39Co 246/2021

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: R., a.s., IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupená advokátkou JUDr. K. Z. sídlem K., Praha proti žalovanému: Mgr. P. P., narozený xxx slovenský státní příslušník bytem xxx, xxx, Slovenská republika zastoupený advokátem doc. JUDr. M. K., Ph.D. sídlem J., Praha o zaplacení 24 733,85 € s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu xxx ze dne 3. května 2021, č. j. xxx takto:

Výrok

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. a III. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se usnesení soudu prvního stupně mění tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. řízení zastavil, výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III. žalobkyni vrátil část soudního poplatku ve výši 25 594 Kč.

2. V odůvodněníuvedl, že podanou žalobou se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že s žalovaným dne 9. 12. 2016 uzavřela smlouvu o poskytování ekonomického a organizačního poradenství (dále jen smlouva) za účelem vytvoření vhodné ekonomicko-právní struktury rodinného holdingu dle přílohy 1 smlouvy. Služby poskytovala řádně do 20. 10. 2017, kdy od smlouvy odstoupila z důvodu neposkytnutí součinnosti, žalovaný přes výzvy neuhradil cenu za poskytnuté služby. Příslušnost soudu odůvodnila ujednáním účastníků ve smlouvě dle § 89a o. s. ř.

3. Žalovaný namítl nedostatek příslušnosti soudů České republiky, neboť smlouvu uzavřel jako spotřebitel a bydliště má na Slovensku. Pokud je ve smlouvě uvedeno jinak, poukázal na to, že návrh smlouvy připravovala žalobkyně. Smlouvu uzavřel mimo rámec své podnikatelské činnosti a výkonu svého povolání. K ujednání dle § 89a o. s. ř. se proto podle § 1812 o. z. nepřihlíží.

4. Žalobkyně v replice zdůraznila, že předmětem smlouvy bylo ekonomické a účetní poradenství týkající se majetku žalovaného, konkrétně vytvoření vhodné ekonomicko-právní struktury rodinného holdingu dle přílohy 1 smlouvy. Podle obsahu smlouvy se závazkový vztah týkal podnikatelských aktivit účastníků, žalovaný se jako podnikatel choval, první fakturu chtěl vystavit na společnost xxx s. r. o., v níž od roku 2004 figuruje jako většinový společník, po celou dobu byl žalovaný zastoupen advokátem, který smlouvu připomínkoval. Nahlížení na žalovaného jako na slabší smluvní stranu považovala za nepřípadné, odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3/06, I. ÚS 342/09.

5. K tomu žalovaný uvedl s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. zn. 33 Cdo 7/2014, že by v určitých situacích mohl být považován za podnikatele s ohledem na účast ve společnostech xxx, s. r. o., xxx, s. r. o. Zdůraznil, že smlouva byla uzavřena za účelem uspokojení jeho osobních a rodinných potřeb, žalobkyni byl účel jednání žalovaného, tj. uspořádání jeho majetkových záležitostí ve vztahu k rodině, což se netýká samotné podnikatelské činnosti společností, znám. Služby se týkaly majetku žalovaného, tj. jeho obchodních podílů ve společnostech, nikoli podnikatelské činnosti. Jeho jednání proto nemohlo nést znaky podnikání. Dále s odkazem na postup žalobkyně dle § 9 odst. 2 zákona o DPH a dani dle místa plnění ve výši 21 % uvedl, že i žalobkyně dovozovala, že služby poskytuje spotřebiteli. Zdůraznil, že sám nemá přiděleno v České republice ani na Slovensku IČO.

6. Žalobkyně považovala odkaz na zákon o DPH za nepřiléhavý, neboť definici podnikatele a spotřebitele obsahuje občanský zákoník a předpisy Evropské unie a není vyloučeno, aby osoba, které není poskytována spotřebitelská ochrana, byla osobou nepovinnou k dani. K prorogační doložce jako ujednání o mezinárodní příslušnosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1860/2015. Poukaz na to, že žalovaný nemá IČO, považovala za irelevantní, když žalovaný podniká prostřednictvím uvedených dvou společností.

7. Soud prvního stupně zjistil, že čl. 1 smlouvy uzavřené mezi účastníky zní: „Vzhledem k tomu, že: (a) Klient a jeho osoby blízké vlastní majetek, pro jehož správu si přejí vytvářet dlouhodobě příznivé podmínky. Zájmem Klienta je vytvoření takové ekonomicko-organizační struktury, která umožní vícegenerační efektivní nakládaní s tímto majetkem. Za tímto účelem má Klient zájem o poskytování odborné pomoci ze strany Poradce; (b) Poradce je poradenskou společností mající podstatné know how při poskytování poradenských služeb a ve spolupráci s xxx, a.s. nabízí Klientovi daňové, znalecké a další poradenské služby; (c) Smluvní strany si přejí tuto Smlouvu uzavřít jako smlouvu mezi podnikateli tak, jak jsou tito definováni v ustanovení § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) v souvislosti se svým vlastním podnikáním ve smyslu § 433 občanského zákoníku; uzavírají Smluvní strany tuto smlouvu o poskytování ekonomického a organizačního poradenství (dále jen „Smlouva“).“ 8. Čl. 2 odst. 1 a 2 smlouvy zní: „Poradce se touto Smlouvou zavazuje Klientovi poskytovat, ekonomické a organizační poradenství, včetně administrativních prací spojených s uvedenými činnostmi v oblasti Správy majetku, a/nebo zajistit poskytování výše uvedených služeb prostřednictvím svých dodavatelů, a to v souladu s příslušnými platnými právními předpisy (dále jen „Služby Poradce“), a to v rozsahu uvedeném v článku 2/2 této Smlouvy. Poradce se touto Smlouvou zavazuje Klientovi vlastní činnosti nebo prostřednictvím svých dodavatelů zajistit realizaci vytvoření vhodné ekonomicko-právní struktury rodinného holdingu (dále jen „Rodinný holding“) dle scénáře tvořícího přílohu č. 1 této Smlouvy - „Implementace plánu restrukturalizace rodinného podnikání a založení rodinného holdingu“, spočívající v poskytování následujících služeb, včetně veškerých administrativních prací s těmito službami souvisejícími: (a) Vedení a koordinace celého projektu implementace restrukturalizace Rodinného podnikání v souladu s přílohou č. 1, (b) Znalecké služby: (i) Znalecký posudek na ocenění podílu ve společnosti xxx, s.r.o. pro účely převodu do xxx, (ii) Znalecký posudek na ocenění podílu ve společnosti xxx, s.r.o. pro účely převodu do xxx, (dále také jen „Znalecké posudky“). Znalecké posudky budou vyhotoveny ve slovenském jazyce. (c) Daňový a účetní dohled nad restrukturalizací, (d) Příprava ústavy xxx zahrnující: (i) Step plán (harmonogram), obsahující kroky vedoucí k vytvoření xxx tak, jak je uvedeno v Příloze č. 1 této Smlouvy - Implementace plánu restrukturalizace rodinného podnikání a založení holdingu, která tvoří nedílnou součást této Smlouvy, (ii) Úvodní formulace základních principů a významu ústavy xxx, včetně diskuze a případného zapracování připomínek Klienta, (iii) Úvodní draft znění rodinné ústavy, včetně diskuze a případného zapracování připomínek Klienta, (iv) Setkání s jednotlivými osobami, kterých se xxx a ústava xxx dotkne dle potřeby v sídle klienta nebo v Bratislavě, (v) Finalizace ústavy xxx, (e) zřízení svěřeneckého fondu a přípravy statutu fondu, včetně veškeré potřebné dokumentace a veškerých dalších úkonů potřebných k účelu zamýšlenému Klientem, tj. k založení svěřeneckého fondu.“ 9. Soud prvního stupně uvedl, že podle označení účastníků byla smlouva uzavřena mezi žalovaným jako fyzickou osobou v postavení klienta a žalobkyní v postavení poradce. Z čl. 1 odst. 1 písm. a) a b) smlouvy je patrné, že žalovaný smlouvu uzavíral za účelem získání ekonomického a organizačního poradenství v oblasti správy majetku, a to nejen majetku svého, ale i osob jemu blízkých. Účelem bylo vytvoření vícegenerační ekonomicko-organizační struktury, která umožní efektivní nakládání s majetkem. Předmětem smlouvy podle čl. 2 odst. 1 byl závazek žalobkyně poskytovat žalovanému poradenství zaměřené na správu majetku žalovaného. Rozsah služeb byl specifikován v čl. 2 odst. 2 smlouvy, tímto závazkem bylo vytvořit ekonomicko-právní strukturu rodinného holdingu dle přílohy 1 smlouvy. Cílem byla restrukturalizace majetku žalovaného, jeho otce a manželky.

10. Z uvedeného soud prvního stupně dovodil, že žalovaný sledoval uzavřením smlouvy soukromí účel - správu rodinného majetku. Skutečnost, že žalovaný více než 20 let podniká, nevylučuje možnost kontrahovat mimo rámec podnikatelských aktivit, tedy vystupovat jako spotřebitel, zvláště v jiném oboru (správy majetku). Pouhé označení žalovaného za podnikatele v čl. 1 odst. 1 písm. c) smlouvy nemůže vyloučit aplikaci ustanovení k ochraně spotřebitele, k tomu odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1930/11. Pokud žalobkyně tvrdila, že se žalovaný choval jako podnikatel, uvedl, že není zřejmé, z čeho tak dovozuje. Vystavení faktury na xxx s. r. o., kde žalovaný působí jako jednatel a společník, ani připomínkování smlouvy advokátem o tom nesvědčí. Skutečnost, že je žalovaný dlouhodobě společníkem či statutárním orgánem obchodní korporace, samo o sobě nevylučuje jeho ochranu jako spotřebitele, k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 7/2014. Soud prvního stupně uzavřel, že postavení žalobkyně jako podnikatelky nebylo zpochybněno a je dáno fikcí dle § 421 odst. 1 o. z. Žalovaný ale vystupoval jako spotřebitel. Argumentací k sazbě DPH na faktuře a evidencí žalovaného ve veřejných rejstřících se již pro nadbytečnost nezabýval.

11. Dále posuzoval svou mezinárodní příslušnost, odkázal přitom na § 1, § 2 zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (ZMPS) s tím, že podle nich se věc posuzuje podle práva Evropské unie, konkrétně podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 Sb. (dále jen nařízení). Citoval čl. 4 odst. 1, 5 odst. 1, 25 odst. 1 nařízení. Uvedl, že v „kapitolách“ (správně oddílech) 2 až 7 (kapitoly II) není ustanovení, které by na daný případ dopadalo a zároveň stanovilo pravomoc českých soudů. Pravomoc není dána ani podle čl. 25 odst. 1 nařízení, neboť dohoda o příslušnosti je podle českého práva možná pouze ve věcech týkajících se vztahů mezi podnikateli vyplývajících z podnikatelské činnosti (§ 89a o. s. ř.), což není tento případ. Prorogační doložku proto posoudil jako neplatnou. Příslušnost nebyla založena ani podle čl. 26 odst. 1 nařízení, neboť žalovaný námitku nepříslušnosti uplatnil při prvním úkonu ve věci. Uzavřel, že není dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť příslušným je podle čl. 4 odst. 1 nařízení soud určený podle bydliště žalovaného, které je na Slovensku. Řízení proto podle ust. § 103, § 104 odst. 1 o. s. ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zastavil.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když dovodil, že podání žaloby u soudu, který nemá k jejímu projednání pravomoc, nelze klást za vinu žádnému z účastníků, když ani žalobkyně nemohla výsledek řízení předpokládat.

13. O vrácení soudního poplatku po snížení o 20 % rozhodl podle ust. § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

14. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání žalobkyně trvala na tom, že právní vztah mezi účastníky byl vztahem podnikatelským, respektive že žalovaný nevystupoval jako spotřebitel. Měla za to, že soud prvního stupně chybně vyložil povahu, předmět a obsah závazkového vztahu v komplexním hledisku a tím vytržením předmětu smlouvy z kontextu jednání a chování účastníků, včetně bagatelizace jejich výslovných prohlášení o podnikatelském záměru smluvního vztahu, dále dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Se zjištěními ohledně předmětu smlouvy, jak je soud prvního stupně ze smlouvy učinil, souhlasila. Z jeho obsahu podle ní vyplývá, že byl uzavřen v rámci podnikatelských aktivit obou účastníků. Důvodem, proč žalovaný uzavíral smlouvu jako fyzická osoba, byla skutečnost, že u žalovaného byla dána mnohost subjektů, v rámci nichž uskutečňoval své podnikatelské aktivity. Žalobkyně se měla zaměřit na více podnikatelských aktivit žalovaného a jeho členů rodiny s účelem navrhnout model vícegeneračního a efektivního nakládání s majetkem plynoucím z podnikání. Zdůraznila, že v řízení upozorňovala, že žalovaný se po celou dobu smluvního vztahu jako podnikatel choval, vystupoval tak, že jedná v rámci své podnikatelské činnosti, za účelem nastavení co nejvyšší efektivity své podnikatelské činnosti. K tomu poukázala na první fakturu vystavenou na společnost xxx s. r. o., která byla uhrazena. Při spolupráci vystupoval pan P. H., finanční ředitel společnosti xxx s. r. o., který dával žalobkyni pokyny. To soud prvního stupně označil za nepodstatné stejně jako to, že byl žalovaný zastoupen advokátem, který smlouvu připomínkoval a účastnil se schůzek. Žalovaný se tak nedá označit za slabší stranu. Podle ní především z memoranda, které tvoří přílohu 1 smlouvy, vyplývá, že žalovaný jednal v rámci své obchodní činnosti. Uvedla, že pro posouzení by měl být rozhodující stav, který objektivně posuzováno musel být při uzavírání smlouvy oběma stranám zjevný. Není rozhodující pouze formální postavení smluvních stran, ale i další skutečnosti. Dále poukázala na negativní definici spotřebitelského chování jako vyloučení všech jednání profesionálního charakteru, k tomu odkázala na komentářovou literaturu k občanskému zákoníku. Dále odkázala na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 3/06, I. ÚS 342/09. Zdůraznila, že žalovaný se sám označil za podnikatele, že by soud k jeho námitce neplatnosti prorogační doložky neměl přihlížet, neboť to byl žalovaný, kdo se pro její sjednání dobrovolně rozhodl. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 342/09, podle něhož se spotřebitel fakticky ocitá v nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, zdůraznila, že v dané věci o jakékoli nerovnosti mezi účastníky v rámci smluvního vztahu nelze uvažovat, neboť to byl žalovaný, kdo oslovil žalobce se zájmem o spolupráci a stanovil rozsah závazkového vztahu. K tomu odkázala na rozhodnutí SDEU C-464/01, podle něhož jestliže se fyzická osoba chová tak, že mohla vyvolat u druhé smluvní strany oprávněně dojem, že jedná za podnikatelským účelem, nemůže se následně dovolávat ustanovení k ochraně spotřebitele, dále je třeba chránit dobrou víru druhé strany. K tomuto rozhodnutí se soud prvního stupně nevyjádřil. Uzavřela, že na žalovaného je třeba pohlížet jako na podnikatele a podle prorogační doložky jsou příslušné soudy České republiky. Na závěr ještě odkázal na čl. 17 odst. 1 nařízení, které lze použít, pokud se smlouva, uzavřená spotřebitelem, netýká jeho podnikatelské nebo profesionální činnosti. Toto ustanovení soud prvního stupně pominul.

15. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř. - ve lhůtě patnácti dnů od doručení rozhodnutí), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř. - účastníkem řízení), že obsahuje náležitosti, vyžadované ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení a řízení, které jeho vydání předcházelo, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné.

16. Pokud jde o skutkový stav, nebylo mezi účastníky sporu o tom, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 9. 12. 2016 uzavřena smlouva s předmětem, jak jej výše z článku 2 zjistil soud prvního stupně. V té době byl podle výpisu z obchodního registru Slovenské republiky žalovaný společníkem a jednatelem společnosti xxx s. r. o.

17. Podle čl. 17 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012:

1. Ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.

2. Nemá-li smluvní partner spotřebitele bydliště v některém členském státě, avšak má v některém členském státě pobočku, zastoupení nebo jinou provozovnu, je s ním při sporech vyplývajících z jejich provozu jednáno tak, jako by měl bydliště v tomto členském státě.

3. Tento oddíl se nevztahuje na přepravní smlouvy, kromě případu, kdy smlouva poskytuje kombinaci dopravy a ubytování zahrnutou v ceně.

18. Podle článku 18 bod 2 téhož nařízení smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště.

19. Podle článku 19 téhož nařízení od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou: 1) uzavřenou po vzniku sporu; 2) umožňující spotřebiteli zahájit řízení u jiných soudů než těch, které jsou uvedeny v tomto oddíle, nebo 3) uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná.

20. Podle článku 25 odst. 4 téhož nařízení dohody o příslušnosti ani obdobná ustanovení v zakládací listině trustu nemají právní účinek, jsou-li v rozporu s články 15, 19 nebo 23 nebo pokud mají soudy, jejichž příslušnost má být vyloučena, podle článku 24 výlučnou příslušnost.

21. Např. v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3918/2017 Nejvyšší soud dovodil, že pro aplikaci oddílu 4 nařízení Brusel I bis je nutno kumulativně splnit 3 podmínky stanovené čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, tedy (1) některá ze smluvních stran musí mít postavení spotřebitele, který jedná v rámci, o němž lze mít za to, že nespadá do jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, (2) smlouva mezi takovýmto spotřebitelem a profesionálem či podnikatelem byla skutečně uzavřena a (3) tato smlouva spadá do některé z kategorií uvedených v odst. 1 písm. a) až c) [srov. rozsudky Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 14. 3. 2013, ve věci C-419/11, Česká spořitelna, a. s. proti Geraldu Feichterovi, bod 30, ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, Harald Kolassa proti Barclays Bank plc, bod 23, a ze dne 23. 12. 2015, ve věci C-297/14, Rüdiger Hobohm proti Benedikt Kampik Ltd & Co. KG a dalším, bod 24].

22. Pod bodem 25, 26 uvedl, že SDEU zdůraznil, že pojem „spotřebitel“ ve smyslu čl. 17 a 18 nařízení Brusel I bis musí být vykládán restriktivně, přičemž je třeba vycházet z postavení této osoby v určité smlouvě s ohledem na povahu a účel této smlouvy, a nikoliv ze subjektivního postavení této osoby, neboť jedna a tatáž osoba může být považována za spotřebitele v rámci některých transakcí a za hospodářský subjekt v rámci jiných transakcí (srov. rozsudek SDEU ze dne 25. 1. 2018, ve věci C-498/16, Maximilian Schrems proti Facebook Ireland Limited, bod 29). Z toho SDEU vyvodil závěr, že se zvláštní režim stanovený tímto nařízením v oblasti ochrany spotřebitele jakožto osoby, která je považována za stranu nacházející se ve slabším postavení, vztahuje pouze na smlouvy uzavřené mimo jakoukoliv činnost nebo účel profesionální nebo podnikatelské povahy a nezávisle na nich, s jediným cílem uspokojit vlastní potřeby v rámci soukromé spotřeby jednotlivce (srov. rozsudek SDEU ze dne 25. 1. 2018, ve věci C 498/16, Maximilian Schrems proti Facebook Ireland Limited, bod 30). Dále SDEU uvedl, že v minulosti již rozhodl, že do působnosti ustanovení oddílu 4 kapitoly II nařízení Brusel I bis, který upravuje příslušnost u spotřebitelských smluv, spadají všechny druhy smluv, s výjimkou smlouvy stanovené v čl. 17 odst. 3 tohoto nařízení, tj. přepravní smlouvy, kromě případu, kdy smlouva poskytuje kombinaci dopravy a ubytování zahrnutou v ceně (srov. rozsudek SDEU ze dne 2. 5. 2019, ve věci C-694/17, Pillar Securitisation, bod 42).

23. V rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 7/2014 Nejvyšší soud dovodil, že společník společnosti s ručením omezeným (který byl v době uzavření smlouvy také jednatelem /viz odstavec 2 odůvodnění/) není z důvodu účasti v této společnosti podnikatelem. Společnost s ručením omezeným, která je kapitálovou společností, jejíž základní jmění tvoří vklady společníků, provádí svoji činnost (zpravidla podnikání) vlastním jménem a na vlastní odpovědnost; činnost směřující k dosažení zisku vyvíjí tudíž společnost a nikoli její společníci. Obchodní společnost je samostatný subjekt práva, který nelze ztotožňovat s jejími společníky, a nelze proto dovozovat, že společníci společnosti s ručením omezeným by se mohli stát z důvodu své účasti ve společnosti podnikateli ve smyslu obchodního zákoníku. Ani výkon práv a povinností společníka ve společnosti s ručením omezeným vyplývajících z pouhé kapitálové účasti ve společnosti není sám o sobě výdělečnou činností.

24. Oproti tomu v rozhodnutí C-419/11 SDEU dovodil, že fyzická osoba mající úzký profesionální nebo podnikatelské vazby na společnost, například ve formě jednatelství nebo většinového podílu na společnosti, nemůže být považována za spotřebitele, pokud poskytuje směnečné rukojemství za vlastní směnku vystavenou k zajištění závazků této společnosti ze smlouvy o úvěru. Také SDEU v tomto rozhodnutí vyšel ze závěru, že zvláštní režim ochrany spotřebitele se vztahuje pouze na smlouvy uzavřené mimo jakoukoliv činnost nebo účel profesionální nebo podnikatelské povahy a nezávisle na nich, s jediným cílem uspokojit vlastní potřeby soukromé spotřeby jednotlivce, zatímco taková ochrana není odůvodněna v případě smlouvy, jejímž účelem je profesionální nebo podnikatelská činnost.

25. Vycházeje z uvedené právní úpravy a judikatury k ní odvolací soud přezkoumal správnost závěru soudu prvního stupně o tom, že žalovaný ve věci vystupoval jako spotřebitel. Žalovaný jako fyzická osoba nepodniká, v rozhodné době byl xxx s. r. o., ale správa v oblasti rodinného majetku, tedy správa majetku žalovaného a jeho rodiny. Z memoranda (bod 2.4 - č.l. 15 spisu) vyplývá, že reorganizace se měla týkat majetku žalovaného, Dipl. technika P. P., Ing. Š. M., V. P. Je zde uvedeno, že cílem byla restrukturalizace rodinného majetku a vyřešení problematiky nástupnictví v rodině P., vyřešení problematiky nástupnictví v managmentu xxx SK a založení xxx. Za popsané situace odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že uzavřením smlouvy byl sledován soukromý účel žalobce, tedy správa rodinného majetku, smlouva nebyla uzavřena v souvislosti s podnikáním společnosti xxx s. r. o., kde byl žalovaný společníkem a jednatelem. Odvolací soud proto souhlasí se soudem prvního stupně, že žalovaný při uzavření smlouvy vystupoval jako spotřebitel.

26. Z uvedeného vyplývá, že první z předpokladů (že smlouvu uzavíral žalovaný jako spotřebitel) pro použití ust. § 17 odst. 1 nařízení byl naplněn. Soudu prvního stupně je třeba vytknout, že se dále nezabýval tím, zda byly splněny i další dva předpoklady. O tom, že smlouva byla uzavřena, nebylo mezi účastníky pochyb a vyplývá to i ze smlouvy do spisu v písemné podobě založené. Pokud jde o třetí předpoklad, je zjevné, že smlouva mezi účastníky uzavřená nespadá pod článek 17 bod 1 písm. a), b) nařízení, neboť se nejednalo o koupi movitých věcí na splátky ani o půjčku či jiný úvěrový obchod. Pod písmeno c) uvedeného článku nařízení spadají všechny smlouvy s výjimkou smlouvy přepravní, jak bylo vysvětleno výše, tedy i smlouva mezi účastníky uzavřená. Nebylo zjištěno, že by žalobkyně provozovala svou činnost na Slovensku, odvolací soud se proto zabýval tím, zda žalobkyně „jakýmkoli způsobem“ svou činnost na Slovensko zaměřuje, vyšel přitom např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2084/2019, 23 Cdo 823/2020. Již ze skutečnosti, že žalobkyně smlouvu se žalovaným při vědomí, že má bydliště a majetek na Slovensku, uzavřela, dále z toho, že memorandum bylo vyhotoveno ve slovenském jazyce a ve stejném jazyce měly být vyhotoveny i znalecké posudky, plyne, že svou činnost zaměřuje i na tento stát. Předpoklady uvedené v čl. 17 bod 1 písm. c) nařízení tak byly naplněny.

27. Dohodu o příslušnosti tak bylo možné uzavřít za podmínek uvedených v ustanovení článku 19 nařízení. Protože v posuzovaném případě dohoda nebyla uzavřena po vzniku sporu a v době uzavření smlouvy účastníci neměli bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, podmínky uvedené v článku 19 nařízení nebyly splněny a podle článku 25 odst. 4 nařízení se k uzavřené dohodě nepřihlíží.

28. Příslušnost soudu se tak řídí článkem 18 bod 2. nařízení místem bydliště žalovaného. Protože ten bydliště v České republice nemá, není dána mezinárodní příslušnost k projednání a rozhodnutí věci soudů České republiky. Soud prvního stupně proto ve výroku svého rozhodnutí rozhodl správně, když řízení pro nedostatek podmínky řízení, kterou nelze dodatečně odstranit, podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil a odvolací soud proto výrok I. napadeného usnesení jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

29. Odvolací soud při hodnocení věci přihlédl k tomu, že žalovaný (v souladu s ujednáním ve smlouvě) požadoval vystavení faktury na společnost, že za něho jednala jiná osoba (finanční ředitel, advokát), že byl ve smlouvě označen za podnikatele. Z výše uvedených rozhodnutí je ale zřejmé, že pro posouzení věci bylo rozhodné, pro jaký účel byla smlouva uzavřena (zda se týkal profesionální či podnikatelské činnosti žalovaného či nikoli), odvolací soud proto musel vyjít především z předmětu smlouvy.

30. Odvolací soud nesouhlasí se soudem prvního stupně, že na straně žalobkyně nelze shledat zavinění za zastavení řízení. Jestliže žalobkyně podala žalobu k českému soudu, který nemá mezinárodní příslušnost k projednání a rozhodnutí věci, z procesního hlediska zastavení řízení zavinila (tím, že žalobu podala k nepříslušnému soudu) a podle ust. § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. ji stíhá povinnost nahradit účelně vynaložené náklady žalovanému. Skutečnosti zmíněné soudem prvního stupně, tedy že svou příslušnost posuzoval k námitce žalovaného v průběhu řízení, což žalobkyně nemohla předpokládat, lze posoudit až při úvaze dle § 150 o. s. ř., podle něhož z důvodů zvláštního zřetele hodných nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Právě při takovém rozhodnutí se přihlíží i k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u nepříslušného soudu. S ohledem na skutečnost, že žalovaný podepsal smlouvu, kde bylo uvedeno, že ji uzavírá jako podnikatel a kde bylo ujednání o tom, že příslušné jsou soudy České republiky, podstatnou měrou přispěl k tomu, že žalobkyně podala žalobu u nepříslušného soudu. Podle náhledu odvolacího soudu tak jde o okolnosti, které odůvodňují nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému, neboť v řízení uplatněné námitky měl uvést již při uzavírání smlouvy. Protože uvedenému ustanovení odpovídá formulace, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává, musel odvolací soud výrok II. napadeného usnesení podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnit.

31. O vrácení části soudního poplatku soud prvního stupně rozhodl v souladu s ust. § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. Protože tento výrok konkrétní námitkou nebyl zpochybněn, odkazuje odvolací soud na odůvodněnísoudu prvního stupně.

32. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla se svým odvoláním neúspěšná, má proto povinnost nahradit účelně vynaložené náklady žalovanému. Tomu v této fázi řízení žádné náklady nevznikly, odvolací soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení