4 A 41/2021– 38

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou ve věci žalobkyně: X. X., narozená dne X bytem X proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, P.O. Box 78, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2021 č.j. CPR–5042–2/ČJ–2021–930310–V223, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 20. 10. 2021, č.j. CPR–5042–2/ČJ–2021–930310–V223, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí ze dne 20. 10. 2021 č.j. CPR–5042–2/ČJ–2021–930310–V223 (dále jen „napadené rozhodnutí”) Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen „žalovaný“), jímž bylo podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobkyně a bylo potvrzeno rozhodnutí ze dne 23. 12. 2020 č.j. KRPA–197655–23/ČJ–2020–000022–50 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) vydané Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie hl. m. Prahy, Odborem cizinecké policie, Oddělením pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“). Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyni podle ustanovení § 50a odst. 2 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uložena povinnost opustit území členských států Evropské unie, současně jí byla v souladu s ustanovením § 50a odst. 3 téhož zákona stanovena doba k opuštění území členských států Evropské unie nejpozději do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Obsah žaloby

2. Žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí nebylo možné v jejím případě vůbec vydat, neboť je zcela zjevně nepřiměřené, žalovaný se dopustil zásadních chyb v aplikaci a výkladu právních norem, své rozhodnutí tak zatížil nezákonností a nepřezkoumatelností.

3. Žalobkyně poukazovala na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, uvedla, že žalovaný dospěl v rozporu s ust. § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu k nesprávným závěrům, nebyl správně vyhodnocen skutkový stav a došlo k nesprávnému právnímu posouzení případu, žalovaný se nedostatečně vypořádal s odvolacími námitkami, nebyly zjištěny všechny rozhodné okolnosti včetně těch svědčících ve prospěch žalobkyně, nebylo přihlédnuto ke specifickým okolnostem konkrétního případu a oprávněným zájmům žalobkyně, zcela nedostatečně byly vzaty v potaz oprávněné zájmy nezletilých dětí žalobkyně a jejího manžela, došlo k porušení ust. § 174a zákona o pobytu cizinců, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), čl. 3 a 9 Úmluvy o právech dítěte, čl. 1 odst. 2 a 10 Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod. Měla za to, že skutečnosti jsou v napadeném rozhodnutí shrnuty toliko formálně, skutkový stav nebyl žalovaným přezkoumán v materiální rovině, přitom celá rodina (žalobkyně, manžel a dvě nezletilé děti) žije ve společné domácnosti v České republice, pobývají zde již přes šest let, mají na území České republiky pevné vazby, realizují zde soukromý a rodinný život, vazby ve vlasti jsou oslabeny, všichni členové rodiny hovoří plynule česky, jsou zde plně integrováni a děti plní povinnou školní docházku, ve správním řízení byly navrhovány důkazy k prokázání míry integrace nezletilých dětí (stanovisko orgánu sociálně–právní ochrany dětí, výslech žalobkyně a jejího manžela, provedení pobytové kontroly), provedením dokazování by byl zjištěn skutečný stav věci a prokázána nepřiměřenost zásahu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně a jejích rodinných příslušníků, správní orgány však své povinnosti nedostály, čímž byla způsobena nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

4. Žalobkyně dále namítala nedostatečné posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života, tento aspekt byl posouzen jen formálně, rozpor s ust. § 174a zákona o pobytu cizinců a čl. 8 Úmluvy nebyl náležitě zkoumán, odkázala též na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 28. 3. 2017 č.j. 7 Azs 24/2017 – 29, absence zjištění veškerých hledisek založila nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. V rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013 č.j. 8 As 68/2012 – 47 nebyla přiměřenost zkoumána ve vztahu k nezletilým dětem, které jsou na žalobkyni závislé, v České republice jsou integrované, plní zde povinnou školní docházku a výborně znají český jazyk, nuceným návratem do vlasti by bylo ohroženo jejich vzdělání, v České republice pobývají již šest let, život ve vlasti si již nepamatují. Poukázala na to, že situace nejisté budoucnosti v kontextu s překvapivým a nepředvídatelným odejmutím oprávnění k pobytu celé rodiny a pandemií koronaviru má za následek výrazný zásah do psychiky celé rodiny, zejm. dětí, rozhodnutí o povinnosti vycestovat není v nejlepším zájmu dětí ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, ve vlasti nemá rodina zázemí a její vycestování by ohrozilo výživu a výchovu dětí, bylo by též významně zasaženo do jejich integrity, zájem nezletilých dětí nebyl hodnocen dostatečně, což je v rozporu se závěry rozsudků NSS ze dne 14. 2. 2020 č.j. 5 Azs 383/2019 – 40 a ze dne 19. 11. 2015 č.j. 4 Azs 222/2015. Správní orgány nerespektovaly povinnost zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí, a to nejen s ohledem na žalobkyni, ale i na její rodinné příslušníky, neměly řádně zjištěný skutkový stav, a proto ani nebyly oprávněny odmítnout navrhované důkazy, byly ignorovány klíčové okolnosti, rozhodnutí o povinnosti opustit území je nepřiměřené, nezákonné a nepřezkoumatelné.

5. Na základě výše uvedeného žalobkyně navrhla napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení, požadovala náhradu nákladů řízení.

III. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný se s žalobními námitkami neztotožnil a odkázal na napadené rozhodnutí, které považoval za dostatečně odůvodněné. Měl za to, že v napadeném rozhodnutí se vyjádřil k celé věci, uvedl důvody pro naplnění skutkové podstaty ust. § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců, pro konstatování protiprávního jednání byly zjištěny a doloženy relevantní podklady, žalovaný se podrobně a přezkoumatelně vypořádal i s přiměřeností dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně, byly splněny podmínky pro uložení povinnosti opustit území, rozhodnutí se dostatečně vypořádalo se vším, co vyšlo v řízení najevo, i s tím, co uvedla žalobkyně, bylo postupováno v souladu se zákony i mezinárodními smlouvami. Navrhl zamítnutí žaloby.

IV. Obsah správního spisu

7. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 29. 7. 2020 se žalobkyně s rodinou dostavila ke správnímu orgánu I. stupně, následně bylo konstatováno, že se žalobkyně nachází na území České republiky neoprávněně, tj. bez platného víza i bez oprávnění k pobytu.

8. Žalobkyně dne 29. 7. 2020 při podání vysvětlení uvedla, že je zdravotně v pořádku, na území České republiky přicestovala roku 2014 s manželem a dětmi, a to s platným cestovním dokladem a vízem, od té doby je zde nepřetržitě, roku 2014 dostala doplňkovou ochranu, která jí skončila, její žádost o trvalý pobyt byla zamítnuta, z území České republiky nevycestovala, jelikož byla přesvědčena o oprávněnosti svého pobytu, protože jí byl prodlužován cestovní průkaz totožnosti, ve vlasti nemá žádné zázemí a chtěla by zůstat v České republice, z důvodu válečného konfliktu ve vlasti se obává o bezpečí sebe a své rodiny, je vdaná a má dvě děti, ty zde chodí do školy, v případě vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území jej bude respektovat, na území České republiky nebydlí nikdo další z její rodiny, ve vlasti bydlí její rodiče a dva bratři, se svou matkou je v kontaktu, jednou za měsíc si telefonují, matka má rodinný dům a bydlí s ní bratři se svými rodinami, v případě vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území jej bude respektovat.

9. Rozhodnutím ze dne 29. 7. 2020 č.j. KRPA–197655–5/ČJ–2020–000022–50 správní orgán I. stupně uložil žalobkyni povinnost opustit území členských států Evropské unie dle ust. § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně odvolala. Rozhodnutím ze dne 19. 11. 2020 č.j. CPR–31555–3/ČJ–2020–930310–V248 žalovaný uvedené rozhodnutí zrušil a vrátil věc správnímu orgánu I. stupně, v odůvodnění mu žalovaný vytkl, že neposoudil přiměřenost zásahu rozhodnutí o povinnosti opustit území do soukromého a rodinného života žalobkyně ani jejích dětí.

10. Žalobkyně se vyjádřila k podkladům rozhodnutí podáním ze dne 11. 12. 2020, uvedla, že i v řízení o povinnosti opustit území je nutné posoudit přiměřenost rozhodnutí, přitom tato povinnost je v případě žalobkyně nepřiměřená kvůli zásahu do soukromého a rodinného života ohledně jí i jejích dětí, celá rodina včetně nezletilých dětí je v České republice plně integrována, vazby rodiny ve vlasti se naopak oslabují, vycestování dětí nelze označit za nejlepší zájem dítěte; předestřela návrhy na další dokazování.

11. V prvostupňovém rozhodnutí ze dne 23. 12. 2020 správní orgán I. stupně konstatoval, že žalobkyně pobývala na území České republiky neoprávněně ode dne 17. 7. 2020 do dne 29. 7. 2020, důvody pro zahájení řízení o správním vyhoštění shledány nebyly, a proto bylo vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území (dle ust. § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců). Ohledně přiměřenosti dopadů rozhodnutí správní orgán I. stupně uvedl, že žalobkyně je vdaná, má dva potomky, přiměřenost rozhodnutí byla posuzována nejen ve vztahu k žalobkyni, ale též k jejímu manželovi a dvěma nezletilým potomkům, právě proto bylo přistoupeno k vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území, nikoliv ke správnímu vyhoštění, povinnost opustit území je nejmírnějším možným opatřením. Připustil, že žalobkyně pobývá v České republice od roku 2014, což je dlouhá doba k vytvoření vazeb, navíc zde má tchýni a švagra, ale žalobkyně se měla o legálnost pobytu aktivně zajímat a starat, za šest let pobytu si měla žalobkyně obstarat nezbytné informace, přitom neoprávněně na území České republiky pobývala ode dne 17. 7. 2020 do dne 29. 7. 2020, její manžel zde též pobýval neoprávněně, neoprávněný pobyt zapříčinil liknavý přístup žalobkyně i jejího manžela. Poukázal na to, že důsledky jednání rodičů nesou i děti, které navštěvují v České republice základní školu, vycestování rodiny by však nemělo způsobit vážné potíže stran vzdělání dětí, základní školy jsou většinu školního roku zavřené z důvodu epidemie koronaviru a krátkodobou absenci je možné řešit online výukou, kterou lze uskutečnit i mimo Českou republiku, v případě návratu děti uvidí babičku a další členy rodiny. Tvrzení o absenci zázemí či obav z ozbrojeného konfliktu považoval za účelová, neboť místo bydliště žalobkyně ve vlasti je od ohnisek konfliktu vzdálené stovky kilometrů a na Ukrajině má žalobkyně rodinu, její matka tam vlastní rodinný dům, rodina by se tam po návratu mohla na přechodnou dobu dočasně ubytovat. Nezpochybňoval, že žalobkyně má v České republice rodinné vazby, celá rodina je zde integrována, rodiče pečují o děti a řádně vedou domácnost, žalobkyně s rodinou ovládají český jazyk a považují Českou republiku za svůj domov, rodinná situace je dobrá, vycestováním žalobkyně však nedojde ani k rozdělení rodiny, protože stejné řízení se vede i s jejím manželem. Rozhodnutí o povinnosti opustit území není trvalého charakteru, žalobkyně se s rodinou může vrátit ihned poté, co získají potřebná povolení, přičemž kvůli absenci pobytového oprávnění nemůže žalobkyně s manželem v České republice ani pracovat, je tedy v zájmu rodiny, aby vycestovala a zajistila si potřebná povolení, poté bude možné rodinu finančně zabezpečit včetně dětí, žádost o trvalý pobyt fikci pobytu nezakládá. K přiměřenosti povinnosti opustit území správní orgán I. stupně dále sdělil, že žalobkyně nežije ve společné domácnosti s občanem EU, na území České republiky nemá žádný majetek, nezapojuje se do kulturního dění, má zde sociální vazby, ale bez oprávnění k pobytu nemůže vykonávat výdělečnou činnost, k České republice ji tak nevážou ani ekonomické aspekty, žádné zdravotní potíže nemá, žádnou překážku ve vycestování žalobkyně neuvedla, v zemi původu žije trvale a má se kam vrátit. Při posuzování kritérií přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života převažují aspekty v neprospěch žalobkyně, uložení opatření v podobě povinnosti opustit území je přiměřené a v souladu se zákonem, nemůže dojít ani k situaci, kdy by byla žalobkyně navrácena do státu, kde jí hrozí nebezpečí vážné újmy, finanční prostředky k vycestování má žalobkyně k dispozici, ke kritériím nejvlastnějšího zájmu dítěte a rodinného života žalobkyně lze dodat, že při uložení povinnosti opustit území nedochází k přímému ani nepřímému vyhoštění, které by bylo spojené se zákazem vstupu na území členských států EU, je na žalobkyni a v jejím zájmu, aby ve stanovené době území České republiky opustila. S návrhy žalobkyně na dokazování (výslech manžela, pobytová kontrola, šetření orgánu sociálně–právní ochrany dětí) se správní orgán I. stupně vypořádal tak, že je označil za neúčelné a nadbytečné, neboť rodinné vazby, integrace rodiny ani dobrá rodinná situace nebyly nikterak zpochybňovány.

12. Žalobkyně podala proti prvostupňovému rozhodnutí prostřednictvím právního zástupce odvolání, v němž namítala nedostatečné zjištění skutkového stavu, nezjištění všech rozhodných skutečností, neprovedení navrhovaných důkazů, nedbání názoru odvolacího správního orgánu (žalovaného) a především nedostatečné a chybné posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně i celé její rodiny včetně nezletilých dětí.

13. V napadeném rozhodnutí ze dne 20. 10. 2021 žalovaný poukázal na to, že prvostupňové rozhodnutí o povinnosti opustit území bylo vydáno v souladu s právními předpisy, na základě správných skutkových zjištění podložených dostatečnými podklady, vytýkané protiprávní jednání žalobkyně bylo vymezeno zákonným způsobem a správně definováno jako neoprávněný pobyt na území České republiky naplňující podmínky pro uložení povinnosti opustit území, doba k opuštění území členských států EU byla stanovena v zákonném rozmezí, bylo postupováno dle dříve vysloveného právního názoru žalovaného. K odvolacím námitkám uvedl, že žalobkyně v České republice nepobývala v dobré víře, nýbrž vědomě neoprávněně, délka neoprávněného pobytu byla stanovena ve prospěch žalobkyně, žalobkyně věděla o dočasnosti institutu doplňkové ochrany, musela počítat s tím, že své rodinné a soukromé vazby bude muset v budoucnu realizovat mimo Českou republiku, totéž platí i pro základní vzdělání nezletilých dětí, s ohledem na požadavek přiměřenosti nebylo vedeno řízení o správním vyhoštění, přiměřenost dopadů do soukromého a rodinného života byla posouzena i ve vztahu k povinnosti opustit území, správní orgán I. stupně postupoval plně v souladu s názorem žalovaného. Požadavek na posouzení přiměřenosti dopadu do soukromého a rodinného života v rozhodnutí o povinnosti opustit území vyplývá z čl. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“), jež obsahuje kritéria odpovídající kritériím dle ust. § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, danými kritérii se správní orgán I. stupně zabýval, vyslovil své úvahy a vyvodil závěry v souladu s ust. § 68 odst. 3 správního řádu, pobytové oprávnění pozbyli všichni členové rodiny, všichni musí opustit území členských států EU, prvostupňové rozhodnutí nemůže být nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života žalobkyně ani ostatních členů rodiny, manželovi žalobkyně též byla uložena povinnost opustit území, což je vůbec nejmírnějším opatřením, které lze přijmout, kromě povinnosti vycestovat není opatření spojeno s žádnými negativními omezeními do budoucna, která by měla vliv na získání víza či povolení k pobytu. Uvedl, že cizinci musí v České republice dodržovat povinnosti stanovené zákonem o pobytu cizinců, správní orgán I. stupně též správně neprovedl dokazování na základě návrhů žalobkyně, neboť rodinný život žalobkyně a její rodiny nijak nerozporoval, riziko nákazy koronavirem je ve vlasti obdobné jako v České republice. Uzavřel, že nebylo zjištěno žádné pochybení, které by způsobovalo nezákonnost řízení či prvostupňového rozhodnutí, přijaté opatření se nevymyká způsobu, jakým je rozhodováno v obdobných případech, správní orgán I. stupně se dostatečně vypořádal s přiměřeností dopadu prvostupňového rozhodnutí, které odvolací orgán (žalovaný) doplnil o své úvahy, jež ale nemají vliv na zákonnost či přezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

14. Podle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. V době po vydání napadeného rozhodnutí však došlo v zemi původu žalobkyně k takové zásadní změně z hlediska bezpečnostní situace, která způsobuje prolomení kogentní normy dle ust. § 75 odst. 1 s.ř.s., a to na základě aplikační přednosti Úmluvy a z ní vyplývající zásady non–refoulement (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010 č.j. 5 Azs 15/2010 – 76 nebo ze dne 22. 4. 2011 č.j. 5 Azs 3/2011 – 131). Jedná se o mimořádný případ, kdy soud musí přihlédnout k nové skutečnosti, která nastala po vydání napadeného rozhodnutí a kterou žalobkyně nenamítla; judikatura Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) již v několika případech konstatovala, že v určitých výjimečných situacích je na místě odchýlit se od ustanovení § 75 s.ř.s. a v souladu s ústavním pořádkem, mezinárodním právem či právem EU zohlednit také pozdější změny skutkového stavu, které nebyly žalobou namítány, případně které nastaly až po vydání rozhodnutí správním orgánem (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2020, č. j. 6 Afs 176/2019–31). V důsledku toho napadené rozhodnutí neobstojí a je dán důvod k jeho zrušení, a to podle ust. § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s., neboť skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění.

15. Soud ve věci nenařídil ústní jednání, neboť postupoval dle ust. § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. a zároveň nebylo nutné provádět dokazování, neboť nové podstatné skutečnosti jsou v současnosti již obecně známé (k tomu podrobněji níže).

16. Podle ust. § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců se rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států Evropské unie vydá cizinci, který není držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně, u něhož nebyly shledány důvody pro zahájení řízení o správním vyhoštění.

17. Podle ust. čl. 5 návratové směrnice při provádění této směrnice členské státy náležitě zohlední a) nejvlastnější zájem dítěte, b) rodinný život a c) zdravotní stav dotčeného státního příslušníka třetí země a dodržují zásadu nenavracení.

18. Podle ust. čl. 2 odst. 1 věty první Úmluvy je právo každého na život chráněno zákonem.

19. Podle ust. čl. 3 Úmluvy nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu.

20. Podle ust. čl. 8 odst. 1 Úmluvy má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

21. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.

22. Při posuzování žalobních námitek (nedostatečně zjištěný skutkový stav a nedostatečné posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí) musel soud přihlédnout k obecně známé skutečnosti, že na Ukrajině probíhá ode dne 24. 2. 2022 mezinárodní ozbrojený konflikt, který se týká v podstatě celého území státu.

23. Tato situace, která představuje zásadní změnu poměrů na Ukrajině, nebyla dána v době vydání napadeného rozhodnutí, a není tudíž pochybením žalovaného, pokud k těmto skutečnostem nepřihlédl. Od aplikace ust. § 75 odst. 1 s.ř.s. však soud musí ustoupit v situaci, kdy to je třeba s ohledem na mezinárodněprávní závazky České republiky, resp. s ohledem na požadavky práva Evropské unie, takové závazky vyplývají mj. z čl. 2 a 3 Úmluvy, které zakotvují právo na život a zákaz mučení a z čl. 5 návratové směrnice. Judikatura Nejvyššího správního soudu hovoří i o čl. 8 Úmluvy: „Aplikace § 75 odst. 1 s. ř. s. musí ustoupit v situaci, kdy to je třeba s ohledem na mezinárodněprávní závazky, resp. s ohledem na požadavky práva EU (srov. např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84, bod 22, či ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 – 46, body 21–23). Při přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění je v této otázce třeba vyjít z kritérií, která již dříve rozvedl Nejvyšší správní soud ve věcech mezinárodní ochrany. Jedná se o situaci, kdy by nepřihlédnutí k novým skutečnostem mělo za následek porušení zejména zásady non refoulement zakotvené v čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, práva na život, zákazu mučení a podrobování krutému a nelidskému zacházení, a práva na soukromý a rodinný život garantovaných v čl. 2, čl. 3 a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (srov. rozsudek ze dne 2. 3. 2017, č. j. 10 Azs 315/2016 – 29).“ (Vizte rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2019 č.j. 1 Azs 246/2019–31.)

24. K povinnosti vzít v úvahu válku na Ukrajině se Nejvyšší správní soud podrobně vyjádřil v rozsudku ze dne 10. 3. 2022 č.j. 10 Azs 537/2021–31, kde se jeho závěry vážou k udělení mezinárodní ochrany. Ve vztahu k rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států přitom dospěl ke stejnému závěru v rozsudku ze dne 5. 5. 2022 č.j. 2 Azs 249/2021–28. Rovněž konstatoval (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2022 č.j. 10 Azs 47/2022–34), že je nutné k novým okolnostem „přihlédnout (bez ohledu na pravidlo stanovené v § 75 odst. 1 s. ř. s.), pokud by jinak nebyly dodrženy přímo použitelné normy, z nichž plyne především právo na život, zákaz mučení (čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“) a zásada non refoulement. Soud vezme nové skutečnosti v úvahu buď při hodnocení přijatelnosti, nebo shledá přijatelnost kasační stížnosti a této otázce se bude věnovat při přezkumu věci samé (obdobně srov. usnesení NSS ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 Azs 14/2017–30, bod 22; rozsudek NSS ze dne 9. 2. 2021, č. j. 2 Azs 2014/2020–46, body 8 a 9).“ 25. Ve svém rozsudku ze dne 5. 5. 2022 č.j. 2 Azs 249/2021–28, který se týkal povinnosti opustit území, Nejvyšší správní soud shledal, že změna poměrů na Ukrajině je natolik závažná a vyvolává pochyby o přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatelky a o její bezpečnosti, že Nejvyšší správní soud od ní nemohl odhlédnout. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku shledal, že válečný konflikt bezpochyby zakládá existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu ve smyslu čl. 8 Úmluvy a je nutné při rozhodování znovu posoudit dopad uložení povinnosti opustit území České republiky na stěžovatelčin soukromý a rodinný život, a to především s ohledem na fakt, že nemá silné vazby k jiným státům než České republice a Ukrajině, přičemž při návratu na Ukrajinu by byly ohroženy její bezpečnost a život. Válečný konflikt je nutné při vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu vždy zohlednit. Je také vhodné zkoumat sociální situaci, do níž by stěžovatelka byla při nucené povinnosti opustit území uvržena.

26. S ohledem na výše uvedené tak soud považoval v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu za nezbytné přihlédnout k mezinárodnímu ozbrojenému konfliktu na Ukrajině, i když nastal po vydání napadeného rozhodnutí; zároveň má soud za to, že válečný konflikt na Ukrajině je skutečností obecně známou, kterou není třeba dokazovat při jednání.

27. Správní orgán I. stupně považoval zásah přijatého opatření do soukromého a rodinného života žalobkyně i její rodiny (včetně nezletilých dětí) za přiměřený s ohledem na skutečnost, že žalobkyně (i ostatní členové rodiny) mohla po vycestování do země původu neprodleně požádat o udělení oprávnění k pobytu na území České republiky, žalobkyně má ve vlasti rodinné zázemí u své matky a krátkodobá fyzická absence ve škole nebude významně na újmu ani zájmu nezletilých dětí. Soud zde pro úplnost konstatuje, že v odůvodnění žalovaného ani správního orgánu I. stupně z hlediska posouzení přiměřenosti dle stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí pochybení neshledal, obě rozhodnutí zohledňovala konkrétní situaci žalobkyně i ostatních členů rodiny včetně nezletilých dětí (vizte s. 5 a 6 napadeného rozhodnutí a s. 8 až 11 prvostupňového rozhodnutí), když žalobkyně ve správním řízení neuváděla žádné zásadní okolnosti, pro které by rodina nemohla na krátkou dobu do vlasti vycestovat, krátkodobá fyzická absence nezletilých dětí ve škole nepřiměřenost zjevně nezakládá (k výjimečnosti nepřiměřenosti uložené povinnosti opustit území srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2018 č.j. 1 Azs 296/2018–35 či ze dne 30. 4. 2020 č.j. 9 Azs 54/2020–32). Zároveň byla Ukrajina považována z převážné části za bezpečnou zemi. Správní orgány taktéž dostatečně odůvodnily neprovedení dalšího dokazování, a to nadbytečností a neúčelností, jelikož vazby a integraci rodiny žalobkyně v České republice nijak nezpochybňovaly; s takovým posouzením se soud ztotožňuje. Napadené rozhodnutí by tudíž ke dni svého vydání (20. 10. 2021) z hlediska přiměřenosti povinnosti opustit území nebylo nezákonné. Jak je však uvedeno výše, za aktuální situace na Ukrajině již tento závěr neobstojí.

28. Soud považoval za nadbytečné provádění důkazů přiložených k žalobě, neboť vazby rodiny a stupeň její integrace na území České republiky (včetně řádné docházky nezletilých dětí do základní školy) nebyly nijak zpochybněny, přičemž důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí je změna situace na Ukrajině.

29. V novém řízení bude vzhledem k aktuální situaci na Ukrajině nutné znovu posoudit dopad povinnosti opustit území na soukromý a rodinný život žalobkyně i nejbližší rodiny žalobkyně včetně nezletilých dětí, a to především s ohledem na skutečnost, že členové rodiny nemají vazby k jiným státům než k České republice a k Ukrajině; žalovaný posoudí v této souvislosti též dopady válečného konfliktu na Ukrajině.

30. Soud tak zrušil rozhodnutí bez nařízení jednání podle § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s., neboť skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku žalovaného v dalším řízení zavazuje (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

31. O nákladech řízení soud rozhodl dle ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobkyně byla ve věci samé úspěšná, proto jí přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náklady vynaložené žalobkyní v daném řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 4 000 Kč a náhrada nákladů právního zastoupení spočívající v odměně za 2 úkony právní služby po 3 100 Kč, tedy celkem 6 200 Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, tj. převzetí zastoupení a písemné podání k soudu) a náhradě hotových výdajů po 300 Kč za jeden úkon, celkem 600 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), a dle § 57 odst. 2 s.ř.s. náhrada DPH v sazbě 21 % ve výši 1 428 Kč. Celková výše nákladů řízení tedy činí částku 12 228 Kč, přičemž s ohledem na ukončení právního zastoupení bude tato částka uhrazena přímo žalobkyni.

Poučení

I. Vymezení věci II. Obsah žaloby III. Vyjádření žalovaného IV. Obsah správního spisu V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze