38 C 428/2022-29

Rubrum

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Chaloupkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalovaným: 1. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa žalované a žalovaného] zastoupený opatrovníkem Statutárním městem Plzeň 2. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované a žalovaného] pro zaplacení 6 050 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Druhá žalovaná [celé jméno žalované], [datum narození] je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 6 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 500 Kč za dobu od 10. 8. 2021 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 500 Kč za dobu od 15. 4. 2021 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 500 Kč za dobu od 14. 6. 2021 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 500 Kč za dobu od 25. 7. 2021 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. První žalovaný [celé jméno žalovaného], [datum narození] a druhá žalovaná [celé jméno žalované], [datum narození] jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku ve výši 50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 Kč za dobu od 10. 8. 2021 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 Kč za dobu od 15. 4. 2021 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 Kč za dobu od 25. 7. 2021 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se vůči 1. žalovanému zamítá do částky 6 000 Kč s příslušenstvím.

IV. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Prvnímu žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 14. 12. 2022 domáhala proti prvnímu žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by mu soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 6 050 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení. Žalobu odůvodnila tím, že první žalovaný použil ve čtyřech případech ve dnech [datum], [datum], [datum] a [datum] ke své přepravě dopravní prostředek městské dopravy provozovaný žalobkyní a na výzvu pověřené osoby žalobkyně se neprokázal platným jízdním dokladem či [anonymizováno] kartou, proto mu vznikla povinnost zaplatit žalobkyni jízdné a přirážku k jízdnému, což doposud neučinil.

2. Jelikož byl první žalovaný nezletilý jak v době uskutečnění přepravy, tak i v době řízení, byl mu ustanoven kolizní opatrovník Statutární město Plzeň usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]. K věci opatrovník prvního žalovaného uvedl ve vyjádření při ústním jednání, že první žalovaný je nezletilý a soud by měl zohlednit pochybení především rodičů žalovaného č. 1.

3. Žalobkyně podáním doručeným dne 6. 1. 2023 navrhla přistoupení dalšího účastníka, a to matky prvního žalovaného s odkazem na § 92/1 o.s.ř. a judikaturu Ústavního soudu ČR. Usnesením ze dne 23. 1. 2023, č.j. 38 C 428/2022-18 soud připustil přistoupení matky prvního žalovaného na straně žalované jako druhé žalované. Ta se však ve věci nevyjádřila.

4. Soud nařídil jednání na [datum], ke kterému se ani první žalovaný a ni druhá žalovaná nedostavili.

5. Soud zjistil následující skutkový stav. Z hlášení a záznamu o provedené přepravní kontrole soud zjistil, že první žalovaný cestoval v [obec] dne [datum] ve [údaj o čase] hodin [anonymizováno] linkou [číslo] vozem [číslo] byl kontrolován kontrolním orgánem žalobkyně a na jeho výzvu se neprokázal platnou jízdenkou ani [anonymizováno] kartou, na místě nezaplatil ani jízdné ve výši 10 Kč ani přirážku k jízdnému ve výši 1 500 Kč.

6. Z hlášení a záznamu o provedené přepravní kontrole soud zjistil, že první žalovaný dále cestoval v [obec] dne [datum] v [údaj o čase] hodin [anonymizováno] linkou [číslo] vozem [číslo] byl kontrolován kontrolním orgánem žalobkyně a na jeho výzvu se neprokázal platnou jízdenkou ani [anonymizováno] kartou, na místě nezaplatil ani jízdné ve výši 20 Kč ani přirážku k jízdnému ve výši 1 500 Kč.

7. Z hlášení a záznamu o provedené přepravní kontrole dále zjistil, že první žalovaný dále cestoval v [obec] dne [datum] v [údaj o čase] hodin [anonymizováno] linkou [číslo] vozem [číslo] byl kontrolován kontrolním orgánem žalobkyně a na jeho výzvu se neprokázal platnou jízdenkou ani [anonymizováno] kartou, na místě nezaplatil přirážku k jízdnému ve výši 1 500 Kč.

8. Z hlášení a záznamu o provedené přepravní kontrole dále zjistil, že první žalovaný dále cestoval v [obec] dne [datum] v [údaj o čase] hodin [anonymizováno] linkou [číslo] vozem [číslo] byl kontrolován kontrolním orgánem žalobkyně a na jeho výzvu se neprokázal platnou jízdenkou ani [anonymizováno] kartou, na místě nezaplatil ani jízdné ve výši 20 Kč ani přirážku k jízdnému ve výši 1 500 Kč.

9. Z opatrovnického spisu vedeného zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že rozsudkem zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] byl nezletilý svěřen do výchovy matky, druhé žalované a otci byla stanovena povinnost hradit výživné ve výši 450 Kč. Z centrální evidence obyvatel byl zjištěn rodiněprávní vztah mezi žalovaným č. 1 a žalovanou č. 2, která je matkou žalovaného č. 1 a dále skutečnost, že mají stejné místo trvalého pobytu.

10. Dle § 2550 občanského zákoníku, v rozhodném znění, smlouvou o přepravě osoby se dopravce zavazuje přepravit cestujícího do místa určení a cestující se zavazuje zaplatit jízdné.

11. Dle § 37 odst. 4 zákona písm. d) č. 266/1994 Sb., v rozhodném znění, průvodčí drážního vozidla, osoba, která řídí drážní vozidlo, nebo jiná osoba ve veřejné drážní osobní dopravě pověřená dopravcem a vybavená kontrolním odznakem nebo průkazem dopravce (dále„ pověřená osoba“) je oprávněna dávat cestujícím pokyny a příkazy k zajištění jejich bezpečnosti, bezpečnosti ostatních cestujících a bezpečnosti a plynulosti dopravy. Pověřená osoba je oprávněna uložit cestujícímu, který se neprokázal platným jízdním dokladem, zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému nebo vyžadovat od cestujícího osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému, pokud cestující nezaplatí na místě; osobními údaji potřebnými k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému se rozumí jméno, příjmení a datum a místo narození a adresa pro doručování.

12. Podle § 37 odst. 5 písm. b) zák. č. 266/1994 Sb. je cestující povinen při nástupu do drážního vozidla, pobytu v něm a při výstupu z drážního vozidla na výzvu pověřené osoby se prokázat platným jízdním dokladem. Neprokáže-li se platným jízdním dokladem z příčin na své straně, je povinen zaplatit jízdné z nástupní do cílové stanice vlaku nebo, nelze-li bezpečně zjistit stanici, kde cestující nastoupil, z výchozí stanice a přirážku k jízdnému, nebo pokud nezaplatí cestující na místě, prokázat se osobním dokladem a sdělit osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému.

13. Dle § 37 odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb., v rozhodném znění, výši přirážky stanoví dopravce v přepravních podmínkách. Výše přirážky nesmí přesáhnout částku 1 500 Kč. Přirážka za porušení podmínek stanovených přepravním řádem činí nejvýše 1 000 Kč.

14. Dle § 18a odst. 2 písm. a) zákona č. 111/1994 Sb., v rozhodném znění, cestující je povinen dodržovat přepravní řád, smluvní přepravní podmínky a tarif.

15. Dle § 18a odst. 2 písm. c) zákona č. 111/1994 Sb., v rozhodném znění, cestující je povinen na výzvu pověřené osoby se prokázat platným jízdním dokladem, neprokáže-li se platným jízdním dokladem, zaplatit jízdné a přirážku, nebo se prokázat osobním dokladem a sdělit osobní údaje potřebné na vymáhání zaplacení jízdného a přirážky; osobními údaji potřebnými na vymáhání zaplacení jízdného a přirážky se rozumí jméno, příjmení, datum a místo narození a adresa pro doručování.

16. Podle § 18a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb. výši přirážky stanoví dopravce v přepravních podmínkách. Výše přirážky nesmí přesáhnout částku 1 500 Kč.

17. Dle článku 4 bodu 23 písm. a), přepravních podmínek [právnická osoba], za jízdu bez platného jízdního dokladu se stanovuje základní přirážka ve výši 1 500 Kč.

18. Dle článku 4 bodu 24 přepravních podmínek [právnická osoba], nemá-li cestující při kontrole u sebe aktivovanou [anonymizováno] kartu na příslušné období platnosti, ale do 21 kalendářních dnů ode dne kontroly včetně se jí prokáže u přepážky doplatkové pokladny, zaplatí přirážku ve výši 40 Kč. Pokud tak v této lhůtě neučiní, je povinen uhradit přirážku k jízdnému jako za jízdu bez platného jízdního dokladu. Přirážka se pak zvyšuje na částku 1 000 Kč, která musí být uhrazena do 40-ti kalendářních dnů ode dne kontroly u přepážky doplatkové pokladny nebo převodem na účet. Pokud tak v této lhůtě neučiní, je povinen uhradit přirážku k jízdnému ve výši 1 500 Kč u přepážky doplatkové pokladny nebo převodem na účet.

19. Podle Nařízení [stát. instituce] [číslo] ve znění pozdějších dodatků, o tarifu Integrovaného dopravního systému na území [územní celek], je cestující povinen uhradit provozovateli dopravy stanovené jízdné a přirážku k jízdnému. Splatnost jízdného a přirážky k jízdnému je stanovena v souladu s článkem 4. bod 24 přepravních podmínek.

20. Podle § 7 odst. 6 vyhlášky č. 175/2000 Sb. nezakoupil-li si cestující jízdenku a je přepravován bez platné jízdenky, považuje se za cestujícího, který se z příčin na své straně neprokázal platným jízdním dokladem.

21. Podle § 30 odstavec 1 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění plně svéprávným se člověk stává zletilostí. Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku věku.

22. Podle § 581 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.

23. Podle § 858 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.

24. Podle § 865 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý rodič, ledaže jí byl zbaven.

25. Podle § 2910 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

26. Podle § 2915 odstavec 1) Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně; je-li některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně v tomto rozsahu. To platí i v případě, že se více osob dopustí samostatných protiprávních činů, z nichž mohl každý způsobit škodlivý následek s pravděpodobností blížící se jistotě, a nelze-li určit, která osoba škodu způsobila.

27. Podle § 2920 odstavec 1) Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, nahradí způsobenou škodu, pokud byl způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky; poškozenému náleží náhrada škody i tehdy, nebránil-li se škůdci ze šetrnosti k němu.

28. Podle § 2920 odstavec 2) Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění nebyl-li nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, má poškozený právo na náhradu, je-li to spravedlivé se zřetelem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného.

29. Podle § 966 odstavec 1) a 2) Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění pěstoun je povinen a oprávněn o dítě osobně pečovat. Pěstoun při výchově dítěte vykonává přiměřeně povinnosti a práva rodičů. Je povinen a oprávněn rozhodovat jen o běžných záležitostech dítěte, v těchto záležitostech dítě zastupovat a spravovat jeho jmění. Má povinnost informovat rodiče dítěte o jeho podstatných záležitostech. Vyžadují-li to okolnosti, stanoví další povinnosti a práva pěstouna soud.

30. Podle článku 3 Úmluvy o právech dítěte platí, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Stát je povinen zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření.

31. Výše popsanou zákonnou úpravu ohledně nezletilého černého pasažéra vyložil soud tak, že oba rodiče, nebo toliko ten rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do výlučné péče opatrovnickým rozsudkem, jsou povinni vykonávat rodičovskou odpovědnost zahrnující mj. dohled nad dítětem, jeho zastupování a spravování jeho jmění (viz §§ 858, 879 a 881 o. z.). Rodičovskou odpovědnost jsou povinni vykonávat rodiče v souladu se zájmy dítěte a způsobem a v míře odpovídající stupni vývoje dítěte, přičemž rodiče mají být všestranně příkladem svému dítěti (viz §§ 875, 880 a 884 o. z.). Pokud nebyl nezletilý způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, má poškozený, nejde-li o případy výjimečných majetkových poměrů škůdce a poškozeného, právo na náhradu škody jen proti tomu (zpravidla rodiči), kdo nad nezletilým zanedbal dohled (viz §§ 2920 a 2921 o. z.). Pokud byl nezletilý způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, má poškozený právo na náhradu škody proti nezletilému společně a nerozdílně s jeho rodičem, který nad ním zanedbal náležitý dohled. Nezanedbal-li rodič náležitý dohled, za škodu odpovídá samotný nezletilý (viz §§ 2920 a 2921 o. z.).

32. Pro posouzení sporu byla s přihlédnutím k čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a k § 13 o. z. významná i poměrně rozsáhlá judikatura Ústavního soudu k této právní problematice.

33. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 1864/16 vyplývá, že smlouva o přepravě v městské hromadné dopravě je uzavírána konkludentním jednáním spočívajícím na straně cestujícího v nástupu do příslušného dopravního prostředku. Cestující mlčky přistupuje i na další, obecně známé, vedlejší ujednání smlouvy, totiž mít u sebe platnou jízdenku, předložit jízdenku ke kontrole na vyzvání, zaplatit v případě porušení smluvních povinností smluvní pokutu ve formě přirážky k jízdnému. Přirážka k jízdnému je sankcí upravenou zákonem pro případ, že se cestující neprokáže platnou jízdenkou a je svou povahou sankcí za nesplnění povinností zaplatit jízdné za poskytované služby. Ústavní soud výslovně uvedl, že i když je nezletilý doprovázen svým zákonným zástupce, je to jedině nezletilý, který je smluvní stranou příslušné smlouvy o přepravě. Pokud cestující nezaplatí před zahájením přepravy řádně a včas jízdné, mlčky souhlasí s tím, že bude povinen zaplatit smluvní pokutu.

34. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn.. I. ÚS 1775/14 vyplývá, že obecný soud musí v každé konkrétní věci posoudit, zda je u nezletilého dána způsobilost k uzavření smlouvy o přepravě včetně všech jejích ujednání a důsledků, a to i pro případ porušení. Úkolem obecného soudu je zohlednit vázanost dítěte jednotlivými ujednáními smlouvy, míru jeho zavinění při porušení povinností a současně ale chránit zájem dítěte, aby nevstupovalo do dospělosti se závazky, kterým nemůže dostát. Takový zájem dítěte je nejlépe dosažen tehdy, pokud se uplatní spoluodpovědnost zákonného zástupce. V každé konkrétní věci musí soud posoudit, zda je u nezletilého dána způsobilost k uzavření smlouvy o přepravě osob, včetně všech jejích ujednání a důsledků vyplývajících z jejího porušení. Nezletilé dítě ve věku dvanácti let je zpravidla způsobilé k tomu, aby mohlo nástupem do dopravního prostředku uzavřít platnou přepravní smlouvu s vědomím, že mu tím vzniká povinnost zaplatit stanovené jízdné. To, jakým způsobem rodiče o nezletilé dítě pečují a jak plní své rodičovské povinnosti, však může ovlivnit výrok soudu o uplatněném nároku na zaplacení smluvní pokuty. Pokud by totiž soudy zjistily, že k jízdám na černo docházelo v důsledku zanedbávání vyživovací povinnosti ze strany rodičů, a nikoliv vinou dítěte, je namístě, aby aplikovaly § 545 odst. 3 dřívějšího občanského zákoníku a žaloby v této části zamítli, protože dlužník porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou nezavinil. Pokud by např. matka, jíž byla žalovaná nezletilá svěřena do péče, jí dlouhodobě nedávala žádné peníze, ani jí jinak neobstarala jízdenku MHD, ačkoliv musela nezletilá dojíždět za školními povinnostmi, šlo by o tento případ, protože by k porušení přepravních povinností docházelo v důsledku zanedbávání rodičovských povinností ze strany matky, a že tedy není povinna přirážku k jízdnému platit, kdy by byly naplněny i podmínky zamítnutí žaloby podle § 3 dřívějšího občanského zákoníku. Nicméně i v případě, že nefunkčnost rodinných vztahů nebyla prokázána, a že by tedy porušení povinnosti uhradit jízdné mohlo být přičitatelné nezletilému dítěti, je třeba si klást otázku, zda si dítě ve věku dvanácti let může být vědomo následku spojeného s nezaplacením jízdného, tedy zda povinnost zaplatit přirážku k jízdnému, či dokonce hradit náklady řízení o zaplacení této částky, je přiměřená jeho rozumové a volní vyspělosti. Předpokladem subjektivní odpovědnosti je totiž schopnost zavinit, neboli schopnost vlastním jednáním založit svou odpovědnost, která se odvíjí od schopnosti člověka posoudit následky svého jednání a toto jednání ovládnout. Kromě toho nezletilé dítě obvykle nemá vlastní majetek, možnost obstarání si příjmu vlastním úsilím je zákonem omezena a rodiče vůči němu mají vyživovací povinnost; je tedy otázkou, zda může dítě samo nést odpovědnost za zaplacení smluvní pokuty a případných nákladů řízení. Soud musí zohlednit vázanost dítěte jednotlivými ujednáními smlouvy o přepravě, míru jeho zavinění při porušení této smlouvy a chránit zájem dítěte, aby do dospělosti nevstupovalo se závazky, jimž nemůže dostát. To může vést i k závěru, že řídící zájem dítěte bude nejlépe ochráněn tak, že se uplatní spoluodpovědnost jeho rodičů za dluhy vzniklé z jízd načerno. Pokud tedy nezletilé dítě není fakticky schopno splnit své povinnosti z přepravní smlouvy a není pro svoji nedostatečnou duševní vyzrálost schopno posoudit následky své jízdy načerno, v soukromoprávní rovině nic nebrání přenosu odpovědnosti za placení na jeho rodiče či jiného zákonného zástupce.

35. Z nálezů Ústavního soudu tedy plyne pro nalézací soudy následující závazný postup: a) řídící zájem dítěte bude nejlépe ochráněn tak, že se uplatní spoluodpovědnost jeho rodičů za dluhy vzniklé z jízd načerno, b) soud tedy v každé konkrétní věci musí posoudit, zda je u nezletilého (zejména vzhledem k jeho věku) dána způsobilost k uzavření smlouvy o přepravě osob, včetně všech jejích ujednání a důsledků vyplývajících z jejího porušení, zda si dítě vzhledem ke svému věku mohlo být vědomo následku spojeného s nezaplacením jízdného, tedy zda povinnost zaplatit přirážku k jízdnému, či dokonce hradit náklady řízení o zaplacení této částky, je přiměřená jeho rozumové a volní vyspělosti, to vše s ohledem na rodinné či majetkové zázemí dítěte. c) pokud zjistí, že k jízdě na černo docházelo v důsledku zanedbávání vyživovací povinnosti ze strany rodičů, a nikoliv vinou dítěte, je namístě aplikovat § 545 odst. 3 dřívějšího občanského zákoníku (za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. § 2048 a násl. o. z.) a žalobu v této části zamítnout, protože dlužník porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou nezavinil, s tím, že důvodem zamítnutí by byl i § 3 dřívějšího občanského zákoníku (za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. § 2 odst. 3 o. z.). d) pokud nezletilé dítě není fakticky schopno splnit své povinnosti z přepravní smlouvy a není pro svoji nedostatečnou duševní vyzrálost schopno posoudit následky své jízdy načerno, je třeba přenést v soukromoprávní rovině odpovědnost za placení na jeho zákonného zástupce. K tomuto bodu soud dodává, že Ústavní soud, bohužel, ve svém nálezu neuvedl, jakým konkrétním institutem soukromého práva má být přenos odpovědnosti odůvodněn. Soud, vnímaje úvahy Ústavního soudu rozvedené v jeho nálezech, dospěl k závěru, že Ústavním soudem míněný soukromoprávní přenos odpovědnosti lze dovodit ze zanedbaného dohledu rodičů.

36. Soud se zabýval i judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, jež by mohla být pro rozhodnutí věci využitelná v širších souvislostech. Z nálezu sp. zn. II.ÚS 728/15 vyplývá, že jsou to především zákonní zástupci nezletilého, kteří za něj nesou finanční odpovědnost. Nikoliv dítě, ale zpravidla jeho zákonný zástupce rozhoduje o tom, zda dítě využije služeb podléhajících regulačnímu poplatku, přičemž dítě zásadně nemá ani reálnou možnost ovlivnit, zda regulační poplatek za svoji hospitalizaci bude jeho zákonným zástupcem uhrazen, či nikoliv a bylo by nepřiměřené po dítěti požadovat, aby svého zákonného zástupce k takové úhradě nutil. Navíc dítě si zejména v nižším věku nemusí být ani vědomo povinnosti regulační poplatek platit. Ústavní soud tedy v této věci dospěl k závěru, že není v souladu s obsahem Úmluvy o právech dítěte, aby byla právní úprava vykládána tím způsobem, že by nezaplacení regulačního poplatku bylo přikládáno k tíži nezletilého, resp. že by měla být úhrada tohoto regulačního poplatku vymáhána na osobě, která v době vzniku povinnosti jeho úhrady byla nezletilá.

37. Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 211/2014 platí, že nelze ukládat nezletilým povinnost tehdy, pokud lze předpokládat, že povinnost nebudou poplatníci vůbec schopni plnit, aniž by to bylo způsobeno subjektivními okolnostmi na jejich straně, tedy bez ohledu na jejich majetkovou situaci. Stát by podle tohoto rozhodnutí neměl daně a poplatky ukládat nezletilým, pokud nepůjde o zdanění jejich majetku či jejich příjmů, protože jejich splnění či nesplnění je závislé pouze na plnění vyživovací povinnosti ze strany povinných subjektů a nikoliv na možnostech nezletilého. Uložení daňové povinnosti nemajetným nezletilým je tak třeba považovat za extrémní disproporcionalitu daňové povinnosti zakázanou čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod s přihlédnutím k čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Zásah do práv dítěte spočívající ve vytvoření závazků, které bude muset uhradit z jakýchkoliv prvních příjmů, které zpravidla svou prací získá, lze jen těžko označit za souladný s těmito závazky. Jistěže i nezletilé osobě může vzniknout povinnost k peněžitému plnění, ale právní stát, který se cítí být vázán Úmluvou o právech dítěte, by měl dbát na hmotněprávní i procesněprávní pojistky zajišťující ochranu práv dítěte v největší možné míře, a to i proti jeho zákonnému zástupci nebo pro případ jeho nedbalosti. Nezletilá osoba zásadně nemá reálnou možnost ovlivnit úhradu svých závazků, ani své rodiče (zákonné zástupce) k zaplacení závazku nutit, aby jí samotné na nezaplaceném poplatku nevznikl dluh, který by pak po ní měl být vymáhán poté, co nabude zletilosti. Nezletilý, v převážné většině případů nemajetné dítě, na jedné straně nemá žádnou možnost splnění své peněžité povinnosti ovlivnit, na straně druhé je to výlučně nezletilé dítě, kdo nese odpovědnost za její splnění a po kom může být vymáhána. Je nepochybné, že plní-li zákonní zástupci řádně povinnosti vyplývající z jejich rodičovské odpovědnosti a dluh vzniklý z jednání nezletilého ze svých příjmů (nikoli z příjmů nezletilého) dobrovolně hradí, považuje věřitel povinnost nezletilého za řádně splněnou. Výklad právní úpravy tak„ v tichosti předpokládá“, že za nezletilé osoby budou poplatek hradit jejich rodiče (zákonní zástupci), není správný. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že postupovat tak, že zatímco u nezletilců vyrůstajících ve zcela funkčních rodinách se považuje dluh za splněný postižením majetkové podstaty jejich zákonných zástupců, přičemž u nezletilců, jejichž zákonní zástupci svoji rodičovskou odpovědnost neplní, se dluh vymáhá na nich, není akceptovatelné. K takovému rozdílnému přístupu a nerovnosti mezi nezletilými dlužníky není žádný ospravedlnitelný důvod. Dále Nejvyšší správní soud odkázal na to, že podle Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 odst. 1 Listiny děti a mladiství požívají zvláštní ochrany. Tuto ochranu stát nezajistí, pokud zcela bezdůvodně neumožní přenést alespoň v rovině platební odpovědnost na toho, jež se nesplnění povinnosti dopustil. Za spravedlivý kompenzační mechanismus nelze považovat oprávnění dítěte požadovat finanční náhradu po svých rodičích z titulu zanedbání rodičovské odpovědnosti. Takováto možnost následné kompenzace není dostatečná, protože s sebou nese jednak další zvýšené náklady a zejména se nebude možné jí domoci vždy, a to nejen v případě úmrtí zákonného zástupce, ale i v jiných případech (nemajetnost, neznámý pobyt apod.). Opačný postup by zjevně diskriminoval děti na základě jejich sociálního původu, neboť právě v nemajetných rodinách bude právní úprava vyvolávat naprosto nepřiměřené důsledky.

38. Soud nepominul ani judikaturu vztahující se k §§ 2920 a 2921 o. z., byť se týká poněkud odlišných skutkových dějů, protože i ta mohla přispět k správnému výkladu popsaných ustanovení pro daný případ. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 268/2015 vyplývá, že jen tehdy, pokud patnáctiletý nezletilý jedná impulsivně, bez rozmyslu a zcela proti pokynům dozorující osoby, dozorující osoba za vzniklou škodu neodpovídá. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Cz 170/1966 platí, že dozorující osoba se odpovědnosti nezprostí, pokud dodržování zákazu z její strany není před vznikem škodní události náležitě kontrolováno a jeho dodržování vyžadováno - u dětí školního věku nestačí zákaz jen vydat a jeho dodržování kontrolovat, nýbrž je třeba vždy učinit opatření, které by porušení zákazu účinně zabránilo. U dětí školního věku (v případě projednávaném Nejvyšším soudem šlo o desetileté děvče) je podle Nejvyššího soudu nutno předpokládat, že pouhé poučování např. o dopravních předpisech není dostatečnou zábranou dopravních nehod těchto dětí.

39. Popsané úvahy soudu se opírají i o východisko, že nezletilá osoba v podstatě nemá jakoukoli reálnou možnost ovlivnit to, zda a kdy budou její závazky uhrazeny. Bylo by od soudu pokrytecké, kdyby ignoroval reálný svět, pro nějž platí, že ve funkčních a majetných rodinách je naprosto samozřejmé, že úhradu závazků v nich žijících dětí zajistí jejich rodiče ze svého majetku. Vedle toho existují děti, jejichž závazky z jakéhokoli důvodu jejich rodiči hrazeny nejsou. Regulaci struktury a objemu závazků svých dětí však mohou ovlivnit v rámci výkonu svého rodičovského dohledu jedině jejich rodiče. Pokud jsou to jedině rodiče, kdo vznik a zánik závazku mohou ovlivnit, musí to být i oni, kdo ho mají povinnost plnit. Podle soudu by bylo zcela v rozporu se zájmem každého dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, kdyby soud ukládal dítěti v důsledku jeho černé jízdy sankci v podobě přirážky k jízdnému, aniž má vůbec dítě reálnou možnost tuto přirážku zaplatit a zamezit tak růstu příslušenství s ní spojeným, když si dítě není schopno vydělat prostředky na její úhradu.

40. V řízení bylo prokázáno, že první žalovaný použil ve čtyřech případech veřejný hromadný dopravní prostředek provozovaný žalobkyní, aniž by zaplatil jízdné, v době nástupu do vozidla byl ve věku ukončených 15ti let. Byl tedy dle názoru soudu ve věku, kdy byl schopen pochopit, že uzavírá smlouvu o přepravě. V tomto věku lze již připustit, že nezletilé dítě ví, že za přepravu MHD je povinno zaplatit jízdné a tzv. si„ štípnout lístek“. Otázkou je, zda první žalovaný mohl pochopit i další následky nezaplacení jízdného, tedy povinnost zaplatit smluvní pokutu (přirážku k jízdnému při nezaplacení jízdného), úroky z prodlení a důsledek případného soudního řízení, tedy zaplacení nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že přestože první žalovaný měl vědět, že za jízdu MHD se platí, nemohl dohlédnout dalších finančních důsledků. Z tohoto důvodu soud zamítl žalobu proti prvnímu žalovanému do částky 1500 Kč za všechny jízdy ve vztahu k přirážce k jízdnému a s tím spojenému příslušenství. Žalobě proti prvnímu žalovanému vyhověl do částky 50 Kč (čtyři jízdy, jízdné 20 Kč, 20 Kč a 10 Kč) s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení), neboť se domnívá, že od 15ti let si již první žalovaný musel být povinnosti platit jízdné vědom.

41. Ohledně povinnosti druhé žalované – matky žalovaného č. 1 a současně jeho zákonné zástupkyně a osoby, do jejíž výchovy byl nezletilý žalovaný č. 1 svěřen, zaplatit žalobou uplatněný nárok do výše 6 000 Kč a s tím spojený úrok z prodlení, soud dospěl s odkazem na shora citované úvahy a judikaturu k názoru, že druhá žalovaná porušila své povinnosti vyplývající z jejích povinností zákonného zástupce a osoby, do jejíž péče je nezletilý svěřen, a je tedy povinna žalobci zaplatit žalovanou částku s tím, že s ohledem na věk nezletilého nemůže žalobce žádat tuto pohledávku po prvním žalovaném. Vzhledem k tomu, že matka byla povinna prvního žalovaného vychovávat a plnit práva a povinnosti rodiče, byla též povinna zajišťovat výživu a vést žalovaného č. 1 k dodržování společenských pravidel chování. Soud se domnívá, že své povinnosti plynoucí z rodičovské odpovědnosti porušila, pokud dopustila, aby první žalovaný opakovaně jezdil bez zaplacení jízdného.

42. První žalovaný ani druhá žalovaná se k nařízenému jednání nedostavili bez omluvy, soud tedy nemohl poskytnout ani poučení, které by směřovalo k jejich případné obraně a případně přihlédnout k jejich vysvětlení.

43. S ohledem na shora uvedenou úvahu pak soud výlučně druhé žalované uložil povinnost zaplatit namísto prvního žalovaného částku ve výši 6 000 Kč s příslušenstvním, a to za přirážku k jízdnému za všechny čtyři jízdy a dále pak společně a nerozdílně s prvním žalovaným jízdné za tři uskutečněné jízdy po 20 Kč.

44. Jelikož první žalovaný a druhá žalovaná svoji povinnost nesplnili a dostali se do prodlení dle § 1970 občanského zákoníku, přiznal soud též povinnost k zaplacení příslušenství, když úroky z prodlení jsou požadovány žalobkyní ve výši odpovídající § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. v rozhodném znění. Povinnost k zaplacení pak soud uložil první a třetí žalované ve lhůtě dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.

45. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 500 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 500 Kč představující 100 Kč za každý z pěti úkonů dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč.

46. První žalovaný by sice měl nárok na zaplacení nákladů řízení resp. jejich části s ohledem na poměr úspěchu ve věci, ale žádné náklady nevyčíslil, soud mu proto žádnou náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení