3VSOL 1183/2014

Rubrum

Vůči rozhodnutí vydanému v rámci insolvenčního řízení asistentem soudce, proti kterému není odvolání přípustné, může podat účastník řízení v zákonné lhůtě námitky.

Výrok

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudců JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka: J. I., nar. , bytem , o insolvenčním návrhu dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. září 2014, č. j. KSBR 40 INS 23454/2014-A-7 t a k t o :

Odůvodnění

I. Odvolání dlužníka proti odstavci I. výroku usnesení krajského soudu se o d m í t á . II. Usnesení krajského soudu se v další napadené části, tj. v odstavci II. výroku, p o t v r z u j e .

Poučení

Krajský soud označeným usnesením rozhodl, že námitky dlužníka ze dne 9.9.2014 proti unesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 40 INS 23454/2014-A-5 ze dne 1.9.2014 se odmítají (odstavec I. výroku) a uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu nebo v hotovosti na pokladně soudu (odstavec II. výroku). Při rozhodování o námitkách proti rozhodnutí asistenta soudce soud učinil výklad ustanovení § 36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ve znění pozdějších předpisů a § 9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů ve znění pozdějších předpisů a dospěl k závěru, že námitky proti rozhodnutí, které vydal vyšší soudní úředník, představují opravný prostředek sui generis. Jedním z nutných předpokladů pro výkon funkce asistenta soudce je na rozdíl od funkce vyššího soudního úředníka vysokoškolské vzdělání v pětiletém magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice. S ohledem na skutečnost, že asistent soudce má vzdělání, které jej po splnění dalších předpokladů (složení odborné justiční zkoušky a psychotestů, dosažení zákonem požadovaného věku) opravňuje ucházet se o místo soudce, měl by být osobou odborně zdatnou natolik, že jeho rozhodnutí, proti kterým odvolání není přípustné, není třeba podrobovat přezkoumávání předsedou senátu v rámci námitkového řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že právní předpisy upravující postavení vyšších soudních úředníků se na asistenty soudce aplikují toliko přiměřeně, je insolvenční soud toho názoru, že proti rozhodnutí asistenta soudce, proti kterému není odvolání přípustné, nelze podat námitky dle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb. Účastníci řízení tím nejsou nijak kráceni na svých právech, jelikož rozhodnutí, které vydal asistent soudce a kterým se řízení končí (např. odmítnutí insolvenčního návrhu pro nesplnění výzvy k doplnění insolvenčního návrhu) lze napadnout odvoláním, v rámci něhož lze rozporovat i rozhodnutí asistenta soudce, proti kterému odvolání přípustné není a jehož nesplnění vedlo k vydání odvoláním napadeného usnesení. Připuštění námitek do rozhodnutí, proti kterým není odvolání přípustné, vydávaných asistentem soudce v rámci insolvenčního řízení by bylo též v přímém rozporu s jednou ze základních zásad insolvenčního řízení, kterou je rychlost řízení. Z těchto důvodů insolvenční soud považoval námitky dlužníka proti rozhodnutí asistenta soudce za nepřípustné. O povinnosti dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč rozhodl soud poté, co učinil závěr, že oddlužení v tomto případě nepřichází v úvahu a jako jediný možný způsob řešení dlužníkova úpadku se jeví konkurs, neboť zjistil, že dlužník nedoložil souhlas věřitelů Obec Stavěšice, Jihomoravská plynárenská, a.s. a Komerční banka, a.s. s tím, že jejich nezajištěné závazky budou řešeny oddlužením, brání tyto závazky řešení dlužníkova úpadku oddlužením ve smyslu výše citovaného ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ a současně se nejedná o zajištěný závazek ani o závazek, který zůstal neuspokojen po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ. Složení zálohy bylo nezbytné, neboť dlužník sice má nemovitý majetek, ten však slouží k zajištění závazků dlužníků, a proto nemůže sloužit k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce a další pohotové prostředky k zajištění činnosti správce dlužník nemá. Výši zálohy insolvenční soud stanovil s ohledem na předpokládané náklady řízení. Proti tomuto usnesení podal dlužník obsáhlé odvolání, nesouhlasil s rozhodnutím krajského soudu v celém rozsahu a namítal, že soud prvního stupně rozhodl o odmítnutí námitek v rozporu s platným právem, navíc v poučení o opravných prostředcích neuvedl nepřípustnost podání námitek proti rozhodnutí. Rozhodnutí také není přesvědčivě odůvodněno a odvolatele poškozuje, neboť porušuje jeho právo na spravedlivý proces. Navrhl v této části rozhodnutí změnit tak, že se námitky neodmítají. Ve vztahu k rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč odvolatel nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že je povinností dlužníka doložit souhlas věřitelů, jejichž pohledávky pochází z podnikatelské činnosti a odkazoval na řadu judikátů obou vrchních soudů. Podle názoru dlužníka není povinností dlužníka dokládat souhlas věřitelů současně s podání návrhu na oddlužení, nýbrž nedostatek souhlasu lze řešit v rámci přezkumu pohledávek. Soud nesprávně interpretoval novelizované znění ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona účinné od 1. ledna 2014, neboť insolvenční zákon v žádném ustanovení nevyžaduje, aby spolu s návrhem na povolení oddlužení byl předkládán zároveň písemný souhlas věřitel s tím, že podnikatelské závazky dlužníka budou řešeny formou oddlužení. Naopak novelizované ustanovení § 403 IZ vyžaduje aktivní projev vůle věřitelů, jejichž pohledávky vycházejí z podnikatelské činnosti dlužníka, že s oddlužením takového dlužníka nesouhlasí. Tento závěr vyplývá jednak z ustanovení § 397 IZ, který umožňuje insolvenčnímu soudu odložit přezkoumávání podmínek pro povolení oddlužení až na schůzi věřitelů, kdy se má rozhodovat o způsobu oddlužení dlužníka, ale zejména z doplněného ustanovení § 403 odst. 2 IZ, podle něhož věřitelé, kteří osobně neuplatní námitky proti povolení oddlužení na schůzi věřitelů, kde se rozhoduje právě o schválení oddlužení, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má závazky pocházející z podnikatelské činnosti. Odvolatel též poukázal na důvodovou zprávu k novelizovanému ustanovení § 403 IZ (sněmovní tisk 929/0), ve které zákonodárce uvádí: „V ustanoveních § 403 a § 405 IZ se výslovně připouští vzhledem k úpravám § 397 IZ zkoumat jako důvod neschválení oddlužení skutečnosti, které by, jinak (nebýt povoleno) vedly k jeho odmítnutí. S přihlédnutím k obvyklému chodu těchto insolvenční řízení pak text § 403 odst. 2 IZ připisuje pasivitě (apatii) věřitelům jejich souhlas s oddlužením potud, že jim jedno, že dlužník má dluhy z podnikání (kteréžto pravidlo racionálně vystihuje současný běžný stav věcí).“ Na základě uvedeného je dlužník přesvědčen, že doplněním ustanovení § 403 odst. 2 IZ zákonodárce nezamýšlel neumožnit řešení úpadku dlužníka, který má závazky z podnikatelské činnosti, oddlužením pouze v případě, kdy dlužníkův věřitel, jehož pohledávka pochází z podnikatelské činnosti dlužníka, aktivně vyslovil souhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením. Ani doplněním § 389 odst. 2 písm. a) IZ zákonodárce nezamýšlel způsobit v rámci insolvenční řízení situace, kdy by dlužník, aby se mohl domoci řešení svého úpadku oddlužením, měl být povinen při existenci zcela marginálního závazku pocházejícího z jeho podnikatelské činnosti, dokládat insolvenčnímu soudu souhlas věřitele takového závazku s tím, aby byl tento závazek podroben režimu oddlužení. Takový postup je z hlediska smyslu a účelu institutu oddlužení zcela nepoužitelný, neboť by stačilo, aby snahu domoci se řešení úpadku oddlužením dlužníkovi překazil věřitel, jehož pohledávka pochází z podnikatelské činnosti dlužníka, jen tím, že se jednoduše k žádosti dlužníka o vyslovení souhlasu s podrobením pohledávky režimu oddlužení vůbec nevyjádří, což by mohlo vyústit ve zcela absurdní situace, kdy by řešení úpadku dlužníka oddlužením zamezil věřitel mající pohledávku ve výši, například pouhého 1% v porovnání s celkovou výší všech pohledávek dlužníkových věřitelů, a to dokonce jen prostým zdržením se jakéhokoliv vyjádření. To by bylo v přímém rozporu se zásadami, na nichž insolvenční řízení spočívá (§ 5 písm. a), písm. b) IZ), podle kterých platí, že insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z jeho účastníků, a tedy ani dlužník, nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů a aby věřitelé, kteří mají podle insolvenčního zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, měli v insolvenčním řízení rovné možnosti. V tomto směru odvolatel poukázal na právní názor Vrchního soudu v Praze vyjádření v usnesení č. j. MSPH 11492/2013, 3 VSPH 1675/2013-A-19 ze dne 13. února 2014, který zmiňuje, že „ oddlužení má pomoci řešit situaci takovýchto osob, které se v důsledku zhoršení svých výdělkových poměrů, anebo i v důsledku svého nedostatečně rozvážného či obezřetného jednání ocitli v dluhové pasti. Zákonodárce vycházel z toho, že oddlužení založené na ekonomické nabídce maximálního třicetiprocentního uspokojení nezajištěných věřitelů dlužníka, kterého k řádnému splnění oddlužení (resp. v mezích jeho možností k maximálnímu uspokojení věřitelů) motivuje vyhlídka osvobození od zbytku dluhů, je ve svém důsledku i ku prospěchu věřitelů; pro ty je zpravidla výhodnější obdržet v kratším časovém rámci část pohledávky, než v dlouhodobé perspektivě (mnohdy s vysokými náklady na realizaci) vymoci pohledávku celou. I z takového ekonomického hlediska je budoucí obnovení koupěschopnosti dlužníka žádoucím výsledkem. S ohledem na tyto souvislosti zákon preferuje i u dlužníků nepodnikatelů řešení jejich úpadkové situace sanačním způsobem, to je oddlužením. Teprve nejsou-li podmínky pro navržené oddlužení dány, anebo ukáže-li se posléze řádné splnění oddlužení neuskutečnitelným, je místo pro řešení dlužníkova úpadku konkursem. Zákon tedy z výše uvedených důvodů vychází z toho, že pokud není dostatečného důvodu pochybovat o tom, že dlužník je potřebné ekonomické nabídky vůči svým věřitelům schopen, že v rámci oddlužení využije veškerých svých schopností a možností k jejich maximálnímu uspokojení, pak i z pohledu těchto jeho věřitelů lze považovat oddlužení oproti konkursu za výhodnější uspořádání majetkových vztahů dlužníků. Dále Vrchní soud v Praze doplnil, že „s ohledem na novelizované znění § 397 odst. 1 IZ insolvenční soud povolí oddlužení, i když má pochybnosti o oprávnění dlužníka podat návrh na oddlužení. Sporné otázky lze přezkoumat v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Vzhledem k ustanovení § 405 odst. 1 IZ může insolvenční soud i následně neschválit oddlužení, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.“ Obdobně se ke smyslu a účelu oddlužení vyjádřil i Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 3271/13 z 6. února 2014. Konečně odvolatel konstatoval, že krajský soud nerespektuje ani právní názory obsažené v ustálené rozhodovací praxi soudů vyšší instance a poukazoval na řadu judikátů obou vrchních soudů (usnesení Vrchního soudu v Olomouci - č. j. KSOL 16 INS 23069/2013, 1 VSOL 10/2014 - A - 14 ze dne 28. ledna 2014, č. j. KSOS 31 INS 23909/2013, 3 VSOL 40/2014-A-11 ze dne 19. března 2014, č. j. KSBR 32 INS 20698/2013, 3 VSOL 15/2014-A-16 ze dne 24. března 2014, č. j. KSBR 45 INS 3437/2014, 1 VSOL 291/2014-A-9 ze dne 4. dubna 2014, č. j. KSBR 45 INS 5018/2014, 1 VSOL 313/2014-A-14 ze dne 9. dubna 2014, č. j. KSOS 39 INS 3145/2014, 1 VSOL 297/2014-A-9 ze dne 16. dubna 2014 nebo usnesení Vrchního soudu v Praze - č. j. KSPA 59 INS 2184/2014, 2 VSPH 961/2014 - A - 14 ze dne 15. května 2014, č. j. KSPA 59 INS 36669/2013, 2 VSPH 959/2014 - A - 15 ze dne 15. května 2014, č. j. KSPH 69 INS 8869/2014, 2 VSPH 1211/2014 - A - 17 ze dne 23. června 2014, č. j. KSLB 82 INS 8183/2014, 1 VSPH 979/2014 - A - 14 ze dne 18. srpna 2014). Konstatoval též, že zmíněné argumenty jsou rovněž všeobecně přijímány právními teoretiky, o čemž svědčí například odborný článek JUDr. Oldřicha Řeháčka Ph.D. z 13. června 2014 s názvem: „Oddlužení po revizní novele insolvenčního zákona aneb osobní bankrot pro každého“, nebo článek MUDr. Mgr. Daniela Mališe, LL. M z 29. července 2014 s názvem: „Oddlužení podnikajících fyzických osob po revizní novele insolvenčního zákona.“ Dlužník též poukázal, že odůvodněnínapadeného usnesení je formulářového typu, neobsahuje dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností, na základě kterých soud rozhodl, není přesvědčivé, jak to ukládá ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Soud řádně neodůvodnil ani výši uložené zálohy, ačkoliv nejde o rozhodnutí, které by nebylo nutno odůvodnit. Odvolatel poukázal na skutečnost, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit jedině insolvenčnímu navrhovateli, který není zaměstnancem dlužníka uplatňujícím toliko pracovněprávní nároky či osobou uvedenou ustanovení § 368 odst. 1 IZ, a pokud není tímto navrhovatelem ani sám dlužník, o jehož insolvenčním návrhu může insolvenční soud bezodkladně rozhodnout vydáním rozhodnutí o jeho úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Ostatním navrhovatelům je možno povinnost k zaplacení zálohy uložit, pouze pokud lze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení nebude možné zcela uhradit z majetkové podstaty (to je prostředky k jejich krytí nelze zajistit, jinak než zálohou). Tento předpoklad v dané věci splněn není. Jelikož soud řádně výši stanovené zálohy neodůvodnil, vzbudil tím též pochybnosti, zdali věc byla soudem řádně projednána, pečlivě právně posouzena, zda bylo přihlédnuto k tvrzeným skutečnostem důkazům. Podle názoru dlužníka se tak nestalo, neboť krajský soud neuvedl žádné konkrétní poznatky o rozsahu, skladbě a výhledu zpeněžitelnosti majetku, poznatky o příjmech dlužníka, které jako součást majetkové podstaty při konkursu jsou dalším zdrojem placení nákladů insolvenčního řízení, jejichž úhradu má právě záloha pro případ nedostatečného maje majetkové podstaty zajistit. Soud nespecifikoval ani výši nákladů insolvenčního řízení a dlužník je přesvědčen, že tyto náklady nebudou po rozhodnutí o úpadku dosahovat výše 50.000 Kč. Vyjádřil také přesvědčení, že hotové výdaje odměna insolvenčního správce jsou pohledávkou za majetkovou podstatou, která se uspokojuje v plné výši kdykoliv po rozhodnutí o úpadku, to je přednostně, a za této situace je argumentace soudu prvního stupně zcela nepřiléhavá k tomuto případu Odvolatel uzavřel, že soud neměl ukládat mu povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení před vydáním rozhodnutí o úpadku, ale až v takovém rozhodnutí samém, a to jen ve formě záloh. Adekvátní výše zálohy, kterou dlužník bude schopen řádně hradit, měla být určena částkou maximálně 5.000 Kč. Z těchto důvodů v této části navrhl napadené rozhodnutí změnit tak, že se dlužníkovi záloha na náklady insolvenčního řízení neukládá, případně se mu ukládá ve výši 5.000 Kč, nebo v této části usnesení zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb., insolvenční řízení bylo zahájeno dne 28.8.2014, rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ). Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se proto přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. Odvolací soud se zabýval v prvé řadě otázkou, zda proti odstavci I. výroku usnesení je odvolání přípustné a dospěl k závěru, že tomu tak není. Krajský soud zde rozhodl o námitkách proti rozhodnutí asistenta soudce, a byť odvolací soud nesouhlasí s názorem krajského soudu, že proti rozhodnutí asistenta soudce, proti kterému není odvolání přípustné, nelze podat námitky dle ustanovení § 9 odst. 2 ZVSÚ, rozhodnutí nelze věcně přezkoumat, neboť ustanovení § 9 odst. 2 věty čtvrté ZVSÚ jasně stanoví, že proti rozhodnutí předsedy senátu o námitkách, ale ani o odmítnutí námitek nebo o zastavení námitkového řízení, není odvolání přípustné. Z těchto důvodů odvolací soud podle § 218 písm. c) o.s.ř. odvolání proti odstavci I. výroku usnesení odmítl. Nad rámec nezbytnosti ovšem odvolací soud nesouhlasí s názorem krajského soudu, že proti rozhodnutí asistenta soudce, proti kterému není odvolání přípustné, nelze podat námitky dle ustanovení § 9 odst. 2 ZVSÚ, neboť jde o závěr učiněný contra legem. Jde však zřejmě o ustálenou judikaturu Krajského soudu v Brně, ke které odvolací soud považuje za vhodné se vyjádřit (viz také obdobná usnesení č.j. KSBR 40 INS 22022/2014-A-8 ze dne 18. září 2014 nebo č. j. KSBR 33 INS 29331/2014-A-7 ze dne 27. listopadu 2014). Krajský soud správně vymezil právní rámec této problematiky § 36a odst. 5 ZoSS a § 9 odst. 2 ZVSÚ, avšak nesprávným byl jeho postup způsobený nepřípustně extenzivním a vadným výkladem pravidel insolvenčního řízení, zejména uvedených v § 5 písm. a) IZ, kde se stanoví, že insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů a v § 7 IZ (Nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje). Soud zejména nesprávně, na podkladě značně subjektivních hledisek a bez opory v zákoně dělil hierarchicky postavení asistenta soudce a vyššího soudního úředníka. Je sice nepochybné, že kvalifikační předpoklady u každé z těchto funkcí jsou jiné, ovšem jen z toho ještě nelze činit zásadní a protiprávní závěry o takovém institutu jako je přípustnost námitek proti rozhodnutím asistenta soudce, proti kterým není odvolání přípustné. Zákon klade postavení asistenta soudce a vyššího soudního úředníka při rozhodovací činnosti na v zásadě stejnou roveň, přičemž námitkové řízení samostatně pro jednotlivé kategorie těchto funkcí neupravuje. Stejná pravidla námitkového řízení tedy platí, jak ve vztahu k rozhodnutí asistenta soudce, tak vyššího soudního úředníka. Jak konstatoval již Ústavní soud plenárním nálezem sp. zn. Pl. ÚS 31/10 ze dne 30.5.2013, který zrušil k 31.12.2013 § 11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů (dále jen „ZVSÚ“), tj. ustanovení upravující jaké úkony soudu prvního stupně může, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, provádět vyšší soudní úředník v občanském soudním řízení a v soudním řízení správním, soudnictví je činnost, kterou u soudů vykonávají soudci; důvodem k tomu jsou garance osobní i věcné nezávislosti, jakož i osobní předpoklady a odborná úroveň soudce. Podíl dalších osob na výkonu soudnictví je výjimkou z tohoto pravidla, a je proto zapotřebí k ní přistupovat restriktivně. Snaha o urychlení řízení a „odbřemenění“ soudců však má svoje limity a nesmí vést nikdy k tomu, aby se ze soudnictví stala prázdná forma. Urychlovat řízení je možné zejména tam, kde jde o postupy, které nejsou nezbytné či jsou zbytečně formalizované a komplikované; obdobně je možné připustit podíl jiných osob na výkonu soudnictví, pokud tím bude ulehčeno soudci od úkonů jednoduchých a rutinních. To vše ale nesmí ohrozit možnost řádného - a objektivně nutného - zjištění skutkového stavu a jeho právního posouzení, a to na nezbytné odborné úrovni s dostatečnými garancemi osobní a věcné nezávislosti. Nález ale nemínil vyloučit vyššího soudního úředníka (a obdobně i asistenta soudce) z podílu na výkonu soudnictví. Nesprávný je také závěr, že účastníci řízení nejsou nijak kráceni na svých právech, jelikož rozhodnutí, které vydal asistent soudce a kterým se řízení končí (např. odmítnutí insolvenčního návrhu pro nesplnění výzvy k doplnění insolvenčního návrhu) lze napadnout odvoláním, v rámci něhož lze rozporovat i rozhodnutí asistenta soudce, proti kterému odvolání přípustné není a jehož nesplnění vedlo k vydání odvoláním napadeného usnesení. Obecně vzato každé nesprávné rozhodnutí, kterým se ukládá účastníkovi řízení nějaká povinnost, či se vadně konstituuje právo nebo nárok, znamená újmu na právech jedné či druhé strany sporu, bez ohledu na to, zda lze stav založený vadným rozhodnutím v budoucnu aktivitou účastníka napravit; újma je třeba jen v důsledku protiprávního zatěžování účastníka, dalšího průtahu řízení nebo znehodnocením dosavadních výsledků řízení. Zákon úpravou námitkového řízení sledoval právě ten cíl, aby vady rozhodnutí vydaného asistentem soudce byly napraveny okamžitě a k takovým újmám nedocházelo. Krajský soud správně konstatuje, že jednou ze základních zásad insolvenčního řízení je rychlost řízení. Pokud ale míní, že připuštění námitek do rozhodnutí, proti kterým není odvolání přípustné vydávaných asistentem soudce v rámci insolvenčního řízení by bylo v přímém rozporu s touto zásadou,pak je to závěr nesprávný. Zákon totiž ukládá rozhodnout i o vadných či nepřípustných námitkách proti rozhodnutí asistenta soudce a v takovém případě není z časového hlediska žádného zásadního rozdílu mezi rozhodnutím, kterým se námitky odmítají, a rozhodnutím, kterým soudce důvodnost námitek přezkoumá věcně. V projednávané věci daleko větší časovou ztrátu a tím i porušení zásady rychlosti řízení způsobilo rozhodnutí asistenta soudce, kterým uložil dlužníku povinnosti, aniž své rozhodnutí náležitým a dostatečným způsobem odůvodnil. Asistent soudce při svém rozhodnutí zcela ignoroval měnící se a vyvíjející se judikaturu soudů o nezbytnosti alespoň tvrdit existenci souhlasu věřitele s oddlužením u dluhu dlužníka z podnikání již v návrhu, ignoroval též nedostatky formuláře návrhu na oddlužení v tomto směru a dlužníků ukládané povinnosti nijak neosvětlil. Přitom součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je i právo účastníka řízení na takové odůvodněnísoudního rozhodnutí, které jasně a srozumitelně dává odpovědi na všechny skutkové a právně relevantní otázky, jež souvisejí s předmětem soudní ochrany, tj. s uplatněním nároků a obranou proti takovému uplatnění. Povinnost řádně a korektním způsobem odůvodnit rozhodnutí vyplývá rovněž z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Potřeba řádného odůvodněnísoudního rozhodnutí vyplývá také z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jakož i z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“, „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“). Tyto postuláty platí i v řízení insolvenčním, avšak respektovány nebyly a za tohoto stavu námitky dlužníka nebyly nijak překvapivé. Tato skutečnost již sama o sobě žádala věcně rozhodnutí o námitkách, v němž by se dlužníku dostalo řádného vysvětlení a poučení. Odvolací soud proto uzavírá, že vůči rozhodnutí vydanému v rámci insolvenčního řízení asistentem soudce, proti kterému není odvolání přípustné, může podat účastník řízení v zákonné lhůtě námitky. Odvolací soud ve vztahu k odvolání proti odstavci II. výroku usnesení po zjištění, že zde je odvolání přípustné, bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), učinil tak, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník podal u soudu prvního stupně dne 28.8.2014 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení (na předepsaném formuláři), kterým se domáhal rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení. V návrhu uvedl, že celková výše z 20 závazků u 13 věřitelů činí 2.357.302,35 Kč, z toho 3 zajištěné závazky zástavními právy k nemovitostem jsou ve výši 90.668,97 Kč. V návrhu jednotlivé závazky specifikoval co do označení věřitele, právního důvodu a výše závazku včetně jeho splatnosti, závazky z podnikání v návrhu neoznačil, soud za takové závazky považoval (zřejmě na podkladě příloh, příp. přihlášek pohledávek) závazky vůči věřitelům - Obec Stavěšice, Jihomoravská plynárenská, a.s. a Komerční banka, a.s. Dlužník k návrhu připojil seznam závazků, ve kterém uvedla shodné závazky jako v návrhu, dále seznamy majetku, ve kterých uvedl movitý majetek a nemovitý majetek - nemovitosti. Usnesením č. j. KSBR 40 INS 23454/2014-A-5 ze dne 1.9.2014, které bylo vydáno asistentkou samosoudkyně, byl dlužník vyzván, aby ve lhůtě do 7 dnů ode dne doručení tohoto usnesení doplnil svůj insolvenční návrh, a to tak, předloží znovu opravený společný seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů. V tomto seznamu dlužník uvede mezi věřitele, jejichž pohledávka je zajištěná: - Okresní správa sociálního zabezpečení (zástavní soudcovské právo na nemovitostech na LV č. 3751 pro k. ú. Kyjov - Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group (zástavní právo exekutorské na nemovitostech na LV č. 3751 pro k. ú. Kyjov, LV č. 752 pro k. ú. Stavěšice a LV č. 1871 pro k. ú. Dubňany) Opravený seznam svých závazků musí dlužník podepsat a výslovně v něm uvést, že je správný a úplný, dále předloží listiny prokazující vznik jeho závazků: - smlouvu o připojení k síti Internet č. D 32627 - smlouvu o úvěru č. 0670005204188, 067004202298 - smlouvu o úvěru ke služební kreditní kartě č. 0670005304310 - smlouvu o půjčce č. 506197253 - smlouvu č. 4008006210 - úvěrovou smlouvu č. 4012283835 a předloží listiny prokazující jeho úpadek: - směnečný platební rozkaz č. j. 20 Sm 255/2007-8 - směnečný platební rozkaz č. j. 20 Sm 256/2007-8 a doloží souhlas věřitele Obec Stavěšice, Jihomoravská plynárenská, a.s. a Komerční banka, a.s., že souhlasí s tím, že jejich nezajištěné závazky budou řešeny oddlužením. Na usnesení reagoval dlužník námitkami (viz výše) a doložil požadovaný seznam svých závazků a smlouvu o půjčce. Poté soud rozhodl napadeným usnesením. Podle § 108 odst. 1 a odst. 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli - zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. Podle § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele. Podle § 397 odst. 1 IZ, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné. Podle § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení podaný opožděněn ebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala. Podle § 396 IZ v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Na základě zjištění učiněných z insolvenčního spisu a po jejich vyhodnocení podle uvedených zákonných ustanovení odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně učinil z insolvenčního návrhu dlužníka a jeho příloh správná skutková zjištění a tato i správně vyhodnotil. Soud prvního stupně zcela správně uzavřel, že dlužník má závazky z podnikání, přičemž neuvedl ani neprokázal žádnou ze skutečností uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 IZ, která by umožňovala i přesto, že má dluhy z podnikání, řešit úpadek oddlužením. Dlužník zejména vůbec ani netvrdil, že souhlas věřitelů podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ má, a proto není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, což je skutečností odůvodňující odmítnutí jejího návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ a rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem podle ustanovení § 396 IZ. Tento výklad ustanovení § 389 odst. 1 písm. b) a odst. 2 IZ byl odvolacím soudem přijat s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu České republiky, které bylo prezentováno na celostátním semináři pro insolvenční soudce v květnu 2014 v Kroměříži, a proto lze dlužníku přisvědčit, že rozhodovací praxe i Vrchního soudu v Olomouci v období bezprostředně po účinnosti novely insolvenčního zákona vycházela z názoru, že tvrzení o souhlasu věřitelů ve smyslu § 389 odst. 2 písm. b) IZ není náležitostí návrhu na povolení oddlužení podle § 391 IZ, že tento souhlas není povinnou přílohou návrhu na povolení oddlužení, a že se vyřešení otázky odkládá až na schůzi věřitelů podle ustanovení § 403 IZ. Obdobný názor korespondující s nynějšími závěry odvolacího soudu je prezentován i na webové stránce v gesci Ministerstva spravedlnosti ČR http://insolvencni-zakon.justice.cz/obecne informace/oddluzeni.html s tímto výkladovým komentářem: Náležitosti návrhu na povolení oddlužení Návrh na povolení oddlužení podává vždy a jen dlužník sám současně s insolvenčním návrhem. Návrh na povolení oddlužení tedy nemůže za dlužníka podat nikdo jiný. V případě, že by věřitel dlužníka předešel a podal insolvenční návrh, pak má dlužník od jeho doručení 30denní propadnou lhůtu na reakci - podání návrhu na povolení oddlužení a o této možnosti musí být informován soudem. Zákon stanoví podávání návrhu na povolení oddlužení na předepsaném formuláři, který zveřejňuje Ministerstvo spravedlnosti. Návrh na povolení oddlužení musí obsahovat · označení dlužníka a osob oprávněných za něho jednat, · údaje o očekávaných příjmech dlužníka v následujících 5 letech, · údaje o příjmech dlužníka za poslední 3 roky, · návrh způsobu oddlužení nebo sdělení, že dlužník takový návrh nevznáší. · K návrhu na povolení oddlužení musí dlužník připojit · seznam majetku a seznam závazků, popřípadě prohlášení o změnách, ke kterým v mezidobí došlo v porovnání se seznamy, které v insolvenčním řízení již dříve předložil, · listiny dokládající údaje o příjmech dlužníka za poslední 3 roky, · písemný souhlas nezajištěného věřitele, který se na tom s dlužníkem dohodl, s tím, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží, bude nižší než 30 % jeho pohledávky. Jsou-li zde osoby ochotné poskytnout dlužníkovi za účelem splnění oddlužení dar nebo mu po dobu trvání oddlužení platit pravidelné peněžní dávky, připojí dlužník k návrhu na povolení oddlužení i písemnou darovací smlouvu nebo smlouvu o důchodu. Podpisy těchto osob na smlouvách musí být úředně ověřeny. Konečně Vrchní soud v Olomouci též učinil podnět vůči Nejvyššímu soudu ČR ke sjednocení nyní nejednotné judikatury. Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je pak odůvodněno zejména v těch případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura majetku dlužníka je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (hotovost nebo prostředky na účtech) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře, jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se z majetkové podstaty. Totéž pak platí i při oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty. Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu a seznamu majetku je nutno dospět k závěru, že dlužnice nemá k dispozici žádné pohotové finanční prostředky, vlastní toliko movité věci a nemovitosti, které jsou předmětem zajištění závazků dlužnice. V této fázi insolvenčního řízení nelze uzavřít, zda a za jakou hodnotu bude tento majetek dlužnice zpeněžen, a proto k němu při stanovení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení odvolací soud nepřihlédl. Soud prvního stupně proto postupoval zcela správně, pokud uložil dlužnici podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 IZ povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, přičemž tuto výši shledal odvolací soud zcela přiměřenou, a to s ohledem na výši odměny insolvenčního správce při způsobu řešení úpadku konkursem, která činí nejméně 45.000 Kč (bez DPH), a nutnost hradit hotové výdaje insolvenčního správce (vyhláška č. 313/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Odvolací námitky dlužníka tedy nejsou důvodné. S ohledem na všechny tyto skutečnosti odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně v odstavci II. výroku jako věcně správné podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Rubrum