39 C 48/2023 - 63

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Lukáškovou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] o zaplacení částky 50 875 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 50 875 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 9. 10. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení částku 1 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou došlou zdejšímu soudu dne 9. 3. 2023 domáhala na žalované zaplacení částky 50 875 Kč s příslušenstvím z titulu nemajetkové újmy a škody z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonné, resp. přiměřené lhůtě s odůvodněním, že Magistrát města Karlovy Vary (dále jen „správní orgán prvého stupně“) zahájil dne 30. 5. 2018 doručením příkazu ze dne 24. 5. 2018, č. j. [Anonymizováno] (dále jen „sdělení obvinění“) přestupkové řízení podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích pod sp. zn. [Anonymizováno]. Proti příkazu byl podán v zákonné lhůtě odpor, tudíž došlo ke zrušení příkazu a správní orgán prvého stupně pokračoval dále v přestupkovém řízení. Správní orgán prvého stupně následně vydal ve věci meritorní rozhodnutí ze dne 6. 9. 2018, č. j. [adresa] (dále jen „rozhodnutí prvého stupně“), kterým byla žalobkyně uznána z projednávaného přestupku vinnou. Proti rozhodnutí prvého stupně podala žalobkyně řádně a včas odvolání, přičemž Krajský úřad Karlovarského kraje (dále jen „odvolací správní orgán“), jako nadřízený správní orgán, vydal v odvolacím řízení rozhodnutí ze dne 10. 6. 2019, č. j. [Anonymizováno] (dále jen „rozhodnutí druhého stupně“), kterým podané odvolání zamítl a rozhodnutí prvého stupně potvrdil. Rozhodnutí druhého stupně bylo žalobkyni doručeno dne 18. 6. 2019. Žalobkyně rozhodnutí druhého stupně napadl správní žalobou podle ustanovení § 65 a násl. s. ř. s. u příslušného správního soudu, kterým byl Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“), kdy Krajský soud vydal rozsudek ze dne 30. 4. 2020, č. j. [spisová značka] (dále jen „rozsudek krajského soudu“), kterým správní žalobu zamítl. Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně kasační stížnost, přičemž Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti tak, že vydal rozsudek ze dne 31. 1. 2022, č. j. [spisová značka] (dále jen „rozsudek NSS“), kterým zrušil rozsudek krajského soudu a též zrušil rozhodnutí druhého stupně a věc vrátil Krajskému úřadu Karlovarského kraje, k dalšímu řízení. Rozsudek NSS byl žalobkyni doručen dne 3. 2. 2022. Odvolací správní orgán pokračoval v přestupkovém řízení dále a vydal ve věci nové rozhodnutí ze dne 18. 5. 2022, č. j. [Anonymizováno] (dále jen „druhé rozhodnutí druhého stupně“), kterým zrušil rozhodnutí prvého stupně a věc vrátil na správní orgán prvého stupně k novému projednání. Správní orgán prvého stupně projednal věc znovu a vydal usnesení o zastavení řízení ze dne 2. 6. 2022, č. j. [adresa] (dále jen „usnesení o zastavení řízení“), kterým přestupkové řízení vedené pod spisovou značkou [Anonymizováno] zastavil. Usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci dne 30. 6. 2022 a lze jej považovat za poslední vydané rozhodnutí ve věci. K důvodnosti svého vzneseného nároku žalobkyně uvádí, že řízení o přestupku a navazující soudní řízení správní trvalo od doručení sdělení obvinění do zastavení řízení 49 měsíců. Uvedenou dobu žalobkyně nepovažovala za přiměřenou. Existenci vzniku nemajetkové újmy odůvodnila žalobkyně samotnou povahou přestupkového řízení, jakožto řízení trestní povahy. Při vyčíslení výše nároku žalobkyně na peněžité zadostiučinění bylo vycházeno z Manuálu pro aplikaci zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem na případy odškodňování průtahů v řízení, který sestavila Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva Ministerstva spravedlnosti (dále jen „manuál“) a ze sjednocujícího stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 04. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „sjednocující stanovisko“). Podle manuálu, resp. sjednocujícího stanoviska základní částka při nedůvodných průtazích řízení činí 15 000 Kč za každý jeden rok (tj. 1 250 Kč za každý měsíc). První dva roky řízení je nezbytné hodnotit částkou o polovinu nižší (tj. základní částka zde činí 7 500 Kč za jeden rok řízení). Přestupkové řízení, resp. navazující soudní řízení správní trvalo v souhrnu 49 měsíců. Základní částka peněžitého zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu žalobkyně činí 46 250 Kč (15 000 Kč za první dva roky řízení + 1250 * 24 za počet měsíců překračující dva roky). Žalobkyně odkázala na ustanovení § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., v platném znění (dále jen „OdpŠk“), může být základní částka přiměřeně zvýšena či snížena. Uvedená skutečnost je reflektována rovněž i metodikou. Stran zvýšení základní částky žalobkyně poukazuje zejména na samotnou povahu řízení o přestupku, jakožto řízení o obvinění trestní povahy ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv. Díky povaze tohoto řízení lze dovodit závažný zájem žalobkyně, jakožto tehdejšího obviněného, aby toto řízení bylo skončeno v co nejkratší době. Žalobkyně v této skutečnosti spatřuje důvod pro zvýšení základní částky o 25% (pozn. metodika umožňuje zvýšení základní částky v důsledku zvláštního významu pro účastníka řízení až o 50%). Další důvod pro zvýšení základní částky pak žalobkyně spatřuje ve skutečnosti, že byl projednáván „pouze“ dopravní přestupek, který nevyžadoval rozsáhlejší a náročnější dokazování ze strany rozhodujících správních orgánů. Právě „banalita“ (zde představována skutečností, že nebylo potřeba složitějšího dokazování) projednávané věci pak představuje důvod pro zvýšení základní částky o dalších 25%. Důvody pro snížení základní částky naopak představuje skutečnost, že řízení bylo projednáváno na čtyřech stupních (před správním orgánem prvého stupně, odvolacím správním orgánem, krajským soudem a Nejvyšším správním soudem). Dle metodiky je tato skutečnost důvodem pro snížení základní částky o 40 %. Žalobkyně vycházela z této procentuální míry snížení základní částky i navzdory skutečnosti, že dva ze „stupňů“ tvořilo rozhodování před správními orgány. Na základě uvedených skutečností se žalobkyně rozhodla uplatnit nárok na náhradu ve výši základní částky zvýšené o 10 procent. Celkové výše újmy žalobkyně vyjádřené v penězích tak činí 50 875 Kč. Společně s nárokem na náhradu újmy se žalobkyně rozhodla uplatnit nárok rovněž na příslušenství v podobě úroků z prodlení. Za začátek prodlení žalobkyně považuje den následující po dni, co byl nárok uplatněn u ministerstva. Za den prodlení žalované tedy žalobkyně považuje 9. 10. 2022.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 7. 6. 2023 navrhla žalobu zamítnout, když u ní byl nárok uplatněn podle § 14 zák. č. 82/1998 Sb. dne 8. 10. 2022 pouze ve výši 46 250 Kč prostřednictvím datové schránky Ing. [jméno FO], nar. 24. 12. 1956, bytem [adresa], tudíž podle žalované nebyla splněna podmínka pro prvotní uplatnění nároku ve smyslu § 17 OdpŠk ohledně částky 4 625 Kč. Žalovaná vypořádala v rámci předběžného uplatnění nárok žalobkyně ve výši 46 250 Kč tak, že dne 7. 2. 2023 poskytla žalobkyni zadostiučinění formou konstatování porušení práva. Průběh správního řízení popsala žalovaná tak, že dne 4. 4. 2018 vypracoval Magistrát výzvu k zaplacení částky 500 Kč žalobkyni jako provozovateli vozidla registrační značky [SPZ], jímž došlo dne 26. 1. 2018 v době od 15:25 do 15:35 hod. ke spáchání přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), kterého se měl dopustit blíže neustanovený řidič, když nerespektoval dopravní značku s dodatkovou tabulkou zakazující vjezd a stání všech motorových vozidel vyjma vozidel s povolením, když takové povolení ve vozidle na viditelném místě umístěno nebylo. Uvedená výzva byla žalobkyni doručena dne 5. 4. 2018 prostřednictvím datové schránky. Dne 11. 4. 2018 bylo Magistrátu doručeno sdělení žalobkyně, v němž uvedla, že vozidlo v době spáchání přestupku řídil [jméno FO], nar. [datum], bytem [adresa]. Dne 27. 4. 2018 obdržel [jméno FO] předvolání k podání vysvětlení na den 14. 5. 2018. Dne 14. 5. 2018 se dostavil [jméno FO] k podání vysvětlení, přičemž uvedl, že došlo ke zneužití jeho osobních údajů, neboť vozidlo neřídil, nezná jeho majitele a že v daný den se nacházel jinde. Dále [jméno FO] sdělil, že byl jako řidič opakovaně označován i v jiných přestupkových řízeních a že již podal z uvedeného důvodu trestní oznámení, což doložil. Uvedl, že má podezření, že zneužití jeho osobních údajů se dopustila [adresa], s níž vedl v minulosti soudní spor. Dne 3. 5. 2018 bylo doručeno předvolání k podání vysvětlení na den 18. 5. 2018 přímo žalobkyni do datové schránky. Dne 16. 5. 2018 obdržel Magistrát odpověď žalobkyně. Žalobkyně uvedla, že v dané věci již zasílala vyplněný formulář a dále odmítla vypovídat. Dne 24. 5. 2018 Magistrát vypracoval usnesení č. j. [Anonymizováno], jímž odložil věc přestupku proti řidiči vozidla. Téhož dne nabylo uvedené usnesení právní moci. Dne 24. 5. 2018 vypracoval Magistrát příkaz č. j. [Anonymizováno], jímž uznal žalobkyni vinnou z přestupku provozovatele vozidla podle ustanovení § 125f odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., za což jí uložil pokutu ve výši 1 700 Kč. Tento příkaz byl žalobkyni doručen dne 30. 5. 2018 do datové schránky. Dne 1. 6. 2018 byl Magistrátu doručen blanketní odpor žalobkyně proti příkazu prostřednictvím zmocněnce žalobkyně, společnosti [právnická osoba], sídlem [adresa], IČO [IČO] (dále jen „zmocněnec“). Přílohou podání byla též námitka podjatosti vůči všem zaměstnancům Magistrátu. Tato námitka byla důkladně vypořádána, přičemž byla vyhodnocena jako nedůvodná a obstrukční, o čemž byla žalobkyně prostřednictvím svého zmocněnce vyrozuměn. Dne 25. 7. 2018 vypracoval Magistrát vyrozumění žalobkyně o možnosti seznámit se se spisem před vydáním rozhodnutí. Uvedená písemnost byla zmocněnci doručena téhož dne. Uvedené možnosti žalobkyně ani její zmocněnec nevyužili. Dne 26. 7. 2018 bylo Magistrátu doručeno podání zmocněnce označené jako odvolání proti usnesení o námitce podjatosti. Magistrát uvedené podání vyhodnotil jakožto bezpředmětné, neboť proti sdělení k námitce podjatosti není odvolání možné, o čemž byla žalobkyně zpravena. Dne 14. 8. 2018 vypracoval Magistrát předvolání žalobkyně k ústnímu jednání na den 3. 9. 2018, které bylo téhož dne doručeno zmocněnci. Na uvedené jednání se žalobkyně ani její zmocněnec bez omluvy nedostavili. Dne 6. 9. 2018 vypracoval Magistrát rozhodnutí č. j. [adresa], jímž uznal žalobkyni vinnou z přestupku provozovatele vozidla podle ustanovení § 125f odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., za což jí uložil pokutu ve výši 1 700 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Uvedené rozhodnutí bylo zmocněnci žalobkyně doručeno dne 7. 9. 2018 do datové schránky. Dne 10. 9. 2018 bylo Magistrátu doručeno blanketní odvolání žalobkyně se žádostí o sdělení, který úředník bude o tomto odvolání rozhodovat. Dne 12. 9. 2018 vypracoval Magistrát usnesení č. j. [adresa], jímž žalobkyni stanovil lhůtu k odstranění nedostatků podání, neboť zmocněnec žalobkyně v odvolání neuvedl, v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Uvedená písemnost byla zmocněnci doručena dne 13. 9. 2018. Ve stanovené lhůtě 3 dnů ani později nebylo odvolání doplněno. Dne 5. 10. 2018 byl spisový materiál se stanoviskem Magistrátu doručen Krajskému úřadu, o čemž byl zmocněnec informován. Dne 10. 6. 2019 vypracoval Krajský úřad rozhodnutí č. j. [Anonymizováno], jímž odvolání žalobkyně zamítl a napadené rozhodnutí [právnická osoba] jako správné potvrdil. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. 7. 2019. Dne 16. 8. 2019 podala žalobkyně, zastoupen advokátem Mgr. [jméno FO], sídlem [adresa], proti rozhodnutí Krajského úřadu ze dne 10. 6. 2019 správní žalobu ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen „Krajský soud“). Dne 30. 4. 2020 vydal Krajský soud rozsudek č. j. [spisová značka], jímž žalobu žalobkyně zamítl. Proti uvedenému rozsudku podala žalobkyně kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Dne 31. 1. 2022 vydal Nejvyšší správní soud rozsudek č. j. [spisová značka], jímž zrušil jednak rozsudek Krajského soudu ze dne 30. 4. 2020 a zároveň rozhodnutí Krajského úřadu ze dne 10. 6. 2019 a věc vrátil tomuto správnímu orgánu k dalšímu řízení. Důvodem bylo, že správní orgány nezjistily skutkový stav věci, který by prokazoval spáchání přestupku, jež byl žalobkyni kladen za vinu. Nejvyšší správní soud uvedl, že z absence umístění povolení vjezdu do zóny ve vozidle není možno [právnická osoba] dovodit neexistenci takového povolení. Bez podkladu ve správním spise nebylo možno podle Nejvyššího správního soudu zatížit obviněného povinností, která z něj nevyplývá, a přičítat mu ji k tíži toliko na základě „logiky věci a prosté lidské zkušenosti“. To musí dle Nejvyššího správního soudu platit bez ohledu na procesní strategii obviněného z přestupku. Předmětný rozsudek nabyl právní moci dne 3. 2. 2022. Dne 18. 5. 2022 vypracoval Krajský úřad rozhodnutí č. j. [Anonymizováno], jímž zrušil rozhodnutí Magistrátu č. j. [adresa] a věc vrátil tomuto správnímu orgánu k novému projednání. Dne 25. 5. 2022 byla spisová dokumentace vrácena Magistrátu spolu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Dne 2. 6. 2022 vypracoval Magistrát usnesení č. j. [adresa], jímž rozhodl o zastavení řízení ve věci žalobkyně. Dne 14. 6. 2022 bylo doručeno žalobkyni do datové schránky a dne 30. 6. 2022 nabylo právní moci. Podle § 5 OdpŠk je uvedeno, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím či také nesprávným úředním postupem. Zákon č. 82/1998 Sb. vyžaduje splnění tří podmínek k tomu, aby bylo možno uznat náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, a to existenci nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody či nemajetkové újmy a příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy. Vzhledem k charakteru žalobkyní uplatněného nároku bylo předně nezbytné posoudit, zda se na řízení aplikuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a lze je tedy posuzovat z titulu nepřiměřené délky řízení. Z judikatury, dle žalované, vyplývá, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy se aplikuje mimo jiné také na klasické méně závažné delikty, které vnitrostátní právo zpravidla jen z důvodu jejich menší typové závažnosti nepovažuje za trestné činy, ale za přestupky, správní delikty apod., přestože se uvedené ustanovení výslovně zmiňuje pouze o trestním obvinění. Rovněž je zřejmé, že sankce uložené v přestupkovém řízení jsou zamýšleny jako trest s cílem odradit od dalšího páchání sankcionovaných činů. Uvedené jen potvrzuje, že obvinění z přestupku či správního deliktu lze v tomto kontextu podřadit pod pojem trestní obvinění. Žalovaná tedy souhlasí s žalobkyní, že na přestupkové řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a lze tak toto řízení hodnotit z pohledu přiměřenosti jeho délky. Dle žalované řízení, na něž se vztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy a které probíhalo částečně před správními orgány a částečně před soudy, je nutno z hlediska délky řízení považovat za jeden celek a že i nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzniklou v důsledku nepřiměřené délky takového řízení, je nutno považovat za jediný nárok. Následně bylo nutné stanovit celkovou délku předmětného řízení. Řízení bylo zahájeno dne 30. 5. 2018, kdy byl žalobkyni doručen příkaz Magistrátu. Za konec lhůty v případě nepřiměřené délky řízení je dle konstantní judikatury nutné považovat okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). V předmětném případě se tedy jedná o den 30. 6. 2022, tj. den, kdy nabylo právní moci usnesení Magistrátu o zastavení řízení ze dne 2. 6. 2022. Celková délka řízení tedy byla 4 roky, 1 měsíc, tj. od 30. 5. 2018 do 30. 6. 2022. Žalobkyně požaduje odškodnění za 49 měsíců. Žalovaná předně vznáší pochybnost ohledně nepřiměřenosti délky daného řízení, a to s ohledem na skutečnost, že řízení bylo vedeno nejen dvěma instancemi v rámci správního řízení, ale délka zahrnuje i řízení před Krajským soudem a řízení před Nejvyšším správním soudem. Je nepochybné, že s narůstajícím počtem orgánů, které se na předmětném řízení podílejí, roste úměrně tomu i délka celého řízení. Zároveň platí, že i v případě průtahů v řízení nemusí být celková délka řízení nepřiměřená a naopak. Pro posouzení přiměřenosti délky řízení jsou důležité i další okolnosti, zejména i význam řízení pro poškozeného. V tomto případě bylo předmětem řízení uložení pokuty v max. výši 2 500 Kč. S ohledem na tuto bagatelní částku je tak nepochybné, že význam řízení byl pro žalobkyně v podstatě nulový. K tomu například i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 41/22 ze dne 1. 2. 2022, kde se uvádí: „Vedení trestního řízení zpravidla představuje pro obviněného větší psychickou zátěž v porovnání s přestupkovým řízením (u méně závažných přestupků navíc o znatelné psychické zátěži spojené s jejich vedením nelze ani uvažovat).“ Bez ohledu na tento závěr žalovaná dále poskytuje vyjádření k samotné nemajetkové újmě, která mohla žalobkyni v souvislosti s délkou řízení vzniknout. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, uvádí: „Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. Náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován.“ Ohledně tvrzení vzniku újmy je podle názoru žalované nutné, aby žalobkyně vzniklou újmu tvrdila, a to prostřednictvím skutkových okolností, z nichž by bylo možné vznik nemajetkové újmy dovozovat, aby následně bylo možné posoudit rozsah tvrzené utrpěné nemajetkové újmy a též příčinnou souvislost mezi vznikem tvrzené nemajetkové újmy a nepřiměřenou délkou řízení. Žalobkyně však vznik újmy v žalobě netvrdí. Aplikace vyvratitelné domněnky podle žalované neznamená, že žalobkyně nemusí nemajetkovou újmu jako předpoklad jeho nároku vzniklou mu v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení vůbec tvrdit. K tomu lze dodat, že vyvratitelná domněnka vzniku újmy směřuje k povinnosti důkazní, nikoliv k povinnosti tvrzení. Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, které představuje nesprávný úřední postup ve smyslu ust. § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, je tedy kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Žalovaná dále odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, ze dne 10. 3. 20211, ve kterém dospěl k závěru, že je třeba vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se zpravidla odškodní v penězích, avšak vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Takovou okolností může být mimo jiné to, že řízení nemohlo v osobnostní sféře účastníka řízení vyvolat žádnou citelnou újmu. Přiměřenost délky řízení se mimo jiné hodnotí s ohledem na složitost řízení, chování poškozeného, postup správních orgánů a rovněž význam řízení pro poškozeného, resp. co je pro poškozeného v sázce. V případě existence újmy na straně žalobkyně byla tato dostatečně saturována již poskytnutým konstatováním porušení práva. Na základě žaloby tak již není co odškodňovat. Žalobkyni byla prvoinstančně uložena pokuta ve výši 1 700 Kč. Již od počátku měla žalobkyně vzhledem k zásadě zákazu reformatio in peius jasno, že v dalších fázích řízení nebude možno uložit pokutu vyšší či jiný druh trestu. Jde tedy o zcela bagatelní částku, přičemž žalobkyně požaduje jako odškodnění nemajetkové újmy částku ve výši 50 875 Kč, která několikanásobně převyšuje výši pokuty, která jí byla v rámci přestupkového řízení uložena. Dále je nutno vzít v potaz objektivní odpovědnost provozovatele vozidla podle ustanovení § 10 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., když se jedná o odpovědnost za protiprávní stav, když jejím předpokladem není zavinění, tudíž zmíněnou odpovědnost nese i ten, kdo stav, který je v rozporu se zákonem nezavinil. Pokud je splněna podmínka stanovená v § 125h odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., aktivuje se subsidiární odpovědnost provozovatele vozidla, jelikož v takovém případě nelze vést správní řízení proti řidiči. Žalobkyně v řízení činila pouze blanketní podání a o řízení se nijak nezajímala, pouze prostřednictvím svého zmocněnce řízení zdržovala podáváním obstrukčních námitek podjatosti. Veškeré námitky žalobkyně snesla až ve správní žalobě. Nadto předtím, než bylo zahájeno řízení proti žalobkyni jakožto provozovateli vozidla, jako řidiče uvedl osobu, která se prokazatelně v den spáchání přestupku nacházela na jiném místě a zároveň bylo zjištěno opakované zneužití jejích osobních údajů i v jiných řízeních, kde vystupovali totožní zmocněnci. Nutno také podotknout, že ze spisové dokumentace je zřejmé, že žalobkyně využila služeb tzv. pojištění proti pokutám, a to nejen s ohledem na osoby, které za něj v rámci řízení jednaly, ale i s ohledem na obstrukční taktiku, kterou tyto osoby zvolily. Výše uvedený postup odpovídá obstrukční taktice uplatňované tzv. Motoristickou vzájemnou pojišťovnou. Nejvyšší správní soud např. v rozsudku, sp. zn. 10 As 241/2019, ze dne 3. 12. 2019 uvedl, že: „NSS samozřejmě nezpochybňuje obecné právo snést v řízení před soudem ve věcech správního trestání i takové námitky skutkové či právní, které přestupce neuváděl v řízení před správními orgány viz. usnesení rozšířeného senátu ze dne 2. 5. 2017, čj. 10 As 24/2015-71, č. 3577/2017 Sb. NSS. Nynější věc je však podle obsahu spisu spojena s tzv. [Anonymizováno], tedy subjektem, o kterém je správním soudům z vlastní činnosti známo, že využívá jako hlavní procesní strategii „obhajoby“ přestupců nejrůznější procesní obstrukce viz. např. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 18. 12. 2018, čj. 4 As 113/2018-39, č. 3836/2019 Sb. NSS, bod 37. Takovouto obstrukcí se může jevit i opakované podávání neodůvodněných odvolání osobami spojenými s touto „pojišťovnou“. Podání blanketního odvolání, většinou nikdy nedoplněného, je kombinováno s následným podáním komplexní žaloby. Takovýto postup zjevně hraničí se zneužitím práva. Z úřední činnosti žalované a z dnes již rozsáhlé judikatury soudů v typově stejných věcech je zřejmé, že zejména Ing. [jméno FO] je jednou z osob, které založily svůj podnikatelský záměr na tom, že zastupují řidiče přestupce a „obstrukčními“ či „liknavými“ postupy dosahují pro své klienty beztrestnosti. Zcela účelovému postupu odpovídá také právní zastoupení žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO] v rámci soudního řízení. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 10 As 384/2019, konstatoval, že: „Obstrukční praktiky společnosti [právnická osoba] dobře zná též NSS, a to z vlastní rozhodovací činnosti (také ve spojitosti s dalšími osobami, např. [právnická osoba], apod., všechny tyto osoby jsou propojeny v osobách [Anonymizováno] a [jméno FO], jejich věci pak před soudy vesměs zastupuje bývalý zástupce stěžovatelky advokát Mgr. [jméno FO], nově Mgr. [jméno FO], respektive advokát Mgr. [jméno FO]; k příkladnému výčtu abuzivních a obstrukčních taktik ve správním řízení srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 12. 2017, čj. 10 As 20/2017 49, č. 3684/2018 Sb. NSS, věc DopisOnline; rozsudek téhož senátu ze dne 18. 12. 2018, čj. 4 As 113/2018-39, č. 3836/2019 Sb. NSS, bod 37; nebo rozsudky ze dne 27. 9. 2017, čj. 6 As 37/2017-31; ze dne 25. 4. 2019, čj. 10 As 328/2018-32, bod 8, a mnohé další). Jak vysvětlil rozšířený senát ve věci 4 As 113/2018, bod 37, hlavním cílem obstrukční strategie těchto osob ve správním řízení je „zjevně zatížit správní orgán spoustou nadbytečných úkonů a následně „čekat“ na chybu správního orgánu“. Žalovaná tedy na základě skutkových okolností posuzované věci dospěla k závěru, že uplatněním práva na náhradu újmy nedochází k výkonu subjektivního práva, nýbrž k jeho zneužití. V souvislosti s uvedeným Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 10 As 241/2019, konstatoval, že: „Stěžovatel však z logiky věci ponese procesní následky spojené s tímto rozhodnutím, jelikož se vědomě rozhodl využít služeb osob, které zneužívají procesních práv k nejrůznějším procesním obstrukcím (k odpovědnosti zastoupeného za abuzivní procesní strategii zástupce přiměřeně již rozsudek ze dne 18. 3. 2015, čj. 1 As 16/2015-30, bod 32).“ Výše popsaný postup ve spojení s následným uplatněním nároku na náhradu škody podle zák. č. 82/1998 Sb. nelze hodnotit jinak, než jako jednání, které je v rozporu s veřejným pořádkem. „Veřejný pořádek v českém právu slouží konkretizaci hodnot právního řádu, což mu umožňuje postihovat i taková právní jednání, která jsou sice v souladu s pozitivně právní úpravou, ale odporují jejím základním ideám. Zatímco však prostřednictvím dobrých mravů inkorporuje zákonodárce do právního řádu hodnoty extralegální, které jsou charakteristické svou relativní dynamikou a proměnlivostí, je veřejný pořádek reflexí mnohem stabilnějších principů a hodnot, tj. takových, na nichž spočívá celý právní řád. Veřejný pořádek (tedy souhrn toho, na čem je třeba v demokratické společnosti bezvýjimečně trvat), představuje instrument ochrany před zneužíváním či deformacemi práva, které jsou v rozporu s jeho principy, a to napříč právními odvětvími.“. Výkon práv, který je v rozporu s veřejným pořádkem nemůže požívat právní ochrany. Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že jedinou nejistotou žalobkyně bylo, zda se jí za použití obstrukční taktiky podaří vyhnout se trestu za přestupky, což se nakonec podařilo. K tomu zaujal stanovisko i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015: „Omezuje-li se nejistota účastníka řízení ohledně jeho výsledku na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl, jde o okolnost, která vyvrací domněnku vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení“. Žalovaná je však i pro případ existence nemajetkové újmy na straně žalobkyně toho názoru, že dostatečnou kompenzací by v jeho případě bylo poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva, které se mu již ze strany žalované dostalo v rámci vyřízení jeho žádosti ze dne 7. 2. 2023. K samotnému úroku z prodlení z částky 50 875 Kč požadovaného žalobkyní žalovaná uvádí již jen nad rámec výše sděleného, že tento nelze v žádném případě počítat od 9. 10. 2022, když žalované byla žádost doručena 8. 10. 2022. V teoretickém prodlení se žalovaná mohla ocitnout nejdříve 6 měsíců od uplatnění nároku. Konečně pro případ, že by snad i přes vše uvedené zdejší soud dospěl k závěru, že je třeba žalobkyni poskytnout finanční zadostiučinění, je žalovaná názoru, že by soud za použití § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neměl žalobkyni přiznat náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení částky 50 875 Kč, což je požadavek zjevně nepřiměřený vzhledem k předmětu sporu a jeho okolnostem. V tomto směru žalovaná poukazuje na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 131/2017-166, ze dne 3. 5. 2017, kdy Městský soud tuto úvahu o disproporci mezi žalobním požadavkem a výsledkem řízení resp. předmětem sporu (rozsahem újmy) aplikoval při rozhodování o nákladech řízení ve sporu o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Tento rozsudek Městského soudu byl dále přezkoumáván i Ústavním soudem, který jej ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 1846/17, ze dne 28. 11. 2017 (zejm. bod 10 odůvodnění) shledal ústavně konformním. Při rozhodování o nákladech řízení nesmí být přehlédnuto, že žalobkyně ve správním řízení využil zmocněnce z okruhu osob spjatých s tzv. pojištěním proti pokutám a i z tohoto důvodu by bylo namístě žalobkyni nepřiznat náhradu nákladů řízení.

3. Žalobkyně ve vyjádření ze dne 28. 6. 2023, odkázala na rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 9. 3. 2020, č. j. [spisová značka] k argumentaci nízkého významu řízení u obviněného z přestupku, kterému hrozilo uložení pokuty „pouze“ ve výši [právnická osoba] Kč došel k závěru, že v případě přestupkového řízení (jakožto řízení [podezřelý výraz] charakteru) je naopak dán zvýšený zájem na výsledku řízení, a to nehledě na výši pokuty. V daném případě v důsledku zvýšeného zájmu bylo dovozeno naopak zvýšení základní částky peněžitého zadostiučinění o 5%. Výsledek přestupkového řízení, zda byl přestupek spáchán či nikoliv, je pro daný případ zcela irelevantní. Obviněný má nehledě na to, zda se protiprávního jednání dopustil či nikoliv právo na to, aby jeho věc byla projednána řádně a včas. K tvrzenému obstrukčnímu jednání sděluje žalobkyně, že je-li tvrzeno obstrukční jednání, musí být případně zkoumáno, zda toto mohlo mít zásadní vliv na celkovou délku řízení. Pokud se obviněná žalobkyně dopustila obstrukcí, které neměly zásadní význam na celkové délce řízení, musí být obstrukční jednání hodnoceno jako zcela irelevantní.

4. Soud vzal za prokázaný skutkový stav věci jednak ze shodných tvrzení účastníků a jednak z listinných důkazů, konkrétně z Rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství č. j. [Anonymizováno], Příkazu Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 24. 5. 2018 sp. zn. [Anonymizováno], Usnesení Magistrátu města Karlovy Vary o zastavení řízení ze dne 2. 6. 2022 č. j. [adresa] spolu s doručenkou datové zprávy Rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje, Odboru dopravy a silničního hospodářství č. j. [Anonymizováno] spolu s doručenkou datové zprávy Rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 6. 9. 2018 č. j. [adresa] ze dne 6. 9. 2018 spolu s doručenou datové zprávy, Rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2020 spolu s doručenkou datové zprávy, Rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2022 spolu s doručenou datové zprávy a Rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 18. 5. 2022 č. j. [Anonymizováno], že dne 4. 4. 2018 vypracoval Magistrát výzvu k zaplacení částky ve výši 500 Kč, a to žalobkyni, jako provozovatelce vozidla registrační značky [SPZ], jímž došlo dne 26. 1. 2018 v době od 15:25 do 15:35 hod. ke spáchání přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), kterého se měl dopustit blíže neustanovený řidič, když nerespektoval dopravní značku s dodatkovou tabulkou zakazující vjezd a stání všech motorových vozidel vyjma vozidel s povolením, když takové povolení ve vozidle na viditelném místě umístěno nebylo a tato výzva byla doručena žalobkyni dne 5. 4. 2018. Dne 11. 4. 2018 bylo Magistrátu doručeno sdělení žalobkyně, v němž uvedla, že vozidlo v době spáchání přestupku řídil pan [jméno FO], poté dne 27. 4. 2018 obdržel pan [jméno FO] předvolání k podání vysvětlení, a to na den 14. 5. 2018. Tohoto dne se dostavil pan [jméno FO] k podání vysvětlení, přičemž uvedl, že došlo ke zneužití jeho osobních údajů. [jméno FO] uvedl, že vozidlo neřídil, nezná jeho majitele a že v daný den se nacházel jinde. Dále pan [jméno FO] sdělil, že byl jako řidič opakovaně označován i v jiných přestupkových řízeních a že již podal z tohoto důvodu trestní oznámení, což doložil. Uvedl, že má podezření, že zneužití jeho osobních údajů se dopustila [adresa], s níž vedl v minulosti soudní spor. Dne 3. 5. 2018 bylo doručeno předvolání k podání vysvětlení na den 18. 5. 2018 přímo žalobkyni do datové schránky, kdy žalobkyně na toto reagovala uvedením, že v dané věci již zasílala vyplněný formulář a dále odmítla vypovídat. Dne 24. 5. 2018 vypracoval Magistrát příkaz č. j. [Anonymizováno], jímž uznal žalobkyni vinnou z přestupku provozovatele vozidla podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., za což jí uložil pokutu ve výši 1 700 Kč. Tento příkaz byl žalobkyni doručen dne 30. 5. 2018 do datové schránky. Načež dne 1. 6. 2018 byl Magistrátu doručen blanketní odpor žalobkyně proti příkazu, a to již prostřednictvím zmocněnce žalobkyně společnosti [právnická osoba] (dále jen „zmocněnec“). Dne 25. 7. 2018 vypracoval Magistrát vyrozumění žalobkyně o možnosti seznámit se se spisem před vydáním rozhodnutí. Tato písemnost byla zmocněnci doručena téhož dne. Této možnosti žalobkyně ani její zmocněnec nevyužili. Dne 14. 8. 2018 vypracoval Magistrát předvolání žalobkyně k ústnímu jednání na den 3. 9. 2018, které bylo téhož dne doručeno zmocněnci. Na toto jednání se žalobkyně ani její zmocněnec bez omluvy nedostavili. Dne 6. 9. 2018 vypracoval Magistrát rozhodnutí č. j. [adresa], jímž uznal žalobkyni vinnou z přestupku provozovatele vozidla podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., za což jí uložil pokutu ve výši 1 700 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Toto rozhodnutí bylo zmocněnci žalobkyně doručeno dne 7. 9. 2018 do datové schránky. Dne 10. 9. 2018 bylo Magistrátu doručeno blanketní odvolání žalobkyně spolu s žádostí o sdělení, který úředník bude o tomto odvolání rozhodovat. Dne 12. 9. 2018 vypracoval Magistrát usnesení č. j. [adresa], jímž žalobkyni stanovil lhůtu k odstranění nedostatků podání, neboť zmocněnec žalobkyně v odvolání neuvedl, v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Tato písemnost byla zmocněnci doručena dne 13. 9. 2018. Ve stanovené lhůtě 3 dnů ani později nebylo odvolání doplněno. Dne 10. 6. 2019 vypracoval Krajský úřad rozhodnutí č. j. 2649/DS/18-5, jímž odvolání žalobkyně zamítl a napadené rozhodnutí Městského úřadu jako správné potvrdil. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. 7. 2019. Dne 16. 8. 2019 podala žalobkyně, zastoupena advokátem Mgr. [jméno FO], se sídlem [adresa], proti rozhodnutí Krajského úřadu ze dne 10. 6. 2019 správní žalobu ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen „Krajský soud“). Dne 30. 4. 2020 vydal Krajský soud rozsudek č. j. [spisová značka], jímž žalobu žalobkyně zamítl. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Dne 31. 1. 2022 vydal Nejvyšší správní soud rozsudek č. j. [spisová značka], jímž zrušil jednak rozsudek Krajského soudu ze dne 30. 4. 2020 a zároveň rozhodnutí Krajského úřadu ze dne 10. 6. 2019 a věc vrátil tomuto správnímu orgánu k dalšímu řízení, rozsudek nabyl právní moci dne 3. 2. 2022. Dne 18. 5. 2022 vypracoval Krajský úřad rozhodnutí č. j. [Anonymizováno], jímž zrušil rozhodnutí Magistrátu č. j. [adresa] a věc vrátil tomuto správnímu orgánu k novému projednání. Dne 2. 6. 2022 vypracoval Magistrát usnesení č. j. [adresa], jímž rozhodl o zastavení řízení ve věci žalobkyně. Dne 14. 6. 2022 bylo doručeno žalobkyni do datové schránky a dne 30. 6. 2022 nabylo právní moci.

5. Jak soud zjistil z Uplatnění nároku na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ze dne 7. 10. 2022, žalobkyně uplatnila uvedený nárok u žalované, když požadovala částku 46 250 Kč za nesprávný postup, který je předmětem tohoto řízení.

6. Jak soud zjistil z vyjádření ze dne 7. 2. 2023 k žádosti o odškodnění žalobkyně, žalovaná uznala, že došlo k porušení práva, za což se omluvila a uvedla, že za těchto podmínek není oprávněna nároku žalobkyně vyhovět.

7. Po právní stránce soud posoudil věc podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“).

8. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

9. Podle § 3 OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, („úřední osoby“), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona („ územní celky v přenesené působnosti“).

10. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 cit. ust. právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

11. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

12. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 téhož ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

13. Náhrada nemajetkové újmy má v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován. Na nepřiměřenou délku přestupkového a navazujícího soudního řízení lze přitom aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), který zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) je nezbytné řízení, která probíhala částečně před správními orgány a částečně před soudy a na jejichž celou délku je nutno aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy, posuzovat z hlediska délky řízení jako jeden celek (viz např. rozsudek ESLP Houbal proti České republice č. 75375/01 ze dne 14. 6. 2005). V souladu s judikaturou ESLP se vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro účastníka řízení morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu se zásadně nevyžadují, neboť újma v tomto případě vzniká již samotným porušením práva.

14. Žalobkyně se domáhala poskytnutí zadostiučinění za řízení trvající od 30. 5. 2018 do 30. 6. 2022, tedy více než 49 měsíců.

15. Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, které představuje nesprávný úřední postup podle ustanovení § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu, ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010.

16. Soud má za to, že v posuzovaném případě nastaly okolnosti, které vyvracejí vznik nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Za rozhodnou okolnost soud považuje chování žalobkyně v průběhu posuzovaného řízení, tzn. pasivitu ve správní fázi řízení spočívající v neomluvené neúčasti u ústního jednání, neodůvodnění odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí, a nedostatky jejich procesních úkonů spočívající v podání blanketního odvolání, a aktivitu až v soudní fázi řízení v podobě správní žaloby obsahující veškeré námitky týkající se celého, tj. i prvostupňového správního řízení. Soud hodnotil chování žalobkyně v průběhu posuzovaného řízení za účelově obstrukční, s cílem co nejvíce řízení prodloužit, když žalobkyně využila služeb tzv. pojištění proti pokutám, což vyplynulo ze jmen osob, které zastupovaly žalobkyni v posuzovaném řízení, a to [Anonymizováno]. a Ing. [jméno FO], což jsou osoby známé svým zastupováním v řízeních o dopravních přestupcích a aplikováním obstrukční taktiky spojované s tzv. [Anonymizováno] a popsané zejména v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu.

17. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že průběhem posuzovaného řízení a chováním žalobkyně v něm byla vyvrácena domněnka o nemajetkové újmě vzniklé žalobkyni nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, když vzal za prokázané, že žalobkyně sama k délce řízení přispěla, když sdělila, že řidičem vozidla byl [jméno FO], který následně prokázal, že jím být nemohl. Následně žalobkyně podala blanketní odpor proti příkazu, jež neodůvodnila ani po výzvě správního orgánu. Následně se žalobkyně bez omluvy nedostavila na ústní jednání a proti rozhodnutí Městského úřadu uplatnila znovu blanketní odvolání, které na výzvu nedoplnila, ačkoli byla výzva zmocněnci žalobkyně prokazatelně doručena. Veškerá tvrzení vztahující se k pochybení, ke kterým dle žalobkyně v řízení došlo, byla následně tvrzena až v rámci správní žaloby podané u Krajského soudu v Praze. Žalobkyně zvolila v posuzovaném řízení obstrukční postup s cílem dosáhnout prekluzi a tím zánik odpovědnosti z přestupku. Navíc byla zastoupen obecným zmocněncem a následně advokátem spojenými s tzv. Motoristickou vzájemnou pojišťovnou, subjektem, o kterém je soudům z vlastní činnosti známo, že využívá jako hlavní procesní strategii „obhajoby“ přestupců nejrůznější procesní obstrukce viz. např. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 18. 12. 2018, čj. 4 As 113/2018-39, č. 3836/2019 Sb. NSS, bod 37. Za rozhodnou skutkovou okolnost soud považuje chování žalobkyně v průběhu řízení před správními orgány. Žalobkyně neměla po celou dobu správní fáze řízení potřebu se vyjadřovat, ať již po stránce skutkové, hmotněprávní či procesní. Žalobkyně se o průběh správního řízení v podstatě nezajímala, nebyla v něm aktivní. Vzhledem k uvedeným okolnostem lze jen stěží dovodit, že byla ohledně výsledku celého řízení, nejen jeho správní fáze, v takové nejistotě, že by tato nejistota ve spojení s délkou řízení působila žalobkyni nějakou nemajetkovou újmu. Soud přitom rovněž přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyni hrozilo v předmětném řízení uložení pokuty pouze ve výši 1 700 Kč.

18. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žalobkyni nevznikla nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení nemajetková újma, neboť s ohledem na okolnosti případu bylo zjištěno, že žalobkyně nebyla po dobu posuzovaného řízení v nejistotě ohledně výsledku řízení. Z výše uvedených důvodů soud žalobu zamítl výrokem I. tohoto rozsudku v plném rozsahu.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží za každý z úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky částka 300 Kč, a to za čtyři úkony spočívající ve vyjádření k žalobě, replika k vyjádření žalobkyně, přípravě na jednání dne 6. 2. 2024 a účast na jednání dne 6. 2. 2024. 20. [adresa] k plnění byla ve výrocích I., II. stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ustanovení § 160 odst. 1 věta prvá o.s.ř.

Poučení