39 C 14/2010 - 478

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z Mgr. Václava Rozmahel, předsedy senátu a přísedících, RNDr. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] ve věci žalobce: ; [celé jméno žalobce], advokát se sídlem [adresa žalobce], [země] insolvenční správce [právnická osoba] – [příjmení] [jméno] [anonymizováno]. se sídlem [adresa]. [anonymizována tři slova], [číslo], [země] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [anonymizováno] [číslo], [PSČ] [obec a číslo] proti žalované: ; [celé jméno žalovaného], (dříve [příjmení]), narozená dne [datum] bytem [adresa žalovaného] zastoupena advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] o zaplacení částky 1 010 215 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 1 010 215 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,25 % ročně od 10. 4. 2009 do 30. 6. 2009, 8,50 % ročně od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, 8 % ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2010, 7,75 % ročně od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011, 7,75 % ročně od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011, 7,75 % ročně od 1. 1. 2012 do 30. 6. 2012, 7,50 % ročně od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, 7,05 % ročně od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013, 8,05 % ročně od 1. 7. 2013 do 31. 12. 2013, 8,05 % ročně od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2014, 8,05 % ročně od 1. 7. 2014 do 31. 12. 2014, 8,05 % ročně od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015, 8,05 % ročně od 1. 7. 2015 do 31. 12. 2015, 8,05 % ročně od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2016, 8,05 % ročně od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016, 8,05 % ročně od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017, 8,05 % ročně od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017, 8,50 % ročně od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, 8 % ročně od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, 8,75 % ročně od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, 10 % ročně od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019, 10 % ročně od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020, 8,25 % ročně od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020, 8,25 % ročně od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021, 8,50 % ročně od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021, 12,75 % ročně od 1. 1. 2022 do zaplacení, s tím, že výše úroků z prodlení je dále odvislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, platné pro první den každého kalendářního pololetí, ve kterém trvá prodlení žalované, zvýšené o 8 procentních bodů, to vše ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je dále povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů tohoto řízení částku ve výši 431 347,80 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [anonymizováno] [číslo], [obec a číslo], rovněž ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je dále povinna zaplatit českému státu – Městskému soudu v Brně na soudním poplatku částku ve výši 40 410 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Městský soud v Brně již v této právní věci několikrát rozhodoval, když k poslednímu meritornímu rozhodnutí došlo dne 4. 4. 2018, č. j. 39 C 14/2010-348, kde žaloba žalobce, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 1 010 215 Kč s příslušenstvím, byla zamítnuta, když se jednalo v pořadí o třetí rozsudek soudu I. stupně ve věci samé.

2. Soud I. stupně odůvodnil své poslední rozhodnutí tak, že [právnická osoba] – [příjmení] [jméno] [anonymizováno]. je rakouskou obchodní korporací, jejímž statutárním zástupcem a společníkem byl od 7. 5. 2004 Ing. [jméno] [příjmení], když tato firma 7. 5. 2004 zřídila v ČR organizační složku [právnická osoba] původně se sídlem v [obec] (t. č. se sídlem v [obec]), když žalovaná byla výše uvedeného dne jmenována vedoucí organizační složky. Dne 19. 1. 2005 měla žalovaná uzavřít s [právnická osoba] – [příjmení], za kterou jednal [jméno] [příjmení], manažerskou smlouvu, kterou [jméno] [příjmení] vykonávající funkci valné hromady schválil. Smlouvou byly stanoveny povinnosti žalované jako vedoucí organizační složky a byly určeny činnosti vyhrazené pouze valné hromadě (jedinému společníkovi). Žalovaná byla oprávněna jako vedoucí osoba rozhodovat ve svých záležitostech jménem [příjmení] – [příjmení] a měla obchodně vést společnost, řídit zaměstnance a vést účetnictví dle právních předpisů. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Odměna žalované byla stanovena částkou ve výši 65 079 Kč brutto měsíčně se 13. a 14. platem za každý kalendářní rok. Žalovaná měla nárok na vyplacení podílu na zisku ve výši 5 % z obchodů uzavřených nejen organizační složkou, ale také mateřskou firmou v [stát] Smlouvu měli podepsat žalovaná jako zaměstnanec a [jméno] [příjmení] jako jednatel [příjmení] – [příjmení] [jméno] [anonymizováno]. Dne 1. 8. 2005 byla uzavřena pracovní smlouva na jméno žalované, která měla dle této smlouvy pracovat jako obchodní zástupce s místem výkonu práce v [obec] v České republice od 1. 8. 2005. Podle článku VI. smlouvy měla žalovaná nárok na hrubou měsíční mzdu 65 079 Kč, nárok na 13. a 14. plat a rovněž nárok na odměnu ve výši 5 % z ročního obratu z realizovaných obchodů za předcházející kalendářní rok. 29. 2. 2008 vydal [jméno] [příjmení] pokyn, kterým byla stanovena odměna pro žalovanou 1 092 923 Kč, kterážto částka se sestávala ze mzdy a odměny jako podílu na hospodářském zisku. Odměna byla splatná ve výplatním termínu za prosinec 2008 s tím, že výplata v termínu není možná s ohledem na kontokorent. [příjmení] snížil procentní výměru z 5 % na cca 3,12 %. Pokyn obsahoval sdělení, že byl projednán a schválen hospodářský výsledek za rok 2007 s účetní ztrátou 1 475 109 Kč. Celková částka za rok 2007, ze které se odměna počítala, činila součet částky ve výši 1 442 907,05 Kč (účet 602, tržby za služby) a částky ve výši 26 195 330,16 Kč (účet 604, tržby za zboží). Odměna byla stanovena z obchodů, které realizovala nejen mateřská společnost ale i organizační složka, jak vyplynulo z pokynu [příjmení].

3. Rozhodnutím z 22. 7. 2008, sp. zn. 17 S 31/08w, [příjmení] soud v [anonymizováno] prohlásil konkurs na majetek [příjmení] – [příjmení] [jméno] [anonymizováno] a žalobce ustanovil insolvenčním správcem dlužníka žalobce. Z výplatního lístku za prosinec 2008 byla žalované k výplatě vyúčtována čistá mzda 1 010 215 Kč a hrubá mzda 1 200 101 Kč, když rozdíly činily odvody státu (výplatní lístek 12/ 2008). Výplatní lístek i mzdový list byly zpracovány v souladu s pokynem [jméno] [příjmení] 13. 1. 2009 byla z účtu vedeného na organizační složku u [právnická osoba] odeslána na účet žalované č. [bankovní účet] částka 1 010 215 Kč, tedy žalobní jistina v této věci. Pro úplnost soud uvádí, že účet, na který byla výše zmíněná částka žalované odeslána, je rovněž veden u [právnická osoba] 1. 4. 2009 žalobce vyzval žalovanou k vrácení této částky. Žalovaná reagovala na výzvu přípisem, kde uvedla, že částka byla převedena na její účet na základě vyplacené mzdy dle manažerské smlouvy – dohody o mzdě za vykonanou práci podle výplatního lístku za prosinec 2008, když žalovaná neshledala žádný důvod pro vrácení částky, neboť se jedná o oprávněn mzdový nárok. Žalobce odvolal žalovanou z funkce 21. 4. 2009 s ukončením pracovního poměru 27. 8. 2009. Na vedení účetnictví organizační složky úpadce se podílela daňová poradkyně JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., kdy před lednem 2009 nebyly mzdy a výplaty prováděny řádně pro nedostatek finančních prostředků, protože peníze z bankovního účtu u [právnická osoba] byly odesílány do [stát]. Poté, co do [právnická osoba] vstoupila [příjmení] [příjmení], byl vyřízen úvěr, ze kterého byly zaplaceny všechny dlužné mzdy, přičemž peníze z účtu na pobočce v ČR vybírali [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří peníze následně převáděli do [země]. Výplata mezd byla tedy v letech 2007 a 2008 chaotická se špatnou platební morálkou. Posléze se objevily větší zakázky, došlo ke zvýšení fakturace a k navýšení obratu na několik milionů, docházelo rovněž k úhradám faktur. Žalobce ani žádný zaměstnanec nedal pokyn, ani nevznesl požadavek na zrušení pokynu [jméno] [příjmení] nebo k tomu, aby žalované nebyla vyplacena mzda. Žalovaná po prohlášení konkursu na majetek dlužníka dostávala pokyny od zástupkyně žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení]. Žalobce měl zájem na tom, aby organizační složka fungovala dále. Protože bylo následně zjištěno, že firma nemůže dále pokračovat, v září 2008 byl ukončován provoz dlužníka a ukončovány pracovní vztahy. V této době bylo v české pobočce zaměstnáno sedm lidí. Sama žalovaná vyplácela mzdy, uspokojovala pohledávky zaměstnanců. Do konce ledna 2009 neměla žalovaná zakázáno nakládat s financemi, k tomuto zákazu došlo v únoru 2009.

4. Soud I. stupně, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, právně věc kvalifikoval dle § 27 odst. 4, 5 zákoníku práce, kdy konstatoval, že před uzavřením manažerské smlouvy byl pracovní poměr žalované založen jmenováním 7. 5. 2004, manažerskou smlouvou došlo k doplnění úpravy ohledně práv a povinností stran včetně úpravy mzdových nároků. Žalovaná měla dva souběžné pracovněprávní poměry založené manažerskou smlouvou (vedoucí organizační složky), pracovní smlouvou (obchodní zástupce) a měla nárok na mzdu a další dohodnuté nároky včetně nároku na podíl na zisku. Žalovaná vykonávala funkci vedoucí pobočky do 27. 8. 2009, z funkce byla odvolána 21. 4. 2009. Žalované příslušela z titulu její pracovní pozice mzda včetně nenárokové složky mzdy 5 % z realizovaných obchodních transakcí činěných nejen organizační složkou ale i mateřskou společností. Dlužníkem byl plat určen podle § 122 odst. 1, 2 zákoníku práce a žalovaná měla v rámci úspěšného plnění pracovních úkolů nárok na odměnu, jež byla sjednána písemně podle § 134 zákoníku práce. Tento pracovní poměr žalované trval i v prosinci 2008 a žalovaná měla z předcházejících let nárok na zaplacení nárokové mzdy i nenárokové složky mzdy, což plyne z účetně zpracovaných podkladů. Byla-li žalované v lednu 2009 vyplacena částka 1 010 215 Kč (žalobní jistina), resp. jestliže si ji žalovaná vyplatila sama z účtu dlužníka, činila tak oprávněně a v dobré víře, když z této mzdy byly odečteny a odvedeny povinné odvody státu. I po prohlášení konkursu žalovaná byla nadále pověřena činností vedoucí organizační složky, dostala od žalobce pokyn vyvíjet činnost k ukončení pracovních poměrů, k vyplacení odstupného apod. Žalobce, tedy insolvenční správce, byl jedinou osobou oprávněnou ve vztahu k majetkové podstatě, přešla na něj veškerá práva a povinnosti a výkon týkající se majetkové podstaty. Z toho důvodu žalobce vystupoval vůči žalované jako její zaměstnavatel. Z předcházejícího dokazování nevyplynulo, že by žalobce žalované zakázal v prosinci 2008 a lednu 2009 vyplácet oprávněné mzdové nároky zaměstnancům, ani to, že by jí zakázal vyplatit si mzdu. Naopak žalované bylo uloženo, aby dostála všem svým mzdovým nárokům. Žalovaná jako vedoucí zaměstnanec mohla činit za dlužníka jako právnickou osobu (obchodní korporaci) v rámci svých pracovních povinností i úkony týkající se výplat zaměstnancům i své osobě. Soud I. stupně naznal, že v projednávaném případě nejde o bezdůvodné obohacení dle § 324 zákoníku práce v tehdejším znění, s přihlédnutím k § 450 a násl. Obč. zák. Nejde ani o nárok žalobce z titulu odpovědnosti žalované za způsobenou škodu dle § 250 zákoníku práce. Soud posoudil částku, kterou se žalobce domáhá jako oprávněný mzdový nárok žalované dle § 109 a násl. zákoníku práce s tím, že ostatním zaměstnancům byly jejich mzdové nároky uspokojeny, aniž je žalobce požadoval zpět 5. Proti rozsudku soudu I. stupně ze 4. 4. 2018, č. j. 39 C 14/2010-348, podal odvolání žalobce, když Krajský soud v Brně jako soud odvolací svým rozsudkem z 29. 1. 2019, č. j. 15 Co 123/2018-396, rozsudek soudu I. stupně potvrdil, s tím, že odvolací soud vzal shodně se soudem I. stupně za prokázáno, že pracovní poměr žalované u žalobce vznikl se sjednaným druhem práce vedoucí organizační složky s místem výkonu práce v ČR se dnem nástupu 7. 5. 2004. I když následně uzavřel nynější úpadce se žalovanou pracovní smlouvu 1. 8. 2005 pro funkci obchodního zástupce, odvolací soud měl za to, že se jednalo o pracovní poměr souběžně sjednaný vedle původního pracovního poměru založeného manažerskou smlouvou. Pracovní poměr žalované u žalobce vznikl jmenováním dle § 27 odst. 4, 5 zákoníku práce, ve znění účinném v rozhodné době, tedy k datu 7. 5. 2004, když práci vedoucího organizační složky žalovaná vykonávala až do odvolání z funkce (27. 8. 2009). Za dobu trvání pracovního poměru žalované u žalobce měla žalovaná nárok na mzdu a další dohodnuté nároky včetně nároku na podíl na zisku, a tato okolnost nezměnila ani prohlášení konkursu. Žalovaná, což vyplývá z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Brně, byla pověřena insolvenčním správcem, aby i nadále vykonávala funkci vedoucího organizační složky, což žalovaná splnila. Podle předložených smluv měla žalovaná kromě nároku na mzdu i nárok na 13. a 14. plat a podíl na zisku 5 % z realizovaných obchodů. K výplatě nenárokové složky mzdy dal pokyn jednatel úpadce, Ing. [jméno] [příjmení] 29. 2. 2008 s posunutím výplatního termínu, když svědkyně [příjmení] (účetní) potvrdila, že tyto finanční prostředky na účet žalované byly připsány za prosincovou výplatu v roce 2008, tedy v lednu 2009. Ohledně vyplacení nenárokové složky mzdy Krajský soud v Brně odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně. Odvolací soud vzal tedy za prokázáno, že žalovaná postupovala po prohlášení konkursu stejně jako s ostatními podřízenými zaměstnanci na základě pověření insolvenčního správce. I po prohlášení konkursu žalovaná plnila funkci vedoucí organizační složky, kdy kromě přidělování práce, ukončování pracovních poměrů, rozhodovala i o výplatě mezd a odstupného podřízeným zaměstnancům ale také sobě. Tato praxe se nevymykala způsobu vyplácení mzdy před prohlášením konkursu i po prohlášení konkursu. U žádného jiného zaměstnance a u běžných výplat žalované žalobce postup nezpochybňoval. Žalovaná k vyplacení mzdy i pro svoji osobu vycházela z pověření a se souhlasem žalobce.

6. Podle § 331 zákoníku práce ve znění účinném v rozhodné době promlčecí doba se řídí § 103, 106 a 107 občanského zákoníku s tím, že vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat jen, jestliže zaměstnanec věděl, či musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené či omylem vyplacené, ve lhůtě tří let ode dne jejich výplaty (§ 109, § 110, § 111 a § 112 Obč. zák.). Žalovaná tedy dle názoru Krajského soudu v Brně při výplatě mzdy postupovala v dobré víře, postupovala stejným způsobem jako v předcházejícím období, kdy způsob vedení organizační složky nebyl ze strany žalobce zpochybňován. Žalovaná vycházela z rozhodnutí svého nadřízeného, tedy jednatele pana [příjmení]. Ze všech těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.

7. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které dosud NS ČR neřešil a právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhl změnu rozsudku tak, že žalovaná bude zavázána zaplatit uplatněný nárok, popř. navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů s tím, že věc bude vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalobce jako dovolatel formuloval otázky, zda bylo možno k datu 7. 5. 2004 jmenovat vedoucího české organizační složky zahraniční osoby pouze v rámci pracovněprávního vtahu nebo s ohledem na skutečnou vůli jednajících stran bylo možno takový vztah sjednat v obchodněprávním režimu? Zda s ohledem na právní úpravu nařízení o úpadkovém řízení, zejména jeho článek 10. a recitál 28. pro posouzení režimu předmětné pohledávky žalované vůči dlužníku, která vznikla před zahájením konkursu, rozhodné právo, kterým se řídí konkursní řízení (rakouské právo), nebo právo, kterým se řídí trvání či skončení pracovního vztahu (české právo) ? Je-li pro posouzení režimu pohledávky rozhodné rakouské právo, byla žalovaná si ji oprávněna vyplatit či ji měla uplatnit přihláškou v konkursním řízení vedeném na majetek dlužníka?

8. Dovolatel dále k jednotlivým otázkám argumentoval tak, že odvolací soud pochybil, nevzal-li v úvahu dosavadní judikaturu dovolacího soudu a při hodnocení režimu manažerské smlouvy se nezabýval skutečnou vůlí účastníků smluvního vztahu, pokud je poukazováno na to, že manažerská smlouva výslovně uvádí, že se řídi obchodním zákoníkem, na nějž řada míst ve smlouvě odkazuje, manažerskou smlouvu schválila valná hromada dlužníka, a kdyby měla manažerská smlouva povahu prosté pracovní smlouvy, nebylo by takového schválení zapotřebí. Dovolatel má za to, že úmyslem smluvních stran bylo sjednat obchodněprávní vztah. Podle dobové judikatury platilo, že prokuru či funkci vedoucího organizační složky nelze vykonávat v pracovním poměru (rozsudek NS ČR z 18. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1269/2003), přičemž byly citovány závěry obsažené v usnesení NS ČR z 21. 12. 2016, č. j. 21 Cdo 1527/2016. Není nevýznamná předchozí praxe, podle níž v rozhodné době platilo, že vztah mezi společností a vedoucím organizační složky zahraniční osoby se řídil obchodním zákoníkem za využití manažerské smlouvy či smlouvy o výkonu funkce a nemohlo jít o pracovněprávní vztah.

9. Soudy obou stupňů se podle dovolatele řádně nevypořádaly se vzájemným vztahem pracovní a manažerské smlouvy. Manažerská smlouva i v ostatním obsahu splňuje náležitosti obvyklé při sjednávání obchodněprávních smluv, např., že nebyly ujednány náležitosti typické pro pracovní smlouvu, zejména druh práce. Povinnosti žalované odpovídají povinnostem osob vykonávající obchodní vedení společnosti. Pokud byla sjednána odměna jednatele namísto mzdy, byla ujednána konkurenční doložka podle obchodního zákoníku a žalovaná není označována jako zaměstnanec. Smluvní strany manažerské smlouvy měly vůli uzavřít smlouvu obchodněprávní nikoliv smlouvu pracovněprávní. Ve stejném režimu je nutno vykládat, jak k jmenování žalované do funkce vedoucí organizační složky došlo. Žalovaná se nikdy nechovala jako zaměstnanec a vůči žalobci nevystupovala jako zaměstnanec. Existoval-li mezi dlužníkem a žalovanou obchodněprávní vztah, bylo následné uzavření údajné a žalovanou tvrzené pracovní smlouvy neplatné. Je nepřípustné, aby žalovaná měla s dlužníkem v dané situaci uzavřenu manažerskou i pracovní smlouvu. V článku 11 odst. 3 pracovní smlouvy dovolatel uvedl, že nemohlo dojít ke zrušení manažerské smlouvy, neboť jde o ujednání obecné a neurčité. Co se týče práva rozhodného pro režim pohledávky, odvolací soud pochybil, když režim uplatnění pohledávky za dlužníkem se sídlem v [země] podřídil českému a nikoliv [anonymizováno] právu. V odstavci 8 odůvodnění rozhodnutí soudu II. stupně vypustil větu recitálu 28 nařízení o úpadkovém řízení, kdy nařízení o úpadkovém řízení výslovně předpokládá, že i když se režim pracovních smluv, pokud jde o trvání či skončení pracovního vztahu, řídí v konkursu rozhodným právem pracovní smlouvy, tedy v tomto případě českým právem, otázka režimu pohledávek zaměstnanců a jejich postavení v rámci konkursu se má řídit právem státu, který konkursní řízení zahájil, tedy rakouským právem. Pro insolvenční řízení dlužníka je rozhodující rakouské právo, a to včetně posuzování otázek, jako jsou existence, kategorizace a přihlašování pohledávek věřitelů. Režim pohledávek zaměstnanců za dlužníkem, tedy zda jde o pohledávky za majetkovou podstatou, se řídí rakouským právem. Odvolací soud se nevypořádal s výkladem článku 10 v kontextu s výkladovými pravidly obsaženými v recitálu 28 nařízení o úpadkovém řízení. Dílčí pravidlo pro učení rozhodného práva pro režim pracovních smluv podle dovolatele zobecnil a aplikoval automaticky na celou posuzovanou věc, a to nesprávně. Co se týče způsobu uplatnění pohledávky, odvolací soud pochybil, nevzal-li v úvahu, že žalovaná měla dle rakouského práva, které je rozhodné pro tuto věc, přihlásit pohledávku do konkursního řízení. Následná výplata pohledávky žalovanou byla v rozporu s právními předpisy. K tomu žalobce jako dovolatel citoval § 46 odst. 1 bod 3, § 51 a § 102 zákona č. 337/1914 Sb., o insolvenčním řízení (insolvenční řád – [anonymizováno]). Podle rakouského práva rozhodného pro daný případ spadají pohledávky zaměstnanců vůči společnosti v konkursu do pohledávek za majetkovou podstatu tehdy, jestliže vznikly po prohlášení konkursu. Pohledávky vzniklé před prohlášením konkursu na zaměstnavatele jsou klasifikovány jako běžné konkursní pohledávky. I pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že pracovní smlouva žalované je platná, či manažerská smlouva má pracovněprávní povahu, platilo by pro učení režimu pohledávky rakouské právo. Odvolací soud se nevypořádal s argumentem, že žalovaná nepřihlásila pohledávku do konkursního řízení, i když tuto povinnost měla a k její nepřihlášené pohledávce nelze přihlížet. Podle názoru soudů nižších stupňů pohledávka na vyplacení sporné částky, tedy bonusu, vznikla 29. 2. 2008 s tím, že ve výplatě za prosinec 2008 byla vyplacena. Taková pohledávka není pohledávkou za majetkovou podstatu a měla být přihlášena, protože pouze přihlášená pohledávka je uspokojována. Pohledávku, kterou žalovaná nepřihlásila, není možné vyplatit.

10. Žalovaná v rámci vyjádření k dovolání navrhla dovolání odmítnout, zdůraznila zachování ochranné funkce pracovního práva i podle evropského zákonodárce, k čemuž poukázala na bod 28 preambule a článku 10 nařízení o úpadkovém řízení s tím, že na věc má být aplikováno české právo. Současně argumentoval také tím, že dle jejího názoru se česká a rakouská právní úprava v rozhodných pravidlech v těchto otázkách neliší a zodpovězení otázek číslovaných 2 a 3 vznesených žalobcem je nepodstatné. Organizační složka neměla samostatnou právní subjektivitu a funkce takové složky neměla povahu statutárního orgánu právnické osoby. Pro domácí řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

11. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací shledal dovolání přípustným dle § 237 o.s.ř., kdy pro řešení otevřených právních otázek naznačených a uváděných žalobcem se v dotčených souvislostech těmito nikdy nezabýval. Vady řízení se ze spisu nepodávají a Nejvyšší soud ČR proto v hranicích právních otázek vymezených v dovoláních se zabýval správností právního posouzení věci dovolacím soudem.

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil právní posouzení věci jako obecně nesprávné, jestliže došlo k posouzení věci podle právní normy, na kterou zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, či na daný skutkový děj nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn, z čehož Nejvyšší soud při dalších úvahách vycházel.

13. Nejvyšší soud svým rozsudkem z 29. 10. 2021, č. j. 29 Cdo 1815/2019-416, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2019, č. j. 15 Co 123/2018-396, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2018, č. j. 39 C 14/2010-348, zrušil s tím, že věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení, když v daných skutkových poměrech učinil Nejvyšší soud k dovoláním položeným otázkám následující závěry:

14. Co se týče vztahu mezi žalovanou a dlužníkem, jedná se o věc s cizím (evropským) prvkem, kdy pro řešení této otázky je podstatné určení rozhodného práva. Podle § 4 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním, pokud není stanoveno nebo k rozumnému uspořádání vztahů nezbytno něco jiného, platnost právního úkonu, jakož i následky jeho neplatnosti týmž právním řádem jako účinky právního úkonu. Pokud jde o formu, postačí, bylo-li učiněno zadost právu místa, kde došlo k projevu vůle, vyjma, že by právní řád, jímž se řídí smlouva, předepisoval písemnou formu úkonu jako podmínku jeho platnosti. Podle § 9 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním si účastníci smlouvy mohou zvolit právo, kterým se mají řídit, jejich majetkové vztahy. Mohou tak učinit i mlčky, není-li vzhledem k okolnostem o projevené vůli pochybnost. Pokud z projevu vůle účastníků nevyplývá něco jiného, nepřihlíží se ke kolizním ustanovením právního řádu zvoleného.

15. Z § 14 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním plyne, že právní poměry vzniklé z jednostranných právních úkonů se řídí právním řádem státu, v němž má dlužník bydliště či sídlo. Podle § 16 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním poměry z pracovní smlouvy se řídí, pokud se účastníci nedohodnou na něčem jiném, právem místa, kde pracovník vykonává práci. Koná-li však pracovník práci v jednom státě na základě pracovního poměru s organizací, která má sídlo v jiném státě, rozhodné právo sídla organizace je rozhodné, leč by šlo o osobu, která má bydliště ve státě, kde by se práce vykonávala. Citovaná ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním ke dni jmenování žalované vedoucí organizační složky i ke dni uzavřené manažerské a pracovní smlouvy do 31. 12. 2013 nedoznala změn (§ 123 odst. 1 a § 125 zákona č. 91/2012 Sb.) Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkového vztahy (Římská úmluva) vyhlášená sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 64/2006 Sb. mezinárodních smluv se v této věci nepoužije, neboť vstoupila v ČR v platnost 1. 7. 2006.

16. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací na základě takto výše uvedeného legislativního rámce uzavřel, že poměr založený jmenováním jako jednostranným právním úkonem 7. 5. 2004 se řídil českým právem (§ 14 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním). Právní vztahy dle manažerské smlouvy z 19. ledna 2005 se posuzují v režimu § 9 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním, když z obsahu smlouvy plyne volba českého práva, zejména s odkazem na článek 9 odst. 1 manažerské smlouvy. Právní vztahy z pracovní smlouvy z 1. srpna 2005 se rovněž řídily českým právem v intencích § 16 odst. 1 věty druhé zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním, protože místo, kde žalovaná vykonávala práci, se nacházelo v ČR a v ČR měla žalovaná i bydliště. Otázka platnosti či neplatnosti manažerské a pracovní smlouvy dle § 4 zákona o mezinárodním právu soukromém musí být řešena v režimu českého práva, když podle českého právního řádu se bude postupovat i při výkladu obou smluv. Podle § 22 obchodního zákoníku právní způsobilost, kterou má jiná než fyzická zahraniční osoba podle právního řádu, podle něhož byla založena, má rovněž v oblasti českého právního řádu. Právním řádem, podle kterého byla osoba založena, se řídí i vnitřní právní poměry a ručení členů či společníků za závazky. Podle § 22 obchodního zákoníku se tedy otázky spojené s orgány (vnitřní organizací) dlužníka jako právnické osoby posuzují rakouským právem, čemuž odpovídá dle skutkovým zjištěním i obsah zápisu organizační složky v českém obchodním rejstříku. Dle vymezeného rozhodného práva jsou určující ustanovení § 364 zákoníku práce, kdy podle tohoto zákona se řídí pracovněprávní vztahy vzniklé před 1. 1. 2007, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak. Podle dosavadních právních předpisů se řídí právní úkony týkající se vzniku, změny, skončení pracovního poměru, dohody o provedení práce či dohody o pracovní činnosti, jakož i další právní úkony učiněné před 1. 1. 2007, i když jejich právní účinky nastanou až po tomto dni. Pracovní poměry založené dle dosavadních předpisů volbou, jmenováním se považují za pracovní poměry založené pracovní smlouvou, což neplatí v případě pracovního poměru vedoucího organizační složky státu, vedoucího úředníka a vedoucího úřadu, vedoucího organizační jednotky, organizační složky státu, ředitele státního podniku, vedoucího organizační složky státního podniku, vedoucího státního fondu, v jehož čele je individuální orgán, vedoucího příspěvkové organizace, vedoucího organizační složky příspěvkové organizace, ředitele školské právnické osoby a kdy je jmenování upraveno zvláštním právním předpisem. Z § 27 zákona č. 65/1965 Sb. plyne, že zaměstnanec v pracovním poměru se podílí svou prací za mzdu podle pokynu zaměstnavatele na plnění jeho úkolů. Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jmenováním se pracovní poměr zakládá u vedoucích zaměstnanců jmenovaných do funkce podle zvláštních předpisů a u vedoucích zaměstnanců, které do funkce jmenuje u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, statutární orgán a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel (odst. 4 citovaného ustanovení). Vedoucími funkcemi, do nichž u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, jmenuje statutární orgán a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel, jsou funkce vedoucích zaměstnanců a) v přímé řídící působnosti statutárního orgánu, je-li zaměstnavatelem právnická osoba, b) v přímé řídící působnosti vedoucího zaměstnance přímo podřízenému statutárnímu orgánu, je-li zaměstnavatelem právnická osoba za podmínky, že tomuto vedoucímu zaměstnanci je podřízen další vedoucí zaměstnanec. Jmenování a odvolání může provádět u zaměstnavatele, který je právnickou osobu, výlučně statutární orgán a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, výlučně zaměstnavatel. Je-li zaměstnavatelem stát, jmenování a odvolání může provádět výlučně vedoucí organizační složky státu, když jmenováním a odvoláním nelze pověřit jinou osobu.

17. Podle § 13 odst. 3 obchodního zákoníku vedoucí organizační složky podniku (§ 7 odst. 1, 2), který je zapsán do obchodního rejstříku, je zmocněna za podnikatele činit veškeré právní úkony týkající se této složky.

18. Z § 240 zákona č. 65/1965 Sb. se podává, že právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody atd.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně či zániku práv a povinností, které právní předpisy s takovýmto projevem spojují. Projev vůle je nutno vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá dobrým mravům.

19. Podle § 242 zákona č. 65/1965 Sb. neplatný je též právní úkon, který se svým obsahem či účelem příčí zákonu, nebo jej obchází, nebo se jinak příčí dobrým mravům. Právní úkon, k němuž nebyl udělen předepsaný souhlas příslušného orgánu, nebo který nebyl učiněn formou předepsanou tímto zákoníkem, je neplatný, jen stanoví-li to výslovně zákoník, popř. zvláštní zákon. Požaduje-li tento zákoník, aby právní úkon byl s příslušným orgánem pouze projednán, není právní úkon neplatný, i když k tomuto projednání nedošlo.

20. Podle § 111 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb. zaměstnanci náleží za vykonanou práci mzda či plat podle zvláštního právního předpisu. § 4 zákona č. 1/1992 Sb. o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a průměrném výdělku (zákon o mzdě) určuje, že zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda, kterou se rozumí peněžitá plnění či plnění peněžité hodnoty poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, a to podle její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, podle obtížnosti pracovních podmínek, pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků. Za mzdu se nepovažují další plnění v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrada mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů či dluhopisů, odměna za pracovní pohotovost. Mzda se sjednává v pracovní smlouvě či v jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě. Mzda přísluší nejméně ve výši a za podmínek stanovených tímto zákonem a zákoníkem práce.

21. Podle § 2 odst. 4 zákoníku práce za závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance se považuje výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem za mzdu, plat či odměnu za práci, v pracovní době či jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele či na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Z § 3 zákoníku práce je zřejmé, že závislá práce může být vykonávána výlučně v pracovněprávním vztahu podle tohoto zákona, není-li upravena zvláštními právními předpisy. Základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Podle § 11 odst. 4 zákoníku práce vedoucími zaměstnanci zaměstnavatele se rozumějí zaměstnanci, kteří jsou na jednotlivých stupních řízení zaměstnavatele oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat za tímto účelem závazné pokyny. Vedoucím zaměstnancem je rovněž vedoucí organizační složky státu. Podle § 109 odst. 1 zákoníku práce za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat či odměna z dohody za podmínek dle tohoto zákona, nestanoví-li zákon či zvláštní právní předpis jinak. Podle § 35 odst. 2 Občanského zákoníku je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jazykového vyjádření ale také podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle § 266 Obchodního zákoníku projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám, nebo jí musel být znám. V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle § 266 odst. 1 Obch. zák. vykládá se projev vůle podle významu, který by mu přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku předkládá. Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 § 266 Obch. zák. se vezme zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, následného chování stran, pokud to připouští povaha věci. Projev vůle obsahující výraz, který připouští různý výklad, je nutno v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila.

22. V době pro věc rozhodné platila výše citovaná ustanovení zákona č. 65/1965 Sb. a zákona o mzdě k datu jmenování žalované jako vedoucí organizační složky, uzavření manažerské a pracovní smlouvy a poté až do 31. 12. 2006. Totéž platí pro citovaná ustanovení obchodního a občanského zákoníku s tím, že tato znění platila do 31. 12. 2013 § 364 zákoníku práce nedoznal změn od 1. 1. 2007, § 109 odst. 1 zákoníku práce nedoznal změn od 1. 1. 2008 a další ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, nedoznala změn od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2011.

23. Judikatura Nejvyššího soudu se při výkladu zákona č. 65/1965 Sb. ustálila v tom, že právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy včetně individuálních pracovních vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem mají zásadně kogentní úpravu. Tato úprava spočívá na principu, že co není povoleno, je zakázáno a projevuje se především v § 244 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., podle kterého smlouva (dohoda) sjednaná podle příslušných ustanovení pracovněprávních předpisů je uzavřena, jakmile se účastníci shodnou na jejím obsahu. To, že právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy mají kogentní povahu, znamená, že účastníci pracovněprávních vztahů mohou své smlouvy uzavřít jen ohledně těch typů smluv či dohod, které jsou upraveny a předvídány pracovněprávními předpisy a jejich smluvní volnost se uplatní jen tam, kde to pracovněprávní předpisy umožňují (rozsudek NS ČR z 18. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 141/2007). Nestanoví-li zákon č. 65/1965 Sb. či jiný právní předpis jinak, vznikají pracovněprávní vztahy nejdříve od uzavření pracovní smlouvy, dohody o provedení práce či dohody o pracovní činnosti a zakládá-li se pracovní poměr zaměstnance volbou či jmenováním, nejdříve od jeho zvolení či jmenování (§ 1 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb.). Za pracovněprávní se považují takové právní vztahy, které vznikají při výkonu a v souvislosti s výkonem pracovního závazku (nesamostatné práce) mezi zaměstnanci a zaměstnavateli (rozsudek NS ČR z 22. 4. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1893/2002). Pracovněprávní vztah je charakterizován tím, že zaměstnanec vykonává činnost osobně ve vztahu podřízenosti zaměstnavateli jménem zaměstnavatele podle jeho pokynů na jeho náklady, nebezpečí, za úplatu a zpravidla v pracovní době a na pracovišti. Z uvedené povahy nesamostatné neboli závislé práce vyplývá, že ji nelze vykonávat v občanskoprávním ani v obchodněprávním vztahu, pro které je charakteristické rovné postavení obou stran.

24. Pro závěr, zda mezi stranami vznikl pracovní poměr či jiný pracovněprávní vztah, anebo zda šlo o jiný právní vztah, není významné, jak byl označen právní úkon, tedy projev vůle, na základě kterého mezi nimi byl založen právní vztah, ani jak je, či byl jeho účastníkem subjektivně hodnocen. Rozhodující je bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení, objektivní okolnost, zda nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují vznik příslušného právního vztahu (rozsudek NS ČR z 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2137/2004, rozsudek NS ČR z 30. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3356/2012 ve srovnání s usnesením NS ČR, sp. zn. 21 Cdo 1527/2016).

25. Vzhledem ke kogentní povaze zákona č. 65/1965 Sb. jmenováním lze založit pracovní poměr v případech v zákonech výslovně uvedených (§ 27 odst. 4 a 5 zákona 65/1965 Sb.). Tam, kde zákoník práce předpokládá vznik pracovního poměru jmenováním, nelze založit pracovní poměr smlouvou. Jmenováním nelze založit pracovní poměr v jiných případech, než v těch, o kterých tak stanoví zákon. Je-li se zaměstnancem, u kterého zákoník práce předpokládá vznik pracovního poměru jmenováním, uzavřena pracovní smlouva, nejde o platný právní úkon, kdy taková smlouva pracovní poměr nezakládá (rozsudek NS ČR z 8. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1912/2001 Sb.).

26. Mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, jak vyplývá z citovaných ustanovení zákona o mzdě, především v pracovní smlouvě nebo jiné smlouvě. V soudní praxi (rozsudek NS ČR z 6. 10. 1998, sp. zn. 2 Cdo 1280/97) je jako správný přijímán názor, že jinou smlouvou ve smyslu § 4 odst. 3 zákona o mzdě je i tzv. manažerská smlouva, která není právními předpisy upravena jako smluvní typ, kdy se v právní praxi tímto obvykle rozumí smlouva uzavřená mezi zaměstnavatelem a vedoucím zaměstnancem, u něhož pracovní poměr vzniká jmenováním či volbou a který se podílí na vrcholných vstupních řízeních u zaměstnavatele, jejímž předmětem je úprava mzdových a jiných podmínek, za kterých tento vedoucí zaměstnanec koná svou práci. Pro sjednání mzdy v těchto smlouvách právní předpisy stanoví pouze to, že mzda nesmí být dohodnuta nižší než minimální mzda, popřípadě nižší, než mzda, která náleží podle kolektivní smlouvy či podle zákona o mzdě, v ostatním zákon o mzdě zaměstnavateli a zaměstnanci umožňuje, aby si mzdu dohodli dle své úvahy (mzdu lze sjednat např. jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele či jiných hledisek, jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměna apod.). Tyto způsoby lze kombinovat a neomezuje je ani stanovení nejvyšší přípustné mzdy (rozsudek NS ČR z 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 698/2002).

27. Základním pojmovým znakem mzdy je, že přísluší za vykonanou práci a není rozhodující, zda je poskytována v penězích či jako naturální mzda dle podmínek v § 13 zákona o mzdě. Vedle základní mzdy (měsíční, hodinová či podílová) je za mzdu nutno považovat i ostatní složky, jako např. příplatky, odměny, prémie, byly-li poskytnuty zaměstnanci za práci. Jestliže ovšem poskytnuté hmotné plnění nemá žádnou vazbu na vykonanou práci (odvedený výkon, odpracovanou dobu), a zhodnocuje-li jiné faktory (např. existenci pracovního poměru), nejde o mzdu. Zaměstnanci v zásadě nepřísluší mzda za dobu, kdy práci nevykonává (překážky v práci, kdy mu náleží náhrada mzdy, dávky nemocenského pojištění). Pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy či její části bez ohledu na to, zda právním podkladem poskytované mzdy má být mzdový předpis či kolektivní smlouva či to, zda je mzda sjednána v pracovní či jiné smlouvě, je rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu. Pokud je především významné rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o nárokovou složku mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok bez ohledu na splnění dalších předpokladů a podmínek pro poskytnutí až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (nenároková složka mzdy). Takto na druhém místě zmíněná nenároková složka mzdy je charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu nároku pouze fakultativního. Tuto povahu ztrácí v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání nároku zaměstnanci. Po takovém rozhodnutí se povaha nároku mění, protože jsou splněny všechny podmínky pro poskytnutí této složky mzdy, a zaměstnavatel je povinen takovýto nárok zaměstnanci poskytnout (rozsudek NS ČR z 8. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 537/2004). V usnesení sp. zn. 21 Cdo 1527/2016 Nejvyšší soud vysvětlil, že pro posouzení, zda mezi tamním žalobcem a rakouskou společností, která onoho žalobce jmenovala vedoucím organizační složky v ČR, vznikl pracovněprávní vztah, je významné, zda činnost vedoucího organizační složky vykazovala znaky nesamostatné neboli závislé práce. V takovém případě by mohla být vykonávána jen v pracovněprávním vztahu s rakouskou společností (rozsudek NS ČR z 2. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1082/2005). Vznikl-li mezi účastníky pracovněprávní vztah, nemohlo na jeho právní povaze nic změnit to, že následně uzavřeli smlouvu, která měla upravit jejich vzájemná práva a povinnosti při výkonu funkce vedoucího organizační složky oním žalobcem. Ohledně postavení vedoucího organizační složky podniku platí, že v § 13 odst. 3 Obch. zák. je upraven zvláštní případ zákonného zastoupení podnikatele. Takto zakotvené zmocnění se nevztahuje na vedoucího každé organizační složky podniku, ale jen na vedoucího takové organizační složky podniku, která je zapsána do obchodního rejstříku a za podmínky, že tento vedoucí je rovněž zapsán do obchodního rejstříku. Vedoucí takovéto organizační složky jedná jménem podnikatele, rozsah jeho jednatelského oprávnění je vymezen obchodním zákoníkem tak, že je oprávněn činit veškeré právní úkony týkající se organizační složky, jejíž je vedoucí. Zmocnění vedoucího organizační složky podniku dle § 13 odst. 3 Obch. zák. je zákonným zmocněním, které je nepřenosné, vztahuje se výlučně k osobě vedoucího organizační složky (rozsudek NS ČR z 19. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 1428/2006).

28. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud ČR nemá pochyb o tom, že dne 7. května 2004 vznikl žalované pracovní poměr na pozici vedoucího organizační složky dlužníka v ČR, když ze skutkových zjištění plyne, že podle § 27 odst. 4 a 5 zákona č. 65/1965 Sb. byla žalovaná do této pozice jmenována jednatelem dlužníka rakouské společnosti s ručením omezeným. Stal se z ní vedoucí zaměstnanec podle § 27 odst. 5 zákona č. 65/1965 Sb. (od 1. 1. 2007 dle § 11 odst. 4 zákoníku práce - § 364 odst. 1 a 3 zákoníku práce). Šlo tedy bez dalšího o závislou práci, kterou žalovaná nemohla vykonávat v jiném, než v pracovněprávním poměru. Co se týče manažerské smlouvy z 19. 1. 2005, tato upravovala mzdové podmínky, další práva a povinnosti žalované, a je lhostejné, že obsahovala odkazy na ustanovení obchodního zákoníku či na obchodní zákoník jako celek. Tyto odkazy, stejně jako jiná pro pracovní smlouvy netypická ujednání, nečiní z manažerské smlouvy obchodněprávní smlouvu, šlo o písemné zachycení práv a povinností pro pracovní poměr, který byl, jak vyplývá z výše uvedeného, založen jmenováním. Co se týče argumentace dovolatele ohledně smlouvy o výkonu funkce, o takovou smlouvu zjevně jít nemůže již proto, že podle rakouského práva statutárním orgánem rakouské společnosti s ručením omezeným je jednatel stejně jako v ČR. Vedoucí organizační složky je pouze zástupcem pro danou organizační složku (§ 13 odst. 3 Obch. zák., s přihlédnutím k rozsudku NS ČR, sp. zn. 32 Odo 1428/2006 Sb.). Na těchto závěrech nemění nic ani skutečnost, že manažerská smlouva na některých místech užívá pro označení žalované pojem jednatel, nebo že žalovaná dle této smlouvy měla povinnost obchodního vedení společnosti, což se v kontextu zjevně týkalo jen samotné organizační složky. Není podstatné, že smlouvu schválil jediný společník dlužníka, pan [příjmení], vykonávající funkci valné hromady, ani to, že smlouva odkazuje na § 66 odst. 2 a § 125 odst. 1 písm. f) Obch. zák. Případná ujednání překračující povolené meze kogentních ustanovení zákona č. 65/1965 Sb. by byla neplatná. Ujednání o sporné roční odměně 5 % dle článku 4 bodu 2 manažerské smlouvy podstatné pro projednávanou věc však pro rozpor se zákonem č. 65/1965 Sb. neplatné není. Následně uzavřená pracovní smlouva z 1. 8. 2005 vedla ke sjednání pracovního poměru mezi dlužníkem a žalovanou na pozici obchodního zástupce. Tato skutečnost byla v řízení prokázána, nejde tedy o pouhé nepodložené tvrzení. I tato smlouva obsahovala ujednání o sporné pětiprocentní roční odměně jako motivačním prvku a mimořádnou složku mzdy dle článku 6 bod 1 smlouvy. Ujednání o odměně v obou smlouvách nejsou zpochybňována. Co se týče namítané neplatnosti pracovní smlouvy, žalovaná byla vůči dlužníku v pracovním poměru, který trval i dne 13. 1. 2009, kdy si z pozice vedoucího organizační složky vyplatila mzdu za prosinec 2008, jejíž součástí byla mi mimořádná odměna dle pokynu pana [příjmení]. Pracovní poměr byl ukončen v roce 2009. Dovolání není potud opodstatněné. Co se týče práva rozhodného pro režim pohledávky, zde má přednost přímo použitelné právo EU v podobě nařízení o úpadkovém řízení. Při výkladu práva Evropské unie si Nejvyšší soud byl vědom omezení kladené na závěry vyslovenými v rozsudku Soudního dvora EU 6. 10. 1982 ve věci C -283/81, ve spojení s článkem 267 smlouvy o fungování Evropské unie. K tomuto soud odkázal na usnesení NS ČR, sp. zn. 29 Odo 164/2006, rozsudek NS ČR 29 Cdo 2181/2008, když pro další výklad jsou podstatná ustanovení nařízení o úpadkovém řízení účinném k datu prohlášení konkursu na majetek dlužníka, která později nedostála změn. Jedná se o nařízení Evropského parlamentu a rady EU č. 2015/848 z 20. 5. 2015, o insolvenčním řízení, kteréžto nařízení nahradilo nařízení o úpadkovém řízení, kdy výklad podaný k článku 84 nařízení o insolvenčním řízení v usnesení NS ČR z 28. 5. 2020, sp. zn. 29 NS ČR 105/2018. Podle bodu 23 preambule toto nařízení stanoví v oblasti své působnosti jednotná pravidla pro kolizní normy jednotlivých států, které nahrazují předpisy mezinárodního práva soukromého jednotlivých států. Pokud není stanoveno jinak, měly by být použity právní předpisy státu, který řízení zahájil (lex concursus). Tato kolizní norma jednotlivých států by měla platit pro hlavní i územní řízení, kdy lex concursus určuje veškeré procesní i hmotněprávní účinky úpadkového řízení na osoby a právní vztahy. Bod 28 preambule určuje, že pro zajištění ochrany zaměstnanců a pracovních míst musí být účinky úpadkového řízení na trvání či skončení pracovněprávního vztahu nebo na práva a povinnosti stran podílejících se na takovém vztahu stanoveny rozhodným právem smlouvy v souladu s obecnými kolizními normami. Jakékoliv další otázky související s právními předpisy v oblasti platební neschopnosti (pohledávky zaměstnanců chráněné přednostními právy a jaké právní postavení mají taková přednostní práva zaujímat) by se měly řídit právem státu, který řízení zahájil. Podle článku 4 (rozhodné právo), pokud toto nařízení nestanoví jinak, je právem rozhodným pro úpadkové řízení právo členského státu, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno. Právo státu, který řízení zahájil, určuje podmínky pro zahájení tohoto řízení, jeho vedení a ukončení, určuje oprávnění dlužníka, správce podstaty, účinky úpadkového řízení na smlouvy, jejichž smluvní stranou je dlužník, pohledávky, které mají být přihlášeny proti dlužníkově majetku a způsob nakládání s pohledávkami, které vznikly po zahájení úpadkového řízení, pravidla pro přihlašování, prověřování a přiznávání pohledávek, pravidla pro provedení rozvrhu výtěžku ze zpeněžení dlužníkova majetku, pořadí pohledávek práv věřitelů, kteří byli částečně uspokojeni po zahájení úpadkového řízení na základě věcného práva nebo započtením pohledávek. Článek 10 (pracovní smlouvy) určuje, že účinky úpadkového řízení na pracovní smlouvy a pracovněprávní vztahy se řídí výhradně právem členského státu, kterým se řídí pracovní smlouva. Z článku 20 (vrácení výnosu a shodný podíl) vyplývá, že věřitel, kterému se po zahájení řízení podle článku 3 odst. 1 podaří dosáhnout jakýmkoliv způsobem (výkonem rozhodnutí apod.) úplného či částečného uspokojení pohledávek na úkor dlužníkova majetku nacházejícího se na území jiného členského státu vrátí s výhradou článku 5 a 7 vše, co nabyl, správci podstaty. Aby bylo zjištěno rovné zacházení s věřiteli, podílí se věřitel, který v průběhu úpadkového řízení dosáhl uspokojení v části své pohledávky, na rozdělování majetku v rámci jiných řízení pouze tehdy, pokud věřitelé stejného pořadí či kategorie získali v řízeních odpovídající podíl. K výše citovaným ustanovením nařízení o úpadkovém řízení Nejvyšší soud uvádí, že porovnání jiných jazykových verzí těchto ustanovení k závěru o možném jiném či odlišném významu těchto ustanovení, než jak vyplývá z české verze, nevede. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí ponechal stranou svých úvah otázku, zda právní předpisy státu, který řízení zahájil (lex fori concursus), tedy rakouské insolvenční právo, dovolovaly uspokojit pracovněprávní pohledávku žalované minimálně z části vzniklou po prohlášení konkursu na majetek dlužníka po 22. 7. 2008, kdy má jít o mzdu za prosinec 2008, jejíž součástí byl i dohodnutý podíl na zisku, aniž taková pohledávka musela být přihlášena do insolvenčního řízení vedeném na majetek dlužníka. Výklad článku 4 odst. 2 písm. g) až i) nařízení o úpadkovém řízení, podle kterého právo státu, který řízení zahájil (rakouské insolvenční právo), je rozhodné pro vymezení pohledávek, které se přihlašují pro vlastní přihlašování či jiné způsoby uplatnění, prověřování přiznávání pohledávek i pro provedení rozborů výtěžku ze zpeněžení dlužníkova majetku. K otázce, zda předmětná pohledávka či její část podléhala dle rakouského insolvenčního práva přihlašovacímu režimu, zde bylo konstatováno, že bude nutno zkoumat, zda porušení pravidel uspokojování pracovněprávních pohledávek věřitelů dlužníka vzniklých po prohlášení konkursu na majetek dlužníka nevede k aplikaci článku 20 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení. Jestliže by uspokojením pracovněprávní pohledávky zaměstnance dlužníka poté, co rakouský soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka, byla porušena pravidla uspokojování pracovněprávních pohledávek dle rakouského insolvenčního práva, odpověď na otázku, zda zaměstnanec nevěděl, nebo podle okolností případu nemusel předpokládat, že jde o částky nesprávně určené či omylem vyplacené, a zda je tedy chráněn úpravou obsaženou v § 331 zákoníku práce, nebo, jak uvádí ve vyjádření žalovaná, srovnatelnou úpravou podle rakouského práva, bude závislá na výkladu článku 20 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení. Právní posouzení provedené krajským soudem je neúplné a nesprávné a dovolání je proto ohledně přednesených otázek č. 2 a 3 důvodné. Právní posouzení věci, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, není správné, a důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají na rozhodnutí soudu I. stupně, Nejvyšší soud napadené rozsudky zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení s tím, že se zřetelem k povaze dovolatelových námitek se soudy v dalším řízení nevyhnou řešení a zkoumání otázky, zda předmětná pohledávka žalované byla vskutku v plném rozsahu pohledávkou vzniklou po prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Ze všech těchto důvodů bylo v dovolacím řízení rozhodnuto tak, jak je uvedeno výše a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.

29. V rámci nového projednávání této věci po rozhodnutí dovolacího soudu obě strany sporu setrvaly na svých původních procesních stanoviscích, byť nebyla vyloučena možnost případného smírného vyřízení věci. Žalobce tedy na žalobě trval, žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby.

30. Soud opětovně provedl dokazování čtením listinných důkazů doložených do spisu včetně čtení výpovědi svědků, a to zejména pak protokolem [číslo] o kontrole pojistného a plnění úkolů v nemocenském pojištění MSSZ [obec] z 18. a 19. 6. 2008, rekapitulací zjištěných nedoplatků a přeplatků na pojistném č. l. 44, textovou částí protokolu o kontrole z 19. 6. 2008, protokolem o jednání na Finančním úřadu [obec] III. z 31. 8. 2009, [číslo] zprávou o výsledku daňové kontroly u [příjmení] – [příjmení] m.b.H. z 31. 8. 2009, přiznáním k dani z příjmu právnických osob od 1. 12. do 31. 12. 2008, rozvahou k přiznání, výkazem zisků a ztrát, přílohou k účetní závěrce z 31. 3. 2009, přiznáním k dani z příjmu za rok 2009, výkazem zisků a ztrát, rozvahou, zprávou k výsledku kontroly [anonymizováno] ČR z 11. 6. 2009, vyúčtováním pojistného od 11. 9. 2007 do 21. 7. 2008, od 22. 7. 2008 do 15. 6. 2009, od 22. 7.2008 do 31. 10. 2009, rozhodnutím [příjmení] soudu [anonymizováno], [země], z 22. 7. 2008, manažerskou smlouvou z 19. 1. 2005, výpisem z účtu č. [bankovní účet], za dobu od 22. 12. 2008 do 20. 1. 2009, výzvou žalované k úhradě z 1. 4. 2009, pracovní smlouvou z 1. 8. 2005, evidencí zaměstnavatelů – vyměřovací náklady z 11. 5. 2009, pokynem Ing. [jméno] [příjmení] z 29. 2. 2008 s tabulkovou předvahou za rok 2007, mzdovým listem žalované a výplatním lístkem za 12/ 2008, přípisem žalované právnímu zástupci žalobce, výplatním lístkem za 12/ 2008, kupní smlouvou z 25. 3. 2008, a německy psaným účetním dokladem, čtením výzvy k vydání aktiv [příjmení] - [příjmení], organizační složky bez data, výplatním lístkem za 12/ 2008, kupní smlouvou z 25. 3. 2008, německy psanými doklady [číslo] na č. l. 194, [číslo] na č. l. 195, [číslo] na č. l. 196, [číslo] na č. l. 197, evidencí doporučené pošty z 10. 4. 2009, rozsudkem MS [obec] z 26. 1. 2012, č. j. 32 C 146/2010-150, rozhodnutím FÚ [obec] III. o povolení obnovy z 21. 12. 2011, platebním výměrem [číslo] 2009, ze 7. 9. 2009, vydaného FÚ [obec] III., německy psanými e-maily z 8. 8. 2008 na č. l. 209, listinou v němčině na č. l. 211-212, e-mailem z 3. 9. 2008 na č. l. 213, 7. 10. 2008 na č. l. 214, přípisem právního zástupce žalované právnímu zástupci žalobce ze 14. 9. 2009, mzdovým listem na č. l. 219, evidencí zaměstnavatelů, vyměřovacími základy na č. l. 220, výplatními lístky za měsíce 1, 2, 3, 4 roku 2009, fotokopií obálky na č. l. 231 a 232, rozhodnutím zřizovatele organizační složky z 24. 9. 2009, výzvou z 2. 4. 2009, přípisem žalované z 10. 2. 2009, přípisem žalované žalobci z 4. 1. 2009 na č. l. 235, usnesením KS [obec] z 29. 3. 2013, č. j. 15 Co 5/2013-229, kartou zaměstnance [jméno] [příjmení] za rok 2008, [jméno] [příjmení] za rok 2008, [jméno] [příjmení] za rok 2008, výpisem z účtu č. [bankovní účet] od 17. 12. 2008 do 18. 12. 2008, od 10. 11. 2008 do 19. 11. 2008, 3. 11. 2008 do 10. 11. 2008, 3. 11. 2008, od 23. 10. 2008 do 3. 11. 2008, 23. 10. 2008, čtením protokolu o výslechu svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], daňové poradkyně, při jednání soudu dne 25. 11. 2015 a dále pak soud provedl v intencích právního názoru Krajského soudu v Brně dokazování výslechem svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [příjmení]. [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení]. Dále pak soud provedl dokazování výslechem žalované jako účastnice řízení při jednání soudu dne 7. 2. 2018, opětovným výslechem svědkyně, JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., daňové poradkyně, dne 28. 3. 2018, čtením znaleckého posudku z oboru a odvětví písmoznalectví – ruční písmo vyhotoveného ve věci u MS [obec], sp. zn. 49 C 81/2014, čtením podstatného obsahu připojeného spisu MS [obec], sp. zn. 49 C 81/2014, zejména pak žalobou na plnění na č. l. 1-4 spisu, vyjádření žalovaného na č. l. 217-220, [číslo], protokol o jednání z 6. 12. 2011 ve věci vydání věci, replika žalobce k vyjádření žalovaného č. l. 298-300, usnesení č. l. 319, protokol o jednání z 3. 5. 2017 č. l. 324 a násl., vyjádření žalovaného č. l. 327, doplnění žalobních tvrzení a důkazů č. l. 338, vyjádření žalovaného č. l. 352-354, doplnění žalobních tvrzení č. l. 398, protokol o jednání z 14. 2. 2018, sdělení žalovaného č. l. 430, 428 a 426, usnesení MS [obec] z 16. 10. 2019, č. j. 49 C 81/2014-540, odvolání žalobkyně č. l. 542, usnesení KS [obec] z 4. 2. 2020, č. j. 15 Co 260/2019-552, znalecký posudek (duplicitně čten v řízení senátu 39 C), vyjádření žalobkyně ke znaleckému posudku, dovolání žalovaného proti usnesení KS [obec] ze 4. 2. 2020, č. j. 15 Co 260/2019-552, vyjádření k dovolání č. l. 588, vyjádření žalovaného č. l. 593, vyjádření znalce k námitkám č. l. 597, rozhodnutí NS ČR z 22. 6. 2022, č. j. 29 Cdo 1864/2020-603.

31. Po provedeném dokazování a zhodnocení výše uvedených důkazů jednotlivě a ve vzájemném souhrnu vzal soud za prokázaný tento následující skutkový děj:

32. Existence úpadce, firmy [příjmení] – [příjmení] [jméno] [anonymizováno], je mezi účastníky nesporná, když je nesporné rovněž to, že tato rakouská obchodní korporace dle 7. 5. 2004 zřídila svou organizační složku se sídlem [adresa žalovaného], vložka [číslo]). Z rozhodnutí [příjmení] soudu v [anonymizováno], [země] z 22. 7. 2008, sp. zn. [anonymizována dvě slova] [spisová značka] bylo prokázáno, což je ostatně rovněž nesporné, že na majetek firmy [příjmení] – [příjmení] [jméno] m.b.H. byl prohlášen konkurs a ustanoven správce konkursní podstaty, tedy žalobce [celé jméno žalobce] (rozhodnutí [příjmení] soudu v [anonymizováno] z 22. 7. 2008). Žalovaná byla zapsána v obchodním rejstříku KS [obec] jako vedoucí organizační složky od 7. 5. 2004, tedy od data zřízení organizační složky v [obec] do 27. 8. 2009. Dne 19. 1. 2005 uzavřela žalovaná s úpadcem, za kterého jednal výše zmíněný jednatel [jméno] [příjmení]„ manažerskou smlouvu“, kterou jednatel úpadce stanovil žalované povinnosti jako vedoucí organizační složky a byly určeny činnosti vyhrazené pouze valné hromadě – jedinému společníkovi. Žalovaná tak byla oprávněna jako osoba ve vedoucí pozici rozhodovat ve všech záležitostech organizační složky jménem úpadce, měla obchodně vést společnost, řídit zaměstnance, vést účetnictví společnosti dle právních předpisů. [město] výkonu práce bylo [obec], resp. sídlo společnosti, přičemž smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Žalované byla stanovena odměna částkou ve výši 65 079 Kč měsíčně spolu s dalšími náležitostmi (13., 14. plat za každý kalendářní rok). Kromě toho měla žalovaná sjednaný podíl na zisku ve výši 5 % z obchodů, které byly uzavřeny nejen samotnou organizační složkou, tedy přičiněním žalované, ale také úpadcem v [země]. Následně z blíže nezjištěného důvodu byla 1. 8. 2005 uzavřena pracovní smlouva, dle které měla žalovaná pracovat pro úpadce, resp. pro organizační složku jako obchodní zástupce od 1. 8. 2005. Její nárok na hrubou mzdu stanovený v článku VI. byl totožný, jak bylo uvedeno v tzv. manažerské smlouvě ve výši 65 079 Kč včetně nároku na 13., 14. plat a nárok na odměnu 5 % z ročního obratu z realizovaných obchodů za předcházející kalendářní rok (pracovní smlouva z 1. 8. 2005, manažerská smlouva z 19. 1. 2005). 33. 29. 2. 2008 vydal tehdejší jednatel úpadce pokyn, kterým byla žalované stanovena odměna 5 % z ročního obratu z realizovaných obchodů za předcházející kalendářní rok, kterážto odměna činila 1 092 923 Kč. Tato částka se sestávala ze mzdy a odměny jako podílu na hospodářském zisku. Jednalo se právě o oněch výše zmíněných 5 % z ročního obratu zrealizovaných obchodů za předcházející kalendářní rok. Odměna byla splatná ve výplatním termínu za prosinec 2008 s tím, že jednatel zároveň snížil procentní výměru z 5 % na cca 3,12 %. Z pokynu vyplývá rovněž sdělení, že byl projednán a schválen hospodářský výsledek za rok 2007 s účetní ztrátou 1 475 109 Kč. Celková částka, ze které se odměna počítala, činila součet částky 1 442 907,05 Kč (účet 602 – tržby za služby) a částky 26 195 330,16 Kč (účet 604 – tržby za zboží). Takto stanovená odměna 5 % byla realizována na základě obchodů realizovaných nejen organizační složkou v ČR, ale také mateřskou společností v [země] (pokyn [jméno] [příjmení] z 29. 2. 2008). Jak již soud uvedl výše, z rozhodnutí Zemského soudu v [anonymizováno] z 22. 7. 2008 vyplynulo, že na majetek úpadce byl prohlášen konkurs jako na majetek dlužníka a byl ustanoven žalobce jako konkursní správce. Z výplatního lístku žalované za prosinec 2008 bylo zjištěno, že k výplatě byla žalované vyúčtována čistá mzda 1 010 215 Kč s výší hrubé mzdy 1 200 101 Kč. Rozdíl mezi těmito dvěma částkami tedy činily odvody státu na sociálním, zdravotním pojištění, dani atd. (výplatní lístek za prosinec 2008). [příjmení] účtovaná žalované na mzdě byla 13. 1. 2009 z účtu organizační složky č. [bankovní účet] u [právnická osoba] odeslána na účet žalované u téhož peněžního ústavu [číslo] [bankovní účet].

34. Žalobce vyzval žalovanou k vrácení částky 1 010 215 Kč, když pro úplnost soud uvádí, že se jedná o částku ve výši žalobní jistiny v této věci. Žalovaná na toto reagovala nedatovaným přípisem, kde uvedla, že se jedná o částku z titulu vyplacené mzdy v souladu s výplatním lístkem za prosinec 2008 s tím, že není dán žádný důvod pro vrácení této částky, neboť se jedná o mzdový nárok. 21. 4. 2009 byla žalovaná odvolána z funkce vedoucí organizační složky, když pracovní poměr byl ukončen 27. 8. 2009. Vedení účetnictví organizační složky zpracovávala daňová poradkyně JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., která v rámci své výpovědi uvedla, že před lednem 2009 mzdy a výplaty nebyly prováděny řádně pro nedostatek finančních prostředků, a to z důvodu toho, že finanční prostředky z bankovního účtu u [právnická osoba] byly odesílány do [země]. Následně byl vyřízen úvěr, ze kterého byly zaplaceny všechny dlužné mzdové nároky. Peníze na účtu, tedy dispoziční právo k účtu u [právnická osoba] měli [jméno] [příjmení] a [příjmení] [příjmení], kteří peníze převáděli do Rakouska. Výplata mezd byla mezi lety 2007 a 2008 chaotická se špatnou platební morálkou. Následně se objevily větší obchodní případy a zakázky, proto došlo k navyšování fakturace a zvýšení obratu na několik milionů, v důsledku čehož začalo docházet k úhradám faktur. Úpadce sám ani žádný jeho zaměstnanec nedal pokyn, ani nevznesl požadavek na zrušení pokynu jednatele [jméno] [příjmení] k tomu, aby žalované nebyla vyplacena mzda. Následně po prohlášení konkursu žalovaná dostávala pokyny od zástupce žalobce [příjmení]. [jméno] [příjmení], která byla rovněž slyšena jako svědek. Žalobce měl totiž zájem na tom, aby organizační složka v ČR fungovala i nadále, když však byl posléze konstatován fakt, že úpadce nemůže dále takto pokračovat. V září 2008 byl tedy ukončován provoz dlužníka včetně ukončování pracovních vztahů. V té době bylo v české pobočce zaměstnáno sedm lidí. Žalovaná vyplácela mzdy, přičemž došlo k uspokojení všech mzdových nároků a pohledávek zaměstnanců. Do konce ledna 2009 neměla žalovaná zakázáno nakládat s financemi, k tomuto zákazu došlo až v únoru 2009. Žalované příslušela z titulu její pracovní pozice za vykonanou práci mzda včetně nenárokové složky mzdy 5 % z realizovaných obchodních transakcí, které byly učiněny nejen organizační složkou samotnou ale také úpadcem v [země]. Pracovní poměr žalované trval i v prosinci 2008 a žalovaná měla nárok na vyplácení nárokové mzdy i nenárokové složky mzdy, což vyplývá z výplatního lístku z prosince 2008 a pokynu [jméno] [příjmení]. [jméno] žalovaná uváděla, že pokud došlo k vyplacení částky 1 010 215 Kč v lednu 2009, žalovaná tak učinila proto, že tak činila oprávněně a v dobré víře, přičemž z této částky, resp. z hrubé částky byly odečteny a odvedeny povinné odvody státu (sociální, zdravotní pojištění, daň atd.). Žalovaná byla nadále pověřena činností vedoucí organizační složky, dostala ve shodě s výpovědí [jméno] [příjmení] od žalobce pokyny vyvíjet činnost k ukončování pracovních poměrů, vyplácení odstupného apod. Insolvenční správce, tedy žalobce, byl jedinou osobou oprávněnou ve vztahu k nakládání s majetkovou podstatou, vůči žalované vystupoval jako zaměstnavatel. Je nepochybné, že na základě prohlášení konkursu na majetek úpadce, tedy firmy [příjmení] – [příjmení] [jméno] [anonymizováno], že po prohlášení tohoto konkursu insolvenční správce, tedy žalobce, má právo i povinnost nakládat s majetkovou podstatou a oprávnění vystupovat v pracovněprávních vztazích v pozici zaměstnavatele namísto úpadce. Žalobce měl zájem na tom, aby pobočka úpadce v [obec] pracovala i nadále, došlo proto k jednání ohledně organizace práce na pobočce. [jméno] [příjmení] jednala se žalovanou o operativním provozu, bylo řešeno, jak se vše bude dále vyvíjet a jak bude firma pokračovat. Proto lze konstatovat, že v následujících měsících žalovaná fakticky řídila organizační složku, činila úkony týkající se vyplácení mzdy podřízeným zaměstnancům i následně ukončovala pracovní poměry včetně vyplácení odstupného. Proti takto několik měsíců trvajícímu fungování žalobce nic nenamítal a fakticky je akceptoval. Rovněž bylo do jisté míry nesporné, resp. ze strany žalobce nepopřeno, že po prohlášení konkursu žalovaná vystupovala nadále jako vedoucí organizační složky, plnila dílčí povinnosti zaměstnavatele vůči zaměstnancům pobočky.

35. Žalobce má však za to, že pokud si žalovaná převedla z účtu organizační složky úpadce na svůj účet částku 1 010 215 Kč, tedy částku, která je předmětem tohoto řízení, učinila tak neoprávněně, neboť pohledávka z titulu mzdy a dalších mzdových nároků žalované měla být její osobou přihlášena v rámci konkursního řízení a případně poměrně uspokojena. Co se týče výše zmíněného skutkového děje, který vzal soud za prokázaný tak, jak je výše uvedeno, soud odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu z 29. 10. 2021, sp. zn. 29 Cdo 1815/2019, kde dovolací soud konstatoval, že skutkový stav věci tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, tedy soudem I. stupně i soudem odvolacím, nebyl a nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto ze skutkového prokázaného děje Nejvyšší soud při dalších úvahách vycházel. Kromě důkazů provedených v rámci předcházejících řízení soud provedl dokazování i nově navrženým důkazem, a to podstatným obsahem připojeného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 49 C 81/2014, ze kterého bylo zjištěno, že [celé jméno žalovaného], tedy v tomto sporu žalovaná, podala proti žalobci [celé jméno žalobce] jako žalovanému a správci úpadce žalobu o zaplacení částky 2 414 010 Kč, a to z titulu náhrady mzdy pro překážky v práci na straně zaměstnavatele od května 2009 do září 2010, odchodné 40 000 euro a neposlední řadě se žalovaná domáhala žalobou ve věci 49 C 81/2014 i úplaty za užívání jejího rodinného domu k umístění sídla, když celkem tak požaduje z titulu pracovněprávních nároků, odchodného a úplaty za užívání rodinného domu žalované jako sídla 2 414 010 Kč. V řízení v senátě 49 C se vyjádřil i žalobce jako žalovaný, kde uvedl, že nároky žalobkyně, resp. žalované na zaplacení mzdy či její náhrady je v rozporu s dobrými mravy a po žalovaném, tedy po žalobci je nelze spravedlivě požadovat. Co se týče nájemného, žalobce s tímto rovněž nesouhlasil, odkázal na § 31 obchodního zákoníku, kde žalobkyně mohla podat návrh na výmaz sídla organizační složky úpadce z obchodního rejstříku. K vyjádření žalovaného ve věci sp. zn. 49 C 81/2014 zaujala stanovisko žalovaná tak, že setrvala na svém původním procesním stanovisku a na žalobě trvala. Žalobce v dalším písemném vyjádření ve věci argumentoval nedostatkem dobré víry a jednání proti dobrým mravům žalobkyně, když trval na zamítnutí žaloby. Řízení ve věci 49 C 81/2014 není dosud pravomocně ukončeno, když v rámci projednávání sporu byl ve věci k důkazům zpracován znalecký posudek [číslo] z 24. 5. 2019, který zpracoval soudní znalec z oboru písmoznalectví se specializací ruční písmo (JUDr. Mgr. Bc. [jméno] [příjmení], [anonymizováno]). Předmětem znaleckého zkoumání mělo být posouzení pravosti podpisu Ing. [jméno] [příjmení], jednatele úpadce na pracovní smlouvě žalované z 1. 8. 2005. Ze závěrů znaleckého posudku vyplynulo, že podpis Ing. [jméno] [příjmení], narozeného 4. 5. 1962, jednatele firmy [příjmení] – [příjmení] [jméno] [anonymizováno], na pracovní smlouvě žalované z 1. 8. 2005 není jeho pravým podpisem, když se dle názoru znalce jedná o napodobeninu. Se závěry znaleckého posudku žalovaná nesouhlasila. Řízení ve věci 49 C 81/2014 není dosud pravomocně skončeno, soud měl k dispozici toliko opisy žaloby a dalších vyjádření ve věci spolu se znaleckým posudkem, jak je výše zmíněn. K tomuto znaleckému posudku žalobce uvedl, že inkriminovaná pracovní smlouva se v rámci projednávání sporu objevila až následně, žalobce o existenci této pracovní smlouvy nevěděl, žalovaná ji doložila až v průběhu řízení. Poukázal na to, že ze znaleckého posudku vyplývá, že podpis [příjmení] na pracovní smlouvě je padělek. Z toho důvodu má žalobce za to, že žalovaná není v dobré víře. Žalovaná naopak uvedla, že znalecký posudek není správný a validní v této projednávané věci, neboť znalec neměl dostatek předkládaných podkladů pro srovnání. Žalovaná má za to, že podpis [příjmení] na předmětné smlouvě je pravý a nemohla vědět, že podpis jednatele vypsala jiná osoba svojí rukou.

36. Co se týče právní kvalifikace této věci, vady řízení, ke kterým Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti s odkazem na § 242 odst. 3 o.s.ř. nebyly zjištěny, a proto spornou otázkou byla pouze a toliko otázka právního posouzení, když právním názorem Nejvyššího soudu ČR je soud I. stupně vázán.

37. Co se týče vztahu mezi úpadcem a žalovanou, z rozhodnutí NS ČR jednoznačně vyplývá, že poměr založený jmenováním jako jednostranným právním úkonem dne 7. 5. 2004 se řídí českým právem s odkazem na § 14 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním. Právní vztahy vzniklé manažerskou smlouvou z 19. ledna 2005 se posuzují podle § 9 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém, když z obsahu této smlouvy jednoznačně vyplývá volba českého práva, což podporuje článek 9 odst. 1 manažerské smlouvy. Co se týče pracovní smlouvy z 1. 8. 2005, soud vzal za prokázáno, s přihlédnutím k závěrům znaleckého posudku, že tato pracovní smlouva je neplatná, neboť není opatřena pravým podpisem osoby oprávněné za úpadce jednat. Z toho důvodu právní vztah z této pracovní smlouvy nemohl vzniknout, když případné právní vztahy z této pracovní smlouvy by se rovněž řídily českým právem dle § 16 odst. 1 věty druhé zákona o mezinárodním právu soukromém. Z toho vyplývá, že otázka případné neplatnosti pracovní smlouvy se poměřuje s odkazem na § 4 zákona o mezinárodním právu soukromém taktéž českým právem.

38. Podle § 27 zákona č. 65/1965 Sb. zaměstnanec v pracovním poměru se podílí svou prací za mzdu podle pokynu zaměstnavatele na plnění jeho úkolů. Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, když jmenováním se případný pracovní poměr zakládá u vedoucích zaměstnanců jmenovaných do funkce podle zvláštních předpisů a u vedoucích zaměstnanců, které do funkce jmenuje u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, statutární orgán a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel.

39. Podle § 13 odst. 3 obchodního zákoníku vedoucí organizační složky podniku (§ 7 odst. 1 a 2), který je zapsán do obchodního rejstříku, je zmocněn za podnikatele činit veškeré právní úkony týkající se této složky.

40. V § 240 zákona č. 65/1965 Sb. se podává, že právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně či zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují, přičemž projev vůle je nutno vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá dobrým mravům.

41. Podle ustanovení § 242 zákona č. 65/1965 Sb. neplatný je též právní úkon, který se svým obsahem či účelem příčí zákonu, nebo jej obchází, nebo se jinak příčí dobrým mravům. Právní úkon, k němuž nebyl udělen předepsaný souhlas příslušného orgánu, nebo který nebyl učiněn formou předepsanou tímto zákoníkem, je neplatný, jen stanoví-li to tento zákoník, případně zvláštní zákon.

42. Podle § 4 zákona o mzdě zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda, čímž se rozumí peněžité plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci podle její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti.

43. Podle § 2 odst. 4 zákoníku práce za závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance se považuje výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele podle pokynů zaměstnavatele. Jak vyplývá z § 3 zákoníku práce, závislá práce může být vykonávána výlučně v pracovněprávním vztahu podle tohoto zákona.

44. Podle § 109 odst. 1 zákoníku práce za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat či odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem.

45. Podle § 35 odst. 2 občanského zákoníku je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale také podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

46. Podle § 266 Obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám, nebo jí musel být znám.

47. Výše citovaná ustanovení zákoníku práce a zákona o mzdě platila k datu jmenování žalované jako vedoucí organizační složky až do 31. 12. 2006. Za pracovněprávní vztahy se považují takové právní vztahy, které vznikají při výkonu a v souvislosti s výkonem pracovního závazku neboli nesamostatné práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, když co se týče samotné pracovní smlouvy opatřené nepravým podpisem jednatele úpadce, tato pracovní smlouva je s ohledem na výše zmíněná ustanovení příslušné právní úpravy naprosto jednoznačně neplatná, neboť na straně zaměstnavatele ji zřejmě nebo spíše zcela určitě nepodepsala osoba oprávněná jako zaměstnavatel jednat či za něj vystupovat. Pracovní poměr žalované však vznikl od data 7. 5. 2004, a to na pozici vedoucí organizační složky úpadce v České republice, neboť žalovaná byla do této pozice nezpochybnitelně jmenována jednatelem úpadce panem [jméno] [příjmení] v souladu s § 27 odst. 4 a 5 zákona č. 65/1965 Sb., když tzv. manažerská smlouva z 19. 1. 2005 upravovala zejména mzdové podmínky a další práva a povinnosti žalované. Byť tzv. manažerská smlouva na některých místech používá pro označení žalované pojem jednatel, přičemž žalovaná má dle této smlouvy povinnost obchodního vedení společnosti, což se týká z logiky věci jen organizační složky, ujednání o sporné pětiprocentní roční odměně dle článku 4 bodu 2 manažerské smlouvy podstatné pro projednávanou věc pro rozpor se zákonem neplatné není. Žalovaná byla tedy vůči úpadci v pracovním poměru, který trval 13. 1. 2009 s odkazem na § 364 odst. 1 až 3 zákoníku práce. Žalovaná si z titulu své pozice vedoucí organizační složky vyplatila mzdu za prosinec 2008, jejíž součástí byla i mimořádná odměna v souladu s pokynem [jméno] [příjmení], když se jednalo o inkriminovanou částku 1 010 215 Kč, jejíhož vrácení se žalobce domáhá.

48. Podle bodu 23 preambule k nařízení Rady ES č. 2015 /848 Sb., o insolvenčním řízení toto nařízení umožňuje zahájit hlavní insolvenční řízení ve státě, ve kterém jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka. Tato řízení mají obecnou povinnost a vztahují se na veškerý majetek dlužníka. Za účelem ochrany různých zájmů umožňuje toto nařízení zahájit vedlejší insolvenční řízení, která probíhají souběžně s hlavním insolvenčním řízením. Vedlejší insolvenční řízení může být zahájeno v členském státě, ve kterém má dlužník provozovnu. Účinky vedlejších insolvenčních řízení se omezují na majetek, který se nachází v tomto státě. Podle článku 28 preambule k nařízení Rady EU o insolvenčním řízení při určování, zda je místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka zjistitelné třetími osobami, by měla zvláštní pozornost být věnována věřitelům a jejich názoru na to, kde dlužník spravuje své zájmy. V případě změny místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, to může vyžadovat čas na informování věřitelů o novém místě, kde dlužník vykonává činnost, např. upozorněním na změnu adresy v obchodní korespondenci, zveřejněním nového místa jiným vhodným způsobem.

49. Podle článku 4 nařízení Rady EU v rozhodném právu, pokud toto nařízení nestanoví jinak, je právem rozhodným pro úpadkové řízení a jeho účinky právo toho členského státu, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno. Právo státu, který řízení zahájil, určuje podmínky pro zahájení tohoto řízení, vedení a ukončení, zejména pak určuje oprávnění dlužníka a správce podstaty, účinky úpadkového řízení na probíhající smlouvy, jejichž smluvní stranou je dlužník pohledávky, které mají být přihlášeny proti dlužníkově majetku a způsob nakládání s pohledávkami, které vznikly po zahájení úpadkového řízení, pravidla pro přihlašování, prověřování a přiznávání pohledávek, pravidla pro provedení rozvrhu výtěžku ze zpeněžení dlužníkova majetku, pořadí pohledávek a práv věřitelů, kteří byli částečně uspokojeni po zahájení úpadkového řízení na základě věcného práva či započtením pohledávek.

50. Účinky úpadkového řízení na pracovní smlouvy a pracovněprávní vztahy se řídí výhradně právem členského státu, kterým se řídí daná pracovní smlouva. Z článku 20 tohoto nařízení vyplývá, že věřitel, kterému se po zahájení řízení podle článku 3 odst. 1 podaří dosáhnout jakýmkoliv způsobem (výkonem rozhodnutí) úplného či částečného uspokojení svých pohledávek na úkor dlužníkova majetku nacházejícího se na území jiného členského státu vrátí s výhradou článku 5 a 7 vše, co nabyl správce podstaty. Aby bylo zajištěno rovné zacházení s věřiteli, podílí se věřitel, který v průběhu úpadkového řízení dosáhl uspokojení části své pohledávky na rozdělování majetku v rámci jiných řízení pouze tehdy, pokud věřitelé stejného pořadí či kategorie získali v těchto řízeních odpovídající podíl (článek 20 odst. 2 nařízení).

51. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že činnost žalované jako vedoucí organizační složky týkající se vyplacení, resp. převodu částky ve výši žalobní jistiny v této věci, se musí řídit rakouským insolvenčním právem s přihlédnutím k nařízení Rady EU o úpadkovém řízení, když z tohoto nařízení soud citoval bod 23, bod 28, článek 4, 10 a 20.

52. Soud si v rámci své úřední činnosti obstaral příslušnou právní úpravu platnou a účinnou v době rozhodné na území [příjmení] republiky, když se jedná o insolvenční řád ([anonymizováno]).

53. Podle § 1 rakouského insolvenčního řádu prohlášením konkursu se z jeho volné dispozice odebírá veškerý majetek podléhající exekuci, který dlužníkovi v té době patří, nebo který v konkursu nabyl (konkursní podstata). Výhry v loterii, spořicí vklady jsou součástí konkursní podstaty.

54. Podle § 2 konkursního řádu odstavec 1 právní účinky zahájení konkursu nastávají počátkem dne následujícího po veřejném vyhlášení obsahu prohlášení o konkursu.

55. Podle ustanovení § 31 konkursního řádu odporovatelné jsou právní úkony učiněné po vzniku insolvence nebo po podání návrhu na zahájení řízení.

56. Z § 46 odst. 1 bod 3, s přihlédnutím k § 51 a § 102 zákona o insolvenčním řádu ([anonymizováno]), pohledávky zaměstnanců vůči společnostem v konkursu spadají do pohledávek za majetkovou podstatu pouze tehdy, jestliže vznikly po prohlášení konkursu. Pohledávky vzniklé před prohlášením konkursu na zaměstnavatele jsou klasifikovány jako běžné konkursní pohledávky.

57. Po aplikaci výše uvedené právní kvalifikace této věci, zejména pak s přihlédnutím k bodu 23, 28 preambule k nařízení Rady ES č. 1346/2000 Sb., o úpadkovém řízení a s přihlédnutím k článku 10 a 20 tohoto nařízení soud po zvážení všech okolností tohoto případu, jsa vázán právním názorem vyšších soudů, dospěl k závěru, že tuto věc je nutno posoudit v režimu rakouského insolvenčního řádu, kde konkrétně podle článku 4 nařízení Rady EU o úpadkovém řízení právem rozhodným pro úpadkové řízení a jeho účinky je právo toho členského státu, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno. Je evidentní, že úpadkové řízení bylo zahájeno v Rakousku v režimu [anonymizováno], a proto je nutno posuzovat uplatněný nárok v režimu rakouské právní úpravy. Jednalo se o nárok žalované z titulu manažerské smlouvy, když pracovní smlouva uzavřená v srpnu je neplatná a z článku 10 v řízení o úpadku vyplývá, že pracovní smlouvy a pracovněprávní vztahy se řídí výhradně právem členského státu, kterým se řídí pracovní smlouva. Věřitel, kterému se po zahájení řízení podle článku 3 odst. 1 podaří dosáhnout jakýmkoliv způsobem (zejména výkonem rozhodnutí) úplného či částečného uspokojení svých pohledávek na úkor dlužníkova majetku, který se nachází na území jiného členského státu, musí vrátit, s výhradou článku 5 až 7, které však dle názoru soudu nespadají na tento případ, vše, co nabyl, správci podstaty, jak ostatně vyplývá z příslušné právní úpravy. Věřitel se podílí z důvodu rovného zacházení věřiteli, který v průběhu řízení dosáhl uspokojenosti své pohledávky na rozdělení majetku v rámci jiných řízení pouze tehdy, pokud věřitelé stejného pořadí nebo kategorie získali v těchto řízeních odpovídající podíl.

58. Pokud tedy žalované vznikl nárok na vyplacení cca 3,12 % z ročního obratu obchodních případů sjednaných nejen organizační složkou, ale i mateřskou společností v Rakousku, v rámci prohlášení konkursu na tuto firmu, s přihlédnutím k § 46 odst. 1 bod 3 a s přihlédnutím k § 51 a § 102 zákona o insolvenčním řádu, takto vzniklá pohledávka žalované jako zaměstnance vůči společnosti se musí přihlásit do pohledávek za majetkovou podstatu, neboť konkurs na majetek úpadce byl prohlášen rozhodnutím z 22. 7. 2008 a k vyplacení odměny došlo v lednu 2009, tedy až následně po prohlášení konkursu. Na takto vzniklou pohledávku žalované vůči úpadci je tedy nutno hledět jako na běžnou konkursní pohledávku a z toho důvodu neměla žalovaná činit úkony směřující k vyplacení dlužné či požadované částky, ale tuto případnou pohledávku přihlásit řádně se všemi náležitostmi a možnostmi v zahájeném konkursním řízení.

59. Na základě všeho výše uvedeného soud proto po zvážení všech okolností tohoto případu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto jí také v celém rozsahu vyhověl a ve výroku I. tohoto rozsudku uložil soud žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 010 215 Kč s příslušenstvím tak, jak je specifikováno v písemném vyhotovení rozsudku, když v době rozhodné pro počátek prodlení žalované se výše repo sazby měnila s navýšením o 8% bodů za každé kalendářní pololetí tak, jak vyplývá z § 2 vládního nařízení č. 142/1994 Sb.

60. Úspěšnému žalobci soud přiznal v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů tohoto řízení, když se v této věci jednalo o úkony právní služby, resp. odměnu za právní zastoupení a v neposlední řadě i náhradu hotových výdajů na cestovném a ztrátě času za čas strávený cestou k soudu a zpět.

61. Právní zástupce žalobce provedl v této věci 20 úkonů právní služby (převzetí zastoupení, výzva žalované k plnění 1. 4. 2009, samotné podání žaloby, další vyjádření žalobce z 16. 11. 2009, účast na jednání soudu 19. 5. 2010, další vyjádření žalobce ve dnech 19. 11. 2015 a 17. 2. 2016, účast na jednání před soudem I. stupně ve dnech 25. 11. 2015 od 14.00 do 16.10 hod., 9. 3. 2016 do 14.00 do 15.20 hod., podání odvolání 4. 5. 2016, vyjádření žalobce k vyjádření žalované z 20. 3. 2017, účast na jednání soudu I. stupně ve dnech 29. 11. 2017, 7. 2. 2018 od 12.30 do 16.50 hod., účast na jednání soudu 28. 3. 2018 od 9.00 do 11.05 hod., podání odvolání, doplnění odvolání, účast na jednání před odvolacím soudem 29. 1. 2019, podání dovolání 24. 4. 2019 a 2x účast na jednání soudu I. stupně po vrácení věci dovolacím soudem 2. 3. 2022 od 8.30 do 11.55 hod. a 31. 8. 2022 od 9.00 do 11.15 hod.). Sazba za 1 úkon právní služby činí 12 380 Kč (§ 7 bod 6 vyhl. 177/1996 Sb.). Ke každému úkonu soud připočetl náhradu hotových výdajů 300 Kč (§ 7 bod 6 vyhl. 177/1996 Sb.). Ke každému úkonu soud připočetl náhradu hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. 177/1996 Sb.). Celkovou odměnu za právní zastoupení soud navýšil o 21 % DPH, neboť právní zástupce žalobce doložil, že je registrován jako plátce této daně.

62. Protože právní zástupce žalobce má sídlo mimo obvod Městského soudu v Brně, soud dále pak navýšil náklady řízení na cestovném a náhradě za ztrátu času dle § 13 odst. 1 a § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhl. 177/1996 Sb. K dostavení se k soudu použil právní zástupce žalobce osobní motorové vozidlo, reg. zn. [anonymizována dvě slova] [číslo] a [anonymizováno] [číslo], když se jednalo o cestu z [obec] do [obec] a zpět ke každému jednání uvedenému ve výčtu úkonů. Celkem právní zástupce žalobce ujel při cestách k soudu a zpět [číslo] kilometrů, když při paušální náhradě za 1 kilometr jízdy 4 Kč, resp. 4,70 Kč, vyhláškové ceně benzínu soud stanovil odměnu na cestovném, s přihlédnutím k vyhlášce o cestovních náhradách a za použití vnitřního počítačového programu Justtarif cestovné částkou ve výši 5 861 Kč, 6 983 Kč, 2 264 Kč, 4 455 Kč, 2 518 Kč a 2 523 Kč, když v případě cestovného se náhrada za 1 kilometr jízdy sestává ze sazby náhrady vozidla, paušální ceny pohonných hmot, přičemž byla zohledněna průměrná spotřeba použitých vozidel dle údajů v technickém průkazu 5,5 l /100 km, 6,80 l /100 km. Náhrada za promeškaný čas zde činí celkem 50 půlhodin po 100 Kč, celkem 10 000 Kč. Náhradu za právní pomoc, když úkony spočívající v účasti na jednání přesahující 2 hodiny byly účtovány jako dvojúkony, soud vypočetl odměnu za právní zastoupení, náhradu za ztrátu času, cestovné a hotové výdaje včetně DPH částkou ve výši 431 347,80 Kč, když odměna za právní pomoc, hotové výdaje, cestovné byly navýšeny o 21 % DPH, neboť právní zástupce žalobce doložil, že je registrován jako plátce této daně.

63. Ve výroku III. soud uložil neúspěšné žalované zaplatit českému státu – Městskému soudu v Brně soudní poplatek, a to s odkazem na § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. Soud si je vědom, že v předcházejícím řízení bylo žalované přiznáno osvobození od soudních poplatků, nicméně žalovaná v průběhu dalších řízení neozřejmila své majetkové, výdělkové a osobní poměry, kdy je v současné době zaměstnána a žalobce byl v této věci úspěšný. Podle výsledku sporu musí tedy poplatek či jeho poměrnou část hradit neúspěšná strana. Soud proto uložil ve výroku III. žalované povinnost zaplatit českému státu - Městskému soudu v Brně i soudní poplatek vyčíslený ve výroku III. tohoto rozsudku.

64. Lhůta k plnění byla žalované stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř.