39Co 114/2017

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudců JUDr. Aleny Svátkové a JUDr. Renaty Hertlové v právní věci žalobce V. D., bytem B. B., I., S. r., zastoupeného Mgr. Danielem Kauckým, advokátem se sídlem Praha 1, Zlatnická 1582/10, proti žalované D. K., bytem P., H., zastoupené JUDr. Vlastiborem Vejvodou, advokátem se sídlem Praha 4, Na Hřebenech II 1062, o 39 500 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. prosince 2016, č.j. 56 C 154/2016 - 109, t a k t o :

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se m ě n í tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 39 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 28.5.2016 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 47 510 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Daniela Kauckého, advokáta.

Odůvodnění

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 39 500 Kč s příslušenstvím a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 32 670 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované. V odůvodněníuvedl, že zaplacení žalované částky se žalobce po žalované domáhal s tím, že s žalovanou od května 2015 do února 2016 udržovali partnerský vztah, s žalovanou uzavřel ústně smlouvy o zápůjčce, na základě nichž jí převedl na účet 28.12.2015 částku 15 000 Kč, 18.1.2016 částku 9 500 Kč a 4.2.2016 částku 15 000 Kč. Po ukončení vzájemného vztahu vyzval žalovanou k vrácení peněz, ta to odmítla s tím, že s ním žádnou smlouvu o zápůjčce neuzavřela. Pro tento případ požadoval vrácení peněz z titulu bezdůvodného obohacení. Úrok požadoval od 28.5.2016, když v předžalobní výzvě žalovanou vyzval k vrácení peněz do 27.5.2016. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Potvrdila, že s žalovaným žili podle ní ve společné domácnosti od května 2015 do února 2016 na adrese v P., L., popřela uzavření smluv o zápůjčce. Podle ní k převodu peněz došlo proto, že měla velké množství peněz v hotovosti ze spropitného, aby je nemusela vkládat na účet, předala je žalobci a ten převedl příslušnou částku ze svého účtu na její účet. Soud prvního stupně se nejprve s ohledem na to, že žalobce je občanem S. r., zabýval svou příslušností a s odkazem na ust. čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 dovodil, že je dána příslušnost soudů České republiky, neboť předmětem řízení je závazkový vztah a žalovaná je občankou České republiky, kde také bydlí. S odkazem na ust. § 120 odst. 3 zákona č. 99/1964 Sb., občanský soudní řád (dále o.s.ř.) vzal na základě shodných tvrzení účastníků za prokázané, že spolu od května 2015 do konce února 2016 společně žili, udržovali partnerský vztah, že žalobce 28.12.2015 převedl částku 15 000 Kč, 18.1.2016 ve dvou platbách částku 9 500 Kč a 4.2.2016 částku 15 000 Kč. Sporným zůstal důvod převodu. Žalobce ve své účastnické výpovědi uvedl, že nikdy neobdržel finanční prostředky od žalované za tím účelem, aby je vložil na svůj účet. Peníze poskytl žalované na její žádost a měly být použity na uhrazení dluhu bývalému příteli žalované, dlužného poplatku za prodloužení studia na Karlově univerzitě ve výši 25 000 Kč, k uhrazení debetu na platební kartě. K společnému soužití uvedl, že náklady na domácnost platil sám ze svého účtu, žalovaná někdy platila nákup. Poskytl jí kreditní kartu ke svému účtu, aby mohla hradit výdaje domácnosti, kterou nevyužívala, a to ani k vložení prostředků na jeho účet. Kupoval jí dárky, koupil jí notebook za 8 200 Kč, tenisky asi za 3 000 Kč. Nepamatoval si, že by od žalované dostal hodnotnější dárek. Pracuje jako číšník, jeho příjem tvoří čistá mzda 9 500 Kč a spropitné 6 až 15 000 Kč, za nájem platí 8 000 Kč, za energie 3 000 Kč a další výdaje má na stravování. Peníze dostává od zaměstnavatele v hotovosti a následně je ukládá na účet. Později doplnil, že ještě dostává 700 až 800 euro, když zákazníci platí v eurech, což za ně uhradí v korunách. Žalované jiné peníze na její účet nepřevedl. Žalovaná jako účastnice řízení vypověděla, že pracovala jako servírka a měla stejné příjmy jako žalobce. Na nájem žalobci přispívala 6 až 7 000 Kč měsíčně, měla závazek platit školné 23 až 24 000 Kč měsíčně za semestr, měla dluh vůči bývalému příteli, od kterého si půjčila 20 000 Kč na uhrazení školného, půjčku splácela po 2 až 3 000 Kč měsíčně, poslední splátku zaplatila 19.1.2016, školné zaplatila 31.12.2015. Finanční prostředky měla v hotovosti, nejbližší pobočka banky byla cestou do práce na Národní třídě, v té době měla hodně noční a přes den spala, proto jí žalobce nabídl, že peněžní prostředky převede na účet proti poskytnutí hotovosti. K tomu došlo krátce před převodem peněz. Ohledně společného soužití uvedla, že vařil výlučně žalobce, ona prala a žehlila, většinu nákupů hradil žalobce. Teprve v dubnu 2016 jí žalobce začal psát, aby peníze vrátila. Poukázala i na to, že v únoru 2016 byl jejich vztah špatný, přesto jí měl žalobce půjčit částku 15 000 Kč bez písemné dohody. Z výpovědi svědkyně D. L., matky žalované, soud prvního stupně zjistil, že žalovaná měla klíč od bytu žalobce, kartu k jeho účtu, že finanční stav žalované se zlepšil poté, co začala pracovat v klubu L.. S žalovanou se bavily o tom, že přispívá na nájem, nic bližšího jí o společném hospodaření nebylo známo. Věděla, že žalovaná měla dluh na školném, neboť si studium prodlužovala, půjčila si od bývalého přítele. Nebylo jí známo, že by si půjčila peníze od žalobce. Z výpovědi Z. A. zjistil, že účastníci jsou bývalí kolegové z klubu L., kde pracovala jako servírka. Věděla, že účastníci se dali dohromady v létě 2015, začali spolu bydlet, nevšimla si, že by měli problémy, nevěděla, že by na sobě byli finančně závislí. Ze spropitného měla 2 až 4 000 Kč denně, tedy 30 až 40 000 Kč čistého měsíčně, podle toho, jestli byla sezóna. Potvrdila, že někdy dostala spropitné v eurech, asi 5 až 6 000 Kč měsíčně. Žalovaná se jí nezmínila, že by měla dluhy. Svědek J. D. vypověděl, že je současným přítelem žalované, s žalobcem se zná z bývalé práce, kde pracoval v pozici číšníka. Uvedl, že hrubá mzda činila 12 000 Kč, na spropitném si nikdy nevydělal méně než 15 000 Kč. Když pracoval na baru, tedy ve stejné pozici jako žalovaná, vydělal na spropitném 30 až 40 000 Kč. Z výpisu z účtu žalobce soud prvního stupně zjistil, že 28.12.2015 byla na účet žalované převedena částka 15 000 Kč s poznámkou „převod pro D. K.“, ten samý den byla vložena částka 36 600 Kč, dne 30.12.2015 byla prostřednictvím bankomatu vložena částka 43 000 Kč, 18.1.2016 byla na účet žalované převedena částka 5 500 Kč a následně částka 4 000 Kč s poznámkou „převod pro D. K.“, 20.1.2016 byla na účet žalobce vložena částka 38 200 Kč prostřednictvím vkladového bankomatu, dne 4.2.2016 byla na účet žalované převedena částka 15 000 Kč se stejnou poznámkou, 4.2.2016 byla prostřednictvím vkladového bankomatu vložena částka 32 600 Kč, dne 12.2.2016 částka 17 600 Kč, dne 18.2.2012 částka 10 100 Kč a 27.2.2017 částka 16 900 Kč, tedy za prosinec 2015 až únor 2016 částky 65 000 Kč měsíčně. Na základě takto provedeného dokazování se soud prvního stupně zabýval tím, zda žalobce prokázal své tvrzení ohledně zápůjčky. Uvedl, že se to žalobce pokusil provést prostřednictvím nepřímých důkazů, jako rozhodnutím Karlovy univerzity o vyměření poplatku za prodloužení studia či přepisem konverzace s bývalým přítelem žalované, které měly poukázat na motiv žalované půjčit si od žalovaného peníze a že už si jednou peníze od bývalého přítele půjčila. Tyto důkazy nepovažoval za relevantní, neboť poukazují na možnou pohnutku jednání, jež je bez právního významu. Poukázal na ust. § 1791 občanského zákoníku, z něhož plyne, že vzniku závazku nebrání, není-li vyjádřen důvod, na jehož základě má dlužník povinnost plnit; věřitel je však povinen prokázat důvod závazku. Důvod závazku se žalobci nepodařilo prokázat, když i v poznámkách uváděl jen převod, nikoli půjčka. Mohlo tak jít o zápůjčku, dar či směnu, jak tvrdila žalovaná. Zdůraznil, že v dotčených měsících bylo na účet žalobce vkládáno 65 000 Kč měsíčně, což nejméně o polovinu přesahuje jím deklarovaný maximální měsíční příjem 40 000 Kč čistého. Jevilo se mu proto pravděpodobnější tvrzení žalované, že žalobci poskytovala finanční prostředky v hotovosti za účelem jejich přeposlání na její účet. Následně se zabýval tím, zda nedošlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalované dle § 2991 občanského zákoníku. Poukázal na ust. § 2992 poslední větu občanského zákoníku, podle níž povinnost vydat bezdůvodné obohacení nevzniká v případě, že jedna osoba obohatí druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat. Ač byl žalobce poučen dle § 118a o.s.ř. ohledně úmyslu, s jakými finanční prostředky převedl, toto důkazní břemeno neunesl. Bylo prokázáno, že spolu účastníci trvale žili a udržovali vzájemný vztah, vzájemně si přispívali dle svých možností a vůle na úhradu společných potřeb, tedy vedli společnou domácnost, přičemž příjmy žalobce byly natolik vysoké, že převod částky 39 500 Kč v rámci tří měsíců nelze považovat za obohacení žalované bez spravedlivého důvodu. Žalobce neprokázal, že k převedení finančních prostředků došlo za účelem požadovat po žalované jejich vrácení. Vzal za prokázané, že k převodu peněz došlo v rámci vedení společné domácnosti bez úmyslu žalovanou právně vázat, tedy z tzv. společenské úsluhy ve smyslu § 2055 odst. 2 občanského zákoníku, eventuálně finančního vyrovnání za prostředky převzaté od žalované, čemuž nasvědčuje, že neprokázal zdroj svých vkladů. Uzavřel, že žalobce neunesl důkazní břemeno, proto žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a plně úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení za její právní zastoupení. Proti tomuto rozsudku podal žalobce nejprve blanketní, později doplněné, odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jeho změny a vyhovění žalobě. Jestliže soud prvního stupně výpovědi účastníků považoval za nevěrohodné a z jiných důkazů obdobný závěr neplyne, dospěl podle něho soud prvního stupně k nesprávnému závěru, že účastníci vedli společnou domácnost. Nesouhlasil s tím, že by od žalované dostával dárky, že by dostal tvrzený voucher v hodnotě 4 650 Kč, to nebylo doloženo. Žalovaná neprokázala, že by žalobci přispívala na nájem 6 až 7 000 Kč měsíčně, z výpisu z účtu nic takového neplyne. Když v září 2015 nechodil do práce a připravoval se na zkoušku, nebyl proveden žádný vklad, přitom nájem platil z účtu. Svědkyně L. k dotazu, zda věděla, že žalovaná přispívá na nájem, vypovídala váhavě, nebyla informována o vztahu, např. uvedla, že žalovaná vařila, což popřela sama žalovaná. To, že vystupovali jako pár, samo o sobě společnou domácnost nezakládá. Nákupy žalovaná činila, ale hradila je prostřednictvím kreditní karty žalobce, tedy ani tak na domácnost nepřispívala. K vedení společné domácnosti nepostačuje, že se účastníci střídali v praní. Zdůraznil, že platby učiněné žalovanou z jeho karty nepožaduje, protože byly učiněny na jeho domácnost. Protože účastníci podle něho nevedli společnou domácnost, nesouhlasil s tím, že šlo o převod peněz v rámci společné domácnosti. Nesouhlasil s tím, že žalovaná byla osobou blízkou, neboť podle něho krátkodobý vztah nedosahující trvání ani jednoho roku k takovému závěru nevede. Nesouhlasil se závěrem, že šlo o plnění ze společenské úsluhy, neboť šlo o platby na úhradu dluhů žalované, což nebylo sporné, na což jí peníze zapůjčil. Podle něho nemůže jít o společenskou úsluhu dle § 2055 odst. 2 občanského zákoníku, neboť ta má jednostranný charakter, nevyplývá z dohody stran, ale vůle toho, kdo ji poskytuje. Poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ÚS 231/10, podle něhož jde např. o pozvání na kulturní akci, konzumaci nápojů, jednorázové poskytnutí přístřeší, odnes nákupu denní potřeby fyzicky nemohoucí osobě, sousedem provedenou úpravu ovocného stromu, výměnu píchlé pneumatiky za rezervní atp., dále na to, že zpravidla nepředstavují vyšší majetkovou hodnotu. Poskytnutí částky 39 500 Kč v rozmezí 35 dnů tyto kritéria nesplňuje. Podle něho po něm ani nebylo možné požadovat, aby hradil dluhy žalované, zejména ty, které vznikly před jejich vztahem, takovou povinnost by neměl ani v případě společného jmění manželů (SJM). Vrácení peněz očekával i proto, že žalovaná v březnu 2016 měla nastoupit na pozici servírky a výrazně si tak finančně polepšit. Žalovaná se tak podle něho bezdůvodně obohatila. Ohledně vkladů na účet uváděl, že v červnu vložil 34 334,76 Kč, v červenci 95 033,64 Kč, srpnu 77 414,62 Kč, září 0,35 Kč, říjnu 83 400,18 Kč, listopadu 25 800 Kč, prosinci 79 600,26 Kč, lednu 38 200,31 Kč, únoru 77 200,37 Kč, tedy vklady za soudem prvního stupně uvedené měsíce nijak nevybočují. Nadále popíral, že by žalovaná přispívala na nájem. Dále soudu prvního stupně vyčítal, že verze stran nepodrobil testu racionality. Uvedl, že by pro něho bylo mnohem snadnější poskytnout žalované peníze v hotovosti, když se mělo jednat o úsluhu. Formu bankovního převodu volil z důvodu potvrzení, že peníze půjčil. Považoval za absurdní tvrzení žalované, že za účelem urychlení předala peníze žalobci, aby je vložil na svůj účet, převedl je žalované a ta mohla provést úhradu z účtu, když peníze mohla prostřednictvím vkladového bankomatu vložit přímo na svůj účet. Dále uvedl, že v období zápůjček 2 a 3 na svůj účet nevložil žádné finanční prostředky. Zdůraznil i to, že 4.2.2016 zaslal žalované 15 000 Kč, ta 9.2.2016 vybrala 8 000 Kč. Neprokázáno podle něho zůstalo i to, že výše příjmů žalované byla stejná s jeho příjmy. Nesouhlasil se soudem prvního stupně ani v tom, že neunesl důkazní břemeno v rozsahu bezdůvodného obohacení. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 1494/2013, 28 Cdo 248/2012, 23 Cdo 1494/2008, 28 Cdo 4197/2011, dovozoval, že mu postačí prokázat, že ve prospěch žalované plnil, na žalované pak je, aby pro takové plnění prokázala právní či spravedlivý důvod. Důkazní břemeno tedy v tomto směru stíhá žalovanou. Úvahu soudu prvního stupně, že by měl prokazovat, z jakých příčin peníze na účet žalované vložil, považoval ze nesprávnou. Spravedlivý důvod pro nevydání bezdůvodného obohacení musí žalovaná tvrdit a prokázat, nedostatek tvrzení v daném případě v rozporu s projednací zásadou nahradil soud prvního stupně. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Poukázala na to, že sám žalobce ji označoval za svou přítelkyni a je tak zřejmé, že spolu měli velmi blízký vztah. Trvala na tom, že jí bylo samotným žalobcem navrhnuto, aby vyřešila problém, že potřebovala finanční prostředky, které měla v hotovosti, dostat na bankovní účet tak, že on jí převede ze svého bankovního účtu oproti předání odpovídající částky v hotovosti. Trvala na tom, že vedli společnou domácnost a že participovala na domácnosti účastníků, neboť společně hospodařili, přispívala na nájem v hotovosti. Společně se stravovali, bydleli, hradili nájem, žili běžným partnerským životem, dávali si dárky apod. Voucher nemohla předložit, neboť ho darovala žalobci. Zdůraznila, že sám žalobce uvedl, že „finanční prostředky, které vynakládal na společnou domácnost, nikdy po žalované nepožadoval“ nebo že „zařizoval nákupy do společné domácnosti“. O tom, že byli osobami blízkými, svědčí i to, že navštívili rodiče obou. Podle ní výpisy z účtů potvrzují, že žalobci před platbami předala finanční prostředky. Tvrzení žalobce, že v září 2015 nechodil do práce, je nové, podle ní měl minimálně 14 směn. Prvních pět měsíců byla brigádnice, zaměstnavatel ale nerozlišoval mezi zaměstnanci a brigádníky. Na úkor žalobce se nemohla bezdůvodně obohatit, neboť s ním žila ve společné domácnosti. Podle ní tak žalobce neunesl své důkazní břemeno. Žalobce v replice k vyjádření žalované odkázal na další rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 5510/2016 ohledně důkazního břemene ve věcech bezdůvodného obohacení a trval na tom, že odeslání peněz prokázal, žalovaná neprokázala předání peněz žalobci ani to, že by penězi disponovala, naopak vyšlo najevo, že byla zadlužena, neprokázala ani existenci vzájemných pohledávek. Trval na tom, že peníze odesílal na výzvu žalované, vytýkal jí, že nevěděla o tom, že nájemné bylo od 1.11.2015 placeno v původní výši, trval na neprokázání plateb na nájem žalovanou a neprokázání předání voucheru. Zdůraznil, že svá tvrzení nezměnil, žalovaná nejprve tvrdila, že šlo o směnu, pak uváděla, že šlo o společné peníze. Ve vyjádření k replice žalovaná uvedla, že své důkazní břemeno unesla. Trvala na tom, že žalobce o zápůjčku nepožádala, že sám žalobce jí tvrdil, že když v bytě žijí 2 osoby, zvyšují se náklady na bydlení, trvala na tom, že na tyto náklady přispívala přibližně polovinou, že měla jméno na schránce a zdůraznila, že částku 65 000 Kč měsíčně v rozhodném období žalobce nemohl vydělat, trvala na poskytnutí voucheru, dále odkázala na svá předchozí podání. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku a řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že podle čl. 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 je dána příslušnost soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci, dále je třeba uvést, že podle čl. 4 bod 2 Nařízení evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 se (tvrzené) smluvní závazkové vztahy mezi účastníky řídí právem České republiky, kde má žalovaná bydliště, stejný závěr platí vzhledem k čl. 10 bod 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 i pro bezdůvodné obohacení, neboť v rozhodné době měli účastníci bydliště v České republice. V posuzovaném případě bylo soudem prvního stupně zjištěno, že účastníci od června 2015 do února 2016 udržovali partnerský vztah, společně bydleli, chodili spolu nakupovat, platili ze svých peněz společné potřeby, dávali si vzájemné dary (žalobce popíral jen dar větší hodnoty), trávili společně svátky, žalobce zřídil a poskytl žalované platební kartu a že žalobce převedl ze svého účtu na účet žalované 28.12.2015, 18.1.2016 a 4.2.2016 celkem žalovanou částku. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že na základě učiněných zjištění nelze dovodit, že by mezi účastníky byly uzavřeny smlouvy o zápůjčce dle § 2390 občanského zákoníku. Jde o smlouvu, k jejímuž uzavření dojde tehdy, pokud vydlužitel příjme nabídku zapůjčitele a převezme druhově určenou věc (v daném případě peníze). Uzavření smlouvy tedy mimo jiné předpokládá to, že je učiněn návrh na uzavření smlouvy, který druhá strana akceptuje (§ 1731, § 1740 občanského zákoníku). Žalobce pak jako vypůjčitel měl důkazní břemeno a bylo na něm, aby prokázal, že k uzavření smlouvy s žalovanou a předání peněz došlo. Žalovaná ale uzavření smlouvy o zápůjčce popřela, samotné předání peněz uzavření smlouvy neprokazuje a jiný důkaz, který by prokazoval tvrzení žalobce o uzavření smlouvy o zápůjčce, nebyl proveden. Je proto třeba souhlasit se soudem prvního stupně, že uzavření smlouvy o zápůjčce nebylo prokázáno. Soud prvního stupně se proto správně zabýval tím, zda žalobce nemá právo na vrácení žalované částky, ohledně níž nebylo sporu, že byla žalobcem žalované předána, z titulu bezdůvodného obohacení, čehož se konečně žalobce v žalobě, vědom si své důkazní nouze, dovolával. Z ust. § 2991 občanského zákoníku vyplývá, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil a to, že se bezdůvodně obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Z ust. § 2992 dále plyne, že povinnost vydat věc nevzniká, když jedna osoba obohatí druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu se právně vázat. Co je darováním plyne z ust. § 2055 občanského zákoníku, v jehož odstavci 2 je také uvedeno, že plnění z pouhé společenské úsluhy není darováním, je-li z chování stran zřejmé, že se nechtějí smluvně vázat. Dále je třeba připomenout, že podle judikatury Nejvyššího soudu uvedené žalobcem v odvolání má žalobce důkazní břemeno ohledně tvrzení, že žalované poskytl finanční prostředky, žalovaná má důkazní povinnost ohledně tvrzení, že je tu právní důvod, díky němuž si tyto prostředky může ponechat. V posuzovaném případě žalobce prokázal, že žalovanou částku převedl ze svého účtu na účet žalované. Bylo tak na žalované, aby prokázala, že je zde důvod, pro který si peníze může ponechat. Žalovaná ani netvrdila, že by šlo o dar. To konečně žalovaný popíral a z provedených důkazů takový závěr nelze dovodit. Žalovaná tvrdila, že šlo o převod částek, které před jednotlivými převody předala žalobci. Toto tvrzení žalobce popřel a v řízení nebyl proveden žádný přímý důkaz, který by tvrzení žalobkyně o předání peněz žalobce prokazoval. Jen z toho, že žalobce původně uváděl, že jeho příjmy jsou nižší než provedené vklady, nelze dovodit, že vkládané peněžní prostředky byly zčásti žalované, zvláště když sama potvrzovala, že v rozhodném období měla neuhrazené dluhy, které potřebovala zaplatit, což po převodu peněz skutečně učinila. Navíc je třeba při hodnocení nepřímých důkazů přihlédnout k tomu, že postup žalované se jeví jako neracionální, neboť tvrzenou částku mohla sama vložit na svůj účet, ať již na pobočce banky či prostřednictvím vkladového bankomatu (případně za pomoci žalobce). Nešlo o dluhy nové, kdy by vyvstala náhlá potřeba rychle je z účtu uhradit. Odvolací soud se proto neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že se jeví „jako pravděpodobnější“ tvrzení žalované, že peníze za účelem převodu na svůj účet žalobci poskytla. Odvolací soud také nesouhlasí se soudem prvního stupně, že ze strany žalobce šlo o právně nevynutitelnou úsluhu. Jak plyne z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 231/10, na vůli založit právní vztah se usuzuje z vůle toho, kdo příslušné jednání učinil, v daném případě žalobce. Úsluhy zpravidla rovněž nepředstavují vyšší majetkovou hodnotu. Jako příklady bývají uvedeny (krom případů uvedených již v odvolání) např. dary k narozeninám, svátkům, Vánocům, dary svatební s tím, že i tyto dary mohou být zamýšleny jako dary de iure. V daném případě žalobce popíral, že by na jeho straně byla vůle takovou společenskou úsluhu žalované poskytnout, ani žalovaná ji netvrdila. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že nešlo o částky vynaložené žalovanou na úhradu společných potřeb, ale k úhradě vlastních dluhů (dluh spojený s placením školného žalované, dluh na školném žalované a dluh na účtu žalované). Ani z těchto okolností neplyne, že by mělo jít o společenskou úsluhu v rámci společného soužití. Navíc účastníci nebyli manželé a jejich příjmy netvořily společný majetek. Na rozdíl od soudu prvního stupně tak odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce žalované poskytl žalovanou částku, žalované se však nepodařilo prokázat, že by zde byl důvod, z něhož by plynulo, že jde o její peníze či že si je může ponechat. Žalovaná se tak na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, proto odvolací soud žalovanou částku žalované uložil žalobci vydat. Žalovaná byla v předžalobní výzvě žalobcem vyzvána, aby žalovanou částku do 27.5.2016 zaplatila. Protože tak neučinila, je od následujícího dne v prodlení a má povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení (§ 513, § 1970 občanského zákoníku), který podle § 1 vyhl. č. 351/2013 Sb. činí 8,05% ročně. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil a žalobě vyhověl. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn, odvolací soud proto znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). Žalobce byl plně úspěšný, má proto právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř.). Odměna za jeden úkon právní služby advokáta dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. činí 2 700 Kč. Tato odměna náleží za 1) převzetí a přípravu zastoupení, 2) sepis předžalobní výzvy, 3) sepis žaloby, 4) písemné vyjádření k odporu z 12.9.2016, 5) účast na jednání 4.10.2016, 6) písemné podání z 19.10.2016, 7) ústní jednání dne 6.12.2016, 8) závěrečný návrh z 20.12.2016, 9) účast na jednání 20.12.2016, 10) sepis odvolání, 11) sepis repliky k vyjádření, 12) účast na jednání odvolacího soudu, další náklady představuje náhrada hotových výdajů za 12 úkonů po 300 Kč podle ust. § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., náhrada za 21% DPH z uvedených částek (12 x 2 700 + 12 x 300 = 36 000) ve výši 7 560 Kč, náhrada za 2 zaplacené soudní poplatky 2 x 1 975 Kč = 3 950 Kč, po sečtení jde celkem o 47 510 Kč.