38A 3/2020 – 193

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D. a JUDr. Miroslavy Honusové ve věci žalobce: Mgr. Z.K., Ph.D. zastoupený Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem sídlem Lublaňská 398/18, 120 00 Praha 2 – Vinohrady proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ředitelství silnic a dálnic ČR se sídlem Na Pankráci 546/56, 140 00 Praha 4 zastoupená advokátem JUDr. Danielem Volopichem sídlem Vlastina 602/23, 323 00 Plzeň o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 4. 2020 č. j. KUJCK 43231/2020 a ze dne 15. 7. 2020 č. j. KUJCK 67476/2020 takto:

Výrok

I. Žaloby se zamítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobce se domáhal žalobou došlou soudu dne 8. 6. 2020 zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2020 č. j. KUJCK 43231/2020, kterým bylo částečně změněno a částečně potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Písek ze dne 6. 8. 2019 č. j. výst/49704838/0/2019 Čž–13/ZMUS/Rozh o změně pravomocného územního rozhodnutí ze dne 2. 6. 2014 č. j. výst/384439243/1/2013/Čž–9/ÚŘUS/Rozh. Řízení o této žalobě je vedeno u podepsaného soudu pod sp. zn. 38 A 3/2020.

2. Žalobou došlou soudu dne 31. 8. 2020 se dále domáhal žalobce zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2020 č. j. KUJCK 67476/2020, kterým bylo částečně změněno a částečně potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Písek ze dne 13. 11. 2019 č. j. výst/123111651/0/2019–Čž–8/ZMUS/Rozh o změně územního rozhodnutí ze dne 6. 3. 2009 č. j. Výst. 328/1281/07/Kl o umístění stavby nazvané „D4 Čimelice – Mirotice“. Řízení o této žalobě je vedeno u podepsaného soudu pod sp. zn. 38 A 10/2020.

3. Usnesením ze dne 2. 10. 2020 rozhodl krajský soud o spojení uvedených žalob ke společnému projednání s tím, že nadále bylo řízení v obou věcech vedeno pod sp. zn. 38 A 3/2020. Žalobní body ve vztahu ke stavbě „D4 Mirotice, rozšíření“ 4. Ve vztahu k této stavbě žalobce podotkl, že je vlastníkem pozemku parc. č. st X a X, jehož součástí je stavba v k. ú. X. Dne 4. 6. 1980 bylo vydáno rozhodnutí o přípustnosti stavby na přestavbu nemovitosti (stodoly) na rekreační chalupu a podle žalobce stavba byla také zahájena. V roce 2000 proběhl proces posuzování vlivů na životní prostředí stavby rychlostní silnice R4 na základě dokumentace z roku 1998. V rámci tohoto posouzení byla posuzována varianta přivaděče na R4 v poloze západně od nemovitosti žalobce, tj. dopravní tah mezi R4 a obcí Čimelice v obou směrech by nebyl veden kolem nemovitosti žalobce. Následně byla rychlostní silnice R4 změněna na dálnici D4 a její projednávání rozdělilo na úseky nazvané „D4 Čimelice – Mirotice“ a „D4 Mirotice, rozšíření“. Současně bylo změněno trasování přivaděče II/604 tak, že ten nyní vede přímo kolem nemovitosti žalobce, tedy fakticky jej obkružuje z jihu, východu a severu. Rozdělení projednávání jedné stavby dálnice D4 do dvou řízení se žalobce dotýká i proto, že jeho nemovitosti jsou na hranici těchto úseků, a tedy i vlivy na jeho stavbu nejsou řádně posouzeny ani v jednom řízení. Pokud se týče stavby D4 Mirotice, rozšíření, podal žalobce dne 19. 5. 2019 poté, kdy se dozvěděl o probíhajícím řízení, námitky proti změně územního rozhodnutí. Jelikož však žalobcovy námitky v rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 6. 8. 2019 nebyly zohledněny, podal žalobce odvolání, kdy v rámci odvolacího řízení dne 17. 4. 2020 zaslal vyjádření k nově vydanému souhrnnému závaznému stanovisku ministra životního prostředí ze 4. 3. 2020. Avšak ani toto vyjádření žalovaný nezohlednil a žalobcovo odvolání zamítl napadeným rozhodnutím.

5. Žalobce podotýká, že se podivuje nad tím, že stát v 21. století vynakládá několik miliard na stavbu dálnice, a přitom její přivaděč umístí (resp. ponechá) 40 cm od stavby žalobce přestavované na chalupu (dříve stodoly), kterou žalobce chtěl v penzi použít na bydlení. Přestavba žalobcovy nemovitosti nebyla dokončena vzhledem k tomu, že práva občanů na zdravé životní prostředí nejsou v České republice dodržována. Žalobce by totiž přestavbou pouze utopil více nákladů, neboť by ve stavbě bydlet nemohl, a to právě pro blízkost komunikace, tedy přivaděče pro D4, na které v důsledku aktivit státu neustále narůstá intenzita dopravy. Zároveň žalobce uvedl, že to, že nemovitost žalobce je využívána pro bydlení a rekreaci, vyplývá z faktického stavu stavebního povolení a z Územního plánu obce Mirotice.

6. Pokud se týká jednotlivých žalobních bodů, žalobce předně namítá nezákonné salámování projednávání stavby. Namítá, že v důsledku umístění D4 Mirotice, rozšíření, dojde ke zkapacitnění komunikace D4 a tedy k většímu nárůstu dopravy, a i to na přivaděči, který se doslovně dotýká stavby ve vlastnictví žalobce. Stavby D4 Mirotice, rozšíření a D4 Mirotice – Čimelice jsou funkčně i stavebně propojené celky téže dálnice a shodou okolností místo jejich spojení se přímo dotýká žalobce, neboť trasování přivaděče II/604 bylo změněno tak, že ten nyní vede přímo kolem nemovitosti žalobce a navazuje na stávající silnici II/121 a zároveň v důsledku stavby D4 Mirotice, rozšíření dojde k zvýšení intenzity dopravy, která se promítne do zvýšení intenzity dopravy na silnici II/121, která je vedena přímo kolem nemovitosti žalobce. Žalobce nesouhlasí s odůvodněním žalovaného, že rozdělení jedné stavby je odůvodněno administrativními, ekonomickými či jinými důvody. I když z EIA vyplývá, že se jedná o jeden stavební záměr, vedou se již léta různá řízení a konkrétně v nynější věci se žalovaný vymlouval na to, že tato stavba nesahá až k nemovitosti žalobce, přitom jejím důsledkem bude nárůst intenzity dopravy projíždějící přímo kolem nemovitosti žalobce. Zároveň správní orgány v řízení o změně územního rozhodnutí a stavbu D4 Mirotice – Čimelice tvrdí k námitkám žalobce do intenzity dopravy, že tato konkrétní stavba intenzitu dopravy neřeší, neboť se jedná pouze o změnu tvaru přivaděče. Dochází zde k porušování § 18 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona (dále jen „stavební zákon“), neboť k reálnému posouzení a zohlednění vlivů zvýšení intenzity dopravy na nemovitost žalobce nedojde ani v jednom řízení.

7. Podle žalobce žalovaný dále nesprávně posoudil vliv hluku na nemovitost žalobce. Žalobce přitom opakovaně uvádí, že je nutno zohlednit splnění limitů hluku podle zákona o veřejném zdraví, neboť stavba žalobce byla povolena jako stavba pro rodinnou rekreaci a má tedy chráněné vnitřní prostory podle tohoto zákona. Podle žalobce je stavební povolení z roku 1980 nadále platné, neboť stavba byla zahájena, jak konstatoval stavební úřad při nařízené prohlídce, dne 6. 12. 2018. Stavební úřad nesprávně uvádí, že stavba není citována ve výroku rozhodnutí o přípustnosti stavby, neboť stavební povolení z roku 1980 ji výslovně zmiňuje. Žalobce nesouhlasí se závěrem, že stavební povolení z roku 1980 pozbylo platnosti, neboť stavba nebyla zahájena, když stavební úřad při nařízené prohlídce sám shledal, že byla vybetonovaná podlaha a tedy stavba byla zahájena, když přestavba podlahy byla součástí schváleného projektu přestavby. Existenci jímky si stavební úřad neověřil, jen tvrdí, že ji neviděl. Podle žalobce nyní stavební úřad nemůže pouze mimoprocesně prohlásit nějaké rozhodnutí za nicotné, popř. mimo jakýkoli proces a dokazování prohlásit nějaké rozhodnutí za neplatné. Jedná se tak o vadné posouzení stavu věci. Stejná vada postihuje i závazné stanovisko EIA ze dne 9. 11. 2018 č. j. MZP/2018/710/3455, neboť i toto vychází z nesprávně zjištěného stavu věci. Účelem posouzení EIA je posoudit budoucí vlivy projektu na životní prostředí a zdraví a hodnotí se tedy budoucí stav v místě, proto je nutno i na nemovitost žalobce nahlížet jako na rekreační chalupu, neboť žalobce má nadále v plánu projekt realizovat, pouze mu v tom brání objektivní okolnosti.

8. Dále žalobce namítá nezákonnost stanoviska ministra životního prostředí ze dne 4. 3. 2020 č. j. MZP/2019/430/770 a nezákonné ignorování vyjádření žalobce ze dne 16. 4. 2020 k tomuto stanovisku. Žalobce namítá, že stanovisko ministra životního prostředí obsahuje vady, které způsobují jeho nezákonnost. Předně vadně vychází ze zápisu nemovitosti v katastru nemovitosti jako stodoly, přičemž jak už žalobce uvedl, EIA by měla posuzovat vlivy do budoucna a při posuzování musí být respektována platná správní rozhodnutí. Ministr se odvolává na to, že „dospěl k názoru“, aniž by přesně uvedl, z jakých podkladů čerpal a které vzal za podklad svého rozhodnutí, když např. vyjádření žalobce ani nezohlednil a ani neuvedl, v čem je žalobcova argumentace nesprávná. Stanovisko ministra životního prostředí je dále vnitřně rozporné, neboť konstatuje, že před nemovitostí žalobce nedojde ke změně komunikace na komunikaci II/121 co do prostorového vedení, pouze dochází k nezbytně nutnému rozšiřování komunikace. Podle žalobce rozšiřování komunikace znamená změnu jejího prostorového vedení. Žalobce nerozumí tomu, proč, když je rozšiřování komunikace nezbytně nutné, nemohlo být její trasování odsunuto dál od žalobcovy nemovitosti tak, aby již nadále automobily nejezdily tak těsně vedle jeho nemovitosti. Žalobce má za to, že účinky hluku na nemovitost žalobce jsou víc než trojnásobné v nyní projednávané variantě. Nezákonnost stanoviska EIA má za následek, že stavební úřad ani žalovaný nestanovili potřebné podmínky k ochraně práv žalobce a tedy způsobuje nezákonnost žalovaného rozhodnutí.

9. Závěrem žalobce vymezil nezákonné důsledky salámové metody při umisťování stavby D4. Zdůraznil, že žalobce průběžně ve všech svých podáních požaduje, aby došlo k odsunutí komunikace II/121 dále od jeho nemovitosti, přičemž žalovaný se alibisticky vymlouvá, že rozšiřování komunikace není předmětem nynějšího řízení, přičemž však stavební úřad měl stanovit podmínky k věcné a časové koordinaci všech staveb tak, aby došlo ke koordinaci všech veřejných a soukromých zájmů, tedy stavební úřad mohl a měl stanovit podmínky do dalších řízení, že nebude možnost zahájit nynější stavbu či její užívání, dokud nebude zkolaudováno odsunutí komunikace II/121 dále od nemovitosti žalobce, když provoz na této komunikaci již nyní významně negativně ovlivňuje nemovitosti žalobce a po zprovoznění sousedních staveb D4 významně vzroste intenzita dopravy i na této komunikaci. Žalobní námitky ve vztahu ke stavbě D4 Čimelice – Mirotice 10. Ve vztahu k této stavbě žalobce předně připomněl průběh správního řízení, kdy pro žalobce je podstatný stavební objekt SO130 silnice II/604, kdy ve stavební dokumentaci je tento objekt označován jako SO130 II/121. I ve vztahu k této stavbě žalobce namítá, že žalovaný nezohlednil žalobcovo vyjádření a žalobcovo odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí zamítl. Pokud se jedná o jednotlivé žalobní body, zdůrazňuje žalobce, že na úrovni nemovitosti žalobce dochází k rozšiřování komunikace II/121 o odbočovací pruh, kdy k rozšíření dochází na jižní straně silnice, tedy druhé straně silnice, než je nemovitost žalobce. Z uvedeného je tedy zřejmé, že dochází k rozšiřování komunikace II/121 přímo vedle nemovitosti žalobce, tedy že komunikace nebude ve stejné poloze a uspořádání, jak tvrdí žalovaný na str. 9 napadeného rozhodnutí. Z výseče dokumentace je jasně zřejmé obklíčení nemovitosti žalobce.

11. Z prvostupňového rozhodnutí je podle žalobce zřejmé, že ke změně umístění došlo v důsledku požadavku na posun stavby dál od lesa a v důsledku aktualizace hlukové studie a v důsledku dalších požadavků různých subjektů. Žalobci je proto nesrozumitelné, že na str. 9 napadeného rozhodnutí tvrdí, že vlastní úprava silnice II/121 je navržena pouze v souvislosti s křižovatkou, která řeší napojení nové silnice II/604 na stávající silnici II/121. Žalobce nerozumí tomu, proč stavebník nezohlednil při projektování velmi problematickou blízkost žalobcovy stavby v daném místě rozšiřované silnice II/121. Projektová dokumentace měla řešit vzdálenost nově rozšiřované silnice II/121 o stavbě ve vlastnictví žalobce. Žalobce opětovně poukazuje na § 18 stavebního zákona.

12. Obdobně jako ve vztahu ke stavbě D4 Mirotice, rozšíření, žalobce namítá nezákonné salámování projednávání stavby D4 a jeho nezákonné důsledky, přičemž v tomto ohledu jsou žalobní námitky totožné jako ve vztahu ke stavbě D4 Mirotice, rozšíření.

13. Žalobce dále namítá vadné posouzení odvedení dešťových vod. Připomíná, že v odvolání napadá nedostatečnost příkopu k odvodu vody mezi silnicí a jeho nemovitostí, když tento příkop nelze rozšířit, neboť už nyní je mezi vozovkou a stavbou žalobce jen cca 40 cm. Žalovaný přitom argumentuje, že voda z rozšířené části komunikace bude odváděna do nově budovaného příkopu na pravé straně komunikace, tedy na protější straně od nemovitosti žalobce a na straně u nemovitosti žalobce je způsob odvádění dešťových vod navrhován zásadně beze změn oproti současnému stavu. Podle žalobce se však jedná o vadné posouzení, neboť vzhledem ke sklonu terénu poteče do příkopu vedle nemovitosti žalobce i voda ze západního příkopu přeložky II/604.

14. Žalobce dále také namítá vadné posouzení charakteru nemovitosti žalobce tak, jak již činil ve vztahu ke stavbě D4 Mirotice, rozšíření a zdůraznil, že existence povolení studny z roku 1977, nikoliv z roku 2016 musí být stavebnímu úřadu známa z jeho úřední činnosti. Opětovně namítá, že stavební práce na stavbě povolené rozhodnutím ze dne 4. 6. 1980 byly zahájeny, byla vybudována jímka a rozhodnutí o přípustnosti stavby z roku 1980 je nadále platné. Rozhodnutí o změně kultury bylo konzumováno vydáním, když zahrada je takto vedena v katastru nemovitostí. Je nutné vycházet z toho, že žalobcovy nemovitosti slouží k rodinné rekreaci a tomu je třeba přizpůsobit i posuzování působení hluku a dalších emisí. Uvedené má vliv také na následné nezákonné stanovisko Krajské hygienické stanice z 25. 3. 2020, neboť stavba byla povolena jako stavba pro rekreaci a má tedy obytné místnosti, tedy chráněné vnitřní prostory podle § 30 odst. 3 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“). Není pravda, že by zahrada, tedy nezastavěný pozemek vedle stavby žalobce, nebyla chráněným venkovním prostorem právě proto, že je to zahrada vedle žalobcovy stavby pro rodinnou rekreaci, je to nezastavěný pozemek sloužící rekreaci a je to chráněný venkovní prostor podle § 30 odst. 3 zákona o veřejném zdraví.

15. Žalobce dále nesouhlasí s tím, že žalovaný na základě sdělení Krajského úřadu Jihočeského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství z 6. 5. 2020 odmítl žalobcovy námitky na nedostatečnost dokumentace, když zcela přehlédl podrobnou a konkrétní argumentaci obsaženou ve vyjádření žalobce z 29. 6. 2020, ze které jasně vyplynula potřeba detailnějšího řešení dokumentace pro oblast těsného styku silnice a žalobcových nemovitostí a potřeba vykreslení příčných řezů. Žalobce požadoval doplnění dokumentace, aby tato byla v souladu s požadavky normy ČSS 736101 a 736100, na což žalovaný nereagoval. Žalobce je přesvědčen, že jasné označení kót vzdálenosti komunikace od sousedních nemovitostí není přílišná podrobnost pro územní řízení, když úkolem územního řízení je umístit stavbu do prostoru a tedy je nutno vidět, jak daleko se umístí od jiných staveb. Žalobce dále nesouhlasí s tím, že se žalovaný nevypořádal s požadavkem na úpravu rychlosti, když dle sdělení krajského úřadu, odboru silničního hospodářství omezení rychlosti není předmětem dokumentace, čímž však není odůvodněno, proč by toto omezení nemohlo být stanoveno jako podmínka územního rozhodnutí. Žalobce dále průběžně upozorňuje na rázové působení a působení vibrací na jeho nemovitost s ohledem na nalepení komunikace na žalobcovu stavbu. Ani touto částí vyjádření žalobce se žalovaný nezabýval.

16. Žalobce zároveň poukazuje na nezákonnost stanoviska ministra životního prostředí z 22. 5. 2020 a ignorování vyjádření žalobce z 29. 6. 2020 k tomuto stanovisku. Zde žalobce namítá v zásadě shodné námitky jako ke stanovisku ministra životního prostředí ze 4. 3. 2020 ve vztahu ke stavbě D4 Mirotice, rozšíření. Dále k tomu žalobce doplňuje, že očekává, že připomínky v rámci EIA budou věcně zpracovány na základě právních a vědeckých poznatků, že bude zjištěn stávající stav na základě dostupných informací a provedené měření dopadu na nemovitost žalobce, že bude zjištěn stav území, které má dopad na budoucí poměry v území a jeho nemovitost do roku 2040 a že bude shledáno z pohledu dopadu na životní prostředí optimální řešení, které dopad minimalizuje. Proces EIA z roku 2018 nehledal optimální budoucí řešení z pohledu dopadu na žalobcovu nemovitost. Podle žalobce došlo změnou stavby k významně negativnímu vlivu na životní prostředí, a to zvýšení kapacity stavby, tedy intenzity dopravy.

17. Žalobce dále namítá, že se žalovaný nevypořádal se všemi odvolacími body, a že tedy jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, když podle žalobce není pravda, že by stavba odpovídala požadavkům § 20 vyhlášky č. 501/2006 Sb., když likvidace srážkových vod není dostatečně řešena, resp. to není prokázáno. Podobně není naplněn požadavek § 23 vyhlášky, neboť přeložka II/604 není naplněná kapacitně dostačující vyhovující komunikaci, když silnice II/121 trpí zásadně technickou vadou přílišné blízkosti k nemovitostem žalobce. Žalovaný se nevypořádal s negativními účinky vibrací, nevypořádal se s otázkou spádu komunikace a nevyjádřil se k argumentaci nárůstem intenzity dopravy. Vyjádření žalovaného 18. K žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2020 č. j. KUJCK 43231/2020 se žalovaný vyjádřil tak, že navrhl zamítnutí žaloby a odkázal na napadené rozhodnutí. Připomněl, že záměr změny územního rozhodnutí a rozhodnutí o této změně se týká pouze určitého úseku umisťované dálnice, a to úseku v délce 3,645 km od mimoúrovňové křižovatky se silnicí II/121 (MUK Mirotice) po realizovaný úsek rychlostní komunikace R4, resp. D4 u obce Radobytce. Ve vztahu k žalobci uvedl, že úsek dálnice D4, který byl dotčen změnou územního rozhodnutí, je od nemovitosti ve vlastnictví žalobce vzdálen více než 250 m. Zdůraznil, že úpravy silnice II/121, která prochází kolem nemovitostí ve vlastnictví žalobce, nejsou podle dokumentace záměru této stavby jeho součástí. Připomněl dále, že o účastenství žalobce rozhodl stavební úřad z opatrnosti usnesením podle § 28 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), když se přiklonil k právnímu názoru uvedenému v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 2 As 12/2008 – 63. Žalovaný dále zdůraznil, že námitky, které žalobce uplatňoval v nyní souzené věci, vesměs uplatňoval rovněž proti záměru projednávanému ve správním řízení, které se týkalo změny územního rozhodnutí pro stavbu D4 Čimelice – Mirotice, o jehož odvolání bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím ze dne 15. 7. 2020 (viz dále). Námitky žalobce tedy podle žalovaného v podstatě směřují víceméně proti původním pravomocným územním rozhodnutím proti již umístěným stavbám, ačkoliv by měly směřovat pouze proti navrhovaným změnám. Žalobce předmět jednotlivých řízení zaměňuje, opožděně a nedůvodně se dovolává dotčení svých subjektivních práv v řízení o změně územního rozhodnutí. Konkrétně projednávané změny územního rozhodnutí, tak jak byly navrženy, projednány a schváleny rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 6. 8. 2019, nemohly negativním způsobem zasáhnout do právní sféry žalobce a nemají přímý dopad do jeho subjektivních práv. Ve vztahu k nesprávnému posouzení vlivu hluku na nemovitosti žalobce odkázal žalovaný na své závěry v napadeném rozhodnutí, že žalobcem citované stavební povolení pozbylo platnosti a podotkl, že proces EIA, který byl ukončen vydáním závazného stanoviska posouzení vlivu na životní prostředí ze dne 9. 11. 2018, se týká celého dosud nerealizovaného úseku dálnice D4 a že předmětem řízení o změně územního rozhodnutí byla pouze část posuzovaného úseku. Žalovaný má za to, že závazné stanovisko ministra životného prostředí ze 4. 3. 2020, kterým bylo potvrzeno závazné stanovisko ministerstva životního prostředí ze dne 9. 11. 2018 a ze dne 24. 4. 2019, nelze shledat nezákonným pro vady tvrzené žalobcem v žalobě. Žalovaný má za to, že se dostatečně a srozumitelně vypořádal se všemi námitkami, které tvořily základ námitek žalobce v odvolacím řízení.

19. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí z 15. 7. 2020 č. j. KUJCK 67476/2020 žalovaný připomněl, že jak zdůraznil v napadeném rozhodnutí a jak je zřejmé z předloženého spisového materiálu, záměr změny územního rozhodnutí se týká pouze dílčích úprav některých stavebních objektů dálnice D4 v úseku o délce 8 460 m; úpravy přilehlé silnice II/121, která prochází kolem nemovitosti ve vlastnictví žalobce, pak jsou zahrnuty pod označením stavebního objektu SO130 přeložka silnice II/640, když vlastní úprava silnice II/121 byla navržena pouze v souvislosti s křižovatkou, která řeší napojení nové silnice II/604 na stávající silnici II/121 a jinými změnami silnice II/121 dotčená není. Od této skutečnosti se totiž do značné míry odvíjí okruh projednatelných námitek v tomto územním řízení, neboť poměrně obsáhlé námitky žalobce v převážné míře směřují opět proti původnímu pravomocnému územnímu rozhodnutí, proti již umístěné stavbě, ačkoliv by měly směřovat výhradně proti navrhovaným změnám. Podle žalovaného je faktem, že stávající hrana vozovky silnice II/121 na straně přiléhající k nemovitosti žalobce se nemění. Rozšíření stávající komunikace pro účely vzniku levého odbočovacího pruhu samo o sobě dopad do právní sféry žalobce mít nemůže. Nadto dopady možných vlivů záměru, tedy změny umístěné stavby na jednotlivé složky životního prostředí a veřejné zdraví, byly standardně zhodnoceny v procesu EIA se závěrem, že nebyly zjištěny takové negativní vlivy, které by bránily realizaci záměru. Žalovaný setrvává také i ve vztahu k tomuto napadenému rozhodnutí na tom, že rozhodnutí Okresního národního výboru Písek ze dne 4. 6. 1980 pozbylo platnosti a nelze k němu přihlížet. Žalovaný nesouhlasí s námitkou nezákonného salámování projednávání stavby. Skutečnost, že příprava a následné provádění dálnice D4 jsou rozděleny na několik samostatných úseků, odpovídá rozsáhlosti stavby a běžné praxi, kdy není možné projednat, umístit, povolit a postavit dálnici v celé její trase jako celek. Je však snahou investora stavby, aby jednotlivé úseky navazovaly na stávající infrastrukturu a mohly plnit účel, čemuž byla přizpůsobena žádost o změnu územního rozhodnutí pro úsek D4 Čimelice – Mirotice. Umístění dálničního tělesa mostních a dalších souvisejících objektů nebo přeložek sítí a komunikací ponechává územně plánovací dokumentace zcela na územním projednání v územním řízení, ve kterém se posuzuje technické řešení předložené žadatelem o územní rozhodnutí, k čemuž žalovaný opět dodal, že jednotlivé úseky stavby D4 již byly umístěny pravomocnými územními rozhodnutími a předmětem tohoto přezkoumávaného řízení je toliko změna územního rozhodnutí z 6. 3. 2009. Žalovaný má opět za to, že se vypořádal se všemi relevantními námitkami a jeho rozhodnutí je přezkoumatelné. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení 20. Osoba zúčastněná na řízení Ředitelství silnic a dálnic ČR se ve věci vyjádřila tak, že podané žaloby považuje za nedůvodné a napadená rozhodnutí za věcně správná a souladná s příslušnými právními předpisy. Zdůraznila, že k umístění stavebního objektu SO130 došlo již v územním rozhodnutí o umístění stavby D4 Čimelice – Mirotice ze dne 6. 3. 2009, které nabylo právní moci a bylo naposledy pravomocně prodlouženo rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 3. 2019, č. j. KUJCK 24998/19. Předmětem napadených rozhodnutí tak není změna předmětné části stavebního objektu SO130 v sousedství nemovitosti žalobce oproti vydanému a pravomocnému územnímu rozhodnutí, když komunikace II/121 se fakticky již dle původního územního rozhodnutí rozšiřuje o odbočovací pruh pro levé odbočení směr Čimelice, nicméně k tomuto rozšíření dochází mimo pozemky žalobce, přičemž v důsledku tohoto rozšíření nedochází k žádnému dalšímu přiblížení komunikace II/121 k objektu stodoly žalobce, a to ani na základě pravomocného územního rozhodnutí, ani na základě napadeného rozhodnutí „D4 Čimelice– Mirotice, změna ÚR“. Rozhodnutí o změně územních rozhodnutí lze sice v řízení dle soudního řádu správního samostatně přezkoumat, nicméně pouze toliko v rozsahu provedených změn původních územních rozhodnutích, které však nemají žádný vliv na nemovitosti žalobce. Pokud měl žalobce v rámci podaných správních žalob v úmyslu napadat zákonnost umístění stavebního objektu, které má podklad v původním územním rozhodnutí, je třeba vycházet z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2012, č. j. 8 As 54/2011 a námitky žalobce k uvedenému odmítnout. Námitky žalobce nejsou pro řízení předcházející napadeným rozhodnutím relevantní, když tyto skutečnosti mohly a měly být žalobcem napadány již v řízení o umístění stavby D4 Čimelice – Mirotice. Argument žalobce, že na základě vydaného stavebního povolení z roku 1980 někdy v budoucnu realizuje přestavbu stodoly na rekreační chalupu, považuje za zcela absurdní již jen s ohledem na skutečnost, že od vydání stavebního povolení uplynulo již 40 let, aniž by předmětný stavební záměr žalobce byl vůbec zahájen, natož dokončen. Osoba zúčastněná na řízení zdůraznila, že závěrem příslušného stavebního úřadu z kontrolní prohlídky nemovitosti žalobce 6. 12. 2018 byla skutečnost, že stavba dle stavebního povolení z roku 1980 zahájena nebyla. Tvrzení žalobce, že přestavbu stodoly na rekreační chalupu řádně zahájil, se nezakládá na pravdě. Osoba zúčastněná na řízení dále zdůraznila, že v roce 2017 a 2018 zajistila zpracování nové dokumentace EIA, která posoudila všechny dosud nedokončené objekty stavby dálnice D4 jako jeden celek, čímž došlo k posouzení synergických a kumulativních vlivů jednotlivých vzájemně souvisejících etap výstavby dálnice D4 na životní prostředí tak, jak je to vyžadováno ustálenou judikaturou. Z žádného právního předpisu nevyplývá povinnost posuzovat procesu EIA předložený záměr ve variantách. Osoba zúčastněná na řízení se ohrazuje proti tvrzení žalobce, že rozdělení stavby dálnice na jednotlivé úseky bylo provedeno účelově tak, aby nedošlo ke společnému posouzení vlivů, neboť taková skutečnost není pravdivá. Žalobci bylo přiznáno postavení účastníka řízení v obou změnových řízeních a na svých právech nebyl jakkoliv krácen. Osoba zúčastněná na řízení považuje postup podle § 75 odst. 2 s. ř. s. ve vztahu k závaznému stanovisku Krajské hygienické stanice z 25. 3. 2020 za nedůvodný a nadbytečný, když z řízení spolehlivě vyplynulo, že stavba rekreační chalupy dle stavebního povolení z roku 1980 zahájena nebyla a sám žalobce v žalobách uvedl, že na jeho pozemcích dosud nic nepostavil a že zde žádná činnost neprobíhá. Žalobce nebyl napadenými rozhodnutími zkrácen na svých právech, neboť tvrzené žalobní body nejsou postaveny na tom, že správní orgány nesprávně zjistily skutkový stav věci, či v řízení došlo z jejich strany k závažným procesním pochybením. Vycházejí toliko z faktického stavu spočívajícího v umístění nemovitosti žalobce v blízkosti komunikace II/121, kterýžto stav zde existoval dávno před zahájením stavby. První rozsudek krajského soudu 21. Krajský soud ve věci již jednou rozhodl, a to rozsudkem ze dne 16. 2. 2021, č. j. 38 A 3/2020–120, kterým žaloby zamítl.

22. Ke kasační stížnosti žalobce byl uvedený rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2021, č. j. 4 As 125/2021–50. Závěry uvedenými v tomto rozsudku je krajský soud v dalším řízení vázán ve smyslu § 110 odst. 4 s. ř. s.

23. Nejvyšší správní soud uvedl ve vztahu k přezkoumávanému rozsudku podepsaného soudu následující: – Krajský soud nepochybil, pokud nepřipustil jako důkaz rozhodnutí ze dne 23. 4. 1980, č. j. 459/80–Ad o přeměně kultury na zahrádku, tento důkaz navíc žalobce navrhl k prokázání tvrzení o přestavbě stodoly na chalupu, nikoli k tvrzení týkajícímu se charakteru zahrady – Žalobce v průběhu soudního ani správního řízení nenavrhl jako důkaz rozhodnutí odboru výstavby a územního plánování ONV v Písku ze dne 28. 3. 1984, zn. Výst. 332–5,6 84–Ku/1742/83 – Z protokolu o jednání před krajským soudem ze dne 16. 2. 2021 nelze zjistit, zda soud dosud neprovedenými důkazy zamítl jen ty důkazy, které v protokolu výslovně zmínil, nebo takto zamítl veškeré důkazní návrhy, které žalobce v průběhu řízení o žalobě učinil – Z odůvodnění rozsudku krajského soudu není zřejmá žádná úvaha soudu pohledně důkazů projektovou dokumentací na přestavbu rekreační chalupy potvrzenou rozhodnutím z roku 1984 a fotografií septiku, stejně tak z rozsudku nevyplývají ani žádná skutková zjištění ani hodnocení provedeného důkazu zakreslením a ověřením dokumentace skutečného provedení stavby studny ze dne 16. 3. 2016. Opomenutí důkazů představuje vadu řízení, jež mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. – Krajský soud neměl v řízení dostatečné podklady pro svůj závěr o tom, že žalobce nezapočal s přestavbou ve lhůtě 2 let od právní moci stavebního povolení – Pokud by krajský soud dostatečně a přezkoumatelně posoudil charakter nemovitostí žalobce, bylo by nadbytečné se zabývat námitkou odsunutí části silnice II/121 více, než tak, jak krajský soud učinil – Námitku umístění protihlukových stěn v lokalitě Rakovické chalupy uplatnil žalobce poprvé až v kasační stížnosti a krajský soud neměl důvod se touto otázkou zabývat. Průběh ústních jednání před soudem 24. Krajský soud po vrácení věci k dalšímu řízení nařídil ve věci ústní jednání na 2. 2. 2022 a 9. 3. 2022.

25. Před ústním jednáním dne 2. 2. 2022 žalobce k výzvě soudu sdělil, že navrhuje provedení dalších důkazů, a to zejména rozhodnutím odboru výstavby a územního plánování ONV v Písku ze dne 28. 3. 1984, zn. Výst. 332–5,6 84 Ku/1742/83 k prokázání zahájení stavebních prací a rozhodnutím o změně kultury na zahrádku ze dne 23. 4. 1980, č. j. 459/80–Ad k prokázání určení pozemku k individuální rekreaci a dále účastnický výslech žalobce k prokázání skutečnosti o užívání nemovitostí k individuální rekreaci.

26. U ústního jednání dne 2. 2. 2022 byly soudem za účasti žalobce a osoby zúčastněné na řízení rekapitulovány žalobcovy důkazní návrhy tak, jak byly do doby uvedeného jednání v průběhu soudního řízení navrženy. Jedná se o následující důkazní návrhy: – rozhodnutí o přípustnosti stavby ze dne 4. 6. 1980 – povolení stavby studny a septiku ze dne 6. 5. 1977 – zakreslení a ověření dokumentace skutečného provedení stavby studny – projektová dokumentace na přestavbu rekreační chalupy potvrzená rozhodnutím z r. 1984 – rozhodnutí ONV v Písku z 28. 3. 1984, značka Výst. 332–5, 6 84–Ku/1742/83 – rozhodnutí o změně kultury na zahradu z 23. 4. 1980 – fotografie septiku – účastnický výslech žalobce – protokol z kontrolní prohlídky z 6. 12. 2018 – technická zpráva ze 4. 6. 1980 – stanovisko MÚ Mirotice ze dne 17. 3. 2016 – osvědčení existence, pasportu a účelu stavby vodního díla – rozhodnutí MÚ Mirotice ze 17. 3. 2016 o povolení nakládání s vodami – vyjádření PČR KŘP JČK z 10. 12. 2013 – zápis z místního šetření ze dne 21. 4. 2009 sepsaný Správou a údržbou silnic Jihočeského kraje – rozhodnutí MÚ Písek z 8. 1. 2014 o stanovení místní úpravy provozu na silnici II/121 – rozhodnutí KÚJČK z 7. 4. 2014 o odvolání proti rozhodnutí MÚ Písek z 8. 1. 2014 o stanovení místní úpravy provozu na silnici II/121 – podnět k nařízení nezbytných úprav stavby ze dne 14. 4. 2014 27. Dále v rámci uvedeného ústního jednání žalobce navrhl k důkazu podání žalobce učiněná v řízeních, která předcházela řízením, která jsou předmětem nynějšího soudního přezkumu, zejména se jedná o vyjádření žalobce v rámci procesu EIA a vyjádření v rámci řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí, když z těchto důkazů má být patrno, že žalobce je činný již od počátku, snaží se od počátku upozorňovat na negativní vlivy staveb na své nemovitosti. Konkrétně se jedná o vyjádření ze dne 11. 7. 2018 (v rámci procesu EIA), nesouhlas s prodloužením platnosti územního rozhodnutí „D4 Čimelice–Mirotice“ ze dne 7. 8. 2017, nesouhlas s prodloužením platnosti územního rozhodnutí ze 4. 8. 2017 a odvolání proti prodloužení platnosti územního rozhodnutí – listina ze dne 5. 11. 2018.

28. Následně bylo ústní jednání odročeno za účelem porady senátu o dalším postupu na 9. 3. 2022. Žalobce ještě před konáním ústního jednání, nařízeného na 9. 3. 2022, zaslal soudu 3. 3. 2022 a 7. 3. 2022 podání, v nichž jednak reagoval na vyjádření osoby zúčastněné na řízení k žalobě, jednak rozhojnil svou žalobní argumentaci a jednak navrhl další důkazy, a to dále místním šetřením a také fotografiemi, jež byly k podání připojeny. Posouzení věci krajským soudem 29. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloby nejsou důvodné.

30. Předně se krajský soud zabýval jednotlivými důkazními návrhy žalobce a tyto posoudil následovně.

31. Pokud se jedná o důkaz rozhodnutím o přípustnosti stavby ze dne 4. 6. 1980, zn. Výst. 332–6/1047/80/Vo, vydaného Okresním národním výborem v Písku a rozhodnutím téhož orgánu o přípustnosti stavby ze dne 6. 5. 1977, bez sp. zn., označené „List 19961“ o povolení stavby studny a septiku, uvedené důkazy soud provedl u ústního jednání dne 16. 2. 2021. Z prvně jmenovaného rozhodnutí soud zjistil, že jím byla žadateli Ing. Z. K. povolena stavba „přestavba stodoly na rekreační chalupu“ na pozemku parc. č. stav. X v X s tím, že stavba bude dokončena nejpozději do 3 let. Druhým rozhodnutím bylo rozhodnuto o přípustnosti zřízení kopané studny, zřízení septiku a přístřešku na pozemku parc. č. X v X.

32. Soud provedl u ústního jednání dne 16. 2. 2021 důkaz také zakreslením a ověřením skutečného provedení stavby studny z 16. 3. 2016. Z tohoto důkazu však soud neučinil žádná skutková zjištění rozhodná pro projednávanou věc, neboť i tento důkaz byl žalobcem u uvedeného ústního jednání navržen v souvislosti s námitkou posouzení charakteru žalobcových nemovitostí. Podle krajského soudu totiž provedení stavby studny nemůže mít vliv na posouzení charakteru nemovitostí žalobce z hlediska potřebného pro rozhodnutí správních orgánů – tedy zda nemovitosti žalobce jsou chráněnými objekty ve smyslu § 30 zákona o ochraně veřejného zdraví. Provedení stavby studny nebylo ve správním řízení ani rozporováno; její existence nevypovídá ničeho o tom, zda žalobce započal s přestavbou stodoly na rekreační objekt či nikoli. Nadto, jak bude uvedeno níže, i kdyby soud dospěl k závěru, že žalobce s přestavbou započal, nemělo by to vliv na posouzení věci.

33. Z obdobných důvodů krajský soud neakceptoval důkaz fotografií septiku a projektovou dokumentací na přestavbu rekreační chalupy, neboť ani výstavba septiku, ani existence projektové dokumentace na přestavbu rekreační chalupy nemůže mít vliv na posouzení charakteru žalobcových nemovitostí pro účely rozhodnutí správních orgánů.

34. Krajský soud také neakceptoval důkazní návrh žalobce rozhodnutím ze dne 23. 4. 1980, č. j. 459/80–Ad o změně kultury na zahrádku, neboť má za to, že uvedeným rozhodnutím, které předchází stavebnímu povolení z roku 1980 na přestavbu stodoly na rekreační chalupu, by nedošlo k objasnění žádných skutkových okolností, týkajících se postupu při přestavbě stodoly na rekreační objekt. Ostatně, tento postup byl aprobován také kasačním soudem ve zrušujícím rozsudku (viz výše). Zbývá doplnit, že podle krajského soudu nemá druh pozemku s ohledem na posouzení charakteru nemovitostí žalobce krajským soudem a jejich vlivu na rozhodnutí správních orgánů (viz níže) žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

35. Pokud se jedná o další důkazní návrhy (viz bod 26 tohoto rozsudku), které nebyly soudem provedeny, je potřeba uvést následující.

36. Jestliže se jednalo o důkazy, které již jsou obsahem samotného správního spisu v projednávané věci, zejm. protokol z kontrolní prohlídky ze dne 6. 12. 2018, a ze kterých vycházely správní orgány obou stupňů, nevyvstala žádná potřeba jejich opakování v soudním řízení, neboť jejich zopakováním by nebylo možné zjistit jiné (další) skutečnosti rozhodné pro projednávanou věc.

37. Jiná situace je u důkazů, které nebyly žalobcem navrženy v průběhu správního řízení; na ně se totiž vztahuje omezení dané § 82 odst. 4 správního řádu. Platí to především u rozhodnutí ONV v Písku z 28. 3. 1984, značka Výst. 332–5, 6 84–Ku/1742/83, který žalobce navrhl k důkazu až po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu, přičemž do té doby nebyl tento důkaz, a to ani ve správním řízení, nikdy navrhnut. Žalobci zjevně nic nebránilo (a ani to netvrdil) uvedený důkaz navrhnout již v průběhu správního řízení.

38. Krajský soud se z obdobných důvodů dále rozhodl neprovést ani další důkazy, a to účastnickým výslechem žalobce, technickou zprávou ze 4. 6. 1980, stanoviskem MÚ Mirotice ze dne 17. 3. 2016 – osvědčení existence, pasportu a účelu stavby vodního díla, rozhodnutím MÚ Mirotice ze 17. 3. 2016 o povolení nakládání s vodami, vyjádřením PČR KŘP JČK z 10. 12. 2013, zápisem z místního šetření ze dne 21. 4. 2009 sepsaným Správou a údržbou silnic Jihočeského kraje, rozhodnutím MÚ Písek z 8. 1. 2014 o stanovení místní úpravy provozu na silnici II/121, rozhodnutím KÚ JČK z 7. 4. 2014 o odvolání proti rozhodnutí MÚ Písek z 8. 1. 2014 o stanovení místní úpravy provozu na silnici II/121, podnětem k nařízení nezbytných úprav stavby ze dne 14. 4. 2014, vyjádřením žalobce v rámci procesu EIA a vyjádřením v rámci řízení o prodloužení platnosti územního rozhodnutí – vyjádřením ze dne 11. 7. 2018 (v rámci procesu EIA), nesouhlasem s prodloužením platnosti územního rozhodnutí „D4 Čimelice–Mirotice“ ze dne 7. 8. 2017, nesouhlasem s prodloužením platnosti územního rozhodnutí ze 4. 8. 2017 a odvoláním proti prodloužení platnosti územního rozhodnutí – listina ze dne 5. 11. 2018. Uvedené důkazy by nebyly podle přesvědčení krajského soudu způsobilé skutkových zjištění rozhodných ke dni vydání napadeného rozhodnutí, jež by měly ve svém důsledku vliv na posouzení charakteru žalobcových nemovitostí, a to zejména s přihlédnutím k závěrům krajského soudu ohledně vlivu charakteru žalobcových nemovitostí na rozhodnutí správních orgánů.

39. Je zapotřebí v této souvislosti připomenout judikaturu správních soudů vycházející ze zásady, že „těžiště dokazování má probíhat před správními orgány, přičemž není úlohou správních soudů provádět složitá dokazování a nahrazovat takto, co měl již před nimi učinit správní orgán, resp. co měl již v daňovém řízení navrhnout k unesení svého důkazního břemene daňový subjekt. Správnímu soudu přísluší v rámci soudního přezkoumání správního rozhodnutí posoudit, zda správní orgán provedl dokazování v potřebném rozsahu, tedy zda si opatřil dostatečné podklady pro rozhodnutí tak, aby mohl řádně usuzovat na skutkové i právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět. Soudní řízení správní není pokračováním správního řízení. Úloha správního soudu je tak primárně přezkumná, v zásadě se nejedná o soud nalézací, byť je správní soud samozřejmě oprávněn v přiměřeném rozsahu (a v daňovém řízení zároveň při respektování pravidel o rozložení důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce daně) doplnit dokazování provedené správním orgánem (§ 77 odst. 2 s. ř. s.)“ (viz např. rozsudek NSS ze dne 16. 4. 2015, č. j. 5 Afs 89/2013–29).

40. V návaznosti na posouzení důkazních návrhů se soud zabýval jednotlivými žalobními námitkami a dospěl k závěru, že nejsou důvodné.

41. Krajský soud předně nepovažuje za důvodné námitky nezákonného tzv. „salámování“ projednávání stavby. Za salámovou metodu bývá v praxi neformálně označována taktika, která se používá pro strategii, kdy se kontroverzní nebo obtížné cíle a řešení rozdělí na dílčí kroky a prosazují se postupně. Zpravidla se to týká zejména posouzení vlivů projednávaných záměrů na životní prostředí (blíže viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 88/2008–301, resp. ze dne 1. 8. 2012, č. j. 1 As 47/2012–38). V prvně citovaném rozsudku NSS zdůraznil, že by měl být určitý návrh podroben posouzení vlivů na životní prostředí jako jeden záměr; realizace určité stavby má totiž dopad na životní prostředí jako celek, vliv dílčích staveb je z tohoto hlediska irelevantní. Právě v posuzování vlivů na životní prostředí by proto tzv. „salámová“ metoda neměla mít místo, naopak by se spíše měla uplatnit metoda opačná, jež lze označit termínem puzzle.

42. Optikou těchto závěrů je nutno žalobcovy námitky odmítnout. V projednávané věci je zřejmé, že nejprve bylo provedeno posouzení vlivů na životní prostředí v roce 2000 pro stavbu rychlostní silnice jako celku původně nazvané R4. Následně sice došlo k „rozdělení“ na dvě samostatná územní řízení o umístění staveb – stavby úseku dálnice D4 Čimelice – Mirotice a D4 Mirotice, rozšíření, nicméně s ohledem na záměr stavebníka změnit již schválený záměr a docílit změny územních rozhodnutí, proběhl nový proces EIA, týkající se celého doposud nerealizovaného úseku dálnice D4, který vyústil v závazné stanovisko k posouzení vlivů na životní prostředí ze dne 9. 11. 2018. Krajský soud tedy neshledal, že by cílem a účelem vedení dvou samostatných územních řízení o samostatných částech stavby D4 bylo prosadit postupně obtížné či kontroverzní cíle, neboť takové cíle nejsou soudu zřejmé a ani žalobce žádné cíle této povahy nevymezil. Jediným „kontroverzním“ cílem se tak z žaloby jeví snad jen žalobcem tvrzené opomíjení dopadů staveb na jeho nemovitosti; jak bude pojednáno níže, neshledal krajský soud pochybení správních orgánů při posuzování vlivů staveb na nemovitosti žalobce.

43. Podstatná pro posouzení věci tak zůstává především otázka charakteru žalobcových nemovitostí v době rozhodování správních orgánů, neboť od posouzení této otázky žalobce odvíjí své námitky stran nedostatečného vypořádání jeho námitek v procesu EIA, resp. v posuzování vlivů změn záměru v rámci závazných stanovisek z roku 2019, potažmo potvrzujících závazných stanovisek ministra životního prostředí z roku 2020.

44. Žalobce v rámci obou žalob namítá, že jeho nemovitost, která přiléhá k silnici č. II/121, není stodolou (jak je stavba zapsána v katastru nemovitostí), ale rekreačním objektem (chalupou), což žalobce dovozuje z toho, že na přestavbu stávající stodoly na rekreační chalupu bylo vydáno jeho otci rozhodnutí o přípustnosti stavby podle § 66 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „starý stavební zákon“), přičemž bylo započato s přestavbou a stavební povolení tak nepozbylo platnosti.

45. Krajský soud se s uvedenou námitkou neztotožňuje, naopak zcela přisvědčuje posouzení charakteru nemovitostí žalobce provedenému správními orgány.

46. Podle § 66 odst. 1 věta prvá starého stavebního zákona, ve stavebním povolení stanoví stavební úřad závazné podmínky pro provedení a užívání stavby a rozhodne o námitkách účastníků řízení.

47. Podle § 67 starého stavebního zákona, stavební povolení pozbývá platnost, jestliže stavba nebyla zahájena do dvou let ode dne, kdy nabylo právní moci, pokud stavební úřad v odůvodněných případech nestanovil pro zahájení stavby delší lhůtu.

48. Jak dovodil např. již Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 31. 1. 2014, č. j. 30 A 272/2012–127, „je při zkoumání platnosti stavebního povolení z pohledu § 67 stavebního zákona z roku 1976 zásadní otázkou, ve který okamžik bylo se stavbou započato podle projektové dokumentace. Jedině to je významný moment pro závěr o pozbytí platnosti stavebního povolení podle uvedeného zákonného ustanovení.“ 49. V rozsudku ze dne 18. 3. 2014, č. j. 30 A 15/2012–67 uzavřel Krajský soud v Hradci Králové, že „Platnost stavebního povolení nelze spojovat se lhůtou v něm stanovenou k dokončení stavby, nýbrž výhradně s jeho právní mocí (§ 67 stavebního zákona roku 1976).“ 50. Uvedené závěry jsou aplikovatelné na projednávanou věc. Z rozhodnutí o přípustnosti stavby z roku 1980 na přestavbu stávající stodoly na rekreační chalupu, které je třeba považovat za stavební povolení ve smyslu § 66 starého stavebního zákona, vyplývá, že stavba musí být dokončena do 3 let. To samo o sobě však nemá vliv na platnost stavebního povolení, neboť ta je ve smyslu § 67 starého stavebního zákona vázána na zahájení stavby ve lhůtě 2 let od právní moci stavebního povolení.

51. Žalobce trvající platnost povolení dovozoval v zásadě pouze z toho, že došlo k vybudování jímky a vybetonování podlahy, aniž by však blíže specifikoval (natož prokázal), kdy se tak stalo. Přitom vybudování jímky, i kdyby bylo provedeno ve lhůtě 2 let od právní moci stavebního povolení, by na platnost povolení nemohlo mít vliv, neboť na vybudování jímky (septiku) bylo vydáno dne 6. 5. 1977 samostatné stavební povolení a nelze její vybudování považovat za součást přestavby stodoly. Ani samotné vybetonování podlahy nemůže být považováno za zahájení přestavby, neboť ani tyto stavební práce nesvědčí o započetí s plněním povolovaného záměru. Lze se na tomto místě ztotožnit se závěry žalovaného prezentovanými na str. 8 napadeného rozhodnutí, že vybetonování podlahy je stavebním zásahem, který nepodléhá stavebnímu povolení ani jinému opatření podle stavebního zákona, a jedná se o určitý způsob udržovacích prací. Betonová podlaha tedy není žádným konstrukčním prvkem, který by jednoznačně souvisel s naplňováním smyslu původního stavebního povolení.

52. Krajský soud tedy souhlasí se závěry správních orgánů, že žalobce vůbec nezapočal se stavebními pracemi na přestavbu stodoly na rekreační objekt. Z toho pak lze implicitně dovodit, že pokud žalobce se stavebními pracemi podle vydaného stavebního povolení vůbec nezapočal, nezačal se stavbou ve lhůtě 2 let od právní moci stavebního povolení, tudíž je správný závěr správních orgánů, že stavební povolení z roku 1980 pozbylo platnosti; žalovaný přitom uvedenou skutečnost neposoudil „mimoprocesně“, naopak, k námitce žalobce provedl posouzení charakteru stavby, mj. odvislé od platnosti stavebního povolení v rámci předmětných řízení.

53. Krajský soud však mimoto považuje za potřebné zdůraznit, že i kdyby došlo ze strany správních orgánů k nesprávnému posouzení platnosti stavebního povolení na přestavbu objektu stodoly na rekreační objekt, nemohlo by to ničeho změnit na posouzení charakteru stávajících nemovitostí žalobce v době vydání rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Jestliže totiž, jak žalobce tvrdil, již od roku 1980 disponoval (resp. disponovali jeho právní předchůdci) stavebním povolením k přestavbě objektu stodoly na rekreační chatu, musí jít pouze k tíži žalobce, že doposud nebyl schopen onu přestavbu realizovat. Nečinností žalobce, či jeho právních předchůdců, totiž jistě plynutím času došlo k nastolení určitého stavu věcí s tím, že nebylo možné ze strany žalobce legitimně očekávat, že by mohl i po téměř 40 letech realizovat stavbu podle původního stavebního povolení z roku 1980. Není totiž možné tolerovat jakoukoli výstavbu na základě rozhodnutí starého několik desítek let, byť by toto rozhodnutí bylo stále platné. Mohlo by tak totiž dojít také až k obcházení platných veřejnoprávních předpisů, což by ve výsledku mohlo vést k degradaci současných předpisů a v nich stanovených postupů. Nelze tedy připustit časově neomezenou aplikaci „starých“ rozhodnutí na stavební činnost prováděnou po několika desítkách let (blíže také viz závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2016, č. j. 4 As 272/2015–53). Z tohoto pohledu je tudíž také zcela nerozhodné, jaké záměry žalobce se svými nemovitostmi má. Jediným rozhodným faktorem je stav nemovitostí žalobce ke dni vydání napadených rozhodnutí.

54. Za uvedené situace tedy nemůže být důvodná žalobní námitka nesprávného posouzení vlivu hluku na nemovitosti žalobce ve smyslu § 30 odst. 3 zákona o ochraně veřejného zdraví, neboť stavbu stodoly, resp. její vnitřní prostory, skutečně nelze považovat ve smyslu citovaného ustanovení za tzv. chráněné vnitřní prostory staveb, jelikož uvedená stavba není určena k bydlení ani k rekreaci. Ze stejného důvodu nelze považovat přilehlý pozemek zahrady za tzv. chráněný venkovní prostor, neboť svým charakterem nemůže být ve smyslu citovaného ustanovení považována za pozemek sloužící k rekreačním účelům.

55. Na posouzení charakteru žalobcových nemovitostí z hlediska posuzování vlivů na životní prostředí nemůže mít vliv ani žalobcův subjektivní záměr do budoucna užívat nemovitosti k rekreačním účelům; v rámci EIA jistě dochází k posuzování budoucích vlivů projednávaných záměrů na životní prostředí, tedy i na zdraví obyvatel ve smyslu zákona o ochraně veřejného zdraví; při posuzování je však nutné vycházet z objektivních okolností, nikoliv subjektivních pocitů a potřeb potenciálně dotčených subjektů.

56. Optikou uvedených závěrů tedy nelze shledat důvodné námitky směřující proti závazným stanoviskům ministra životního prostředí ze dne 4. 3. 2020, resp. 25. 5. 2020 stran nesprávného posouzení charakteru žalobcových nemovitostí a vlivů záměrů na ně (a to ať už z hlediska vlivů hluku, vibrací či jiných negativních vlivů).

57. Obdobně nelze shledat důvodnou námitku stran vypořádání odvolacích námitek žalobce ve vztahu ke sdělení Krajského úřadu Jihočeského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství z 6. 5. 2020; s ohledem na povahu a charakter nemovitostí žalobce nebylo lze shledat požadavek žalobce na doplnění dokumentace jako důvodný. Krajský soud také souhlasí s žalovaným stran požadavku žalobce na stanovení omezení rychlosti na přilehlé komunikaci jako podmínku územního rozhodnutí, neboť se jedná o podmínku, která v územním řízení podle krajského soudu nemá místo; týká se totiž až samotného užívání stavby, nikoliv jejího umístění.

58. Pokud se jedná o tvrzenou nezákonnost závazného stanoviska ministra životního prostředí ze dne 4. 3. 2020 z důvodu tvrzené vnitřní rozpornosti, ani tuto námitku soud neshledal důvodnou. Krajský soud totiž nepovažuje závěry uvedeného závazného stanoviska za vnitřně rozporné, pokud vychází z toho, že ve vztahu k nemovitosti žalobce nedojde ke změně komunikace II/121 co do prostorového vedení a zároveň, že dojde k nezbytnému rozšíření na straně opačné (vzdálenější od nemovitosti žalobce); uvedené je totiž pouze správným popisem projednávaného záměru. Pokud žalobce namítal možnost trasování komunikace dále od jeho nemovitosti, nelze než dodat, že s ohledem na stávající stav a charakter nemovitosti žalobce nebyl dán k takové změně trasování důvod a žalobce se pouze z titulu sousedící stavby nemůže domáhat změny umístění stavby komunikace. Lze tedy uzavřít, že nezpracování jiné varianty řešení situace v části komunikace II/604 není vadou průběhu posouzení vlivů na životní prostředí, když ve vztahu k nemovitostem žalobce nebyl pro variantní řešení dán důvod.

59. Konečně, nedůvodnou shledal soud také námitku vadného posouzení odvedení dešťových vod v rámci rozšíření komunikace II/121; žalovaný správně specifikoval v souladu s projektovou dokumentací, že z rozšířené části komunikace bude odváděna voda do nově vybudovaného příkopu na pravé straně komunikace (tedy na straně protější od nemovitosti žalobce).

60. Ani námitka nesouladu stavby s dikcí § 20 a § 23 vyhlášky č. 501/2006 Sb. není opodstatněná; v tomto ohledu je nutné konstatovat, že žalobcova námitka je v zásadě obecného charakteru, bez bližší specifikace nesprávnosti závěrů žalovaného a bez specifikace dotčení práv žalobce takovou nesprávností.

61. Pokud se týče tvrzené nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, je třeba připomenout, že z judikatury správních soudů vyplývá požadavek, aby z odůvodnění rozhodnutí bylo seznatelné, z jakého důvodu je považuje za liché, mylné anebo vyvrácené (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008–109). Zároveň však povinnost řádného odůvodnění rozhodnutí nelze mechanicky ztotožňovat s povinností poskytnout podrobnou odpověď na každý jednotlivý v žalobě uplatněný argument. Krajský soud má za to, že žalovaný uvedeným požadavkům zcela dostál, když se v obou napadených rozhodnutích řádně a srozumitelně vypořádal se všemi podstatnými námitkami žalobce. Závěr a náklady řízení 62. Na základě uvedeného krajský soud uzavírá, že žaloby důvodné neshledal, a proto je podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodné zamítl.

63. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce v řízení úspěšný nebyl a žalovanému nad rámec jeho úřední činnosti žádné náklady nevznikly. Soud tedy žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

64. O nákladech řízení osoby zúčastněné na řízení soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 5 s. ř. s.