38 C 59/2024 - 141

Rubrum

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Němcem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] o: zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Soud zamítá žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 200 000 Kč za dobu od 9. 3. 2024 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky za dobu od 9. 3. 2024 do zaplacení a náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Žalobu zdůvodnila tvrzením, že částka 200 000 Kč představuje část nároku žalobkyně na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 287 280 Kč za dobu od 18. 3. 2021 do 21. 2. 2024. Uvedené právo žalobkyni vzniklo v souvislosti s porušením povinnosti žalovaného vyplývajících ze smlouvy o zápůjčce č. [hodnota], uzavřené dne 28. 11. 2019, na jejímž základě žalobkyně přenechala žalovanému coby vydlužiteli částku ve výši 110 000 Kč (viz dále).

2. Žalovaný primárně namítal, že smlouva o zápůjčce mezi účastníky uzavřená byla ve skutečnosti smlouvou spotřebitelskou. Uvedl, že žalobkyni oslovil v listopadu 2019 s žádostí o úvěr ve výši 110 000 Kč s tím, aby jej mohl kdykoliv předčasně doplatit s minimálními náklady. Byl tehdy v tíživé osobní situaci. Smlouvy byla podepsána elektronicky na tabletu a žalovaný neměl možnost si ji před podpisem prostudovat. Peníze potřeboval a spolehl se na ujištění, že smlouva odpovídá jeho požadavkům. Žalovaný smlouvu řádně plnil. Na jaře roku 2020 mu bylo nabídnuto uzavření další úvěrové smlouvy, což přijal a dne 11. 3. 2020 uzavřel s žalobkyní další smlouvu, na jejímž základě mu žalobkyně přenechala 60 000 Kč. V řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka] byla tato další úvěrová smlouva shledána smlouvou o spotřebitelském úvěru, která je ovšem neplatná, neboť žalobkyně při jejím uzavření dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Protože i smlouvu o zápůjčce ze dne 28. 11. 2019 je podle názoru žalovaného potřeba posoudit jako smlouvu spotřebitelskou, je tato podle žalovaného neplatná, neboť při jejím uzavření žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného. Byť je tato smlouva výslovně označována jako smlouva uzavíraná mezi podnikateli, neměl žalovaný v úmyslu jí takto uzavřít. Získané peněžní prostředky nepotřeboval a ani nepoužil ke svému podnikání, ale vynaložil je na finanční vypořádání se svou bývalou družkou. Označení žalovaného ve smlouvě jako podnikatele jeho identifikačním číslem a sídlem nic neznamená, neboť jde o údaje veřejně dostupné a žalobkyně je do smlouvy uvedla bez konzultace se žalovaným. Žalovaný byl navíc přesvědčen, že smlouvu je zapotřebí považovat za neplatnou i v případě, kdy by byla shledána smlouvou uzavřenou mezi podnikateli, a to pro její rozpor s dobrými mravy, pro uvedení žalovaného v omyl, že uzavírá smlouvu o spotřebitelském úvěru a pro zneužití jeho tísně a lehkomyslnosti. Žalobkyně uplatňuje smluvní úrok ve výši 180 % jistiny a současně drasticky kumulované smluvní pokuty, které již při dvouměsíčním prodlení činí cca 50 % z jistiny a smluvního úroku a dále rostou. Po žalovaném tak žalobkyně soudně již požaduje více než šestinásobek neuhrazené části úvěru, což představuje hrubý a zjevný nepoměr mezi poskytnutým plněním a sankcemi. Žalovaný se proto domáhal zamítnutí žaloby v celém jejím rozsahu.

3. Jak bylo soudem zjištěno z předložené smlouvy o revolvingové podnikatelské zápůjčce č. [hodnota] datované dnem 28. 11. 2019 (dále také jen "smlouva"), kdy žalovaný na ni měl připojit podpis ve 14:31:39 a zástupkyně jednající jménem žalobkyně v čase 14:31:47, byl v této smlouvě žalovaný označen jako podnikatel svým identifikačním číslem a sídlem podnikání. Touto smlouvou se žalobkyně zavázala přenechat žalovanému pro podnikatelské účely (viz Oddíl I, písm. N) coby investiční zápůjčku (viz Oddíl I, písm. O) částku ve výši 110 000 Kč s tím, že výše sjednaného úroku činila 197 800 Kč a celkem tak měla být v šedesáti měsíčních splátkách po 5 130 Kč žalovaným žalobkyni vrácena částka ve výši 307 800 Kč. Protože zápůjčka byla podle doloženého dokladu vyplacena dne 29. 11. 2019 na účet žalovaného uvedený ve smlouvě, stala první splátka splatnou dne 22. 12. 2019 (viz Oddíl I, písm. F). V oddíle II. bodu 1. smlouvy bylo mimo jiné ujednáno, že po jejím uzavření provede žalobkyně posouzení schopnosti žalovaného zápůjčku splácet. Za tím účelem mohla žalobkyně požadovat po žalovaném předložení dokladů toto dokládajících, mj. potvrzení o bezdlužnosti vydané příslušným finančním úřadem či správou sociální zabezpečení. Pokud by žalovaný o posouzení je schopnosti úvěr splácet nesplňoval vnitřní podmínky žalobkyně, nebyla by mu zápůjčka poskytnuta.

4. Podle ujednání v Oddíle II., b. 4. 1. smlouvy, měl žalovaný svým podpisem na smlouvě potvrdit, že v den podpisu smlouvy vystavil a odevzdal žalobkyni jednu vlastní blankosměnku na řad žalobkyně, bez uvedení údaje splatnosti, směnečné sumy a platebního místa, s doložkou "bez protestu". Žalobkyni pak podle výslovného ujednání vzniklo právo v případě prodlení žalovaného s úhradou jakéhokoliv dluhu vzniklého ze smlouvy směnku tomu odpovídajícím způsobem vyplnit.

5. Podle ujednání v Oddíle II, b. 8. 1. smlouvy pro případ prodlení s úhradou splátky nebo její části delším než 15 dnů vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 8 % z výše dlužné splátky a dále při prodlení delším třicet dnů nad rámec uvedené pokuty vzniklo právo na zaplacení další smluvní pokuty ve výši 13 % z výše dlužné splátky.

6. Podle Oddílu II, b. 8. 3., písm. b) smlouvy pro případ neuhrazení dvou splátek řádně a včas nebo pro případ prodlení s úhradou splátky nebo její části delším 60 dnů došlo automaticky k zesplatnění zápůjčky. To znamenalo, že se staly okamžitě splatnými veškeré splátky zápůjčky, tj. jak jistina zápůjčky, tak úrok z ní. Podle b. 8. 4. téhož oddílu tyto okamžitě splatné částky tvořily novou jistinu zápůjčky, která byla splatná následující den po zesplatnění zápůjčky. Pokud tato nová jistina zápůjčky nebyla zaplacena do deseti dnů ode dne, kdy k zesplatnění zápůjčky došlo, vzniklo žalobkyni právo na zaplacení další smluvní pokuty ve výši 25 % z aktuální výše dlužné nové jistiny, přičemž tato smluvní pokuta byla splatná následující den po vzniku práva na její zaplacení (viz b. 8. 5. uvedeného oddílu). Vedle toho všeho však pro případ, že nebude nová jistina zápůjčky zaplacena následující den poté, kdy právo na její zaplacení vzniklo, bylo ujednáno právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z nové jistiny zápůjčky za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to až do jejího úplného zaplacení, a to i v případě, že žalobkyni vznikne právo na smluvní pokutu podle b. 8. 5. (viz b. 8. 7. oddílu II). Podle b. 8. 8. oddílu II smlouvy přitom ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě obsažená neměla vliv na povinnost žalovaného nahradit v plné výši škodu způsobenou porušením jeho povinností.

7. V souvislosti s právě popsaným obsahem smlouvy o podnikatelské zápůjčce, která měla být mezi stranami uzavřena dne 28. 11. 2019, považuje soud na základě důkazů v tomto řízení provedených za zjištěné, že tato smlouva skutečně mezi stranami uvedeného dne o tomto obsahu uzavřena byla.

8. Předně uzavření uvedené smlouvy potvrdila při svém výslechu svědkyně [jméno FO], která ji jménem žalobkyně uzavírala. Tato svědkyně sdělila, že před podpisem smlouvy byla veškerá smluvní dokumentace zaslána na e-mail žalovaného. Tato skutečnost přitom byla v řízení doložena e-mailem ze dne 28. 11. 2019 doručeným žalovanému v 14:26, jehož obsahem byl náhled smluvní dokumentace ke smlouvě č. [hodnota]. Žalovaný tak měl před podpisem smlouvy objektivně možnost seznámit se s obsahem uzavírané smlouvy. Fakt, že toho podle vlastních slov nevyužil, byl jeho rozhodnutím. Nadto s ním svědkyně podle svých vlastních slov smlouvu na tabletu procházela a smlouva pak byla elektronickou tužkou na tabletu podepsána, přičemž ji nebylo možno takto podepsat dříve, než poté, co byla smluvní dokumentace doručena na e-mail žalovaného, což s ohledem na shora uvedené časové údaje odpovídá. Žalovaný sám přitom potvrdil, že smlouvu skutečně na tabletu podepisoval ve chvíli, kdy již měl smluvní dokumentaci v e-mailu, a předpokládal, že to odpovídá tomu, co podepisoval, ač se na to vlastně nedíval, což s odstupem času hodnotil jako hloupost.

9. Jestliže sám žalovaný potvrdil, že smlouvu skutečně elektronicky uvedeného dne na tabletu podepsal, přičemž mu bylo lhostejné, jaká jsou v ní ujednání, neboť se s nimi zkrátka neseznámil, nečiní tento jeho postup sám o sobě smlouvu neplatnou, když případný omyl o tom, co podepisuje, mohl eliminovat pouze tím, že by si smlouvu přečetl, což, jak sám přiznává, z nepochopitelných důvodů neučinil. Žalovaný tak zjevně nebyl v omyl o tom, co je obsahem smlouvy, uveden žalobkyní, ale pouze vlastním laxním přístupem (viz § 583 o. z.).

10. Žalovaný sám vypověděl, že nikoho neinformoval o skutečném účelu, pro který žádal zápůjčku ve výši 110 000 Kč. Žalobkyně tak zjevně nevěděla a ani vědět nemohla o tom, že zápůjčka nebude ve skutečnosti použita k podnikatelským účelům, nýbrž k majetkovému vyrovnání s bývalou družkou žalovaného. Ve smlouvě přitom byl sjednán a deklarován podnikatelský účel zápůjčky a žalovaný je jako podnikatel ve smlouvě zřetelně označen. Podnikatelem v době uzavření smlouvy také skutečně byl (viz výpis z živnostenského rejstříku). Předmětná smlouva tak nezastírala svůj ve skutečnosti spotřebitelský charakter (viz § 555 odst. 2 o. z.), neboť hodlal-li žalovaný získané peněžní prostředky užít za jiným než podnikatelským účelem ve smlouvě jasně deklarovaným, nikoho o tom neinformoval a nikdo se jej na to ani neptal. Již jen proto je zapotřebí hodnotit uzavřenou smlouvu o podnikatelské zápůjčce jako smlouvu uzavřenou mezi podnikateli. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neměla žádné informace o tom, že žalovaný hodlá zápůjčkou získané peněžní prostředky ve skutečnosti použít k vyrovnání se svou bývalou družkou, nemění nic na závěru soudu o tom, že šlo o smlouvu uzavřenou mezi podnikateli, nic ani případné zjištění, že žalovaný peněžní prostředky skutečně na vyrovnání se svou bývalou družkou použil. Proto soud její výslech k prokázání této skutečnosti považoval za nadbytečný.

11. Jak bylo soudem dále zjištěno, žalovaný zaplatil jen první čtyři splátky zápůjčky, a to dne 16. 12. 2019 ve výši 5 130 Kč, dne 20. 1. 2020 ve výši 5 130 Kč, dne 24. 2. 2020 ve výši 5 130 Kč a dne 15. 3. 2020 ve výši 5 130 Kč. Všechny tyto splátky byly zaplaceny včas. Následně žalovaný uplatnil v souladu se zákonem č. 177/2020 Sb., ochrannou dobu, pročež splatnost další splátky úvěru nastala až dne 22. 10. 2020 (viz oznámení o vyčíslení zůstatku ze dne 18. 11. 2020). Dne 23. 12. 2020 se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou splátky splatné dne 22. 10. 2020 delším 60 dnů, a proto mělo dojít podle oddílu II, b. 8. 3., písm. b) smlouvy k okamžitému zesplatnění zápůjčky. Novou jistinu zápůjčky pak měl tvořit úhrn zbývajících dlužných splátek, tj. 56 x 5 130 Kč, což představovalo částku 287 280 Kč a dále úrok ve výši 27 722,58 Kč přirostlý za dobu trvání ochranné doby, což tedy činilo 315 002,58 Kč. Vedle toho vznikla žalovanému povinnost zaplatit smluvní pokuty podle oddílu II, b. 8. 1., písm. a) a b) v celkové výši 1 743 Kč.

12. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že žalobkyně na základě blankosměnky vyplněné podle ujednání ve smlouvě uplatnila vůči žalovanému právo na zaplacení částky ve výši 419 683 Kč s příslušenstvím, přičemž žalobě bylo vyhověno směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. [spisová značka] ponechaným v platnosti rozsudkem téhož soudu č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. [spisová značka]. Soudy přitom v uvedeném sporu vedeném mezi účastníky dospěly k závěru, že směnka, na jejímž základě se žalobkyně vůči žalovanému svého práva domáhala, byla platná a žalovaným skutečně vystavená. Těmito závěry je soud rozhodující v tomto řízení vázán a nemůže je přezkoumávat (viz. § 159a o. s. ř. a § 135 odst. 2 o. s. ř.). Soud se proto otázkou platnosti a pravosti uvedené směnky a podpisu žalovaného na ni nezabýval.

13. Sama žalobkyně přitom popsala, jaké nároky z předmětné smlouvy vzniklé, představují směnečnou sumu na směnce vyplněnou, tj. částku ve výši 419 683 Kč. Šlo o součet tzv. nové jistiny ve výši 315 002,58 Kč, smluvních pokut ve výši 1 743 Kč podle bodu 8.1. písm. a), b) smlouvy, smluvní pokuty ve výši 71 820 Kč podle b. 8.5. smlouvy (tj. 25 % z částky 287 280 Kč) a smluvní pokuty podle b. 8.7. smlouvy ve výši 0,1 % denně z nové jistiny zápůjčky za dobu od 29. 12. 2020 do 17. 3. 2021 v kapitalizované výši 24 885 Kč a dále o příslušenství těchto částek, tj. úroky z prodlení z nich (viz předžalobní výzva k zaplacení směnečné pohledávky ze dne 6. 4. 2021).

14. Jinak řečeno, shora citovanými rozhodnutími Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Olomouci byla žalobkyni přiznána vůči žalovanému podle citované smlouvy o podnikatelské zápůjčce práva na zaplacení částky v celkové výši 419 683 Kč s úrokem 6 % ročně z této částky za dobu od 30. 3. 2021 do zaplacení, přestože žalobkyně sama přenechala žalovanému na základě předmětné smlouvy částku pouze ve výši 110 000 Kč, tj. částku téměř čtyřikrát nižší. V nyní probíhajícím řízení se žalobkyně domáhá zaplacení další smluvní pokuty podle b. 8.7. smlouvy ve výši 0,1 % denně z částky 287 280 Kč (tj. součet dosud neuhrazených 56 splátek zápůjčky), a to za dobu od 18. 3. 2021 do 21. 2. 2024, což by představovalo smluvní pokutu celkem ve výši 307 676,80 Kč, avšak žalobkyně sama z ní požaduje jen část, a to ve výši 200 000 Kč s tím, že z této částky požaduje zákonný úrok z prodlení za dobu od 9. 3. 2024 do zaplacení. Žalobkyně se tak reálně v souvislosti s přenechání částky 110 000 Kč žalovanému v listopadu roku 2019, nyní domáhá toho, aby výsledná suma, kterou jí bude muset žalovaný zaplatit v souvislosti s tím, že zápůjčku splácet přestal, dosáhla výše 619 683 Kč s příslušenstvím, tj. po necelých 4,5 letech od přenechání se domáhá v úhrnu zaplacení 5,63 násobku žalovanému původně přenechané částky, nepočítaje v to příslušenství.

15. Soudem přitom bylo zjištěno, že žalobkyně při uzavírání předmětné smlouvy o zápůjčce zcela rezignovala na naplnění ve smlouvě přímo zakotveného práva posoudit schopnost žalovaného zápůjčku řádně splácet, přičemž zjištění, že žalobce nesplňuje vnitřní podmínky žalobkyně pro poskytnutí zápůjčky, mělo vést k neposkytnutí zápůjčky (viz b. 1.4. smlouvy). Tyto vnitřní podmínky však žalobkyně soudu na jeho výzvu nesdělila, přičemž uvedla, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného provedla pouze tak, že ověřila, že nebyl v době uzavření smlouvy evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání a obchodník jednající s žalovaným doporučil zápůjčku ke schválení. K dispozici měla výpis z živnostenského rejstříku týkající se žalovaného, z něhož vyplývá, že žalovaný byl v době uzavření smlouvy držitelem hned několika živnostenských oprávnění (výroba, obchod a služby neuvedené v příloze živnostenského zákona, zprostředkování obchodu a služeb, velkoobchod a maloobchod). Z žalobkyní doložených údajů z daňových přiznání žalovaného vyplynulo, že v roce 2017 činily jeho příjmy částku 556 848 Kč a výdaje částku 334 109 Kč, přičemž daň činila 33 405 Kč. Čistý příjem žalovaného se tak podle těchto údajů pohyboval v roce 2017 ve výši 15 778 Kč (tj. 556 848 - 334 109 - 33 405 / 12). V roce 2018 činily jeho příjmy částku 869 421 Kč a výdaje částku 517 889 Kč, přičemž daň činila 52 725 Kč. Čistý příjem žalovaného se tak podle těchto údajů pohyboval v roce 2018 ve výši 24 900 Kč (tj. 869 421 - 517 889 - 52 725 / 12). Splátka úvěru tak představovala cca 1/5 čistého příjmu žalovaného. Žalobkyně přitom nikterak nezkoumala, ač se k tomu sama smluvně zavázala, jaké jsou výdaje žalovaného zejména ty spojené s bydlením případně plněním vyživovacích povinností či jiných závazků apod., což ve své výpovědi potvrdila i svědkyně [jméno FO]. Stejně tak žalobkyně rezignovala na zjišťování skutečných výdajů žalovaného na dosažení jeho podnikatelských příjmů, byť z daňových přiznání viděla, že tyto výdaje uplatňuje žalovaný nikoliv v jejich skutečné výši, ale paušálně. Nadto žalobkyně měla v době uzavírání smlouvy k dispozici informace z nebankovního registru klientských informací (NRKI), z nichž je patrné, že k 27. 11. 2019 měl žalovaný dluhy v celkové výši 1 386 941 Kč a jejich splátky představovaly měsíčně částku 24 385 Kč, tj. částku rovnající se prakticky jeho čistému měsíčnímu příjmu vyplývajícímu z jím doložených daňových přiznání. Jestliže při těchto informacích o žalovaném dospěla žalobkyně k závěru, že žalovaný je schopen předmětnou zápůjčku se splátkou ve výši 5 130 Kč měsíčně splácet, byla tato její úvaha zcela zjevně nesprávná. Naopak s ohledem na takto zjištěné poměry žalovaného bylo od počátku zřejmé, že tuto zápůjčku nejspíše schopen splácet nebude, nadto dohodnutým způsobem. Žalovaná tak při plném vědomí zřejmé neschopnosti žalovaného zápůjčku splácet s ním smlouvu o zápůjčce uzavřela, nadto v ní případné porušení povinnosti splácet řádně a včas sankcionovala naprosto zásadním způsobem (viz shora).

16. Argumentovala-li ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tím, že smlouvu s žalovaným uzavírala jako s podnikatelem a již jen proto se na ni nevztahovala povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného vyplývající z § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v tehdy účinném znění, neboť tu má poskytovatel úvěru jen ve vztahu ke spotřebiteli, je na místě v této souvislosti připomenout, že zanedbání prověření úvěruschopnosti žadatele o úvěr lze zohlednit v rámci korektivu dobrých mravů byť by povinnost jejího prověření ze zákona nevyplývala. To zvlášť za situace, kdy by věřitel provedl posouzení úvěruschopnosti zcela nedostatečně a uzavřel úvěrovou smlouvu s žadatelem, který její podmínky zřejmě nebyl schopen splnit. Obecné soudy jsou přitom povinny přezkoumat obsah závazkového vztahu, zatěžuje-li neobvykle jednu ze smluvních stran a toto je výsledkem strukturální nerovnosti ve vyjednávací síle (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 702/20).

17. Je skutečností, že účastníci uzavřeli smlouvu o shora popsaném obsahu. Touto smlouvou zjednodušeně řečeno přenechala žalobkyně žalovanému peníze s tím, že žalovaný je použije k podnikatelskému účelu definovanému ve smlouvě jako "investiční zápůjčka" a po čase tyto peníze včetně ujednaného úroku vrátí. Mezi účastníky tak byla uzavřena smlouva o zápůjčce podle § 2390 a násl. o. z.

18. V době uzavření smlouvy mezi účastníky byl platným a účinným zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to ve znění účinném do 23. 4. 2020, tj. do účinnosti jeho novely provedené zákonem č. 186/2020 Sb., která nabyla účinnosti dne 24. 4. 2020, a která teprve zavedla určitou ochranu do té doby poskytovanou při úvěrových vztazích jen spotřebitelům také podnikajícím fyzickým osobám, a to zejména co se týče limitace plateb při prodlení s úhradou spotřebitelského úvěru (viz dále).

19. Je faktem, že v době uzavření smlouvy mezi stranami byla účinná právní úprava chránící spotřebitele při přebírání závazků z takových smluv (ze smluv o spotřebitelském úvěru), přičemž pro posouzení smlouvy jako spotřebitelské byl rozhodující zejména účel, pro který jsou peníze poskytovatelem úvěru žadateli přenechávány bez ohledu na to, že je žadatel ve smlouvě formálně označen jako podnikatel. Pokud byl podnikatelský účel využití přenechaných peněžních prostředků jen okrajový, je na místě i podnikateli přiznat ochranu jako spotřebiteli (viz rozhodnutí Evropského soudního dvora sp. zn. C-464/01 ve věci [jméno FO]). Při vědomí rozhodnosti skutečného účelu smlouvy pro závěr o tom, zda je na místě v konkrétním případě aplikovat úpravu provedenou zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, či nikoliv, bylo na žalobkyni, aby se tímto účelem blíže zabývala. Na to však v konkrétním případě žalobkyně rezignovala zcela, když se spokojila s údajem o tom, že účel zápůjčky je podnikatelský, protože jde o "investiční zápůjčku". Do čeho však mělo být investováno a z čeho tedy vyplýval závěr, že jde v konkrétním případě o účel podnikatelský, uvedeno nebylo a žalobkyni to ani nezajímalo.

20. Právě popsané chování žalobkyně již v době sjednávání smlouvy, tj. rezignace na zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, a její nezájem o účel, na který mají být přenechané peněžní prostředky vynaloženy, jsou typickým příkladem chování nebankovního poskytovatele úvěrů, pro které byla nakonec rozšířena ochrana před nepřiměřenými sankcemi za nesplácení úvěrů poskytovaná do té doby podle zákona o spotřebitelském úvěru jen spotřebitelům i na podnikající fyzické osoby. Stalo se tak zákonem č. 186/2020 Sb. účinným od 24. 4. 2020. Tímto zákonem bylo do zákona o spotřebitelském úvěru vtěleno ustanovení § 122 odst. 5, podle kterého v případě úvěru poskytnutého fyzické osobě, která není spotřebitelem, nesmí souhrn výše smluvních pokut přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše odložené platby, peněžité zápůjčky, úvěru nebo obdobné finanční služby. Celkovou výší odložené platby, peněžité zápůjčky, úvěru nebo obdobné finanční služby se přitom podle § 3 odst. 2 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru myslí souhrn všech částek, jež jsou dány spotřebiteli (fyzické osobě) k dispozici. V tomto případě byla žalovanému přenechána částka 110 000 Kč a její součin s číslem 0,5 tedy představuje 55 000 Kč. Pokud by bylo lze uvedenou právní úpravu aplikovat na projednávaný případ, neměla by žalobkyně právo na vyšší částku úhrnu smluvních pokut, než je částka 55 000 Kč.

21. Soud si je vědom faktu, že uvedená právní úprava o limitaci plateb při prodlení vztahující se i na jiné fyzické osoby než spotřebitele, nabyla účinnosti až 24. 4. 2020. Na daný případ ji však podle přechodných ustanovení zákona č. 186/2020 Sb., aplikovat lze, neboť žalovaný se před účinností tohoto zákona, tj. přede dnem 24. 4. 2020 v prodlení neocitl, jak ostatně potvrzovala i sama žalobkyně v oznámení o vyčíslení zůstatku ze dne 18. 11. 2020. Již jen proto nebylo možné žalobkyni právo na zaplacení v tomto řízení požadované další smluvní pokuty přiznat 22. I kdyby ovšem nebylo možné popsanou právní úpravu § 122 odst. 5 z. č. 186/2020 Sb., účinnou od 24. 4. 2020 na daný případ aplikovat, nelze v projednávané věci ignorovat skutečnost, že předmětná právní úprava byla přijata coby reakce na společensky nepřijatelné jednání projevující se tím, že část poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, která již nemohla po zavedení ochrany spotřebitelů nadále provozovat legální podnikatelský model postavený na tom, že subjekt nepůjčuje s cílem vydělat na úrocích z řádného splácení úvěrů, ale profituje na sankcích, případně na zajištění nesplaceného úvěru, přesunula se od spotřebitelů k osobám samostatně výdělečně činným, kde i nadále tento model provozovala. Osoby samostatně výdělečně činné však mají mnohdy obdobné postavení vůči poskytovateli úvěru jako spotřebitel, a i ony jsou často v pozici slabší strany. I v případě osob samostatně výdělečně činných je dán jednoznačně zájem na tom, aby se nedostaly do dluhové pasti a aby se v důsledku aplikace prakticky ničím neomezených sankcí dluh nestal zcela nesplnitelným. Takové jevy jsou společensky nežádoucí a již v době sjednání smlouvy mezi stranami byly zjevně společensky nepřijatelné, když právě jejich existence vedla zákonodárce k přijetí právní úpravy, která je nakonec žádoucím způsobem eliminovala.

23. I kdyby tedy nebylo možné právní úpravu provedenou zákonem č. 186/2020 Sb. aplikovat na daný případ, a to pro zákaz zpětného působení zákona, lze k obdobnému (stejnému) výsledku podle přesvědčení soudu dojít za užití korektivu dobrých mravů. Jak konstatoval Ústavní soud v již citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 702/20 ze dne 3. 11. 2020, uplatnění korektivu dobrých mravů jako krajního prostředku korekce zásady autonomie vůle připadá v úvahu i v situacích, kdy se výkon práva projevuje nepřípustně v postavení některého subjektu závazkového vztahu navenek.

24. Již bylo sděleno, že žalobkyně v době uzavírání smlouvy s žalovaným zcela ignorovala jeho zjevnou neschopnost úvěr splácet, přičemž současně úplně rezignovala na prověření účelu, k němuž mají být přenechané peněžní prostředky vynaloženy. Peníze tedy žalovanému přenechala se zřejmým a z její strany nikterak blíže eliminovaným rizikem, že jí nebudou včas a řádně vráceny. Namísto toho, aby své úsilí zaměřila do zvýšení jistoty vrácení přenechané částky, zejména bedlivějším zkoumáním úvěruschopnosti žalovaného, soustředila se na sjednání kumulovaných sankcí pro případ prodlení žalovaného s úhradou dluhu. Výsledkem takového počínání žalobkyně je stav, kdy při přenechání pouhých 110 00 Kč požaduje nyní na žalovaném zaplacení částky téměř 620 000 Kč s příslušenstvím, když přihlédneme k tomu, co jí již bylo přiznáno ve směnečném řízení. Žalobkyně se tedy chovala, a zejména nyní se vznesením požadavku na zaplacení další smluvní pokuty v úhrnné výši 200 000 Kč chová způsobem natolik společensky nepřijatelným, že na něj musel zákonodárce reagovat právní úpravou limitující platby pro případ prodlení i u jiných fyzických osob než u spotřebitelů. Její požadavek na zaplacení této smluvní pokuty tak představuje výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy, a proto mu nelze dopřát v tomto řízení právní ochrany (§ 1 odst. 2 o. z., § 2 odst. 3 o. z.).

25. Žalovaný navíc v písemném vyjádření k žalobě mimo jiné poukazoval na nepřiměřenost nyní požadované smluvní pokuty, a to opět s přihlédnutím k tomu, co bylo na straně jedné žalobkyní žalobci poskytnuto a co již bylo na straně druhé doposud žalobkyni z tohoto smluvního vztahu přiznáno. Má-li soud ve smyslu ustanovení § 2051 o. z. posoudit přiměřenost nyní uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 ze dne 11. 1. 2023), je zřejmé, že tento nárok je při všech shora učiněných zjištěních zjevně nepřiměřený, když je současně zřejmé, že žalobkyni již přiznané nároky, a to i na zaplacení smluvních pokut v úhrnné výši téměř 100 000 Kč (tj. 98 448 Kč) plně saturují a spíše násobně převyšují všechny, byť jen v úvahu přicházející škody žalobkyni nesplácením zápůjčky žalovaným způsobené. To navíc v situaci, kdy žalobkyně sama peněžní prostředky žalovanému přenechala, ač bylo zjevné, že je nejspíše nebude schopen dohodnutým způsobem vrátit. Podle přesvědčení soudu je tak na místě žalobkyní uplatňovanou smluvní pokutu moderovat (snížit), přičemž v rozsahu, ve kterém jí již byla přiznána je zjevně postačující a další smluvní pokuta ve výši 200 000 Kč je proto zcela nepřiměřená, a i proto nelze žalobkyni vůči žalovanému právo na její zaplacení přiznat.

26. Soud proto dospěl k závěru, že žaloba je zcela nedůvodná a jako takovou ji v celém rozsahu zamítl.

27. Žalovaný byl ve věci plně úspěšný, a proto by mu byla žalobkyně podle 142 odst. 1 o. s. ř. povinna plně nahradit jím účelně vynaložené náklady řízení. Žalovaný se však práva na jejich náhradu výslovně vzdal, a proto soud toto právo nepřiznal žádnému z účastníků.