4 A 10/2025 – 52

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci žalobce: N. H. C., narozený dne X bytem X zastoupený advokátkou JUDr. Bc. Marcelou Lafek sídlem Národní 416/37, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 za účasti: a) T. T. T. H., narozená dne X b) A. Q. N., narozený dne X zastoupený zákonnou zástupkyní T. T. T. H. oba bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2025 č.j. MV–116632–16/OAM–2024 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení a) nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Osoba zúčastněná na řízení b) nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí ze dne 17. 10. 2024, č. j. CPR–3134–22/ČJ–2024–931200–SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) vydané Policií České republiky, Ředitelstvím služby cizinecké policie, Přijímací středisko cizinců Zastávka (dále jen „správní orgán I. stupně“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci uloženo dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3, 4 a 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění a byla stanovena doba 3 let, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského království, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „členské státy EU a smluvní státy“) a jejíž počátek byl stanoven od okamžiku, kdy cizinec vycestuje z území členských států EU, zároveň byla stanovena doba k vycestování z území členských států EU a smluvních států do země státního občanství cizince nebo třetí země, kde je oprávněn pobývat nebo která ho přijme, a to do 30 dnů od okamžiku, kdy cizinec pozbude postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany a poté, co odpadne důvod znemožňující jeho vycestování podle ustanovení po nabytí právní moci rozhodnutí o vyhoštění z území členských států EU a smluvních států; správní orgán I. stupně dále rozhodl, že podle § 120a se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců.

II. Obsah žaloby

3. Žalobce shrnul, že do ČR přicestoval v roce 2007, měl pobytové oprávnění do roku 2013, poté vycestoval do Spolkové republiky Německo, do ČR se vrátil v roce 2016, v roce 2024 požádal o mezinárodní ochranu, která mu nebyla udělena, poté ihned vycestoval do země původu, žalobu proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany nepodal. Uvedl, že žije v trvalém svazku s manželkou paní T. T. T. H., která má na území ČR udělený trvalý pobyt a žije na území od roku 2018, od té doby s ní žalobce sdílí společnou domácnost. V roce 2012 se žalobci a jeho manželce narodil syn N. A. Q., který pobývá na území ČR se svými rodiči od roku 2021 na základě povolení k dlouhodobému pobytu. Žalobce byl dvakrát odsouzen (v roce 2009 a v roce 2014), vykonal nepodmíněný i peněžitý trest, rovněž i trest zákazu činnosti, oba tresty mu byly zahlazeny, od roku 2014 nebyl trestněprávně řešen a nedopustil se trestné činnosti. V roce 2013 mu bylo uloženo správní vyhoštění, vycestoval do Německa, což považoval za dostatečné, následně nevěděl, jak situaci řešit, nechtěl opustit manželku a syna. V současné době se žalobce nachází v zemi původu a snaží se o získání pobytového oprávnění, aby mohl žít se svou rodinou, doba uloženého správního vyhoštění je pro něj nepřijatelná s ohledem na jeho rodinné vazby.

4. Dle žalobce správní orgány nedostatečně posoudily přiměřenost zásahu do jeho soukromého a rodinného života, tuto otázku vypořádaly pouze obecně, jejich závěry svědčí o neúctě k rodinnému a soukromému životu žalobce a členů jeho rodiny. Žalobce má se svou manželkou trvalý vztah, ze kterého se v roce 2012 narodil syn, vztah trval i v době, kdy žalobce pobýval v ČR a manželku navštěvoval ve Vietnamu, manželka následně přicestovala do ČR, syn zůstal s prarodiči ve Vietnamu, za rodiči přicestoval po vyřízení pobytového oprávnění v roce 2021. Není pravda, že by se rodiče o nezletilého nestarali, ve vietnamské kultuře je naprosto běžné, že rodiče nechají dítě u prarodičů, odcestují do Evropy a zasílají mu finance, je to nejvyšší projev lásky k dítěti, následně zajistí nezletilému pobytové oprávnění, vzdělání a tím i finanční jistotu do budoucna. Žalovaný tak vycházel z pouhé domněnky, jediným podkladem byl dokument předložený při vyřizování žádosti o povolení k pobytu nezletilého, jiné důkazy neměl, nebyl proveden výslech manželky žalobce. Namítal, že se svou manželkou sdílel společnou domácnost od roku 2018 a se synem od roku 2021, rodiče se o nezletilého syna starají, poskytují mu výživu a péči, žalobce sice nyní pobývá ve Vietnamu, ale je s rodinou v každodenním kontaktu, výživu zatím synovi poskytuje manželka. Závěry žalovaného ohledně nestarání se o syna jsou tak nepřezkoumatelné, navíc zcela pomíjejí, že žalobce se synem bydlí v jednom bytě od roku 2021.

5. Závěr o tom, že jeho manželství bylo uzavřeno účelově, považoval za absurdní, žalobce má s manželkou 13leté dítě, sdílí s nimi domácnost, z toho je zřejmé, že se nejedná o účelové manželství. Žalobce uzavřením manželství nezískal právo volného pohybu a pobytu, rozvoj rodinného života nezapočal poté, kdy byl přijat příkaz k vyhoštění; žalobce sňatek uzavřel až v roce 2024, neboť s ohledem na pobytovou situaci dříve nemohli matričnímu úřadu ani vietnamskému velvyslanectví předložit potřebné dokumenty. Uzavření manželství není důsledkem pobytové situace, ale dlouholetého svazku, který trval ještě před prvním uloženým vyhoštěním a více než deset let před zahájením současného řízení o vyhoštění.

6. Nesouhlasil s tím, že rodina může odjet do Vietnamu a vést tam rodinný život, takový závěr by bylo možné učinit o každém cizinci. Žalobce, jeho manželka a dítě žijí na území roky, manželka má povolení k trvalému pobytu, je dlouhodobě zaměstnána u stejné zaměstnavatelky, sama úspěšně podniká, kdy z těchto činností plynou rodině veškeré příjmy, ze kterých všichni žijí. Syn má povolení k dlouhodobému pobytu, navštěvuje základní školu, plynně ovládá český jazyk, přizpůsobil se životu v odlišném kulturním prostředí, má zde kamarády a zázemí, není v jeho nejlepším zájmu vytrhnout jej z tohoto prostředí. Správní orgány se těmito překážkami nezabývaly, nezabývaly se ani situací manželky a syna žalobce a jejich společným soužitím, aby zjistily hloubku a trvalost jejich vztahu. Přitom se měly zabývat postojem manželky, nezletilého syna a vlivem přesunu na psychický stav nezletilého, je třeba toto zkoumat individuálně. Žalobce a jeho rodina svůj budoucí život již spojuje s Českou republikou, přičemž rodina chce zůstat celistvá.

7. Nesouhlasil ani se stanovením doby, po kterou nelze umožnit žalobci vstup, její odůvodnění není přezkoumatelné, není uvedena úvaha, proč jsou tři roky adekvátní. Správní orgány vycházely z nesprávné úvahy, že manželství bylo uzavřeno účelově, ohledně péče o syna vycházely pouze z jednoho dokumentu, aniž by provedly výslech manželky, za rozhodný považovaly nesprávně zjištěný skutkový stav v době před přicestováním syna a nezabývaly se již obdobím od jeho příjezdu na území. Ve prospěch žalobce nepřičetly, že se dobrovolně dostavil a chtěl svou pobytovou situaci řešit. Rozhodnutí je nepřiměřené ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců, závažnost a druh protiprávního jednání byly nadřazeny nad povahu a pevnost rodinných vazeb, které byly bagatelizovány. Uvedl, že přechod syna z vietnamského školství do českého byl extrémně náročný, nyní když chlapec přivykl a našel si kamarády, by se měl stěhovat zpět, živitelkou rodiny je manželka, v případě přesunu by rodina přišla o veškeré příjmy, je nepravděpodobné, že by tam manželka s ohledem na vysokou nezaměstnanost nalezla práci, žalobce nenalezl zdroj obživy po 9 měsíců, syn by přišel o životní standard, na který je zvyklý, a byl by ohrožen nedostatkem výživy. Nepřítomnost žalobce má na nezletilého negativní vliv, kdy s otcem trávil prakticky veškerý volný čas, otec zajišťoval denní péči o syna.

8. Namítal, že manželka žalobce a jejich syn měli být účastníky řízení o správním vyhoštění, jejich nepřibráním byla zkrácena jejich práva, manželka měla být vyslechnuta buď jako účastník nebo jako svědek. Nebyl tak zjištěn stav věci v souladu s § 3 správního řádu.

9. Měl za to, že správní orgán I. stupně nedostál závaznému pokynu obsaženému ve zrušovacím rozhodnutí žalovaného a ani nyní neuvedl, zda je správní vyhoštění uloženo z důvodu opakovaného porušení právních předpisů, a případně jakých, či výkon kterého konkrétního soudního či správního rozhodnutí svým jednáním maří, správní orgán opět odkazoval na trestní řízení, avšak neosvětlil, jak to souvisí s naplněním § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný k tomu uvedl, že správní orgán I. stupně se zabýval zahlazeným odsouzením a z něj dovodil správné závěry, dle žalobce je však uvedení předchozích zahlazených odsouzených zavádějící, žalobce tresty vykonal, odsouzení byla zahlazena (tj. hledí se na něj, jako by nebyl odsouzen), pokud na ně správní orgány odkazují, je třeba, aby je daly do souvislosti a uvedly, co z nich dovozují, proč jsou nadále relevantní a jaké úvahy k jejich závěrům vedou. Fráze o drogové kriminalitě nejsou v této souvislosti dostatečné. Žalobci není zřejmé, jaký mají tato odsouzení vztah k výroku rozhodnutí. Správní orgán I. stupně sice doplnil do spisu rejstřík trestů, neuvedl však, co z této listiny dovozuje. Žalobce neměl nezájem o migrační předpisy, pouze nevěděl, jak má svou situaci řešit, aniž by došlo k odloučení od manželky a syna, svých činů lituje, k trestné činnosti došlo před více než deseti lety a žalobce nepovažuje za správné, aby byl za tyto skutky trestán opakovaně po zbytek svého života. Hledí se na něj, jako by nebyl odsouzen, pro cizineckou policii neexistuje žádná výjimka, na takovém odsouzení nelze založit rozhodnutí o vyhoštění.

10. Rovněž měl za to, že správní orgán I. stupně nedostál pokynu žalovaného ani ohledně zjištění podstatných okolností ve vztahu k dříve uloženému správnímu vyhoštění, správní orgán neuvedl bližší informace či důvody, pro které bylo uloženo předchozí správní vyhoštění, neuvedl k tomu žádné úvahy, pouze listinu zařadil do spisu, jde o porušení § 68 odst. 3 správního řádu.

11. Navrhl, aby napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí byla zrušena a soud uložil žalovanému nahradit žalobci náklady soudního řízení.

III. Vyjádření žalovaného

12. Žalovaný uvedl, že žalobce se dle svého tvrzení z Německa do ČR vrátil v roce 2016, manželka s ním pobývá až do roku 2018 a syn až od roku 2021, tedy tyto osoby nemohly být důvodem, pro který žalobce první rozhodnutí o vyhoštění nerespektoval, měl dostatek času odcestovat za nimi do Vietnamu.

13. K soukromému a rodinnému životu žalobce poukázal na to, že žalobce nijak nevysvětlil, proč bylo nezbytné, aby jeho souhlas s vycestováním syna byl nahrazen souhlasem prarodiče, žalobce byl s tímto důkazem seznámen, ale nevyjádřil se k němu, žalobce žádné další důkazy k poskytování či neposkytování péče synovi před rokem 2021 ani po roce 2021 v řízení nepředložil, žalobce ani nerozporoval obsah uvedeného potvrzení. Pokud by se skutečně jednalo o situaci, kdy by syn přicestoval za účelem soužití se žalobcem, neměl žalobce překážku v udělení takové souhlasu, který nebyl nijak vázán na pobytový status žalobce. Ani manželka nepřicestovala do ČR z důvodu přítomnosti žalobce na území, ale z výdělečných důvodů na základě zaměstnanecké karty. Žalovaný jednoznačně shledal, že žalobce o svého syna až do roku 2021 nepečoval, což nelze zpochybnit ani odkazem na kulturní odlišnosti. I kdyby taková praxe byla ve Vietnamu běžná, nemění to nic na tom, že rodiče nechali nezletilého v péči jeho prarodičů a v té době o něj stěží mohli skutečně pečovat.

14. Je na žalobci, aby v řízení sdělil relevantní okolnosti ze svého soukromého a rodinného života, žalobce se v řízení i v žalobě omezil na obecná a nepodložená tvrzení o tom, že se stará o syna a o jeho všestranný vývoj a poskytuje mu výživu, taková obecná tvrzení nemohou převážit nad veřejným zájmem na vyhoštění žalobce. Samotné soužití v jedné domácnosti nemůže způsobit nepřiměřenost napadeného rozhodnutí, samo o sobě nic neprokazuje, ani z žádných jiných skutečností nevyplývá, že by rozhodnutí mělo být nepřiměřeným dopadem do soukromého a rodinného života, žalobce žádné takové okolnosti nesdělil, ač měl k tomu dostatek příležitostí. Ani v žalobě k tomu žádné nové okolnosti nedotvrdil. Správní orgány tak vycházely ze spolehlivě zjištěného stavu věci, žalobce ve správním řízení provedení výslechů nenavrhoval a správní orgány k tomu neměly důvod, výslechy nyní namítá až v žalobě.

15. Námitkou proti závěru o účelovosti manželství se již zabýval v napadeném rozhodnutí, přičemž odůvodnil, že závěr správního orgánu I. stupně se nejeví jako absurdní, navíc správní orgán povahu a pevnost uzavřeného manželství nijak nerozporoval a nemělo to vliv na posouzení přiměřenosti. Žalobce nevysvětlil, proč nevycestoval již po uložení prvního správního vyhoštění. Nedává smysl jeho jednání, kdy na území vyčkával v ilegalitě, uzavřel sňatek až v době, kdy se stal žadatelem o mezinárodní ochranu, namísto toho, aby již po uloženém správním vyhoštění vycestoval do Vietnamu, kde uzavření sňatku nebránila žádná překážka a mohl tam pečovat o syna. Toto jednání dokresluje jeho postoj k právním předpisům ČR. Ten ostatně dal najevo již tím, že nerespektoval a zcela ignoroval první rozhodnutí o správním vyhoštění.

16. Žalovaný se dostatečně vypořádal s námitkou nepřiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života, včetně všech dílčích námitek uvedených v žalobě, žalobce v důsledku svého protiprávního jednání o pobytové oprávnění přišel a následně zde dlouhodobě pobýval bez pobytového oprávnění, pokud rodina touží zůstat celistvá, nic jim nebrání, aby tak činili v domovské zemi. I nyní žalobce používá svého syna i výdělečnou činnost manželky jako štít proti zákonnému opatření státu.

17. Podle § 168 odst. 6 zákona o pobytu cizinců manželka ani syn neměli být účastníky správního řízení. Jejich výslechy pak žalobce v řízení nenavrhoval.

18. Dle žalovaného je z prvostupňového rozhodnutí zřejmé, že správní vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 bylo aplikováno z důvodu nedodržení předchozího rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaný se zabýval i námitkou ohledně zahlazeného trestního odsouzení žalobce, kdy tuto skutečnost správní orgán I. stupně uvedl zcela oprávněně pro dokreslení pobytové historie žalobce na území ČR a z hlediska hodnocení přiměřenosti. Současné vyhoštění mu nebylo uloženo kvůli jeho trestné činnosti, ale kvůli maření výkonu předchozího rozhodnutí o správním vyhoštění, což je náležitě odůvodněno. Fráze o drogové kriminalitě vychází z judikatury Nejvyššího správního soudu. Skutečnost, že trestné činy žalobce byly zahlazeny, neznamená, že se jich nedopustil, a svědčí rovněž o jeho přístupu k právnímu řádu ČR. Z prvního rozhodnutí o správním vyhoštění pak správní orgán dovodil naplnění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců, tedy že po jeho uložení žalobce nevycestoval a nadále svým neoprávněným pobytem porušoval právní předpisy, což nebyl schopen žádným relevantním způsobem vysvětlit.

19. Manželka a syn žalobce v době jeho prvního vyhoštění pobývali ve Vietnamu a žalobce měl svou situaci řešit jediným možným způsobem – vycestováním do domovského státu, kde se mohl setkat se svou rodinou.

20. Doba správního vyhoštění tří let není excesivní ani svévolná, je náležitě odůvodněná a v zákonných mezích.

21. Navrhnul zamítnutí žaloby.

IV. Vyjádření osob zúčastněných na řízení

22. Osoby zúčastněné na řízení sdělily, že se žalobcem sdílejí společnou domácnost, která je však nyní s ohledem na jeho vycestování přerušena. Žalobce se o syna stará, denně o něj pečuje, v současné době jsou v kontaktu přes mobilní telefon. Žalobce má s manželkou dlouholetý partnerský vztah, manželství chtěli uzavřít dříve, ale nebylo to možné, protože žalobce nemohl získat potřebné dokumenty. Manželka žalobce má na území povolený trvalý pobyt, její příjmy jsou dostatečné pro zajištění celé rodiny, vzhledem k její časově náročné práci se o syna staral převážně žalobce, mají mezi sebou blízký vztah a odloučením oba trpí. Stanovená doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup, je pro rodinu devastující.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

23. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu žalobcem uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s.ř.s.“) a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

24. Soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobce i žalovaný souhlasili s projednáním a rozhodnutím dané věci bez nařízení jednání ve smyslu § 51 odst. 1 s.ř.s.

25. Podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského království, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na pět let, pobývá–li cizinec na území nebo na území členských států EU a smluvních států bez platného cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn.

26. Podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského království, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na pět let, pobývá–li cizinec na území nebo na území členských států EU a smluvních států bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

27. Podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského království, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na pět let, porušuje–li cizinec opakovaně právní předpis, je–li vydání rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené porušení tímto předpisem stanovené povinnosti, nebo maří–li výkon soudních nebo správních rozhodnutí.

28. Podle ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince.

29. Podle ust. § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

30. Soud se nejprve zabýval námitkou týkající se naplnění skutkové podstaty § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců, kdy dle žalobce správní orgán I. stupně nedodržel závazný právní názor žalovaného obsažený v předchozím zrušujícím rozhodnutí.

31. Ze správního spisu soud zjistil, že s žalobcem bylo dne 17. 1. 2024 zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3, 4 a 9 zákona o pobytu cizinců, neboť na území pobýval bez platného cestovního dokladu a bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, a to od 14. 11. 2013 do 15. 1. 2024, a opakovaně porušil právní předpis na základě vydaného správního vyhoštění č.j. KRPB–104587/ČJ–2013–060026. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 21. 6. 2024 č.j. CPR–3134–22/ČJ–2024–931200–SV bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3, 4 a 9 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 8. 2024 č.j. MV–116632–4/OAM–2024 rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 21. 6. 2024 zrušil a věc vrátil k novému projednání, což odůvodnil tím, že nebyly přezkoumatelně uvedeny důvody, pro které bylo uloženo správní vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců; správní orgán I. stupně totiž uvedl, že žalobci bylo dříve uloženo správní vyhoštění na dobu od 9. 7. 2013 do 2. 5. 2015 a v roce 2009 byl odsouzen za trestný čin, již však nevysvětlil, v čem konkrétně shledává naplnění § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců. Bylo tak nutné, aby správní orgán I. stupně odůvodnil, jaké právní předpisy žalobce porušuje opakovaně a zda je vydání rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené porušení tímto předpisem stanovené povinnosti, příp. výkon kterého konkrétního soudního či správního rozhodnutí svým jednáním maří. Nebylo tak seznatelné, zda bylo uloženo pro opakované porušování právního předpisu nebo za maření výkonu soudních či správních rozhodnutí. Žalobce přitom namítal, že odsouzení bylo zahlazeno, správní orgán si však ani neopatřil opis z evidence rejstříku trestů, aby toto ověřil, a zjistil též povahu trestného jednání a druh i délku trestu. Nezabýval se tím, že žalobce byl v roce 2014 souzen Okresním soudem ve Vyškově pro další trestný čin. Dále správní orgán vycházel pouze z cizineckého systému, neopatřil si předchozí rozhodnutí o správním vyhoštění a nezjistil okolnosti jeho předchozího jednání. Z těchto důvodů považoval žalovaný rozhodnutí ze dne 21. 6. 2024 za nepřezkoumatelné.

32. V navazujícím řízení si správní orgán I. stupně opatřil rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 2. 7. 2013 č.j. KRPB–104587–32/ČJ–2013–060026–SV, kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců a stanovena doba 1 roku, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU, neboť se zdržoval na území ČR od 7. 3. 2013 do 29. 4. 2013 bez víza a bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. Dále do spisu zařadil opis z evidence rejstříku trestů ze dne 23. 9. 2024 a trestní příkaz Okresního soudu ve Vyškově ze dne 29. 1. 2014 č.j. 1 T 6/2014–32, kterým byl žalobce shledán vinným z přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1 trestního zákoníku a byl odsouzen k peněžitému trestu 40 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody 5 měsíců a k trestu zákazu činnosti (zákaz řízení motorových vozidel) na 2, 5 roku. Součástí spisu je rovněž rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2016 č.j. CPR–7936–5/ČJ–2013–930310–V238 o zamítnutí opožděného odvolání a rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 11. 6. 2015 č.j. 7 Azs 113/2015–32, kterým byla zamítnuta kasační stížnost ve věci prvního správního vyhoštění žalobce (tj. prvostupňové rozhodnutí ze dne 2. 7. 2013 č.j. KRPB–104587–32/ČJ–2013–060026–SV, odvolání zamítnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 9. 2016 č.j. CPR–7936–5/ČJ–2013–930310–V238).

33. V prvostupňovém rozhodnutí ze dne 17. 10. 2024 správní orgán I. stupně shledal, že žalobce naplnil skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců tím, že mařil výkon správního rozhodnutí, neboť měl vydané správní vyhoštění č.j. KRPB–104587–32/ČJ–2013–060026–SV s vydaným výjezdním příkazem platným od 15. 10. 2013 do 13. 11. 2013 (byl veden v ENO od 9. 7. 2013 do 2. 5. 2015), ve stanovené době však nevycestoval a úmyslně tak mařil výkon správního rozhodnutí. Zabýval se i posouzením přiměřenosti dle § 174a (potažmo § 119a odst. 2) zákona o pobytu cizinců, kdy přihlédl též k trestné činnosti žalobce, kterou páchal v minulosti, v roce 2009 byl rozsudkem Krajského soudu 51T 5/2009 odsouzen pro nedovolenou výrobu a držení psychotropních látek k trestu odnětí svobody na dva roky nepodmíněně, dále s ním bylo vedeno soudní řízení 1T 6/2014 pro trestný čin dle § 274 odst. 1 trestního zákoníku ohrožení pod vlivem návykové látky. Tuto okolnost rovněž zvážil spolu s dalšími okolnostmi (závažnost jednání žalobce, délku jeho pobytu na území, jeho věk, zdravotní stav, povaha a pevnost rodinných vztahů, vazby navázané na území, atd.).

34. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že správní orgán I. stupně tentokrát naplnění skutkové podstaty § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 spatřoval v tom, že žalobce mařil výkon správního rozhodnutí, konkrétně rozhodnutí ze dne 2. 7. 2013 č.j. KRPB–104587–32/ČJ–2013–060026–SV, neboť uloženou povinnost vycestovat zcela ignoroval, pouze se přemístil z ČR do jiného členského státu. Dle žalovaného správní orgán I. stupně naplnil jeho požadavky i tím, že zařadil do spisu rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 2. 7. 2013, rozhodnutí o odvolání a rozsudek NSS, zjistil z nich důvod jeho uložení, vykonatelnost a dobu, po kterou měl být žalobce zařazen do ENO, z toho všeho vyvodil závěr o maření výkonu správního rozhodnutí, což žalovaný považoval za dostatečné. Námitku ohledně trestní minulosti považoval za vytrženou z kontextu, neboť správní orgán I. stupně v tom nespatřoval naplnění některé ze skutkových podstat pro správní vyhoštění, avšak uvedl ji pro dokreslení pobytové historie žalobce na území ČR a v souvislosti s posouzením přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života. Žalovaný doplnil, že Česká republika umožnila žalobci pobyt a výkon podnikatelské činnosti, žalobce se ovšem sám rozhodl pro páchání závažné trestné činnosti. Byť jeho odsouzení již bylo zahlazeno, nelze v migračním kontextu od těchto odsouzení zcela odhlédnout, neboť to svědčí o nedostatečné integraci žalobce v ČR. Drogová trestná činnost je velice závažná a je třeba k ní přihlížet, to učinil správní orgán, když po zohlednění všech okolností dospěl k závěru, že zájem státu na vyhoštění žalobce převáží nad jeho zájmem na pobyt v České republice; správní orgán I. stupně tak nepochybil, když se zabýval i trestní minulostí žalobce.

35. Soud shledal, že správní orgán I. stupně závazný právní názor žalovaného v daném případě dodržel, neboť jednoznačně definoval, že žalobce naplnil druhou variantu skutkové podstaty dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců, tedy že mařil výkon správního rozhodnutí, konkrétně rozhodnutí o správním vyhoštění ze 2. 7. 2013 č.j. KRPB–104587–32/ČJ–2013–060026–SV. Tím odstranil předchozí nesrozumitelnost, kdy nebylo jasné, zda správní orgán I. stupně spatřuje naplnění této skutkové podstaty v opakovaném porušení právního předpisu nebo v maření výkonu správního rozhodnutí. Nyní již o tom nevznikají pochybnosti. Trestnou činnost žalobce pak s naplněním skutkové podstaty dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců nespojoval. Správní orgán splnil požadavky žalovaného i tím, když si obstaral rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 2. 7. 2013 č.j. KRPB–104587–32/ČJ–2013–060026–SV a zařadil jej do spisu, zjistil, že žalobce měl na jeho základě vydaný výjezdní příkaz platný od 15. 10. 2013 do 13. 11. 2013, který však nerespektoval a nevycestoval, tím mařil výkon správního rozhodnutí. Tím správní orgán specifikoval konkrétní rozhodnutí, jehož výkon žalobce mařil, a určil i dobu, ve které tak činil. Skutková podstata § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 tím byla naplněna a nebylo nezbytné, aby se správní orgán I. stupně obsahem rozhodnutí č.j. KRPB–104587–32/ČJ–2013–060026–SV dále blíže zabýval, dané rozhodnutí je pak součástí správního spisu.

36. Soud k tomu dále konstatuje, že není nijak podstatné, zda žalobce mařil výkon předchozího rozhodnutí o správním vyhoštění vědomě či nikoli. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 3. 2016 č.j. 10 Azs 39/2016–21 uvedl, že: „Není rozhodné, zda stěžovatel jednal v rozporu s rozhodnutím vědomě či nevědomě. Zákon o pobytu cizinců nerozlišuje formu zavinění, jež zahrnuje skutečnost (ne)oprávněnosti pobytu na území České republiky. Jedná se o tzv. odpovědnost objektivní, bez ohledu na zavinění. Nejvyšší správní soud tudíž souhlasí se závěry městského soudu, že stěžovatelem tvrzená nevědomost jej v žádném případě nezbavuje odpovědnosti. Neoprávněného pobytu se dopustil bez ohledu na to, že byl dle nyní uplatněného tvrzení přesvědčen o legalitě svého pobytu na území České republiky.“ Navíc neobstojí jeho argumentace, že po předchozím rozhodnutí o správním vyhoštění nechtěl opustit manželku a syna, neboť manželka a syn v této době v České republice vůbec nepobývali, přicestovali až v roce 2018 (manželka), a v roce 2021 (syn), žalobce však mařil správní rozhodnutí o správním vyhoštění již od roku 2013.

37. Pokud jde o minulou trestnou činnost žalobce, správní orgány k ní přihlédly pouze v rámci hodnocení přiměřenosti napadeného rozhodnutí a v souvislosti s posouzením dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života, což jim nelze vytýkat. Ust. § 174a zákona o pobytu cizinců obsahuje demonstrativní výčet okolností, ke kterým je třeba v rámci hodnocení přiměřenosti přihlížet, a bezesporu k nim patří též okolnosti pobytové historie žalobce na území ČR a jeho přístup k respektování právních předpisů České republiky. Co se týče přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 7. 2016, č. j. 5 Azs 39/2015 – 32 ve vztahu k čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a judikatuře ESLP, uvedl: „Tato judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99, body 57–58, a rozsudky ESLP ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70). Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. r, www.nssoud.cz). Je tedy v prvé řadě na správních orgánech, aby při svém rozhodování usilovaly o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy stěžovatele a zájmy společnosti.“ 38. Pokud žalobce vedle maření předchozího rozhodnutí o správním vyhoštění a dalšího porušování zákona o pobytu cizinců v minulosti na území ČR páchal též trestnou činnost, lze k tomu v rámci posouzení přiměřenosti přihlížet. Tomu není na překážku ani skutečnost, že předchozí odsouzení žalobce již byla zahlazena, neboť zahlazení odsouzení nebrání žalovanému v tom, aby totéž jednání hodnotil pro účely řízení v této věci (srov. rozsudek NSS ze dne 6. 2. 2013, č. j. 1 As 175/2012–34: „Zahlazení odsouzení nenastoluje fikci, že se čin, skutek nestal. Pouze se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 70 odst. 1 trestního zákona, shodně § 106 trestního zákoníku). Neznamená to však, že by rozhodnutí o zahlazení bylo pro posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného zcela bez významu.“) Navíc, žalobce v minulosti páchal trestnou činnost opakovaně. Daná námitka tak není důvodná.

39. Dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu rozhodnutí o správním vyhoštění nemá sankční povahu; jedná se pouze o správní opatření, kterým stát toliko vyjadřuje svůj zájem na tom, aby se dotčený cizinec na území státu nezdržoval (např. rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 Azs 125/2004 – 54 nebo ze dne 14. 7. 2005, č. j. 5 Azs 94/2005 – 52). Nejedná se tudíž o opakované sankcionování žalobce za tytéž skutky (trestnou činnost).

40. Dále se soud zabýval námitkami týkajícími se nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. V této souvislosti ze správního spisu zjistil, že žalobce ve správním řízení při svém výslechu dne 17. 1. 2024 vypověděl, že do ČR přicestoval v roce 2007, pobýval zde na základě víza za účelem podnikání, v roce 2010 se dopustil trestného činu, byl zatčen v pěstírně konopí a dostal trest odnětí svobody 2 roky nepodmíněně, ten vykonal ve věznici v Liberci, poté dostával překlenovací štítky, pozbyl vízum za účelem podnikání a pak dostal správní vyhoštění a výjezdní vízum na měsíc do 13. 11. 2013, poté vycestoval do Německa a byl tam do roku 2016, pracoval tam na tržnici, začátkem roku 2016 se vrátil do ČR, kde rovněž pracoval na tržnici, požádal o azyl, aby si zlegalizoval pobyt, má přítelkyni T. T. T. H., která má dlouhodobý pobyt v ČR, s ní má 11–letého syna A. Q. N., který v ČR pobývá od roku 2020, žalobce si chtěl zlegalizovat pobyt, aby se o něj mohl starat. Z území EU žalobce neodcestoval do Vietnamu, protože tam má hodně dluhů, v ČR nemá žádné oprávnění k pobytu a pas má propadlý, o nový nežádal. Ve Vietnamu má rodiče a sestru, je s nimi v kontaktu, ve Vietnamu žalobce vydělával málo peněz, chtěl lepší práci, proto odjel do ČR, je si vědom toho, že na území pobýval neoprávněně bez platného cestovního dokladu a platného oprávnění k pobytu, ve Vietnamu mu nic nehrozí, má prostředky na vycestování, pouze se bojí, že by tam mohl jít do vězení za to, co spáchal v ČR, nehrozí mu tam mučení, otroctví, nucené práce, má možnost, aby jeho záležitosti byly projednány nezávislým a nestranným soudem a má zaručeno právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces. V ČR ani ve Vietnamu nemá závazky ani žádný majetek, žalobce je zdravý, s ničím se neléčí, ukončení jeho pobytu by bylo nepřiměřené s ohledem na jeho přítelkyni a jejich syna, kteří jsou též překážkou ve vycestování, závěrem doplnil, že by zde chtěl zůstat, protože tu má syna, který zde chodí do školy a žalobce se o něj musí starat.

41. Ve vyjádření k podkladům ze dne 11. 6. 2024 žalobce sdělil, že má na území manželku a syna, se kterými sdílí společnou domácnost, oba mají oprávnění k dlouhodobému pobytu, správní vyhoštění by bylo vzhledem k nim nepřiměřené, navrhl, aby správní řízení bylo zastaveno, popř. aby bylo postupováno dle § 50a zákona o pobytu cizinců, přiložil oddací list ze dne 19. 4. 2024. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 21. 6. 2024 č.j. CPR–3134–22/ČJ–2024–931200–SV bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3, 4 a 9 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 8. 2024 č.j. MV–116632–4/OAM–2024 rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 21. 6. 2024 zrušil a věc vrátil k novému projednání. Správní orgán I. stupně lustracemi zjistil, že manželka žalobce má na území ČR povolení k dlouhodobému pobytu (zaměstnaneckou kartu) od 13. 5. 2024 do 12. 5. 2026 a syn žalobce má povolení k dlouhodobému pobytu platné od 29. 7. 2024. Žalobci byla před vydáním prvostupňového rozhodnutí dána možnost vyjádřit se k podkladům, které však nevyužil.

42. V prvostupňovém rozhodnutí ze dne 17. 10. 2024 správní orgán shledal, že žalobce naplnil skutkovou podstatu dle § 119 odst. 1 písm. b) body 3 a 4 zákona o pobytu cizinců tím, že na území pobýval od 14. 11. 2013 do 15. 1. 2024 bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, ke dni jeho příchodu 15. 1. 2024 nevlastnil žádný platný cestovní doklad, skutkovou podstatu dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců pak naplnil tím, že mařil výkon předchozího rozhodnutí o správním vyhoštění. Zásah do soukromého a rodinného života správní orgán nepovažoval za nepřiměřený, neboť jednak přihlédl k závažnosti protiprávního jednání cizince, který na území pobýval po dobu deseti let bez pobytového oprávnění a úmyslně mařil výkon předchozího rozhodnutí o správním vyhoštění, dále zhodnotil délku jeho pobytu na území, pevnost rodinných vztahů, jeho ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je občanem. Přihlédl k tomu, že žalobce není ve věku seniora, je zdráv, na území ČR má manželku a nezletilého syna, jiné vazby v ČR nemá, páchal však zde v minulosti trestnou činnost, za kterou byl pravomocně odsouzen, svého neoprávněného pobytu na území ČR si byl vědom, k legalizaci však učinil pouze to, že v roce 2024 požádal o azyl. Konstatoval, že manželka i syn jsou občané Vietnamu, manželka zde má dlouhodobý pobyt do 12. 5. 2026 a není tak jisté, zda bude prodloužen, syn se narodil ve Vietnamu v roce 2012, do ČR přicestoval teprve v roce 2021, má povolení k dlouhodobému pobytu, avšak do jeho přicestování v roce 2021 se o něj rodiče nestarali, žalobce v době svého neoprávněného pobytu mohl opustit ČR a vrátit se do Vietnamu za svým synem, kde ho mohl vychovávat, to však neučinil, místo toho syn v roce 2021 přicestoval za ním, kdy žalobce dále na území pobýval neoprávněně, uzavření manželství považoval za účelové z důvodu udělení dlouhodobého pobytu manželce. Manželka a syn jsou vietnamské národnosti, jejich návrat se tak nejeví jako nereálný, nemají žádnou překážku v návratu do Vietnamu, kde mohou spolu se žalobcem žít jako rodina a rodiče tam syna mohou vychovávat, synovi je toto prostředí známé, k postupu dle § 50a zákona o pobytu cizinců nejsou dány podmínky (i s ohledem na pobytovou historii žalobce, který páchal trestnou činnost, a s ohledem na závažnost jeho jednání). Žalobce podal odvolání, kde namítal též nesprávné posouzení z hlediska soukromého a rodinného života.

43. Žalovaný doplnil do spisu materiály z řízení o vydání povolení k dlouhodobému pobytu syna žalobce, žádost podána dne 21. 10. 2020 na ZÚ v Hanoji dědečkem nezletilého, kdy dle potvrzení dědečka ze dne 8. 10. 2020 otec dítěte (žalobce) s rodinou nebydlí od roku 2012, rodině se nedaří jej kontaktovat, matka nezletilého vycestovala pracovat do ČR a od té doby nezletilý bydlí s dědečkem, který o něj pečuje, matka má přání, aby nezletilý za ní přicestoval do ČR za účelem sloučení rodiny s matkou, dědeček jako opatrovník nezletilého s tím souhlasil. Žalobci byla dána možnost, aby se s doplněnými podklady seznámil, což učinil, avšak nijak se nevyjádřil.

44. Žalovaný v napadeném rozhodnutí poukázal na to, že manželka žalobce přicestovala do ČR v roce 2018, žalobce zde pobývá od roku 2007, jejich syn se narodil ve Vietnamu, do ČR přijel v roce 2021, z doplněných podkladů zjistil, že žalobce s rodinou od roku 2012 nebydlel, nedařilo se jim ho kontaktovat, matka vycestovala do ČR a od té doby byl dědeček jediným, kdo o nezletilého pečoval, považoval tak za prokázané, že žalobce o svého syna do jeho příjezdu do ČR v roce 2021 vůbec nepečoval, zřejmě jej do té doby ani neviděl, matka jej po svém odjezdu zanechala v péči příbuzných a po tuto dobu se také o něj nestarala. Vyjádřil se k účelovosti manželství, kdy žalobce uzavřel manželství až dne 17. 4. 2024 po zahájení řízení o správním vyhoštění, byť manželka zde pobývá od roku 2018. Povahu či pevnost manželství však nijak nerozporoval a na posouzení přiměřenosti daná poznámka o účelovosti neměla vliv. Potvrdil závěry prvostupňového orgánu, který vycházel z informací sdělených žalobcem, přihlédl k závažnosti a délce protiprávního jednání a též k pobytové historii žalobce, který na území páchal trestnou činnost, a dospěl k závěru, že zájem státu na jeho vyhoštění převažuje nad zájmem na realizaci jeho rodinného života na území smluvních států. Rodina může společně pobývat ve Vietnamu, což je jejich domovská země. Žalobce s manželkou si mohou zajistit příjmy i ve Vietnamu, žalobce svého syna do jeho příjezdu do ČR patrně nikdy neviděl, nejlepší zájem dítěte je kritériem podstatným, avšak nikoli rozhodujícím, žalobce svého syna používá jako štít vůči státní moci, převažuje však zájem na dosažení nápravy dlouhodobě udržovaného protiprávního stavu. Syn žalobce do svých 9 let žil ve Vietnamu, v případě návratu by se vracel do známého prostředí.

45. Předně soud konstatuje, že správní orgány nepochybily, pokud manželku a syna žalobce nepřibraly jako účastníky řízení, neboť podle § 168 odst. 6 zákona o pobytu cizinců v řízení vedeném podle tohoto zákona z moci úřední je účastníkem řízení pouze ten, komu se odnímá právo nebo se stanoví povinnost. Aplikaci § 27 odst. 2 správního řádu pak vylučuje § 1 odst. 2 správního řádu ve spojení s § 168 odst. 6 větou druhou zákona o pobytu cizinců. Subsidiární užití § 27 odst. 2 správního řádu tedy nebylo možné, neboť účastenství v řízení vedeném z moci úřední podle zákona o pobytu cizinců je regulováno komplexně v uvedeném ustanovení zákona o pobytu cizinců.

46. Z hlediska soukromého a rodinného života je pak především na žalobci, aby v řízení tvrdil dostatečně určité a podstatné okolnosti, které jsou z jeho hlediska významné pro možnou nepřiměřenost, není povinností správního orgánu, aby takové okolnosti z úřední povinnosti zjišťoval, k tomu srov. např. rozsudek NSS ze dne 6. 12. 2011 č.j. 8 As 32/2011–60: „Z řečeného vyplývá, že rozhodnutí o správním vyhoštění cizince může zasáhnout do práva na ochranu jeho soukromého a rodinného života a v některých případech může toto právo převážit nad požadavkem ochrany veřejného pořádku. Nejvyšší správní soud současně zdůrazňuje, že je vždy třeba vycházet z konkrétních okolností posuzovaného případu. V dané věci dospěl k závěru, že nebyla prokázána nutnost upřednostnit ochranu soukromého a rodinného života stěžovatele. Lze jen zopakovat, že je na samotném cizinci, jemuž hrozí vyhoštění, aby se ochrany svých práv aktivně domáhal, tedy aby prokázal, že ona chráněná práva budou realizací vyhoštění nepřiměřeně zasažena.“ Správní orgány tak v souladu se svou povinností vycházely z konkrétních údajů, které v řízení při svém výslechu a v dalších podáních uvedl sám žalobce, dokonce nad tento rámec v odvolacím řízení k tomu opatřily určité listiny, ke kterým se žalobce mohl vyjádřit. V této souvislosti tedy nepochybily, když neprovedly výslech manželky žalobce, neboť žalobce to ve správním řízení nenavrhoval, přičemž bylo dostačující, pokud své závěry učinily zejména na základě informací uvedených žalobcem. Manželka a syn žalobce pak jako osoby zúčastněné na řízení ve svém vyjádření k žalobě nesdělili navíc nic zásadního ohledně okolností jejich společného rodinného života, co by žalobce ve správním řízení neuvedl.

47. Soud se s posouzením správních orgánů ztotožňuje a neshledal v něm pochybení. Správní orgány se zabývaly všemi podstatnými okolnostmi soukromého a rodinného života ve smyslu shora uvedeného rozsudku NSS ze dne 22. 7. 2016, č. j. 5 Azs 39/2015–32, vztahujícího se k čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kde NSS rovněž uvedl: „Rozhodnutí o správním vyhoštění cizince představuje vždy zásah do soukromého a rodinného života vyhošťovaného cizince a jeho blízkých. Článek 8 Úmluvy ani judikatura ESLP přitom smluvním stranám neukládají všeobecný závazek respektovat volbu osob, které nejsou jejich státními příslušníky, ohledně země jejich společného pobytu a povinnost umožnit jim přenést si svůj rodinný život na území daného státu (…) Nelze tedy bagatelizovat ani zájmy státu, neboť respektování pravidel zákona o pobytu cizinců je nezbytné pro řádné fungování imigračního systému. Pokud by vybudování rodinného zázemí v průběhu nelegálního pobytu mělo mít bez dalšího vždy za následek nemožnost správního vyhoštění, pozbyla by imigrační legislativa z velké části na své účinnosti.“ (podržení doplněno – pozn. soudu)

48. V této souvislosti je též třeba doplnit, že žalobce svůj rodinný život v České republice počal budovat a rozvíjet v době, kdy zde pobýval již řadu let bez oprávnění k pobytu (tj. nelegálně pobýval od roku 2013), manželka sem přicestovala v roce 2018 a syn v roce 2021, to stále po dobu neoprávněného pobytu žalobce a v situaci, kdy mu již jednou správní vyhoštění bylo uloženo. Touto optikou je tedy třeba nahlížet na to, že žalobce na území ČR zahájil a rozvíjel soužití se svými rodinnými příslušníky. Dle konstantní judikatury NSS se totiž o nepřiměřený zásah nebude jednat v případě, že cizinec svůj soukromý život budoval za situace, kdy pobýval na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu a kdy věděl, že jeho pobyt na území České republiky je značně nejistý; takové okolnosti legitimizují eventuální zásah do soukromého života cizince, jak potvrzují rozsudky NSS ze dne 24. 5. 2017, č. j. 1 Azs 86/2017 – 28 a ze dne 23. 11. 2016, č. j. 2 Azs 231/2016 – 29, resp. k závěru o tom, že je zásah do soukromého a rodinného života cizince za těchto okolností nepřiměřený, lze dospět zcela výjimečně. Nejvyšší správní soud tuto problematiku shrnul v právní větě k rozsudku ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013 – 31: „Pokud cizinec založil svůj rodinný život v České republice s vědomím, že jeho pobyt na území ČR je od počátku neoprávněný, bude rozhodnutí o jeho správním vyhoštění představovat nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu § 119a odst. 2 a § 174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pouze výjimečně, což však nevylučuje, že takové mimořádné okolnosti mohou v konkrétní věci nastat.“ Žalobce však žádné mimořádné okolnosti v daném případě netvrdil, ani nevyplynuly z vyjádření osob zúčastněných na řízení k žalobě.

49. Pokud jde o manželku a syna žalobce, správní orgány správně poukázaly na to, že v České republice nežijí nijak dlouhou dobu, jsou vietnamské státní příslušnosti, stejně jako žalobce, a tudíž jim případně nic nebrání, aby svůj společný rodinný život realizovali v domovském státě. Manželka je na území ČR výdělečně činná, nemá však žádné překážky, aby tak činila i po návratu do Vietnamu. V řízení pak žalobce nevyjádřil žádné obavy o zajištění základní obživy rodiny v případě návratu do domovského státu a žalovaný se tak s touto námitkou nemohl vypořádat. Ani osoby zúčastněné na řízení resp. manželka žalobce ve svém vyjádření soudu neuvedla, že by se nechtěla navrátit do domovského státu z důvodu hrozby chudoby. Příslušná žalobní námitka o nevyhnutelném snížení životního standardu rodiny je pak zcela obecná, žalobce a jeho manželka jsou oba v produktivním věku, nebyla tvrzena žádná jejich zdravotní omezení, jejich syn je již školního věku, mají v domovském státě další příbuzné, není tedy důvod se domnívat, že by v případě návratu měli mít výrazné obtíže se zajištěním obživy rodiny. Soud k tomu též připomíná, že ekonomické potíže na straně cizince nejsou důvodem, pro který by nebylo možné správní vyhoštění uložit, k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 8. 6. 2019 č. j. 2 Azs 79/2016–39.

50. Otázka účelovosti manželství pak nebyla nijak rozhodná, jak uvedl žalovaný, přičemž správní orgány skutečný dlouhodobý vztah mezi žalobcem a jeho manželkou, ani společné soužití nijak nepopíraly a při hodnocení přiměřenosti z něj vycházely. Lze pak souhlasit se žalovaným, že skutečnost uzavření manželství po zahájení řízení o správním vyhoštění (v situaci, kdy manželka na území již před tím několik let pobývala) jistý aspekt účelovosti indikuje.

51. Ohledně syna žalovaný po doplnění dokazování zjistil, že syn žalobce se narodil ve Vietnamu, kde žil se svou matkou a po jejím odjezdu do ČR v roce 2018 se svým dědečkem, žalobce syna patrně až do jeho příjezdu do ČR v roce 2021 ani neviděl, nebyl s rodinou v kontaktu a ani se o něj nijak nestaral, což žalobce při vyjádření se k podkladům nezpochybnil. Ani v žalobě tento závěr nijak nevyvrací, sice obecně tvrdí, že je ve vietnamské kultuře běžné zanechat dítě v domovském státě a podporovat jej finančně na dálku, neuvádí však, že by tak konkrétně činil sám žalobce vzhledem ke svému synovi, když syn vyrůstal ve Vietnamu a žalobce pobýval po celou dobu v Evropě (a neuvedla to ani manželka žalobce ve svém vyjádření k žalobě). Žalovaný nezpochybňoval, že syn žalobce s ním a s jeho matkou od příjezdu syna do ČR v roce 2021 sdílel společnou domácnost a žalobce o něj po tuto dobu pečoval, nicméně s ohledem na relativně krátkou dobu pobytu syna na území ČR (tři roky), kdy syn prožil většinu svého života v domovském státě, neshledal překážky v možně zpětné reintegraci syna žalobce ve Vietnamu, s čímž se rovněž soud ztotožňuje. Nebylo tvrzeno, že by syn měl jakékoli zdravotní omezení či zvláštní potřeby, v řízení žalobce ani neuváděl, že jeho přechod do českého vzdělávacího systému byl extrémně náročný, jak poprvé uvedl až v žalobě, a žalovaný se tedy s takovou námitkou nemohl vypořádat. Soud pak dle § 75 odst. 1 s.ř.s. vychází ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Soud k tomu navíc konstatuje, že osoby zúčastněné na řízení nic takového ve svém vyjádření neuvedly a žalobce k tomuto svému tvrzení ani neuvedl žádné podrobnosti, ani nenavrhl žádné důkazy. Rovněž je třeba opětovně poukázat na shora uvedené premisy, dle kterých se o nepřiměřený zásah zpravidla nebude jednat v případě, kdy cizinec svůj soukromý život budoval za situace svého neoprávněného pobytu, kterého si byl vědom.

52. Žalobce žádné mimořádné okolnosti, které by mohly indikovat nepřiměřenost v daném případě, netvrdil, a netvrdí je ani osoby zúčastněné v řízení před soudem. Správní orgány též při posouzení přiměřenosti zcela adekvátně přihlédly k závažnosti protiprávního jednání žalobce, který na území pobýval cca po dobu deseti let bez oprávnění k pobytu, dále nedisponoval cestovním dokladem a mařil předchozí rozhodnutí o správním vyhoštění, rovněž přihlédly k celkovému přístupu žalobce k respektování právních předpisů, když žalobce v minulosti opakovaně páchal trestnou činnost. V případě žalobce tak správní orgány dostatečně zdůvodnily, proč veřejný zájem na jeho vyhoštění převáží nad jeho soukromým a rodinným životem.

53. Dle konstantní judikatury správních soudů pak aplikace ust. § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nezávisí na správním uvážení správního orgánu; jsou–li podmínky tohoto ustanovení naplněny, správní orgán je povinen správní vyhoštění uložit, (srov. např. rozsudek NSS ze dne 7. 12. 2020, č. j. 1 Azs 392/2020–22). V posuzovaném případě není pochyb o tom, že žalobce se vytýkaného jednání dopustil, bylo jednoznačně prokázáno, že naplnil skutkovou podstatu hned tří důvodů pro uložení správního vyhoštění, správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, pokud rozhodly o správním vyhoštění žalobce. Zároveň nebyl dán důvod pro postup dle ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, a tedy ani pro postup dle ust. § 50a téhož zákona, když žalobce netvrdil takové mimořádné okolnosti, které by mohly indikovat nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života, ani takové okolnosti nebyly správními orgány zjištěny. Správní orgány tudíž nepochybily, pokud přistoupily k uložení správního vyhoštění.

54. K hodnocení přiměřenosti délky doby, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států EU a smluvních států, je třeba konstatovat, že je na uvážení správního orgánu, jak dlouhou dobu, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, pro správní vyhoštění v rámci zákonného rozpětí stanoví. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2016, č. j. 10 Azs 181/2016–41, uvedl, že: „Otázka stanovení doby, po kterou není umožněn cizinci vstup na území, je plně v diskreční pravomoci správního orgánu. Závisí–li rozhodnutí správního orgánu na správním uvážení, soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze to, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil meze správního uvážení, tj. „samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.“ Úkolem soudu tedy není nahradit správní orgán v jeho kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002–46).

55. Soud shledal, že správní orgány při úvaze o délce doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU a smluvních států, objektivně zohlednily všechny relevantní okolnosti svědčící v jeho prospěch i neprospěch, vyšly z kritérií stanovených v ust. § 174a zákona o pobytu cizinců, posoudily druh a závažnost protiprávního jednání žalobce. V neprospěch žalobce přičetly to, že pro legalizaci svého pobytu nic neučinil, nevyřizoval si žádné povolení k pobytu a dostavil se pouze proto, aby požádal o mezinárodní ochranu, což správní orgán považoval za čistě účelové (na základě vyjádření žalobce, že žádá čistě proto, aby si zlegalizoval pobyt). Správní orgán neshledal překážky k případné zpětné reintegraci rodiny v domovském státě. Žalovaný k tomu doplnil, že bylo přihlédnuto k dlouhodobému a opakovanému porušování právních předpisů ze strany žalobce a snaze o zneužití institutu mezinárodní ochrany.

56. Soud má po zhodnocení výše uvedených skutečností za to, že uložení správního vyhoštění a doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU a smluvních států, v délce tří let je zcela adekvátní a zohledňující všechny individuální okolnosti na straně žalobce. Toto opatření nijak nevybočuje z obvyklé praxe správních orgánů, i s ohledem na vysokou závažnost jednání žalobce se stále jedná o opatření v rámci středního rozmezí možné zákonné sazby, která činí až pět let. Je třeba připomenout, že žalobce svým jednáním naplnil hned tři skutkové podstaty § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Skutečnost, že žalobce se dostavil ke správnímu orgánu, pak nebylo třeba nijak zvláště hodnotit ve prospěch žalobce, neboť žalobce se dostavil pouze proto, aby požádal o mezinárodní ochranu, což však adekvátní nástroj k legalizaci pobytu a řešení jeho pobytové situace nepředstavuje. Pro srovnání soud poukazuje např. na případ řešený v usnesení NSS ze dne 28. 7. 2023 č.j. 10 Azs 137/2023–47 či případ dle rozsudku zdejšího soudu ze dne 22. 6. 2022 č.j. 20 A 18/2022–50 (a navazující usnesení NSS ze dne 8. 2. 2023 č.j. 6 Azs 170/2022–40), kdy bylo správní vyhoštění v obou případech uloženo na dobu dvou let pouze při naplnění skutkové podstaty dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců. Soud tak v daném případě nepovažuje uložení správního vyhoštění na dobu tří let za nijak excesivní.

57. S ohledem na výše uvedené soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

58. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

59. Při rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení osobám zúčastněným soud vycházel z ust. § 60 odst. 5 s.ř.s., podle něhož osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V předmětné věci jim soud žádné povinnosti neuložil a důvody zvláštního zřetele hodné nebyly shledány.

Poučení

I. Vymezení věci II. Obsah žaloby III. Vyjádření žalovaného IV. Vyjádření osob zúčastněných na řízení V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze