný hodinový výdělek 321, 375 Kč x 40 hodin týdně x koeficient 4,348 dle ust. § 356 odst. 1 zákoníku práce). Žalobci tedy náleží náhrada mzdy za leden 2012 ve výši 55.894 Kč, jakož i za další měsíce v posuzovaném období. Vzhledem k tomu, že žalobce se domáhal po částečném zpětvzetí žaloby měsíčně částky 48.386 Kč, soud vázán návrhem žalobce stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 1.693.510 Kč s příslušenstvím (35 měsíců x 48.386 Kč).

37. Náhrada platu je splatná stejně jako plat (ke splatnosti platu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 403/2014). Soud vycházel z ust. § 141 odst. 1 zákoníku práce a má tedy za to, že náhrada platu za leden 2012 je splatná do 29. 2. 2012 a ode dne následujícího (1. 3. 2012) je žalovaná v prodlení (obdobně u dalších měsíců). S ohledem na uvedené tedy soud zavázal žalovanou k uhrazení dlužné částky spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně a dále dle zákonné sazby v souladu s ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, když výše úroku z prodlení odpovídá podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinnému k prvému dni prodlení. Ve zbytku nedůvodného úroku z prodlení tedy soud žalobu zamítl.

38. Soud se dále zabýval námitkou žalované na moderaci náhrady mzdy. S ohledem na čl. II. bod 7 přechodných ustanovení zákona č. 365/2011 Sb., účinné od 1. 1. 2012 lze uplatnit moderaci soudu podle § 69 odst. 2 zákoníku práce až na případy neplatného rozvázání pracovního poměru na základě právního úkonu, který byl učiněn nejdříve v den účinnosti tohoto zákona. S ohledem na skutečnost, že právní jednání – výpověď z pracovního poměru - bylo žalobci doručeno dne 17. 10. 2011, nelze uplatnit právo soudu podle § 69 odst. 2 zákoníku práce, ve znění od 1. 1. 2012, čili nelze snížit domáhanou náhradu platu. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že žalobce v průběhu roku 2012 získal nové zaměstnání, ani skutečnost, že žalobce je podnikatelem a má příjem z jiné činnosti. Soud má za to, že poskytnutí náhrady platu žalobci není v rozporu s dobrými mravy, když naopak je právem zaměstnance pobírat mzdu (plat) oproti povinnosti zaměstnavatele tuto mzdu (plat) zaměstnanci odvádět, a to za zaměstnancem osobně vykonanou práci.

39. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., podle kterého soud přiznal plnou náhradu nákladů řízení žalobci, neboť jeho neúspěch byl v poměrně nepatrné části. Žalobci tak náleží plná náhrada nákladů řízení ve výši celkem 217.418 Kč po zaokrouhlení. Náklady řízení jsou představovány: -) soudním poplatkem ve výši 85.581 Kč, -) v odměně právního zástupce žalobce za celkem osm úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu ve věci samé – výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, žaloba, vyjádření žalobce ze dne 3. 6. 2015, účast u jednání soudu ve dnech 27. 1. 2022, 29. 3. 2022 a 2. 6. 2022, vyjádření ze dne 8. 2. 2022) ve výši 15.180 Kč za úkon dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), v platném znění, -) za osm náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu v částce 2.400 Kč, -) za cestovné ve výši 2.581,01 Kč (za cestu k jednání soudu dne 27. 1. 2022, při cestě Praha – Brno a zpět, vzdálenost 372 km, při použití vozidla [registrační značka], za použití vyhlášky č. 511/2021 Sb., -) za cestovné ve výši 2.581,01 Kč (za cestu k jednání soudu dne 29. 3. 2022, při cestě Praha – Brno a zpět, vzdálenost 372 km, při použití vozidla [registrační značka], za použití vyhlášky č. 47/2022 Sb., -) za cestovné ve výši 2.834,71 Kč (za cestu k jednání soudu dne 2. 6. 2022, při cestě Praha – Brno a zpět, vzdálenost 372 km, při použití vozidla [registrační značka], za použití vyhlášky č. 116/2022 Sb. Žalovaná je povinna zaplatit náklady řízení dle § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce žalobce ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). Soud nepřiznal žalobci náhradu nákladu řízení za daň z přidané hodnoty účtovanou zástupcem žalobce, neboť zástupce žalobce v rozporu s ust. § 14a odst. 1 advokátního tarifu nepředložil osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty.

Poučení