39 Co 182/2025 - 139

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D., ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO: [IČO] sídlem [adresa] jednající [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 10 000 000 Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. února 2025, č. j. 48 C 184/2023-122, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 10 000 000 Kč (výrok I.). Současně vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.)

2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce se žalobou ze dne 28. 8. 2023 domáhal po žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 10 000 000 Kč z titulu nemajetkové újmy jemu způsobené nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Okresním soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Tvrdil, že se jednalo o řízení ve věcech péče o nezletilé, v němž se matka domáhala svěření nezletilých do své výlučné péče a stanovení výživného otci, tj. jeho osobě. Řízení bylo zahájeno dne 21. 12. 2018 a podle jeho názoru bylo skončeno dne 9. 1. 2023, kdy obdržel vyrozumění od ESLP o nepřijatelnosti stížnosti. Teprve od tohoto počala běžet 6měsíční promlčecí lhůta. Uvedl, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a v souvislosti s tím mu vznikla nemajetková újma. Nárok u žalované předběžně uplatnil dne 6. 2. 2023, přičemž žalovaná nárok žalobce projednala stanoviskem ze dne 25. 5. 2023, v němž namítla promlčení nároku.

3. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že žalobce u ní nárok v žalované výši uplatnil dne 6. 2. 2023, přičemž předběžné projednání ukončila stanoviskem ze dne 25. 5. 2023. Po stručné rekapitulaci posuzovaného řízení poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2106/2023, z něhož vyplývá, že do délky řízení se nezapočítává délka řízení před ESLP. Namítla promlčení uplatněného nároku s odůvodněním, že řízení na národní úrovni, za které je odpovědná, skončilo odmítnutím ústavní stížnosti Ústavním soudem dne 16. 6. 2022.

4. Soud prvního stupně předně konstatoval, že v souladu se závěry vyjádřenými ve stanovisku bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne[Anonymizováno]26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, publikovaném pod č. 29/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k nimž se aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu nadále hlásí (z recentní judikatury srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3497/2020) je třeba primárně posuzovat důvodnost námitky promlčení, neboť je-li nárok promlčen, nelze žalobci právo přiznat a pozbývá smyslu zabývat se předpoklady odpovědnosti státu za škodu.

5. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování, nesporných tvrzení účastníků, s odkazem na příslušná zákonná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., vyšel ze zjištění, že posledním rozhodnutím na národní úrovni v posuzovaném řízení bylo usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2022, které bylo žalobci doručeno dne 28. 6. 2022. Nárok u žalované žalobce uplatnil dne 6. 2. 2023. Nárok žalobce žalovaná projednala stanoviskem ze dne 22. 5. 2023, v němž namítla promlčení nároku, pročež jej odmítla. Žaloba soudu došla dne 28. 8. 2023.

6. Rozhodnou otázkou pak v posuzované věci bylo, zda je nárok žalobce promlčen, resp. kdy započala běžet 6 měsíční promlčecí lhůta k uplatnění nároku u žalované, potažmo u soudu.

7. V tomto kontextu soud prvního stupně uvedl, že judikatura je ustálena v závěru, že co se týče skončení řízení ve smyslu ust. § 32 odst. 3 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb., je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (srov. stanovisko NS ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dále rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, sp. zn. 30 Cdo 1508/2011). Do celkové délky řízení však nelze započíst délku řízení před ESLP, neboť tuto nemohou vnitrostátní soudy žádným způsobem ovlivnit, nejedná se o soudní orgán vykonávající státní moc v České republice, ale o orgán mezinárodní (srov. rozsudek NS ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, či usnesení NS sp. zn. 30 Cdo 5389/2015). Konec řízení se určuje dnem právní moci usnesení Ústavního soudu (k určení konce řízení srov. stanovisko NS ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod III. 2 a rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 982/2010 či usnesení NS sp. zn. 30 Cdo 5389/2015). V nedávném rozhodnutí NS ze dne 3. 10. 2023, sp.zn. 30 Cdo 2106/2023, na které případně odkazovala žalovaná, dovolací soud dospěl k závěru, že řízení před českými soudy je pro účely posouzení přiměřenosti jeho délky podle ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb. uzavřeno nejpozději rozhodnutím o odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti vůči rozhodnutí, jímž se toto řízení končí. Pozdější řízení před Evropským soudem pro lidská práva za žádných okolností není jeho součástí. K pokračování řízení před českými soudy dojde jen v případě, že Ústavní soud povolil obnovu řízení o odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti podle ust. § 119 zákona o Ústavním soudu.

8. Soud prvního stupně shrnul, že řízení, jehož nepřiměřená délka je namítána, skončilo dne 28. 6. 2022, kdy bylo tehdejšímu zástupci žalobce doručeno usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. [spisová značka], o odmítnutí ústavní stížnosti. Tímto dnem počala běžet 6měsíční promlčecí lhůta k uplatnění nároku u žalované. Poslední den k uplatnění nároku u žalované, potažmo u soudu byl den 28. 12. 2022. Nárok byl podle shodných tvrzení účastníků u žalované uplatněn dne 6. 2. 2023, tedy v době, kdy byl již promlčen a námitka žalované ohledně promlčení nároku žalobce je tak důvodná.

9. Současně pak soud prvního stupně neshledal, že by námitka promlčení vznesená žalovanou byla v rozporu s dobrými mravy. Nezpochybnil, že šestiměsíční promlčecí lhůta stanovená v ust. § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je v kontextu právního řádu poměrně přísná. Uvedenou právní úpravu, jak byla zákonodárcem stanovena, je však soud povinen respektovat. Současně je však třeba velmi pečlivě a s uvážením všech okolností dané věci, a to včetně krátkosti uvedené promlčecí lhůty zvažovat, zda nejsou dány výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy (srov. k tomu nález Ústavního soudu ze 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/2015). Obecně platí, že námitka promlčení by byla v rozporu s dobrými mravy zejména tehdy, pokud by její uplatnění bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek NS z 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 či usnesení NS z 19. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1367/2017). V tomto směru by přitom bylo namístě námitku promlčení považovat za rozpornou s dobrými mravy tehdy, jestliže by závěr o promlčení nároku znamenal, že žalobce vůbec neměl možnost svůj nárok na odškodnění vůči státu uplatnit a bylo by mu tak znemožněno naplnit ústavní právo na odškodnění vůči státu zaručené článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu z 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 5321/16, nález Ústavního soudu z 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/2017 či nález Ústavního soudu z 25. 7. 2017, sp. zn. I ÚS 2330/2016, či z recentní judikatury srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3429/22).

10. S ohledem na uvedené soud prvního stupně dovodil, že o takovou situaci se však v projednávané věci nejedná. Žalobce byl jak v samotném řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem, kterému bylo usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti doručeno. Rozpornou s dobrými mravy by tak mohla být situace, kdy by se poškozený o nabytí právní moci usnesení Ústavního soudu dozvěděl až v době, kdy by již nárok reálně uplatnit nemohl. Žalobci však v rozhodné době nic nebránilo v uplatnění jeho nároku vůči státu u žalované, potažmo u soudu a žalobce tak neměl neotálet s podáním žaloby, resp. s uplatněním nároku u žalované. Nic na tom nemůže změnit případně chybný úsudek žalobce o tom, od kdy počátek promlčecí doby počíná a že se do něj řízení před ESLP nezapočítává, a to ani z hlediska jeho celkové délky ani z hlediska okamžiku jeho skončení pro účely uplatnění nároku z tvrzené nepřiměřené délky. Soud prvního stupně proto neshledal žádný důvod, pro který by vznesená námitka promlčení měla být rozporná s dobrými mravy a jelikož je nárok žalobce v celém rozsahu promlčen, žalobu jako nedůvodnou bez dalšího zamítl, a to včetně požadovaného příslušenství.

11. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalovaná byla ve věci zcela úspěšná.

12. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Poté, co rekapituloval průběh posuzovaného řízení namítal, že nárok na náhradu nemajetkové újmy, který uplatnil u žalované, jako pasivně legitimovaného subjektu, ve smyslu ust. § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., není promlčen a je důvodný. Soud prvního stupně pochybil, pokud při projednávání věci vedl dokazování pouze v zúženém rozsahu stran námitky promlčení vznesené žalovanou a nikoli i ve věci samé. Nadto považoval názor soudu prvního stupně stran vyhodnocení počátku běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za chybný. Podotkl, že zákonodárce totiž stanovil, že subjektivní lhůta k uplatnění nároku nesmí skončit dřív, než za 6 měsíců od posledního rozhodnutí ve věci, vymezuje tedy promlčecí dobu tak, že může skončit i později, pokud poškozený využil další opravné prostředky k nápravě protiprávního stavu nebo neměl vědomost o vzniklé nemajetkové újmě a její vznik zjistil až později. Pokud by totiž zákonodárce zamýšlel stanovit fixní lhůtu ode dne právní moci posledního rozhodnutí ve věci samé k uplatnění tohoto nároku, musel by tento záměr být vyjádřen v ust. § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. zcela jinak. Nedošlo tedy k nápravě protiprávního stavu a bylo najisto postaveno, že ke vzniku nemajetkové újmy došlo. Uvedl dále, že právě tato situace nastala v případě uplatněného nároku z jeho strany, když využil svého práva podat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, a to v řádné 4měsíční lhůtě ode dne doručení usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. [spisová značka]. O této evropské stížnosti pak bylo rozhodnuto soudem dne 22. 12. 2022 s tím, že rozhodnutí převzal 9. 1. 2023. Zdůraznil, že v této stížnosti podané k ESLP, uplatnil práva z důvodů nesprávného úředního postupu Okresního soudu v [adresa] a Krajského soudu v [adresa] pobočka [adresa], a rovněž z důvodů nepřiměřené délky řízení, a to ve věci, v níž se rozhodovalo o rodičovských právech a povinnostech k nezletilým dětem, proti České republice právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích, a to ve výši 10 000 000 Kč. Nezpochybnil, že při posuzování délky řízení z hlediska nesprávného úředního postupu nelze do délky řízení započíst i řízení před ESLP, neboť tuto délku řízení nelze ze strany vnitrostátních soudů ovlivnit. Nesouhlasil však se stanoviskem soudu prvního stupně, že právě z této skutečnosti vyplývá běh promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy a nedochází k jejímu přerušení ani stavění. Dovozoval, že je zřejmé, že pokud je uplatněn nárok před mezinárodním orgánem, pak je třeba vyčkat jeho rozhodnutí a po tuto dobu neběží lhůty k uplatnění nároku před orgánem vnitrostátním. Skutečnost, že rozhodovací praxe soudů v tomto směru není jednotná potvrzuje i srovnatelné rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 25. 11. 2024, č. j. [spisová značka] ze dne 25. 11. 2024. V konečném důsledku navrhoval, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

13. Žalovaná se k odvolání žalobce písemně nevyjádřila.

14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

15. Odvolací soud v daném případě seznal, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění, a takto zjištěný skutkový stav posoudil věcně správně i po stránce právní s uvedením pro věc přiléhavých ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení a zadostiučinění za nemajetkovou újmu.

16. Ohledně požadavku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 10 000 000 Kč z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že nárok žalobce je promlčen. Závěry soudu prvního stupně v tomto směru byly jednoznačně adekvátní i s odkazem na přiléhavě citovanou ustálenou judikaturu, kdy v podrobnostech lze pro stručnost odkázat na napadené rozhodnutí. Lze konstatovat, že námitky žalobce obsažené v odvolání byly shodné s argumentací prezentovanou před soudem prvního stupně. Odvolací soud je neshledal opodstatněnými, neboť soud prvního stupně se s nimi dostatečně vypořádal, kdy nebyly shledány důvody, pro které by bylo namístě se od věcné správnosti jeho rozhodnutí odchýlit.

17. Na tomto místě tak lze pouze zrekapitulovat, že řízení o úpravě poměrů a styku k nezletilým bylo zahájeno dne 21. 12. 2018 pod sp. zn. [spisová značka] u Okresního soudu v [adresa]. K odvolání otce (žalobce) bylo rozhodováno Krajským soudem v [adresa], pobočka [adresa], rozsudkem ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. [spisová značka], který nabyl právní moci dne 23. 3. 2022. Ústavní stížnost otce (žalobce) jako zjevně neopodstatněná byla odmítnuta usnesením ze dne 16. 6. 2022. sp. zn. [spisová značka]. Posledně zmiňované rozhodnutí bylo zástupkyni otce (žalobce) [tituly před jménem] [jméno FO] doručeno dne 28. 6. 2022. Vzhledem k tomu, že byly vyčerpány veškeré vnitrostátní prostředky k uplatnění a hájení práva rodiče, podal otec (žalobce) stížnost v řádné 4měsíční lhůtě k Evropskému soudu pro lidská práva. Dne 9. 1. 2023 obdržel vyrozumění o nepřijatelnosti stížnosti č. [číslo] když ve věci bylo rozhodnuto dne 15. 12. 2022.

18. Stranami nebylo nikterak sporováno, že žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 6. 2. 2023, která jej projednala stanoviskem ze dne 22. 5. 2023 negativně s ohledem na promlčení nátoku. Žaloba byla u soudu prvního stupně podána žalobcem dne 28. 2. 2023. Přesto žalobce namítal, a stěžejní odvolací námitkou bylo, že teprve doručením o nepřijatelnosti stížnosti ze dne 15. 12. 2022 počala běžet lhůta k uplatnění případného nároku dle zákona č. 82/1998 Sb.

19. Odvolací soud v posuzovaném případě uzavřel, že nárok uplatněný u žalované dne 6. 2. 2023 (u soudu dne 28. 2. 2023) byl již promlčen. Lze shrnout, že délka řízení před Evropským soudem pro lidská práva se nezapočítává do celkové délky kompenzačního řízení, které probíhá na vnitrostátní úrovni na základě zákona č. 82/1998 Sb. Tzv. kompenzační řízení je zahájeno dnem, kdy žalobce uplatnil svůj nárok na odškodnění u příslušného úřadu, neboť předběžné uplatnění nároku podle ust. § 14 OdpŠk je obligatorní zákonnou podmínkou pro případné uplatnění práva u soudu (viz § 14 odst. 3 OdpŠk ve spojení s § 15 odst. 2 OdpŠk). Na mimosoudní projednání nároku pak navazuje řízení soudní, které může probíhat na všech stupních soudní soustavy, případně i před Ústavním soudem. K tomu je možné dodat, že řízení o ústavní stížnosti je třeba pro účely aplikace zákona č. 82/1998 Sb. považovat za integrální součást řízení před soudy, neboť při úvaze o přiměřenosti doby řízení, jakož i při stanovení celkové výše přiměřeného zadostiučinění, je třeba vycházet z celkové doby řízení. Do délky kompenzačního řízení však nelze započíst délku řízení před ESLP, neboť tuto nemohou vnitrostátní soudy žádným způsobem ovlivnit, nejedná se o soudní orgán vykonávající státní moc v České republice, ale o orgán mezinárodní. Promlčecí lhůta, jako v tomto případě, začíná běžet od ukončení řízení před Ústavním soudem, nikoli až od ukončení řízení před ESLP, neboť řízení před ESLP nelze považovat za pokračování řízení před národními soudy. Posuzované řízení tak skončilo rozhodnutím Ústavního soudu dne 28. 6. 2022. Pokud žalobce uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy dne 6. 2. 2023, učinil tak po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty.

20. Podle ust. § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniku nemajetkové újmy, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle ust. § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo podle ust. § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Podle ust. § 35 zákona promlčecí lhůta neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

21. Odvolací soud se jednoznačně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který se neodchýlil od ustálené, podrobně zmiňované judikatury, když lze v reakci na odvolací námitky odkázat na přiléhavý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2106/2023, ze kterého se mj. podává, že: „Při řešení předmětné právní otázky je dovolací soud povinen vyjít z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 1154/20, neboť je jím vázán. V předmětném nálezu Ústavní soud zdůraznil, že do celkové délky původního řízení pro účely odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup, který by ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny a § 13 OdpŠk mohla jeho nepřiměřená délka představovat, nelze zahrnout i dobu, po kterou běželo řízení před ESLP. Česká republika nemůže nést odpovědnost za délku řízení před Evropským soudem pro lidská práva. Skutečnost, že řízení před ESLP není součástí řízení před českými soudy pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení podle OdpŠk však nevylučuje, že podle výsledku řízení před ESLP dojde k pokračování posuzovaného řízení. Dle výše uvedeného nálezu je tomu tak v případě, kdy na základě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva dojde k obnově řízení před Ústavním soudem podle ust. § 119 zákona o Ústavním soudu. Takovou obnovou dojde pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení podle OdpŠk ke znovuotevření řízení před českými soudy z důvodu pochybení rozhodujících orgánů (konstatovaného ESLP). Z právě uvedeného se tedy podává, že řízení před českými soudy je pro účely posouzení přiměřenosti jeho délky podle ust. § 13 OdpŠk uzavřeno nejpozději rozhodnutím o odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti vůči rozhodnutí, jímž se toto řízení končí. Pozdější řízení před ESLP za žádných okolností není jeho součástí. K pokračování řízení před českými soudy dojde jen v případě, že Ústavní soud povolil obnovu řízení o odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti podle ust. § 119 zákona o Ústavním soudu….Výše uvedeným závěrům odpovídá i usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 8/22. V něm Ústavní soud došel v právě posuzované věci k závěru, že rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů podle čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy není rozhodnutím, kterým bylo shledáno, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda. Takovéto rozhodnutí proto nezakládá důvod obnovy řízení před Ústavním soudem podle ust. § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu“.

22. Odvolací soud tak uzavřel, že za situace, že žalobce byl vyrozuměn o nepřijatelnosti stížnosti podané u ESLP, nebylo možné dosáhnout obnovy řízení podle ust. § 119 zákona o Ústavním soudu s tím, že posuzované řízení tak skončilo k datu doručení usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti žalobci.

23. Pouze pro úplnost lze dodat, že odvolací soud, který se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení nároku, současně taktéž ve shodě neshledal žádné okolnosti svědčící ve prospěch názoru, že by žalovanou vznesená námitka promlčení měla být rozpornou s dobrými mravy. Nelze než zkonstatovat, že žalovaná v civilním řízení není v pozici vrchnostenské, je tak jejím právem jako jakéhokoliv jiného účastníka civilního řízení se vznesenému žalobnímu návrhu bránit. Bylo jen věcí žalobce, aby uplatnil svůj nárok včas a předešel promlčení z důvodu marného uplynutí běhu subjektivní promlčecí lhůty. Jelikož nadto v tomto ohledu nebyla stran žalobce žádná odvolací argumentace uplatněna, odkazuje odvolací soud na zcela správné závěry soudu prvního stupně prezentované v bodu 23., 24. odůvodnění napadeného rozhodnutí.

24. Pokud pak žalobce v závěru svého odvolání odkazoval na nejednotnost rozhodovací praxe soudů, když se v této souvislosti dovolával rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 25. 11. 2024, č. j. [spisová značka], který byl jako věcně správný odvolacím soudem potvrzen rozhodnutím ze dne 20. 3. 2025, č. j. [spisová značka], jeví se tato odvolací námitka do jisté míry fabulující, neboť i v tomto zmiňovaném řízení byla námitka promlčení shledána soudy důvodnou se závěrem, že řízení před Evropským soudem pro lidská práva do doby trvání řízení započítat nelze, tím spíše za situace, kdy toto řízení skončilo rozhodnutím o nepřijatelnosti.

25. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí ve smyslu ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení.

26. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalovaná byla i v této fázi řízení zcela úspěšná. Částka 600 Kč je představována paušální částkou po 300 Kč za dva úkony podle ust. § 1 odst. 3 a ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za přípravu a účast na jednání dne 10. 9. 2025.

Poučení