38 Co 83/2025 - 77

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Růžičky a soudkyň JUDr. Ireny Vitovské a JUDr. Jitky Levové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [instituce], IČO [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 41 382 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně z 3. 12. 2024, čj. 38 C 13/2024-58, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se a/ potvrzuje v části výroku I o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 3 993 Kč s 15% úrokem z prodlení z částky 32 670 Kč od [datum] do [datum] a s 15% úrokem z prodlení z částky 3 993 Kč od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, b/ mění ve zbývající části výroku I tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 8 712 Kč s 15% úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení tak, že v této části se žaloba zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 9 713 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 12 705 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 41 382 Kč od [datum] do [datum] a ve výši 15 % ročně z částky 12 705 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), a dále žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 20 150 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II).

2. Proti tomuto rozsudku podala v zákonné lhůtě odvolání žalovaná. Vytýká v něm soudu I. stupně, že neposoudil účelnost jednotlivých úkonů obhajoby a neověřoval správnost vyúčtování dle advokátního tarifu. Přiznal tak náhradu škody zahrnující úkony nesplňující podmínku účelnosti a správnosti. Žalobci nelze paušálně přiznat náhradu veškerých výdajů, ale jen účelně vynaložených k zrušení nezákonného rozhodnutí. Ve vztahu k převzetí zastoupení, stížnosti z [datum] a studia spisu z [datum] žalovaná vznesla důvodnou námitku promlčení, která není v rozporu s dobrými mravy, jak vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky vydaného pod sp. zn. 30 Cdo 4112/2010. Za další stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání náleží odměna ve výši jedné poloviny odměny za úkon, neboť se nejedná o podání ve věci samé. Za doplnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání odměna nenáleží, neboť byla přiznána již v souvislosti s vlastní stížností proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze [datum]. Žalovaná vyslovila rovněž nesouhlas s tím, že žalobci byla na náhradě nákladů řízení přiznána i odměna za výzvu k uplatnění nároku na náhradu škody u žalované, neboť je to v rozporu s ustanovením § 31 odškodňovacího zákona. Žalovaná proto navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že žaloba bude ohledně zaplacení částky 12 705 Kč s příslušenstvím zamítnuta.

3. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Uvedl, že soud I. stupně správně jako nedůvodnou posoudil námitku promlčení s ohledem na totožnost skutku, pro který byla jednotlivá trestní stíhání vedena. Skutek uvedený v jednotlivých usneseních policejního orgánu se shodoval a po zrušení napadených usnesení trestní stíhání žalobce pokračovala vždy o totožném jednom skutku. Promlčecí lhůta tak začala běžet až ode dne doručení posledního rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí policejního orgánu, tedy po doručení rozsudku Městského soudu v Brně z [datum], čj. [číslo jednací]. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby se dle komentářové literatury odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě z nesprávného úředního postupu dozvěděl. V případech, kdy se důsledky vydaného rozhodnutí projevily později a majetková újma vznikla nebo pokračovala i poté, co bylo toto rozhodnutí odstraněno, by bylo dle žalobce v rozporu s logikou věci i ustálenou judikaturou ve srovnatelných případech obecné odpovědnosti, kdyby subjektivní promlčecí doba počala běžet dříve, než vůbec škoda vznikla. Odkaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3000/2023 je nepřípadný, nadto žalovaná uvádí jen výňatek tohoto rozhodnutí. Stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání svou povahou a účelem se blíží úkonu dle ustanovení § 11 odstavec 1 písmeno k/ advokátního tarifu, jedná se o jediný opravný prostředek proti rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stání, jež je v přípravné fázi trestního řízení nejdůležitějším rozhodnutím pro obviněného. Žalobce měl v předmětné věci zvoleného obhájce, který vyúčtoval smluvní odměnu, kterou mu žalobce zaplatil, a náklady za právní zastoupení představují utrpěnou škodu, která by, nebýt nezákonných rozhodnutí, vůbec nevznikla. Nelze dle žalobce souhlasit ani s námitkou neúčelnosti úkonů z [datum] a [datum], neboť se jednala o rozsáhlá podání, jimiž bylo vždy reagováno na nové skutečnosti zjištěné až po nahlédnutí do trestního spisu a které doplnily již dříve podanou a náležitě odůvodněnou stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze [datum]. Nelze se totožnit ani s tím, že jako škoda byla přiznána náhrada nákladů řízení za úkon spočívající v uplatnění nároku na náhradu škody u žalované, neboť ta je zcela nezbytnou podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu a musí být sepsána osobou s právním vzděláním. Pokud výzvě není vyhověno, plní funkci předžalobní upomínky, která v takovém případě nemusí být zasílána. Nelze souhlasit se závěrem soudu I. stupně o tom, že sepis vyjádření žalobce z [datum] nelze považovat za účelně vynaložený úkon právní služby. Tímto podáním žalobce reagoval na námitku promlčení žalované a jeho vyjádření sehrálo svou roli při rozhodování o nedůvodnosti námitky promlčení. Navíc z rozhodnutí pléna Ústavního soudu z 5. 3. 2025, sp. zn. Pl.ÚS-st. 60/24 vyplývá, že z ústavního pořádku neplyne zákaz změny směrem k horšímu při rozhodování odvolacích soudů o nákladech řízení.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení jeho vydání předcházející (§ 212 věta prvá, § 212a odstavec 1, 5, 6 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), a po zjištění, že odvolání je podáno oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), a je podána včas (§ 204 o. s. ř.), a po zopakování dokazování posléze uvedeným důkazem dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné pouze zčásti.

5. Žalobce se v dané věci v odvolacím řízení (po částečném zpětvzetí žaloby ohledně částky 28 677 Kč a částečném zastavení řízení) domáhá po žalované zaplacení částky 12 705 Kč s příslušenstvím na základě tvrzení, že usnesením Policie České Republiky z [datum] bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, které bylo k podané stížnosti zrušeno stejně jako druhé usnesení o zahájení trestního stíhání z [datum] a rozsudkem Městského soudu v Brně z [datum] byl žalobce zproštěn obžaloby a odvolání státního zástupce bylo zamítnuto, že vynaložením nákladů na obhajobu mu vznikla škoda, že uplatnil nárok na náhradu 19 úkonů obhajoby po 1 500 Kč, náhradu 19 režijních paušálů a DPH a že žalovaná na žádost o náhradu nereagovala. Soud I. stupně žalobě po jejím částečném zpětvzetí vyhověl s odůvodněním, že k promlčení části nároku týkající se prvních tří úkonů obhajoby nedošlo, za stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání náleží odměna za celý úkon obhajoby stejně jako za jejich doplnění. S těmito závěry se odvolací soud zčásti ztotožňuje.

6. Dle ustanovení § 5 písmeno a/ zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení v řízení podle soudního řádu správního a v řízení trestním.

7. Dle ustanovení § 8 odstavec 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

8. Dle ustanovení § 14 odstavec 3 zákona uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

9. Dle ustanovení § 15 odstavec 2 zákona domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok pně uspokojen.

10. Dle ustanovení § 31 odstavec 1, 3 zákona náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.

11. Dle ustanovení § 32 odstavec 1 zákona nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění nároku práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.

12. Dle ustanovení § 609 věta prvá o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.

13. Dle ustanovení § 619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

14. Dle ustanovení § 629 odstavec 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

15. Podle ustanovení § 32 odstavec 1 věta druhá zákona promlčecí doba běží ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí, a to proto, aby neběžela již před zrušením nezákonného rozhodnutí v době, kdy poškozený ještě nemůže svůj nárok uplatnit. Pouze v případě, že se poškozený zrušení nezákonného rozhodnutí nedomáhá, počátek běhu promlčecí lhůty zůstává určen ustanovením § 32 odstavec 1 zákona, kdy se odvíjí od vědomosti poškozeného o újmě a o odpovědném subjektu.

16. Z dokazování provedeného soudem I. stupně bylo prokázáno, že usnesením [instituce] z [datum], čj. [číslo] bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro přečin zpronevěry dle § 206 odstavec 1, 3 trestního zákoníku, které bylo usnesením [instituce] z [datum], čj [číslo], na základě stížnosti žalobce zrušeno. Opětovně usnesením téhož [instituce] z [datum], čj. [číslo] bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro přečin zpronevěry dle § 206 odstavec 1, 3 trestního zákoníku a pro přečin porušení povinností při správě cizího majetku dle § 220 odstavec 1, 2 písmeno a/ trestního zákoníku, které bylo usnesením [instituce] z [datum], čj. [číslo] zrušeno. Dále bylo zahájeno trestní stíhání žalobce usnesením téhož [instituce] z [datum], čj. [číslo] pro přečin porušení povinností při správě cizího majetku dle § 220 odstavec 1 trestního zákoníku a pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně z [datum], čj. [číslo] byl žalobce obžaloby zproštěn podle § 226 písmeno b/ trestního řádu. Za 19 úkonů obhajoby po 1 500 Kč zaplatil žalobce svému advokátovi na základě faktury dne [datum] částku 41 382 Kč včetně 19 paušálních náhrad hotových výdajů a 21% daně z přidané hodnoty. Nárok na náhradu škody v této výši uplatnil žalobce u žalované [datum], v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě mu nebylo vyhověno a až po podání žaloby žalovaná zaplatila částku 28 677 Kč a spornými položkami zůstalo jen několik úkonů právní služby, protože co do základu je nárok žalobce opírající se o zrušení tří nezákonných rozhodnutí státu, dán, žalobce prokázal, že došlo k zrušení tří nezákonných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, že ke zrušení těchto rozhodnutí jeho advokát učinil 19 úkonů obhajoby, že uplatnil nárok na odškodnění u žalované dle zákona a byl uspokojen jen zčásti.

17. Ohledně úkonů právní služby převzetí obhajoby z [datum], sepis stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání z [datum] a studium spisu z [datum], vznesla žalovaná námitku promlčení nároku na náhradu škody a odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně tuto námitku shledal jako důvodnou. Z ustanovení § 32 odstavec 1 věta druhá zákona promlčecí doba k tomuto nároku počala běžet okamžikem doručení (oznámení) o zrušení nezákonného rozhodnutí poškozenému. Z dokazování provedeného soudem I. stupně bylo prokázáno, že usnesení o zrušení prvního usnesení o zahájení trestního stíhání bylo doručeno žalobci prostřednictvím jeho obhájce [datum] a tímto dnem započal běh tříleté promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody u žalované. Odvolací soud se neztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že promlčecí doba začala běžet až dnem následujícím po doručení shora označeného rozsudku Městského soudu v Brně jakožto posledního rušícího rozhodnutí ve stejné věci, v níž bylo proti žalobci vedeno trestní stíhání a v něm byla vydána celkem tři nezákonná rozhodnutí. V této souvislosti je třeba posoudit, zda se jedná o samostatné nároky z různých oddělitelných škodních událostí, a to i když se jedná o nároky mezi týmiž subjekty a opakování téhož porušení právních povinností. Škodu, která vzniká a narůstá pokračujícím porušováním téže právní povinnosti, nelze totiž považovat za předmět jediného nedělitelného nároku na náhradu škody, jenž by vznikal teprve od ukončení porušování právní povinnosti nebo od dovršení celkové škody, nýbrž je třeba v těchto případech rozhodovat o samostatných dílčích nárocích. Pokud proto v dané věci žalobce odvozuje škodu od jednotlivých nezákonných rozhodnutí policejního orgánu, je třeba tato rozhodnutí vnímat jako oddělitelné škodní události, každé z nich je příčinou konkrétní části škody, jež se samostatně promlčuje, a pokud se následujícími nezákonnými rozhodnutími škoda zvyšovala, pak promlčecí doba běží od okamžiku doručení rušícího rozhodnutí, ovšem pouze pro ten nárok na náhradu škody, o nějž se celková škoda žalobce zvětšila. Promlčecí doba tak běží od okamžiku doručení každého jednotlivého rozhodnutí rušícího nezákonné rozhodnutí, a to ve vztahu k jim konkrétní způsobené škodě. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i odvolací soud ve věci projednávané u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 30 Cdo 3000/2023, a i když jeho závěr nebyl dovolacím soudem přezkoumáván, zdejší odvolací soud se s ním zcela ztotožňuje, když se jedná navíc o téměř totožný případ jako v této věci. Důvodný není ani poukaz žalobce na uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Je třeba odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu České republiky, dle níž při posouzení souladu nebo rozporu jednání s dobrými mravy je vždy nutné vycházet z individuálních okolností a všech relevantních souvislostí každého jednotlivého případu založených na skutkových zjištěních. Posouzení námitky promlčení jako nesouladné s dobrými mravy je proto v praxi výjimečné a lze je akceptovat pouze v situacích, kdy je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil. V dané věci žalovaná marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinila a bylo věcí žalobce, aby nevyčkával až do skončení trestního řízení, jehož konečný výsledek na vznik a trvání jeho nároku na odškodnění prvního nezákonného rozhodnutí nemělo žádný vliv, ale ještě před uplynutím promlčecí doby svůj nárok u žalované a posléze soudu řádně uplatnil.

18. Žalobce rovněž nedůvodně namítá, že promlčecí doba započala běžet dokonce až poté, kdy došlo k zaplacení faktury, kterou mu jeho advokát náklady řízení vyúčtoval, neboť teprve v tomto okamžiku mu škoda fakticky vznikla. Náhrada nákladů řízení podle ustanovení § 31 zákona není založena na zásadě náhrady skutečné škody, ale na zásadě náhrady účelně či důvodně vynaložených nákladů. Neslouží k hrazení dodatečných mimořádných nákladů řízení, ale přiznává se pouze náhrada účelně či důvodně vynaložených nákladů řízení podle příslušných procesních předpisů. Náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy, je proto třeba vykládat způsobem, který bude zahrnovat nejen skutečné (již proběhlé) uhrazení nákladů řízení, ale i platný závazek k uhrazení nákladů právního zastoupení obhájcem. Na povahu nákladů řízení (výši a účelnost) vynaložených (jsoucích) toho času ve formě poctivého závazku k jejich zaplacení, je tak třeba hledět zásadně obdobně jako na náklady řízení již uhrazené. Pozdější splnění či nesplnění závazku poškozeným je proto pro uznání závazku jako škody ve smyslu ustanovení § 31 odstavec 1 zákona zásadně nerozhodné (viz rozhodnutí Ústavního soudu vydané pod sp. zn. Pl. ÚS 38/06, rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané pod sp. zn. 30 Cdo 1776/2020).

19. Jako důvodnou odvolací soud posoudil rovněž námitku žalované týkající se neúčelnosti úkonu obhajoby spočívající v doplnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání z [datum]. Odvolací soud zopakoval dokazováním čtením tohoto doplnění (§ 213 odstavec 2 o. s. ř.), z něhož zjistil, že žalobce jako obviněný uvedl nové skutečnosti dokladující nedůvodnost trestního stíhání, a to, že [datum] nabyl účinnosti zákon č. 333/2020 Sb. měnící trestní zákon a trestní řád, kterým byly změněny hranice výše škod pro účely trestných činů tak, že byly zvýšeny dvojnásobně, proto v době vydání usnesení o zahájení trestního stíhání platila u zpronevěry jako větší škoda škoda ve výši alespoň 100 000 Kč a žalobce měl svým jednáním způsobit škodu ve výši 64 745 Kč, tedy se nejedná s ohledem na pro něj příznivější právní úpravu o větší škodu a trestní stíhání nemělo být vůbec zahájeno. Uvádí pak argumentaci ve vztahu k zahájení trestního stíhání pro trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku, které považuje za nedůvodné, usnesení za nepřezkoumatelné, kdy policejní orgán nijak neinterpretoval ustanovení § 220 odstavec 2 písmeno a) trestního zákona. Dále si žalobce stěžoval na nesprávný postup policejní komisařky, která mu bránila v řádném výkonu práva obviněného na obhajobu, neboť mu neumožnila nahlédnout do spisu, takže nemůže svou stížnost v dostatečném rozsahu doplnit. Takové doplnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně nepovažuje za účelně vynaložený úkon obhajoby, neboť doplňující námitky již bylo možné uplatnit v samotné stížnosti ze [datum] a stížnost na postup policejní komisařky nepředstavuje důvodnou námitku proti zahájení trestního stíhání. Naproti tomu druhé doplnění stížnosti z [datum] již účelně vynaloženým úkonem obhajoby je, neboť bylo učiněno až poté, co obhájci žalobce bylo umožněno nahlédnout do spisu a v doplnění poukázat na podstatné skutečnosti ze spisu zjištěné, zejména pak reagovat na znalecký posudek soudního znalce [jméno FO].

20. Odvolací soud pak neshledal důvodnou ani námitku žalované poukazující na to, že za sepis stížností proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání má být dle ustanovení § 11 odstavec 2 písmeno d/, odstavec 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. přiznána mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny. Tento úkon obhajoby v uvedeném ustanovení advokátního tarifu do [datum] uveden nebyl (na rozdíl od nyní platné právní úpravy, v níž je zařazen do ustanovení § 11 odstavec 1 písmeno n/advokátního tarifu a mimosmluvní odměna tak náleží za sepis stížnosti v plné, nikoliv poloviční výši), avšak odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na závažnost rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání i obsáhlost jednotlivých stížností uvádějících zásadní důvody pro to, aby trestní stíhání zahajováno nebylo, je důvodné tento úkon právní služby posoudit dle ustanovení § 11 odstavec 1 advokátního tarifu s použitím odstavce 3 tohoto zákonného ustanovení. O správnosti takového výkladu pak nepochybně svědčí to, že od [datum] advokátní tarif uvedený úkon obhajoby řadí do odstavce 1 uvedeného zákonného ustanovení.

21. S ohledem na vše shora uvedené proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku I o věci samé ohledně částky 3 933 Kč s příslušenstvím, jehož výše odpovídá ustanovení § vládního nařízení č. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil a ve zbývající části výroku I ohledně částky 8 712 Kč odpovídající odměně za čtyři úkony obhajoby dle ustanovení § 220 odstavec 1 písmeno b/ o. s. ř. změnil tak, že v této části žalobu zamítl.

22. Výrok o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů je odůvodněn ustanovením § 224 odstavec 2, § 146 odstavec 2 věta druhá a § 142 odstavec 2 o. s. ř. V řízení před soudem I. stupně ve vztahu k zpětvzaté částce 28 677 Kč má právo na náhradu nákladů řízení žalobce, neboť zastavení odvolacího řízení po částečném zpětvzetí žaloby zavinila žalovaná, která tuto částku žalobci zaplatila až v průběhu řízení. K této částce je třeba připočítat dále částku 3 993 Kč, ohledně níž bylo žalobě vyhověno, takže úspěch žalobce v řízení představuje celkem částku 32 670 Kč, což činí 79 % a neúspěch 21 %, takže žalobce má právo na 58 % nákladů řízení vzniklých před soudem I. stupně a tvořených odměnou jeho zástupce za dva úkony právní služby po 2 780 Kč, celkem 5 560 Kč za převzetí věci a přípravu zastoupení a sepis žaloby (§ 7 bod 5., § 11 odstavec 1 písmeno a/ a d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, dále jen „advokátní tarif“,), odměnou za čtyři úkony právní služby po 1 620 Kč, celkem 6 480 Kč za sepis podání ve věci z [datum], [datum] a účast zástupce u jednání soudu I. stupně konaných ve dnech [datum] a [datum] (§ 7 bod 5, § 11 odstavec 1 písmeno d/ a g/ advokátního tarifu), šesti paušálními náhradami hotových výdajů zástupce žalobce po 300 Kč, celkem 1 800 Kč (§ 13 odstavec 4 advokátního tarifu) a částkou 2 906 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty, neboť zástupce žalobce je u Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště [adresa] od [datum] registrován jako plátce této daně. Celkem tak náklady řízení žalobce před soudem I. stupně spolu se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč činí částku 18 746 Kč, z toho 58 % činí částku 9 713 Kč. Odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně za úkon právní služby, za který by náležela náhrada nákladů řízení, nepovažuje sepis žádosti o odškodnění z [datum], a to s přihlédnutím k ustanovení § 31 odstavec 4 zákona. V odvolacím řízení byla z větší části úspěšná žalovaná, nicméně odvolací soud jí s přihlédnutím k ustanovení § 150 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť k zamítnutí žaloby došlo z převážné části z důvodu vznesené námitky promlčení, a byť nebyl shledán rozpor vznesení této námitky s dobrými mravy, okolnosti věci takové rozhodnutí odůvodňují. Žalobce prokázal vznik škody ve výši uplatněné žalobou, pro svůj nesprávný právní názor vyčkával s jeho uplatněním na skončení trestního řízení, byl po poměrně dlouhou dobu trestně stíhán a postaven před soud, a i z důvodu vyvíjející se judikatury vyšších soudu lze považovat za omluvitelné, že s uplatněním nároku počkal až do doby, než mu faktická škoda zaplacením nákladů řízení zástupci fakticky vznikla. I poté byla žalovaná při uspokojení převážně důvodného nároku žalobce liknavá, došlo k němu z převážné části až delší dobu po zahájení řízení, takže žalobce musel vynakládat další finanční prostředky i svůj čas a energii do dalšího soudního řízení s Českou republikou, v němž nakonec nebyl z důvodu odchylného právního závěru odvolacího soudu zcela úspěšný, což se nakonec odrazilo i v částečném nepřiznání náhrady nákladů řízení. Bylo by tak pro něj nepřiměřenou tvrdostí, aby za této situace, kdy žaloba byla zamítnuta převážně jen proto, že došlo k částečnému promlčení jeho nároku, byl povinen hradit žalované její náklady řízení.

Poučení