38 C 80/2019 - 372

Rubrum

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Chaloupkovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému č. 1: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] žalované č. 2: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupené advokátem [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] pro zaplacení 599 231,55 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žalovaná č. 2, společnost [právnická osoba]., je povinna zaplatit žalobkyni 171 188,55 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně od 9. 7. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná č. 2 společnost [právnická osoba]., je povinna zaplatit žalobkyni 388 043 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně od 9. 7. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba se zcela zamítá vůči 1. žalovanému.

IV. Žaloba se zamítá vůči 2. žalované do výše 40 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 14. 2. 2019 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 559 231,55 Kč za dobu od 14. 2. 2019 do 8. 7. 2019.

V. Žalovaná č. 2, společnost [právnická osoba]., je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 117 728,42 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

VI. Žalobkyně nemá nárok na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému č.

1.

VII. Žalovaný č. 1 nemá nárok na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni.

VIII. Žalovaná č. 2, společnost [právnická osoba]., je povinna zaplatit České republice k rukám Okresního soudu Plzeň – město na náhradě nákladů vynaložených státem částku ve výši 5 847 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

IX. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice k rukám Okresního soudu Plzeň – město na náhradě nákladů vynaložených státem částku ve výši 418,54 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 25. 2. 2019 (viz č.l. 3 – 6) se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému č. 1 povinnost zaplatit jí částku ve výši 599 231,55 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že v roce 1999 podstoupila operaci dělohy, v operační ráně se vyvinul Schlofferův tumor, který jí byl diagnostikován v roce 2014. Dne 25. 2. 2016 provedl žalobkyni žalovaný č. 1 operační zákrok, a to abdominoplastiku spojenou s liposukcí a odstraněním Schlofferova tumoru. Za operaci zaplatila žalobkyně žalovanému č. 1 v hotovosti částku 40 000 Kč a obdržela od něj vystavený pokladní doklad. Dne 27. 2. 2016 byla žalobkyně po provedení zákroku propuštěna do domácího ošetřování, neobdržela však žádnou lékařskou zprávu. Od 29. 2. 2016 si žalobkyně opakovaně naměřila horečku, při převazu dne 4. 3. 2016 bylo patrné zarudnutí rány, žalovaný č. 1 jí však odkázal ohledně antibiotické léčby na praktického lékaře. Ošetřena u žalovaného č. 1 byla ještě dne 7. 3. 2016 a 11. 3. 2016 a vzhledem ke zhoršení jejího zdravotního stavu a vysoké horečce vyhledala ošetření na chirurgii ve [Anonymizováno] [adresa]. Tam byla nejdříve ošetřována ambulantně (podstoupila 2 ambulantní zákroky), následně prodělala 1 zákrok pod narkózou a byla hospitalizována. V důsledku komplikovaného hojení se u ní vyvinula pupeční kýla, která musela být řešena dalším operačním zákrokem. V době podání žaloby žalobkyně sice již měla zhojené jizvy, ale estetickou úroveň považovala za nízkou, žalobkyně byla omezena v obvyklém způsobu života, po operaci ji opustil partner, není schopna řady aktivit. Žalobkyně se obrátila i na Policii ČR, ale v době podání žaloby nebyla o vývoji tohoto řízení informována. Nárok, který žalobkyně uplatnila u soudu, se opíral o znalecký posudek vypracovaný [tituly před jménem] [jméno FO], který ohodnotil nárok na bolestné na 646,8 bodů odpovídajících částce 171 188,55 Kč, ztížení společenského uplatnění pak bylo znaleckým posudkem vyčísleno na částku 388 043 Kč. Žalobkyně pak dále žádala vrátit zaplacenou úplatu za poskytnutou zdravotní péči ve výši 40 000 Kč.

2. Podáním doručeným soudu dne 5. 5. 2019 ( viz. č. l. 18 - 19) žalovaný č. 1 namítl nedostatek své pasivní legitimace s odůvodněním, že není poskytovatelem zdravotní péče, tím mohla být jen společnost žalované č. 2 prostřednictvím svých zaměstnanců, jejímž je žalovaný č. 1 jednatelem a společníkem. Dále pak popřel tvrzení žalobkyně a namítl, že žádné trestní řízení s ním vedeno nebylo, věc byla postoupena orgánům České lékařské komory a navíc mu orgány Policie ČR byla protiprávně odňata zdravotnická dokumentace vztahující se k žalobkyni. Žalovaný č. 1 proto navrhl zamítnutí žaloby.

3. V reakci na námitky žalovaného č. 1 žalobkyně podáním doručeným soudu dne 15. 5. 2019 (č.l. 23 až 24) namítla, že žalovaný č. 1 vystupoval vůči žalobkyni jako poskytovatel zdravotnické péče, když vystavil žalobkyni výdajový pokladní doklad znějící na jeho jméno a nijak žalobkyni neinformoval, že by neměl tímto poskytovatelem být on, ale žalovaná č.

2. Dále namítla, že neobdržela žádnou zdravotní dokumentaci. S ohledem na argumentaci žalovaného č. 1 však žalobkyně navrhla, aby bylo připuštěno přistoupení žalované č. 2 jako dalšího účastníka do řízení dle § 92 o. s. ř.

4. Žalovaný č. 1 podáním doručeným soudu dne 3.6.2019 (č.l. 28) namítl, že informace ohledně osoby, která vstupovala do právního vztahu se žalobkyní, měla žalobkyně včas a uvedl, že namítne promlčení nároku žalobkyně vůči žalované č. 2.

5. Usnesením zdejšího soudu ze dne 18. 6. 2016 č.j. 38 C 80/2019-125 bylo připuštěno přistoupení žalované č. 2 jako dalšího účastníka do řízení. K odvolání žalovaného č. 1 (č.l. 128 až 129) pak Krajský soudu v Plzni usnesením ze dne 21. 8. 2021 č.j. 15 Co 249/2019-142 usnesení zdejšího soudu potvrdil. Usnesení nabylo právní moci dne 18. 9. 2019.

6. Podáním doručeným soudu dne 15. 11. 2019 (č.l. 149 - 150) pak žalovaná č. 2 uvedla, že nárok žalobkyně neuznává, namítla, že nebylo žalobkyní dostatečně tvrzeno, v čem byl postup žalované č. 2 při provedené operaci v rozporu s poznatky lékařské vědy a ohledně pooperační péče uvedla, že není pravdou, že by odmítla aplikovat antibiotickou léčbu, pravdou je, že pouze upozornila žalobkyni na to, že by se jednalo o další hrazenou léčbu, kterou však žalobkyně nechtěla hradit. Popřela též, že by bylo pravdivé tvrzení žalobkyně, že by jí nebyla poskytována řádná pooperační péče. Další postup, kdy vyhledala žalobkyně péči ve [Anonymizováno] [adresa] označila za její svobodné rozhodnutí. Následné vyčíslení bolestného a ztížení společenského uplatnění a předpokladů pro vznik nároku včetně popisu stavu žalobkyně a jejích omezení považovala žalovaná č. 2 za irelevantní, neboť nebyl dle jejího názoru dostatečně prokázán předpoklad spočívající v porušení povinnosti žalované č.

2. Žalovaná č. 2 současně namítla promlčení nároku žalobkyně uplatněného žalobou. Navrhla proto zamítnutí žaloby.

7. Při jednání dne 21. 5. 2020 (viz č.l. 181 a násl.) a následně pak usnesením ze dne 8. 6. 2020 č.j. 38 C 80/2019 – 188 pak byli účastníci poučeni ve smyslu § 118a odstavec 1, 3 o.s.ř. a § 118b o.s.ř. Lhůta pro doplnění tvrzení a důkazních návrhů byla stanovena na 30 dnů od doručení usnesení a koncentrace řízení pak nastala skončením prvního jednání ve věci samé.

8. Žalobkyně v návaznosti na tato poučení reagovala podáním doručeným soudu dne 9. 7. 2020 (viz č.l. 192 - 197). V něm žalobkyně doplnila svá skutková tvrzení vztahující se k uzavření smluvního vztahu se žalovanými, vyčíslení bolestného a ztížení společenského uplatnění, popsala komplikace, které musela po operačním zákroku řešit a vyjádřila se blíže i k uplatnění částky 40 000 Kč, kterou považovala buď za bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného č. 1, a nebo škodu, vyjádřila se i k tomu, kdy vytkla vady, vyjádřila se k okolnostem ustálení svého zdravotního stavu, k žalovanými předložené zdravotní dokumentaci a k námitce promlčení vznesené žalovanou č. 2 a namítla, že k jejímu uplatnění došlo v rozporu s dobrými mravy a zdůraznila, že ve smluvním vztahu vystupovala v pozici spotřebitele.

9. Žalovaní v podání doručeném soudu dne 15. 7. 2020 (č.l. 200 - 201) uvedli, že smlouva o poskytnutí lékařské péče byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou č. 2, jejímž jménem jednal žalovaný č. 1 jako její zaměstnanec. Namítli dále opětovně promlčení nároku žalobkyně vůči žalované č. 2, neprokázání vzniklé škody žalobkyní a nedostatek příčinné souvislosti mezi jednáním žalované č. 2 a eventuální škodou.

10. Soud zjistil z provedených důkazů následující skutkový stav. V roce 1999 prodělala žalobkyně dle svých tvrzení gynekologickou operaci (viz. účastnický výslech žalobkyně č.l. 209). Dne 10 května 2000 se stal žalovaný č. 1 lékařem atestovaným pro obor gynekologie a porodnictví druhého stupně. Dne 28. 1. 2002 žalovaný č. 1 obdržel na základě rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje (dále jen „KUPK“) povolení k provozování nestátního zdravotnického zařízení, které provozoval až do 18. 6. 2008 jako fyzická osoba pod firmou svého jména, rozhodnutím ze dne 17. 6. 2008 byla zrušena registrace tohoto zařízení. Dne 28. 6. 2010 bylo vydané rozhodnutí o registraci žalované č. 2 jako nestátního zdravotnického zařízení (viz rozhodnutí KUPK č.l. 242 a dokumenty obsažené v kopii spisu KUPK v přílohové obálce). Žalovaný č. 1 dne 1. 10. 2010 uzavřel se žalovaným č. 2 pracovní smlouvu, na základě které vykonával u žalované č. 2 pozici lékaře (viz č.l. 205, ale též seznam zdravotnických pracovníků obsažený v kopii spisu KUPK v přílohové obálce, v němž je označen jeho týdenní pracovní doba v rozsahu 40 hodin jako lékař a vedoucí lékař v rozsahu 6 hodin mimo jiné pro plastickou chirurgii) Žalovaný č. 1 je současně jednatelem a jediným společníkem žalované č. 2. (viz výpis z OR č.l. 141, tato skutečnost navíc není mezi účastníky sporná). Dne 14. 11. 2014 bylo při gynekologickém vyšetření žalované sděleno [tituly před jménem] [jméno FO], že se u ní vyskytl v jizvě po hysteroectomii Schofferův tumor cca 20 mm (viz č.l. 293), lékařská zpráva prokazující tuto skutečnost byla však vystavena až dne 5. 5. 2021. Dne 28. 1. 2016 se podrobila žalobkyně předoperačnímu vyšetření v interní ordinaci FN v Plzni pro GE – koloskopie s ARO asistencí, při kterém bylo zjištěno, že je schopna výkonu v celkové anestezii (viz č.l. 167). Na doporučení své známé paní [jméno FO] žalobkyně navštívila žalovaného č. 1 v zařízení žalovaného č. 2 na adrese [adresa] dne 15. 2. 2016 a při této schůzce se dohodli, že žalobkyně podstoupí operaci břicha, při které dojde k odstranění kůže a tukové tkáně tzv. abdominoplastice břicha (viz výslech svědkyně při jednání dne 13. 5. 2021 č.l. 306 a násl., účastnický výslech žalobkyně dne 17. 9. 2020 č.l. 208 a násl., částečně se jedná o nesporné skutečnosti v rozsahu domluvy o provedení operace). Zda věděl žalovaný č. 1 o Schlofferovu tumoru vyskytujícího se v místě operované části břicha, není z provedených důkazů jednoznačně prokázáno. Dne 25. 2. 2016 nastoupila žalobkyně do zařízení žalovaného č. 2, zaplatila do rukou žalovaného č. 1 v hotovosti částku 40 000 Kč, žalovaný č. 1 vystavil příjmový pokladní doklad, v němž uvedl údaje vztahující se k jeho osobě (viz č.l. 107), žalobkyně podepsala poučení jen ve vztahu k anesteziologii (viz č.l. 166) a nikoliv ve vztahu k chirurgickému zákroku (viz č.l. 165 rub (dokument je vystaven subjektem [Anonymizováno]) viz též vyjádření žalobkyně v rámci účastnického výslechu vztahující se k popření pravosti jejího podpisu s ohledem na grafický nesoulad podoby podpisu na listině s jejím vlastním podpisem, a téhož dne podstoupila operaci abdominoplastiky břicha, fakticky ji operoval žalovaný č. 1, narkózu podával a během operace poskytoval lékařské služby dr. [Anonymizováno] (viz č.l. 164-165 a 166). Do 27. 2. 2016 pobývala žalobkyně v zařízení žalované č. 2, zda byla v noci po operaci přítomna sestra či lékař neví, další den v pátek pak byla poučena žalovaným č. 1, že zdravotnický personál v zařízení nebude a sami si mají vzít v lednici večeři a pokud se zhorší její zdravotní stav, má kontaktovat žalovaného č. 1 na telefonním čísle, které jí předal napsané na lístku papíru. V zařízení pobývala na pokoji společně s paní [jméno FO] – [Anonymizováno]. Dne 27. 2. 2016 byla žalobkyně propuštěna ze zařízení žalovaného č. 2, neobdržela však žádné lékařské zprávy, ani propouštěcí zprávu, ani zprávu o průběhu operace a ošetření, žalovaný č. 1 ji prohlédl a vyměnil nádobu u drenu (viz účastnická výpověď žalobkyně). Ve dnech 1.,4.,7.,11 a 14.3. jsou zachyceny ve zdravotní dokumentaci, kterou do spisu založila žalovaná č. 2 (viz č.l. 156-160) kontroly žalobkyně u žalované č. 2, které prováděl žalovaný č.

1. Žalobkyně ve svém účastnickém výslechu a dále s odkazem na své poznámky na č.l. 47 uvedla, že kontroly proběhly jen ve dnech 4. 3. 2016 a 7. 3. 2016, na kontrolu dne 3. 3. 2016 se žalobkyně dostavila, nedostala se však do ordinace, čekala na žalovaného č. 1 na schodech, neboť žalovaný č. 1 nebyl přítomen a na telefonický dotaz jí sdělil, aby přišla následující den i přesto, že měla horečky přesahující 39 st. a nebylo jí dobře. V průběhu této doby se žalobkyni zhoršoval zdravotní stav, objevily se zvýšené teploty a následně horečky, místo operace bylo bolestivé. Žalobkyně žádala žalovaného č. 1, aby jí předepsal antibiotika, žalovaný tento postup odmítl s tím, že by si musela žalobkyně antibiotika zaplatit a doporučil jí, aby věc řešila se svým obvodním lékařem, nebo zašla či si zavolala pohotovost. Dne 16. 3. 2016 žalobkyně poprvé navštívila [Anonymizováno] [podezřelý výraz] v [Anonymizováno] (viz lékařská zpráva č.l. 50), rána byla vyčištěna, odstraněna nekrotická tkáň a odebrán stěr, rána byla označena za podminovanou, afebrilní, následně byla podána antibiotika. Žalobkyně zpočátku chodila jen na každodenní ambulantní ošetření, následně pak byla v době od 21. 3. 2016 do 2. 4. 2016 hospitalizována ve [Anonymizováno] v [Anonymizováno] a dne 29. 3. 2016 byla operována z důvodu provedení sekundární sutury (viz č.l. 156 až 160, 48 a násl). Na následné kontroly pak docházela ve dnech 5. 4. 2016, 7. 4. 2016, 10. 4. 2016, 19. 4. 2016, 21. 4. 2016 22. 4. 2016, 26. 4. 2016, 28. 4. 2016 a 3. 5. 2016, dne 22. 5. 2016 bylo konstatováno, že je rána již v pokročilejší fázi hojení, předpokládaná doba léčby ještě další 1 měsíc (viz č.l.48-62). Poslední kontrola proběhla dne 3. 6.2016 (viz č.l. 82). Dne 7. 4. 2016 navštívila žalobkyně psychiatra [tituly před jménem] [jméno FO], kterého navštěvovala i v minulosti (viz zpráva č.l. 52), který konstatoval, že se psychický stav žalobkyně se v důsledku komplikací spojených s operativním zákrokem, který podstoupila u žalovaného č. 2 zhoršil, má stavy úzkosti, depresivní symptomatologii, byla doporučena medikace a kontroly psychiatrem. V období od 1. 9. 2016 do 5. 9. 2016 byla žalobkyně opětovně hospitalizovaná v [Anonymizováno] v [Anonymizováno]. Důvodem byla operace kýly provedená dne 2. 9. 2016, která se vyvinula v jizvě po abdominoplastice. Poté na kontroly docházela žalobkyně až do 19. 9. 2016 (viz č.l. 63 - 64). Na opětovnou kontrolu k psychiatrovi se dostavila dne 6. 10. 2016, ze zprávy na č. l. 87 plyne, že depresivní ladění a úzkosti přetrvávají, stav je popsán jako těžký depresivní syndrom. Dne 16. 10. 2016 byla vyšetřena žalobkyně znalcem [tituly před jménem] [jméno FO], který ohledně jejího zdravotního stavu, postupu žalovaných při předoperační péči, operaci a pooperační péči a škody způsobené žalobkyni zpracoval znalecký posudek č. 146/42/2016 ze dne 17. 12. 2016 (viz č.l. 88-106), v němž zkonstatoval po zhodnocení veškerých podkladů, které v posudku zmiňuje, že s ohledem na skutečnost, že nebyla poskytnuta zdravotnické dokumentace, lze pouze usuzovat, že předoperační diagnózy byly Schlofferův tumor a venter pendulum, nemůže řádně posoudit, zda byla operace provedena optimálním způsobem, zda byla pooperační péče řádná, ale výslovně může uvést, že Schlofferův tumor je potenciálním zdrojem bakteriální infekce a spojení takového infikovaného ložiska s plánovaným aseptickým plastickým výkonem nemusí znamenat optimální řešení, výhodnější by bylo proto oddělit oba operační zákroky a po zhojení rány po prvním z nich (odstranění tumoru) přistoupit ke druhému zákroku. Komplikacím by bylo možné předejít též podáním antibiotik. Vymezil též pooperační komplikace a vztah mezi operací a současnými problémy žalobkyně spočívající v infekci v místě operační rány, dehiscence operační rány a sekundární hojení defektu a za důsledek operace považoval též pupeční kýlu, potíže spočívající v bolestech v tahu v jizvě, špatný estetický výsledek a psychické problémy žalobkyně s tou výhradou, že k nim se vyjadřuje jen okrajově v rozsahu své specializace a nenavyšuje proto pro účely ztížení společenského uplatnění vyčíslení újmy. Označil, které z důsledků mají trvalý ráz, a to jizvy, pocit bolestivosti v jizvě i omezení hybnosti, snížení fyzické výkonnosti a v rámci své kompetence též psychické problémy. Spojení obou operačních výkonů označil znalec za postup nevhodný, následnou pooperační léčbu pak za nesprávnou. V době vyšetření považoval znalec zdravotní stav žalobkyně již za ustálený. Bolestné znalec vyčíslil na 646,8bodu a uvedl, že postupoval dle Metodiky NS ČR, výši ztížení společenského uplatnění v souladu s citovanou Metodikou vyčíslil na částku 388 043 Kč a odůvodnil ji výpočtem tvořícím přílohu znaleckého posudku, v němž došel k závěru, že z výchozí rámcové částky ve výši 10 586 800 Kč odpovídá poškození zdraví žalobkyně 3,67%, tedy 388 043 Kč. Své závěry pak odůvodnil při provedeném výslechu při jednání dne 1.4.2021 (č.l. 285 a násl.) a dne 13.5.2021 (viz č.l. 301 a násl.). Ke znaleckému posudku soud dodává, že odbornost znalce [tituly před jménem] [jméno FO] [Anonymizováno] považuje soud za dostatečnou, znalec je zapsán v seznamu znalců pro obor zdravotnictví, odvětví zdravotnictví, specializace chirurgie a stanovení nemateriální újmy na zdraví a dle svého vyjádření kromě toho, že pracuje jako chirurg, účastní se též provádění plastických operací. Vizuelní podoba těla žalobkyně, resp. operativní zákrokem zasažené části, je zachycena na fotografiích (č.l. 108-124 spisu v černobílé podobě a na barevných fotografiích je pak zachycen v přílohové obálce žalobkyně) Z nich je patrná jednak délka a šířka řezu, následné jizvy a detaily řezu a jizvy. Soud s ohledem na odbornost problematiky neumí bez dalšího vyhodnotit skutkové závěry, soudu je však známo, že i tyto fotografie měl k dispozici znalec. V říjnu 2016 podala žalobkyně trestní oznámení na žalovaného č.

1. Ze spisu KŘPP MŘ [adresa], č.j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno], který je zapůjčen soudu a tvoří přílohu spisu je patrné, že dne 10.3.2017 byl žalovaný č. 1 vyzván k vydání zdravotní dokumentace mimo jiné vztahující se k žalobkyni (viz č. 68 policejního spisu) a dne 10. 3. 2017 pak tuto zdravotní dokumentaci vydal dobrovolně (viz č.l. 69-70). Obsah takto vydané zdravotní dokumentace obsažené v Policejním spise na č.l. 71-78 je totožný s dokumentací založenou žalovanými v tomto řízení 163-167 rub , dokumentace založená ve spis zdejšího soudu na č.l. 156-1690 o průběhu kontrol v policejním spise není. Ze zprávy OSZ [adresa] – město ze dne 31. 1. 2018 a z usnesení PČR KRPP, MŘ Policie [adresa] č. j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno] ze dne 31,1,2018 (viz č.l. 197 policejního spisu, č.l. 252-255 a 251 spisu zdejšího soudu) je patrné, že ve věci nebylo zahájeno trestní stíhání, že věc byla předána k vyřízení ČLK ke kárnému projednání s ohledem na skutečnost, že nelze objektivně konstatovat, zda došlo k naplnění skutkových podstat trestných činů, pouze bylo zjištěno, že nebyla řádně vedena zdravotní dokumentace v rozporu s vyhláškou č. 98/2012 Sb. Předžalobní výzva adresovaná právní zástupkyní žalobkyně jen žalovanému č. 1 byla odeslána dne 14. 2. 2019, žaloba vůči prvnímu žalovanému byla podána dne 25. 2. 2019 a s ohledem na procesní obranu žalovaného č. 1 byl návrh na přistoupení žalovaného č. 2 jako dalšího účastníka řízení podán dne 15. 5. 2019 u zdejšího soudu. Námitka promlčení vznesená žalovaným č. 2 byla uplatněna dne 15. 11. 2019. Z rozhodnutí čestné rady ČLK ze dne 9. 10. 2020 č. j. 17/25-001/0819 (viz č.l. 258 až 261 je patrné, že se žalovaný č. 1 dopustil disciplinárního provinění proti povinnostem dle § 9 odstavec 2 písmeno a) zákona č., 220/1991 Sb. spočívající v tom, že v rámci operace žalobkyně jakož i v předoperační a pooperační péči řádně nevedl zdravotnickou dokumentaci a absentující či nedostatečná zdravotnická dokumentace vyvolává pochybnosti o dodržení postupu na náležité odborné úrovni a tím není možné dodržení postupu lege artis ani potvrdit a ani vyvrátit. Stejným rozhodnutím bylo uloženo žalovanému č. 1 disciplinární opatření za zjištěné ve skutkové větě pospané pochybení – pokuta ve výši 10 000 Kč. Z výpovědí svědkyň [jméno FO], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] soud zjistil, že se všechny tři podrobily v časově obdobném období jako žalobkyně plastickým operacím u žalovaných a i ony měly následné komplikace, které musely řešit u jiných lékařů, i ony neměly jasno v tom, s kým vstupují do smluvního vztahu. Soud neprovedl důkaz výslechem svědkyně [Anonymizováno], neboť na jeho provedení žalobkyně již netrvala a soudu bylo navíc zřejmé, že svědkyně by se vyjadřovala ke skutečnostem obdobným jako tři vyslechnuté svědkyně. Dále pak soud neprovedl účastnický výslech žalovaného č. 1, neboť se k jednání, na kterém bylo provedení výslechu naplánováno, nedostavil a současně na svém výslechu již výslovně netrval. S ohledem na skutečnost, že účastník řízení musí se svým výslechem souhlasit, soud za tímto účelem již jednání neodročoval na jiný termín a důkazní návrh zamítl. Dále pak soud neprovedl důkaz výslechem osob, které o žalobkyni pečovaly, jednalo se o důkazní návrh žalovaných, který však nebyl v řádné koncentrační lhůtě žalovanými dostatečně určitě specifikován a co do konkrétních osob určen. I tento důkazní návrh byl tedy soudem zamítnut.

11. Podle § 1810 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále již jen OZ) Ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé.

12. Podle § 1811 OZ (1) veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva. (2) Směřuje-li jednání stran k uzavření smlouvy a tyto skutečnosti nejsou zřejmé ze souvislostí, sdělí podnikatel spotřebiteli v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před tím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku a) svoji totožnost, popřípadě telefonní číslo [tel. číslo] adresu pro doručování elektronické pošty nebo jiný kontaktní údaj, b) označení zboží nebo služby a popis jejich hlavních vlastností, c) cenu zboží nebo služby, případně způsob jejího výpočtu včetně všech daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, d) způsob platby a způsob dodání nebo plnění, e) náklady na dodání, a pokud tyto náklady nelze stanovit předem, údaj, že mohou být dodatečně účtovány, f) údaje o právech vznikajících z vadného plnění, jakož i o právech ze záruky a další podmínky pro uplatňování těchto práv, g) údaj o době trvání závazku a podmínky ukončení závazku, má-li být smlouva uzavřena na dobu neurčitou, h) údaje o funkčnosti digitálního obsahu, včetně technických ochranných opatření, a i) údaje o součinnosti digitálního obsahu s hardwarem a softwarem, které jsou podnikateli známy nebo u nichž lze rozumně očekávat, že by mu mohly být známy.

13. Podle § 1812 odstavec 1) OZ lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.

14. Podle § 2099 OZ věc je vadná, nemá-li vlastnosti stanovené v § 2095 a 2096. Za vadu se považuje i plnění jiné věci. Za vadu se považují i vady v dokladech nutných pro užívání věci.

15. Podle § 2615 OZ (1) dílo má vadu, neodpovídá-li smlouvě. (2) O právech objednatele z vadného plnění platí obdobně ustanovení o kupní smlouvě. Objednatel však není oprávněn požadovat provedení náhradního díla, jestliže předmět díla vzhledem k jeho povaze nelze vrátit nebo předat zhotoviteli.

16. Podle § 2618 OZ soud nepřizná objednateli právo z vadného plnění, neoznámil-li objednatel vady díla bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistil nebo při náležité pozornosti zjistit měl, nejpozději však do dvou let od předání díla, a namítne-li zhotovitel, že právo bylo uplatněno opožděně.

17. Podle §2636 OZ (1) smlouvou o péči o zdraví se poskytovatel vůči příkazci zavazuje pečovat v rámci svého povolání nebo předmětu činnosti o zdraví ošetřovaného, ať již je jím příkazce nebo třetí osoba. (2) Příkazce zaplatí poskytovateli odměnu, je-li to ujednáno; to neplatí, stanoví-li jiný právní předpis, že se péče o zdraví hradí výlučně z jiných zdrojů.

18. Podle § 2638 OZ poskytovatel srozumitelně vysvětlí ošetřovanému zamýšlené vyšetření i navrhovanou péči o zdraví; po příslušném vyšetření poskytovatel vysvětlí ošetřovanému jeho zdravotní stav a péči o zdraví i při dalším postupu. Žádá-li o to ošetřovaný, podá mu poskytovatel vysvětlení v písemné formě.

19. Podle § 2643 OZ poskytovatel postupuje podle smlouvy s péčí řádného odborníka, a to i v souladu s pravidly svého oboru 20. Podle § 2645 OZ poskytovatel odpovídá za to, že splní své povinnosti s péčí řádného odborníka; k ujednáním, která to vylučují nebo omezují, se nepřihlíží.

21. Podle § 574 OZ na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.

22. Podle § 584/1 OZ (1) týká-li se omyl vedlejší okolnosti, kterou ani strany neprohlásily za rozhodující, je právní jednání platné, ale osoba uvedená v omyl má vůči původci omylu právo na přiměřenou náhradu.

23. Podle § 2910 OZ škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

24. Podle § 2913 OZ (1) poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit. (2) Povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí.

25. Podle 620 OZ okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.

26. Podle 636 OZ právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.

27. Podle § 2 zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování se poskytovatelem zdravotních služeb se rozumí fyzická nebo právnická osoba, která má oprávnění k poskytování zdravotních služeb podle tohoto zákona.

28. Podle § 4 odstavec 5) zákona č. 372/2011 Sb. náležitou odbornou úrovní se rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti.

29. Podle § 28 odstavec 2) zákona č. 372/2011 Sb. Pacient má právo na poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni.

30. Soud dospěl k následujícímu právnímu hodnocení. Předně se soud zabýval otázkou aktivní a pasivní legitimace. Vzhledem k tomu, že lékařský zákrok byl proveden na těle žalobkyně a je to tedy ona, která byla ohrožena škodou, je jednoznačně aktivně legitimovanou k podání žaloby. Otázka pasivní legitimace byla již poněkud složitější s ohledem na duplicitu subjektů, vystupujících na druhé smluvní straně. Smluvní partnerem mohl to být 1. žalovaný, který byl žalobkyni jako lékař doporučen, který s žalobkyní také hovořil, objednal ji, vystavil příjmový pokladní doklad, převzal od žalobkyně za lékařský zákrok hotovostní platbu a žalobkyni též sám operoval a je současně též lékařem a osobou, která je v oboru plastické chirurgie vzdělána a disponuje VŠ diplomem a je navíc jediným jednatelem a společníkem žalované č. 2, není však osobou oprávněnou poskytovat zdravotní služby ve smyslu zákona č. 372/2011 Sb. Smluvním partnerem mohla být ale i žalovaná č. 2, která je společností provozující nestátní zdravotnické zařízení na adrese [adresa], které má povolení od KÚPK k poskytování zdravotních služeb ve smyslu zákona č. 372/2011 o zdravotních službách a s ohledem na uzavřenou pracovní smlouvu se žalovaným č. 1 je též jeho zaměstnavatelem. Soud se tedy nejdříve musel zabývat tím, zda a mezi kým vznikl případně závazkový vztah, jaký byl jeho obsah (dohodnutá či z obecně závazných právních předpisů plynoucí práva a povinnosti stran) a zda došlo některým z nich k porušení povinnosti z takového smluvního závazkového vztahu. Skutkové okolnosti ohledně této otázky byly mezi účastníky téměř nesporné. Skutkový stav je popsán shora, nicméně soud považuje s ohledem na úvahu, kterou provedl za vhodné zopakovat, že bylo prokázáno, že žalobkyně na doporučení své známé svědkyně [jméno FO] v jejím doprovodu navštívila zdravotnické zařízení provozované žalovanou č. 2 a v její provozovně jednala s 1. žalovaným, se kterým se na operaci dohodla. V té době žalobkyně neřešila, s kým jedná, zda jejím smluvním partnerem je fyzická osoba [Jméno žalovaného], a nebo společnost, kterou založil, je jejím jednatelem a společníkem a případně zaměstnancem. Poslední informaci ani žalobkyně neměla možnost sama zjistit. Současně tyto skutečnosti nepovažovala žalobkyně za podstatné, za podstatné považovala, kdo ji bude fakticky operovat a kdy (žalobkyně operaci podstoupit chtěla, dokonce si ji dala jako dárek k narozeninám). Žalobkyně vystupovala při jednání v pozici spotřebitele ve smyslu § 419 OZ a soud považuje za prokázané a žalovanými ani nesporované, že od žalovaného č. 1, s nímž jako jediným fakticky jednala, neobdržela žádné informace, a to nejen o lékařském zákroku, jeho rizicích a následcích, nutnosti předoperačních vyšetření a opatření, průběhu rekonvalescence apod. (tedy v rovině medicínské), ale neobdržela ani řádné informace ohledně subjektu, který s ní vstupuje do smluvního závazkového vztahu. Tímto postupem byla porušena její práva jako spotřebitele a navíc tím byl porušen i ustanovení § 4 odstavec 5 a § 28 odstavec 2 Zákona o zdravotnických službách č. 372/2011 Sb. Jediné, co bylo dohodnuto, byl termín operace, místo jejího provedení, jaká (typově) operace bude provedena a za jakou úplatu. Následně se k operaci žalobkyně dostavila, operace byla 1. žalovaným v provozovně 2. žalovaného provedena, ještě před jejím provedením převzal 1. žalovaný v provozovně 2. žalovaného od žalobkyně peníze a vystavil příjmový pokladní doklad se svým jménem. Bylo ale současně prokázáno, že 1. žalovaný byl v pracovněprávním vztahu k žalované č. 2 a současně byl v pozici statutárního orgánu 2. žalované. Bylo též prokázáno, že 2. žalovaná byla nestátním zdravotnickým zařízením a disponovala povolením KÚPK, žalovaný č. 1 nikoliv. Pokud tedy byla uzavřena smlouva ve smyslu § 2636 OZ o péči o zdraví, pak k jejímu uzavření muselo dojít mezi žalobkyní a 2. žalovanou, neboť jednání žalovaného č. 1 s ohledem na plnění jeho pracovních povinností a povinností statutárního orgánu je nutné přičítat žalované č. 2 a nejednalo se současně o žádný exces (vybočení) z jeho pracovních povinností a povinností statutárního orgánu. Žalovaný č. 1 neměl navíc evidentně vůli uzavřít se žalobkyní smlouvu sám jako fyzická osoba, jako lékař, jeho úmyslem nebylo sám sebe zavázat ve smluvním vztahu se žalobkyní, byť je třeba velmi důrazně vytknout jeho chování absolutní nedostatek poučení, informování žalobkyně a porušení povinností, které jako statutární orgán podnikatelského subjektu vůči spotřebitelce měl. Soud aplikoval ustanovení §§ 1810 a 1811 OZ a § 2, 4 odstavec 5 a 28 odstavec 2 zákona č. 372/2011 Sb. ve spojení s § 2638 OZ a přihlédl při tom k ustanovení § 1812 OZ, využil příznivější výklad pro žalobkyni jako spotřebitelku. Soud aplikoval též § 574 OZ podle kterého je potřeba na právní jednání hledět spíše jako na platné, než neplatné a § 584 odstavec 1 OZ a dospěl k závěru, že žalovaným č. 1 vyvolaný omyl u žalobkyně není možné považovat za omyl podstatný, byť se jednalo o omyl v osobě, s níž uzavírá žalobkyně smluvní vztah. Pro žalobkyni totiž bylo podstatné, kdo jí bude operovat, ale kdo s ní uzavírá smlouvu, nijak neřešila, byť v situaci, kdy by byla pozornější, by jí nemohlo uniknout, že se nachází v zařízení, které se názvem obchodní firmy od žalovaného č. 1 odlišuje. Tento omyl proto soud posoudil jako omyl o vedlejší okolnosti a neplatnost smlouvy z něj nedovodil. Soud proto dospěl k závěru, že smlouva dle § 2636 OZ byla uzavřena platně mezi žalobkyní a žalovanou č. 2, jejímž jménem žalovaný č. 1 vystupoval. S ohledem na tento závěr proto soud žalobu zamítl výrokem III. vůči žalovanému č. 1.

31. Žalovaný č. 2 namítl promlčení nároku žalobkyně. Soud vyšel z ustanovení § 620 OZ, které stanoví počátek 3 leté subjektivní promlčecí doby tak, že se odvíjí od vědomosti poškozeného o škodě a o osobě povinné k její náhradě. U nároku na náhradu za bolest i za ztížení společenského uplatnění počíná běžet promlčecí doba až okamžikem, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil, resp. kdy došlo poprvé k možnosti posouzení ztížení společenského uplatnění. Otázka počátku běhu promlčecí doby je již judikaturou vyšších soudů ustálená (viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 23/83, sp. zn. 25 Cdo 3196/2010). Pro účely vyčíslení bolestného a ztížení společenského uplatnění v případě pracovního úrazu se dokonce toto pravidlo promítlo i do nařízení vlády č. 276/2015 Sb. Závěr o ustálení zdravotního stavu je sice závěrem skutkovým a závisí na vyjádření lékaře (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3228/2014, sp. zn. 21 Cdo 2724/2020, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000), soudem zjištěný skutkový stav se však opírá o závěry znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] (viz odpověď znalce pod body 2.3.10. a 2.3.

3. č.l. 98 a 100) podle kterého v době vyšetření již byl zdravotní stav žalobkyně ustálen, ale pupeční kýla byla považována za důsledek operace žalovanými. Soud tento závěr považuje za správný, neboť k ustálení stavu žalobkyně nemohlo dojít před tím, než proběhla kontrola zdravotního stavu žalobkyně po následné operaci ve [Anonymizováno] [adresa] dne 17. 5. 2016 (viz čl. 68 spisu), resp. s ohledem na operaci pupeční kýly vzniklé v důsledku hojení po operaci provedené žalovanou č. 2 k ustálení nemohlo dojít dříve, než po operaci provedené v září 2016. Pokud pak žalobkyně uplatnila nárok vůči žalované č. 2 podáním – návrhem na přistoupení 2. žalované do řízení dne 15. 5. 2019, subjektivní promlčecí doba trvající 3 roky nemohla uplynout. Soud nad rámec této úvahy navíc uvádí, že by přicházelo v úvahu též odepření právní ochrany uplatněné námitce promlčení z pohledu nesouladu vznesení této námitky s dobrými mravy dle § 2 odstavec 3 Občanského zákoníku, neboť soud bere v úvahu okolnosti tohoto případu, zejména pak soud musí zohlednit porušení informační povinnosti ze strany žalované č. 2, uvedení žalobkyně v omyl ohledně subjektu, který s ní smlouvu uzavírá apod. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1729/2014, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, sp. zn. 26 Cdo 45/2010, a nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I ÚS 548/11). K promlčení nároku žalobkyně tedy nedošlo.

32. Následně se soud věnoval tomu, zda byly dostatečně prokázány a zda byly naplněny veškeré předpoklady odpovědnosti za škodu žalované č.

2. Žalobkyně uplatnila nárok z právního důvodu odpovědnosti za škodu ve smyslu § 2913 OZ. Předpoklady odpovědnosti podle tohoto ustanovení jsou: protiprávní jednání, vznik škody (tedy uplatněné bolestné a ztížení společenského uplatnění) a příčinná souvislost mezi vzniklou a vyčíslenou škodou a protiprávním jednáním. Mezi předpoklady odpovědnosti dle § 2913 není zahrnuto zavinění, na rozdíl od předpokladů odpovědnosti za škodu vzniklou v důsledku porušení zákonné povinnosti dle § 2910 OZ.

33. Předně se soud věnoval otázce, zda došlo k porušení povinnosti žalované č.

2. Pokud totiž soud dospěl k závěru, že byla platně uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou č. 2 úplatná smlouva ve smyslu § 2636 OZ, plynula z takto uzavřené smlouvy povinnost poskytovatele (žalované č. 2) pečovat o zdraví žalobkyně, resp. provést dohodnutý zákrok a poskytnout vhodnou pooperační péči. Soud se tedy předně zabýval tím, zda došlo k protiprávnímu jednání žalovanou č. 2, tedy zda ze strany žalované č. 2 došlo k nesprávně provedenému lékařskému zákroku. Tato povinnost plyne z ustanovení § 2643 odstavec 1 OZ, dle kterého musí poskytovatel postupovat v souladu s pravidly svého oboru, tedy s péčí řádného odborníka (tento pojem odpovídá často používanému pojmu lege artis (náležitá odborná úroveň)) a plyne též přímo ze zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách (viz. §4 odstavec 5 a §28 odstavec 2 citovaného zákona). V zásadě důkazní břemeno ohledně prokázání existence všech předpokladů odpovědnosti za škodu včetně prokázání toho, že žalovaný č. 2 postupoval non lege artis leží na poškozeném, tedy na žalobkyni. Ústavní soud však ve svém nálezu sp. zn. I ÚS 3937/18 vyhlášeném dne 7. května 2020 uvedl, že „……pacient nebude pro své materiálně značně nevýhodné postavení ve srovnání s postavením lékaře obvykle schopen předložit veškeré důkazy na podporu svých tvrzení, tak je tomu zejména v situacích, kdy některý z předpokladů odpovědnosti za škodu může být prokázán jen či zejména za pomoci zdravotní dokumentace, kterou však disponuje žalovaný – poskytovatel lékařských služeb. Ten má v daném sporu převahu, a proto by měla být pacientova práva chráněna důsledněji. S tím bývá spjata také otázka obrácení důkazního břemene v případě, že jedna strana sporu zmařila provedení důkazu a protistrana se tím ocitla v důkazní nouzi, neboť nebyla schopna prokázat svá skutková tvrzení. Zdravotnické zařízení nemůže procesně těžit z nedostatků ve vedení zdravotnické dokumentace.“ Obdobný přístup lze dovodit i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2793/2014. V dané skutkové situaci bylo prokázáno, že žalovaná č. 2 nevedla řádně zdravotnickou dokumentaci týkající se poskytované zdravotní péče a zdravotního stavu žalobkyně, provedené operace, předoperačního stavu i následného léčení včetně pooperační péče. Tento závěr učinil jednak policejní orgán na podkladě vyjádření znalce, který se nemohl vyjádřit k postupu žalovaného č. 1 právě pro nedostatečně vedenou zdravotnickou dokumentaci. Stejný závěr učinil orgán České lékařské komory, který dospěl k závěru, že žalovaný č. 1 porušil své povinnosti tím, že řádně lékařskou dokumentaci nevedl. Argument žalovaných, že došlo k zásahu do (či snad žalovanými naznačované částečné ztrátě) dokumentace v době poté, kdy byla předána policejnímu orgánu, nebyl prokázán, neboť dokumentace byla žalovaným č. 1 na výzvu policejního orgánu vydána zcela dobrovolně a je součástí policejního spisu ve stejném rozsahu, v jakém je založena ve spisu u zdejšího sudu. Nelze ani pominout tvrzení žalobkyně, že dokument s názvem Informovaný souhlas o provedení chirurgického zákroku (viz č.l. 165 rub) žalobkyně nepodepsala a navíc je vystaven zcela jiným subjektem odlišným od žalovaného č. 2 ([Anonymizováno]), nelze pominout ani nesoulad mezi žalovanými předloženou dokumentací s účastnickou výpovědí žalobkyně ohledně žalovanými poskytované následné pooperační péče (četnost kontrol, neošetření žalobkyně z důvodu nepřítomnosti žalovaného č. 1). Soud již shora dospěl k závěru, že jednání žalovaného č. 1 lze přičítat žalované č.

2. Žalovaná č. 2 byla soudem řádně poučena, že tvrzení o tom, že postupovala lege artis, musí prokázat. Pokud pak bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaný č. 1 jednající jménem žalované č. 2 nevedl řádně dokumentaci a byl soudem upozorněn na obrácení důkazního břemene ohledně tvrzení účastníků, byla to právě žalovaná č. 2, která měla unést důkazní břemeno o tom, že zvolila řádný postup v souladu se svými povinnostmi, tedy lege artis. Žalovaná č. 2 ale důkazní břemeno o postupu lege artis neunesla. V řízení bylo navíc znaleckým posudkem prokázáno, že jak operační postup, tak i pooperační péče nebyla řádná, při operaci nebylo zcela vhodně zvoleno zkombinování odstranění Schlofferova tumoru a abdominoplastiky a v rámci pooperační péče zvolila žalovaná č. 2 slovy znaleckého posudku nesprávný postup, který vedl ke zhoršení zdravotního stavu žalobkyně a nutnosti vyhledat péči v jiném zařízení. Tento postup byl zcela zjevně nutností (při vysokých 39 stupňů přesahujících horečkách a bolestech a s ohledem na zjištěnou rozsáhlejší nekrózu tkáně soud nepochybuje o nutnosti lékařského ošetření), nikoliv svobodná volba žalobkyně. Sporné sice zůstalo, zda žalovaní věděli o existenci Schlofferova tumoru, soud však tuto nevědomost přičítá k tíži žalovaného č.

2. Soud má za prokázané, že se u žalobkyně Schlofferův tumor v místě operace v době před operací vyskytoval. Soud však opětovně hodnotil nedůsledně vedenou zdravotní dokumentaci a liknavý přístup žalovaného č. 1 jednajícího jménem žalovaného č. 2 včetně toho, že jím nebyla provedena řádná poučení žalobkyně, nevyptal se důsledně žalobkyně na zdravotní stav, nebylo jí doporučeno řádné předoperační vyšetření. To vše způsobilo, že se soud ocitl v důkazní nouzi o vhodném či nevhodném postupu žalované č. 2 při operaci. Soud tedy dospěl k závěru, že pasivně legitimovaná žalovaná č. 2 neprokázala, že její postup byl tzv. lege artis, tedy že postupoval s péčí řádného odborníka. S ohledem na obrácení důkazního břemen tak soud dospěl k závěru, že první předpoklad odpovědnosti za škodu byl naplněn.

34. Dalším předpokladem odpovědnosti za škodu je vznik škody. Žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení peněžité náhrady vyvažující vytrpěnou bolest a další nemajetkovou újmu spočívající v tzv. ztížení společenského uplatnění. Soud vyšel z ustanovení §§ 2956 a 2958 Občanského zákoníku a ze znaleckého posudku vypracovaného [tituly před jménem] [jméno FO], kterým byly oba nároky vyčísleny. Soud dále vyšel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1564/20, ve kterém jsou shrnuta obecná východiska nároku na náhradu škody způsobené na zdraví i postup, který musí zvolit soudy při jejich aplikaci na konkrétní případ následovně: a) Obecná východiska Zdraví patří mezi nejvýznamnější faktory ovlivňující kvalitu lidského života, je jedním ze základních předpokladů pro požívání ostatních práv (srov. Koch, I. E. Human Rights as Indivisible Rights, Leiden: Martinus Nijhoff Publishers, 2009, str. 59). Ústavní soud v minulosti judikoval, že právo na zdraví je jako prvek ústavního statusu jednotlivce garantováno hlavou druhou, oddílem prvním Listiny; zdraví je součástí fyzické integrity člověka a jako takové je chráněno čl. 7 odst. 1 Listiny zaručujícím nedotknutelnost osoby a jejího soukromí [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2253/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 3/72 SbNU 41)]. Právo na zdraví je dovozováno taktéž z čl. 8 Úmluvy, který v pojetí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zahrnuje také tělesnou a duševní integritu (srv. rozsudek ESLP ve věci Trocellier proti Francii ze dne 5. 10. 2006, č. 75725/01). Podle judikatury ESLP v sobě právo na respektování soukromého života dle čl. 8 Úmluvy zahrnuje i pozitivní závazky státu. Tyto závazky mohou zahrnovat nutnost přijmout určitá opatření i v oblasti vztahů mezi jednotlivci navzájem (rozsudek ve věci Hajduová proti Slovensku ze dne 30. 11. 2010, č. 2660/03). V případě závažných zásahů do sféry chráněné čl. 8 Úmluvy může být nezbytné, aby poškozená osoba měla k dispozici prostředky trestního práva …………. V ostatních případech postačí existence účinných civilněprávních prostředků (srv. např. rozsudek ve věci Codarcea proti Rumunsku ze dne 2. 6. 2009, č. 31675/04). Ve vztahu k výši náhrad za újmu na zdraví ESLP dovodil, že poškozenému musí být poskytnuto odškodnění vhodné a dostatečné, tj. v případě peněžitého odškodnění v adekvátní výši. Porušení čl. 8 Úmluvy tak podle judikatury ESLP nebylo napraveno v případě, kdy byla sice stěžovateli poskytnuta dlouhodobá bezplatná lékařská péče, náhrada nemajetkové újmy však byla přiznána v nedostatečné výši (rozsudek ve věci G. B. a R. B. proti Moldavsku ze dne 18. 12. 2012, č. 16761/09). Na judikaturu ESLP navázal Ústavní soud, který v nálezu sp. zn. IV. ÚS 444/11 ze dne 5. 12. 2012 (N 200/67 SbNU 573) dospěl k závěru, že závazek státu zajistit ochranu zdraví jednotlivce se projevuje nejen v oblasti veřejnoprávní, tj. zakotvením trestněprávní úpravy, která sankcionuje protiprávní jednání třetích osob, ale i v soukromoprávní oblasti, a to zakotvením povinnosti škůdce nahradit poškozenému utrpěnou újmu na zdraví. V náhradě jakékoli újmy, a to i újmy na zdraví, je zapotřebí vidět i jakési ‚pokračování‘ práv. Skrze uplatnění nároku na náhradu újmy pokračuje subjektivní právo (na zdraví) nebo právní statek či hodnota (zdraví), z jehož porušení škoda vzešla (srv. výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 2253/13). Dojde-li k zásahu do zdraví člověka, a tedy do jeho tělesné a duševní integrity, obvykle není možné zajistit nápravu uvedením do původního stavu. Kromě toho, že taková náprava nemusí být s ohledem na tělesné a duševní dispozice lidí obecně možná, jsou zásahy do zdraví člověka typicky spojeny s bolestí či jiným duševním strádáním, u nichž není uvedení do původního stavu ani teoreticky představitelné. Aby byla ochrana, kterou soudní moc poskytuje právu na tělesnou a duševní integritu podle čl. 7 odst. 1 Listiny, skutečná a účinná, je třeba vycházet z toho, že původce újmy je povinen tuto újmu plně nahradit. Z práva na ochranu tělesné a duševní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny tedy plyne princip úplné náhrady újmy, majetkové i nemajetkové, tomu, kdo utrpěl újmu na zdraví [srv. nálezy sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99) a sp. zn. II. ÚS 4100/19 ze dne 14. 5. 2020]. b) V rovině hodnocení konkrétního případu je pak třeba respektovat, že § 2956 občanského zákoníku, podle kterého „vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy“, nezakotvuje samostatnou skutkovou podstatu náhrady nemajetkové újmy (srv. MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894 – 3081. Praha: Leges, 2018, str. 980-981). Náhrada újmy při ublížení na zdraví je upravena v § 2958 občanského zákoníku, který stanoví, že „při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“ Podle § 2958 občanského zákoníku je nutné kompenzovat veškerou nemajetkovou újmu způsobenou ublížením na zdraví plně a spravedlivě. Občanský zákoník tím odstraňuje původní problematickou dvojkolejnost uplatňování nároků pramenících z téhož škodného jednání formou žaloby na náhradu škody na zdraví a žaloby na náhradu za zásah do osobnostních práv. Ustanovení § 2958 občanského zákoníku je speciální vůči § 2956 občanského zákoníku a pro případy újmy na přirozených právech člověka ve formě ublížení na zdraví stanoví v kontrastu k obecnému § 2951 odst. 2 občanského zákoníku formu odškodnění nemajetkové újmy v penězích. Při výkladu ustanovení o náhradě újmy na zdraví je třeba zohledňovat základní zásady občanského zákoníku zakotvené v jeho úvodních ustanoveních, které tvoří hlavní výkladové směrnice celého právního předpisu. Podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku „soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.“ Důvodová zpráva k tomu uvádí, že myšlenkové ukotvení občanského zákoníku spočívá „v respektu k osobnosti člověka jako svobodného individua způsobilého žít podle svého a rozhodovat o svých soukromých záležitostech samostatně“. Důraz je tedy kladen na člověka, jeho zájmy a jeho výsostné právo prožívat svůj život podle svého.

29. Odškodnění nemajetkové újmy způsobené ublížením na zdraví zahrnuje podle § 2958 tři varianty (dílčí nároky) náhrad: bolestné, náhrada za ztížení společenského uplatnění a náhrada dalších nemajetkových újem. Za předchozí právní úpravy (§ 444 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) se jako újma na zdraví odškodňovalo bolestné a ztížení společenského uplatnění; při vyčíslení náhrady újmy se postupovalo podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „vyhláška č. 440/2001 Sb.). V souvislosti s přijetím občanského zákoníku byla tato vyhláška zrušena; k jejímu zrušení zákonodárce v důvodové zprávě konstatoval: „opouští se myšlenka, že by sazebník výše náhrad měl a priori stanovit zákon nebo dokonce podzákonný právní předpis, aby se tak zjednodušilo rozhodování soudů […] Soukromý život je nekonečně variabilní a snaha po jeho nivelizaci v záležitostech tak navýsost individuálních jako jsou bolest, důsledky újmy na zdraví pro další budoucnost postiženého nebo ztráta blízkého člověka není důvodná“. Na druhou stranu vzhledem ke značné neuchopitelnosti subjektivního prožívání újmy na zdraví je objektivizující přístup k jejímu odškodňování pochopitelný a přijímaní různých pomůcek k vyčíslení náhrady újmy běžné v řadě evropských zemí (srv. MELZER, F., DOLEŽAL, T. § 2958 Náhrada při ublížení na zdraví a při usmrcení. In: MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894 – 3081. Praha: Leges, 2018, str. 995).

30. V návaznosti na přijetí nové právní úpravy a zrušení vyhlášky č. 440/2001 Sb. Nejvyšší soud přijal za účelem snazší objektivizace náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění Metodiku Nejvyššího soudu k § 2958 občanského zákoníku (dostupná na www.nsoud.cz, dále jako „metodika Nejvyššího soudu“ či pouze „metodika“). V oblasti bolestného metodika zachovává bodové hodnocení a etiologický přístup vycházející z klasifikace bolestivých stavů podle postižení jednotlivých orgánů či částí těla a vyjadřující tělesné a duševní strádání v souvislosti se zásahy do zdraví. V oblasti náhrady za ztížení společenského uplatnění metodika opouští bodový systém a na základě ztráty funkčních schopností jednotlivce se snaží zohlednit zdravotní újmě přiřazený rozsah omezení. Klasifikační mechanismus je značně složitý, zohledňuje různé životní oblasti, aktivity a zapojení do všedního života a společnosti; výše náhrady se pak určuje jako procento z výchozí rámcové částky kolem 10 000 000 Kč. Je však třeba poznamenat, že ve vztahu k náhradě za ztížení společenského uplatnění vnímá právní úprava jednotlivce v podstatě jako součást společnosti a dost dobře nemůže „pokrýt“ jeho vnitřní, na fungování ve společnosti relativně nezávislé mentální procesy. V souladu s výše uvedeným důrazem na právo člověka žít svůj život podle svého a imperativ plného a spravedlivého odškodnění újmy na zdraví zavedl občanský zákoník v § 2958 vedle bolestného a ztížení společenského uplatnění novou složku nemajetkové újmy na zdraví, tzv. další nemajetkové újmy. Od přijetí občanského zákoníku se vedou odborné diskuze ohledně vymezení tohoto pojmu. Podle komentářové literatury mohou mít další nemajetkové újmy formu psychické bolesti nebo jiných duševních útrap. Při určování výše zadostiučinění za duševní útrapy se bere za východisko člověk s běžným, obvyklým emocionálním způsobem prožívání různých životních situací. Mezi konkrétní duševní útrapy spojované s ublížením na zdraví komentář řadí například strach o život (v případě těhotné ženy strach o zdraví nenarozeného dítěte), úzkost v době léčení (z dalšího průběhu léčby, strach z komplikací 8 II. ÚS 1564/20 nebo z další operace), starost o budoucnost (strach z následků zranění), duševní deprese během léčby, šok ze zranění, odloučení od rodiny (zvláště od dětí či od rodičů) v průběhu dlouhé hospitalizace, potrat, pocit méněcennosti apod. [BEZOUŠKA, Petr. § 2958 Náhrada nemajetkové újmy při ublížení na zdraví. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 1703]. Další autorský kolektiv komentáře k občanskému zákoníku považuje za důležité, že se jedná o nepříznivé dopady do sféry poškozeného, které nejsou bolestivé a nemají trvalý charakter [VOJTEK, P. § 2958 Náhrada nemajetkové újmy při ublížení na zdraví. In: ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. (§ 2521-3081). 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 1108]. Velký komentář upozorňuje, že kategorie dalších nemajetkových újem je velmi různorodá a je na soudech, aby tyto újmy v konkrétních případech identifikovaly a ohodnotily, je však třeba vycházet z toho, že by tyto újmy měly být objektivizovatelné, např. lékařským posudkem (MELZER, F., DOLEŽAL, T. § 2958 Náhrada při ublížení na zdraví a při usmrcení. In: MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894 – 3081. Praha: Leges, 2018, str. 1005). Městský soud v Praze například v rámci kategorie dalších nemajetkových újem odškodnil složité vypořádání se s následky zranění (rozsudek sp. zn. 49 T 5/2016 ze dne 31. 5. 2016). Nejvyšší soud se v nedávném judikátu pokusil tuto kategorii újmy definovat a konstatoval, že „další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví ve smyslu § 2958 občanského zákoníku jsou spojeny se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru, nýbrž jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru“ (rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 ze dne 11. 1. 2017, publ. pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Za okolnosti, které nenastávají pravidelně a zvyšují intenzitu utrpěné újmy, Nejvyšší soud považuje nečekaně závažné komplikace spojené s léčením, jakož i nemožnost zúčastnit se důležitých nevšedních událostí jako je například plánovaná pracovní či studijní stáž nebo rodinná oslava. Další nemajetkovou újmou může podle Nejvyššího soudu být i potrat způsobený psychickým otřesem. Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že bolest je třeba vnímat v tzv. širším smyslu, tedy jako bolest fyzickou i jako duševní strádání. Nejvyšší soud k výkladu pojmu další nemajetkové újmy zastává restriktivní přístup, neboť má za to, že nepřiměřené rozšíření kategorie dalších nemajetkových újem by vedlo k vynětí standardních situací z rámce odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Lze shrnout, že kategorii dalších nemajetkových újem Nejvyšší soud obsahově přiřazuje k bolestnému (trvalé následky a trvalá omezení běžného života jsou samostatnou kategorií újmy a odškodňují se v rámci ztížení společenského uplatnění). V rámci bolestného je třeba podle Nejvyššího soudu odškodnit veškeré fyzické i psychické strádání způsobené újmou na těle a související běžné obtíže spojené s léčením této újmy na těle. Za další nemajetkovou újmu tedy Nejvyšší soud považuje pouze mimořádné okolnosti související buď se závažnými zdravotními komplikacemi spojenými s léčením, nebo s nevšedními životními událostmi, kterých se poškozený nemohl zúčastnit. Na citovaný rozsudek podrobně reagovala doktrína. L. Tichý ve svém článku Ke čtyřem základním otázkám nemajetkové újmy uvádí, že „bolestí lze rozumět subjektivní negativní či nepříjemný pocit, jenž je spojen s poruchou běžného fungování fyziologických procesů. Takový stav označujeme jako fyzickou bolest; nachází-li se příčina takového stavu v psychice člověka, jde o bolest psychickou označovanou 9 II. ÚS 1564/20 zákonodárcem za duševní útrapy.“ Tichý upozorňuje, že současná právní úprava považuje za plně odškodnitelnou i bolest psychickou, ta však není, na rozdíl od bolesti fyzické upravena v metodice Nejvyššího soudu, a autor uzavírá, že „zřejmě proto, že fyzická bolest jako významná forma nemajetkové újmy byla v českém právu tradičně relativně dobře vymezena (viz tabulkové úpravy bolestného vztahující se pouze či téměř jen na fyzickou bolest), je další kategorie nemajetkové újmy, zakotvená v § 2958, totiž další nemajetková újma, takříkajíc rezervována pro „zbytkové“ formy psychických bolestí“ (srv. TICHÝ, L. Ke čtyřem základním otázkám nemajetkové újmy. Právník, 8/2020, str. 624-626). Zaměření metodiky Nejvyššího soudu toliko na fyzickou újmu na zdraví kritizuje I. Smrž, který uvádí, že v části B metodiky Nejvyššího soudu „nenalezneme ani jednu položku, která by explicitně vyjadřovala bolestivý stav plynoucí z duševní újmy na zdraví a počet bodů za ni […] část B Metodiky NS je zaměřena toliko na fyzické újmy na zdraví a z nich plynoucí fyzické a duševní bolesti je doprovázející. Samotné duševní bolesti způsobené duševní újmou na zdraví explicitně nepostihuje, přičemž v její preambuli zakotvená distinkce fyzické a duševní bolesti platí při bolestech vycházejících z poškození těla (tkáně)“ (srv. SMRŽ, I. Duševní újmy na zdraví a jejich odčiňování v civilním právu. Časopis zdravotnického práva a bioetiky, roč. 9, č. 2/2019, str. 39). Podobně P. Vojtek ve svém příspěvku na téma Aktuální problémy náhrady nemajetkové újmy podle občanského zákoníku upozorňuje, že metodika Nejvyššího soudu k náhradě bolesti neobsahuje kategorii pokrývající psychiatrické obtíže přechodného rázu, a navrhuje, aby byla doplněna položka „Vážná duševní porucha vzniklá následkem traumatu, potvrzená psychiatrickým pracovištěm“, která by byla ohodnocena 60 až 300 body (srv. VOJTEK, P. Aktuální problémy náhrady nemajetkové újmy podle občanského zákoníku In. Pracovní právo 2018. Brno: Masarykova univerzita, 2018). Konečně D. Mališ s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 polemizuje komplexně a navrhuje tři základní typy tzv. dalších nemajetkových újem, a to ušlé prožívání běžného života, ušlé prožívání nevšedních dnů a prožívání nepříjemných či obtížných situací. Od rozsudku Nejvyššího soudu se jeho závěry odlišují zejména v podřazení ušlého prožívání běžného života a prožívání nepříjemných, avšak obvyklých situací spojených s léčením do kategorie tzv. dalších nemajetkových újem, a nikoli pod bolestné, jak to činí Nejvyšší soud (srv. MALIŠ, D. Co patří do tzv. dalších nemajetkových újem při ublížení na zdraví. Bulletin advokacie, č. 3/2019, str. 19 a násl.). K uvedené odborné polemice Ústavní soud konstatuje, že za situace, kdy jsou tyto konkrétně označené újmy plně a spravedlivě odškodněny, není z pohledu ústavního pořádku překážkou, do které kategorie byly obecnými soudy zařazeny. Kontroverzní je však příliš restriktivní přístup k výkladu pojmu další nemajetkové újmy. Proti důrazu Nejvyššího soudu na mimořádnost a kvalifikovanou intenzitu v případě dalších nemajetkových újem lze namítnout, že kritéria mimořádnosti a zvláštní intenzity újmy nevyplývají ani z textu zákonného ustanovení, ani z jeho systematiky - u ostatních dvou újem, bolesti a ztížení společenského uplatnění, obdobná kritéria vyžadována nejsou (MALIŠ, D. Polemika s pohledem Nejvyššího soudu na tzv. další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví. Bulletin advokacie, č. 7-8/2019, str. 30 a násl.). V souladu s principem plné náhrady újmy je třeba v rámci kategorie tzv. dalších nemajetkových újem odškodnit vše, co nebylo možné zahrnout pod náhradu bolestného či ztížení společenského uplatnění, jako například duševní útrapy způsobené psychickou újmou, které současný přístup obecných soudů (založený metodikou Nejvyššího soudu a rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 ze dne 11. 1. 2017) náležitě nezohledňuje.

35. Soud dále aplikoval ohledně bolestného i rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, ze dne 1. 11. 2017, podle kterého smyslem náhrady za bolest je vedle samotného bolestivého stavu odškodnit i určitou míru nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou a též obavu ze ztráty života či vážného poškození zdraví, a to v rozsahu, v němž tyto zásahy do osobnostní sféry poškozeného z povahy věci souvisí s bolestí obvykle doprovázející stavy popsané v jednotlivých položkách (tzv. bolest v širším smyslu), když výkladem § 2958 OZ nelze dovodit, že pojem bolest má být chápán jen jako fyzická bolest bez souvislosti s duševními aspekty bolestivých stavů. Nárokem na odškodnění bolesti je myšleno odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání.

36. Soud dále aplikoval Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, jejíž základní východiska byla publikována pod č. 63/2014 v civilní části Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a navazuje na zrušenou vyhlášku č. 440/2001 Sb. Z této metodiky vycházel též znalec. Bolestné bylo vyčísleno znaleckým posudkem na 646,8 bodů. Hodnota průměrné měsíční mzdy, ze které se v roce 2016 vycházelo, tedy pro rok 2015 činila 26 467 Kč, 1 bod má hodnotu 264,67 Kč, celkem tedy bolestné bylo správně žalobkyní vyčísleno na částku 171 188,55 Kč. Soud toto vyčíslení považuje za řádné, odůvodněné, znalecký posudek je ohledně tohoto nároku konzistentní a znalec i v průběhu dvou jednání, při kterých byl vyslechnut, svoji argumentaci řádně odůvodnil a vysvětlil včetně reakcí na dotazy žalovaných a aktualizace jeho názoru na v rámci řízení provedené lékařské zprávy zachycující léčení a provedení lékařského zákroku žalovaným č. 2 na žalobkyni. Soud nemá za úkol přezkoumávat správnost znaleckého posudku, posuzuje jen jeho přesvědčivost, logičnost, vnitřní konzistentnost. Tyto nároky kladené na znalecký posudek byly v dané věci splněny. Žalovaným se nepodařilo tyto vlastnosti znaleckého posudku zpochybnit.

37. Pokud se týká ztížení společenského uplatnění, vyčísleného dle názoru soudu v souladu se shora uvedenými požadavky judikatury znaleckým posudkem na částku 388 043 Kč, závěry soudu jsou zcela stejné a soud odkazuje na předchozí bod. K tomu lze ještě dodat, že znalecký posudek znalec zpracoval v rámci své odbornosti a pokud se vyjadřoval k psychické rovině výslovně uvedl, že ohledně psychických následků vychází jen z nejnižších možných dopadů, omezil se jen na základní vyčíslení s odůvodněním, že pokud by měly být dopady psychického stavu žalované hodnoceny hlouběji a v celém komplexu a se všemi důsledky a dopady na zvyšování nároku, bylo by nezbytné vyjádření znalce s odborností psychiatrie a psychologie (viz vyjádření znalce při výsleších dne 1. 4. 2021 a 13. 5. 2021) Soud tedy ohledně vyčíslení výše obou nároků, které považuje ve své podstatě za důvodné, zcela vyšel ze zpracovaného a předloženého znaleckého posudku. Vznik škody (tedy ve své podstatě), ale i její vyčíslenou výši soud považuje taktéž za prokázané předpoklady.

38. Dalším předpokladem odpovědnosti za škodu je prokázání příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti povinné osoby a vznikem škody. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. usnesení sp. zn. 27 Cdo 3670/2019 ze dne 15. 4. 2020) se podávají následující pravidla pro zjišťování existence kauzálního nexu: a) Příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže škodná událost skutečně způsobila škodu, o jejíž náhradu jde. Příčinnou souvislost nelze zaměňovat za souvislost časovou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, uveřejněný pod číslem 7/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). b) Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou zákon odpovědnost v daném případě spojuje. Příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody; byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). c) O vztah příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) jde jen tehdy, jestliže škoda vznikla následkem protiprávního jednání, tedy je-li doloženo, že nebýt takového porušení povinnosti, ke škodě by podle obvyklého chodu věcí nedošlo (teorie tzv. adekvátní příčinné souvislosti) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v rozhodovací praxi Ústavního soudu např. nález ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod číslem 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. d) Předvídatelnost škodního následku je vnímána jako základní kritérium, ze kterého vychází teorie adekvátnosti příčinné souvislosti. Ta vychází z předpokladu, že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je nařídit náhradu škody tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel. Předvídatelnost se tím velice podobá dalšímu předpokladu subjektivní odpovědnosti za škodu, a to kritériu zavinění, přesněji jeho nedbalostní formě. Odlišují se jen subjektem, podle kterého se předvídatelnost následku poměřuje. V případě zavinění je jím sám (typizovaný) jednající subjekt, zatímco při zjišťování adekvátnosti příčinné souvislosti je kritériem hypotetický zkušený (tzv. optimální) pozorovatel, tedy myšlená osoba, která zahrnuje veškerou zkušenost své doby (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3202/2013, uveřejněný pod číslem 48/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

39. K otázce příčinné souvislosti se taktéž vyjadřoval shora citovaný znalecký posudek (zejména pak pod body 2. 3. 3. až 2. 3.

5. č.l. 98), vyjádření znalce je pak podpořeno shora citovanými zprávami vystavenými [Anonymizováno] [adresa]. Provedení lékařského zákroku žalovanou č. 2 bylo nesporné a prokázané. Soud dále přihlédl k tomu, že ke zhoršení zdravotního stavu žalobkyně (tedy ke zvýšení teplot, nekróze tkáně, vzniku zánětu, vyvinutí kýly apod.) došlo nejen v blízké časové souvislosti s provedením lékařského zákroku žalovanou č. 2 a v místě provedení zákroku, bylo též prokázáno, že věcně s provedeným zákrokem a následnou nedostatečnou pooperační péčí žalované č. 2 souvisí. Žalovaná č. 2 se snažila namítat, že následky (škoda) u žalobkyně nastaly až poté, kdy se podrobila péči ze strany [Anonymizováno] v [Anonymizováno]. Tyto námitky však vznesla žalovaná č. 2 až poté, kdy nastala koncentrace řízení (poprvé tak učinila až v závěrečném návrhu) a navíc s ohledem na žalovanou č. 2 nedostatečně vedenou zdravotní dokumentací nelze objektivní stav žalobkyně předtím, než byla poprvé dne 16. 3. 2016 přijata do péče [Anonymizováno] v [Anonymizováno] zjistit z jiné dokumentace, než právě z lékařských zpráv [Anonymizováno] v [Anonymizováno]. Soud tedy postupoval stejným způsobem, který je popsán pod bodem 33 a dospěl k závěru, že žalovaná č. 2 neunesla důkazní břemeno o tom, že by lékařská péče [Anonymizováno] v [Anonymizováno] zdravotní stav žalobkyně zhoršila či přímo způsobila. Stejně jako při hodnocení otázky porušení povinnosti totiž při hodnocení příčinné souvislosti nešlo přehlédnout, že žalovaný č. 2 nevedl řádně zdravotnickou dokumentaci a tato skutečnost následně vedla k tomu, že není možné jednoznačně zjistit, jaká hlavní příčina způsobila vznik stavu žalobkyně a tím i vyčíslené škody. Pokud pak soud dospěl k závěru, že žalovaný č. 2 neunesl s ohledem na skutečnost, že nebyla předložena řádná zdravotní dokumentace důkazní břemeno o tom, že by postupoval lege artis, musí soud uzavřít, že neunesl ani důkazní břemeno o tom, že jeho jednání není v příčinné souvislosti s vzniklou škodou. Soud hodnotil tedy jen s určitou dávkou vyšší pravděpodobnosti, zda žalovaným provedený zákrok mohl být v kauzálním nexu se vznikem škody a zda tedy existuje souvislost věcná, časová a osobní s jednáním žalovaného č.

2. Tento závěr je možné zejména na podkladě lékařských zpráv žalovaného a [Anonymizováno] v [Anonymizováno] a na podkladě znaleckého posudku učinit. Soud tedy jednak škodu ve své základní právní podstatě a jednak i výši vyčísleného bolestného a výši vyčísleného ztížení společenského uplatnění shledal v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného č.

2. Tento předpoklad odpovědnosti za škodu považuje tedy soud taktéž za prokázaný.

40. S ohledem na shora uvedené proto soud ve výroku I., II. rozsudku žalobě vyhověl co do bolestného a ztížení společenského uplatnění ve vztahu k žalované č.

2. Oba nároky žalobkyně přiznané výroky I. a II. se dle názoru soudu staly ze strany žalované č. 2 splatnými až v návaznosti na podání žalobkyně, kterým navrhla přistoupení žalované č. 2 do řízení, neboť předžalobní upomínka ze dne 14. 2. 2019 (č.l. 30 -32) nebyla žalované č. 2 adresována a zaslána na rozdíl od žalovaného č.

1. Soud sice na straně jedné shora uvedl, že jednání žalovaného č. 1 přičítá žalované č. 2 s ohledem na personální propojení, nedostatečnou informovanost žalobkyně i omyl, který mohl žalovaný č. 1 v žalobkyni vyvolat, na straně druhé však nelze odhlédnout od ustanovení § 1958 OZ, z něhož plyne pro případ, že není ujednání o času plnění mezi účastníky, nezbytná výzva věřitele. O uplatnění nároku vůči sobě se žalovaná č. 2 dozvěděla až z doručeného usnesení o připuštění přistoupení žalované č. 2 do řízení dne 1. 7. 2019 (viz č.l. 125). Soud vyšel z předpokladu, že přiměřená lhůta pro zaplacení by s ohledem na výši plnění odpovídala době 7 dní, tedy do 8. 7. 2019, první den prodlení tak nastal dne 9. 7. 2021. S ohledem na tuto úvahu pak soud vůči přiznal zákonný úrok prodlení v souladu s ustanovením § 1970 OZ ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve výši 10 % ročně od prvního dne prodlení.

41. Žalobkyně jako škodu uplatnila i částku 40 000 Kč, která byla zaplacena žalobkyní žalovanému č. 1 jako úplata za poskytování služby. Soud vyhodnotil již shora, že v dané situaci lze přičítat jednání žalovaného č. 1 žalované č. 2, úplata tedy byla zaplacena v souladu s uzavřenou smlouvou za poskytovanou službu. Nelze ji hodnotit ani jako bezdůvodné obohacení, plnění bez existujícího právního důvodu a nelze ji hodnotit ani jako škodu, neboť nemá jakoukoliv souvislost s porušením povinností žalovaných. Pokud pojmovým znakem uzavřené smlouvy dle § 2636 OZ je úplata a služba byla žalované č. 2 poskytnuta, má tedy zaplacení jednoznačný právní důvod. V úvahu by mohlo přicházet právní hodnocení tohoto nároku jen v režimu odpovědnosti za vady. Předpoklady odpovědnosti za vady dle § 2636 OZ, který je svojí podstatou smlouvou příkazní, analogicky stanoví ustanovení § 2615 OZ ve spojení s § 2099 OZ upravující předpoklady odpovědnosti za vady v případě kupní smlouvy. Předpokladem odpovědnosti za vady je tak kromě existenci vad též jejich řádné vytčení a uplatnění vybraného nároku z odpovědnosti za vady (s ohledem na charakter plnění by přicházela v úvahu buď sleva ze zaplacené úplaty, a nebo odstoupení od smlouvy). Žalobkyně se sice vyjadřovala v podání ze dne 14. 6. 2020 (č.l 192 -197) že vytýkala vzniklé vady plnění žalované č. 2 tím, že se domáhala nápravy (ošetření, podání antibiotik apod.), když se její stav zhoršil, neuplatnila však žádný nárok z odpovědnosti za vady. Z tohoto důvodu soud nemohl žalobě v této částce vyhovět ani vůči žalovanému č. 1 ani vůči žalované č.

2. Žalobu tak ohledně tohoto nároku zamítl nejen vůči 1. žalovanému, ale též vůči 2. žalované. Stejně tak žalobu soud zamítl i ohledně příslušenství z přiznaných 171 188,55 Kč a 388 043 Kč vůči žalovanému č. 2 za dobu do 8. 7. 2019.

42. Ohledně nákladů řízení soud postupoval dle § 142 odstavec 2 o.s.ř. Žalobkyně byla úspěšná vůči žalované č. 2, poměr úspěchu a neúspěchu lze vyjádřit 93,32% ve prospěch žalobkyně, 6,68% jako neúspěch žalobkyně, rozdíl tedy činí 86,64%. Žalobkyně sice vůči žalované č. 2 nepostupovala dle § 142a odstavec 1 o.s.ř. a předžalobní upomínku zaslala jen žalovanému č.

1. Soud však shledal důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 142a odstavec 2 o.s.ř. ve skutečnostech, které již shora popsal v rámci úvahy o pasivní legitimaci žalovaných pod bodem 30 zejména pak v tom, že žalovaný č. 1 jednající jménem žalované č. 2 nepostupoval důsledně v souladu s ustanoveními o spotřebitelských smlouvách a v souladu se zákonem o zdravotních službách a žalobkyni řádně nevysvětlil, s kým vstupuje do závazkového vztahu, a nesplnil ani řádně svoji informační povinnost a navíc situaci ještě více zamotal tím, že vystavil výdajový pokladní doklad nikoliv na žalovanou č. 2, ale na žalovaného č.

1. Důsledkem toho byl omyl žalobkyně o tom, kdo s ní jedná jako její smluvní partner. Na tom nemůže nic změnit ani žalovanými namítaná okolnost, která navíc v řízení nebyla ani řádně prokázána, spočívající v tom, že právní zástupkyně žalobkyně v minulosti již vedla obdobný spor v zastoupení jiné osoby. Soud proto striktně vycházel z poměru úspěchu a neúspěchu ve věci a přiznal proto žalobkyni právo na 86,64% náhradu zaplaceného soudního poplatku a nákladů řízení vzniklých žalobkyni na právním zastoupení. Vzhledem k tomu, že však nárok byl vůči žalované č. 2 uplatněn až návrhem na přistoupení žalované č. 2 do řízení, soud omezil rozsah náhrady na právním zastoupení úkony provedenými právní zástupkyní od tohoto okamžiku.

43. Pokud se týká vyčíslení přiznaných nákladů řízení, pak je třeba do přiznaných nákladů řízení zahrnout zaplacený soudní poplatek ve výši 29 962 Kč a dále pak náklady za zastoupení žalobkyně advokátkou, které náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 599 231,55 Kč sestávající z částky 10 700 Kč za každý ze 7 hlavních úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t., tedy částka 74 900 Kč (a to za sepis repliky dne 15. 5. 2020, za účast u jednání dne 21. 5. 2020, 17. 9. 2020, 1. 4. 2021, 13. 5. 2021, 24. 6. 2021, 2. 9. 2021) včetně 7 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. tedy ve výši 2 100 Kč, náhrady cestovného za cestu z Prahy do Plzně a zpět - 184 km jedna cesta včetně zpáteční jízdy osobním motorovým vozidlem reg. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], palivo nafta, průměrná spotřeba 8,8 litru na 100 km, cena paliva v roce 2020 - 31,80 Kč na 1 litr, v roce 2021 pak 27,20 Kč na 1 litr; v roce 2020 tedy celková náhrada 7 Kč bez DPH na 1 km při zohlednění základní sazby 4,20 Kč na 1 km a v roce 2021 pak 6,79 Kč bez DPH na 1 km při zohlednění základní sazby 4,40 Kč na 1 km, tedy za cestu dne 21. 5. 2020 a 17. 9. 2020 – 1288 za 1 jízdu, tedy za 2 jízdy 2576 Kč a v roce 2021 pak za 1 cestu 1249,36 Kč uskutečněnou 4 krát (1. 4. 2021, 13. 5. 2021, 24. 6.2021 a 2. 9. 2021) tedy 4 997,44 Kč, celkem tedy cestovné 7 573,44 Kč, náhrada za promeškaný čas dle § 14 odstavec 3 AT za 5 půlhodin na cestě 500 Kč za jednu cestu, za 6 cest pak 3 000 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ze součtu 87 537,44 Kč ve výši 18 390,42 Kč, celkem tedy ve výši 105 920,30 Kč, s připočtením soudního poplatku pak 135 882,30 Kč. S ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu ve věci (úspěch činí 93,32 % a neúspěch 6,68%, rozdíl tedy 86,64%) je povinna žalovaná č. 2 zaplatit žalobci částku 117 728,42 Kč. Současně soud uvádí, že s ohledem na argumentaci uvedenou pod bodem 42 nepřiznal odměnu za období před podáním návrhu na přistoupení žalované č. 2 a dále pak sud nepřiznal odměnu za sepis závěrečného návrhu, neboť povinnost k podání písemného závěrečného návrhu neuložil a nejedná se o podání ve věci samé ve smyslu § 11 odstavec 1 písmeno d) AT. Cestovné pak soud přiznal jen za uskutečněné jízdy k ústnímu jednání (celkem tedy za 6 jízd a nikoliv 7 cest požadovaných žalobkyní).

44. Ohledně nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným č. 1 by přicházela v úvahu aplikace § 142 odstavec 1 o.s.ř., soud však považoval s ohledem na shora popsané okolnosti (viz body 30, 31 a 24) tyto za natolik závažné a hodné zvláštního zřetele, že i s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovaní měli stejného právního zástupce by považoval za zcela nespravedlivé, aby žalobkyně v dané situaci byla zavázána k jejich hrazení vůči žalovanému č.

1. Soud tedy aplikoval ustanovení § 150 o.s.ř. a nepřiznal tak žalovanému č. 1 nárok na náhradu nákladů řízení.

45. S ohledem na státem vyplacené znalečné z rozpočtových prostředků pak soud postupoval dle § 148 o.s.ř. a povinnost nahradit státu prostřednictvím zdejšího soudu soudem zaplacené znalečné ve výši 6265,54 Kč byla uložena v poměru úspěchu a neúspěchu žalobkyni (6,68% odpovídající 418,54 Kč) a žalované č. 2 ve výši 93,32% odpovídající 5 847 Kč).

46. Pariční lhůta jak ve vztahu k náhradě nákladů řízení, náhradě nákladů státu tak samotnému přiznanému nároku je stanovena dle § 160 o.s.ř. Platební místo je v případě nákladů řízení stanoveno k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

Poučení