39 C 217/2024 - 159

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Adélou Němečkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 52 844 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 52 844 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 29. 6. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou došlou zdejšímu soudu dne 8. 7. 2024 domáhala zaplacení částky 52 844 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh žalobkyně odůvodnila tím, že dne 24. 2. 2012 uzavřela se žalovanou pojistnou smlouvu [Anonymizováno] č. [Anonymizováno], ve které si smluvní strany sjednaly pojištění pro případ smrti nebo dožití (dále jen „pojistná smlouva“). Pojistné bylo sjednáno ve výši 1 414 Kč měsíčně. Pojištění skončilo výpovědí. Žalobkyně zaplatila na pojistném celkově částku 98 230 Kč, žalovaná poskytla žalobkyni pojistné plnění ve výši 45 386 Kč, a to prostřednictvím odkupného. Žalobkyně se tedy podanou žalobou domáhala po žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši 52 844 Kč s příslušenstvím, které odpovídá rozdílu mezi celkovou částkou pojistného, které žalobkyně uhradila na základě pojistné smlouvy, neboť pojistná smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem a evropským právem, a výší odkupného, které od žalované obdržela.

2. Důvod neplatnosti pojistné smlouvy spatřovala žalobkyně v tom, že podle čl. 2.1.3.1. zvláštních pojistných podmínek (dále jen „ZPP“) bylo sjednáno pojistné plnění pro případ smrti tak, že: „pojistné plnění odpovídá vyšší z hodnot, a to buď pojistné částce pro pojištění rizika smrti ve výši dohodnuté v pojistné smlouvě ke vzniku pojistné události nebo hodnotě podílových jednotek.“ Rozsah pojistného plnění se tak odvíjí od měnící se hodnoty investic alokovaných ve vnitřních investičních fondech žalované. Počet podílových jednotek na účtu pojistníka, oceněný dle pojistných podmínek je pak základem pro pojistné plnění ve formě hodnoty podílových jednotek. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaná byla podle pojistných podmínek byla žalovaná oprávněna snižovat počet podílových jednotek na účtu pojistníka (skrze jejichž hodnotu se vypočítávala výše pojistného plnění) o poplatky, které nebyly ujednány určitým způsobem. Sazebník poplatků i další důležitá upřesnění podmínek pojištění byly obsaženy v tzv. specifikaci podmínek pojištění, která však žalobkyni nebyla nikdy předána. Nadto pojistná smlouva rozlišovala různé ceny podílových jednotek (nákupní a prodejní), přičemž rozdíl mezi nimi představoval skrytý poplatek ve výši až 5 %. Nadto podle pojistných podmínek mělo dojít k vytváření počátečních a akumulačních podílových jednotek, přičemž hodnota podílových jednotek měla být snižována o náklady související s uzavřením pojistné smlouvy (tedy provizi pojišťovacího zprostředkovatele); konstrukce účtování byla nepřehledná a pro běžného spotřebitele zcela nepochopitelná a z podmínek pojištění nebylo možno dovodit, jak se hodnota podílových jednotek má stanovit. Nadto podle pojistných podmínek v případě, že hodnota akumulačních podílových jednotek nepostačuje na úhradu poplatků a rizikového pojistného, vzniká akumulovaný dluh, který se úročí; přitom však nejde o případ, že by mezi stranami došlo k zapůjčení peněz ani k prodlení s plněním závazku, nýbrž o způsob skrytého snížení hodnoty pojištění ve prospěch žalované. V uvedených ujednáních spatřovala žalobkyně ujednání zneužívající povahy dle článku 3 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice“), neboť nebyla individuálně sjednána a v rozporu s požadavkem poctivosti způsobovala významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele. Dále šlo u ujednání, která nebyla sepsána jasným a srozumitelným jazykem dle článku 5 odst. 1 směrnice, takže žalobkyně neměla možnost posoudit ekonomické důsledky smlouvy. Vzhledem k tomu, že ujednání o poplatcích byla nezbytná pro výpočet pojistného, nemohla bez nich pojistná smlouva existovat, a je tak neplatná jako celek, a to absolutně podle § 55 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Dále uvedla, že o pojištění vlastně ani nešlo, neboť ve vztahu k hlavnímu pojištění nedošlo vůbec k převzetí pojistného rizika. Žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení, ta však dluh neuhradila.

3. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhovala její zamítnutí. Uzavření pojistné smlouvy se žalobkyní potvrdila. Smlouvu označila za určitou a srozumitelnou a akcentovala, že žalovaná po dobu 8 let poskytovala pojistnou ochranu a pro případ pojistné události byla připravena vyplatit pojistné plnění, a na jejímž základě žalobkyně řádně platila pojistné. Dále namítla, že tzv. specifikace podmínek pojištění byla uvedena v pojistné smlouvě v seznamu dokumentů a žalobkyně podpisem smlouvy stvrdila, že s ní byla seznámena a souhlasí. Ve smlouvě byla sjednána pojistná částka pro případ smrti, není tudíž správný argument žalobkyně, že by pojistitel nepřevzal v tomto směru žádné pojistné riziko. Pokud by bylo pravdou, že žalobkyně při sjednávání pojistné smlouvy neobdržela shora uvedenou specifikaci, musela by nejpozději při uzavírání pojistné smlouvy pojmout podezření, že s pojistnou smlouvou je něco v nepořádku, když jí chybí podstatná část dokumentace, na jejímž základě je počítána výše poplatků i výše rizikového pojistného. Systém nákupu a prodeje podílových jednotek byl jasně popsán v ujednání všeobecných pojistných podmínek, stejně tak byl ve specifikaci jasně stanoven procentuální rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou podílových jednotek. Dále uvedla, že byl žalobkyni doručen výroční dopis, kde byla mj. uvedena i měsíční výše pojistného, hodnota fondů ke specifikovanému datu, včetně hodnoty podílových jednotek pojistníka, plateb pojistného, pohybů na účtu pojistníka včetně stržené výše rizikového pojistného a souhrnu poplatků. Dále žalovaná namítla z procesní opatrnosti promlčení celého uplatněného nároku. V tomto směru poukázala na to, že uplynulo již 6 let od výpovědi pojistné smlouvy, storno pojistné smlouvy žalovaná eviduje ke dni 7. 2. 2018 a poslední platba pojistného proběhla již v roce 2018, tedy je celý nárok žalobkyně promlčen.

4. Z provedeného dokazování soud zjistil tyto skutečnosti:

5. Na základě shodných tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o.s.ř.) (viz č.l. 113) má soud za zjištěné, že žalobkyně uzavřela dne 24. 2. 2012 se žalovanou pojistnou smlouvu [Anonymizováno] č. [Anonymizováno], pojistné bylo sjednáno ve výši 1 414 Kč měsíčně. K zániku této pojistné smlouvy došlo dne 7. 2. 2018. Žalobkyně uhradila žalované poslední platbu dne 4. 12. 2017 ve výši 1 414 Kč a dne 7. 2. 2018 ve výši 664 Kč, celkem žalobkyně uhradila žalované částku za celé pojistné období ve výši 98 230 Kč. Žalovaná uhradila žalobkyni dne 7. 2. 2018 částku 45 386 Kč.

6. Dne 24. 2. 2012 ujednaly žalovaná jako pojistitel a žalobkyně jako pojistník pojistnou smlouvu č. [Anonymizováno] počátkem pojištění dne 7. 3. 2012. Jako hlavní pojištění bylo ve smlouvě uvedeno investiční životní pojištění pro případ smrti, celkové pojistné činilo částku 1 414 Kč měsíčně. V článku [Anonymizováno]. smlouvy bylo uvedeno prohlášení žalobkyně coby pojistníka, že byla seznámena se Specifikací podmínek pojištění, byla s ním seznámena a souhlasí s jejím obsahem (dále jen „Specifikace“), dále že před uzavřením smlouvy obdržela Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění osob ze dne 1. 1. 2010 (dále jen „VPP“) a ZPP pro pojištění [Anonymizováno] verzi [datum] (dále jen „ZPP“). Pojistná smlouva sama neobsahovala nic o jakýchkoli poplatcích či nákladech, které by byly hrazeny v rámci sjednaného pojistného. (vše zjištěno z uvedené pojistné smlouvy na č.l. 27-28; její podepsání v této podobě nebylo mezi stranami sporné)

7. V odstavci [Anonymizováno] VPP bylo uvedeno, že podílovou jednotkou se rozumí „podíl na investičním fondu představující nárok na část hodnoty investičního fondu“; v odstavci [Anonymizováno] VPP bylo uvedeno, že „prodejní cena počáteční nebo akumulační podílové jednotky fondu se určí jako podíl části hodnoty majetku fondu odpovídající příslušným podílovým jednotkám a celkového počtu daných podílových jednotek tohoto fondu“ a v odstavci [Anonymizováno] VPP bylo uvedeno, že „nákupní cena podílové jednotky odpovídá její prodejní ceně zvýšené o procento stanovené pojistitelem ve specifikaci podmínek pojištění“ (zjištěno z uvedených VPP).

8. V odstavci [Anonymizováno] ZPP bylo uvedeno, že pojistitel je oprávněn účtovat pojistníkovi poplatek „na úhradu počátečních nákladů“ zejména „na pokrytí nákladů spojených se získáním pojištění, vyhotovením pojistné smlouvy a zavedením do informačního systému“ s tím, že „platí se formou snižování počtu počátečních podílových jednotek na účtu pojistníka o stanovené procento, a to vždy k výročnímu dni pojištění“ (zjištěno z uvedených ZPP).

9. Soud dále k této otázce provedl k důkazu specifikace podmínek pojištění [Anonymizováno], platnost od 20. 12. 2011 (č. l. 50-51), z níž vyplývá, že roční poplatek na úhradu počátečních nákladů činí „9,5 % z počtu počátečních podílových jednotek ročně“ a „strhává se po dobu trvání pojištění v jeho výroční den, naposledy však ve výroční den pojištění v roce, ve kterém se pojištěný dožije věku 75 let“ (zjištěno z uvedené Specifikace).

10. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

11. Žalobkyně uzavřela dne 24. 2. 2012 se žalovanou pojistnou smlouvu [Anonymizováno] č. [Anonymizováno], pojistné bylo sjednáno ve výši 1 414 Kč měsíčně, součástí smlouvy byly i všeobecné pojistné podmínky, zvláštní pojistné podmínky a specifikace. K zániku této pojistné smlouvy došlo dne 7. 2. 2018. Žalobkyně uhradila žalované poslední platbu dne 4. 12. 2017 ve výši 1 414 Kč a dne 7. 2. 2018 ve výši 664 Kč, celkem žalobkyně uhradila žalované částku za celé pojistné období ve výši 98 230 Kč. Žalovaná uhradila žalobkyni dne 7. 2. 2018 částku 45 386 Kč.

12. Soud po provedeném dokazování dále dospěl k závěru, že žalobkyně se při uzavírání pojistné smlouvy seznámila se Specifikací, neboť v článku [Anonymizováno]. pojistné smlouvy žalobkyně výslovně prohlásila, že se s ní seznámila a souhlasí s jejím obsahem. Ačkoli je si soud vědom, že toto prohlášení se nemusí zakládat na pravdě, s ohledem na právní posouzení specifikované níže se soud blíže nezabýval otázkou, zdali byla žalobkyně se specifikací skutečně seznámena či nikoli, neboť to nebylo pro právní posouzení rozhodné. Se zřetelem k tomuto závěru se soud I. stupně pro nadbytečnost blíže nezabývá provedenými důkazy vyjma důkazů specifikovaných shora, neboť se v souladu se zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení primárně zabýval otázkou promlčení nároku žalobkyně.

13. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

14. Platnost předmětné pojistné smlouvy je s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. nutno posuzovat podle předpisů účinných k datu jejího sjednání, tedy 24. 2. 2012, zejména dle obč. zák. a dále zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném ke dni 30. 8. 2012 (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“).

15. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. (toto ustanovení, stejně jako další níže citovaná ustanovení tohoto předpisu, nedoznalo změny až do konce účinnosti předpisu) právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Jde přitom o neplatnost absolutní (§ 40a obč. zák. a contrario).

16. Podle § 4 odst. 4 zákona o pojistné smlouvě součástí pojistné smlouvy jsou pojistné podmínky vydané pojistitelem, nejsou-li uvedeny přímo v pojistné smlouvě. Pojistník s nimi musí být před uzavřením pojistné smlouvy prokazatelně seznámen, s výjimkou § 23 odst. 4, a bez jeho souhlasu nelze tyto pojistné podmínky měnit. Podle odst. 5 téhož ustanovení pojistné podmínky obsahují zejména vymezení podmínek vzniku, trvání a zániku pojištění, vymezení pojistné události, stanovení podmínek, za kterých nevzniká pojistiteli povinnost poskytnout pojistné plnění (výluky z pojištění), způsob určení rozsahu pojistného plnění a jeho splatnost.

17. V obecné rovině platí, že ujednání stran pojistné smlouvy nemusejí být obsažena pouze v samotném textu dokumentu označeného jako pojistná smlouva, ale mohou být obsažena i v jiných dokumentech, typicky pojistných podmínkách. Lze souhlasit se žalovanou, že tyto pojistné podmínky se mohou stát součástí smlouvy i tak, že jejich obsah bude sdělen pojistníkovi před uzavřením pojistné smlouvy a ten s nimi projeví souhlas (žalovaná zde poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 150/2005). Rovněž lze v obecné rovině akceptovat argument žalované, že konkrétní platební povinnost dle smlouvy (např. uhradit pojistné, určitý poplatek nebo pojistné plnění) může být sjednána nejen pevnou částkou, ale i pomocí vzorce, do něhož lze dosadit předem známé veličiny a bez jakýchkoli pochyb přesnou částku vypočíst (žalované zde poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 1171/2005, a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 191/2014).

18. Soud I. stupně pokládá za zásadní určit, zdali v daném případě, tj. při sjednávání životního pojištění a nejpozději v okamžiku uzavření smlouvy, bylo možno dosazení a provedení shora uvedeného výpočtu, byť za pomoci pojistných podmínek či dalšího stranám známého a odsouhlaseného dokumentu. Tedy zdali bylo možno rozlišit investiční a rizikovou složku sjednaného pojištění. Oběma smluvním stranám by již v tomto okamžiku mělo být známo, jaká je, zjednodušeně řečeno, cena plnění dle uzavírané smlouvy. V případě investičního životního pojištění, které přinejmenším ve významné části není určeno na krytí proti pojistnému nebezpečí, ale plní v podstatě investiční či spořící funkci, je pro smluvní strany a jejich práva a povinnosti zřetelně podstatné, zda částka hrazená na tento účel (v okolnostech projednávané věci byla označena jako pojistné na hlavní pojištění) představuje investici či úsporu v plné výši, nebo zda je z ní hrazena úplata pojistiteli za navázání a utvoření tohoto smluvního poměru (v dané věci označovaná jako poplatek na úhradu počátečních nákladů, které dle demonstrativního výčtu měly zahrnovat získání pojištění, vyhotovení pojistné smlouvy a zavedení do informačního systému); a pokud taková úplata hrazena je, což je samozřejmě v tomto typu případů obvyklé, tak kolik činí.

19. V tomto směru dospěl soud k závěru, že výši této úplaty (poplatku) v okamžiku uzavření smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou z dostupných dokumentů (i při zahrnutí pojistných podmínek a tzv. Specifikace) zjistit nelze. Výši počátečních nákladů nebylo možno v tomto okamžiku určit již jen proto, že se měly vypočíst teprve během trvání pojištění, a to tak, že se po celou dobu trvání pojištění (které pochopitelně mohlo skončit i dříve než po uplynutí sjednané doby, např. v důsledku smrti pojištěného) mělo strhávat 9,5 % z počtu počátečních podílových jednotek ročně. Celkovou částku počátečních nákladů by tedy bylo možno finálně vypočíst teprve na konci pojištění, ať již by nastal kdykoli; šlo by o částku závislou na průběhu a trvání pojištění.

20. Argumentace žalované, že výši průběžně odečítaných poplatků bylo možno vyvodit z každoročních informací o stavu pojistné smlouvy resp. výročních dopisů, je rovněž nepřiléhavá. Jednak zasílání jakýchkoli následných dopisů nemůže změnit neurčitost smlouvy v okamžiku jejího uzavírání, jednak stále platí, že přesná výše počátečních nákladů přes toto průběžné informování zůstává nejistou až do konce pojištění, kdy teprve je možno ji finálně spočíst.

21. Podle názoru soudu I. stupně je výše uvedená neurčitost podstatným nedostatkem zakládajícím absolutní neplatnost takového právního jednání, neboť při absenci určitého ujednání o výši počátečních nákladů není zřejmé, kolik pojistník za získání možnosti investovat či spořit prostřednictvím žalované vlastně platí. Jde tedy ve svém důsledku o případ neurčitosti ceny plnění. Nelze zde zároveň dost dobře oddělit „investiční“ a „rizikovou složku“ předmětného právního poměru v tom smyslu, že by neurčitost „investiční složky“ nebránila platnému sjednání „rizikového“ pojištění. Smlouva sama označovala tuto „investiční složku“ jako hlavní pojištění a „rizikovou složku“ pouze jako připojištění, přičemž dle odstavce [Anonymizováno] VPP mělo platit, že při zániku hlavního pojištění zaniká též připojištění. V projednávaném případě jde sice o neurčitost, nikoli zánik hlavního pojištění, nicméně z logiky věci plyne, že je namístě uplatnit stejnou úvahu i co se týče příp. sjednaného připojištění, tedy, že při neurčitosti hlavního (investičního) pojištění nelze oddělit pouze (rizikové) připojištění, a to považovat za platně sjednané.

22. V této souvislosti je dále nutno poukázat na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který jednoznačně rozlišuje neurčitost smlouvy na jedné straně a problematiku zneužívajících (nepřiměřených) ujednání ve spotřebitelské smlouvě na druhé straně. Jak Nejvyšší soud dovodil ve svém rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, a to přímo v kontextu nároků z neplatné pojistné smlouvy, v případě absence podstatného ujednání způsobujícího neurčitost smlouvy není namístě přezkoumávat takové ujednání z hlediska přiměřenosti, není namístě námitka, že nebylo sepsáno jasným a srozumitelným jazykem, a nejde o případ, kdy by nebylo možno s ohledem na směrnici použít vnitrostátní úpravu promlčení. Na těchto svých závěrech Nejvyšší soud opakovaně setrval (viz usnesení ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3579/2022, ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 48/2023, či ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2020/2023, kde též v tomto kontextu zdůraznil, že „uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil“).

23. Soud I. stupně proto uzavřel, že předmětná smlouva byla pro popsanou neurčitost absolutně neplatná. Vzhledem k tomu nezkoumal, zda sjednané smluvní podmínky (zejména z hlediska sjednaných poplatků či snižování hodnoty podílových jednotek o náklady související s uzavřením pojistné smlouvy) měly charakter nepřiměřených či zneužívajících ujednání, neboť v intencích shora uvedené judikatury lze stručně shrnout, že co není určitým způsobem ujednáno, nelze takto vůbec dále hodnotit. Soud si je vědom, že žalobce poukazoval na některá rozhodnutí Městského soudu v Praze, na jejichž základě argumentoval pro aplikaci směrnice (a následně i pro závěr, že námitka promlčení je neopodstatněná či rozporná s dobrými mravy), soud I. stupně nicméně dospěl k závěru, že okolnostem projednávané věci jsou zcela přiléhavé závěry vyslovené Nejvyšším soudem v jeho shora uvedené judikatuře a lze se bez dalšího zabývat vypořádáním bezdůvodného obohacení vzniklého z neplatné smlouvy.

24. Podle § 457 obč. zák., je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Právní předchůdkyni žalobce a žalobci tedy vzniklo, v rozsahu toho, co kdo z nich žalované v souvislosti s předmětnou pojistnou smlouvou zaplatil, právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení. Ve vztahu k němu žalovaná namítla promlčení.

25. Podle § 3036 o. z. podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

26. Z tohoto ustanovení vyplývá, že v případě bezdůvodného obohacení založeného na neplatné smlouvě uzavřené do 31. 12. 2013 včetně je nutno délku promlčecí lhůty (resp. v tehdejší zákonné terminologii „doby“) nároku na jeho vydání posuzovat podle dřívějšího občanského zákoníku.

27. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

28. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Podle odst. 3 téhož ustanovení, jsouli účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.

29. Z důvodu hospodárnosti řízení se soud nejprve zabýval otázkou promlčení (případného) práva na vydání bezdůvodného obohacení, bez ohledu na to, zda byl nárok uplatněn důvodně či nikoliv (tedy, zda pojistná smlouva byla z důvodů uváděných žalobkyní uzavřena platně či nikoliv), neboť s ohledem na velký časový odstup provedených plateb na základě pojistné smlouvy (které byly dle shodného tvrzení stran provedeny v letech 2012 až 2018) považoval tento postup za hospodárný a v souladu s judikaturou, na kterou se odkázala žalovaná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 460/2012, ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 862/2006 nebo ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 896/2006).

30. Objektivní a subjektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015). Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty) práva na vydání bezdůvodného obohacení je ve světle výkladu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Byla-li majetková hodnota nabyta v souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby (lhůty) od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo jeho usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012).

31. Soud I. stupně dospěl k závěru, že pokud žalobkyni svědčilo právo na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu neplatnosti pojistné smlouvy, pak se v tomto případě začalo promlčovat ohledně jednotlivých zaplacených částek, jakmile byly uhrazeny, přičemž zaplacením začala běžet minimálně objektivní promlčecí lhůta. Pokud jde o běh subjektivní promlčecí lhůty, soud je si vědom rozhodnutí odvolacího soudu v obdobných případech (tj. posouzení nároku z investičního životního pojištění vs. námitky promlčení), kdy se počátek běhu subjektivní lhůty v těchto rozhodnutích liší, tj. zdali je to např. od doručení tzv. výročních dopisů, nebo úhrady jednotlivých částek, anebo od nabytí subjektivního vědomí o naplnění normativního prvku (tj. získání alespoň laického povědomí žalující strany ohledně absolutní neplatnosti uzavřené pojistné smlouvy). Vzhledem k tomu, že v tomto projednávaném případě není rozhodné, kdy počala běžet subjektivní lhůta, když objektivní spolu se subjektivní promlčecí lhůtou počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž nárok uplatňovaný touto žalobou je promlčen již s ohledem na běh objektivní lhůty, je posouzení přesného okamžiku běhu subjektivní promlčecí lhůty pro právní posouzení ve věci již nadbytečné. Soud I. stupně pouze pro doplnění, a tedy nad rámec výše uvedeného, uvádí, že se plně neztotožňuje s právním názorem počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty ode dne, kdy strana získala alespoň laické povědomí o neplatnosti uzavřené smlouvy, když prokázání této skutečnosti k dřívějšímu datu, než po konzultaci s právním zástupcem před podáním žaloby, je jen velmi obtížné, a de facto tím dochází k nemožnosti posuzovat běh i subjektivní promlčecí lhůty, což dle názoru soudu I. stupně není s ohledem na ustanovení obč. zák. ohledně rozlišování běhu subjektivní a objektivní promlčecí lhůty (dříve označované jako doby) a jejich odlišné délky žádoucí. K otázce počátku běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby pak soud I. stupně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3113/2023-233, dle kterého „K otázce promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení s poukazem na ustálenou judikaturu akcentoval, že za rozhodný pro počátek běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby je nutno považovat den, kdy se oprávněná dozvěděla, že došlo na její úkor k získání bezdůvodného obohacení, a kdo ho získal, přičemž takovou vědomostí není míněna znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit.“.

32. U smlouvy neplatné pro neurčitost (ale také pro zneužívající ujednání) má soud I. stupně za to, že smluvní strana může tento nedostatek rozpoznat ihned, neboť v průběhu času se stav neurčitých či zneužívajících ujednání nijak nemění, smlouva konkrétního znění je zcela stejně (ne)určitá v okamžiku uzavření jako kdykoli později. Žalobkyně mohla neurčitost smlouvy rozpoznat již v okamžiku jejího uzavření, případně kdykoli v průběhu trvání této smlouvy, nikoli se neplatnosti smlouvy domáhat až šest let po zániku této smlouvy. Ostatně všechny stěžejní argumenty, které proti smlouvě v žalobě snesla, bylo možno uplatnit při podpisu smlouvy nebo kdykoli poté. S ohledem na uvedený časový odstup mezi podáním žaloby a poslední uhrazenou splátkou, k jejíž úhradě došlo v roce 2018, je zřejmé, že k promlčení práva na vydání případného bezdůvodného obohacení došlo v tříleté objektivní promlčecí době.

33. Soud zároveň neshledal žádný důvod, pro který by neměl ke vznesené námitce promlčení přihlížet. Ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. jejímu uplatnění nebrání. V tomto směru je potřeba zdůraznit, že žalovaná nijak nebránila žalobkyni, aby svůj nárok uplatnila řádně a včas. S ohledem na výše uvedené, tedy zejména s ohledem na časový odstup více než šesti let od úhrady poslední platby na základě pojistné smlouvy do podání žaloby a dále s ohledem na skutečnost, že tvrzené důvody neplatnosti pojistné smlouvy mohly být rozpoznána ihned (stejně tak jako kdykoliv později až do podání žaloby, resp. až doposud), soud zároveň nespatřoval na uplatnění námitky promlčení nic, co by jakkoli odporovalo dobrým mravům. Žalobkyni nic nebránilo právo uplatnit dříve a ani žalovaná jí v tom nevytvořila žádnou překážku (k tomu srov. znovu např. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2020/2023). Stejně tak soud nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, že žalovaná o namítané neplatnosti pojistné smlouvy věděla, resp. že věděla o obsahu zneužívajících ustanovení pojistné smlouvy, když žádný takový závěr z provedeného dokazování nevyplynul a nadto by byl zcela nelogický, když žalovaná vyplatila žalobkyni dne 7. 2. 2018 tzv. odkupné ve výši 45 386 Kč. Takový postup žalované by byl jistě zcela v rozporu se závěrem, že by žalovaná věděla o neplatnosti uzavřené pojistné smlouvy. Soud má naopak za to, že až do doby „hromadného“ podávání obdobných žalob měly obě dvě smluvní strany pojistnou smlouvu za platně uzavřenou a postupovaly podle ní. Soud tedy nesouhlasí s argumentací žalobkyně, že vyhovění námitce promlčení by jakkoliv zkracovalo práva spotřebitele, když se jedná o nástroj v právu běžný, zakládající právní jistotu oběma stranám a v daném případě nebyly shledány žádné důvody, pro které by soud námitce promlčení neměl přisvědčit.

34. Všechny platby uhrazené žalobkyní na základě pojistné smlouvy byly uhrazeny podstatně dříve, než za poslední dva, resp. tři roky před podáním žaloby (resp. poslední platba byla uhrazena v roce 2018). Soud proto shledal k vznesené námitce promlčení stranou žalovanou nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení jako promlčený. Jednalo se o celou žalovanou částku. Soudu tedy nezbylo, že žalobu v celém rozsahu zamítnout, a to i co do požadovaného příslušenství, neboť nebyla podána po právu a uplatněný nárok žalobkyně soud shledal jako nedůvodný.

35. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal ji účastníku, který měl ve věci plný úspěch, tedy žalované.

36. Výše náhrady nákladů řízení činí celkem 1 800 Kč a sestává z paušální náhrady hotových výdajů účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. po 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 4 úkony (vyjádření k žalobě ze dne 13.8.2024, příprava na jednání a účast na jednání dne 6.11.2024 a účast na jednání dne 21.1.2025, vyjádření ze dne 1.10.2024, vyjádření ze dne 4.12.2024).

37. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

Poučení