39 Co 168/2022- 104

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Aleny Svátkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. Bc. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 C 42/2021-60, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně od [datum] do zaplacení, jinak se potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku rukám JUDr. Bc. [jméno] [příjmení], Ph.D., advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně od [datum] do zaplacení do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] s 8,5% p. a. úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, a dále úrokem z prodlení ve výši 8,5% p. a. z částky 35 625 od [datum] do [datum], zamítl (výrok II.). Současně vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka] k rukám JUDr. Bc. [jméno] [příjmení], Ph.D., advokáta, do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně se žalobou ze dne [datum] domáhala po žalované zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení jako odškodnění nemajetkové újmy, která jí vznikla nepřiměřenou délkou řízení v trvání 8 let v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 102/2013.

3. Žalovaná nezpochybnila, že žalobkyně u ní uplatnila předmětný nárok dne [datum] Stanoviskem ze dne [datum] konstatovala, že došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, což považovala za dostatečné. Současně vznesla námitku promlčení nároku.

4. Na základě provedeného dokazování, poté, co podrobně popsal průběh posuzovaného řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 102/2013 (bod 4., 5. odůvodnění napadeného rozhodnutí) se soud prvního stupně nejprve zabýval vznesenou námitkou promlčení s tím, že ji shledal nedůvodnou. Konstatoval v tomto směru, že řízení bylo ukončeno odmítnutím dovolání pro opožděnost dne [datum] s právní mocí dne [datum]. Žalobkyně podala žalobu u soudu již dne [datum], tedy před započetím běhu zákonné šestiměsíční lhůty ve smyslu ust. § 32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v účinném znění (dále jen„ zákon“), tedy včas.

5. S odkazem na ust. §§ 1, 5, 13 a 31a zákona, čl. 6 odst. 1 věta prvá a čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (zák. č. 209/1992 Sb.), jakož i podrobně citovanou judikaturu, dospěl soud prvního stupně k závěru, že délku namítaného řízení je třeba posoudit již jako nepřiměřenou. Vycházel přitom z celkové délky řízení 8 let a 11 měsíců. K určení počátku řízení podotkl, že z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, se podává, že:„ tzv. kompenzační řízení je zahájeno dnem, kdy žalobce uplatnil svůj nárok na odškodnění u příslušného úřadu, neboť předběžné uplatnění nároku podle ust. § 14 zákona je obligatorní zákonnou podmínkou pro případné uplatnění práva u soudu (viz ust. § 14 odst. 3 ve spojení s ust. § 15 odst. 2 zákona). Rovněž tak ESLP v rozsudku [příjmení] proti Spojenému království ze dne [datum], stížnost [číslo], bod 32, dospěl k závěru, že rozhodný počátek řízení může předcházet počátku posuzovaného řízení určeného podle procesních předpisů. V České republice uplatnění nároku u příslušného orgánu podle ust. § 14 a násl. zákona nemá podobu správního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 258/2015) uplatnění nároku u příslušného orgánu má podobu„ vyjednávání“ mezi poškozeným a státem. Soud prvního stupně tak dovodil, že počátek kompenzačního řízení bylo třeba stanovit ke dni [datum], když žalobkyně uplatnila nárok na poskytnutí zadostiučinění u žalované, a konec ke dni [datum], tj. dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo dovolání žalobkyně odmítnuto pro opožděnost. S ohledem na celkovou délku řízení přesahující 8 let dospěl k závěru, že délka posuzovaného řízení je již nepřiměřená, odůvodňující finanční odškodnění ve smyslu ust. § 13 odst. 1 ust. § 31a zákona, když konstatované porušení je nedostatečné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 958/2009).

6. S odkazem na judikaturu shrnul, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi [částka] až [částka] za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. V posuzované věci, při délce trvání řízení 8 let a 11 měsíců, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyni náleží základní částka ve výši [částka] za rok, při krácení za první dva roky s tím, že každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání není příliš závažná. Tuto částku při dolní hranici rozpětí zvolil s odkazem na Stanovisko, když délka řízení nepřesáhla dobu 10 let, přičemž ji vypočetl částkou [částka].

7. V rámci hodnocení kritérií dle ust. § 31a odst. 3 zákona soud prvního stupně uvedl, že řízení bylo složité zejména po právní stránce, věc byla odchylně řešena Nejvyšším soudem ČR, a proto snížil základní částku o 30%. Dále snížil základní částku o dalších 10% z důvodu procesní složitosti, kdy bylo třeba zejména zajistit opatrovnický spis, jehož zapůjčení nebylo jednoduché. Konečně ponížil základní částku o 30% z důvodu stupňů soudní soustavy, když meritorně byla věc řešena dvakrát soudem prvního i druhého stupně, jedenkrát soudem dovolacím.

8. Pokud se jedná o kritérium významu řízení pro žalobkyni, soud prvního stupně základní částku nesnižoval ani nezvyšoval, kdy v této souvislosti dovodil, že posuzovaná věc nepatří mezi řízení, která mají pro účastníky řízení větší význam, než řízení jiná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Stejně postupoval i při hodnocení kritéria jednání poškozené, když opětovně s odkazem na podrobně citovanou judikaturu uzavřel, že žalobkyně se na délce řízení ve smyslu nečinnosti či obstrukcí nepodílela, včas na výzvy soudu reagovala s tím, že jí nelze upírat uplatnění jejích procesních práv. V rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci přisvědčil soud prvního stupně žalované, že soudy postupovaly v řízení plynule bez jednotlivých ničím neodůvodněných průtahů, a proto jeho hodnocení taktéž nezakládá navýšení ani snížení hodnoty odškodnění.

9. Po zhodnocení veškerých kritérií soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni náleží odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši [částka] (základní částka [částka] ponížená o 30% z důvodu stupňů soudní soustavy, o 30% pro právní složitost věci a o 10% pro procesní složitost věci). Úroky z prodlení soud prvního stupně přiznal žalobkyni v zákonné výši 8,5% p. a. ode dne [datum] ve smyslu ust. § 1968 o. z. V této souvislosti konstatoval, že žalovaná neplnila v šestiměsíční lhůtě, kterou jí ukládá ust. § 15 zákona k projednání nároku. Konec šestiměsíční lhůty žalované k projednání nároku připadl na sobotu [datum], kdy tak proto posledním dnem lhůty bylo pondělí [datum], když ode dne následujícího byly úroky přiznány.

10. Ve zbývajícím rozsahu žalobu soud prvního stupně jako nedůvodnou zamítl.

11. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., kdy výše plnění závisela na úvaze soudu, přičemž žalobkyni vůči žalované přiznal částku [částka].

12. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, které směřovalo do výroku II. Vytýkala soudu prvního stupně, že nesprávně určil základní částku za celkovou dobu řízení. Po zvážení všech kritérií a skutečnosti, že se jednalo o odškodňovací řízení za průtahy, měl přistoupit k určení vyšší základní částky. Současně nesprávně posoudil kritéria přiměřenosti délky řízení, což se promítlo v razantním snížení základní částky. Poté, co rekapituloval závěry soudu prvního stupně, zdůraznil, že ESLP považuje obecně za nežádoucí, když řízení týkající se odškodnění za průtahy v odškodňovacím řízení dosahují nepřiměřených délek. Řízení v případě žalobkyně bylo sice řešeno před třemi stupni soudní soustavy, to však samo o sobě nemůže ospravedlňovat skutečnost, že řízení bylo v celku 4x delší, než je obecně přiměřená délka dle rozsudku ESLP ze dne [datum], č. stížnosti [číslo], ve věci [příjmení] proti České republice, ze kterého vyplynulo, že kompenzační řízení probíhající na dvou stupních soudní soustavy by zásadně nemělo trvat déle než dva roky. Nepovažovala dále za správné, že obecné soudy často přiznávají základní částku v minimální výši [částka] strojově na všechny případy, bez posouzení konkrétních okolností případu. V tomto směru shrnula, že vzhledem k tomu, že se jednalo o řízení týkající se„ průtahů na druhou“ měla by jí být přiznána částka vyšší nebo alespoň ve výši [částka] za rok řízení. Nezpochybnila, že řízení bylo právně i skutkově více složité než průměrná řízení podobného typu a bylo řešeno před více soudními instancemi, včetně Nejvyššího soudu ČR. Nebylo však složité tak extrémně, aby odůvodňovalo snížení základní částky v součtu o 70%. Pokud se jedná o právní složitost, neshledala za adekvátní snížení základní částky o 30% z důvodu, že věc byla odchylně řešena Nejvyšším soudem ČR. Taktéž počet instancí neodůvodňuje snížení o dalších 30%, když důvodem byl nesprávný názor soudu prvního stupně a odvolacího soudu, který musel být korigován. K procesní složitosti uvedla, že skutečnost, že si soud musí pro rozhodování zajistit spis, je samozřejmostí a nelze ji klást k její tíži. Zdůraznila, že maximální přípustné snížení částky s ohledem na jedno kritérium (nikoliv subkritérium) činí dle judikatury 50% (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4256/2009). Soud prvního stupně konstatoval, že význam předmětu řízení nemohl být nepatrný, vzal za prokázané některé individuální dopady do osobnostní sféry, tyto skutečnosti však nijak nereflektoval v procentní modifikaci základní částky. Podle jejího názoru měl soud prvního stupně základní částku s ohledem na toto kritérium významu řízení pro její osobu zvýšit například alespoň o 5%, když s ohledem na tak marginální skutečnost, jako je opatření spisu, snížil zadostiučinění o 10%. Uvedla dále, že kritérium postupu orgánů veřejné moci je pro posouzení přiměřenosti délky řízení zásadním. Pokud bylo řízení shledáno nepřiměřeně dlouhým, bylo na místě vycházet z toho, že přístup soudu v posuzovaném řízení byl alespoň do určité míry nesprávný. Soud prvního stupně vůbec nezohlednil, že na délce řízení se podílely zejména obecné soudy, jelikož rozhodovaly na základě nesprávného právního závěru ve věci (nesprávný byl závěr o neexistenci nesprávného úředního postupu). Kvůli tomu musela být jejich rozhodnutí zrušena na základě dovolání. Obecné soudy totiž byly toho názoru, že jí nemohla vzniknout nemajetková újma, jelikož si ji neuvědomovala s ohledem na svoji duševní poruchu. Takový právní názor byl již tehdy zřejmě nesprávný, když ESLP v případech, kdy si žalobce průběh řízení neuvědomuje, přiměřené zadostiučinění přiznával (viz rozsudek ESLP ze dne [datum], č. stížnosti [číslo], ve věci [příjmení] proti Chorvatsku; újma vznikla účastnici řízení o určení otcovství, která měla tehdy pouze pět let). Soud prvního stupně rovněž nezohlednil, že ve věci musel být po rozhodnutí Nejvyšším soudem ČR vydán doplňující rozsudek, což zapříčinilo například problémy s předáváním spisu. Kdyby soud prvního stupně postupoval správně a rozhodl by o celém nároku ihned v září [rok] po vrácení věci, tento průtah by nevznikl. V závěru dovozovala, že přiměřené zadostiučinění tak není v souladu s požadavky judikatury ESLP, a tudíž ani s požadavky čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Navrhovala, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhoví.

13. Včasným odvoláním napadla rozsudek soudu prvního stupně i žalovaná, přičemž její odvolání směřovalo proti výroku I. a III. Rekapitulovala předně, že ve svém stanovisku ze dne [datum] konstatovala, že došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, kdy toto konstatování považovala ve smyslu ust. § 31a zákona za dostatečné. Závěry soudu prvního stupně, kdy uzavřel, že v posuzované věci je na místě již poskytnutí zadostiučinění v penězích, považovala za nesprávné. Poukázala, že soud prvního stupně dostatečně nepřihlédl při stanovení významu řízení pro žalobkyni jakožto poškozené v namítaném řízení ke skutečnosti, že dané řízení se týkalo nároku na nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup a rovněž tedy představovalo odškodňovací řízení ve smyslu zákona. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2577/14, ze kterého se podává, že:„ I když není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy, je třeba se stavět k nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení“. Podotkla, že soud prvního stupně se s tímto argumentem nikterak nevypořádal s tím, že podle jejího názoru právě skutečnost, tj. existence druhého odškodňovacího řízení v řadě, je způsobilá založit závěr, že význam předmětu řízení pro žalobkyni byl pouze nepatrný. Dále uvedla, že poškozená v namítaném řízení opakovaně podávala opravné prostředky, stejně tak byla soudem opětovně vyzývána k doplnění žaloby, kdy tyto skutečnosti se pochopitelně negativně podepsaly na celkové délce řízení. Zdůraznila, že stát nemůže být činěn odpovědným za průtahy, které vznikly v důsledku nutností vypořádat se s těmito návrhy (srov. rozsudek ESLP ve věci [příjmení] proti České republice ze dne [datum]). Uzavřela, že je zřejmé, že došlo k naplnění předpokladů k tomu, aby nemajetková újma za nesprávný úřední postup byla odčiněna pouhým konstatováním porušení práva, což soud prvního stupně v daném rozhodnutí nerespektoval. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žaloba se vůči ní zamítá v plném rozsahu a přiznal jí náhradu nákladů řízení, případně aby jej v napadené části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

14. Žalobkyně se k odvolání žalované vyjádřila s tím, že peněžní forma zadostiučinění je v oblasti odškodňování nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení formou výchozí. Nejvyšší soud v tomto vychází z judikatury ESLP, který nepřiznává zadostiučinění v penězích jen zcela výjimečně. V jejím případě však tyto výjimečné okolnosti nejsou dány. Podle jejího názoru rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2577/14, není na věc přiléhavé a nemůže odůvodňovat údajný nepatrný význam předmětu řízení a v důsledku toho nepřiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích. V jejím případě se nejednalo o tzv.„ průtahy na druhou“. V řízení sice došlo k nesprávnému úřednímu postupu, ovšem nikoliv ve formě nepřiměřené délky řízení (či„ průtahů“), ovšem v jiné formě. V původním řízení byl nesprávný úřední postup Nejvyšším soudem shledán mimo jiné v podobě toho, že obecné soudy nepodaly podnět k zahájení řízení o omezení svéprávnosti její osoby. V nynějším řízení byl shledán nesprávný úřední postup, a to v podobě nepřiměřené délky řízení, nejen jí samotnou, ale soudem prvního stupně. Důvodem pro shledání sníženého významu by bylo, kdyby byla kverulantkou nebo osobou, která by účelově zneužívala těchto typů řízení, což nedělá. Nastíněný názor Ústavního soudu není současně právně závazný, neboť byl poskytnut usnesením. Nesouhlasila současně s tvrzením žalované, že délka řízení byla způsobena v nezanedbatelné míře jejím chováním. Na délce řízení se sice podílela, což uznala již v žalobě, ovšem ve výsledku to bylo pouze minimálně. Opětovně uvedla, že to byly právě soudy, které se na délce řízení podílely nejcitelnější měrou. Soud prvního a druhého stupně rozhodoval na základně nesprávného právního názoru na věc, což lze klást k tíži státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1637/2009). Shrnula, že se na délce řízení významnou měrou nepodílela, a pokud tak činila podáváním opravných prostředků, nelze jí to klást k tíži.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaných odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

16. Podle ust. § 1 zák. č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

17. Podle ust. § 5 písm. b) zák. č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

18. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., je nesprávným úředním postupem také porušení povinnosti učinit úkon anebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ve smyslu ust. § 13 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

19. Podle ust. § 31a zák. č. 82/1998 Sb., bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

20. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle ust. § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo podle ust. § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

21. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

22. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy. Vždy je ale třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

23. Odvolací soud, vycházejíc ze skutkového stavu podrobně zjištěného soudem prvního stupně, předně uvádí, že soud prvního stupně správně vymezil počátek rozhodné doby řízení, a to od žalobkyní uplatněného nároku na poskytnutí zadostiučinění u žalované, dne [datum], a stanovil správně i její konec dnem [datum], tj. den právní moci rozhodnutí, kterým bylo dovolání žalobkyně odmítnuto pro opožděnost. V konkrétním případě tak řízení trvalo cca 8 let a 11 měsíců.

24. Odvolací soud s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem věci dospěl k závěru, že názor soudu prvního stupně ohledně poskytnutí finančního, tj. peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou posuzovaného řízení je zcela opodstatněný, neboť morální satisfakce v podobě konstatování porušení práva či případné omluvy je zcela nedostačující. Jinými slovy řečeno, k nesprávnému úřednímu postupu došlo, neboť délka řízení byla nepřiměřená. V této souvislosti nelze přisvědčit námitce žalované, že se v dané věci jednalo o odškodňovací řízení„ na druhou“, když v namítaném řízení sice byl konstatován nesprávný úřední postup v původním řízení, avšak stručně vyjádřeno z důvodu nepodání podnětu k zahájení řízení o omezení svéprávnosti žalobkyně.

25. Lze tak shrnout, že v dané věci došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť délka řízení není vzhledem k okolnostem případu tak, jak vyplývá ze skutkových zjištění, již přiměřená. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu a žalobkyni tudíž vznikla nemajetková újma (jde o vyvratitelnou právní domněnku, porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy na straně žalobkyně).

26. Odvolací soud na základě kritérií stanovených ust. § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., shledává přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobkyně, vzniklou porušením jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, částkou vypočtenou dle„ rovnice“: [částka] za osm let řízení a [částka] za dalších jedenáct měsíců řízení. Odvolací soud zastal názor, že je na místě stanovit roční sazbu v základní částce [částka] za každý rok řízení, za první dva roky řízení sníženou o 50%. Jakkoliv i odvolací soud dospěl k závěru o nepřiměřenosti délky řízení, neshledal důvody, které by svědčily pro stanovení vyšší roční sazby. I odvolacímu soudu se jeví roční sazba [částka] za rok řízení adekvátní vzhledem k délce řízení, která již sice přesáhla dobu přiměřenou, nikoliv však extrémně.

27. V kontextu s uvedeným odvolací soud současně shledal důvod ke snížení vypočtené základní částky zadostiučinění ve výši [částka], jakkoliv k této celkové modifikaci základní částky zadostiučinění nedospěl po zcela shodném procentuálním hodnocení kritérií tak, jak to učinil soud prvního stupně.

28. Soud prvního stupně z důvodu právní a procesní složitosti, jakož i skutečnosti, že věc byla projednávána na třech stupních soudní soustavy, ponížil základní částku o 70%, kdy toto ponížení je ze strany odvolacího soudu neakceptovatelné. Výše odškodnění nemajetkové újmy není stanovena pevnými částkami a je přenecháno na úvaze soudu, aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený okolnostem případu. Právní úprava kromě vymezení kritérií, k nimž je třeba přihlížet, postrádá vodítko, jak jednotlivá kritéria i jejich vzájemnou kombinaci finančně ocenit. Základní částku je možno zvýšit či snížit zpravidla až o 40% a v případě kritéria významu předmětu řízení pro účastníka až o 50% (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4256/2009). Počet soudních instancí sice jako kritérium může být zohledněno samostatně, přesto se však nelze ztotožnit, že lze snížit z tohoto důvodu základní částku o 30%, stejně tak hodnotit vyžádání opatrovnického spisu, byť jakkoliv komplikované, celkem 10% této částky.

29. Žalobkyně nikterak nezpochybňovala, že věc nebyla po právní stránce jednoduchá, přičemž sama v žalobě souhlasila, že se na délce řízení, byť minimálně, podílela (viz níže). Za těchto okolností odvolací soud dospěl k závěru, že ponížení základní částky, co do kritéria složitosti řízení, lze shledat za opodstatněné ve výši 20% v souvislosti s právní složitostí, a ve výši 20% z důvodu počtu stupňů soudní soustavy, když věc byla meritorně řešena dvakrát soudem prvního i druhého stupně a jedenkrát soudem dovolacím. Odvolací soud přisvědčil přiléhavému odkazu soudu prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1112/2011), ze kterého se mj. podává, že:„ řízení na více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí“.

30. Ohledně procesní složitosti spočívající v zapůjčení opatrovnického spisu z původního řízení nelze než uzavřít, že, s ohledem na standardní praxi soudů v tomto směru, nelze přičítat tento nezbytný postup k tíži žalobkyně. I v tomto směru se tak odvolací soud se závěry soudu prvního stupně o snížení základní částky o 10% rozešel.

31. Pokud se pak jedná o další kritéria hodnocená soudem prvního stupně, ani odvolací soud neshledal, že by bylo namístě jakkoliv je modifikovat, resp. navyšovat či snižovat. Přesto, že se v rámci významu posuzovaného řízení pro žalobkyni jedná o hledisko druhově nejzásadnější, nelze než v tomto směru odkázat na závěry soudu prvního stupně, se kterými se odvolací soud v zásadě ztotožnil. Za situace, kdy ani žalobkyně nezpochybňovala judikaturu v tomto směru ustálenou, nelze než konstatovat, že, bez ohledu na další okolnosti, se v daném případě nejedná o druh řízení pro účastníka představující větší význam. Za těchto okolností odvolací soud dovodil význam řízení pro žalobkyni standardní, a v uvedeném směru základní částku neupravoval.

32. Přesto, že žalobkyně sama uvedla, že se byť minimálně na délce řízení podílela, nebylo lze uzavřít, že by její chování bylo obstrukční s tím, že upírat jí uplatnění procesních práv skutečně nelze. Naproti tomu nelze nezohlednit její žádosti o odročení jednání, prodlužování lhůt, doplňování skutkových tvrzení a další, kdy již z logiky věci je řešení takových úkonů spojeno s prodloužením, jinými slovy řečeno, takové skutečnosti se na samotné délce řízení odrazí. Ani v tomto směru však odvolací soud neshledal důvodnost pro ponížení či zvýšení základní částky.

33. Konečně, co se týká postupu orgánů veřejné moci (soudů), odvolací soud seznal, že samy o sobě jednotlivé úkony soudů byly činěny průběžně, plynule a pokud došlo z podnětu dovolacího soudu k vrácení věci bez věcného vyřízení k vydání doplňujícího rozsudku, lze ojedinělý průtah tolerovat, když v průběhu řízení nedošlo k situaci, že by nebyl respektován dříve vyslovený právní názor. Doba trvání (prodloužení) řízení v důsledku těchto okolností nebyla nijak extrémní, odvolací soud proto dospěl k závěru, že je dostatečně zohledněna již v samotné základní částce, k jejíž modifikaci z těchto důvodů proto není namístě přistoupit.

34. Odvolací soud po zhodnocení demonstrativně vymezených kritériích ust. § 31a zák. č. 82/1998 Sb., dospěl k závěru, že po snížení základní částky [částka] o 40% na částku [částka] je namístě rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé ve smyslu ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdit; ve výroku II. o věci samé jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] s konkretizovaným příslušenstvím, a to v souladu s ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. a ve zbývajícím rozsahu jej podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

35. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy osobu stupňů je odůvodněn ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla co do nároku odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení úspěšná. [příjmení] [částka] je představována soudním poplatkem ze žaloby ve výši [částka], odměnou za právní zastoupení za sedm úkonů právní služby po [částka] ve smyslu ust. §§ 7, 9 odst. 4 písm. a), 11 odst. 1 písm. a), d), g) a k) vyhl. č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, vyjádření ze dne [datum], účast na jednání [datum], odvolání, vyjádření k odvolání, účast na jednání dne [datum]), sedmi režijními paušály po [částka] (7 x [částka]) podle ust. § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. Kromě tohoto vznikly zástupci žalobkyně při zastupování výdaje na cestovné a s tím související promeškaný čas. Před soudem prvního stupně se jednalo o náhradu ve výši [částka] za cestu ze sídla zástupce do místa jednání soudu a zpět vlakem, promeškaný čas v celkové částce [částka] (17 x hodin – za jednu cestu). V případě jednání u odvolacího soudu dne [datum] použil zástupce žalobkyně osobní automobil s průměrnou spotřebou nafty 5,7 l / 100 km, kdy částka [částka] byla vypočtena dle ust. § 157 odst. 4 písm. b), dle ust. § 158 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce ve spojení s ust. § 1, § 4 vyhlášky č. 116/2022 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad (sazba základní náhrady [částka]) s tím, že odvolací soud vycházel z trasy sídla zástupce žalobkyně [příjmení] do místa jednání soudu [obec] a zpět, tj. 420 km. Náhrada za promeškaný čas činila ve smyslu ust. § 14 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. celkem 11 x hodin, tj. [částka]. Celková částka, vyjma soudního poplatku, pak byla navýšena o 21% DPH ve výši [částka], jejíž je zástupce žalobkyně plátcem.

Poučení