39 C 144/2019- 354

Rubrum

Okresní soud Plzeň - město rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Pavlíčkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] pro určení vlastnického práva takto:

Výrok

I. Žaloba o určení vlastnického práva žalobkyně k bytové jednotce [číslo] v prvním nadzemním podlaží budovy [adresa] v [obec] a ke spoluvlastnickému podílu na společných částech budovy [adresa] a k pozemkům parc. [číslo] vše zapsáno v katastrálním území [obec], [územní celek] u [stát. instituce], [stát. instituce] se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované plnou náhradu nákladů tohoto řízení, ve výši 45 254 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od jeho právní moci k rukám právního zástupce žalované.

III. České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu Plzeň-město 10. 6. 2019 se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k bytové jednotce [číslo] v [obec] na adrese [adresa]. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně byla výlučným vlastníkem uvedené bytové jednotky, když vlastnické právo na ni přešlo smlouvou o převodu družstevního bytu ze dne 10. 6. 2009 [ulice] roku 2017 však zjistila, že jako vlastnice bytu je uvedena její vnučka [celé jméno žalované]. Má za to, že vlastnické právo nepřešlo platně, neboť pokud vlastnické právo mělo přejít na základě darovací smlouvy ze dne 13. 9. 2016, ona si vůbec není vědoma toho, že by smlouvu podepisovala, tím méně pak, že by chtěla, aby vlastnické právo k bytu přešlo na její vnučku. Celé jednání chápe tak, že se z ní její syn [celé jméno svědka] (otec žalované) snažil lstí získat majetek. On jí začal někdy během roku 2015 při opakovaných návštěvách v jejím bytě vysvětlovat, že jeho dcera, v tomto řízení žalovaná, bude navštěvovat gymnázium v [obec], bylo by tedy dobré, aby občas mohla u žalobkyně v bytě přespat, učit se, aby nemusela dojíždět. Žalobkyně byla ráda, že bude mít společnost, navíc předpokládala, že jí žalovaná pomůže s nákupem, s úklidem bytu a podobně. Žalobkyně tedy skutečně odsouhlasila, že její vnučka může s ní byt užívat, ovšem za podmínky, že stejně tak mohou byt užívat i ostatní vnoučata. Syn jí ujistit, že v tom není problém, že pouze připraví smlouvu o užívání. Dokonce přivezl do bytu část bytového zařízení určeného pro žalovanou. Opakovaně ujišťoval žalobkyni, že v žádném případě o byt nepřijde. O tomto záměru se zmiňovala žalobkyně své tehdejší sousedce paní [celé jméno svědkyně], také své další vnučce [celé jméno svědkyně]. Dne 13. 9. 2016 ji syn bez jakékoliv předchozí domluvy odvezl k advokátovi s tím, že tam musí podepsat nějaké papíry. Žalobkyně mu říkala, že jí není dobře, má bolesti hlavy a k právníkovi nechce, že by potřebovala jet k lékaři, nicméně syn ji odbyl, že schůzka je domluvená. Žalobkyně si nestihla vzít ani brýle. U právníka si listiny nemohla ani přečíst, nikdo z přítomných ji s obsahem neseznámil, ona neměla brýle. Navíc syn velmi spěchal, pouze nalistoval řádky, kde se měla podepsat, ujistil ji, že je vše v pořádku, že se jedná pouze o dohodu, podle které bude moci [jméno] užívat byt stejně jako ostatní vnoučata, že byt je ale pořád žalobkyně. Smlouvu podepsal syn a snacha jako zákonní zástupci. Vysvětlili to tak, že [jméno] je nezletilá a oni za ni mohou jednat. Žádala syna, aby jí jedno vyhotovení smlouvy ponechal, on to však odmítl, že se to ještě bude vyřizovat přes právníka. Bylo to velmi rychlé, během pěti minut byli všichni pryč. Žalobkyně nicméně neviděla žádný problém v tom, že podepsala dohodu o tom, že u ní může vnučka bydlet, dokonce se o tom bavila se svojí kadeřnicí, se svojí vnučkou [celé jméno svědkyně] a jejím přítelem. Do budoucna byla poněkud překvapena tím, že žalovaná v bytě byla asi pouze 2x, jakékoliv prosby o pomoc ignorovala s tím, že se musí učit. V bytě nepřespala, se žalobkyní se nebavila. Ta až do konce roku 2017 vůbec nevěděla, že podepsala nějakou darovací smlouvu, teprve na konci roku 2017 jí syn drze oznámilo, že byt je jejich. Darovací smlouvu jí předal až na jaře 2018. Žalobkyně nebylo ani umožněno komunikovat s katastrálním úřadem, protože ona té korespondenci nerozumí, a když dopis od katastrálního úřadu přišel, čekala s vysvětlením na syna. Ten se dopis vzal, že si ho doma přečte a pak teprve řekne, co je v něm napsáno, pak už na ni neměl čas. Po dalších urgencích pouze přinesl dohodu, podle které mohou byt užívat vnoučata i pravnoučata. Další chování syna bylo naprosto nepřijatelné, prostě oznámil, že byt je jejich, když ho stejně v roce 2001 zaplatili, což ani není pravda. Žalobkyně tedy uvádí, že v žádném případě neměla v úmyslu darovat byt své vnučce [jméno], cítí se být podvedena. Od té doby opakovaně žádala, aby jí byt byl vrácen, bylo však řečeno, že se s ní nikdo nebude bavit. Otec žalované pouze zneužil věku žalobkyně, její bezbrannosti i aktuální rodinné situace, kdy v té době nekomunikovala se svojí dcerou [jméno]. Využil také jejího nepříznivého zdravotního stavu. Musel si být vědom toho, že by žalobkyně nikdy nedarovala svůj byt pouze jedné vnučce, má několik vnoučat a vždy chtěla, aby všechny děti dostaly stejně. Má tedy za to, že darovací smlouva, která byla podepsána 13. 9. 2016, je neplatná s odkazem na § 584 odst. 2 občanského zákoníku. Na tuto skutečnost upozornila dopisem ze 13. 5. 2019, kdy se neplatnosti darovací smlouvy vůči žalované dovolala a vyzvala k vrácení bytu, ovšem bez jakékoliv reakce. Z opatrnosti pak žalobkyně ještě od smlouvy ve stejný den odstoupila prostřednictvím své právní zástupkyně s odkazem na § 2072 občanského zákoníku pro nevděk, ani na to však žalovaná nereagovala. K tomu žalobkyně, upřesňuje, že žalovaná o ni nejeví vůbec žádný zájem tvrzení o tom, že bude po dobu studia v bytě bydlet a bude jí pomáhat, bylo zcela zjevně pouze účelové, zájem o babičku projevovala pouze do doby, než byl byt převeden. Od léta 2017 jakýkoliv kontakt ukončila, nezavolá, nenapíše zprávu, žalobkyni ani nenavštíví. Žalobkyně dále upozornila, že je namístě uvažovat i o absolutní neplatnosti darovací smlouvy s ohledem na nepříznivý zdravotní duševní stav žalobkyně.

2. Podáním doručeným soudu 16. 8. 2019 doplnila žalobkyně, z jakých zdravotních důvodů nebyla plně schopna činit právní jednání, případně chápat jejich význam a důsledky, když je podrobně popsán zdravotní stav a anamnéza žalobkyně, i její onemocnění, kvůli kterému je léčená již od roku 2002. Zde soud podotýká, že zdravotní zprávy k důkazu neprováděl, tyto byly postoupeny znalkyni, která zpracovávala znalecký posudek. V následném podání ze dne 9. 9. 2019 pak žalobkyně upozornila na skutečnost, že souhlas opatrovnického soudu k uzavření darovací smlouvy byl dán až následně, konkrétně 13. 10. 2016. Dovozuje tedy, že se jedná o právní jednání nicotné, neexistující, ke kterému by se nemělo přihlížet.

3. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 22. 7. 2019 konstatovala, že v žádném případě se žalobou nesouhlasí. Podle jejího názoru žalobkyně velmi přesně věděla, že podepisuje 13. 9. 2016 darovací smlouvu, ostatně v textu se uvádí, že darovací smlouva byla uzavřena jako svobodný, srozumitelný a vážný projev vůle bez jakéhokoliv nátlaku či tísně. Žalobkyně nebyla a není omezena ve svéprávnosti, podpisu darovací smlouvy byla schopna, se svým dobrovolným konáním byla ztotožněna. Poukázala také na to, že v rámci darovací smlouvy bylo zřízeno věcné břemeno doživotního bezplatného užívání nemovitosti, což samo o sobě svědčí o tom, že ze strany žalované ani jejich rodičů nedošlo k žádnému podvodnému jednání. Darovací smlouva byla navíc dlouho připravována, žalobkyně s tím byla srozuměna. Smlouva byla podepisována v advokátní kanceláři, žalobkyně podepsala i návrh na vklad do katastru nemovitostí, podepsala se i do ověřovací knihy, převzala výtisk smlouvy a z kanceláře si ji odnesla. Rovněž tak podepsala i dohodu o užívání ve prospěch ostatních vnoučat. Není tedy pravdou, že by na ni byl činěn jakýkoliv nátlak. Pokud se pak žalobkyně domáhá vrácení daru pro nevděk, nesplňuje podmínky, se, které s tímto úkonem spojuje občanský zákoník či judikatura. Žalobkyně totiž netvrdí ani neprokazuje kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarované, když stupeň závažnosti musí být hodnocen podle objektivních kritérií, nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce. V žádném případě se žalovaná vůči žalobkyni nikdy nedopustila fyzického násilí, urážek či neposkytnutí pomoci, naopak žalobkyně nabízenou pomoc od žalované v poslední době odmítla přijímat. Před poskytnutím daru i dlouho po jeho přijetí se u žalobkyně se žalovanou stýkala, navštěvovaly se. Žalobkyně podala žalobu nedůvodně, žalovaná tedy navrhuje její zamítnutí.

4. S ohledem na podstatu sporu soud nařídil účastníkům povinnost setkat se s mediátorem (usnesením ze dne 10. 9. 2019), snaha o mediaci však nebyla úspěšná. V průběhu dalšího řízení setrvaly strany sporu na svých stanoviscích. Z průběhu řízení a vzájemné interakce mezi rodinnými příslušníky, z nichž někteří vystupovali v pozici účastníků, jiní v pozici svědků, lze jen uvést, že vztahy jsou silně vyhrocené, což bylo umocněno i podnětem k zahájení trestního stíhání rodičů žalované, každá ze stran má pocit křivdy.

5. Z listinných důkazů bylo ověřeno, že žalobkyně byla vlastníkem bytové jednotky označené jako byt [číslo] v budově [adresa] v [obec], [ulice] předměstí, na pozemku p. [číslo]. Na základě smlouvy darovací a o zřízení věcného břemene bylo vlastnické právo převedeno na žalovanou, smlouva je datována 13. 9. 2016, právní účinky zápisu nastaly 13. 2. 2017 (výpisy z katastru nemovitostí). Podkladem pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byla darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene, která byla podepsána 13. 9. 2006, smlouvu za žalovanou uzavřeli její zákonní zástupci. Návrh na vklad práva do katastru nemovitostí byl podán 13. 12. 2017. Uzavření darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene bylo schváleno Okresním soudem Plzeň-sever 13. 10. 2006, pod č. j. 6 Nc 26042/2016 - 12, rozsudek nabyl právní moci 26. 11. 2016. Spolu s darovací smlouvou byla podepsána také dohoda o výkonu vlastnického práva, kde žalovaná již vystupuje jako majitelka bytu, žalobkyně je označována pouze jako uživatelka, která byt užívá na základě darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene. Dohoda obsahuje závazek majitelky bytovou jednotku neprodat, pokud by byla příležitostně využívána i jinými vnoučaty žalobkyně. Tato dohoda opatrovnickým soudem schválena nebyla.

6. Dopisem ze dne 13. 5. 2019 byla žalovaná vyzvána právní zástupkyní žalobkyně k vrácení daru, žalobkyně se dovolala neplatnosti darovací smlouvy ze dne 13. 9. 2016 s tím, že smlouvu uzavřela v omylu, který vyvolali rodiče žalované, oba zneužili nepříznivý zdravotní stav žalobkyně. Žalobkyně v podstatě popsala v uvedeném dopise totéž, co bylo následně vtěleno do skutkových tvrzení v žalobě. V rámci téhož přípisu pro úplnost žalobkyně odstupuje podle § 2072 občanského zákoníku od uvedené darovací smlouvy, a to pro nevděk. Podle dodejky tuto výzvu převzala žalovaná 27. 5. 2019. [Anonymizovaný odstavec.]

8. Z výslechu svědkyně [celé jméno svědkyně], což je bývalá sousedka žalobkyně, bylo pouze zjištěno, že svědkyně nikdy nezaznamenala to, že by žalobkyně chtěla svůj byt na někoho převést. V době, kdy v bytě v [obec] bydlela, zaznamenala pouze někdy hádky se synem žalobkyně, ta si jí stěžovala, že se k ní syn hezky nechová. Výpověď pro závěr soudu neměla žádného významu.

9. Z výpovědi vnučky žalobkyně [celé jméno svědkyně] (vnučka ze strany dcery) bylo zjištěno, že žalobkyně vždy chtěla, aby byt užívala všechna vnoučata, nechtěla nikoho upřednostňovat. Když ona poprvé četla darovací smlouvu, vysvětlovala babičce, že byt dostala [jméno], to babička odmítala, říkala, že byt patří všem vnoučatům. Popsala chování žalobkyně poté, co zjistila, že byt byl převeden na žalovanou, okamžitě to chtěla se svým synem řešit. Žalobkyně vysvětlovala schůzku u právníka tak, že u právníka byli kvůli [jméno], aby mohla v bytě bydlet, nemusela dojíždět do [obec], žalobkyně jenom chtěla, aby tam byla řádně nahlášena. Svědek [celé jméno svědka] uvedl, že se žalobkyní se několikrát viděl, působila na něj jako hodná paní, která měla ráda rodinu. Při jedné návštěvě uvedla, že u ní [jméno], tedy žalovaná, bude nějakou dobu bydlet, nicméně ujistila svoji další vnučku, že stejně tak mohou byt užívat i ostatní vnoučata.

10. Dcera žalobkyně [celé jméno svědkyně] popsala rodinnou situaci. O matku se starala ona, zařizovala jí veškeré věci, pak se ovšem nepohodly kvůli bratrovi (otec žalované). Žalobkyně jí řekla, že nějakou dobu u ní bude bydlet vnučka [jméno], aby nemusela dojíždět do školy. Svědkyně uvedla, že jak zná svého bratra, matka by mohla nakonec o byt přijít. To se matce nelíbilo, proto s ní přerušila kontakty, a to asi na 1,5 roku. Kontakty navázaly až někdy na jaře 2018, kdy podle svědkyně její bratr připravil matku o zahradu, kterou za jejími zády koupil od majitelky, a matku následně donutil zahradu vyklidit. O uzavření smlouvy o užívání bytu se dozvěděla od své dcery někdy na konci roku 2016 nebo začátkem roku 2017, právě dcera ji upozornila na to, že došlo k převodu vlastnického práva, nejen k nějaké dohodě o užívání bytu. Ona si myslí, že její matka byla do uzavření smlouvy donucena, ona sama nikdy nic nezařizovala, nebyla schopna uzavřít ani smlouvu s dodavatelem energie. Věří každému, kdo se k ní hezky chová. Když se žalobkyně dozvěděla o tom, že byt je přepsán na [jméno], opakovaně volala otci žalované, aby jí byt vrátil, totéž chtěla i po žalované. Ta se jí ale vysmála. Bratr na její hovory nereagoval. Svědkyně uvedla, že její matka od počátku trvala na tom, že žalované byt nedala, nechápe, proč by ho měla dávat, když má ještě další vnoučata, chtěla, aby všichni dostali stejně. Žalobkyně měla představu, že podepisuje dokument, ve kterém je řešeno, že byt mohou užívat všechna vnoučata, v žádném případě nechtěla vlastnické právo převést.

11. K návrhu účastníků byla vyslechnuta celá řada dalších svědků. Kadeřnice žalobkyně svědkyně [celé jméno svědkyně] uvedla, že se stýkala se žalobkyní pravidelně každý měsíc, a to i v době kdy mělo dojít k darování bytu. Věděla o nějakých zdravotních problémech žalobkyně, ovšem netušila, jaké konkrétně jsou, ví, že žalobkyně nosila berle. Nezmiňovala se, že by někdy chtěla darovat byt, říkala, že umožní vnoučatům, aby s ní bydlela, když budou studovat. Ví o tom, že měla nějaké problémy se zahradou. Svědkyně [celé jméno svědkyně], vnučka žalobkyně ze strany dcery, uvedla, že se o převodu bytu, dozvěděla v roce 2017, pravděpodobně když donesla babičce nákup. Ta jí řekla, že podepsala smlouvu, podle které můžou vnoučata užívat byt. Nic jiného bližšího o věci neví.

12. Genezi převodu bytu vysvětlovali také rodiče žalované slyšení jako svědci. Otec žalované uvedl, že s převodem bytu na jeho dceru přišla matka, tedy žalobkyně, protože měla strach, že jí o byt připraví dcera [jméno]. Původně chtěla darovat byt oběma vnučkám, tedy jeho dcerám, pak se domluvili, že bude byt převeden pouze na [jméno], protože druhá dcera [jméno] dostane byt po druhé babičce ze strany matky. Co se týká konkrétního převodu, svědek uvedl, že schůzku s advokátem domluvila manželka, advokát [anonymizováno] [celé jméno svědka] také připravoval smlouvy. Oni se dostavili do advokátní kanceláře, právník je seznámil s obsahem smlouvy, nechal je smlouvu přečíst, schůzka byla sjednána určitě tři týdny dopředu. Pokud on matku k právníkovi přivezl, rozhodně mu neříkala, že by jí nebylo dobře, pouze nechtěla, aby se o té schůzce dozvěděla druhá část rodiny, proto měli říkat, že byli na zahradě. Byl překvapen, když žalobkyně žádala vrácení daru, navíc to velmi agresivně spojovala se zahradou. Ona měla zahradu pronajatou velmi dlouhou dobu, pak ale říkala, že už žádnou zahradu nechce, protože to nezvládá, ani se jí nechce platit nájem. [příjmení] jí nabídl, že zahradu tedy odkoupí, aby jí matka mohla užívat zadarmo, aby tam mohla jezdit. Nakonec se to stalo, on se domluvil s majitelkou zahrady. Matka se ale rozhodla, že na žádnou zahradu už jezdit nechce, proto na zahradu uzavřeli nájemní smlouvu s jinou osobou. Peníze za nájem matce posílá. Uvedl, že aktuálně se rodinná situace dostala do takového stádia, že již není možné se normálně domluvit, on je velmi zklamaný z toho, že matka na ně dokonce podala trestní oznámení, hovořila s nimi velmi vulgárně. Co se týká zdravotního stavu žalobkyně, podle názoru svědka, je matka v pořádku, rozhodně po psychické stránce, co se týká její nemoci, ta se týká onemocnění nádorového, které však není zhoubné. Rozhodně to nebylo tak, že by při podpisu smlouvy byla matka v takovém zdravotním stavu, aby nebyla schopna chápat smysl svého jednání. Co se týká možného vrácení daru proto, že by se se žalobkyní jeho rodina nadále nestýkala, to popřel. Vysvětloval, že žalobkyni opakovaně zvali na návštěvy, byla na jeho padesátých narozeninách, byla se také podívat na žalovanou v tanečních. V podobném duchu vypovídala matka žalované, svědkyně [celé jméno svědkyně]. Potvrdila, že žalobkyně sama začala řešit převodu bytu už v roce 2015, bylo to o vánočních svátcích, kde byla přítomna také její matka. Žalobkyně se obávala, že by byt mohla dostat její dcera [jméno], která by ho prodala a zaplatila své dluhy. V podstatě babičky se dohodly, že žalobkyně převede byt na [jméno] a matka svědkyně (druhá babička) na [jméno]. Jí daly za úkol sehnat právníka. Ona tedy oslovila [anonymizováno] [celé jméno svědka], který už v minulosti pro ni něco připravoval, dala mu podklady a domluvili si termín schůzky s dostatečným předstihem. Všichni se potkali před advokátní kanceláří, když její manžel před tím vyzvedl žalobkyni u ní doma. Ona tedy přesně věděla, kam jede, neměla s tím žádný problém. Právník rozdal smlouvy všem zúčastněným, vysvětlil jim obsah smlouvy, to, že se jedná o darovací smlouvu a zároveň nabídl, že pokud nebudou čemukoliv rozumět, mohou se zeptat. Schůzka trvala určitě tři čtvrtě hodiny. Svědkyně shodně popsala také následné setkávání, kdy vztahy minimálně do roku 2018 byly naprosto v pořádku. Až někdy v létě 2018 začala žalobkyně řešit velmi agresivním způsobem vlastnictví zahrady, naléhala na manžela, ať zahradu prodá, nebo ať jí vrátí byt, v podstatě vůbec nechápala, o co se jedná. Je fakt, že někdy v roce 2020 rodiny styky přerušily, a to z toho důvodu, že žalobkyně byla velmi hrubá a vulgární i v telefonických hovorech. Slyšená svědkyně [jméno] [příjmení], druhá babička žalované, potvrdila, že skutečně o převodu bytu žalobkyně se jednalo o Vánocích 2015, de facto potvrdila výpovědi manželů [příjmení].

13. Na tomto místě soud konstatuje, že dosud popsané výpovědi svědků je třeba hodnotit s přihlédnutím k tomu, který z účastníků tyto svědky navrhoval, neboť se jednalo v převážné většině o rodinné příslušníky či jejich přátele. Právě s tímto kontextem soud k obsahu jednotlivých výpovědí přistupoval při jejich hodnocení a váze pro konečné rozhodnutí.

14. Soud vyslechl [celé jméno svědka], jako osobu nezúčastněnou, příbuzensky nespřízněnou, když ten jako právník měl sepisovat smlouvu a měl být při procesu jejího [anonymizováno] [celé jméno svědka], který byl zbaven povinnosti mlčenlivosti při jednání dne 17. 2. 2022 uvedl, že skutečně to byl on, kdo připravoval návrh darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene. Pověřila ho tím matka žalované, pro kterou někdy v předchozích letech připravoval smlouvy na prodej pozemků v [obec]. Zadání bylo takové, že má připravit darovací smlouvu, protože babička chce darovat byt vnučce a chce ještě vytvořit dohodu o tom, aby ostatní vnoučata mohla byt užívat. Časová prodleva mezi zadáním a konečnou schůzkou byla podle advokáta poměrně dlouhá, protože tam měl být přítomen i otec žalované jako zákonný zástupce, ten ale pracoval v [země]. Schůzky se zúčastnila žalobkyně a rodiče žalované. On jim vysvětlil obsah darovací smlouvy, ověřil jejich totožnost podle občanských průkazů a smlouvu jim dal také k dispozici. Seznámil je zároveň s obsahem dohody o užívání bytu. Teprve poté došlo k podpisu. Vybavil si situaci, kdy se řešilo, jaká konkrétní jména budou zapsána do dohody o užívání bytu, nakonec se shodli na tom, že bude lepší udělat pouze označení obecné. Paní [celé jméno žalované], tedy žalobkyně do jednání aktivně zasahovala, rozhodně si nevybavil, že by tam byly nějaké problémy. [příjmení] při podpisu smluv a při schůzce vůbec neměl pochybnosti o tom, že by žalobkyně nebyla schopna smlouvu pochopit a podepsat. Pokud by takovéto pochybnosti měl, k podpisu by nepřistoupil. Považuje za naprosto nemožné, aby se jednalo o jednání v omylu, že by snad některý z účastníků nevěděl, co podepisuje. Nepozoroval na žalobkyni ani žádné známky zdravotního diskomfortu. Co se týká samotného procesu uzavírání smlouvy, byl konfrontován i s vyjádřením znalkyně o tom, že pokud by byla procedura provedena rychle, žalobkyně by ji nepochopila. Zopakoval, že velmi podrobně vysvětlil, jaká smlouva je podepisována, že se jedná o darovací smlouvu a zároveň se zřizuje věcné břemeno, následně vysvětlil i dohodu o výkonu vlastnického práva, která se měla vztahovat na vnoučata a pravnoučata. Konstatoval také, že při přípravě na výslech si ověřil časové údaje, kdy prováděl změny v dokumentech v 15:33 hodin, poslední v 16:15 hodin návrh na vklad vytiskl v 16:00 hodin. Jednání tedy trvalo minimálně hodinu. Připustil, že znění smluv měli účastníci k dispozici až v jeho kanceláři. Následně doplnil, že po podepsání dokumentů dostali účastníci vyhotovení smlouvy do desek, on pak zajistil předložení návrhu na schválení právního jednání i Okresnímu soudu Plzeň-sever.

15. Dne 26. 4. 2022 byla vyslechnuta žalobkyně. Ta ve své výpovědi v podstatě zopakovala veškerá tvrzení, která její právní zástupkyně vtělila do obsáhlé žaloby a obsáhlých podání, která byla soudu zasílána. Opakovala, že o užívání bytu se bavila se svým synem, který měl požadavek, aby mohla do bytu [jméno] chodit, pokud bude chodit do střední školy v [obec]. Byla tam pouze ale párkrát, zapnula si televizi, jinak se o ni nestarala. Vzpomíná si, že podepisovala nějaké listiny u advokáta, nicméně to bylo tak, že neměla brýle a syn jí pouze ukázal místo, kam se má podepsat. Řekl jí, že si všechno přečte, až dojede domů, ale pak jí žádné papíry nedal. Ona vůbec nevěděla, co podepisuje, vlastně tam ani nechtěla jet. Syn jí pak následně nechtěl žádné papíry dát. Vysvětlila také, že pokud přišel nějaký papír z katastrálního úřadu, ona to neřešila. Chtěla po [jméno] poté, co se objevily tyhle problémy, aby jely do [obec] vyřešit si to mezi s sebou. Synovi má za zlé i to, že ji připravil o zahradu, vůbec není pravda, že by chtěla skončit s nájmem, navíc oni jí slibovali, že jí budou na zahradu vozit, a pak už to nedělali.

16. Co se týká dalších listinných důkazů, soud provedl k žádosti žalobkyně podstatný obsah výpovědi matky žalované v rámci trestního stíhání 25. 6. 2019, stejně jako podstatný obsah záznamu o podání vysvětlení otci žalované z téhož data. Pro orgány činné v trestním řízení také poskytl vyjádření [celé jméno svědka], toto je datováno 2. 9. 2019 a lze konstatovat, že je v podstatě konzistentní s jeho svědeckou výpovědí. Dále bylo zjištěno, že od 5. 8. 2018 je zasíláno měsíčně 1 000 Kč na účet žalobkyně, a to od otce žalované. Z ostatních listinných důkazů, které navrhla k provedení zástupkyně žalobkyně, nebylo zjištěno ničeho, co by mělo význam pro rozhodnutí ve věci.

17. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že není na místě žalobě vyhovět, když provedené důkazy byly vyhodnoceny jednotlivě a zároveň ve vzájemném kontextu. S ohledem na to, že se jedná o řízení sporné, soud vycházel ze skutkového stavu věci, který byl prokázán provedenými důkazy. Jak je již shora uvedeno, soud provedl celou řadu svědeckých výpovědí, hodnotil je však i s přihlédnutím k tomu, která ze stran tyto svědecké výpovědi navrhla a zda se jednalo či nejednalo o rodinné příslušníky jednotlivých účastníků, kteří vzájemně jsou však téměř všichni příbuzensky svázáni. Je třeba poznamenat, že celý spor byl zcela zjevně poznamenán neshodami v rodině, zejména pak neshodami mezi dcerou žalobkyně a synem žalobkyně, který je zároveň otcem žalované. Vztahy mezi těmito sourozenci byly natolik vypjaté, že z pohledu soudu je třeba i na tuto skutečnost vzít zřetel. Proto se přiklonil při hodnocení důkazů k tomu, že větší váhu kladl na výpovědi nezúčastněných svědků, v tomto případě zejména na výpověď [anonymizováno] [celé jméno svědka].

18. Soud se nejprve zabýval otázkou neplatnosti darovací smlouvy, která byla dovozována z několika důvodů. Žalobkyně namítala, že nebyla schopna s ohledem na duševní poruchu a svůj zdravotní stav takového právního jednání, kterým právě darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene byla, nebyla rozhodně schopna posoudit důsledky svého jednání. Tvrdila také, že otec žalované ji uvedl v omyl, přesvědčil ji o tom, že sepisuje pouze dohodu o užívání bytové jednotky tak, aby byt mohla užívat ostatní vnoučata, kdy navíc jeho jednání bylo v příkrém rozporu s dobrými mravy.

19. Podle § 545 občanského zákoníku právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. Právní jednání se podle § 555 odst. 1 občanského zákoníku posuzuje podle svého obsahu. O právní jednání však podle § 551 a 552 občanského zákoníku nejde tehdy, chybí-li vůle jednající osoby, případně nedošlo zjevně k projevení vážné vůle.

20. Podle § 574 občanského zákoníku je na právní jednání třeba hledět spíše jako na platné než jako na neplatné.

21. K otázce neplatnosti podle § 581 občanského zákoníku lze konstatovat, že soud z provedeného dokazování důvody neplatnosti smlouvy pro jednání v duševní poruše neshledal. Toto ustanovení uvádí, že není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která jí činí neschopnou právě jednat. Soud se v tomto ohledu vypořádával s provedenými důkazy, když ze strany žalobkyně bylo tvrzeno, že 13. 9. 2016 nebyla žalobkyně schopna pro duševní poruchu právní úkon provést. Soud shora popsal závěry znaleckého posudku [anonymizováno] [celé jméno znalkyně], která vycházela z lékařské dokumentace a z vyšetření žalobkyně. Znalkyně uvedla, kterými chorobami žalobkyně trpí, i v jakém období byly tyto choroby diagnostikovány, označila žalobkyni jako osobu se sníženou schopností pozornosti, soustředění, s výskytem stavů zmatenosti, se sníženou schopností udržet a integrovat informace, řadit je do vyšších celků a dostatečně situaci pochopit. Těmito poruchami trpěla podle názoru znalkyně žalobkyně již 13. 9. 2016. Soud konstatuje, že závěry znaleckého posudku nevyzněly jednoznačně. Znalkyně na jednu stranu uvedla, že po vyšetření žalobkyně dospěla k závěru, že pokud tato neměla dostatek prostoru pro pochopení situace, byla v přítomnosti osob, kterým důvěřovala, nemusela si dostatečně domyslet důsledky právního jednání, které činí. Kognitivní porucha u žalobkyně je podle sdělení znalkyně takového rázu, že při běžném běhu věcí tak, jak samotnou žalobkyní byly popsány ve vztahu k roku 2016, nemusela být schopna své jednání v konečném důsledku pochopit. Zároveň však znalkyně konstatovala, že pokud má žalobkyně dostatek prostoru a vysvětlení pro právní jednání, schopna provést jej bez pochyby je. Soud dal do kontextu jednak znalecký posudek znalkyně [celé jméno znalkyně], obsah jejího výslechu a obsah svědecké výpovědi [celé jméno svědka]. Z toho je evidentní, že žalobkyně pokud byla přítomna podpisu darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene, nepůsobila jako osoba zmatená, jako osoba, která neví, co podepisuje, či snad dokonce jako osoba, která jedná pod nátlakem. Soud připouští, že žalobkyně byla osobou v lehce pokročilém věku s výraznými zdravotními omezeními, které se však v žádném případě neobjevily v takové míře, že by bylo třeba hovořit o případném omezení svéprávnosti či neschopnosti posoudit důsledky svého jednání. Soud neměl žádné indicie, které by odůvodňovaly, označení výpovědi JUDr. [celé jméno svědka] za nevěrohodnou, byť k tomu se jej snažila zástupkyně žalobce přimět argumentací, že se jedná o právního zástupce rodičů žalované. Tato skutečnost prokázána nebyla, bylo pouze zjištěno, že [anonymizováno] [celé jméno svědka], v minulosti připravoval pro rodiče [role v řízení] kupní smlouvu, rozhodně se nejednalo o trvalého právního zástupce. Závěr právní zástupkyně žalobkyně o tom, že [anonymizováno] [celé jméno svědka] si situaci podpisu smlouvy vybavit přesně nemůže, protože za rok ověří velké množství podpisů, považuje soud za spekulativní a nepodložený. Soud poznamenává, že samozřejmě i advokát vystupující jako svědek je upozorněn na následky případné křivé svědecké výpovědi, a v tomto směru lze konstatovat, že žádné důvody pochybovat o věrohodnosti tohoto svědka nenastaly. Svědek měl navíc k dispozici dokumentaci týkající se doby, po kterou schůzka probíhala, a je více než zjevné, že celému jednání byla vyhrazena více než hodina. Soud tedy uzavírá, že nemá prokázáno, že by v den podpisu darovací smlouvy byla žalobkyně v takovém duševním stavu, který by vylučoval platná právní jednání, a který by jako neplatnou diskvalifikoval i uzavřenou darovací smlouvu. Nelze nechat bez povšimnutí, že znalkyně výrazným způsobem vycházela z toho, co žalobkyně sama o jednání dne 13. 9. 2016 vypověděla, když tento svůj postoj opakovaně prezentovala v podstatě od doby podání žaloby. Nelze také nechat bez povšimnutí dobu, která uplynula od uzavření darovací smlouvy do posouzení žalobkyně znalkyní i do doby její účastnické výpovědi před soudem (téměř rozpětí šesti let). Soud tedy uzavírá, že neshledal argument absolutní neplatnosti smlouvy z důvodů nezpůsobilosti žalobkyně k jejímu uzavření za prokázaný, neposoudil tedy smlouvu jako neplatné právní jednání.

22. V žádném případě se pak nepodařilo žalobkyni prokázat, že by smlouvu uzavřela v omylu, který by zcela záměrně způsobila žalovaná či jiná osoba, která tohoto omylu hodlala využít. Žalobkyně sice opakovala v průběhu celého řízení, že měla za to, že uzavírá pouze jakousi dohodu o možnosti svých vnoučat a pravnoučat užívat její byt. Toto samotné tvrzení nebylo ničím prokázáno, vnučky žalobkyně ze strany dcery sice vágně popisovaly, že babička chtěla, aby byt mohla užívat všechna vnoučata a k tomu směřovaly její údajné kroky, z pohledu soudu však tato skutečnost byla vyvrácena, jednak předloženými dokumenty a jednak právě výpovědí [anonymizováno] [celé jméno svědka]. Bylo zcela evidentní, že při schůzce v advokátní kanceláři nebyl podepisován jeden dokument v podobě smlouvy, jednalo se o dva různé dokumenty, kdy do jednoho byla vtělena darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene, do druhého pak dohoda o výkonu práva, kde byla právě možnost užívání bytu zmíněna. Soud tedy v tomto směru neuvěřil žalobkyni, že byla uvedena v omyl a k této skutečnosti nebyly provedeny takové důkazy, které by tvrzení prokázaly.

23. V průběhu řízení začala právní zástupkyně žalobkyně argumentovat také nicotností darovací smlouvy s argumentem, že se nejednalo o právní jednání, které by bylo předem schváleno opatrovnickým soudem, když smlouva byla ke schválení předložena až po jejím uzavření.

24. Podle § 898 občanského zákoníku k právnímu jednání, které se týká existujícího i budoucího jmění dítěte, nebo jednotlivé součásti tohoto jmění, potřebují rodiče souhlas soudu, ledaže se jedná o běžné záležitosti, nebo o záležitosti sice výjimečné, ale týkající se zanedbatelné majetkové hodnoty. Souhlasu soudu je vždy třeba k právnímu jednání, kterým dítě nabývá, zcizuje nebo zatěžuje nemovitou věc nebo podíl na ní. Žalobkyně dovozovala, že uzavřená darovací smlouva z 13. 9. 2016 je nicotným právním jednáním, neboť jí nepředcházel souhlas opatrovnického soudu. Soud tuto argumentaci nepovažuje za správnou, neboť z dikce zákona nic nehovoří o tom, že by právní jednání bylo neplatné, pokud právě není opatřeno souhlasem předchozím. Pokud je uzavřena smlouva, která je následně postoupena ke schválení opatrovnického soudu, teprve pak je třeba hovořit o tom, zda jednání je či není platné. Pokud by případnou darovací smlouvu opatrovnický soud jako právní jednání za nezletilého neschválil, skutečně nastává fikce absolutní neplatnosti právního jednání, což však v tomto případě nenastalo. Darovací smlouva a smlouva o řízení věcného břemene byla jako právní jednání schválena Okresním soudem Plzeň-sever dne 13. 10. 2016 pod č. j. 6 Nc 26042/2016-12, když toto rozhodnutí nebylo právní moci dne 26. 11. 2016. Soud tedy nevidí žádný důvod pro to, aby byla darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene považována za nicotná právní jednání.

25. Pokud pak zástupkyně žalobkyně argumentovala nicotností darovací smlouvy také pro to, že údajně nebyla splněna podmínka, která byla vymíněna případně žalobkyní pro uzavření darovací smlouvy, a to konkrétně dohoda o výkonu vlastnického práva s tím, že mohou byt užívat i vnoučata a pravnoučata, ani s touto argumentací se soud neztotožnil. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že dohoda o výkonu vlastnického práva existuje, ostatně soudu byla předložena i v listinné podobě. Soud se neztotožňuje ani s tím, že pokud dohoda uzavřena byla (kdy uzavření této dohody navíc prokazuje i svědecká výpověď [anonymizováno] [celé jméno svědka]), měla být nicotná. Je pravda, že dohoda o výkonu vlastnického práva nebyla schválena opatrovnickým soudem, nicméně soud toto jednání nepovažuje za takové, pro jehož platnost je schválení opatrovnickým soudem třeba. Tento argument vznesený až v průběhu jednání považuje soud za zcela zástupný. Postoj občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2012 k platnosti právních jednání je výrazně směřující k platnosti právních jednání (§574). Mají-li všichni účastníci právních vztahů pohlížet na svá právní jednání spíše jako na platná než jako na neplatná, soudu není pochopitelné, proč se aktuálně žalobkyně dovolává neplatnosti či dokonce nicotnosti uzavřené dohody o výkonu vlastnického práva, pokud tuto sama iniciovala, pokud tuto ona sama stavěla jako podmínku pro uzavření darovací smlouvy, navíc za situace, kdy nikdo tuto dohodu nezpochybňuje, nikdo se také nebrání tomu, aby byla naplňována. Proto soud uzavírá, že ani s tímto argumentem zástupkyně žalobkyně neuspěla. Dohoda o výkonu vlastnického práva byla uzavřena (žádná ze stran její uzavření nesporuje), nikdy nedošlo k neshodám ohledně jejího obsahu, žalovaná ji ani v době, kdy dovršila zletilosti neodvolala, soud ji považuje za platnou, v této souvislosti pak nemůže mít žádný negativní vliv ani na uzavřenou smlouvu darovací.

26. Poslední důvod pro vyhovění žalobě pak spatřovala žalobkyně v tom, že pokud soud bude považovat uzavřenou smlouvu za platné právní jednání, je na místě, aby bylo určeno její vlastnické právo s ohledem na to, že došlo k odvolání daru s odkazem na ustanovení § 2072 občanského zákoníku, tedy odvolání daru tzv. pro nevděk.

27. Podle § 2072 občanského zákoníku ublížil-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy, může dárce, neprominul-li to obdarovanému, od darovací smlouvy odstoupit. Odůvodňují-li to okolnosti, považuje se za nevděk vůči dárci také zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému blízké. K tomuto důvodu, pro který by mělo být žalobě vyhověno, soud pouze konstatuje, že nebylo prokázáno hrubé porušení dobrých mravů, ať už úmyslně či z hrubé nedbalosti. Žalobkyně sice tvrdila, že žalovaná jí nevěnovala pozornost v době, kdy s ní měla v bytě pobývat, kdy měla byt užívat, uváděla také, že ve chvíli, kdy přestala„ vyvařovat“ obědy, se o ni rodina žalované přestala starat. V řízení však tyto skutečnosti nebyly žádným způsobem prokázány, už vůbec ne v intenzitě, kde by se dalo hovořit o hrubém porušení dobrých mravů. Naopak strana žalovaná, byť v tomto směru jí netížilo důkazní břemeno, předložila důkazy o tom, že ještě v roce 2018, tedy více než rok po uzavření uvedené smlouvy, se se žalobkyní rodinní příslušníci stýkali, žalobkyně se účastnila oslavy narozenin otce žalované, účastnila se i tanečních kursů žalované. Tvrzení žalobkyně o tom, že v podstatě byla přemluvena, aby se zúčastnila narozeninové oslavy a byla přemluvena k tomu, aby došla do tanečních své vlastní vnučky, soud považuje za ryze účelová tvrzení, která mají směřovat k tomu, aby žalovaná byla vykreslena v podobě, kdy by vrácení daru bylo odůvodněno. Soud tedy konstatuje, že ani tento důvod, pro který by mělo být určeno vlastnické právo žalobkyně k předmětnému bytu, neshledal důvodným.

28. Pro všechny shora uvedené důvody byla tedy žaloba zamítnuta.

29. Ohledně náhrady nákladů řízení soud aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 občanského zákoníku. Žalovaná byla ve věci plně úspěšná, má tedy právo na plnou náhradu nákladů tohoto řízení, které žalovaná vynaložila v souvislosti s právním zastoupením. [příjmení] náhrada nákladů řízení v tomto případě představuje částku 45 254 Kč, když se jedná o 11 úkonů právní služby po 3 100 Kč, 11 paušálních náhrad po 300 Kč, když tyto položky jsou v souladu s vyhláškou 177/1996 Sb. navýšeny o DPH v sazbě 21%. Náhrada za úkon byla přiznána za převzetí právního zastoupení, dále pak za účast u jednání s mediátorem 17. 1. 2020, a za účast u soudních jednání ve dnech 10. 9. 2019, 25. 11. 2021 (2 úkony), 11. 1. 2022 (2 úkony), 17. 2. 2022, 26. 4. 2022 (2 úkony) a 26. 5. 2022. Platebním místem bylo určeno sídlo právního zástupce žalované.

30. Ve výroku III. soud rozhodl tak, že Česká republika vůči žalované nemá právo na náhradu nákladů řízení, když vycházel z toho, že sice náklady byly vynaloženy, žalobkyně byla neúspěšná, nicméně již v počátku řízení bylo rozhodnuto o jejím osvobození od placení soudních poplatků, kdy situace zůstala nezměněna.