38 C 71/2021-170

Rubrum

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 4 101,46 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba se do částky 2 800 Kč zamítá.

II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 1 301,46 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 1 301,46 Kč od 25. 3. 2020 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou uzavřela dne 5. 3. 2018 na dobu 30 měsíců (s možností prolongace) smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny, na jejímž základě dodávala elektřinu do odběrného místa žalované. Současně se žalovaná zavázala za odebranou cenu platit sjednanou cenu, neuhradila však kupní cenu za elektřinu odebranou v období od 8. 7. 2019 do 21. 2. 2020 ve výši 1 301,46 Kč. Ke dni 4. 3. 2020 došlo k odstoupení žalobkyně od smlouvy z důvodu opakovaného neplnění platebních povinností ze strany žalované (neuhrazením záloh za měsíce prosinec 2019 a leden 2020) a žalované byla dále účtována smluvní pokuta ve výši 2 800 Kč (400 Kč měsíčně do konce trvání smlouvy).

2. Ve svém doplňujícím vyjádření žalobkyně dále uvedla, že ujednání o smluvní pokutě jsou obsažena v samotné smlouvě na první straně v odstavci„ Ostatní ujednání“, s odkazem na rozhodnutí krajských soudů i Nejvyššího soudu je smluvní pokuta sjednána platně. Výše 400 Kč za každý kalendářní měsíc do sjednaného ukončení smlouvy není zjevně nepřiměřená, žalobkyni vzniká předčasným ukončením smlouvy škoda v případě, kdy cena komodity (elektřina i plyn obchodovány na velkoobchodním trhu v EUR) poklesne oproti ceně v době akceptace nabídky zákazníkem (v důsledku změny kurzu CZK/EUR). Nakoupený objem energie (odpovídající tzv. důvodně očekávané spotřebě zákazníka na celé období trvání smlouvy) tak bude prodán (realokován na jiné zákazníky) se ztrátou a škoda žalobkyni vzniká rovněž v souvislosti s marně vynaloženými provizemi pro zprostředkovatele a finančními bonusy za uzavření smlouvy poskytovanými zákazníkům u některých produktů až ve výši 1 500 Kč. Důvodně předpokládaná spotřeba energie zákazníkem jako zákonný pojem zakládá legitimní očekávání žalobkyně i vzhledem k § 11a odst. 9 energetického zákona, které stanoví povinnost sjednávat zálohové platby nejvýše v rozsahu důvodně předpokládané spotřeby energie. Konkrétní výši škody nelze v každém jednotlivém popřípadě určit s ohledem na nemožnost předpovědět budoucí vývoj cen, proto je jediným (a na českém trhu standardním) způsobem ošetření rizika stanovení smluvní pokuty, k čemuž žalobkyně přiložila modelový příklad vzniku škody. Smluvní pokuta nezakládá s ohledem na výhody poskytované zákazníkovi (mj. jistotu neměnné ceny po dobu trvání smlouvy) nerovnováhu práv nebo povinností stran a obdobná ujednání (s výší sankce za předčasné ukončení smlouvy až 10 000 Kč) jsou součástí většiny smluv o sdružených službách dodávky uzavíraných dodavateli energií, přičemž o nich informují různé organizace zabývající se ochranou spotřebitelů, tištěná média i televize.

3. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Soud má za zjištěné, že na základě smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny sjednané mezi žalovanou a žalobkyní (v té době pod jménem RWE Energie, s.r.o.) dne 5. 3. 2018 na dobu 30 měsíců od 19. 3. 2018 (s prolongací o dalších 24 měsíců, pokud nedojde k písemnému oznámení o ukončení nejméně 40 dnů předem) se žalobkyně zavázala jako prodávající dodávat do odběrného místa na adresu [adresa žalované] Smlouvu nebylo možné vypovědět, zákazník (žalovaná) byl oprávněn písemně odstoupit od smlouvy v případě podstatného porušení povinností z ní vyplývajících ze strany RWE (žalobkyně) či v případě nesouhlasu s navrhovanou změnou smluvních podmínek. V Ostatních ujednáních smlouvy jsou uvedeny smluvní sankce, mj. pokuta ve výši 400 Kč za každý kalendářní měsíc i jeho část následující po dni ukončení dodávky elektřiny do konce doby trvání smlouvy (vč. případné prolongace) jako náhrada škody vzniklé RWE neodebráním pro zákazníka nasmlouvané elektřiny a 100 Kč za prodlení s jakoukoliv platbou vyplývající ze smlouvy přesahující 10 dní. Současně žalovaná udělila žalobkyni jako obchodníkovi pro komoditu elektřina plnou moc k provedení veškerých právních jednání souvisejících se změnou dodavatele včetně ukončení stávajícího smluvního vztahu pro uvedené odběrné místo. Dne 21. 7. 2019 byl žalované vystaven plán záloh a plateb na období od 18. 7. 2019 do 17. 7. 2020 s výší měsíční zálohy 940 Kč. V důsledku prodlení s úhradou částky 1 860 Kč sestávající ze záloh splatných dne 15. 12. 2019 (820 Kč) a 15. 1. 2020 (940 Kč) a smluvní pokuty ve výši 100 Kč byla žalovaná v oznámení ze dne 27. 1. 2020 informována o ukončení dodávky elektřiny v případě neuhrazení pohledávky do 3. 2. 2020. Pokuta ve výši 2 800 Kč (400 Kč za každý ze 7 započatých měsíců do konce smluvního období dne 19. 9. 2020) za předčasné, resp. neoprávněné ukončení smlouvy dne 21. 2. 2020 byla žalované v důsledku porušení sjednaných podmínek vyúčtována dne 23. 2. 2020 se splatností dne 4. 3. 2020 a žalobkyně žalované rovněž zaslala odstoupení od smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny ze dne 4. 3. 2020. Téhož dne byla žalované za odběr elektřiny v období od 18. 7. 2019 do 21. 2. 2020 (v souvislosti s ukončením smlouvy) vyúčtována se splatností 24. 3. 2020 částka 1 301,46 Kč (spotřeba s mj. systémovými službami, podporou výkupu z OZE a činností operátora trhu po odečtení uhrazených záloh 1 280,78 Kč a smluvní pokuta ve výši 100 Kč za pozdní platbu, odečten přeplatek 79,32 Kč) a ke dni 30. 3. 2020 byla v předžalobní upomínce uvedena celková dlužná částka 7 820,68 Kč sestávající částek z faktur splatných ve dnech 4. 3. 2020 (1 301,46 Kč) a 24. 3. 2020 (2 800 Kč).

5. Podle ustanovení § 50 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ energetický zákon“), smlouvou o sdružených službách dodávky elektřiny se zavazuje výrobce elektřiny nebo obchodník s elektřinou dodávat výrobci elektřiny, jehož zařízení je připojeno k distribuční soustavě na hladině nízkého napětí, nebo zákazníkovi elektřinu a zajistit na vlastní jméno a na vlastní účet související službu v elektroenergetice a zákazník nebo výrobce se zavazuje zaplatit výrobci elektřiny nebo obchodníkovi s elektřinou cenu za dodanou elektřinu a cenu související služby v elektroenergetice.

6. Soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli ve smyslu ustanovení § 50 odst. 2 energetického zákona smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny, v níž se žalobkyně jako dodavatelka zavázala žalované dodávat elektřinu za podmínek stanovených ve smlouvě a schválených obchodních podmínek. Žalovaná však, ačkoliv odebrala v rozhodném období od 18. 7. 2019 do 21. 2. 2020 od žalobkyně elektřinu a bylo jí tak ze strany žalobkyně plněno, neuhradila splatnou kupní cenu za vyúčtování elektřiny v celkové výši 1 201,46 Kč ani smluvní pokutu požadovanou žalobkyní za pozdní úhradu smluvních plateb ve smyslu § 2048 o. z. ve výši 100 Kč Částku 1 301,46 Kč žalovaná doposud neuhradila, proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl.

7. Evropský soudní dvůr ve svých rozhodnutích (z novějších např. rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR- Finance s.r.o. v. GK) připomíná ustálenou judikaturu, podle které jsou vnitrostátní soudy povinny vykládat normy vnitrostátního práva v co největším možném rozsahu eurokonformně (v souladu s předpisy evropského práva). [obec] konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, vzaly v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použily metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí.

8. Podle článku 12 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019 /944 ze dne 5. června 2019, o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o změně směrnice 2012 /27/ (dále jen„ směrnice ze dne 5. 6. 2019“) členské státy zajistí, aby alespoň zákazníkům v domácnostech a malým podnikům nebyly účtovány žádné poplatky související se změnou dodavatele.

9. Podle článku 12 odst. 3 směrnice ze dne ze dne 5. 6. 2019 mohou členské státy dodavatelům nebo účastníkům trhu vykonávajícím služby agregace odchylně od odstavce 2 povolit účtování poplatků za ukončení smlouvy zákazníkům, kteří z vlastní vůle ukončí smlouvu na dodávky elektřiny za pevnou cenu na dobu určitou před uplynutím sjednané doby, pokud jsou tyto poplatky součástí smlouvy, již zákazník z vlastní vůle uzavřel, a zákazník je před uzavřením smlouvy o těchto poplatcích jasně informován. Tyto poplatky musí být přiměřené a nesmějí přesáhnout přímou hospodářskou ztrátu, kterou dodavatel nebo účastník trhu vykonávající služby agregace utrpěl v důsledku vypovězení smlouvy zákazníkem, včetně nákladů na případné investice v rámci balíčku nebo na služby, které již byly zákazníkovi poskytnuty jako součást plnění smlouvy. Důkazní břemeno týkající se výše přímé hospodářské ztráty nese dodavatel nebo účastník trhu vykonávající služby agregace a přípustnost poplatků za ukončení smlouvy sleduje regulační orgán nebo jiný příslušný vnitrostátní orgán.

10. Podle článku 71 směrnice ze dne ze dne 5. 6. 2019 uvedou členské státy v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu mj. s článkem 12 do 31. 12. 2020.

11. Podle § 1813 o.z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle ust. § 1815 o.z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 580 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Žalobkyně dále požadovala po žalované ve smyslu § 2048 o. z. smluvní pokutu ve výši 2 800 Kč jako náhradu škody za stanovenou dobu trvání smlouvy včetně prolongace. Smlouvu nebylo možné vypovědět, pouze od ní odstoupit v případě porušení podmínek ze strany žalobkyně či nesouhlasu se změnou smluvních podmínek.

13. Soud dále konstatuje, že zákonodárce dosud shora citovanou směrnici ze dne 5. 6. 2019 neimplementoval (patrně tak učiní až v rámci nového energetického zákona), v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 5. 10. 2004 ve spojených věcech C -397/01 až C -403-1 se na ni však žalovaná může odvolat vzhledem k tzv. přímému účinku norem evropského práva. V daném případě se jedná o poplatek za ukončení smlouvy zákazníkovi (žalované), který z vlastní vůle (nehrazením domluvených plateb, s nimiž byl srozuměn) ukončil smlouvu na dodávky elektřiny za pevnou cenu na dobu určitou (do 21. 11. 2020) před uplynutím sjednané doby. Za situace, kdy ještě nedošlo k implementaci citované směrnice, je tak obecný soud jediným orgánem veřejné moci, který může„ povolit“ účtování poplatku (sankce za předčasné ukončení odběru podle smlouvy na dobu určitou v podobě smluvní pokuty) ve smyslu čl. 12 odst. 3 směrnice, soud tak může učinit jedině formou eurokonformního výkladu práva, zdejší soud pak má za to, že uvedené mantinely výkladu neumožňují použití obecného přístupu k účtování smluvních pokut a již vůbec ne k účtování pokut mezi podnikatelskými subjekty.

14. Žalobkyně nijak původně nedokládala přímou hospodářskou ztrátu způsobenou ukončením smlouvy, pouze zavádějícím způsobem zmiňovala předpokládanou měsíční spotřebu na základě dosavadních spotřeb odběratele a spojovala pojem legitimní očekávání s vymezením možnosti sjednat zálohové platby nejvýše v rozsahu důvodně předpokládané spotřeby energie dle § 11a odst. 9 energetického zákona. Toto ustanovení je však nutné vykládat z pohledu ochrany spotřebitele jako určitý strop chránící před libovůlí dodavatele energií při stanovení měsíčních záloh v nepřiměřené výši. Původní argumentace zcela pomíjela, že účtovaná cena energií ve vyúčtování neodpovídá a odpovídat nemůže čistému zisku (navíc jen potenciálnímu, neboť u odběratele může dojít i ke snížení spotřeby a odběratel se ani standardně nezavazuje k odběru určitého minimálního množství energie). V doplněné argumentaci předložila žalobkyně výpočty s uvedením ceny komodity nakoupené v určitém čase, k datu uzavření smlouvy, s porovnáním k datu ukončení smluvního vztahu a tvrzenou cenou, kterou by měla žalobkyně obdržet při prodeji nespotřebované komodity na volném trhu (s cenou výrazně nižší). Výpočet žalobkyně se může jevit sofistikovaně, ale je spíše zavádějící než relevantní, pomíjí (není podstatné, zda vědomě či nevědomě) další podstatné aspekty pro výpočet tvrzené ztráty, není např. zřejmé, proč žalobkyně nemůže prodat komoditu jiným zákazníkům se smlouvou na dobu neurčitou, u nichž přirozeně nerezervuje takové zásoby komodity (pro nedostatek poptávky, nedostatek skladovací kapacity nebo z jiného důvodu), nebo proč žalobkyně prodává na právě na trhu, kde dosahuje nevýhodné ceny. Žalobkyni nelze upírat právo zohlednit potenciální výkyv v ceně komodity při stanovení ceny pro koncového zákazníka, avšak nemělo by se tak bez dalšího dít prostřednictvím preventivního zakotvení smluvní pokuty. Samotný rozdíl v ceně komodity při jejím nákupu a následně při realokaci či prodeji je (i s přihlédnutím k tvrzení žalobkyně o vázanosti na směnný kurz CZK/EUR) toliko spekulativní, pozdější cena tak může být paradoxně vyšší. Lze souhlasit se žalobkyní, že v současné době existuje ve vztahu ke spotřebitelům všeobecná dostupnost informací (ať již ze zpravodajských relací či od konkrétních sdružení zabývajících se ochrannou spotřebitelů). Vzhledem k široké nabídce dodavatelů energií jsou tak spotřebitelé kromě výsledné ceny často zaměřeni též na kvalitu služeb a bude-li pro ně nabídka žalobkyně lákavá např. z důvodu fixní ceny, může žalobkyně případný rozdíl v rámci nové smlouvy dorovnat, aniž by spotřebitel svůj zájem přehodnotil. Pokud by tedy měla být zodpovědně posuzována přiměřenost sankce, bylo by třeba měsíční sazbu 400 Kč porovnávat s přímou hospodářskou ztrátou, výsledný poměr by byl přirozeně (s ohledem na to, co cenu energie tvoří) ještě mnohem výraznější v neprospěch odběratele. Soud proto nemohl žalobkyni přiznat její nárok na smluvní pokutu.

15. Ohledně tvrzených poskytovaných finančních bonusů za uzavření smlouvy soud podotýká, že např. poskytovatelé služeb elektronických komunikacích na základě smluv běžně poskytují zákazníkům podmíněné slevy na zařízení a následně se u soudu domáhají jejich vrácení vzhledem k nedodržení podmínky vázanosti. Procesní úspěch při uplatnění takového nároku je samozřejmě závislý na prokázání, že k poskytnutí slevy skutečně došlo a zákazník si byl její podmíněnosti vědom.

16. Soud připomíná, že způsob ujednání smluvních pokut v rámci smlouvy uzavřené mezi účastnicemi je porušením práv žalované jako spotřebitele, a to zejména jejího práva na srozumitelnost, přehlednost a logické uspořádání smluvních ujednání. V posuzovaném případě je ujednání o smluvní pokutě obsaženo (byť na úvodní straně) v ostatních ujednáních, což může vyvolávat dojem, že se jedná o ujednání vedlejší, nepodstatné. Jednotlivé částky pak jsou obsaženy ve zhuštěném, pro průměrného spotřebitele složitě formulovaném textu. Nerovnováha v právech a povinnostech spotřebitele je dána i tím, že pro případ porušení povinnosti dodavatelem (žalobkyní) není ve smlouvě sjednána žádná sankce v podobě smluvní pokuty. Takový aspekt nerovnováhy by sám o sobě k závěru o nepřípustnosti smluvní pokuty nestačil, v projednávané věci činily měsíční zálohy 820 Kč, resp. 940 Kč (faktická spotřeba za měsíc byla v ceně okolo 820 Kč), smluvní pokuta pak 400 Kč za měsíc. Výše pokuty a plnění poskytnutého žalobkyní dle soudu naznačuje, že pokuta je zjevně nepřiměřená, a to i s ohledem na to, že částka záloh či celkové ceny za spotřebovanou energii přece nečiní (ušlý) zisk žalobkyně, ale ve výše uvedeném smyslu je tvořena mnoha dalšímu položkami (např. systémové služby, podpora výkupu z OZE a činnost operátora trhu), z nichž zisk (případně další náklady) žalobkyně tvoří jen určitou část.

17. K řešení této problematiky obecnými soudy lze odkázat na závěry (nikoli judikatorní, ale přesvědčivé) obsažené v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 69 Co 77/2019, v němž krajský soud konstatoval, že v případě smluvní pokuty zakládající významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele jde v souladu s § 1813 o.z. o zakázané ustanovení, k němuž se podle § 1815 o.z. nepřihlíží a nepřichází tak v úvahu pokutu ve smyslu § 2051 o.z. moderovat. Otázku, zda ujednání ve spotřebitelské smlouvě nemá zneužívající charakter, soud zkoumá z úřední povinnosti, v tomto směru lze odkázat jak na gramatický a logický výklad textu ust. § 1815 o.z (ke zneužívající klauzuli by se snad mohlo přihlížet pouze v případě, že by se jejího použití výslovně dovolal samotný žalovaný jako spotřebitel), tak již výše naznačený eurokonformní výklad s ohledem na judikaturu Evropského soudního dvora, který vyžaduje, aby národní soud ex offo zkoumal zneužívající charakter klauzule, a tím vyrovnával nerovnost fakticky existující při řízení mezi spotřebitelem a profesionálem (rozsudek SDEU C -243/08 Pannon GSM, nebo C -618/10 Banco Espanol de Crédito).

18. Soud proto ze všech shora uvedených důvodů neshledal nárok žalobkyně na zaplacení částky 2 800 Kč (pokuta za porušení povinnosti žalovanou) důvodným a do této výše žalobu zamítl.

19. Soud považuje za vhodné vyjádřit se i k argumentaci žalobkyně v obsáhlém doplnění žaloby, žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp.zn. 23 Cdo 1192/2019 vztahující se k možnosti uložení smluvní pokuty po odstoupení od smlouvy. Toto rozhodnutí je odlišné od původní ustálené a navíc ještě poměrně nedávné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz naposledy např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019 sp. zn. 32Cdo 636/2019), je ale zřejmé, že ke změně došlo zejména s ohledem na koncepci smluvní pokuty a ochranu autonomie vůle v novém občanském zákoníku. Jak ale i sama žalobkyně uvádí, jí citované rozhodnutí se týkalo sporu mezi podnikateli, nikoli sporu mezi podnikatelem a spotřebitelem, uvedený judikát neřešil a ani nemohl řešit aspekty ochrany spotřebitele. Aplikovat závěry tohoto rozhodnutí bez dalšího i na nerovný vztah mezi podnikatelem (žalobkyně) a spotřebitelem (žalovaná) je již argumentem zcela zavádějícím a nepřípadným, dle zdejšího soudu by jeho akceptace znamenala ignorovat ochranu práv spotřebitele, která se vyvíjí v civilizované Evropě v posledních několika desítkách let.

20. Žalobkyně dále odkazuje na 14 rozhodnutí odvolacích soudů, z jejich odůvodnění dovozuje, že její nárok na smluvní pokutu je oprávněný, neboť podle ní byly před těmito soudy projednávány skutkově obdobné případy, v rámci své argumentace pak připomíná ust. § 13 o.z. a očekává, že zdejší soud by měl rozhodnout obdobně. K tomu lze uvést, že legitimní očekávání, resp. právo na spravedlivý proces je institutem poněkud komplexnějším, než jak by bylo možné dovozovat z prostého výkladu tohoto ustanovení podávaného žalobkyní. Je totiž problematické a vlastně téměř nerealizovatelné, aby soud byl vázán jakýmkoli jednotlivým výkladem jiného soudu stejného či vyššího stupně (jiný okresní či nikoli nadřízený odvolací soud), který by mohl být např. excesivní, náhodný nebo nedostatečně odůvodněný (ostatně na to pamatovalo znění původního obecného zákoníku občanského v ust. § 12 zákona č. 946/1811 Sb.). Soud je při současné právní úpravě (která je přece jen odlišná od zmíněné úpravy přijaté před více než 200 lety) povinen vycházet z judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Soudního dvora Evropské unie a respektovat judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, stejně jako nesmí ignorovat svá rozhodnutí vydaná v obdobných věcech (viz k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp.zn. III.ÚS 1687/17), soud je pak případné změny povinen náležitě odůvodnit. Opačný přístup, spočívající v povinnosti soudu vyrovnávat se se stovkami rozhodnutí jiných obecných soudů prvního stupně by byl technicky velmi obtížný či přímo nemožný (i když absence úplné databáze rozhodnutí obecných soudů je problémem státu, který účastníkovi řízení nelze přirozeně klást k tíži) a ve výsledku v podstatě nesmyslný. Citované ustanovení má sloužit především k ochraně legitimního očekávání účastníka řízení, který zná jiné rozhodování ve svých či obdobných věcech, nikoli zejména ke sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů prvního stupně prostřednictvím výběru vhodných rozhodnutí jiných soudů právním zástupcem účastníka řízení. Ani zdejší soud ani právní zástupce žalobkyně nemají nástroje ke zjištění, jaká je celková tendence v rozhodovací činnosti všech obecných soudů prvého a druhého stupně (nelze např. jednoduše zjistit, zda desítky jiných soudů prvého stupně, jejichž rozhodnutí právní zástupce nepředložil, nerozhodují zcela odlišně), ke sjednocování rozhodovací činnosti slouží jiné prostředky v rámci právního řádu: zejména již výše zmíněná judikatura soudů nejvyšších. Tolik argument formální, z hlediska obsahu žalobkyní předložených 14 rozhodnutí (které nemají, jak bylo již výše uvedeno u jiného rozhodnutí krajského soudu, judikatorní povahu) musí zdejší soud upozornit, že ne všechna rozhodnutí se zabývala smluvní pokutou za předčasné ukončení smlouvy, v žádném z uvedených rozhodnutí nebyla navíc otázka přiměřenosti smluvní pokuty řešena z hlediska eurokonformního výkladu ve vztahu podnikatel - spotřebitel, ani z hlediska takového výkladu s ohledem na citovanou směrnici (s ohledem na dataci uvedených rozhodnutí z let 2016 – 2020 ani ve velké části z nich být řešena nemohla). Zdejší soud má pak za to, že legitimní očekávání žalobkyně dnes vydaným rozhodnutím neporušil, smluvní pokutu za předčasné ukončení smlouvy již žalobkyni nepřiznal opakovaně, navíc soud podrobně odůvodňuje, proč na ní žalobkyně nárok mít nemůže.

21. Ve smyslu § 1970 o. z. soud přiznal žalobkyni úroky z prodlení, a to v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěch žalobkyně ve věci byl pouze částečný, konkrétně byla čistě aritmeticky z 68,3 % neúspěšná. Žalovaná se neúčastnila jednání před soudem ani se nijak nevyjadřovala k návrhu, a tedy jí žádné náklady nevznikly, proto jí soud náhradu nákladů nepřiznal.

Poučení