39 Co 283/2025 - 185

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D., ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně], [stát] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: Česká republika – [orgán], [adresa], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] o určení vlastnického práva, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. března 2025, č. j. 76 C 128/2023-138, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že výše nákladů řízení činí 2 385 Kč, jinak se potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2 653 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučným vlastníkem osobního automobilu [název], RZ: [SPZ], VIN: [VIN kód] (výrok I.). Současně vyslovil, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 7 952,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobou ze dne 28. 6. 2023 se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k předmětnému vozidlu původně po společnosti [právnická osoba] Tvrdila, že byla dne 20. 1. 2023 uzavřena mezi stranami kupní smlouva, jejímž předmětem byl daný automobil. Žalovaná [právnická osoba], nabyla vlastnické právo k automobilu na základě kupní smlouvy uzavřené dne 27. 9. 2021 se společností [právnická osoba]. Již při podpisu smlouvy se žalobkyně seznámila s tím, že automobil byl zajištěn usnesením [orgán] ze dne 10. 12. 2021, č. j. [číslo], které nabylo právní moci dne 14. 1. 2022. Společnosti [právnická osoba]., bylo usnesení doručeno až poté, co bylo vlastnické právo převedeno na žalovanou [právnická osoba] Žalobkyně se domáhala zrušení zajištění automobilu, avšak meritorně nebylo reagováno, když ze strany orgánu činných v trestním řízení nenabyla vlastnické právo k automobilu a není tak oprávněna žádost podat. Ve vztahu k uvedenému dovozovala svůj naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem automobilu.

3. Původní žalovaná společnost [právnická osoba], k podané žalobě uvedla, že automobil prodala 20. 1. 2023 a spolu s ním předala i doklady k vozidlu. Uvedla, že vlastníkem vozidla je žalobkyně.

4. Žalobkyně navrhla 11. 1. 2024 záměnu žalované, a to na Česká republika – [orgán], [adresa], neboť ta sporuje její vlastnické právo. Následně v podání ze dne 23. 1. 2024 uvedla, že se změnily okolnosti, naléhavý právní zájem spatřovala v tom, že s ní žalovaná odmítá jednat, neuznala její vlastnictví k vozidlu.

5. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Uvedla, že [orgán] orgán nejprve odmítl o původní žádosti žalobkyně ze dne 28. 4. 2023 o zrušení zajištění rozhodnout, neboť se domníval, že není osobou oprávněnou. Následně však usnesením ze dne 3. 8. 2023, č. j. [číslo], o věci rozhodl. K stížnosti žalobkyně Krajský soud v [adresa], pobočka ve [adresa], rozhodl dne 12. 12. 2023, sp. zn. [spisová značka]. Žádost se opakovala dne 29. 4. 2024, i o té bylo rozhodnuto zamítavě. Poukázala, že vozidlo se do faktické dispozice [orgán] orgánu dostalo dne 6. 12. 2021 a vydala jej osoba, která ho měla fakticky v držení. Usnesení o zajištění bylo publikováno dne 10. 12. 2021 s právní mocí ke dni 14. 1. 2022. Vozidlo bylo zajištěno jako nástroj trestné činnosti, u něhož není rozhodné, kdo je jeho vlastníkem. Shrnula, že nemá jakýkoliv vztah k vlastnickému právu k automobilu, absentuje její pasivní legitimace.

6. Žalobkyně byla při jednání 11. 3. 2024 poučena dle ust. § 118a o. s. ř., aby tvrdila a prokazovala naléhavý právní zájem na určení. V reakci žalobkyně doplnila, že v daném případě není možné podat žalobu na vydání, [orgán] orgán nemůže autoritativně rozhodovat o vlastnictví, jen si tuto skutečnost posoudí jako předběžnou otázku. Přestože registrace vozidla je vyřízená, stále trvá stav, že vůz je k dispozici [orgán] orgánu, která aktivně popírá její vlastnické právo. Vyzdvihla, že [orgán] orgán se snažil automobil prodat v dražbě, aniž by o tom byla informována. Upozornila na evidenční kartu vozidla, která je datovaná 18. 3. 2023, přičemž je zvláštní, že je tam vymazaný vlastník a držitel na první straně, přestože současně orgány [stát] potvrdily, že žalobkyně je zapsaná jako vlastník a držitel. Dovozovala, že se strany žalované dochází k zásahu do jejích práv s tím, že i v rámci trestního řízení se nakonec bude řešit osud vozu, přičemž velkou roli bude hrát, kdo je jeho vlastníkem.

7. Po provedeném dokazování vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že mezi společností [právnická osoba]. (prodávající) a [právnická osoba] (kupující) byla dne 27. 9. 2021 uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem bylo předmětné vozidlo. Vůz byl předán 30. 10. 2021. Dále byla mezi společností [právnická osoba] (prodávající) a žalobkyní (kupující) uzavřena kupní smlouva na předmětné vozidlo dne 20. 1. 2023. [orgán] orgán nejprve žalobkyni sděloval, že žádat o zrušení zajištění může jedině subjekt, kterému byla věc zajištěna. Dne 30. 5. 2023 podala žalobkyně žádost o přezkoumání postupu [orgán] orgánu ohledně její žádosti ze dne 28. 4. 2023 o zrušení zajištění movité věci. Z přípisu [orgán] [adresa] bylo zjištěno, že vozidlo bylo poprvé registrováno v [stát] dne 1. 3. 2021, vlastníkem a držitelem v období od 1. 3. 2021 – 9. 3. 2023 byla společnost [právnická osoba]. Dne 9. 3. 2023 dostalo vozidlo přiděleno zvláštní evidenční číslo a novým vlastníkem a držitelem se stala žalobkyně. Ze sjetiny [název] bylo zjištěno, že byla vystavena akce na vozidlo [název], uvedený VIN shodný s VINem předmětného vozidla, v evidenční kartě byl vymazán vlastník a držitel. Žalovaná rozhodla dne 3. 8. 2023 usnesením o zamítnutí žádosti žalobkyně o zrušení zajištění předmětného vozidla, který byl zajištěn jako nástroj k trestné činnosti postupem podle § 79a odst. 1 tr. řádu usnesením ze dne 10. 12. 2021, č.j. [číslo], které nabylo právní moci dne 14. 1. 2022. O stížnosti žalobkyně rozhodl Krajský soud v [adresa] – pobočka ve [adresa] dne 12. 12. 2023, sp. zn. [spisová značka], tak, že ji zamítl. Žalobkyně podala žádost ze dne 29. 4. 2024 o zrušení zajištění movité věci. Žalobkyně podala proti rozhodnutím ústavní stížnosti, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. [spisová značka], odmítnuta. Žalovaná rozhodla dne 13. 5. 2024 usnesením o zamítnutí opětovné žádosti žalobkyně o zrušení zajištění vozidla. Krajský soud v [adresa] – pobočka ve [adresa] rozhodl usnesením ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. [spisová značka], o stížnosti žalobkyně zamítavě. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. [spisová značka], bylo zjištěno, že ústavní stížnost žalobkyně, kdy se domáhala zrušení rozhodnutí ze dne 13. 5. 2024 byla odmítnuta s tím, že napadené usnesení není v rozporu se zákonem. Žalovaná rozhodla dne 30. 9. 2024 usnesením o zamítnutí další žádosti žalobkyně o zrušení zajištění předmětného vozidla. Žalobkyně žádostí ze dne 4. 2. 2025 požádala o zrušení zajištění předmětného automobilu. Z usnesení Krajského státního zastupitelství v [adresa], pobočka ve [adresa], ze dne 13. 2. 2025, č. j. [spisová značka], bylo zjištěno, že bylo rozhodnuto o žádosti žalobkyně o zrušení zajištění automobilu tak, že byla zamítnuta s tím, že s přihlédnutím ke všem zjištěným skutečnostem se využití zajišťovacího institutu ve zvoleném rozsahu jeví jako adekvátní omezení majetkových práv v poměru k danému cíli, jeho délku nelze označit za nepřiměřenou a jeho účel je legitimní.

8. Soud prvního stupně v daném případě dovodil, že žaloba není důvodná, neboť absentuje naléhavý právní zájem na určení. V obecné rovině vyzdvihl, že předpokladem určovací žaloby, kterou se určuje, zda tu právní poměr nebo právo je či není, naléhavý právní zájem. Po procesní stránce musejí být naplněny skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Určovací žaloba je zásadně preventivního charakteru a je opodstatněna pouze tam, kde účinněji, než jiné právní prostředky, vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Určovací žaloba je na místě tehdy, když reálně může vyřešit spornou situaci mezi účastníky řízení a mít tedy faktický dopad na jejich právní vztahy.

9. V kontextu s tím soud prvního stupně uzavřel, že tomu se v daném případě nestane. Na zajištění vozu v rámci trestního řízení s ohledem na to, že orgány činné v trestním řízení zajistily předmětný automobil jako nástroj trestné činnosti, nic nezmění určení, že je vlastníkem žalobkyně, neboť takové určení by nebylo důvodem, aby žalovaná upustila od zajištění, které je nadto sic zásahem do vlastnictví, avšak jen po dobu omezenou a zákonem legitimním způsobem zásahu, jak potvrdil také opakovaně Ústavní soud. [orgán] orgán činil kroky k tomu, aby bylo vozidlo prodáno, s ohledem na to, že klesá jeho hodnota, přičemž toto bylo soudem v rámci přezkumu (myšleno trestním soudem a rovněž ÚS) aprobováno. Soud prvního stupně shrnul, že pokud by vyhověl žalobě a určil, že vlastnictví svědčí žalobkyni, pak ani toto rozhodnutí by neznamenalo, že by byl vytvořen právní základ pro to, aby žalobkyně dostala automobil ze zajištění zpět, neboť tato pravomoc civilnímu soudu nesvědčí. Vydání vozidla nadto není ani předmětem sporu a uvedené rovněž nevytvoří odpověď na osud vozidla v trestním řízení v budoucnu, jak se žalobkyně domnívá. [orgán] orgán, stejně jako soudy v rámci zajištění vozidla a přezkumu s ohledem na páchání trestné činnosti jsou oprávněny posoudit v rámci předběžné otázky vlastnictví vozidla. Žalovaná opakovaně upozornila na to, že vůz byl zajištěn, neboť se jedná o věc, která je nástrojem trestné činnosti, a určení vlastníka civilním soudem na tomto zajištění nic nezmění, naléhavý právní zájem tak zcela zřejmě absentuje.

10. Soud prvního stupně doplnil, že civilní řízení neslouží k přezkumu rozhodnutí, které činí orgány činné v trestním řízení. Sám trestní řád nabízí prostředky obrany, které může žalobkyně využít, pokud má za to, že zajištění bylo provedeno neprávem. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, uvedeného žalobkyně opakovaně s negativním výsledkem využila. Naléhavý právní zájem, který žalobkyně spatřuje v tom, že s ní orgány nejednají, tak je zcela zřejmě nutno rovněž odmítnout. Za této situace soud prvního stupně žalobu na určení vlastnictví vozu zamítl.

11. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalovaná měla ve věci plný úspěch. Částka 7 952,40 Kč pak sestává z paušálních náhrad dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za vyjádření ve věci samé ze dne 18. 11. 2024, ze dne 26. 11. 2024, za přípravu na jednání a účast na jednání dne 11. 3. 2025; náhrady za cestovné vlakem k jednání soudu a zpět na trase [trasa] dne 11. 3. 2025 a stravného ve výši 1 185 Kč. Dále pak je celková částka představována i náhradou jízdních výdajů ve výši 5 567,40 Kč za cestu ze [adresa] do [adresa] a zpět dne 12. 11. 2024 za účelem nahlížení do spisu v celkové délce 676 km osobním automobilem zn. [název], RZ: [SPZ], o průměrné spotřebě 6,9 l na 100 km a ceně benzínu 38,20 Kč /l a opotřebení 5,6 Kč/km.

12. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Zdůraznila, že si je vědoma, že žalobou na určení nedosáhne vydání automobilu – proto taky nežaluje na vydání, ale na určení, ani nezmění režim zajištění podle trestního práva – o to se žalobou ani nesnaží. Namítala, že soud prvního stupně opomenul odůvodnit, resp. vyvrátit, proč skutečnosti, které uvedla v žalobě a které dle ní zakládají na její straně naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, nejsou důvodné. Těmito skutečnostmi je zejména fakt, že žalovaná v rámci probíhajícího trestního řízení, v němž byl předmětný automobil zajištěn dle § 79e tr. ř., s ní nejedná jako s vlastníkem a neposkytuje jí důležité informace o úkonech, které jsou v souvislosti s automobilem činěny. Vyjma shora uvedeného je zřejmé, že určení vlastnického práva nebude vést ke zrušení trestněprávního zajištění, ale o to se v tomto řízení ani nesnažila, nezmění se ani posouzení automobilu coby nástroje trestné činnosti. Podanou žalobou neobchází trestněprávní instituty. Zdůraznila, že naléhavý právní zájem nespatřuje v tom, že s ní orgány činné v trestním řízení nejednají, ale že jí upírají vlastnické právo a nejednají s ní coby s vlastníkem automobilu, což je podstatný rozdíl. Tento propadný rozdíl se může projevit tím, zda v řízení před soudem bude mít postavení zúčastněné osoby či nikoliv. Dovozovala, že bez určení vlastnického práva je její postavení nejen v trestním řízení ohroženo a kde je její postavení (z hlediska přiznaných práv) nejisté (Rc 17/1972). Podle uvedeného rozhodnutí je takový stav dostatečný k tomu, aby měla naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva. Opětovně poukazovala, že došlo k pokusu o prodej automobilu dražbou ze strany žalované. V této souvislosti odkazovala na judikaturu s tím, že pokud je bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, ohroženo právo žalobce nebo by[Anonymizováno]se jeho právní postavení stalo nejistým, popř. by pro své nejisté postavení mohl být vystaven konkrétní újmě, pak je naléhavý právní zájem nade vší pochybnost dán (22 Cdo 1180/2003, 22 Cdo 1850/2009 = C 9660). Namítala dále, že soud prvního stupně na základě provedeného dokazování měl dospět ke zcela jednoznačnému skutkovému závěru, a to, že žalovaná popírá její vlastnické právo k automobilu. Tuto skutečnost několikrát tvrdila a prokazovala s tím, že ji dovozovala z jednotlivých dokumentů vyhotovených žalovanou nebo dozorujícím státním zastupitelstvím, ze kterých i aktuálně podrobně citovala (bod 16 odvolání). Co se týká nesprávně vyčíslených nákladů řízení uvedla, že soud prvního stupně v rámci náhrady přiznal žalované mimo jiné náhradu jízdních výdajů ve výši 5 567,40 Kč za cestu ze [adresa] do [adresa] a zpět dne 12. 11. 2024 realizovanou za účelem nahlížení do spisu. Ze spisu a odůvodnění rozsudku je patrné, že k užití osobního automobilu nebyl žalované ze strany soudu udělen předchozí souhlas. Z toho důvodu je přiznání náhrady jízdních výdajů zcela v rozporu s ust. § 30 odst. 2 vyhlášky MS ČR č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Dodala, že není patrné, proč žalovaná absolvovala za účelem nahlížení do spisu cestu dlouhou 676 km, když nahlížení v daném místě (tzn. v [adresa]) mohl učinit příslušný útvar [orgán] coby organizační složka žalované. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě na určení jejího vlastnictví k předmětnému vozidlu bude vyhověno a bude jí přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

13. Žalovaná odvolání žalobkyně shledala nedůvodným, když se ztotožnila se závěry soudu prvního stupně. Setrvala na svém postoji, že žaloba je nedůvodná, postrádající nejen její pasivní věcnou legitimaci, ale také naléhavý právní zájem žalobkyně ve smyslu § 80 o. s. ř. Ohledně skutkových zjištění odkázala na bod 6 napadeného rozsudku, přičemž doplnila, že ke Krajskému soudu v [adresa] byla podána obžaloba Krajského státního zastupitelství v [adresa] – Pobočky ve [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne 5. 5. 2025, neboli trestní řízení vstoupilo do fáze řízení před soudem. Trestní věc je nyní vedena Krajským soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Uvedla dále, že podstatným aspektem projednávané věci je skutečnost, že žalobkyně se snaží obejít procesní pravidla trestního řízení tím, že se domáhá určení vlastnického práva v civilním řízení, ačkoliv v trestním řízení neuspěla se svými žádostmi o zrušení zajištění automobilu. Takový postup – snaha dosáhnout jiného výsledku cestou paralelního civilního řízení – vykazuje znaky zneužití práva a je v rozporu s principy právního státu. Zdůraznila, že žalobu na určení lze uplatnit pouze tehdy, pokud její výsledek bude mít přímý vliv na právní postavení účastníků řízení. V daném případě žalobkyně neprokázala, že by určení vlastnického práva k automobilu odstranilo právní nejistotu mezi ní a žalovanou, nebo že by činila aktivní kroky, které by vlastnické právo žalobkyně ohrožovaly. Naopak, [Oddělení] [adresa] jakožto orgán veřejné moci vystupuje výlučně v rámci zákonné kompetence orgánu činného v trestním řízení. Podotkla, že zajištění automobilu jako nástroje trestné činnosti je preventivní procesní opatření ve fázi přípravného řízení, které není závislé na vlastnictví k věci. V souvislosti s uvedeným odkázala na konstantní judikaturu, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], ze kterých podrobně citovala. Uvedla, že [orgán] orgán v přípravném řízení s žalobkyní zacházel jakožto se zúčastněnou osobou podle § 42 tr. ř., v tomto smyslu ji poučil, a bylo jí opakovaně umožněno uplatnit svá procesní práva v intencích trestního řádu (nahlédnutí do spisu, podání žádosti o zrušení zajištění apod.). Lze předpokládat, že i v řízení před soudem bude procesní postavení žalobkyně jakožto zúčastněné osoby zachováno (viz obžaloba ze dne 5. 5. 2025, č. j. [spisová značka]). Zopakovala, že usnesení [orgán] orgánu (vydané po předchozím souhlasu státního zástupce) o zajištění je usnesením toliko mezitímní povahy, jehož cílem není rozhodnout o tom, kdo je či není vlastníkem zajištěné věci ani rozhodnout o jejím právním osudu (postihnout ji trestněprávní sankcí majetkové povahy), ale cílem takového rozhodnutí je toliko zajistit věc do doby, než o ní bude meritorně rozhodnuto orgánem k tomu oprávněným (soudem), a to z toho důvodu, aby v mezidobí nedošlo k jejímu odstranění mimo dosah orgánů veřejné moci. Pokud orgány činné v trestním řízení v jeho dosavadním průběhu vyslovily závěr o vlastnictví k zajištěné věci, je nutné na tento jejich závěr pohlížet jakožto na tzv. předběžnou otázku ve smyslu § 9 tr. ř. Takový závěr pak lze vztáhnout výhradně a toliko na aktuálně vedené trestní řízení. Nejedná se o závěr obecný a absolutně platný ve vztahu ke všem subjektům, ale o závěr dílčí, který lze vztáhnout pouze na aktuálně vedené trestní řízení. Vyzdvihla, že právní řád ČR nikde nestanoví povinnost informovat kohokoliv (tedy ani žalobkyni) o plánovaném prodeji věci (automobilu) ve smyslu § 12 zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. I.ÚS 2447/24). Uvedla dále, že nemá v tomto řízení pasivní věcnou legitimaci. Pasivní věcnou legitimaci má v řízení o určení ten, jehož právní postavení bude rozhodnutím soudu přímo dotčeno. Sama nijak vlastnické právo žalobkyně nezpochybňuje, nečiní úkony k věci jako její vlastník či nabyvatel, a nevystupuje jako procesní protivník žalobkyně v otázce vlastnictví. Skutečnost, že vozidlo bylo zajištěno [orgán] orgánem [Oddělení] [adresa] jako nástroj[Anonymizováno]trestné činnosti, nezakládá právní vztah její osobou s žalobkyní v rovině civilního práva. [orgán] orgán vykonával zákonnou pravomoc výhradně jakožto orgán činný v trestním řízení. V současné době již [orgán] orgán ukončil šetření, trestní věc byla předložena státní zástupkyni, která podala obžalobu ke Krajskému soudu v [adresa]. [orgán] orgán tak již předmětné trestní řízení nevede. Již tato skutečnost svědčí o absenci pasivní věcné legitimace, neboť [orgán] orgán nemá zajištěný automobil ve své moci. K náhradě nákladů uvedla, že soud prvního stupně jí oprávněně přiznal náhradu nákladů řízení za použití osobního automobilu, neboť jeho použití bylo účelné a náklady prokázala protokolem o vyčíslení nákladů za použití služebního dopravního prostředku, technickým průkazem č. [číslo] a knihou provozu. Bylo tak na soudu prvního stupně, aby rozhodl, zda konkrétní cesta motorovým vozidlem byla účelně vynaloženým nákladem nezbytným pro výkon procesních práv či nikoliv. Dovozovala, že využití služebního dopravního prostředku za účelem nahlížení do spisu, pořízení kopie spisu, lze považovat za účelný úkon, který je nezbytný pro přípravu na řízení a ochranu svých práv. Obsah soudního spisu nebyl dostupný jiným způsobem, nebyl digitalizován a nahlédnutí bylo nezbytné pro přípravu vyjádření ve věci. Vzhledem k objemu dokumentace a potřebě osobního studia spisu nebylo možné využít dálkovou formu jako je e-mail nebo informační systém datových schránek. Žalovaná Česká republika – [orgán] – má právo jednat v řízení samostatně prostřednictvím pověřeného zaměstnance (příslušníka [orgán]). Toto právo nelze delegovat na jiný subjekt – jinou organizační složku státu jen z toho důvodu, že sídlí v [adresa]. Navrhovala, aby odvolací soud odvolání žalobkyně v celém rozsahu zamítl, přičemž požadovala, aby jí byly přiznány náklady řízení.

14. Žalobkyně v replice konstatovala, že i nadále nesouhlasí s tvrzením, že by svým postupem obcházela procesní pravidla trestního řízení, a dále, že ani žaloba s odvoláním nejsou způsobilé odstranit stav právní nejistoty mezi účastnicemi a že na její straně není dán právní zájem. Negovala, že by žalovaná nebyla pasivně věcně legitimována s tím, že by měla nárok na náhradu nákladů ve výši stanovené soudem prvního stupně. Podotkla, že k určovací žalobě přistoupila teprve poté, co vyčerpala prostředky, jež jí v dané věci nabízely trestněprávní předpisy. Nesnažila se tedy nikterak obejít primární prostředky, které jí byly dány k dispozici. Určovací žalobu žalobkyně podala pouze proto, že již neměla jinou možnost, jak dosáhnout svého „práva.“ Ve shodě se žalovanou poukázala, že orgán činný v trestním řízení nemůže rozhodovat o vlastnickém právu, a že otázku vlastnictví může posoudit pouze civilní soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2307/1). Žalovaná ve svém podání uvádí, že žaloba ani odvolání žalobkyně nejsou způsobilé odstranit stav právní nejistoty, neboť zajištění věci v trestním řízení slouží – bez ohledu na to, komu náleží vlastnické právo k věci – pouze k tomu, aby věc byla dostupná pro účely dokazování a výkon rozhodnutí. Dále tvrdí, že na straně žalobkyně není dán právní zájem na určení vlastnického práva k automobilu a že žalovaná vlastnické právo žalobkyně k automobilu nepopírá. Opětovně vyzdvihla, že odstranění právní nejistoty není účelem žaloby. Určení má sloužit pouze k tomu, aby s ní žalovaná musela jednat coby s vlastníkem a jako takové jí poskytovala důležité informace, které jsou v souvislosti s automobilem činěny. Doplnila, že k existenci naléhavého právního zájmu ve velké míře přispívá i jednání samotné žalované. Ta nejenže vlastnické právo žalobkyně aktivně popírá ve svých vyjádřeních s tím, že i nadále považuje za formálního vlastníka společnost [právnická osoba]., ale i svým aktivním jednáním, kdy se například pokusila předmětný automobil prodat v dražbě. Stejně tak popření vlastnického práva vyplývá z prohlášení žalované, že utržené finanční prostředky – v případě, kdy by k dražbě došlo – by byly uloženy, přičemž jejich vlastníkem by však nebyla žalobkyně, ale ten, komu byl automobil zajištěn. Uvedla dále, že dne 12. 8. 2024 bylo v Obchodnom vestniku vedeném podle [stát] práva uveřejněno, že v souvislosti s úpadkem společnosti [právnická osoba]., došlo se souhlasem zajištěného věřitele k vyloučení majetku této společnosti coby dlužníka ze soupisu „oddelenej podstaty“ za účelem jeho zpeněžení. Tímto majetkem je předmětný automobil. Poněvadž se nenachází v postavení vlastníka, o zpeněžení automobilu nebyla vyrozuměna, a nadto se proti tomuto nemohla z pozice „nevlastníka“ bránit. Výslovně se pak ohradila proti tvrzení, že nedoložila důkazy k prokázání svého vlastnického práva k automobilu. Co se týče argumentu žalované, že její pasivní legitimace nemůže být dána proto, že v dané věci již nepřísluší činit rozhodnutí výše nadepsanému [orgán] orgánu, nýbrž Krajskému soudu v [adresa], zde si je třeba uvědomit, že na straně žalované nevystupuje [orgán] orgán jako takový, ale že na tomto místě vystupuje Česká republika (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 67/2004 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4404/2018). Ohledně nákladů řízení setrvala s odkazem na judikaturu na svém názoru, že pro účely přiznání nákladů řízení v podobě nákladů za užití vlastního motorového vozidla je zcela nezbytné si opatřit předchozí souhlas soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. III ÚS 722/25 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2574/10). Jelikož se pro účely určení cestovních náhrad užijí předpisy pracovního práva, pak povinnost vyžádat si souhlas s užitím osobního automobilu vyplývá z § 157 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. V souvislosti s tvrzením žalované, že jiný organizační útvar [orgán] v žádném případě nemohl provést nahlížení do spisu v [adresa] namísto žalované, uvedla, že orgány mohou pověřit jednáním za stát též zaměstnance nebo [orgán] působícího u jiného orgánu, popřípadě i zaměstnance jiného státního orgánu (srov. rozhodnutí NS ze dne 22. 1. 1997, sp. zn. Plsn 2/96). V konečném důsledku setrvala na svém odvolacím návrhu.

15. Žalovaná následně podáním ze dne 26. 9. 2025 předložila usnesení Krajského soudu v [adresa] – pobočka ve [adresa] ze dne 10. 4. 2025, sp. zn. [spisová značka], kterým byla zamítnuta stížnost zúčastněné osoby společnosti [Jméno žalobkyně]., proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v [adresa] – pobočky ve [adresa] ze dne 13. 2. 2025, č. j. [číslo], jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně o zrušení zajištění automobilu. Žalobkyně napadla zmiňované usnesení ústavní stížností. Dne 28. 8. 2025 Ústavní soud svým usnesením sp. zn. I.ÚS 1933/25 ústavní stížnost zamítl jako zjevně neopodstatněnou s tím, že: „Jak upozornil již krajský soud, stěžovatelka opakovaně žádá o zrušení zajištění, a to s totožnými námitkami. Veškeré námitky stěžovatelky přitom již byly opakovaně vypořádány. Krajský soud v bodě 7 a 9 napadeného usnesení uvedl, že zajištěný automobil byl prokazatelně užíván jako nástroj trestné činnosti, konkrétně k odvozu reklam při automobilových závodech. Krajský soud také opakovaně stěžovatelce vysvětlil, že pokud je automobil zajištěn jako nástroj trestné činnosti, není rozhodující, kdo je jeho vlastníkem“.

16. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o.s.ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

17. Podle ust. § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

18. Soud prvního stupně v daném případě provedl správně a úplně dokazování, na základě kterého zjistil všechny rozhodné skutečnosti, a dospěl ke správným skutkovým závěrům, kdy zjištěný skutkový stav posoudil správně i po právní stránce.

19. Odvolací soud dále konstatuje, že soud prvního stupně se pečlivě zabýval námitkami žalobkyně, opětovně obsaženými v odvolání, a proto lze v podrobnostech pro stručnost odkázat na napadené rozhodnutí. V daném případě tak lze pouze zrekapitulovat, že žalobkyně se domáhala určení vlastnického práva k osobnímu automobilu, které na ni mělo přejít na základně kupní smlouvy uzavřené s původní žalovanou [právnická osoba] Rozhodnutím Městského soudu v [adresa] bylo usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. 3. 2024, č. j. [spisová značka], změněno tak, že bylo připuštěno, aby z řízení vystoupila společnost [právnická osoba], a na její místo nastoupila Česká republika – [orgán], [adresa] (dále jen „[orgán] orgán“).

20. Žalobkyně ve vztahu k naléhavosti právního zájmu setrvala na svých stanoviscích s tím, že si je vědoma, že určení nebude vést ke zrušení zajištění vozidla, ani jeho vydání, nezmění se ani posouzení vozu coby nástroje trestné činnost. Negovala, že by obcházela trestněprávní instituty s tím, že odstranění právní nejistoty není účelem podané žaloby, jak se snaží navodit žalovaná. Určení vlastnického práva k automobilu má sloužit pouze k tomu, aby s ní žalovaná musela jednat coby s vlastníkem a jako takové jí sdělovala důležité informace o úkonech, které jsou v souvislosti s vozem činěny. Žalovaná zásadním způsobem zpochybňuje její vlastnického právo, neboť svým jednáním a vyjádřeními aktivně popírá, že by mohla být – byť alespoň potenciálně – vlastníkem předmětného automobilu.

21. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, který mimo jiné uzavřel, že předmětné vozidlo bylo v trestním řízení zajištěno jako nástroj trestné činnosti postupem dle ust. § 79a odst. 1 tr. z. usnesením [orgán] orgánu ze dne 10. 12. 2021, č. j. [číslo]. Žalobkyně se opakovaně domáhala zrušení zajištění vozu s tím, že je vlastníkem vozidla, když [orgán] orgán, státní zastupitelství i soudy, žádosti, včetně stížností opakovaně zamítaly.

22. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uvádí, že určovací žaloba ve smyslu ust. § 80 o. s. ř. je zásadně preventivního charakteru a je opodstatněna pouze tam, kde účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Jinými slovy určovací žaloba je na místě tehdy, když reálně může vyřešit spornou situaci mezi účastníky řízení a mít tedy faktický dopad na jejich právní vztahy. Tyto funkce určovací žaloby korespondují s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. Pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení je vyloučeno, aby soud současně přezkoumal žalobu po věcné stránce.

23. S ohledem na shora uvedená stanoviska žalobkyně je zřejmé, že sama de facto naléhavost právního zájmu na určení vozidla neguje. V kontextu s uvedeným se odvolací soud ztotožnil s argumentací žalované, která vyjádřila, že usnesení [orgán] orgánu (vydané po předchozím souhlasu státního zástupce) o zajištění je usnesením toliko mezitímní povahy, jehož cílem není rozhodnout o tom, kdo je či není vlastníkem zajištěné věci ani rozhodnout o jejím právním osudu (postihnout ji trestněprávní sankcí majetkové povahy), ale cílem takového rozhodnutí je toliko zajistit věc do doby, než o ní bude meritorně rozhodnuto orgánem k tomu oprávněným (soudem), a to z toho důvodu, aby v mezidobí nedošlo k jejímu odstranění mimo dosah orgánů veřejné moci. Pokud orgány činné v trestním řízení v jeho dosavadním průběhu vyslovily závěr o vlastnictví k zajištěné věci, je nutné na tento jejich závěr pohlížet jakožto na tzv. předběžnou otázku ve smyslu § 9 tr. ř. Takový závěr pak lze vztáhnout výhradně a toliko na aktuálně vedené trestní řízení. Nejedná se o závěr obecný a absolutně platný ve vztahu ke všem subjektům, ale o závěr dílčí, který lze vztáhnout pouze na aktuálně vedené trestní řízení. Jestliže byl předmětný automobil zajištěn jako nástroj trestné činnosti, není rozhodující, kdo je vlastníkem zajištěné věci Zajištění majetku je institutem dočasným a nejedná se o definitivní zásah do práv vlastníka věci. Doba trvání zajištění pak odpovídá rozsáhlosti trestné činnosti.

24. V kontextu s uvedeným nelze přisvědčit žalobkyni, že by žalovaná, jakkoliv popírala její (jak sama uvedla alespoň potenciální) vlastnické právo. V průběhu trestního řízení bylo se žalobkyní jednáno jako s osobou zúčastněnou (ust. § 42 tr. ř.), když mimo jiné opakovaně žádala o zrušení nařízeného zajištění s negativním výsledkem, což ostatně nesporovala. I v tomto směru je třeba se ztotožnit, že trestní řád upravuje mechanismus zajištění věci bez ohledu na její vlastnickou povahu. [orgán] orgán nemá pravomoc rozhodnout o otázce vlastnictví k věci, zajištění slouží pouze k tomu, aby byla věc dostupná pro účely dokazování či výkon rozhodnutí v trestním řízení. Je primárně na orgánech činných v trestním řízení, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je zajištění opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. V okamžiku, kdy zajištění není pro účely trestního řízení nutné, orgány činné v trestním řízení jej mohou omezit nebo zrušit, a to i bez návrhu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 642/07).

25. Principy zajišťovacích institutů jsou bez dalšího žalobkyni známé (viz rozhodnutí Ústavního soudu v dané věci), a proto lze souhlasit, že se svou žalobou snaží obcházet trestněprávní řízení a jeho dopady do jejích tvrzených zájmů ve vztahu k údajnému vlastnictví vozu, u kterého se nadto stala novým vlastníkem a držitelem dne 9. 3. 2023, jak ostatně vyplývá z přípisu [orgán] [adresa]. Skutečnost, že když se svými žádosti o zrušení zajištění automobilu neuspěla, řešila situaci podáním předmětné žaloby, neobstojí za situace, že naléhavost právního zájmu spatřuje nikoliv v tom, že by s ní žalovaná v rámci trestního řízení nejednala, ale nejedná s ní jako s vlastníkem.

26. Jak bylo opakovaně shora uvedeno, nelze žalovanou jakkoliv obviňovat (jakož i jiné orgány činné v trestním řízení), že by popírala za daných konkrétních okolností vlastnické právo žalobkyně. Žaloba skutečně není způsobilá odstranit stav právní nejistoty nebo zabránit budoucím sporům, když s tímto je jednoznačně spjata i opodstatněná argumentace žalované o nedostatku její věcné pasivní legitimace. Odvolací soud zastává shodný názor, že pasivní věcnou legitimaci má v řízení o určení ten, jehož právní postavení bude rozhodnutím soudu přímo dotčeno. Žalovaná nijak vlastnické právo žalobkyně de facto nezpochybňuje, nečiní úkony k věci jako její vlastník či nabyvatel, a nevystupuje jako procesní protivník žalobkyně v otázce vlastnictví. Skutečnost, že vozidlo bylo zajištěno [orgán] orgánem [Oddělení] [adresa] jako nástroj trestné činnosti, nezakládá právní vztah mezi žalovanou a žalobkyní v rovině civilního práva. [orgán] orgán vykonával zákonnou pravomoc výhradně jakožto orgán činný v trestním řízení. Žalovaná tedy nemá v tomto sporu žádné hmotněprávní postavení, které by ospravedlňovalo vedení řízení na určení vlastnického práva vůči ní.

27. Lze pouze podotknout, že majetkové zajišťující instituty jsou sice opatřením zasahujícím do práva na pokojné užívání majetku, ale nejedná se o zbavení majetku, avšak o opatření týkající se užívání majetku. Uvedené platí i pro prodej zajištěného majetku podle ust. § 12 zákona o zajištění, které není dalším omezením vlastnického práva, neboť to vzniklo již samotným zajištěním věci; jeho smyslem je transformace zajištěného majetku k zachování jeho hodnoty a jde o zásah, který zabraňuje snižování hodnoty zajištěného majetku v průběhu času, aniž by byla stanovena povinnost informovat kohokoliv o plánovaném prodeji věci.

28. Odvolací soud tak uzavírá, že naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětnému vozidlu absentuje, když při nedostatku věcné pasivní legitimace soud prvního stupně zcela správně žalobu žalobkyně jako nedůvodnou zamítl.

29. Za těchto okolností odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný ve smyslu ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

30. Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení doznal podle ust. § 220 o. s. ř. pouze té změny, že výše nákladů řízení v této fázi řízení byla stanovena částkou 2 385 Kč, jinak byl i tento výrok ve smyslu ust. § 219 o. s. ř. potvrzen. Částka 2 385 Kč pak sestává ze čtyř paušálních náhrad po 300 Kč za soudem prvního stanovené úkony (1 200 Kč) spolu s jízdným (vlak) ve výši 960 Kč a stravným v částce 225 Kč (1 185 Kč) dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. a zákona č. 361/2023 Sb. Rozdíl ve stanovené částce náhrady nákladů řízení spočíval v cestovném, které žalovaná v částce 5 567 Kč uplatňovala za použití služebního vozidla za účelem nahlížení do spisu dne 12. 11. 2024. V tomto směru odvolací soud jednoznačně přisvědčil námitkám žalobkyně, která s odkazem na ust. § 30 vyhlášky MS ČR č. 37/1992 Sb. tento nárok na jízdné nepovažovala za důvodný. Je třeba shledat správným názor s ohledem na obsah spisu, že předchozí souhlas soudu s použitím vozidla za tímto účelem nebyl poskytnut. Jakákoliv polemika žalované v tomto směru s ohledem na dikci zmiňovaného ustanovení nebyla přiléhavá, tudíž opodstatněná. Pokud však žalobkyně nadto namítala, že není jasné, proč žalovaná nevyužila k nahlížení do spisu v [adresa] příslušný tamní útvar [orgán] coby organizační složku žalované, shledal tuto argumentaci odvolací soud již do jisté míry účelovou. V tomto směru lze odkázat na znalost projednávané věci, které by v pověření mohla naopak nehospodárnost a neefektivnost věci způsobit.

31. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalovaná měla i v této fázi řízení plný úspěch. Částka 2 653 Kč je představována paušálními náhradami po 300 Kč ve smyslu ust. § 1 odst. 3, ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za vyjádření k odvolání, přípravu na jednání a účast na jednání 5. 11. 2025. Předložení podkladů k ústnímu jednání odvolacího soudu spočívající v založení rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] a Ústavního soudu neshledal odvolací soud jako účelné. Ve zbývajícím rozsahu je částka nákladů řízení ve výši 1 753 Kč na základě doložených dokladů a vyúčtování představována cestovními náhradami dle ust. § 136 a násl. zákona č. 361/2003 Sb. Jedná se o cestovní náhrady za jednání před odvolacím soudem 5. 11. 2025: jízdné (vlak, MHD) ve výši 938 Kč; stravné ve výši 450 Kč a výdaje za ubytování 365 Kč.

Poučení