4 A 35/2024– 59

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou ve věci žalobce: A. Q. N., narozený dne X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad štolou 3, 170 34 Praha 7 K. N. N., narozená dne X bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2024, č. j. OAM–16206–32/PP–2023 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2024, č. j. OAM–16206–32/PP–2023 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl o žádosti žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu na území ČR rodinného příslušníka občana EU, který sám není občanem EU, podané dne 13. 11. 2023 tak, že žádost zamítl podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť je důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, a podle § 87e odst. 4 téhož zákona se žalobci stanoví lhůta k vycestování z území ČR 35 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce namítal, že žalovaný nesprávně aplikoval § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, konkrétně neurčité právní pojmy „důvodné nebezpečí“ a „závažné narušení veřejného pořádku“. Závěr, že by žalobce mohl narušit veřejný pořádek, není vystavěn na adekvátním výkladu tohoto ustanovení a je odvozován pouze od trestní minulosti žalobce, čímž žalovaný zatížil napadené rozhodnutí vadou nezákonnosti a porušil § 2 odst. 1 správního řádu.

3. Na případ žalobce dopadá čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES (který je transponován také do § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců), žalovaný s tímto článkem však pracuje nesprávně, vůbec nezohlednil závaznou judikaturu SDEU. Jakékoliv opatření omezující právo volného pohybu občanů EU i jejich rodinných příslušníků představuje výjimku ze široce pojaté unijní svobody pohybu osob, proto musí být výhrada veřejného pořádku vykládána a aplikována zvlášť restriktivně a vyžaduje důkladné hodnocení potřebnosti takového omezujícího opatření. Za narušení veřejného pořádku tak nelze považovat každé společensky neškodlivé protiprávní jednání, musí se jednat o porušení, na základě kterého lze vyhodnotit chování cizince jako aktuální, skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu veřejného pořádku, musí existovat důvodné nebezpečí, že by mohl porušit veřejný pořádek i v budoucnu.

4. Žalobce část uloženého trestu odnětí svobody vykonal, jeho chování ve výkonu trestu bylo v normě, pětkrát mu byla udělena odměna, nebyl kázeňsky trestán, byl hodnocen pro velmi dobrou pracovní morálku a aktivně se snažil odstranit jazykovou bariéru. Popsané považuje žalobce za potvrzení své nápravy, snaží se opětovně začlenit do společnosti a být k dispozici pro svou manželku a své dcery, do roku 2028 je ve zkušební době a po celou dobu, co je na svobodě, se chová ukázkově, bez sebemenšího náznaku jakéhokoliv protiprávního jednání. Riziko protiprávního jednání žalobce je tedy výrazně sníženo, žalobce se napravil, plně si uvědomuje, v jaké situaci se nyní nachází a jaký následek by mělo jeho protiprávní jednání. Žalovaný však tyto skutečnosti buď zcela pominul, nebo je nevyhodnotil adekvátně, veškerá argumentace žalovaného se odvíjí od odsouzení a parametry podmíněného propuštění žalobce nebyly použity jako vodítka ke zhodnocení nebezpečí, jež osoba žalobce představuje pro veřejný pořádek. Přitom ani poznatky o závažnosti drogové kriminality nemohou významným způsobem pomoci posoudit individuální situaci žalobce. Odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek č.j. 5 Azs 383/2019–40) a naopak se ohradil proti odkazu na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2022, č. j. 114 A 4/2022, žalovaný totiž není zbaven povinnosti odůvodnit napadené rozhodnutí poukazem na konkrétní důvody, už vůbec nelze uvedený rozsudek vykládat tak, že pakliže žadatel správní orgán neujistí, že nepředstavuje nebezpečí pro veřejný pořádek, může být jeho nebezpečnost automaticky presumována a žádost o přechodný pobyt automaticky zamítnuta, na odůvodnění napadeného rozhodnutí nejsou ani v takovém případě kladeny nižší nároky.

5. Žalobce dále namítal, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s dopady napadeného rozhodnutí na soukromý a rodinný život žalobce, jeho manželky a dcer, ačkoliv bylo v řízení namítáno, že jim odloučení způsobí újmu. Povinnost zkoumat přiměřenost dopadu rozhodnutí na soukromý a rodinný život přitom plyne z čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, žalovaný neprovedl test proporcionality správně a v souladu s judikaturou NSS. Při testu proporcionality je třeba protichůdné zájmy definovat, popsat a vážit proti sobě, v napadeném rozhodnutí však došlo k opomenutí skutečností, které svědčí pro závěr, že rozhodnutí je nepřiměřené. Žalovaný nezohlednil, že žalobce na území ČR pobývá téměř 30 let, více než polovinu svého života a téměř celý svůj dospělý život, je zde plně integrován, ČR považuje za svůj domov, žije českým způsobem života a pracuje na zlepšení znalosti jazyka. Naopak neví, jak funguje život ve Vietnamu, který za posledních 10 let navštívil pouze jednou, musel by tam svůj život budovat od začátku, nemá tam zajištěno ubytování, ani zdroj obživy.

6. Zamítnutí žádosti žalobce má fakticky stejný dopad jako správní vyhoštění, jakákoli další žádost o pobytové oprávnění totiž bude žalobci s ohledem na jeho předchozí odsouzení pravděpodobně zamítnuta. Dokonce, pokud jde o znemožnění návratu do České republiky, je efekt mnohem citelnější, neboť podmínku trestní zachovalosti nebude splňovat nejméně 15 let, což je o 5 let delší doba, než po jakou by bylo možné při vyhoštění zakázat vstup. Pokud se žalovaný domnívá, že bude možné žalobci pobytové oprávnění udělit v budoucnu, je nepochopitelné, že mu jej odmítá udělit v současnosti.

7. Žalovaný nezohlednil ani zájmy manželky a dcer, zejména nejmladší dcera by pociťovala újmu, jak sama uvedla v prohlášení a při výslechu. Absence otce během dospívání jí způsobila různé komplikace, od návratu otce se dceři daří mnohem lépe a s otcem pracují na vzájemném vztahu, který nelze redukovat pouze na materiální zajištění ze strany otce. Mladší dcera má s otcem hezký vztah, otec jí pomáhá v běžném denním životě, je pro ni oporou zejména po emocionální stránce. Skutečnost, že otec byl ve výkonu trestu, neznamená, že automaticky zanikly rodinné vazby, naopak, telefonovali si a dcera jej navštěvovala, ihned po propuštění se žalobce přistěhoval ke své rodině. Zamítnutí žalobcovy žádosti by znamenalo již druhou ztrátu kontaktu s otcem.

8. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost žalobci zaplatit náhradu nákladů řízení.

III. Vyjádření žalovaného

9. Žalovaný konstatoval, že již samotným spácháním zločinu se cizinec dopouští závažného narušení veřejného pořádku, žalobce se přitom dopustil zvlášť závažné trestné činnosti v rámci organizované skupiny spočívající v opatřování a distribuci chemických látek za účelem jejich další distribuce po ČR, závažnosti činu odpovídá i výše trestu odnětí svobody v délce 9 let, o závažnosti svědčí i fakt, že byl umístěn do věznice se zvýšenou ostrahou, po propuštění mu byla stanovena zkušební doba v délce 5 let. Trestné činnosti se dopouštěl dlouhou dobu, ve velkém rozsahu opatřoval předměty k nedovolené výrobě psychotropních látek, a to vše za účelem dosažení zisku.

10. Podle čl. 27 směrnice 2004/38/ES sice odsouzení pro trestný čin samo o sobě neodůvodňuje uplatnění námitky veřejného pořádku, je však rozdíl, pokud se dotyčný dopustí neúmyslného trestného činu a trestného činu úmyslného, pokud se dopustí přečinu nebo zločinu, nebo pokud trestnou činnost páchá opakovaně. Žalovaný má za to, že výhradu veřejného pořádku na případ žalobce správně uplatnil, přihlédl ke všem relevantním okolnostem (např. charakter a závažnost spáchané činnosti, doba páchání trestného činu, doba, která uplynula od jeho spáchání, chování po vykonání trestu). Žalovaný v napadeném rozhodnutí nevycházel jen z předchozího odsouzení žalobce, ale přihlédl i k ostatním skutečnostem, zároveň poukázal na to, že institut podmíněného propuštění sám o sobě nevypovídá o riziku dalšího protiprávního jednání a nezaručuje, že se žalobce skutečně napravil. Odkázal na judikaturu NSS, v době výkonu trestu i ve zkušební době byl žalobce nucen vést řádný život, nelze tak souhlasit s žalobcem, který poukazuje na své vzorné chování, neuvedl přitom jiné skutečnosti svědčící o jeho nápravě.

11. Žalobce si navíc ani po podmíněném propuštění z výkonu trestu nezajistil žádné zaměstnání a ani dříve na území ČR dlouhodobě nepracoval, měl pouze krátkodobé brigády. Při podmíněném propuštění byla žalobci stanovena povinnost nastoupit do zaměstnání u konkrétního zaměstnavatele a v případě ztráty zaměstnání se zaevidovat na Úřadu práce, ve správním řízení však uvedl, že pracuje v prodejně se smíšeným zbožím, a to pouze na základě ústní dohody. Žalobce tak neplní povinnost mu stanovenou soudem a dopouští se výkonu nelegálního zaměstnání, čímž prokazuje absolutní neúctu k právnímu řádu ČR a soustavně narušuje veřejný pořádek, z čehož vyplývá, že je pro veřejný pořádek aktuální hrozbou. V rámci jeho hodnotového nastavení není obsaženo respektování pravidel této společnosti. Z tohoto důvodu zamítl jeho žádost.

12. K přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života žalovaný uvedl, že manželka a dcery jsou dospělé, samostatné osoby, manželka pracuje a finančně zajišťuje rodinu, dcery studují a nevylučují studium v zahraničí, takto byly schopné fungovat po celou dobu, po kterou byl žalobce ve vězení. Žalobcova osobní přítomnost není nezbytná, jeho omezený kontakt se členy rodiny je třeba chápat jako důsledek trestné činnosti, což si měl uvědomovat dříve, než s trestnou činností započal. Obě dcery jsou plnoleté, schopné fungovat bez stálé přítomnosti otce, žalobce se svými dcerami významně netráví čas, o dcery se může případně nadále starat jejich matka, jak to činila dosud. Navíc je příjem žalobce, ze kterého pomáhá zajišťovat dcery při studiu, nelegální, manželka je schopna dcery zajistit, ty si rovněž můžou při studiu přivydělávat brigádami. Žalobce má v zemi původu rodinné vazby, s matkou a bratrem je v telefonickém kontaktu. Po zahlazení odsouzení si může požádat o jiné pobytové oprávnění. Žalobce se dopustil natolik závažného protiprávního jednání, že namítaný zásah do soukromého a rodinného života lze považovat za přiměřený.

13. Žalovaný proto navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Obsah správního spisu

14. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce podal dne 13. 11. 2023 žádost rodinného příslušníka občana EU o vydání povolení k přechodnému pobytu na území ČR, kde uvedl, že se považuje za rodinného příslušníka své dcery K. N. N., nar. dne X, státní příslušnice ČR.

15. Dle opisu z evidence rejstříku trestů fyzických osob byl žalobce – rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 3 T 59/2005, odsouzen za spáchání přečinu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody ve výměře 4 měsíce se zkušební dobou do 29. 5. 2008, osvědčil se dne 29. 9. 2008, – rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 8. 2019, sp. zn. 5 T 6/2018, který byl potvrzen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2019, sp. zn. 15 To 83/2019, byl odsouzen za pomoc k zvlášť závažnému trestnému činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 24 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“) k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 108 měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ochranou, přeřazen 3. 5. 2022 do věznice s ostrahou, 26. 10. 2023 podmíněně propuštěn se zkušební dobou do 26. 10. 2028. Uvedená rozhodnutí trestních soudů jsou rovněž součástí správního spisu, stejně tak jako stanovisko ředitele věznice o hodnocení průběhu výkonu trestu ze dne 16. 8. 2023 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 36 PP 77/2023, o podmíněném propuštění.

16. Žalobce k prokázání, že o svou dceru skutečně pečuje, do správního spisu založil doklady dokazující finanční zajištění dcery (přípravné online kurzy, kurzy s lektorem, účast na přijímacích zkouškách, sportovní potřeby a nákupy v lékárně, výdaje za internet a telefon) a čestné prohlášení dcery ze dne 2. 3. 2024, ve kterém uvádí, že je v současnosti v posledním ročníku střední školy a připravuje se na přijímací zkoušky, přítomnost rodiny je pro ni proto nezbytná, je ráda, že otec po pobytu ve vězení již přispívá do rodinného rozpočtu a toto břemeno nestojí pouze na matce, v minulosti se na její život nepřítomnost otce negativně odrážela, ráda by svůj vztah s ním napravila, bylo by velice náročné, kdyby otec nemohl být s rodinou. V místě bydliště žalobce byla též provedena pobytová kontrola dne 14. 3. 2024.

17. Dle výslechu žalobce dne 17. 4. 2024 žalobce žije ve společné domácnosti se svou manželkou a dvěma dcerami, přičemž jeho mladší dcera má české občanství. Žalobce manželce finančně přispívá, hradí náklady spojené s bydlením, mladší dceři měsíčně přispívá na osobní potřeby, žalobce dává manželce a dcerám peníze ze svého výdělku. Žalobce každý den chodí do práce, jeho pracovní doba v prodejně se smíšeným zbožím je od 8 do 20 hod, s dcerami tak moc času nemůže trávit. Během výkonu trestu také pracoval a třetinu z platu posílal dcerám, ty ho navštěvovaly jednou za několik měsíců a byli v každodenním telefonním kontaktu. Naposledy byl ve Vietnamu před 10 lety, má tam matku a bratra, se kterými si občas telefonuje. Je zdravý.

18. Dle výpovědi dcery žalobce K. N. N. dne 17. 4. 2024 žijí ve společném domácnosti s rodiči a sestrou. Otec jí přispívá pravidelně částkou 5 000 Kč, nad rámec toho jí občas něco koupí, když si řekne, většinou za nějaký úspěch, matka přispívá minimálně, když byl otec ve vězení, dávala jí peníze matka. S otcem většinou tráví čas doma, občas chodí do Sapy na nákupy. Otec je většinou celý den v práci, a to i o víkendu, dle domluvy dělá nákupy, jednou za čas rodiče uklízí celý byt. Během výkonu trestu se otec na péči o dcery podílel velmi omezeně, jednou za čas zavolal, starala se o ně spíše matka či zbytek rodiny. Kdyby otcova žádost byla zamítnuta, bylo by to náročné hlavně z finančního hlediska, matka by musela více pracovat a dcera by musela omezit studijní aktivity, chtěla by, aby otec zůstal, pomáhal matce a dcera s ním navázala rodinné vztahy.

19. Součástí spisu je též rozhodnutí ze dne 3. 9. 2020, č.j. OAM–47–19/ZR–2020, kterým byla žalobci zrušena platnost povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců a byla mu stanovena lhůta k vycestování do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí resp. ode dne propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

20. Napadeným rozhodnutím ze dne 28. 6. 2024 byla žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka EU, který sám není občanem EU, zamítnuta podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, neboť je důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, žalobci byla stanovena lhůta k vycestování v délce 35 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí. Žalobce lze považovat za rodinného příslušníka občana EU ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a to konkrétně jeho dcery K. N. N., která je státní příslušnicí ČR, žalovaný však shledal, že v případě žalobce existuje důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek, a jsou tak dány důvody k zamítnutí žádosti ve smyslu § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Žalovaný vycházel zejména z trestní minulosti žalobce, který byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 9 let, zabýval se okolnostmi trestné činnosti žalobce, v současnosti je mu stanovena zkušební doba, a to do 26. 10. 2028. Žalobce je podmíněně propuštěn jen velmi krátce na to, aby bylo možné učinit závěr, že jíž nepředstavuje ohrožení narušení veřejného pořádku, navíc již po propuštění porušil povinnost mu stanovenou trestním soudem. Žalovaný se nezabýval tím, jak se žalobce choval ve výkonu trestu, neboť je zřejmé, že jeho chování bylo motivováno především vidinou propuštění. Žalovaný přihlédl k charakteru a individuálním okolnostem spáchání trestné činnosti, které se žalobce dopouštěl v rámci organizované skupiny opakovaně v průběhu několika let (tj. počátek roku 2014 – duben 2017), a to zcela vědomě a úmyslně a za účelem zisku, drogové delikty pak samy o sobě mají na společnost zničující dopad. Nejedná se přitom o první trestnou činnost žalobce, již v roce 2005 byl odsouzen za úmyslný trestný čin porušování autorského práva, odsouzení bylo 29. 9. 2008 zahlazeno. Po podmínečném propuštění měl žalobce rovněž povinnost nastoupit do určeného zaměstnání, případně se nahlásit na Úřad práce, což ale dle vlastní výpovědi neučinil a místo toho pracoval nelegálně. Žalobce se tedy opakovaně dopouštěl trestné činnosti a dokazoval tak, jak malý respekt má k právnímu řádu ČR, přičemž i aktuálně představuje nebezpečí pro veřejný pořádek. Co se týče rodinného a soukromého života žalobce, žalovaný zjistil, že na území ČR žije se svou manželkou a dvěma dcerami, nevyhověním žádosti tak bezpochyby bude zasaženo do jeho soukromého a rodinného života, bude se však jednat o zásah přiměřený. Trestné činnosti se dopouštěl v době, kdy vedl na území společný život se svou rodinou, v důsledku čehož nejenže přišel o pobytové oprávnění, ale především strávil významnou část posledních let ve vazbě a výkonu trestu odnětí svobody a se svou rodinou fakticky nežil, do svých soukromých a rodinných vazeb tak sám zasáhl svou trestnou činností. Obě dcery jsou již dospělé, zdravé a samostatné, lze tedy důvodně předpokládat, že od svého otce příliš osobní péče nevyžadují, jak tomu ostatně bylo během posledních let. Během řízení vyplynulo, že žalobce s dcerami netráví kvůli pracovnímu vytížení mnoho času, jeho role spočívá spíše ve finančním zajištění rodiny, což lze zajišťovat i ze zahraničí. Co se týče žalobcovy manželky, ta je v produktivním věku, zaměstnaná a již několik let byla schopna sama uživit rodinu, navíc je rovněž vietnamské státní příslušnosti, její pobytové oprávnění není závislé na žalobci. Osobní kontakt žalobce s jeho rodinou bude bezpochyby ztížený, nikoli však vyloučený. Žalobce v domovské zemi žil kolem 20 let, zná rodný jazyk, kulturní zvyklosti, není ve věku, kdy by mu návrat měl činit nepřekonatelné potíže, v zemi původu má matku a bratra, se kterými je v telefonickém kontaktu. Kromě auta žalobce na území ČR nevlastní žádný majetek, nemá zdravotní ani jiná omezení, minulá odsouzení svědčí o nízkém stupni integrace, stejně tak jako nedostatečná znalost českého jazyka. Tímto rozhodnutím navíc žalobci není stanovena doba, po kterou nemůže na území ČR pobývat, do budoucna mu není znemožněno, aby získal v ČR pobytové oprávnění, pokud se osvědčí a dlouhodobě povede řádný život. Neudělení pobytového oprávnění může dle judikatury NSS a ESLP jen výjimečně být nepřiměřeným zásahem do rodinného a soukromého života. Žalovaný též vypořádal námitky žalobcem vznesené ve vyjádření ze dne 19. 6. 2024.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

21. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu podle § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“). Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

22. K projednání dané věci soud nařídil ústní jednání, které se konalo dne 27. 9. 2024. Žalobce i žalovaný setrvali na svých stanoviscích, žalobce rozvinul svou argumentaci, dle které se žalovaný při hodnocení nebezpečnosti žalobce dopouští automatismu, neboť se nezabýval chováním žalobce ve výkonu trestu odnětí svobody, požadoval, aby odsouzení žalobce již bylo zahlazeno (k tomu, aby žalobce vůbec mohl požádat o pobytové oprávnění v České republice), nestačilo by tedy ani osvědčení se ve zkušební době. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 15. 11. 2023, č.j. 6 Azs 267/2023–28, dle kterého je třeba hodnotit i chování ve výkonu trestu odnětí svobody, žalobce k tomu založil do spisu i písemné vyjádření, posuzování nebezpečnosti dle názoru žalobce nelze nahradit tím, že bude posuzována pouze trestná činnost. Žalobce dále namítal, že trestní soudy při uložení povinnosti žalobci nastoupit do určeného zaměstnání nereflektovaly právní předpisy, pro žalobce by to bylo právně nemožné a splněním této povinnosti by se dopouštěl nelegální práce; na druhou stranu též namítal, že absence písemné smlouvy v jeho současném zaměstnání ještě neznamená, že jde o práci nelegální. Poukazoval na to, že je stále na svobodě a nebyl vrácen do výkonu trestu odnětí svobody. Žalovaný odkázal na své písemné vyjádření, uvedl, že se o automatismus nejedná, žalobce nedodržuje jemu uložené povinnosti, včetně povinnosti mu uložené trestním soudem nastoupit do výkonu práce u určeného zaměstnavatele nebo se nahlásit na Úřad práce, žalobce podle § 3 odst. 3 zákona o zaměstnanosti jako rodinný příslušník občana České republiky mohl na území ČR pracovat legálně, místo toho však po propuštění z výkonu trestu zvolil nelegální práci, jeho chování ve výkonu trestu to nijak neeliminuje a nepřeváží závažnost jeho trestné činnosti, která byla spojená s motivací finančního zisku.

23. Osoba zúčastněná na řízení se účastnila jednání, k věci se nijak nevyjádřila.

24. Soud předně konstatuje, že žalobní námitky, dle kterých a) trestní soud při uložení povinnosti žalobci nastoupit ve zkušební době do práce u určitého zaměstnavatele postupoval v rozporu s právními předpisy, b) z absence písemné pracovní smlouvy žalobce nelze dovozovat nelegálnost jeho současně vykonávaného zaměstnání, jsou opožděné, žalobce tyto námitky vznesl teprve dne 27. 9. 2024, přitom dle § 71 odst. 2 s.ř.s. rozšířit žalobu o nové žalobní body lze pouze ve lhůtě pro podání žaloby. V daném případě lhůta pro podání žaloby uplynula dne 1. 8. 2024 (§ 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Nejedná se přitom o rozvinutí již uplatněného žalobního bodu, ale o zcela novou samostatnou argumentaci. Soud se tak pro jejich opožděnost těmito žalobními body blíže nezabýval.

25. Podle § 87b odst. 1 rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a doprovází občana Evropské unie na území nebo následuje občana Evropské unie, který na území pobývá, je povinen požádat ministerstvo o vydání povolení k přechodnému pobytu, pokud hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce.

26. Podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců ministerstvo žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítne, jestliže je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

27. Podle čl. 27 odst. 2 směrnice č. 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice č. 2004/38/ES“) opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná.

28. Ve věci není sporu o tom, že žalobce lze považovat za rodinného příslušníka občana EU, který sám není občanem EU, podmínka uvedená v § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců tak byla splněna. Žalovaný však žalobcově žádosti nevyhověl s odůvodněním, že existuje důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, uplatnil tak důvod k neudělení povolení k přechodnému pobytu uvedený v § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců.

29. Pojem „veřejný pořádek“ je tzv. neurčitým právním pojmem, je tedy na aplikujícím orgánu, aby obsah tohoto pojmu vyložil, a to s ohledem na okolnosti projednávané věci. K výkladu pojmu „veřejný pořádek“, respektive „závažné porušení veřejného pořádku“ v kontextu zákona o pobytu cizinců se v usnesení ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010–151 vyjádřil i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu: „při výkladu pojmů ‚veřejný pořádek‘, resp. ‚závažné narušení veřejného pořádku‘, používaných v různých kontextech zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je třeba brát v úvahu nejen celkový smysl dané právní úpravy, ale přihlížet i k rozdílným okolnostem vzniku, původu a účelu jednotlivých ustanovení, v nichž jsou tyto pojmy užity. Narušením veřejného pořádku podle § 119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (srov. čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES). I v takovém případě je však nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci.“ 30. V citovaném usnesení č. j. 3 As 4/2010–151 se NSS zabýval výkladem zejména ve vztahu k ust. § 119 zákona o pobytu cizinců, ve své pozdější judikatuře však tyto závěry vztáhnul také k zamítnutí žádosti o přechodný pobyt podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců (srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 Azs 29/2019–33 či rozsudek NSS ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019–40).

31. Dle judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále též „SDEU“) pojem „veřejný pořádek“ „předpokládá v každém případě kromě narušení společenského řádu, které představují všechna porušení práva, existenci skutečného, aktuálního a dostatečného ohrožení některého ze základních zájmů společnosti“ (rozsudek SDEU ze dne 10. 7. 2008, ve věci C–33/07, Jipa, bod 23 a tam citovaná judikatura). Požadavek veřejného pořádku tak musí být chápán restriktivně, zejména má–li odůvodnit odchylku od základní zásady volného pohybu osob (srov. např. rozsudky SDEU ze dne 10. 7. 2008, ve věci C–33/07, Jipa, bod 23 či ze dne 14. 10. 2004, ve věci C–36/02, Omega, bod 30).

32. V posuzovaném případě žalovaný dovozuje důvodné nebezpečí narušení veřejného pořádku žalobcem rovněž na základě jeho předchozí trestní činnosti. Ze znění čl. 27 směrnice č. 2004/38/ES vyplývá, že opatření přijatá z důvodu veřejného pořádku musí být založena pouze na chování konkrétní osoby, přičemž odsouzení za trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Stejně tak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 7. 2023, č. j. 2 Azs 285/2022–57 upozornil, že „předchozí odsouzení pro trestný čin tedy samo o sobě neodůvodňuje automatické přijetí opatření omezujících výkon práva na volný pohyb. Jinými slovy, samotné předchozí odsouzení dotyčného pro trestný čin nepostačuje k tomu, aby bylo možné automaticky vycházet z toho, že dotyčný představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, jež je samo o sobě způsobilé odůvodnit omezení práv, které mu přiznává unijní právo (rozsudek SDEU ze dne 17. 11. 2011 ve věci C–430/10 Christo Gajdarov, § 38). Existenci předchozího odsouzení za trestný čin lze zohlednit jen tehdy, jsou–li okolnosti, které vedly k tomuto odsouzení, důkazem osobního chování, představujícího současnou hrozbu ve výše uvedeném smyslu (rozsudek SDEU ze dne 1. 1. 1999 ve věci C–348/96 Donatelle Calfa, § 24). Opatření z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti lze přijmout pouze tehdy, ukáže–li se po konkrétním posouzení každého jednotlivého případu ze strany příslušných vnitrostátních orgánů, že osobní chování dotyčné osoby představuje ohrožení v současné době (rozsudek SDEU ze dne 2. 5. 2018 ve věci C–331/16 K. a H. F., § 56).“ 33. Shodně k tomu Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 945/20, bod 39 uvedl, že „podle SDEU při uplatňování Směrnice a zkoumání existence skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého ze základních zájmů společnosti nelze vycházet pouze ze skutečnosti, že jednotlivec byl v minulosti odsouzen pro spáchaný trestný čin, ale je dále třeba vzít v úvahu další aspekty, a to zejména zákonem stanovený a uložený trest, míru zapojení do trestné činnosti, rozsah škody a tendenci jednotlivce k opakování trestné činnosti (viz bod 50 rozsudku SDEU ze dne 23. 11. 2010 ve věci C–145/09 Land Baden–Württemberg proti Panagiotis Tsakouridis).“ 34. Soud napadené rozhodnutí hodnotil optikou uvedených kritérií a došel k závěru, že žalovaný dostál zákonným a judikaturním požadavkům, ve věci dostatečně zjistil skutkový stav a zjištěné skutečnosti správně vyhodnotil tak, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval neurčitým pojmem „veřejný pořádek“ a „závažné narušení veřejného pořádku“, jak jsou vymezeny judikaturou, správně vyšel z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010–151, dále konstatoval, že primárním účelem daného ustanovení je ochrana veřejného pořádku do budoucna, přičemž při hodnocení této otázky je nutné posoudit řadu různých aspektů dosavadního jednání žadatele, odkázal na čl. 27 pobytové směrnice, shledal, že předchozí odsouzení samo o sobě přijetí takového opatření neodůvodňuje, nicméně jednání naplňující znaky trestného činu může mít celou škálu podob a nabývat různé společenské nebezpečnosti.

35. Žalovaný vycházel zejména ze zjištění, že žalobce na území ČR opakovaně porušoval právní předpisy, a to přes uložené a vykonané tresty, již dvakrát byl odsouzen za trestnou činnost, přičemž závažnost jeho trestné činnosti má stupňující se charakter, kdy jeho poslední trestná činnost byla závažná, úmyslná a dlouhodobá, navíc ani po vykonání několikaletého trestu odnětí svobody nesplnil povinnost mu stanovenou při podmínečném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a dále porušoval právní předpisy svou nelegální prací.

36. Žalobce byl poprvé uznán vinen v roce 2005 za to, že nabízel k prodeji nelegální rozmnoženiny hudebních nahrávek a zvukově obrazových záznamů (rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 3 T 59/2005), za což byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 4 měsíců. Toto odsouzení sice bylo dne 29. 9. 2008 zahlazeno, což ale neznamená, že k němu nelze při posuzování nebezpečí, které žalobce představuje, přihlížet. Nejvyšší správní soud uvedl, že „zahlazení odsouzení nenastoluje fikci, že se čin, skutek nestal. Pouze se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 70 odst. 1 trestního zákona, shodně § 106 trestního zákoníku). Neznamená to však, že by rozhodnutí o zahlazení bylo pro posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného zcela bez významu.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2013, č. j. 1 As 175/2012–34). Žalovaný proto postupoval správně, když vzal v úvahu i toto odsouzení.

37. Přestože bylo žalobcovo první odsouzení zahlazeno, uložený trest zřejmě neměl dostatečné účinky na nápravu žalobcova chování, neboť o několik let později se dopouštěl další, mnohem závažnější trestné činnosti. V roce 2019 byl odsouzen za trestný čin pomoci k zvlášť závažnému zločinu nedovolené výroby nebo jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy, a to k trestu odnětí svobody v trvání 9 let (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 8. 2019, sp. zn. 5 T 6/2018). Této trestné činnosti se žalobce dopouštěl v rámci organizované skupiny, velmi dlouhou dobu, tj. v letech 2014– 2017, a opakovanými útoky (což bylo považováno za přitěžující okolnosti), jednalo se o účastenství ve formě pomoci, kdy pomoc byla natolik sofistikovaná a pro následnou trestnou činnost nezbytná, že se závažnosti samotné trestné činnosti výrazně přiblížila, motivem byl finanční zisk. Dne 26. 10. 2023 byl žalobce z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn se stanovenou zkušební dobou v délce trvání 5 let. Žalobce se tedy dopouštěl závažné, opakované, vědomé a úmyslné trestné činnosti v průběhu několika let, byl ve vazbě a výkonu trestu po dobu šesti let, od jeho propuštění uplynula dosud velmi krátká doba. Usnesením, kterým byl podmíněně propuštěn (usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 36 PP 77/2023), zároveň žalobci byla uložena povinnost nastoupit do zaměstnání u společnosti Golden Lotus s.r.o. a v případě ztráty zaměstnání se zaevidovat na Úřadu práce ČR. Z výslechu žalobce provedeného během správního řízení však vyplynulo, že bez zřejmého důvodu do uvedeného zaměstnání nenastoupil, ani se nezaevidoval na Úřadu práce, a namísto toho vykonával práci jinde a pouze na základě ústní dohody. Žalovaný tak dovodil, že žalobce nejenže nesplnil svou povinnost stanovenou soudem, ale také vykonával nelegální práci a tedy se dále dopouštěl porušování právních předpisů. Všechny tyto okolnosti žalovaný zvážil.

38. To znamená, že se žalobce porušování právních předpisů dopouštěl opakovaně a po dobu několika let. Jednalo se trestnou činnost různého charakteru a závažnosti, přičemž minimálně co do povahy jeho trestné činnosti lze vypozorovat stupňující se intenzitu závažnosti. Pokud jde o součinnost žalobce k výrobě tvrdých drog, je navíc třeba poukázat na to, že drogové delikty jsou ve společnosti obecně vnímané jako velice závažné a škodlivé. V minulosti se žalobce z uloženého prvotního trestu očividně nepoučil, neboť následně se dopouštěl ještě závažnější a dlouhodobé trestné činnosti, přičemž i po propuštění z nepodmíněného trestu odnětí svobody a ve zkušební době se navíc dopouštěl dalšího porušování právních předpisů.

39. Soud nesouhlasí s námitkou, že žalovaný vystavěl napadené rozhodnutí výlučně na skutečnosti, že žalobce byl v minulosti odsouzen pro spáchání trestných činů. Žalovaný z této skutečnosti sice vycházel, při svém hodnocení se však zaměřil také na okolnosti páchání pozdější trestné činnosti, zvážil její charakter, délku, závažnost, přitěžující okolnosti a uložený trest. Zohlednil rovněž fakt, že se nejednalo o první trestnou činnost žalobce, který se ani po úplném vykonání trestu a zahlazení odsouzení nenapravil. Navíc se dopouštěl různorodé trestné činnosti a závažnost jeho jednání měla spíše stupňující tendenci. Dále vzal žalovaný v potaz také chování žalobce po jeho propuštění. Nelze přisvědčit žalobní argumentaci, že se žalobce po dobu jeho pobytu na svobodě chová ukázkově a bez sebemenšího náznaku jakéhokoliv protiprávního jednání. Žalobce se totiž dopustil protiprávního jednání ihned po podmínečném propuštění z trestu odnětí svobody, a to tím, že nesplnil svou povinnost nastoupit do určeného zaměstnání, případně se hlásit na Úřadu práce ČR, a namísto toho vykonával zcela odlišnou práci bez pracovní smlouvy. Žalobce tedy v minulosti opětovně páchal trestnou činnost, a to i poté, co se v minulosti osvědčil, dalšího protiprávního jednání se pak dopouštěl i po svém podmínečném propuštění v situaci, kdy byl stále ve zkušební době.

40. Žalobce poukazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2023 č.j. 6 Azs 267/2023–28, kde NSS aproboval rozsudek krajského soudu, který zrušil napadené rozhodnutí z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu tj. nezjišťování rozhodných skutečnosti týkajících se osoby žalobce po spáchání trestného činu. NSS v tomto rozsudku shledal, že: „Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že skutečnost, že žalobce byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody bez dalšího automaticky neznamená, že je u něj vyloučena aktuálnost hrozby narušení veřejného pořádku ve smyslu § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 27 odst. 2 pobytové směrnice, jak namítá stěžovatel. Stejně tak však nelze závěr o existenci aktuální hrozby narušení veřejného pořádku žalobcem bez dalších, konkrétních a ve vztahu k žalobci individualizovaných okolností, v rozhodnutí řádně vysvětlených, spojovat se skutečností, že ještě neuplynula zkušební doba podmíněného propuštění a žalobce se dosud neosvědčil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 10 Azs 312/2016–59, citovaný i stěžovatelem v jeho rozhodnutí). S ohledem na výše uvedenou judikaturu Nejvyššího správního soudu krajský soud stěžovateli oprávněně vytkl nesprávnost východiska, že chování ve výkonu trestu je relevantní pouze pro rozhodování trestního soudu o podmíněném propuštění, resp. že chování ve výkonu trestu nevypovídá nic o chování po podmíněném propuštění na svobodu. Judikatura zřetelně potvrzuje, že součástí rozhodování o podmíněném propuštění je prognóza dalšího chování odsouzeného, přičemž podmíněné propuštění je namístě jen tehdy, jestliže je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život. Tuto skutečnost nemohou pomíjet ani správní orgány při rozhodování podle zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel namítá, že posuzování chování žalobce ve výkonu trestu není vždy nezbytné. Správní orgán však byl povinen v rámci posuzování otázky, zda hrozba závažného narušení veřejného pořádku žalobcem je aktuální, zjistit a objektivně vyhodnotit relevantní skutečnosti. K takovým skutečnostem patří i způsob života žalobce po spáchání trestné činnosti.“ Dále zde kasační soud vytkl, že správní orgán neuplynutí zkušební doby, resp. krátkou dobu uplynuvší od propuštění žalobce na svobodu nespojil s žádnými konkrétními a podloženými signály, které by nasvědčovaly tomu, že by žalobce v budoucnu mohl závažné narušit veřejný pořádek.

41. Obdobně jako ve shora uvedeném případě řešeném Nejvyšším správním soudem je třeba žalovanému vytknout nesprávnost východiska, dle kterého chování ve výkonu trestu nevypovídá nic o chování po podmíněném propuštění na svobodu, neboť dle NSS z hlediska aktuálnosti hrozby narušení veřejného pořádku je třeba zjišťovat rozhodné skutečnosti týkající se osoby žalobce po spáchání trestného činu včetně chování žalobce ve výkonu trestu odnětí svobody. Žalovaný tedy nepostupoval správně, pokud neposuzoval, jak se žalobce choval ve výkonu trestu odnětí svobody, neboť i to může mít z hlediska posuzování aktuálnosti hrozby význam. Předmětný případ se však liší od případu posuzovaného v rozsudku NSS č.j. 6 Azs 267/2023–28, a to již tím, že v daném případě nebyl mezi zahlazením prvního odsouzení žalobce (2008) a zjištěným počátkem páchání další trestné činnosti žalobce (počátek roku 2014) dán značný časový odstup, v daném případě tedy i první odsouzení žalobce má jistý význam z hlediska hodnocení aktuálnosti hrozby ze strany žalobce. Dalším podstatným rozdílem je, že žalovaný, byť nepřihlížel k chování ve výkonu trestu, nerezignoval na zjišťování chování žalobce po spáchání trestné činnosti, naopak se zabýval aktuálním chováním žalobce po jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kdy vzal v potaz tvrzení žalobce uvedená při jeho výslechu i při výslechu jeho dcery a dále výsledky pobytové kontroly. Žalovaný tak sice zjistil, že žalobce se od jeho podmíněného propuštění zřejmě nedopustil dalšího trestného činu, nicméně žalovaný též zjistil neplnění povinností uložených trestním soudem nastoupit do určeného zaměstnání nebo se nahlásit na Úřad práce. V daném případě tedy nezjišťování chování žalobce ve výkonu trestu odnětí svobody není takovým pochybením, které by mělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť i kdyby žalovaný zjistil pozitivní poznatky o chování žalobce ve výkonu trestu (což ostatně implicitně vyplývá již z toho, že byl podmíněně propuštěn), nemůže to převážit ostatní okolnosti relevantní z hlediska posuzování aktuálnosti nebezpečí žalobce pro veřejný pořádek, tedy jeho opakovanou trestnou činnost v minulosti, povahu, závažnost a dlouhodobost jeho poslední trestné činnosti a skutečnost, že po svém propuštění neplnil povinnost mu stanovenou trestním soudem. Z toho je dostatečně zřejmá obava, že žalobce představuje nebezpečí pro veřejný pořádek i v současné době.

42. Žalovaný ani, na rozdíl od případu řešeného v rozsudku NSS č.j. 6 Azs 267/2023–28, nepřijal paušalizovaný závěr, že za trvání zkušební doby podmíněného propuštění nadále bez dalšího vždy u odsouzeného hrozí závažné narušení veřejného pořádku. Ke zkušební době žalovaný sice přihlížel, nicméně i po dobu jejího běhu se zabýval skutečným chováním žalobce, který již v jejím průběhu nerespektoval povinnost mu uloženou trestním soudem, navíc ze zkušební doby uběhla dosud velmi krátká doba, aby v poměru k charakteru předchozí trestné činnosti žalobce bylo možné učinit závěr, že již nebezpečí pro veřejný pořádek nepředstavuje. Z toho plyne, že žalovaný paušálně nevycházel z premisy, že dokud neuplynula zkušební doba, je třeba žalobce považovat za možnou hrozbu pro veřejný pořádek.

43. Co se týče odkazu žalovaného na rozsudek Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 4. 10. 2022, č. j. 114 A 4/2022–36, žalovaný tímto nijak nepopřel svou povinnost zjistit řádně skutkový stav a zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu (§ 50 odst. 3 správního řádu), přičemž v řízení těmto povinnostem dostál tím, když zjišťoval mimo jiné různé aspekty předchozího trestněprávního jednání žalobce z hlediska existence aktuálního důvodného nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku, které v případě žalobce nijak nepresumoval, dále se zabýval též chováním žalobce po jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Dle kontextu napadeného rozhodnutí je „ujištění“ nutné chápat jako faktické chování žalobce po jeho posledním odsouzení, ze kterého by bylo možné na základě konkrétních indicií vyhodnotit, že již u něj závadové chování, kterého se v minulosti dopouštěl opakovaně a dlouhodobě, nehrozí.

44. Žalobci byla do 26. 10. 2028 stanovena pětiletá zkušební doba. Nejvyšší správní soud pak ve svém rozsudku ze dne 26. 9. 2018, č. j. 2 Azs 156/2018–49 uvedl, že i délka zkušební doby podmíněného propuštění má určitou vypovídací hodnotu o závažnosti potrestaného jednání u konkrétní osoby. I když rozhodně nelze zjednodušeně konstatovat, že překážka pro vydání povolení k přechodnému pobytu trvá přesně po zkušební dobu, určitou indicii tak dle názoru soudu tato okolnost přesto představuje. Při rozhodování tak lze vzít v úvahu i fakt, že je žalobce stále ve zkušební době, byť nelze paušálně vylučovat, že by po dobu zkušební doby žalobce mohl svým chováním prokázat, že již z jeho strany nehrozí narušení veřejného pořádku. To se však nestalo v posuzovaném případě, kdy uplynulých několik měsíců zkušební doby lze stěží považovat za dostatečnou dobu ke konstatování jeho napraveného chování a přístupu, a to v porovnání s předchozí závažnou, mnohaletou a navíc i opakovanou trestnou činností a v situaci, kdy již i v této krátké době zkušební doby od svého podmíněného propuštění svévolně jednal v rozporu s povinností mu uloženou soudem při podmíněném propuštění. Nelze tak dovodit, že by v případě žalobce nebyla dána překážka ve smyslu § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců.

45. Lze tak uzavřít, že žalovaný za použití § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců přes shora uvedené dílčí pochybení podrobně a přezkoumatelně odůvodnil, proč žalobce i nadále představuje aktuální nebezpečí veřejnému pořádku, přičemž s ohledem na výše uvedené je takové rozhodnutí v souladu se zákonem.

46. Soud se dále zabýval námitkou nedostatečného posouzení přiměřenosti dopadu napadeného rozhodnutí na soukromý a rodinný život žalobce, jeho manželky a dvou dcer, avšak ani tuto neshledal důvodnou.

47. Zákon o pobytu cizinců obecně nestanoví pro případ, kdy žalovaný zamítá žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu cizince z důvodu, že cizinec by mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek, povinnost posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí dle § 174a téhož zákona. Žalovaný se však tímto posouzením zabýval, a to v souladu s čl. 27 odst. 2 pobytové směrnice a s příslušnou judikaturou, a to v rozsahu možného porušení čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

48. Zároveň platí, že čím intenzivnější je zásah do soukromého a rodinného života, tím vyšší musí být intenzita narušení veřejného pořádku a tomu odpovídající zájem státu na vycestování (rozsudek NSS ze dne 4. 5. 2023, č. j. 10 Azs 67/2023–44 nebo rozsudek NSS ze dne 19. 10. 2016, č. j. 2 Azs 147/2016–30).

49. Ve správním řízení bylo zjištěno, že žalobce má na území ČR dvě dcery, nar. dne X a X, přičemž obě dcery mají české občanství, a manželku, která je vietnamské státní příslušnosti a v ČR realizuje svůj trvalý pobyt. Žalobce před vzetím do vazby žil s rodinou ve X, během výkonu jeho trestu odnětí svobody se celá rodina přestěhovala do X, kde mladší dcera bydlela již od střední školy a starší dcera zde bydlela na kolejích. Žalobce se po podmínečném propuštění přistěhoval ke své manželce a dcerám do bytu v X.

50. Za významný žalovaný považoval fakt, že žalobce převážnou část posledních let nežil se svou rodinou, strávil je ve vazbě a ve výkonu trestu odnětí svobody, přičemž se jednalo o důsledek jeho závažného úmyslného protiprávního jednání, kterého se dopouštěl namísto vedení řádného rodinného života na území. Během výkonu trestu jej rodina navštěvovala minimálně, telefonovali si asi jednou týdně. Co se týče mladší dcery žalobce, ta je dospělá a v posledním ročníku střední školy, přičemž se chystá na studium na vysoké škole a nevylučuje studium v zahraničí. Starší dcera studuje vysokou školu a po ukončení studia má v plánu se přestěhovat za přítelem do zahraničí. Obě dvě dcery tak jsou dospělé a v nejbližší době se od svých rodičů osamostatní, nebo se tak už stalo. Žalobce se svou rodinou dlouhodobě nežil a péči o dcery zajišťovala matka, případně se o sebe dcery byly schopny postarat samy, lze tak předpokládat, že tomu tak bude i nadále.

51. Pokud jde o manželku a starší dceru, byla žalobní námitka pouze zcela obecná, žalobce tak sice namítl nedostatečné posouzení dopadu do soukromého a rodinného života ohledně manželky a starší dcery, neuvedl však konkrétně nic, v čem bylo posouzení žalovaného nedostatečné, ani v čem žalobce spatřuje s ohledem na tyto dvě osoby nepřiměřenost napadeného rozhodnutí. Soud tak v této souvislosti může pouze konstatovat, že žalovaný se s dopadem do soukromého a rodinného života s ohledem na manželku a starší dceru vypořádal přezkoumatelně a dostatečně, kdy starší dcera je dospělá, studuje vysokou školu, plánuje pokračovat v brigádách, chce se za přítelem přestěhovat do zahraničí, na otci není nijak závislá. Obdobně manželka žalobce je v produktivním věku, má stálé zaměstnání, žalobce sice nyní přispívá do rodinného rozpočtu, nicméně jeho práce je nelegální, přičemž manželka žalobce byla schopna sebe a své dcery zajistit i po dobu několika let, kdy byla osobní svoboda žalobce omezena, není důvodu, proč by to nemohla činit i nadále, kdy dcery si rovněž mohou při studiu přivydělávat a žalobci nic nebrání, aby rodinu podporoval finančně, i pokud nebude pobývat přímo v České republice. Žalobce ani ve správním řízení ohledně manželky nic konkrétního nenamítal. Potud tedy nebyla nepřiměřenost žalovaným shledána, s čímž se soud ztotožňuje.

52. Žalobní námitky byly konkretizovány pouze ve vztahu k mladší dceři, ohledně které žalobce uvedl, že by při odcestování otce pociťovala újmu, absence otce během dospívání jí působila různé problémy, neboť neměla možnost si se svým otcem vytvořit vztah, nyní např. má problémy při navazování vztahů s muži. I s tím se žalovaný adekvátně vypořádal, když uvedl, že odloučení žalobce od dcery bylo důsledkem jeho vlastní trestné činnosti, kterou páchal úmyslně a s vědomím, že následkem jeho jednání může být také odloučení od rodiny; to pro něj však nebyl dostatečný důvod, aby se této činnosti zdržel. I mladší dcera žalobce již je dospělá, nevyžaduje zvláštní péči, je úspěšná ve studiu, které realizovala i po dobu nepřítomnosti otce, chodila na brigády, což má v úmyslu obnovit, z výpovědi žalobce i jeho dcery během správního řízení pak vyplynulo, že spolu netráví velké množství času a žalobcova péče spočívá zejména ve finanční podpoře dcery, to vyplývá i z důkazů, které žalobce doložil během správního řízení, kdy se jednalo se o účtenky za položky, které žalobce své dceři kupoval. Žalovaný tak dovodil, že i mladší dcera je schopná fungovat bez stálé přítomnosti otce na území aniž by jí to působilo významnou újmu, jak to ostatně činila řadu posledních let. Žalobce dceři přispívá asi 5 000 Kč měsíčně, dcera však chce opět začít chodit na brigády, zároveň se s matkou a sestrou dokázaly o sebe postarat i po dobu žalobcovy nepřítomnosti, žalobce může svou rodinu i nadále finančně podporovat ze zahraničí. Dále, jeho odcestování nemusí znamenat úplnou ztrátu kontaktu s rodinou, nadále mohou komunikovat prostřednictvím telekomunikačních prostředků, případně jej dcery s matkou mohou navštěvovat. Ani v tomto odůvodnění žalovaného tak soud neshledal pochybení.

53. K námitce ohledně plné integrace žalobce v ČR, žalovaný uvedl, že žalobce zde sice žije už přibližně třicet let, stále však nemluví příliš dobře česky, nevlastní v ČR žádný majetek (kromě starého auta), kromě rodiny zde netvrdil žádné další konkrétní vazby, práci vykonává nelegálně, je zdravý a v produktivním věku. Navíc, přestože v ČR žije již dlouhou dobu, očividně se neintegroval natolik, aby byl schopen respektovat právní řád vzhledem k tomu, že jej opakovaně porušoval. Na druhou stranu, zcela neztratil své vazby na Vietnam, kde žil přes dvacet let, stále tam žije jeho matka a bratr, se kterými je v telefonickém kontaktu, ti žijí ve vlastním domě, žalobce se tak má kam vrátit a jejich zázemí byl mohl využít minimálně po přechodnou dobu, než se v zemi původu zorientuje. Nebyly tak shledány závažné překážky, pro které by se žalobce nemohl zpětně integrovat v domovském státě. Soud k tomuto odůvodnění nemá žádné výhrady, není zde dána nepřiměřenost.

54. Soud tak souhlasí se závěry žalovaného, že hrozba narušení veřejného pořádku ze strany žalobce převáží nad zájmem na ochraně žalobcova soukromého a rodinného života. Soud nepopírá, že zamítnutí žádosti o přechodný pobyt představuje určitý zásah do žalobcova života, tento zásah však nelze vzhledem k okolnostem považovat za nepřiměřený. Žalobcův zájem na soukromém a rodinném životě nepřeváží nad negativními okolnostmi jeho trestné činnosti, aktuální hrozbou pro veřejný pořádek ze strany žalobce a zájmy České republiky na ochranu před touto hrozbou, což žalovaný velmi podrobně a přezkoumatelně odůvodnil se zohledněním zásady proporcionality.

55. Nelze souhlasit ani s žalobní námitkou, která důsledky napadeného rozhodnutí přirovnává k vyhoštění. Žalobce aktuálně žádným oprávněním k pobytu nedisponuje, o předchozí trvalý pobytový titul přišel v důsledku své závažné úmyslné trestné činnosti. V jejím důsledku nesplňuje ani podmínku trestní zachovalosti, která je nezbytná pro získání velkého množství pobytových oprávnění dle zákona o pobytu cizinců. Žalobci však napadeným rozhodnutím není zakázán pobyt na území ČR, ani není omezen v možnosti získávání krátkodobých víz, jak v napadeném rozhodnutí uvedl žalovaný. Z toho plyne, že ztížená možnost žalobce pobývat na území ČR v budoucnu není důsledkem napadeného rozhodnutí, ale vlastní trestné činnosti žalobce. Předmětné pobytové oprávnění pak nebylo možné udělit, neboť žalobce stále představuje důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

56. Soud neprováděl k důkazu čestné prohlášení paní K. N. N. ze dne 2. 3. 2024, její rodný list, ani listinu o nabytí státního občanství, které byly přiložené k žalobě, neboť tyto listiny jsou součástí správního spisu, jehož obsahem se v soudním řízení správním nedokazuje.

57. Soud neobesílal jako případné osoby zúčastněné na řízení manželku žalobce, ani jeho starší dceru, neboť soud neshledal přímé dotčení jejich práva na soukromý a rodinný život, neshledal, že by takové dotčení na jejich právech bylo s ohledem na obsah žalobních námitek a obsah správního spisu dostatečně zjevné. Soud jednak poukazuje na to, že manželka žalobce, ani jeho starší dcera nebyly účastnicemi správního řízení, což žalobce v žalobě nijak nenamítal, ani nenavrhoval jejich účast v řízení před soudem jako osob zúčastněných na řízení, nepoukazoval ani na to, že měly být ve správním řízení vyslechnuty, či že by skutkový stav byl ohledně nich nedostatečně zjištěn. V žalobě námitku týkající se manželky a starší dcery žalobce nijak nekonkretizoval. Pokud jde o starší dceru žalobce, žalobní tvrzení se omezily pouze na to, že dcera (nyní ve věku X let) žije s žalobcem ve společné domácnosti. Ze správního spisu pak vyplývá, že studuje medicínu v posledním ročníku, dříve bydlela na koleji, nyní se zdržuje na stejné adrese s rodinou, kde žalobce pobývá od svého propuštění v říjnu 2023 (tedy pouhých několik měsíců), po ukončení studia má v plánu odjet do Švýcarska za přítelem, žalobce pak k jejich vztahu netvrdil nic konkrétního a neuváděl, v čem by ve vztahu ke starší dceři měla spočívat nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života. Ani pokud jde o manželku, žalobce v žalobě ani ve správním řízení netvrdil nic konkrétního, v čem by měla nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života spočívat. Ze správního spisu plyne, že žalobce od svého propuštění v říjnu 2023 bydlí v bytě s rodinou, manželka má své zaměstnání, kam chodí každý den, nebyla zjištěna její závislost na jiné osobě či žádné mimořádné okolnosti, v době výkonu trestu žalobce po dobu několika let ekonomicky zajišťovala sebe i své dcery, kdy žily samostatně bez žalobce. S ohledem na vše výše uvedené neshledal soud, že by ohledně starší dcery žalobce a jeho manželky bylo přímé dotčení na jejich právech dostatečně zjevné.

58. Na základě shora uvedeného soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

59. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, žalovanému žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly.

60. Při rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení osobě zúčastněné soud vycházel z ust. § 60 odst. 5 s.ř.s., podle něhož osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V předmětné věci jí soud žádné povinnosti neuložil a důvody zvláštního zřetele hodné nebyly shledány.

Poučení

I. Vymezení věci II. Obsah žaloby III. Vyjádření žalovaného IV. Obsah správního spisu V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze