39 C 87/2015-207

Rubrum

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem JUDr. Rudolfem Malým ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] pro vypořádání společného jmění manželů takto:

Výrok

I. Ze zaniklého společného jmění manželů se do výlučného vlastnictví žalované [celé jméno žalované], narozené [datum], přikazují nemovitosti – pozemek [anonymizována dvě slova] – zastavěná plocha a nádvoří o výměře [výměra], jejíž součástí je stavba [obec], [adresa] – rodinný dům, dále pozemek st. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří o výměře [výměra], jejíž součástí je stavba bez č. p./č. e., garáž, pozemek [parcelní číslo] o výměře [výměra] – zahrada, to vše zapsáno u [stát. instituce], [anonymizována dvě slova] v [obec], pro [katastrální uzemí], na listu vlastnictví [číslo].

II. Žalovaná je povinna uhradit žalobci na vypořádání podílu částku 1 300 000 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice, do pokladny Okresního soudu v Mostě, za vyplacené znalečné 929,50 Kč do tří dnů o d právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice, do pokladny Okresního soudu v Mostě, za vyplacené znalečné 929,50 Kč do tří dnů o d právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne [datum] domáhá vypořádání společného jmění manželů po rozvodu manželství, ke kterému došlo rozsudkem z [datum], a který nabyl právní moci dne [datum]. V době trvání manželství nabyli manželé rodinný dům v [příjmení] ulici v [obec] (pozemek parc. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je stavba [adresa] rodinný dům, pozemek parc. č. st. [číslo], jehož součástí je stavba-budova bez č. p. nebo č. e.-garáž, pozemek parc. [číslo], vše zapsáno na [list vlastnictví] KÚ pro [anonymizována dvě slova], KP [obec], [územní celek]). Společné jmění manželů tvoří ještě částka 180 000 Kč za pronájem reklamních ploch na rodinném domu. Navrhuje, aby byly nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalované s povinností zaplatit mu na vyrovnání podílu polovinu hodnoty nemovitostí (tuto v době podání žaloby odhaduje částkou 4 000 000 Kč a po ukončení dokazování vychází z ceny odhadnuté znalcem ve výši 3 250 000 Kč) a zaplacení poloviny z nájmu reklamní plochy na rodinném domu ve výši 90 000 Kč. Eventuálně navrhuje, aby nemovitosti byly přikázány do jeho vlastnictví s povinností zaplatit žalované polovinu hodnoty nemovitostí a s povinností žalované zaplatit mu 90 000 Kč.

2. Žalovaná, podle svého stanoviska k žalobě, navrhuje, aby nemovitosti byly přikázány do jejího vlastnictví bez povinnosti cokoliv žalobci vyplatit. Zároveň popřela, že by v době rozvodu manželství disponovala částkou 180 000 Kč za pronájem reklamních ploch na rodinném domku. Má za to, že by měl být uplatněn odklon od rovnosti podílů manželů, protože žalovaný ze společné domácnosti odešel v lednu 2009 a nepřispíval na údržbu nemovitosti, dopouštěl se v době trvání manželství nevěr, svou vyživovací povinnost k dcerám plnil občas a v [anonymizováno] [rok] jí fyzicky napadl nožem, za což byl i odsouzen. Po zpracování znaleckého posudku navrhovala, aby jí byla uložena povinna vyplatit žalobci na vyrovnání podílu 650 000 Kč.

3. Z vyjádření obou účastníků vyplynulo, že se na vypořádání společného jmění nedohodli, ačkoliv, jak tvrdí žalovaná, měly být nemovitosti darovány vnukovi, a za tímto účelem byly zpracovány dva znalecké posudky, a to v roce 1995 a v roce 2008. Tuto skutečnost žalobce popírá.

4. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav.

5. Rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne [datum], bylo manželství účastníků uzavřené dne [datum] rozvedeno (důkaz byl proveden z uvedeného soudního spisu).

6. Žalobce podal žalobu dne [datum] a v tomto podání také určuje rozsah vypořádávaného společného jmění manželů. Do [datum] nebyl žalovanou tento rozsah rozšířen.

7. Mezi účastníky je nesporné, že předmětem vypořádání jsou nemovitosti - pozemek [anonymizována dvě slova] - zastavěná plocha a nádvoří o výměře [anonymizováno] m, jejíž součástí je stavba [obec], [adresa] - rodinný dům, dále pozemek st. [číslo] - zastavěná plocha a nádvoří o výměře [anonymizováno] m, jejíž součástí je stavba bez čp/če, garáž, pozemek [parcelní číslo] o výměře [číslo] m - zahrada, to vše zapsáno u [stát. instituce], [anonymizována dvě slova] v [obec], pro [katastrální uzemí], na listu vlastnictví [číslo]. Tato skutečnost je zjevná rovněž z výpisu z katastru nemovitostí.

8. Znaleckým posudkem zpracovaným znalcem [celé jméno znalce] dne [datum] byla stanovena obvyklá cena nemovitostí podle jejich stavu ke dni zániku společného jmění manželů dne [datum] (účastníci učinili nesporným, že stav nemovitostí odpovídal stavu popsaném ve znaleckém posudku ing. [jméno] [příjmení] ze dne [datum], [číslo] [rok]) podle cen platných v době vypořádání 3 250 000 Kč. Podle vyjádření znalce ze dne [datum] k námitkám žalované, a po výslechu znalce u ústního jednání, bylo vysvětleno, že vyšší cena nemovitosti oproti znaleckému posudku z roku 2008 je dána zejména uplynutím delší doby, rostoucí cenou nemovitostí a cenou pozemků, které jsou určeny pro výstavbu, když tyto pozemky jsou relativně velké. Prohlídka nemovitostí byla provedena za přítomnosti účastníků a stav nemovitostí byl oběma stranami odsouhlasen. Cena kolny s dílnou byla stanovena po započítání opotřebení částkou 104 650 Kč, zatímco dříve to byla částka 73 140 Kč.

9. Soud neshledal v závěrech znalce věcné nesrovnalosti, vysvětlení podané znalcem je srozumitelné a vyšší cena nemovitostí je pochopitelná. Proto soud dále vychází z obvyklé ceny ve výši 3 250 000 Kč stanovené znalcem.

10. Přes poučení soudu žalobce nenavrhl žádný důkaz k prokázání svého tvrzení, že v době rozvodu manželství měla žalovaná k dispozici částku 180 000 Kč za pronájem reklamních ploch na rodinném domu, a toto tvrzení tak zůstalo neprokázané.

11. Významná část tvrzení účastníků a dokazování byla věnována zjištění, zda existují důvody pro disparitu podílů manželů, případně v jakém poměru. Žalovaná předkládala tvrzení a důkazy, které měly podporovat závěry pro takový postup s tím, aby rozdíl mezi podíly byl významně v neprospěch žalobce.

12. Žalovaná má za to, že se zasadila o nabytí nemovitostí.

13. Mezi účastníky je nesporné, že částka 20 000 Kč, která měla být zaplacena matce žalované jako kupní cena, byla půjčena žalované jejím zaměstnavatelem a hned byla také vrácena. Žalovaná uvedla ve svém výslechu, že v domě nebylo topení ani splachovací WC, a to museli s manželem udělat. O zahrádku se starali společně. Žalobce potvrdil, že dům chátral, protože se o něj nikdo nestaral. Tchýně jim dům darovala. Půjčka byla zaměstnavateli hned vrácena. Dělali také střechu a okna. Rekonstrukci platil ze svých výplat.

14. Svědek [jméno] [příjmení] vypověděl, že byl žalobce jeho podřízeným asi do roku 2000. Dosahoval vyššího než průměrného platu, byl spolehlivý a odpovědný.

15. Mezi účastníky je nesporné, že se žalovaný v domě nezdržoval a nepřispíval na údržbu nemovitosti a chod domácnosti od ledna 2009. Svědkyně [jméno] [příjmení], dcera účastníků, vypověděla, že se žalobce nijak nepodílel na péči o domácnost a dům od roku 2009.

16. Skutkový závěr soudu je takový, že se žalobce podílel spolu se žalovanou na realizaci převodu nemovitostí od matky žalované, za který nebylo fakticky ničeho uhrazeno. Podílel se na rekonstrukci jak svojí prací, tak i finančními prostředky získanými z pracovního poměru.

17. Žalovaná tvrdí, že k udržení nemovitostí došlo zejména jejím úsilím.

18. Z výše uvedených důkazů se zjišťuje, že se žalovaný podílel na udržení nemovitostí do konce roku 2008 (výpovědi svědků [příjmení], [příjmení] a nesporná tvrzení účastníků). Ve své výpovědi žalovaná uvedla, že druh a později manžel dcery [jméno] [příjmení] investoval do nemovitosti od roku 2009. Svědkyně [příjmení] doplnila, že po roce 1986 pracoval žalobce spíše v garáži a na zahradě.

19. Soud učinil skutkový závěr, že žalobce od ledna 2009 již nečinil žádné úkony na udržení nemovitosti a nepodílel se na chodu domácnosti do pravomocného rozvodu manželství [datum] a dále. V domě žila žalovaná s dcerou.

20. Žalobce dlouhodobě nepečoval o rodinu a neplnil svou povinnost vyživovat na manželku a dceru, tvrdí rovněž žalovaná.

21. Mezi účastníky je nesporné, že spolu od roku 1986 intimně nežili a také to, že měl žalobce v roce 1979 známost s jinou ženou. Z protokolu o jednání ze dne [datum] rozvodového spisu se zjišťuje, že žalovaný přiznal nevěru ve čtyřech případech a žalovaná se přesto rozvádět nechtěla. Ačkoliv v jednom případě podávala návrh na určení výživného mezi manželi, tvrdí žalovaná, řízení bylo po zpětvzetí návrhu zastaveno.

22. Provedené důkazy osvědčují, že se manželství potýkalo s problémy a již v roce 1986 ukončili manželé společné intimní soužití. Žalobce se dopouštěl nevěry. Rozhodnutí ve věci, kterým by muselo být určeno výživné na manželku nebo na dceru, nebylo vydáno. Žalobce opustil společnou domácnost v době, kdy byla dcera samostatná a bylo jí [anonymizováno] let.

23. Podle žalované se žalobce vůči ní dopustil násilného trestného činu, za který byl pravomocně odsouzen. [Anonymizovaný odstavec]

25. Skutkový závěr spočívá ve zjištění, že se žalobce vůči žalované dopustil dne [datum] úmyslného násilného trestného činu.

26. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (III. ÚS 95/97, III. ÚS 139/05, případně další) neakceptování důkazního návrhu účastníka lze založit třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. V tomto případě má soud za to, že provedení důkazů znaleckým posudkem ze dne [datum], [číslo] zpracovaným znalcem [jméno] [příjmení], výslechem svědka [jméno] [příjmení], listinami o placení úhrad revize komínu, pojištění domácnosti, daně z nemovitosti, revize kotlů, a SIPO, je nadbytečné, když je mezi účastníky nesporné, že se žalobce od roku 2009 v bytě nezdržoval a nepřispíval na údržbu nemovitosti a chod domácnosti, a účastníci se shodli na tom, že bude nemovitost nově oceněna podle jejího stavu zjištěnému ve znaleckém posudku znalce ing. [jméno] [příjmení] ze dne [datum], [číslo] 2008. Provedení důkazu souborem písemné komunikace a fotografiemi je rovněž nadbytečné, protože je mezi účastníky nesporné, že se žalobce dopouštěl opakovaně nevěry. Žalovaná na provedení těchto důkazů netrvala. Dále soud neprovedl důkaz svědeckými výpověďmi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], protože oba svědkové zemřeli.

27. Právní posouzení věci vychází z následující právní úpravy.

28. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, je třeba předmětnou žalobu na vypořádání společného jmění manželů posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a to s ohledem na okamžik zániku manželství.

29. V řízení o vypořádání společného jmění manželů může soud vypořádat jen ten majetek či hodnoty tvořící společné jmění manželů, které účastníci řízení navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2206/2009, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008). Právní moci nabyl rozsudek o rozvodu manželství dne [datum], proto mohli manželé navrhnout do [datum] vypořádání majetku a hodnot tvořící společné jmění manželů. Žalobce tak učinil v žalobě ze dne [datum], žalovaná již tuto příležitost po podání žaloby neměla.

30. Podle § 150 odst. 4 občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb., dále již jen "občanský zákoník nebo obč. zák."), nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou, nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.

31. Podle § 149 odst. 2 obč. zák., zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.

32. Podle § 150 odst. 3 obč. zák., neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud.

33. Podle § 143 odst. 1 obč. zák., společné jmění manželů tvoří a) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka, b) závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.

34. Podle § 144 obč. zák., pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů.

35. Podle § 18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, muž a žena mají v manželství stejná práva a stejné povinnosti. Jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí.

36. Podle § 3 odst. 1 obč. zák., výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

37. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010, jednání, která jsou v rozporu s § 18 zákona o rodině, resp. jednání, která lze podle obecného náhledu považovat za negativně ovlivňující vzájemné soužití manželů, mohou při vypořádání majetkového společenství manželů vést k úvaze o odklonu od rovnosti podílů, jestliže se významným způsobem promítají do hospodaření se společným majetkem nebo do péče o rodinu. Odklon od rovnosti podílů nebude dán jakýmkoliv negativním jednáním, ale pouze takovým, které se významněji promítá do majetkové sféry zákonného majetkového společenství manželů nebo do péče o rodinu.

38. Hlediska uvedená v § 150 věta třetí obč. zákoníku představují hlediska rozhodná mimo jiné pro rozhodování o výši podílů (22 Cdo 1280/2011). Ustanovení § 150 věta třetí obč. zákoníku proto ukládá soudu, aby při zvažování případné nerovnosti podílů na vypořádávaném majetku přihlédl především ke skutečnostem, které měly vliv na hospodaření rodiny (zásluha na nabytí a udržení společných věcí), a k péči o rodinu, která může vyvážit větší zásluhy o nabytí a udržení majetku.

39. Dovolací soud v rozsudku ze dne 19. března 2007, (22 Cdo 2921/2005) vyložil, že vypořádací podíl jednoho z manželů na zaniklém společném jmění nelze snížit jen proto, že zjevnou příčinou rozvratu manželství byl jeho mimomanželský vztah. V rozsudku ze dne 22. srpna 2011, (22 Cdo 3110/2010) souhrnně zobecnil, že příčiny rozvratu manželství nejsou pro stanovení výše podílu manželů na jejich vypořádávaném společném jmění (uvedené závěry se uplatní i pro oblast bezpodílového spoluvlastnictví manželů) významné, pokud neměly přímý dopad na hospodaření se společným majetkem nebo na péči o rodinu.

40. Podle § 18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, muž a žena mají v manželství stejná práva a stejné povinnosti. Jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Jednání, která jsou v rozporu s uvedeným zákonným ustanovením, resp. jednání, která lze podle obecného náhledu považovat za negativně ovlivňující vzájemné soužití manželů, mohou vést k úvaze o odklonu od rovnosti podílů, jestliže se významným způsobem promítají do hospodaření se společným majetkem nebo na péči o rodinu. Odklon od rovnosti podílů nebude dán jakýmkoliv negativním jednáním, ale pouze takovým, které se významněji promítá do majetkové sféry zákonného majetkového společenství manželů nebo do péče o rodinu.

41. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, jestliže jeden z účastníků (bývalých manželů) není (byť i z objektivních důvodů) schopen platit výživné na společné děti buď vůbec, nebo je platí v nedostatečné výši, a hlavní tíha jejich výchovy i výživy a zajištění legitimních majetkových potřeb spočívá na druhém z nich, je třeba vzít tuto skutečnost do úvahy při stanovení tzv. disparity podílů na vypořádávaném společném jmění manželů.

42. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011, nejsou-li dány důvody, které by z hlediska dobrých mravů v konkrétním případě umožňovaly učinit jiný závěr, pak skutečnost, že manžel, který opustil společnou domácnost, na péči o rodinu se nijak nepodílí a plní jen vyživovací povinnost na děti, která mu musela být uložena soudem a případně i vymáhána ve vykonávacím řízení, je – s přihlédnutím k tomu, zda poskytované výživné v individuálním případě může plně zajistit potřeby rodiny – důvodem pro snížení výše jeho podílu na vypořádávaném společném jmění. To platí i v případě, že manžel se nemůže podílet na péči o rodinu a společnou domácnost v důsledku protiprávního jednání a následného výkonu trestu odnětí svobody.

43. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4435/2014, občanský zákoník vychází z parity podílů, umožňuje však soudům vyjádřit podíly bývalých manželů i v jiném poměru. Hlediska, z nichž mají soudy při určování velikosti podílů vycházet, nevymezuje vyčerpávajícím způsobem. Je proto věcí úvahy soudů, aby na základě řádně zjištěného stavu věci v rámci vymezeném § 149 určily výši těchto podílů. Tato úvaha ovšem není libovolná, takže je třeba určení výše podílů opřít o dostatečně zjištěný skutkový stav a řádně je odůvodnit. Vždy je nutno důsledně přihlížet ke všem okolnostem konkrétního případu.

44. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, občanský zákoník pro vypořádání zaniklého společného jmění manželů stanoví pravidla, jež mají soudce vést k tomu, aby vypořádání majetkového společenství manželů bylo spravedlivé. Požadavek, aby při vypořádání bylo zohledněno nežádoucí chování některého z manželů, je též v souladu s principem dobrých mravů. Při vypořádání tak soud musí„ rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti“ (nálezy Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 643/04, a ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 262/10, uveřejněné na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz).„ [příjmení] nepřehlíží ani okolnosti rozvodu a pečlivě váží, zda při nich nevznikaly morální momenty tak silné, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby k nim nebylo při vypořádání přiměřeně přihlédnuto“ ([příjmení] J., Bezpodílové spoluvlastnictví manželů, [právnická osoba], 1993, s. 204).

45. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 262/10, zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy totiž představuje – jak již ostatně vyplývá z výše uvedeného – významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje sociálně citlivě reagovat na konkrétní sociální fakta tak, aby právo skutečně mohlo působit v souladu se spravedlnostními představami, které ve společnosti panují, a neuzavíralo se do normativní, životu odcizené věže ze slonoviny. Aplikace principu dobrých mravů tedy dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti (obdobně viz nález sp. zn. I. ÚS 643/04).

46. Předmětem vypořádání jsou nemovitosti, jejichž hodnota činí 3 250 000 Kč a tyto nemovitosti byly v souladu s návrhem obou účastníků přikázány do vlastnictví žalované.

47. Výše uvedená zákonná ustanovení a přijatá judikatura vytyčuje soubor kritérií, které je třeba vzít v úvahu při posouzení, zda jsou naplněny předpoklady pro případné stanovení nerovnosti podílů na vypořádávaném majetku. V souladu se skutkovými závěry, které mají svůj základ v provedeném dokazování, nelze konstatovat, že to byla pouze žalovaná, která by se převážně podílela na realizaci převodu nemovitosti a měla tak podstatný podíl na získání nemovitosti. Žalovaný se do roku 2008 podílel jak svojí prací, tak i finančními prostředky na zachování majetku. Manželství se potýkalo s problémy již v roce 1986, kdy manželé ukončili společné intimní soužití, a ještě předtím se žalobce dopouštěl nevěry. Žalobce opustil společnou domácnost v době, kdy byla dcera samostatná a bylo jí 38 let. Rozhodnutí, kterým by muselo být určeno výživné na manželku nebo na dceru, nebylo vydáno. Nelze učinit závěr, že by žalobce svojí vyživovací povinnost neplnil a významně by tak zasáhl do majetkové sféry rodiny. Samotná skutečnost, že byl žalobce v době trvání manželství žalované nevěrný je sice v rozporu s ustanovením § 18 zákona o rodině, nebylo však zjištěno, že by se významně promítala do majetkové sféry zákonného majetkového společenství manželů nebo do péče o rodinu.

48. Od roku 2009 do rozvodu manželství a dále se však již žalobce na udržení majetku nijak nepodílel. V domě zůstala bydlet žalovaná s dcerou, na kterých bylo, aby se společný majetek neznehodnotil. Vliv na tento stav mělo i spáchání úmyslného trestného činu žalobce proti žalované dne [datum] (trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zákona), protože po jeho spáchání se žalobce již nepodílel na péči o nemovitosti ani na chodu domácnosti. Požadavek, aby při vypořádání bylo zohledněno nežádoucí chování některého z manželů, je v souladu s principem dobrých mravů. Skutečnost, že se žalobce nepodílel na udržení nemovitostí po roce 2008 je v rozporu s § 18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a toto chování se zároveň významněji promítá do majetkové sféry zákonného majetkového společenství. Soud proto dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro odklon od rovnosti podílů a s ohledem na výše uvedené má za spravedlivé, aby podíly byly stanoveny v poměru 60: 40 ve prospěch žalované. Je-li hodnota nemovitosti, která připadne do výlučného vlastnictví žalované 3 250 000 Kč, je povinností žalované vyplatit žalobci 40 % její hodnoty, tedy 1 300 000 Kč.

49. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř., uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. Soud v tomto stanovil žalované lhůtu k zaplacení částky 1 300 000 Kč žalobci delší, a to 3 měsíce. Tato lhůta se jeví jako dostatečná pro splnění povinnosti žalované.

50. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř., měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů je procesní úspěch ve věci třeba posuzovat podle více hledisek; je třeba vzít do úvahy výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení. Je nutné přihlížet i k výši požadované a skutečně přiznané výše vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky o vyšší hodnotě) náleží do společného jmění manželů a které nikoliv. Rozhodnutí o tom, zda a nakolik byl účastník procesně úspěšný, závisí na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti. (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3730/2015). Soud má za prokázané, že manželé a později bývalí manželé o vypořádání společného jmění manželů jednali, ale bezvýsledně. Krátce před uplynutím zákonné lhůty pro soudní vypořádání podal žalobce návrh, aby soud rozhodl. Mezi účastníky nebylo sporu o základní součásti vypořádání (nemovitosti), žalobce neprokázal tvrzení, aby součástí vypořádání byla rovněž hodnota 180 000 Kč, což ovlivnilo rozsah vypořádávaných věcí. Žalobní návrh spočíval v přikázání nemovitostí a hodnoty 180 000 Kč žalované s povinností vyplatit žalobci 2 000 000 Kč a 90 000 Kč, zatímco žalovaná odmítala žalobci cokoliv na vyrovnání podílů zaplatit. Vypořádání ovlivnila cena nemovitostí určená znalcem a také posouzení, zda jsou dány důvody pro disparitu podílů. Ze všech těchto důvodu učinil soud závěr, že měli žalobce i žalovaná ve věci úspěch jen částečný a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

51. Celkem bylo na znalečném zaplaceno 7 859 Kč, z toho bylo uhrazeno na zálohách 6 000 Kč a z rozpočtových prostředků 1 859 Kč. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř., stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Podle výsledku řízení má stát právo vůči každému z účastníků na zaplacení jedné poloviny z vyplacených nákladů státem, tedy z částky 1 859 Kč. Žalobce i žalovaná jsou každý povinen zaplatit České republice, do pokladny Okresního soudu v Mostě, částku 929,50 Kč do tří od právní moci tohoto rozsudku.