4 A 40/2015 - 23

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobce: L. V. bytem D. P. zastoupen Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem sídlem Na Zlatnici 301/2, 147 00 Praha 4 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2015, č.j. 211/2015-160-SPR/3 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž bylo jako opožděné zamítnuto jeho odvolání ze dne 22. 3. 2015 proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností, oddělení správních řízení (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 15. 4. 2014, č.j. MHMP 538486/2014/Bur, jímž byl žalobce uznán vinným porušením povinnosti uložené mu závazně dle § 3 odst. 3 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, čímž spáchal přestupek podle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, za což mu byla uložena pokuta ve výši 25.000 Kč a sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

2. V žalobou napadeném rozhodnutí je uvedeno, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo žalobci doručeno dne 28. 4. 2014, o čemž svědčí držitelem poštovní licence vyznačené datum 18. 4. 2014, kdy byla zásilka uložena a připravena k vyzvednutí a současně zanecháno poučení; ode dne 29. 4. 2014 započal běh 15denní lhůty pro podání odvolání, kterou žalobce nevyužil, neboť své podání proti předmětnému rozhodnutí zaslal elektronickou cestou až dne 22. 3. 2015, tedy opožděně; vzhledem k tomu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nabylo právní moci dne 14. 5. 2014. Proto žalovaný rozhodl tak, jak je ve výroku rozhodnutí uvedeno; po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí žalovaný posoudí odvolání z hlediska předpokladů pro přezkoumání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v přezkumném řízení.

3. Žalobce v žalobě namítal, že na rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je nutno hledět jako na nedoručené, neboť nebylo zmocněnci žalobce doručeno; zmocněnec žalobce požádal správní orgán o doručování písemností na elektronickou adresu x, a to podáním ze dne 6. 2. 2014, které je součástí spisu. Správní orgán na tuto elektronickou adresu rozhodnutí nevypravil, a proto doručení na jakoukoli jinou adresu podle žalobce nemohlo na sebe vázat právní účinky. Žalobce dále uvedl, že žalovaný správně zjistil stav věci, tj. že rozhodnutí bylo vypraveno držitelem poštovní licence, avšak již nesprávně právně posoudil, že držitelem poštovní licence vyznačené datum uložení slouží jako podklad pro výpočet dne náhradního doručení dle § 23 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též „s.ř.“). Podle žalobce doručení fikcí při doručení na adresu trvalého pobytu (nebo na adresu k doručování dle registru obyvatel) na sebe nemohlo vázat právní účinky, když zmocněnec žalobce určil správnímu orgánu k doručování doručovací adresu dle § 19 odst. 3 s.ř. a správní orgán se na tuto ani nepokusil písemnost vypravit. Žalobce dále citoval ze závěru č. 86 Poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 14. 12. 2009, načež dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebylo žalobci oznámeno, neboť pokus o doručení způsobem, jakoby žalobce nepožádal o doručování ne e-mail dle § 19 odst. 3 s.ř., na sebe nevázal právní účinky doručení desátým dnem uložení, jelikož správní orgán nerespektoval pořadí pro doručování stanovené § 20 odst. 1 s.ř. Žalobce se však dozvěděl o řešení otázky, která byla předmětem řízení, a to z výpisu z bodového hodnocení řidiče, který si žalobce nechal vyhotovit dne 20. 3. 2015; teprve z této listiny žalobce seznal, že bylo v projednávané věci vydáno rozhodnutí. Následného dne, tedy 21. 3. 2015, podle žalobce začala plynout odvolací lhůta dle § 84 odst. 1 s.ř. Žalobce dodal, že odvolání bylo podáno dne 22. 3. 2015, tedy druhý den odvolací lhůty, a tudíž bylo včasné.

4. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zrekapituloval průběh správního řízení a mimo jiné uvedl, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo zasláno na elektronickou adresu zmocněnce x, ale zmocněnec přijetí písemnosti nepotvrdil; proto bylo rozhodnutí zasláno na trvalou adresu zmocněnce (Č. a. 601/23, P.); uvedená písemnost byla doručena ve smyslu § 24 odst. 1 s.ř. dne 28. 4. 2014, přičemž se proti tomuto rozhodnutí žalobce odvolal až dne 22. 3. 2015. Závěrem žalovaný navrhl zamítnout žalobu.

5. Správní spis pak obsahuje následující pro danou věc podstatné dokumenty: odevzdání věci k projednání přestupku ze dne 15. 8. 2013 č.j. KRPA-298518-11/TČ-2013-001418 zpracované Policií České republiky, Obvodním ředitelstvím policie Praha IV, vnější službou, místním oddělením Hostivař, oznámení správního orgánu prvního stupně o zahájení řízení a předvolání ze dne 4. 9. 2013 č.j. MHMP 1012240/2013/Bar, e-mailová omluva žalobce z jednání ze dne 22. 10. 2013, 10:56 hodin, plná moc ze dne 17. 12. 2013, kopie obálky (z jiného spisu) vrácené dne 16. 8. 2013 správnímu orgánu prvního stupně po neúspěšném pokusu o doručení na adresu P. K., C. A. no. 9, 380 05 S. C. d. T. – S., podání zmocněnce P. K. doručené správnímu orgánu prvního stupně dne 10. 2. 2014, předvolání správního orgánu prvního stupně k ústnímu jednání o přestupku ze dne 10. 3. 2014 č.j. MHMP 326996/2014/Bur, e-mailová zpráva ze dne 10. 3. 2014, 13:50 hodin odeslaná z adresy x zaměstnanci správního orgánu prvního stupně, obálka s předvoláním k ústnímu jednání vrácená správnímu orgánu prvního stupně provozovatelem poštovních služeb dne 25. 3. 2014, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností, oddělení správního řízení ze dne 15. 4. 2014 č.j. MHMP 538486/2014/Bur, obálka s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně vrácená správnímu orgánu prvního stupně dne 5. 5. 2014, podání zmocněnce žalobce ze dne 22. 3. 2015 (žádost o zaslání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a odvolání proti tomuto rozhodnutí), žalobou napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2015 č.j. 211/2015-160-SPR/3, sdělení žalovaného ze dne 25. 5. 2015 č.j. 211/2015-160-SPR/4 o nezahájení přezkumného řízení.

6. Účastníci řízení k výzvě soudu v zákonem stanovené dvoutýdenní lhůtě nevyslovili svůj nesouhlas s rozhodnutím o věci samé bez jednání. Soud měl proto v souladu s § 51 odst. 1 větou druhou zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s.ř.s.“) za to, že účastníci řízení s takovým projednáním věci udělili souhlas. Soud tak o věci samé rozhodl bez jednání.

7. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá s.ř.s.), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně.

8. Soud ze správního spisu zjistil, že dne 8. 8. 2013 byl žalobce kontrolován hlídkou Policie České republiky v ulici S. jako řidič vozidla X. Lustrací v dostupných evidencích bylo zjištěno, že žalobce má od 8. 6. 2013 do 26. 3. 2014 platný zákaz řízení všech motorových vozidel vydaný Okresním soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 249/2007 s nabytím právní moci dne 8. 6. 2013. Po zahájení úkonů trestního řízení a zjištění, že žalobce v důsledku pochybení Okresního soudu v Hradci Králové nebyl seznámen s usnesením sp. zn. 1 T 249/2007, jímž mu bylo nařízeno vykonat nevykonaný zbytek trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel všeho druhu, byla věc odevzdána správnímu orgánu prvního stupně pro podezření ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1. zákona č. 361/2000 Sb. Oznámení o zahájení řízení o přestupku spolu s předvoláním k ústnímu jednání ze dne 4. 9. 2013 bylo provozovatelem poštovních služeb doručeno přímo žalobci (žalobce se z ústního jednání omluvil pro vážné zranění kolene; následně se ústní jednání konalo za přítomnosti žalobce dne 18. 12. 2013 a dne 24. 2. 2014 – v obou případech bylo odročeno). Dne 18. 12. 2013 byla správnímu orgánu prvního stupně doručena plná moc žalobce udělená jeho zmocněnci P. K. Zmocněnec P. K. doručil dne 10. 2. 2014 správnímu orgánu prvního stupně podání ze dne 6. 2. 2014, v němž uvedl, že vzhledem k tomu, že od jednání dne 18. 12. 2013 neproběhl žádný progres, dovoluje si, z právní opatrnosti, se jednak odvolat proti neoznámenému rozhodnutí (bylo či bude-li vydáno), jednak požádat o doručování na doručovací adresu x, kterou v souladu s § 19 odst. 3 s.ř. již v říjnu roku 2013 stanovil žalovanému k doručování veškerých písemností ve všech řízeních; dále požádal, aby v případě, že mu byly v mezidobí zasílány jiné písemnosti, mu byly tyto na uvedenou e-mailovou adresu doručeny. Správní orgán prvního stupně dne 10. 3. 2014 vydal oznámení o pokračování v řízení a předvolání k jednání, které doručoval e-mailem na adresu x; z této e-mailové adresy byla pracovníkovi správního orgánu prvního stupně doručena e-mailová zpráva (která nebyla opatřena uznávaným elektronickým podpisem) ze dne 10. 3. 2014, 13:50 hod. s předmětem „Potvrzení o doručení zprávy“ a textem potvrzujícím přijetí zprávy (odesílatel podepsán jako „Server pro zastupovani“). Správní orgán prvního stupně následně odeslal tuto písemnost (dne 12. 3. 2014) na adresu trvalého bydliště zmocněnce žalobce (ohlašovna Úřadu městské části Praha 6); zásilka byla připravena k vyzvednutí dne 13. 3. 2014 a dne 25. 3. 2014 byla vrácena zpět správnímu orgánu prvního stupně s poznámkou provozovatele poštovních služeb: „Na uvedené adrese je městský úřad. Adresát nemá domovní schránku.“ Ústní jednání o přestupku se konalo dne 8. 4. 2014; žalobce ani jeho zmocněnec se jej nezúčastnil. Správní orgán prvního stupně vydal rozhodnutí ze dne 15. 4. 2014 č.j. MHMP 538486/2014/Bur, jímž uznal žalobce vinným z porušení povinnosti uložené mu závazně v ustanovení § 3 odst. 3 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. a ze spáchání přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1. zákona č. 361/2000 Sb., za což mu byla uložena pokuta ve výši 25.000 Kč, sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí a dále povinnost uhradit správnímu orgánu prvního stupně náhradu nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán prvního stupně mimo jiné uvedl: „Správní orgán v evidenci obyvatel zjistil, že zástupce obviněného má uvedenu jako doručovací adresu: C. A. no 9, P. 1, E. T. de C., 38005 S. C. d. T. Správnímu orgánu je známo, že nelze doručovat v souladu s ust. § 20 zákona č. 500/2004 Sb.… Dále pak správní orgán konstatuje, že zástupce obviněného má datovou schránku, která je dočasně znepřístupněna a nelze na ni doručovat.“ Rozhodnutí bylo dne 17. 4. 2014 odesláno prostřednictvím provozovatele poštovních služeb zmocněnci žalobce; zásilka byla dne 18. 4. 2014 připravena k vyzvednutí a po uplynutí 10denní lhůty byla vrácena správnímu orgánu prvního stupně opět s poznámkou: „Na uvedené adrese je městský úřad. Adresát nemá domovní schránku.“ Dne 22. 3. 2015 v 16:57 hod. byla správnímu orgánu prvního stupně doručena e-mailová zpráva (s elektronickým podpisem) z adresy x s textem „Dobrý den, obviněný mě informoval, že mu měly být za tento přestupek připsány body. Odvolávám se tedy z právní opatrnosti do neoznámeného rozhodnutí. Žádám správní orgán o zaslání rozhodnutí, které mně coby zástupci obviněného nezaslal.“ Žalovaný vydal žalobou napadené rozhodnutí ze dne 14. 5. 2015 č.j. 211/2015-160-SPR/3, jímž jako opožděné zamítl odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo ve smyslu § 24 odst. 1 s.ř. doručeno dne 28. 4. 2014, ode dne 29. 4. 2014 započal běh 15denní lhůty pro podání odvolání, kterou žalobce nevyužil, neboť své odvolání zaslal až dne 22. 3. 2015. Dne 25. 5. 2015 žalovaný vyhotovil přípis, v němž sdělil zmocněnci žalobce důvody, pro něž nezahájil přezkumné řízení.

9. Nejvyšší správní soud se otázkou soudního přezkumu správního rozhodnutí, kterým bylo odvolání proti rozhodnutí správního orgánu zamítnuto pro nepřípustnost nebo opožděnost, zabýval již v rozsudku ze dne 27. 5. 2010 č. j. 5 As 41/2009-91, publ. pod č. 2127/2010 Sb. NSS, v němž uvedl: „[R]ozhodnutí odvolacího orgánu o zamítnutí odvolání pro opožděnost nebo nepřípustnost podle § 92 odst. 1 správního řádu není rozhodnutím, v němž by se správní orgán věcně zabýval odvoláním účastníka řízení. Rozhodnutím podle § 92 odst. 1 správního řádu odvolací správní orgán zamítá odvolání z důvodu jeho opožděnosti či nepřípustnosti, tj. z důvodu nenaplnění jedné ze základních procesních podmínek, bez níž nelze podané odvolání meritorně posoudit, proto také není odvoláním napadené rozhodnutí na základě opožděného či nepřípustného odvolání současně potvrzováno. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu je tedy soud v případě žaloby proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání jako opožděného nebo nepřípustného oprávněn zkoumat v mezích žalobních bodů pouze to, zda se skutečně jednalo o opožděné nebo nepřípustné odvolání a zda byl žalobce zkrácen na svých právech neprovedením odvolacího přezkumu.“ Zdejší soud se při přezkumu napadeného rozhodnutí těmito zásadami řídil, tj. posuzoval pouze otázku, zda odvolání podané zmocněncem žalobce dne 22. 3. 2015 bylo včasné, či nikoliv.

10. Podle § 20 odst. 1 věty prvé s.ř. ve znění účinném do 30. 6. 2017 fyzické osobě se písemnost doručuje na adresu pro doručování (§ 19 odst. 3), na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti, na adresu jejího trvalého pobytu, ve věcech podnikání do místa podnikání, nebo při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě na její elektronickou adresu; fyzické osobě lze však doručit, kdekoli bude zastižena.

11. Podle § 19 odst. 3 s.ř. ve znění účinném v rozhodném období nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, na požádání účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník řízení sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení řízení; taková adresa může být sdělena i pro řízení, která mohou být u téhož správního orgánu zahájena v budoucnu.

12. Podle § 19 odst. 4 s.ř. do vlastních rukou adresáta se doručují písemnosti podle § 59, § 72 odst. 1, písemnosti, o nichž tak stanoví zvláštní zákon, a jiné písemnosti, nařídí-li to oprávněná úřední osoba.

13. V § 19 odst. 8 s.ř. ve znění účinném v rozhodném období bylo stanoveno: „Písemnosti uvedené v odstavci 4 se na požádání adresáta doručují jiným způsobem podle tohoto zákona; v takovém případě platí, že písemnost je doručena třetím dnem ode dne, kdy byla odeslána. V případě doručování na elektronickou adresu platí, že písemnost je doručena v okamžiku, kdy převzetí doručované písemnosti potvrdí adresát zprávou podepsanou jeho uznávaným elektronickým podpisem. Nepotvrdí-li adresát převzetí písemnosti nejpozději následující pracovní den po odeslání zprávy, která se nevrátila jako nedoručitelná (odstavec 9), doručí správní orgán písemnost, jako by adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal.“ 14. Podle § 23 odst. 1 s.ř. nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, na požádání účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník řízení sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení řízení; taková adresa může být sdělena i pro řízení, která mohou být u téhož správního orgánu zahájena v budoucnu.

15. V § 24 odst. 1 s.ř. je pak stanoveno: „Jestliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty.“ 16. Soudu je známo, že žalobcův zmocněnec vystupující v předmětném správním řízení se vyskytoval v mnoha dalších (přestupkových) správních řízeních, jež byla následně přezkoumávána (resp. rozhodnutí z nich vzešlá) ze strany správních soudů. V této souvislosti tak lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2016 č.j. 1 As 104/2015-27, publ. pod č. 3406/2016 Sb. NSS: „Mezi stěžovatelkou a žalovaným není sporu o tom, že zmocněnec stěžovatelky požádal v průběhu správního řízení o doručování na e-mailovou adresu x a že jak správní orgán I. stupně, tak žalovaný po marných pokusech o doručování na adresu x (s vědomím rozdílu v diakritice) doručovali na adresu trvalého pobytu zmocněnce. Jak vyplývá již z vyjádření žalovaného k žalobě, žalovaný takto postupoval, neboť je mu z úřední činnosti známo, že na zmocněncem uvedenou adresu nelze účinně doručovat z důvodu použití diakritiky. Nejvyššímu správnímu soudu je známo, že na internetové doméně ".eu" je možné zřizovat domény druhého řádu i s použitím diakritiky. Tato informace však není všeobecně známá, a tím spíše nebyla známa v roce 2014, tedy v době řízení před správními orgány v posuzované věci. Postup žalovaného je proto pochopitelný, a to i s ohledem na skutečnost, že po odeslání rozhodnutí o odvolání na adresu x (Nejvyšší správní soud zde měl patrně na mysli adresu x, pozn. Městského soudu v Praze) obdržel z této e-mailové adresy potvrzení o dojití zprávy (s "podpisem": server pro zastupování). Protože se však jednalo o potvrzení bez zaručeného elektronického podpisu, nemohl mít své rozhodnutí za doručené. Nejvyšší správní soud rovněž nepochybuje, že tento omyl byl vyvolán obecným zmocněncem stěžovatelky záměrně, neboť komplikace s doručováním ze strany správních orgánů na jím uvedenou adresu se opakují v celé řadě případů. Volba adresy, kombinující slova "o." (krátce) a "z." (dlouze) ani nemůže mít jiný účel než právě zkomplikování doručování zvolenému obecnému zmocněnci, z něhož pak zastoupené osoby a jejich zástupci těží v řízeních ve správním soudnictví. Ze spisu jednoznačně vyplývá snaha žalovaného doručit napadené rozhodnutí zmocněnci stěžovatelky. Po neúspěšném pokusu o doručení na elektronickou adresu tak nakonec učinil prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, a to nejen na adresu trvalého pobytu, kterou má zmocněnec stěžovatelky na ohlašovně (!), ale v souladu s právní úpravou také na adresu, kterou si zmocněnec nechal v centrální evidenci obyvatel uvést jako adresu pro doručování písemností. Ani zde nebyl při pokusu o doručení zastižen a uloženou zásilku si následně nevyzvedl. K doručení proto došlo fikcí dne 15. 7. 2014.… Právní účinky doručení napadeného rozhodnutí tedy nastaly dne 15. 7. 2014.“ 17. Nejvyšší správní soud se závěrů obsažených ve shora citovaném rozsudku drží i nadále (srov. např. jeho rozsudky č.j. 7 As 291/2016-27 ze dne 7. 6. 2017 či č.j. 6 As 240/2017-32 ze dne 26. 9. 2017). Rovněž lze odkázat i na obecné závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2016 č.j. 1 As 188/2015-61: „V rozsudku ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 Ads 131/2011 - 44, poté (Nejvyšší správní soud, poznámka Městského soudu v Praze) vyslovil, že ´účelem institutu adresy pro doručování je docílit urychlení správního řízení, a nikoliv účelově manipulovat s místem doručování písemností ve správním řízení s cílem následně zpochybnit správnost procesního postupu správního orgánu´. Nejvyšší správní soud dále v rozsudku ze dne 12. 8. 2015, č. j. 3 As 205/2014 - 34, zdůraznil, že ´účastník správního řízení nemá právní nárok na doručování písemností v elektronické podobě. Z § 19 odst. 3 správního řádu totiž vyplývá, že je na uvážení správního orgánu, zda požadavku účastníka řízení na doručování na elektronickou adresu vyhoví či nikoliv, když smyslem tohoto postupu je zejména to, aby bylo řízení urychleno. Pokud tedy správní orgán dospěje k závěru, že takový způsob doručování nemůže přispět k urychlení řízení, není povinen doručovat na požadovanou adresu a může doručovat písemnosti tak, jako by adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal (§ 19 odst. 8 správního řádu). Tak tomu bývá zejména v případech, kdy má správní orgán podezření, že sdělení adresy pro doručování nebo elektronické adresy je pouze zdržovací taktikou´. Lze tedy uzavřít, že v zásadě má účastník řízení právo na doručování na elektronickou adresu, jíž správní orgánu sdělí. Správní orgán však tomuto požadavku není povinen vyhovět za situace, kdy jím účastník doručování záměrně komplikuje (např. uvádí adresy, na které nelze doručovat, operuje v nich s různými diakritickými znaménky nebo, jako v nyní projednávané věci, v rámci jednoho podání sdělí správnímu orgánu dvě rozdílné adresy). Takovým postupem totiž účastník nesleduje účel institutu (kterým je urychlení řízení), ale naopak zneužívá své právo k tomu, aby správní řízení co nejvíce komplikoval a prodlužoval. Zneužití práva však Nejvyšší správní soud ochranu neposkytuje (srov. rozsudek ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, publikovaném pod č. 869/2006 Sb. NSS). Z úřední činnosti je soudu navíc známo, že v řízeních o přestupcích, v rámci kterých obviněné v soudním řízení zastupuje Mgr. Jaroslav Topol (jako je tomu i v této věci), jsou různé machinace s elektronickými adresami velmi často používány jako obstrukční taktika.“ 18. Soud se s citovanou judikaturou plně ztotožňuje a nevidí důvodu, proč se od ní odchýlit. Závěry shora citované judikatury jsou do značné míry použitelné i v posuzovaném případě. Zmocněnec žalobce si jako adresu pro doručování zvolil e-mailovou adresu x. V roce 2014, kdy si zmocněnec žalobce tuto e-mailovou adresu zvolil, přitom rozhodně nebyla všeobecně známá skutečnost, že na internetové doméně ".eu" je možné zřizovat domény druhého řádu i s použitím diakritiky. Správní orgán prvního stupně proto nepochybil, jestliže oznámení o pokračování v řízení a předvolání k ústnímu jednání dne 10. 3. 2014 zaslal na e-mailovou adresu x, přičemž poté, co správnímu orgánu prvního stupně dorazila odpověď z e-mailové adresy x na toto předvolání zprávou bez uznávaného elektronického podpisu (resp. adresát písemnosti nepotvrdil přijetí písemnosti zprávou podepsanou uznávaným elektronickým podpisem nejpozději následující pracovní den, tj. 11. 3. 2014), zaslal zmocněnci žalobce dne 12. 3. 2014 oznámení o pokračování v řízení a předvolání k ústnímu jednání na adresu trvalého pobytu žalobcova zmocněnce, přičemž stejným způsobem (tentokrát již bez snahy o doručování prostřednictvím e-mailu) zaslal žalobcovu zmocněnci i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 15. 4. 2014 č.j. MHMP 538486/2014/Bur. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2016 č.j. 1 As 230/2015- 34: „Jak totiž vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, např. z rozsudku ze dne 13. 8. 2015, č. j. 9 As 60/2015 - 42, ustanovení § 19 odst. 8 správního řádu je nutné vykládat tak, že správní orgán je povinen zasílat na požadovanou elektronickou adresu pouze první písemnost v řízení zasílanou adresátovi, resp. první písemnost zasílanou adresátovi od okamžiku, kdy tento požádal o doručování písemností na elektronickou adresu, a pokud účastník převzetí této písemnosti nepotvrdí, je správní orgán oprávněn všechny další písemnosti zasílat tomuto adresátovi tak, jako by o doručení na elektronickou adresu nepožádal. Není tedy povinen se opětovně pokoušet o doručení písemnosti na elektronickou adresu adresáta (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2016, č. j. 7 As 312/2015 - 30).“ 19. Soud rovněž uzavřel, že správní orgán prvního stupně nepostupoval v rozporu s účelem a smyslem právní úpravy doručování obsažené v s.ř., když se nepokusil zmocněnci žalobce doručit tyto písemnosti na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (tj. na adresu C. A. no 9, P. 1, E. T. de C., 38005 S. C. d. T.), poněvadž správní orgán prvního stupně měl k dispozici informace o tom, že zásilku na tuto adresu nelze doručit (ve správním spise je obsažena kopie obálky ze srpna 2013, která se po pokusu o doručení na tuto adresu vrátila správnímu orgánu prvního stupně jako nedoručená). Z okolností případu bylo zjevné, že takový způsob doručení by byl zjevně bezúspěšný. Jestliže zvolení e-mailové adresy s diakritikou lze ve smyslu shora odkazované judikatury Nejvyššího správního soudu považovat za obstrukční, stejně tak lze považovat za obstrukční i zvolení adresy evidované v informačním systému evidence obyvatel na Kanárských ostrovech, kde se žalobce zjevně nezdržoval (neboť písemnosti mu tam nebylo možno doručovat). Správní orgán prvního stupně proto nepochybil, jestliže předvolání k ústnímu jednání i rozhodnutí o uložení pokuty ze dne 15. 4. 2014 doručoval na adresu trvalého pobytu zmocněnce žalobce, tj. pokud zvolil další možnost předvídanou v § 20 odst. 1 větě prvé s.ř. Jde pouze k tíži zmocněnce žalobce, resp. samotného žalobce, jestliže si zmocněnec žalobce zvolil adresu trvalého pobytu na ohlašovně (ačkoliv soudu je známo, že tento zmocněnec opakovaně vystupoval v mnoha přestupkových řízeních). Soud na okraj podotýká, že nemožnost doručovat na adresu zmocněnce žalobce evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (tj. na adresu ve městě S. C. d. T.) nebyla dočasná pouze v období srpna roku 2013, jak by se mohlo zdát ze správního spisu, nýbrž doručovat na tuto adresu nebylo možno ani na přelomu dubna a května 2014, tedy právě v době doručování rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 15. 4. 2014 č.j. MHMP 538486/2014/Bur. To vyplývá ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2016 č.j. 1 As 230/2015-34, jenž se týká stejného zmocněnce žalobce jako v posuzovaném případě: „Zmocněnec stěžovatele současně převzetí písemnosti podle § 19 odst. 8 správního řádu nejpozději následující pracovní den po odeslání zprávy (ani později) nepotvrdil, správní orgán prvního stupně proto dne 22. 4. 2014 přistoupil k doručování prostřednictvím držitele poštovní licence na adresu zmocněnce evidovanou k datu doručování v informačním systému evidence obyvatel jako na adresu, na kterou mu mají být doručovány písemnosti (č. l. 19), tj. na adresu ve Š., v S. C. d. T., avšak tato zásilka se dne 14. 5. 2014 vrátila jako nedoručená. Správní orgán prvního stupně současně dne 22. 4. 2014 přistoupil k doručování předvolání k ústnímu jednání prostřednictvím držitele poštovní licence na adresu trvalého pobytu zmocněnce stěžovatele….“ 20. Zmocněnec žalobce svým postupem nesledoval účel institutu (ať již institutu zvolení e- mailové adresy pro doručování či institutu doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel), kterým je urychlení řízení, ale naopak zneužil své právo k tomu, aby správní řízení co nejvíce komplikoval a prodlužoval, resp. aby dosáhl uplynutí prekluzivní jednoroční lhůty pro projednání přestupku stanovené v § 20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30. 9. 2015. Takovému zneužití práva však zdejší soud nemůže poskytnout ochranu.

21. Ze shora uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o uložení pokuty ze dne 15. 4. 2014 bylo zmocněnci žalobce řádně, byť fikcí, v souladu s § 24 odst. 1 s.ř. doručeno desátým dnem ode dne, kdy byla tato písemnost připravena k vyzvednutí po neúspěšném pokusu o doručení na adresu trvalého pobytu žalobce na ohlašovně Úřadu městské části Praha 6 (zásilka byla připravena k vyzvednutí dne 18. 4. 2014). Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak bylo zmocněnci žalobce doručeno dne 28. 4. 2014. Odvolací lhůta ve smyslu § 83 odst. 1 s.ř. činila 15 dnů, přičemž poslední den této lhůty připadl na den 13. 5. 2014. Odvolání podané zmocněncem žalobce dne 22. 3. 2015 je proto (o více než deset měsíců) opožděné. Žalovaný tudíž postupoval v souladu se zákonem, když podle § 92 odst. 1 s.ř. opožděné odvolání podané zmocněncem žalobce žalobou napadeným rozhodnutím zamítl.

22. Ze všech shora uvedených důvodů neshledal soud žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

23. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce ve věci úspěch neměl, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady nevznikly.

Poučení