4 A 41/2023– 27

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou ve věci žalobce: R. K., narozený dne X bytem v ČR X zastoupený advokátem Mgr. Tomášem Císařem sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, P.O. Box 78, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2023, č.j. CPR–24037–7/ČJ–2023–930310–V240, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí ze dne 20. 11. 2023 č.j. CPR–24037–7/ČJ–2023–930310–V240 (dále jen „napadené rozhodnutí”) Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen „žalovaný“), jímž bylo podle ust. § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) částečně změněno rozhodnutí ze dne 1. 5. 2023 č.j. KRPA–41175–18/ČJ–2023–000022–SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) vydané Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“), a to tak, že žalobci bylo uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU, byla stanovena na 12 měsíců; ve zbylé části bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci uloženo podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění a byla stanovena doba 18 měsíců, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a jejíž počátek byl stanoven ode dne, kdy cizinec vycestuje z území členských států Evropské unie; současně byla dle ust. § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování z území členských států Evropské unie do země státního občanství cizince nebo třetí země, kde je oprávněn pobývat nebo která ho přijme, a to do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Správní orgán I. stupně dále rozhodl, že podle ust. § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců se na žalobce vztahují důvody znemožňující vycestování dle § 179 zákona o pobytu cizinců.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce poukázal na to, že žalovaný porušil ust. § 2 odst. 3 a 4, § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu, nebyl náležitě zjištěn skutečný stav věci, nebyly zjištěny všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch žalobce, nebyly řádně posouzeny odvolací námitky.

3. Ve správních rozhodnutích absentuje řádné tj. konkrétní a individualizované odůvodnění délky zákazu pobytu v čl. státech EU, což způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

4. Namítal, že samotná forma přijatého opatření i délka správního vyhoštění byly stanoveny zcela nepřiměřeně a neadekvátně okolnostem případu, porušuje zásadu proporcionality, délka neoprávněného pobytu, který žalobce nezpochybňuje, byla relativně krátká (několik dnů), žalobce je jinak společensky nezávadový, bezúhonný, jeho jednání je pouhým excesem, svůj neoprávněný pobyt začal řešit ihned, jakmile se o něm dozvěděl, dobrovolně se dostavil ke správnímu orgánu, se kterým plně spolupracoval, neměl v úmyslu pobývat na území nelegálně, aktivně svou situaci řešil, i kdyby svou situaci neřešil a pobýval zde neoprávněně např. několik měsíců, dostal by stejnou délku správního vyhoštění, což způsobuje nespravedlnost současné aplikační praxe. Žalobce není trestaná osoba, ani recidivista v pobytových otázkách, je společensky bezúhonný, není žádný předpoklad, že by se jeho jednání mělo opakovat, dosud vždy pobýval v ČR legálně a plnil účel pobytu. Je nutné vážit důsledky, jaké má uložené správní vyhoštění pro život cizince a jeho možnost cestovat po území společenství i do budoucna a volit adekvátní řešení, na cizinci ulpívá stigma. Žalovaný též věděl, že vyhošťuje absolventa ruské vojenské školy v době, kdy Rusko okupuje Ukrajinu a posílá tam do bojů v podstatě kohokoliv, kdo má něco společného s armádou, přesto uložil žalobci roční vyhoštění, žalovaný situaci bagatelizuje. Délka správního vyhoštění nebyla řádně odůvodněna, individualizace rozhodnutí je nulová.

5. Napadené rozhodnutí považoval za nepřiměřené z hlediska dopadu do soukromého a rodinného života žalobce, žalovaný se nezabýval ani tím, že žalobci hrozí v jeho zemi z důvodu války a odvodu do armády vážná újma, která může ohrožovat i jeho život. V jeho případě je dán důvod nemožnosti vycestování, což správní orgány pominuly, mimo to není v zájmu ČR vracet do Ruska muže, kteří velmi pravděpodobně budou využiti v jeho armádě, kdy samo Rusko již několikrát vyhrožovalo ČR, jde o specifický případ. Žalobce též nerozumí tomu, proč nebyla ztotožněna jeho přítelkyně, která na území pobývá legálně na základě překlenovacího štítku od OAMP, přítelkyně nebyla ustanovena účastnicí řízení, správní orgán tuto okolnost nehodnotil, rozhodnutí je nepřezkoumatelné.

6. Správní orgány se řádně nevypořádaly s hledisky dle § 174a zákona o pobytu cizinců, rozhodnutí je formalistické, není vázané na konkrétní situaci žalobce a specifika daného případu, není přihlíženo k negativnímu zásahu na život žalobce, přiměřenost nelze stavit na tom, že žalobce má v Rusku zázemí, dceru a má se kam vrátit, neboť dceři žádná újma v souvislosti s armádou nehrozí, žalovaný přitom posouzení přiměřenosti staví pouze na těchto kritériích, jde o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Žalovaný měl k dispozici skutečnosti soukromého a rodinného života žalobce, ale řádně je nezohlednil.

7. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a žalovanému bylo uloženo uhradit žalobci náklady řízení.

III. Vyjádření žalovaného

8. Žalovaný plně odkázal na odůvodnění prvostupňového a napadeného rozhodnutí, které bylo vydáno na základě toho, že žalobce v období od 30. 6. 2022 do 31. 1. 2023 pobýval na území ČR bez oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, čímž naplnil skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců. Napadené rozhodnutí považoval za zákonné a přezkoumatelné, v řízení se vypořádal se vším, co vyšlo najevo, byla dostatečně vypořádána i otázka přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života dle § 119a odst. 2 a § 174a zákona o pobytu cizinců a otázka možnosti vycestování žalobce dle § 179 téhož zákona. Navrhl zamítnutí žaloby.

IV. Obsah správního spisu

9. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 31. 1. 2023 se žalobce dostavil na Oddělení cizinecké policie k vyřešení svého pobytu v ČR, byl ztotožněn dle cestovního dokladu, bylo zjištěno, že mu ke dni 29. 6. 2022 skončila zaměstnanecká karta, od té doby žalobce pobývá na území ČR neoprávněně.

10. Dle provedené lustrace byl žalobce držitelem povolení k dlouhodobému pobytu tzv. zaměstnanecké karty č.j. OAM–40520/ZM–2020, platné od 25. 7. 2020 do 24. 7. 2022, která však zanikla dne 29. 6. 2022 dle § 63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť došlo k ukončení pracovního poměru žalobce dne 30. 4. 2022.

11. Dne 31. 1. 2023 bylo se žalobcem zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců na základě skutečnosti, že pobýval na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn.

12. Žalobce dne 31. 1. 2023 při svém výslechu uvedl, že do Schengenu a do ČR naposledy přicestoval dne 27. 10. 2021, a to sám, přijel za prací, měl pracovní povolení, je si vědom toho, že mu zanikla zaměstnanecká karta, ale neví kdy, poté si myslel, že je tu oprávněně, až na radu právního zástupce se dostavil. Uvedl, že bydlí na adrese X, který má v pronájmu na svou osobu, nyní nemá oprávnění k pobytu, je si vědom svého protiprávního jednání, je rozvedený, má dceru, která je v Rusku, žalobce má v ČR přítelkyni, občanku Ruska, uvedl její jméno a datum narození, nyní žije žalobce z úspor a přítelkyně mu přispívá, nevlastní v ČR ani v Rusku žádný majetek, má nějaké peníze na další pobyt a vycestování, ale letenky jsou drahé, v Rusku má maminku, se kterou je v kontaktu, v ČR nemá vůči nikomu vyživovací povinnost ani nemá žádnou osobu v péči, ukončení jeho pobytu by bylo nepřiměřené s ohledem na jeho přítelkyni, nesdílí v ČR domácnost s občanem EU, nemá v ČR závazky ani pohledávky, má zde kulturní vazby – chodí do divadla, ekonomické závazky měl vůči svému zaměstnavateli, mluví plynně česky a zná spoustu Čechů, v domovském státě se má kam vrátit – uvedl adresu v X, ale vrátit se nechce, je bývalý voják s hodností poručíka a má obavu z narukování do armády, v této souvislosti mu hrozí vážné nebezpečí, má hodně příbuzných na Ukrajině, nesouhlasí s probíhající válkou a nechce střílet do občanů Ukrajiny, bude mít problémy ohledně svých protirežimních názorů, nesouhlasí s politikou současného prezidenta, také je divadelní režisér. V případě vyhoštění se bude chovat v souladu se zákonem, nechtěl vyrozumět žádnou osobu o svém zajištění, právní zástupce uvedl, že se písemně vyjádří do 10 dnů.

13. Žalobce ve vyjádření ze dne 18. 2. 2023 zaslal kopii jeho VŠ diplomu na X vojenském politickém učilišti, z toho dovozoval, že ihned po svém návratu bude jako zdravý a dospělý muž nasazen přímo do bojů na Ukrajině. S ohledem na to mu hrozí újma dle § 179 zákona o pobytu cizinců a jeho vyhoštění není v zájmu ČR a EU, není v zájmu dodávat Rusku vojáky. Dle přiloženého diplomu s úředně ověřeným překladem žalobce zahájil studium v roce 1988 na X vojenském politickém učilišti a v roce 1993 absolvoval celé studium na X a byla mu udělena kvalifikace Manager, režisér kulturních a volnočasových aktivit.

14. Dle závazného stanoviska k možnosti vycestování ze dne 28. 3. 2023 ev. č. ZS55756 je vycestování žalobce do Ruské federace možné. Dané stanovisko vychází ze tří zpráv ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Rusku, jde o dvě zprávy OAMP ze dne 8. 3. 2023 a 31. 10. 2022 a zprávu ČTK ze dne 28. 10. 2022 týkající se mobilizace (všechny tyto zprávy jsou součástí správního spisu). Nebyly nalezeny žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že by žalobci hrozilo v případě návratu skutečné nebezpečí dle § 179 zákona o pobytu cizinců, žalobce vycestoval z domovského státu legálně a se souhlasem státních orgánů, a to za účelem zaměstnání, za dobu pobytu v ČR vycestoval domů a bez potíží se navrátil do ČR, naposledy v říjnu 2021, ve vlasti neměl žádné potíže se státními orgány, k údajným protirežimním postojům neuvedl konkrétně, jak je projevoval, nic k tomu neupřesnil, nelze tudíž dovodit, že by měl být po svém návratu automaticky pronásledován, nelze hovořit o nebezpečí mučení či nelidského a ponižujícího zacházení. K obavě z nástupu do armády uvedl, že samotná branná povinnost patří k základním státoobčanským povinnostem a povolání k výkonu vojenské služby samo o sobě nelze považovat za pronásledování, byť by byla spojena s rizikem účasti při bojových akcích v ozbrojeném konfliktu, v současné době v Ruské federaci žádná mobilizace neprobíhá, dle informace ČTK byla částečná mobilizace týkající se operace na Ukrajině vyhlášena dne 21. 9. 2022 a byla dokončena dne 28. 10. 2022, což dle agentury TASS ohlásil dne 28. 10. ruský ministr Sergej Šojgu prezidentu Putinovi. Na základě Informace OAMP ze dne 31. 10. 2022 ohledně navrátilců zjistil, že v první polovině roku 2022 odcestovaly z Ruska miliony osob, většina z nich se do Ruska vrátila bez problémů, problémům čelí aktivisté, novináři pracovníci IT, žalobce nepatří mezi tyto skupiny osob, které by mohly být v případě návratu vystaveny zvýšenému zájmu bezpečnostních složek. V případě oprávněných obav žalobce může požádat o mezinárodní ochranu, což dosud neučinil.

15. Žalobce byl vyzván, aby se seznámil s podklady, této možnosti však nevyužil a k podkladům se nevyjádřil.

16. V prvostupňovém rozhodnutí ze dne 1. 5. 2023 správní orgán shledal, že žalobce vstoupil na území ČR dne 27. 10. 2021, pobýval zde na základě zaměstnanecké karty, ke dni 30. 4. 2022 došlo k ukončení pracovního poměru žalobce, jeho zaměstnanecká karta tak zanikla dne 29. 6. 2022, žalobce tedy od 30. 6. 2022 do 31. 1 2023 pobýval na území ČR neoprávněně bez oprávnění k pobytu, tím naplnil podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců. Na základě závazného stanoviska neshledal důvody znemožňující vycestování dle § 179 zákona o pobytu cizinců, rekapituloval jeho obsah, včetně vypořádaní obav žalobce z nástupu do armády, dále konstatoval, že není povinností žalobce vycestovat pouze do domovského státu, může zvolit i jiný stát, kde bude mít oprávněný pobyt. Nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života žalobce po posouzení individuálních okolností neshledal, vycházel z § 119a odst. 2 a § 174a zákona o pobytu cizinců, zopakoval údaje, které žalobce uvedl při pohovoru, ohledně přítelkyně žalobce, která je státní příslušnicí Ruské federace, konstatoval, že na žalobce nelze pohlížet jako na rodinného příslušníka občana EU, jejich vztah nerozporoval, nicméně uvedl, že samotný vztah s osobou oprávněně žijící na území ČR ještě automaticky neznamená nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života, jeho přítelkyně je rovněž občankou Ruské federace, mohou tedy společně vycestovat do domovského státu a rozvíjet svůj život tam nebo zvolit jiné místo legálního pobytu, veřejný zájem na správním vyhoštění žalobce, který se dopustil závažného protiprávního jednání, převažuje nad zájmem soukromým. Žádná jiná bližší osoba se na území ČR nevyskytuje, v zemi původu žije jeho dcera, v případě vycestování se o ni může postarat. Přihlédl k tomu, že délka nelegálního pobytu žalobce činí 216 dnů, přicestoval sám za prací, v ČR nevlastní majetek, je zdravou, svéprávnou osobou, živí se sám, není na nikom závislý, v domovském státě má matku a dceru, nemá žádné překážky v návratu, má se kam vrátit. Ve prospěch žalobce přičetl, že se správní orgánem spolupracoval, dobrovolně se dostavil a je trestně zachovalý, naučil se českému jazyku a měl zde pobytové oprávnění za účelem zaměstnání, v jeho neprospěch přičetl závažnost předmětného jednání, kterou odvozoval od délky neoprávněného pobytu, na základě toho a dalších individuálních okolností případu stanovil dobu 18 měsíců, po kterou nelze žalobci umožnit vstup, což je ve spodní hranici zákonné sazby.

17. Žalobce podal dne 15. 5. 2023 proti prvostupňovému rozhodnutí prostřednictvím právního zástupce odvolání, které následně doplnil, namítal nedostatečné odůvodnění délky uloženého správního vyhoštění, nedostatečné posouzení dopadů do soukromého a rodinného života (bez bližší specifikace), nekonkrétnost a neurčitost odůvodnění a tedy nepřezkoumatelnost, dále uvedl, že může být vyslán na frontu proti Ukrajině a požadoval zpracování aktuálního závazného stanoviska vzhledem k dynamickému vývoji v regionu, bezpečnostní situace se změnila.

18. Spis obsahuje výpis z evidence CIS ze dne 20. 11. 2023, dle kterého se nepodařilo ztotožnit osobu, kterou žalobce označil za svou přítelkyni (uvedeno jméno a datum narození).

19. Bylo vypracováno revizní závazné stanovisko ze dne 12. 9. 2023 č.j. MV–128922–2/OAM–2023 ministra vnitra, dle kterého bylo potvrzeno závazné stanovisko ze dne 28. 3. 2023 konstatující, že vycestování žalobce je možné. Ministr shledal, že správní orgán v I. instanci dostatečně zhodnotil nejen obecnou situaci v zemi, ale i individuální situaci žalobce, žalobce své protirežimní názory nijak neupřesnil, ohledně bezpečnostní situace vycházel správní orgán ze zprávy z března 2023, námitka nepřezkoumatelnosti závazného stanoviska z důvodu měnící se situace na věci nic nemění, Rusko bylo agresorem již v době vydání závazného stanoviska, na tom se nezměnilo nic, stále okupuje části východní Ukrajiny a Krym, cílí na zničení ukrajinské státnosti, bezpečnostní situace v Ruské federaci nevykazuje od doby vydání závazného stanoviska žádnou zásadní změnu. Ohledně obav žalobce z narukování uvedl, že ani v současné době dle veřejně dostupných informací žádná mobilizace v Rusku neprobíhá, ministr nedospěl ani k závěru, že by žalobci hrozil neadekvátní trest, který by mohl naplňovat definici vážné újmy, ani že by byl v situaci vojáka vyhýbajícího se nástupu vojenské služby, neboť navracející se osoby nebudou potrestány za opuštění země jako takové, v době mobilizace neplatily v Rusku žádné zákazy cestování. Žalobce nelze ani označit za osobu vyhýbající se vojenské povinnosti, neboť mobilizace v současné době neprobíhá a tresty nesměřují vůči osobám navracejícím se z pobytu v zahraničí. Neshledal ani, že by mu v případě návratu hrozilo vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci ozbrojeného konfliktu, neboť na území Ruské federace žádný takový konflikt neprobíhá, bezpečnostní situace je tam stabilní, k určitým incidentům dochází u hranic s Ukrajinou, rozloha Ruska je však obrovská, obecně nejsou občané Ruska tímto konfliktem bezprostředně ohroženi, žalobce navíc pochází z X. Ani z hlediska situace navrátilců neshledal pro žalobce riziko. Uzavřel, že důvody dle § 179 zákona o pobytu cizinců nejsou dány.

20. Žalobce nevyužil možnosti seznámit se stanoviskem ministra vnitra ze dne 12. 9. 2023 a uplatnit k němu námitky.

21. Žalovaný v napadeném rozhodnutí ze dne 20. 11. 2023 považoval skutkový stav za dostatečně zjištěný, v postupu správního orgánu I. stupně neshledal pochybení, provedl pouze korekci doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup, kterou zkrátil z 18 na 12 měsíců, a to s ohledem na to, že žalobci nebyl v rozporu s § 50 zákona o pobytu cizinců udělen výjezdní příkaz z moci úřední, běžnou praxí je stanovení výjezdního příkazu až na dobu 30 dnů ode dne pravomocného ukončení pobytu, případně z vážných důvodů až 60 dnů, odvolací orgán tak v této souvislosti korigoval délku neoprávněného pobytu žalobce na území ČR, nelze přičítat zcela k tíži žalobci, že mu nebyl udělen výjezdní příkaz, doba neoprávněného pobytu se tak v důsledku udělení výjezdního příkazu mohla zkrátit minimálně o 30 dnů, současně neodhlédl od toho, že žalobce věděl, že nesplnil podmínky pro změnu zaměstnavatele, bylo mu to opakovaně sděleno, měl se aktivně zajímat ohledně podmínek jeho dalšího pobytu na území; s ohledem na to zkrátil dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup. Podmínky pro uložení správního vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců však byly naplněny. Přezkoumal též otázku přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, kdy se ztotožnil se závěry správního orgánu I. stupně, považoval je za dostatečně konkretizované a přezkoumatelné, žalovanému se stejně tak jako správnímu orgánu I. stupně nepodařilo přítelkyni žalobce ztotožnit, žalobce k ní přesnější údaje neuvedl, účelem jeho cesty do ČR byla výdělečná činnost, musel si být vědom toho, že jeho pobyt není trvalého charakteru, jeho přítelkyně je občankou Ruské federace, není na něm finančně závislá, mohou svůj soukromý život rozvíjet v domovském státě nebo jiném státě, příp. být v kontaktu komunikací na dálku, veřejný zájem zde však převažuje nad ochranou soukromého a rodinného života žalobce. K námitce, že není v zájmu státu vyhošťovat Rusa, který může být pravděpodobně vyslán na frontu, uvedl, že je v zájmu státu, aby se na jeho území zdržovali cizinci, kteří jsou zde oprávnění pobývat, nikde není stanoveno, že by ruští občané nemohli být navraceni do domovského státu, miliony ruských občanů tam i v této situaci žijí včetně dcery žalobce, odkázal na závazné stanovisko k vycestování a potvrzující stanovisko ministra vnitra, žalovaný je povinen z něj vycházet, žalobce k němu žádné námitky neuplatnil. Z hlediska zkrácení délky doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup, zohlednil, že žalobci nebyl vystaven výjezdní příkaz a dále též to, že se jednalo o první porušení právních předpisů, s policií spolupracoval, dostavil se sám k řešení protiprávního stavu, na druhou stranu zvážil délku jeho neoprávněného pobytu, doba 12 měsíců je na spodní hranici zákonného rozpětí, které činí až 5 let.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

22. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobcem uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s.ř.s.“), a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

23. Ústní jednání ve věci se konalo dne 12. 1. 2024, žalobce setrval na svém stanovisku, uvedl, že skutkový stav je stále totožný, nic se nezměnilo, dobu 1 roku, na kterou bylo uloženo správní vyhoštění, považoval za nepřiměřenou, věc aktivně řešil, navíc mu v Rusku hrozí odvod do armády. Žalovaný se z jednání omluvil.

24. Podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na pět let, pobývá–li cizinec na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

25. Podle ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince.

26. Dle ust. § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

27. Podle ust. § 179 zákona o pobytu cizinců vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu tam hrozilo skutečné nebezpečí. (odst. 1) Za skutečné nebezpečí se podle tohoto zákona považuje navrácení v rozporu s článkem 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. (odst. 2)

28. Soud neshledal důvodnou námitku, dle které je uložené správní vyhoštění nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života žalobce.

29. Otázkou přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života vyhošťovaného cizince se Nejvyšší správní soud zabýval opakovaně v řadě svých rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 22. 7. 2016, č. j. 5 Azs 39/2015–32 potvrdil, že překážkou správního vyhoštění je pouze zásah nepřiměřený, přičemž tuto přiměřenost je třeba posuzovat dle kritérií vyplývajících rovněž z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. „Tato judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99, body 57–58, a rozsudky ESLP ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70). Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 – 45, www.nssoud.cz). Je tedy v prvé řadě na správních orgánech, aby při svém rozhodování usilovaly o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy stěžovatele a zájmy společnosti. (…) Rozhodnutí o správním vyhoštění cizince představuje vždy zásah do soukromého a rodinného života vyhošťovaného cizince a jeho blízkých. Článek 8 Úmluvy ani judikatura ESLP přitom smluvním stranám neukládají všeobecný závazek respektovat volbu osob, které nejsou jejich státními příslušníky, ohledně země jejich společného pobytu a povinnost umožnit jim přenést si svůj rodinný život na území daného státu (…) Nelze tedy bagatelizovat ani zájmy státu, neboť respektování pravidel zákona o pobytu cizinců je nezbytné pro řádné fungování imigračního systému. Pokud by vybudování rodinného zázemí v průběhu nelegálního pobytu mělo mít bez dalšího vždy za následek nemožnost správního vyhoštění, pozbyla by imigrační legislativa z velké části na své účinnosti.“ (podržení doplněno – pozn. soudu)

30. Správní orgány se možným dopadem přijatého opatření do soukromého a rodinného života žalobce zabývaly dostatečně, přihlédly přitom ke všem skutečnostem tvrzeným žalobcem, na tomto podkladě byl skutkový stav zjištěn v potřebném rozsahu, kdy právě v případě hodnocení okolností soukromého a rodinného života je to sám žalobce, kdo je povinen uvést v řízení veškerá relevantní tvrzení, správní orgány nejsou povinny takové skutečnosti samy dohledávat. Správní orgány tedy z hlediska zjištění skutkového stavu nijak nepochybily, žalobce v žalobě ani konkrétně neuvedl, jaké další podstatné okolnosti týkající se jeho soukromého a rodinného života měly dle jeho názoru ještě zjistit. V této souvislosti se zabývaly stupněm integrace žalobce v České republice, kdy žalobce v ČR nepobýval nijak dlouhou dobu (tj. od roku 2020), přicestoval sám, a to za prací, naposledy byl v domovském státě v říjnu 2021, žije tam jeho matka, se kterou je v kontaktu, a jeho dcera, žalobce tam má zázemí, uvedl svou adresu v X, v ČR nevlastní majetek, ani zde nemá závazky, žalobce je zdravý a v produktivním věku, není na nikom závislý, na území ČR má známé a kamarády, se kterými nadále může být v kontaktu na dálku. Nelze tak souhlasit s žalobní argumentací, že by správní orgány individuální situaci žalobce nehodnotily.

31. Správní orgány se rovněž zabývaly partnerským vztahem žalobce, kdy uvedl, že na území ČR má přítelkyni, státní příslušnicí Ruska, která zde má pobytové oprávnění, uvedl její jméno a datum narození, správním orgánům se však nepodařilo jmenovanou ztotožnit, což je dokladováno obsahem správního spisu, žalobce k osobě své přítelkyně neuvedl žádné další údaje, a to ani v žalobě. Už z těchto důvodů ani nebylo v možnostech správních orgánů, aby jmenovanou kontaktovaly, dle údajů uvedených žalobcem se ani nejednalo o osobu, u které by bylo namístě jí přizvat jako účastníka řízení o správním vyhoštění žalobce. Nejednalo se totiž o manželku žalobce, ani o dlouhodobý partnerský vztah, žalobce ani nezmiňoval, že by s přítelkyní sdílel společnou domácnost, neuváděl nic, co by svědčilo o intenzitě a dlouhodobosti tohoto partnerského vztahu, přítelkyně na něm není finančně závislá, neuváděl ani žádné výjimečné okolnosti. K tomu nic dalšího nedoplnil ani v podané žalobě, zároveň ani nespecifikoval, jakým konkrétním nepřiměřeným způsobem by napadené rozhodnutí do jeho partnerského vztahu zasahovalo. Dokonce ani v podaném odvolání žalobce na svůj vztah s přítelkyní nijak zvlášť nepoukazoval, žalovaný se přesto s touto otázkou vypořádal. Soud se ztotožňuje s žalovaným, že vztah žalobce s jeho přítelkyní za daných okolností nepředstavuje podklad pro nepřiměřenost daného rozhodnutí z hlediska dopadu do soukromého a rodinného života. Soud neprováděl dokazování výslechem přítelkyně žalobce, ani správním spisem sp. zn. OAM–8902–25/DP–2018, který by mohl sloužit k její identifikaci, neboť žalobce měl dostatek možností svou přítelkyni blíže identifikovat ve správním řízení, což neučinil, žalovanému se nepodařilo ji ztotožnit, s otázkou partnerského vztahu žalobce se v rozhodnutí přesto vypořádal, její existenci nesporoval, neshledal, že by vzhledem k povaze jejich vztahu měla být účastníkem řízení, přičemž rozhodnutí bylo ve vztahu k přítelkyni žalobce shledáno přiměřené; soud se s tímto hodnocením ztotožňuje a další dokazování by tak bylo nadbytečné.

32. Jak už bylo uvedeno výše, žalobce a jeho přítelkyně jsou státními příslušníky Ruské federace, svůj partnerský vztah tak mohou v době správního vyhoštění žalobce realizovat v zemi svého původu nebo i v jiném státě, případně může přítelkyně žalobce v jejich domovské zemi navštěvovat, svůj kontakt také mohou realizovat prostřednictvím komunikačních prostředků na dálku. Soud tak ve shodě s žalovaným neshledal nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života žalobce.

33. V této souvislosti lze odkázat též na rozsudek ze dne 23. 9. 2021, č. j. 7 Azs 85/2021–35, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že: „Neprezentoval přitom žádné důvody, které by bylo možné ve smyslu citované právní věty považovat za natolik mimořádné, aby správní vyhoštění způsobilo nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Takovým důvodem totiž nemůže být prostá existence samotného partnerského vztahu, nehledě na to, jak vážně a intenzivně je oběma partnery prožíván. (…) Podle konstantní judikatury může být takovým zásahem např. zájem nezletilého dítěte (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014 – 35, ze dne 14. 6. 2018, č. j. 7 Azs 168/2018 – 28, či rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nunez proti Norsku). Stěžovatel však žádný obdobný důvod netvrdil.“ V rozsudku ze dne 9. 3. 2022, č. j. 6 Azs 113/2021–23, pak za výjimečné okolnosti, které by mohly svědčit pro nepřiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění, Nejvyšší správní soud označil např. „nezbytnost zvláštní péče (kterou by vyžadoval stěžovatel, či naopak skutečnost, že stěžovatel by byl nucen poskytovat zvláštní péči některému členu rodiny), nebo nepřiměřenou délku zákazu pobytu spolu s nemožností přesídlení celé rodiny, např. v případě, mají–li ostatní členové rodiny jinou státní příslušnost či neznají–li jazyk domovské země vyhošťované osoby“. Žádné podobné výjimečné okolnosti v případě žalobce nejsou dány.

34. Dle konstantní judikatury správních soudů pak aplikace ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců nezávisí na správním uvážení správního orgánu; jsou–li podmínky tohoto ustanovení naplněny, správní orgán je povinen správní vyhoštění uložit. V posuzovaném případě není pochyb o tom, že žalobce se vytýkaného jednání dopustil, ve výše specifikované době pobýval na území ČR nelegálně, uvedené skutečnosti byly jednoznačně prokázány, správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, pokud rozhodly o správním vyhoštění žalobce. Zároveň nebyl dán důvod pro postup dle ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, a tedy ani pro postup dle ust. § 50a téhož zákona, když žalobce netvrdil žádné okolnosti, které by mohly indikovat nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života, ani takové okolnosti nebyly správními orgány zjištěny. Správní orgány tudíž nepochybily, pokud přistoupily k uložení správního vyhoštění.

35. K námitce ohledně možného odvedení žalobce do armády je třeba uvést, že správní orgány se zabývaly i otázkou, zda žalobci v této souvislosti může ve státě původu hrozit skutečné nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců a na podkladě § 120a odst. 1 téhož zákona si vyžádaly závazné stanovisko, zda je vycestování žalobce možné, z tohoto stanoviska následně vycházely. Závazné stanovisko ze dne 28. 3. 2023 pak vychází z informací o zemi původu, které se nacházejí ve správním spise, na jejich podkladě konstatuje, že v mobilizace v Rusku neprobíhá, předchozí mobilizace již byla ukončena, ohledně situace navrátilců stanovisko neshledalo, že by žalobce s ohledem na svou osobní situaci mohl po svém návratu čelit zvýšenému riziku. Žalobce k tomu v odvolání podal velmi obecné námitky, kde poukazoval na dynamický vývoj v regionu a potřebu aktualizace závazného stanoviska, neuváděl přitom nic konkrétního, čím by správnost závazného stanovisko vyvracel. Žalovaný přesto podle § 149 odst. 7 správního řádu nechal závazné stanovisko přezkoumat ministrem vnitra, který jeho závěry potvrdil a rozvinul, vyšel z toho, že mobilizace byla ukončena v říjnu 2022, přičemž ani z pozdějších veřejně dostupných informací neplynulo, že by tomu mělo být jinak. Potud tedy žalobci bezprostředně nehrozilo, že by mohl být po svém návratu odveden do armády. Ministr nedospěl ani k závěru, že by žalobci hrozil neadekvátní trest, který by mohl naplňovat definici vážné újmy, ani že by byl v situaci vojáka vyhýbajícího se nástupu vojenské služby, neboť v době mobilizace neplatily v Rusku žádné zákazy cestování a navracející se osoby nebyly nijak trestány za opuštění země. Z toho se podává, že nebyly indikovány žádné okolnosti, pro které by měl žalobce v souvislosti s odjezdem ze země a nenastoupení k vojenské službě čelit jakémukoli trestu, tím méně trestu nepřiměřenému. Soud k tomu doplňuje, že žalobce svou obavu z možného povolání do armády rovněž vyjadřoval zcela obecně, neuváděl žádné konkrétní okolnosti, které by v jeho případě posilovaly reálnost této hrozby (např. obdržení povolávacího rozkazu či cokoli podobného). Ministr ani neshledal, že by žalobci v případě návratu hrozilo vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci ozbrojeného konfliktu, neboť přímo na území Ruské federace žádný takový konflikt neprobíhá, bezpečnostní situace je tam v zásadě stabilní, neshledal ani, že by žalobce obecně z důvodu svého delšího pobytu v zahraničí měl po svém návratu čelit zájmu bezpečnostních složek.

36. Soud má tak za to, že žalovaný se s otázkou možného odvedení žalobce do armády řádně a přezkoumatelně vypořádal, přičemž nedospěl k závěru, že by žalobci v domovském státě hrozilo skutečné nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Soud se s tímto závěrem ztotožňuje, přičemž žalobce v žalobě neprezentoval žádné konkrétní věcné námitky, kterými by správnost těchto závěrů zpochybnil.

37. K polemice žalobce o tom, že není v zájmu České republiky vyhošťovat Rusa, který může být využit v armádě Ruské federace, soud uvádí, že se jedná o otázku legislativně–politickou, kterou žalovaný nemůže bez příslušného zákonného podkladu sám řešit, žalovaný postupoval zcela v souladu s aplikovatelnými právními předpisy, tedy § 120a odst. 1 a § 179 zákona o pobytu cizinců a v jejich zákonných mezích též rozhodl o správním vyhoštění žalobce, soud v jeho postupu neshledal pochybení.

38. K hodnocení přiměřenosti délky doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU, soud konstatuje, že je na uvážení správního orgánu, jak dlouhou dobu, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, pro správní vyhoštění v rámci zákonného rozpětí stanoví. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2016, č. j. 10 Azs 181/2016–41, uvedl, že: „Otázka stanovení doby, po kterou není umožněn cizinci vstup na území, je plně v diskreční pravomoci správního orgánu. Závisí–li rozhodnutí správního orgánu na správním uvážení, soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze to, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil meze správního uvážení, tj. „samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.“ Úkolem soudu tedy není nahradit správní orgán v jeho kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002–46).

39. Soud shledal, že správní orgány při úvaze o délce doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU, objektivně zohlednily všechny relevantní okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch žalobce, vyšly z kritérií stanovených v ust. § 174a zákona o pobytu cizinců, posoudily druh a závažnost protiprávního jednání žalobce. Ve prospěch žalobce přičetly to, že se jednalo o první porušení právních předpisů, je trestně zachovalý, sám se dostavil k řešení protiprávního stavu, poskytl potřebnou součinnost, v průběhu správního řízení se správním orgánem spolupracoval, původně zde měl pobytové oprávnění za účelem zaměstnání.

40. Žalovaný při stanovení délky této doby vzal též v úvahu, že žalobci nebyl v návaznosti na zánik zaměstnanecké karty ke dni 29. 6. 2022 vydán výjezdní příkaz, což přičetl ve prospěch žalobce. Postupoval přitom ve smyslu rozsudku NSS ze dne ze dne 31. 1. 2018 č.j. 2 Azs 288/2017–22, kde Nejvyšší správní soud ve věci týkající se správního vyhoštění uvedl následující: „Na druhé straně v případě stěžovatelky nelze odhlédnout od pochybení státu spočívajícího v tom, že příslušné orgány v rozporu s jasným příkazem v § 50 zákona o pobytu cizinců nevydaly stěžovatelce výjezdní příkaz, v němž by stanovily lhůtu, kterou by měla na přípravu vycestování a samotné vycestování. Stěžovatelka by se především v důsledku vydání výjezdního příkazu dostala do režimu dočasného legálního pobytu na území České republiky.“ … „Městský soud v Praze tedy měl vzít v úvahu, že jakkoli převážnou část odpovědnosti za to, že pobývala na území České republiky ilegálně, nese samotná stěžovatelka, míra její odpovědnosti je významně snížena tím, že jí nebyl ze strany státu vystaven výjezdní příkaz. V takovém případě je i úvaha správních orgánů o tom, zda bylo vůbec třeba stěžovatelce uložit zákaz vstupu na území České republiky, a pokud ano, zda je přiměřená doba 1 roku, tedy zhruba jedna třetina zákonem povoleného rozpětí nula až tři roky [§ 119 odst. 1 písm. c) bod 2. zákona o pobytu cizinců], opřena o nesprávné vstupní předpoklady.“ Žalovaný tak v souladu s tímto rozsudkem NSS přihlédl k tomu, že žalobci nebyl v rozporu s § 50a zákona o pobytu cizinců udělen výjezdní příkaz po zániku jeho povolení k dlouhodobému pobytu – zaměstnanecké karty, vzal v úvahu maximální dobu 60 dnů, na kterou je možné výjezdní příkaz udělit, míru odpovědnosti žalobce tedy považoval za sníženou, což promítl do snížení délky doby, na kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU, tuto dobu zkrátil z 18 měsíců na 12 měsíců. Soud k tomu podotýká, že nevydáním výjezdního příkazu žalobci nevznikla fikce oprávněného pobytu na území ČR. Žalovaný rovněž poukázal na to, že na neoprávněném pobytu žalobce nic nemění skutečnost, že žalobce dne 6. 6. 2022 podal žádost o prodloužení zaměstnanecké karty, o které bylo rozhodnuto až 3. 2. 2023, neboť vzhledem k zániku platnosti zaměstnanecké karty dne 29. 6. 2023 mu nemohla svědčit fikce pobytu, zároveň k délce neoprávněného pobytu přispěl i sám žalobce svou pasivitou, neboť i když mu byla doručena sdělení o nesplnění podmínek pro změnu zaměstnavatele (tj. dne 8. 7. 2022 a 8. 8. 2022), nezajímal se aktivně o podmínky jeho dalšího pobytu v České republice. Nelze souhlasit s námitkou žalobce, že jeho neoprávněný pobyt trval pouze několik dnů, neboť i po zohlednění 60 dnů, na které mohl být udělen výjezdní příkaz, se jednalo o dobu 5 měsíců, což nelze označit za bagatelní.

41. S ohledem na to soud shledal, že uložení správního vyhoštění a doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 12 měsíců je v dané situaci zcela adekvátní a dostatečně odůvodněné, byly zohledněny relevantní skutečnosti ve prospěch i v neprospěch žalobce, přičemž dané opatření nijak nevybočuje z obvyklé praxe správních orgánů, ani z rámce možné zákonné sazby, která činila až pět let. Pro srovnání soud poukazuje např. na rozsudek ze dne 14. 3. 2018, č. j. 1 Azs 416/2017 – 29, kde Nejvyšší správní soud neshledal nepřiměřeným správní vyhoštění cizince v délce jednoho roku za neoprávněný pobyt na území České republiky v řádu několika hodin či na rozsudek ze dne 6. 3. 2019 č. j. 8 Azs 262/2018–40, kdy byla akceptována délka správního vyhoštění jeden rok za neoprávněný pobyt v délce tří týdnů. Dále soud poukazuje např. na rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2021 č.j. 19 A 46/2020–25 (neoprávněný pobyt jeden měsíc a správní vyhoštění na dvanáct měsíců) či ze dne 10. 11. 2020 č.j. 19 A 30/2020–22 (neoprávněný pobyt devět dnů a správní vyhoštění na dvanáct měsíců). Za daných okolností se tak doba 12 měsíců nejeví jako excesivní.

42. Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

43. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

Poučení

I. Vymezení věci II. Obsah žaloby III. Vyjádření žalovaného IV. Obsah správního spisu V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze