4 A 9/2023– 26

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou ve věci žalobkyně: X. X., narozená dne X trvale bytem X zastoupená advokátem JUDr. Petrem Novotným sídlem Archangelská 1, 100 00 Praha 10 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, P. O. Box 78, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2023, č. j. CPR–3179–3/ČJ–2023–930310–V241, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí ze dne 24. 2. 2023, č. j. CPR–3179–3/ČJ–2023–930310–V241 (dále jen „napadené rozhodnutí”) Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen „žalovaný“), jímž bylo podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobkyně a bylo potvrzeno rozhodnutí ze dne 27. 12. 2022, č. j. KRPA–365392–24/ČJ–2022–000022–SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) vydané Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobkyni uloženo podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění a byla stanovena doba 1 roku, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států Evropské unie, počátek doby, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států EU, byl stanoven od okamžiku, kdy uplyne stanovená doba k vycestování, zároveň byla dle ust. § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování z území členských států EU do země státního občanství žalobkyně nebo třetí země, kde je oprávněna pobývat nebo která ji přijme, do 30 dnů ode dne právní moci rozhodnutí, správní orgán I. stupně dále rozhodl, že podle § 179 zákona o pobytu cizinců nebyly shledány důvody znemožňující vycestování a vycestování žalobkyně je možné.

II. Obsah žaloby

2. Žalobkyně poukázala na to, že žalovaný porušil ust. § 3 správního řádu, neboť nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou významné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu, a ust. § 50 odst. 2 správního řádu, neboť si neopatřil dostatečné podklady pro své rozhodnutí a závěr napadeného rozhodnutí není pravdivý. Dále namítala porušení ust. § 2 odst. 1, 3, a 4 správního řádu.

3. Konkrétně žalobkyně namítala, že uložené správní vyhoštění a z toho vyplývající zákaz pobytu v rámci EU je s ohledem na její probíhající partnerský vztah nepřiměřeným zásahem do jejího soukromého a rodinného života. Jak bylo prokázáno ve správním řízení, žalobkyně žije v dlouhodobém partnerském vztahu s panem V. M., nar. X, státní příslušnost M., který má povolen trvalý pobyt v ČR, pan M. ve správním řízení existenci partnerského soužití potvrdil. S ohledem na to žalobkyně též namítala, že správní vyhoštění bylo uloženo ve zcela nepřiměřené výměře, a to v délce 1 roku. Podle žalobkyně by bylo s ohledem na její rodinnou situaci namístě vůbec neukládat správní vyhoštění, ale překvalifikovat vedené řízení o správním vyhoštění na řízení o povinnosti opustit území dle ust. § 50a zákona o pobytu cizinců.

4. Žalobkyně dále nesouhlasila se závěrem žalovaného o možnosti vycestovat do domovské vlasti, neboť v M. je katastrofální ekonomická situace, množí se případy vražd, není zde bezpečno pro civilní obyvatelstvo, M. je též v ohrožení v důsledku přímé vojenské invaze Ruské federace na Ukrajinu. Zdůraznila také situaci v proruském P., kde je situace podobná jako na Ukrajině, dá se očekávat zhoršení bezpečnostní situace, došlo ke střelbě z granátometů, série explozí otřásla ministerstvem státní bezpečnosti v hlavním městě P., dále dvě exploze vyřadily z provozu dvojici rozhlasových vysílačů v P. V případě návratu se tak s ohledem na tuto dramatickou situaci obává o svůj život.

5. Podle žalobkyně nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání napadeného rozhodnutí tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a žalobkyni bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

III. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný odkázal na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně a napadeného rozhodnutí, neboť měl za to, že jsou v žalobě obsaženy naprosto totožné argumentace, na které bylo v těchto rozhodnutích reagováno. Vzhledem k tomu, že ve svém postupu neshledal pochybení, navrhl zamítnutí žaloby.

IV. Obsah správního spisu

7. Z úředního záznamu ze dne 11. 11. 2022, č. j. KRPA–365392–1/ČJ–2022–000022, soud zjistil, že dne 11. 11. 2022 prováděla hlídka Policie ČR na specifikované adrese v P. pobytovou kontrolu, kde byla kontrolována žalobkyně, přičemž bylo zjištěno, že žalobkyně má ve svém cestovním pase otisk vstupního razítka do schengenského prostoru ze dne 10. 2. 2022, výstupní razítko ani jiné povolení k pobytu se v dokladu nenacházelo (součástí spisu je též kopie cestovního dokladu žalobkyně, která uvedené skutečnosti potvrzuje). Lustrací bylo zjištěno, že se na území ČR nachází neoprávněně.

8. Dne 12. 11. 2022 bylo se žalobkyní zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění dle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců na základě skutečnosti, že žalobkyně pobývala na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyla oprávněna.

9. Do protokolu o výslechu ze dne 12. 11. 2022 žalobkyně uvedla, že se narodila v M. a je státní příslušnicí M., vnější schengenskou hranici překročila naposledy dne 10. 2. 2022 v Maďarsku, kdy cestovala do ČR na základě biometrického cestovního pasu na základě bezvízového styku, do ČR přicestovala dne 10. 2. 2022, účelem cesty byla práce a návštěva přítele, od 10. 2. 2022 do 12. 11. 2022 pobývá na území ČR nepřetržitě, v ČR je poněkolikáté. Žalobkyně dále uvedla, že podala dne 25. 10. 2021 žádost o rumunské státní občanství, doposud nebylo rozhodnuto. Do M. chtěla vycestovat dne 12. 11. 2022, věděla, že na základě biometrického cestovního pasu může v ČR pobývat pouze 90 dní během 180denního období. Na adrese v P. bydlí ode dne příjezdu do ČR, jde o pronajatý byt 2+kk, v němž bydlí žalobkyně, její přítel (který má v ČR povolen trvalý pobyt) a další M., pokaždé když přijede do ČR, tak bydlí u svého přítele na této adrese, adresu nikde nehlásila. Svého přítele poznala v roce 2017 v Praze, když pobývala v ČR, seznámila je kamarádka. Dále uvedla, že je vdaná, ale chce se rozvést, s manželem již 5 let nežije, v M. má kromě manžela také dvě děti dospělého věku, matku a sourozence, v M. ani v ČR nic nevlastní, v M. bydlela u manžela, na území ČR nikoho z rodiny nemá, pouze svého přítele, pro kterého by ukončení pobytu žalobkyně bylo zásahem do soukromého a rodinného života, v ČR nemá nikoho, vůči komu by byla povinna výživou či péčí, nesdílí společnou domácnost s občanem EU. Je zdravá, neužívá žádné léky, nemá zdravotní pojištění, nežádala o azyl, má peníze na pobyt a vycestování, nemá v ČR žádné závazky ani pohledávky, nepáchala trestnou činnost. Do M. se může vrátit ke své matce nebo k synovi, dne 12. 11. 2022 chtěla vycestovat do M. za svou rodinou a chtěla tam pobývat do Nového roku 2023, přítel s žalobkyní nikdy necestoval; uvedla, že nemá překážku ve vycestování, ale má zde přítele, kterého si chce vzít a žít s ním, v M. jí nehrozí žádné nebezpečí, je to pro žalobkyni bezpečná země, pokud bude muset, vycestuje.

10. Uvědoměním ze dne 12. 11. 2022, č. j. KRPA–365392–16/ČJ–2022–000022–SV, byl partner žalobkyně informován, že se stal účastníkem řízení ve věci správního vyhoštění žalobkyně. Dne 12. 11. 2022 a 25. 11. 2022 podal partner žalobkyně vysvětlení, ve kterých shodně uvedl, že se narodil v M., od roku 2018 má na území ČR trvalý pobyt, žalobkyně je jeho přítelkyně, poznali se před 5 lety v M., partneři jsou 2,5 roku, žalobkyně za ním každý rok jezdí do ČR, bydlí s ním v bytě, až se žalobkyně rozvede, chtějí se vzít. Potvrdil, že žalobkyně chtěla dne 12. 11. 2022 vycestovat do M., on s ní nikdy v M. nebyl, žalobkyně vždy cestuje do M., ale nyní čekala na vyřízení rumunského občanství, proto neodcestovala. Uvedl, že při pobytové kontrole byli u nich v bytě zajištěni další dva M., kteří u nich přespávali, v jednom pokoji bydlí partner se žalobkyní, druhý slouží k ubytování návštěv. Je rozvedený a má dceru, která je provdaná ve Francii, on sám nepracuje, žalobkyně chodí občas na brigády. Uvedl, že kdyby žalobkyně dostala správní vyhoštění, bylo by to špatné pro návrat do ČR a také pro získání rumunského občanství, také by nemohli pokračovat ve společném soužití, kdyby do M. vycestovala na krátkou dobu, tak by to pro partnera žalobkyně nebyl problém; nechtěl, aby žalobkyně dostala správní vyhoštění.

11. K výzvě ze dne 25. 11. 2022, č. j. KRPA–365392–22/ČJ–2022–000022–SV, o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce ve svém vyjádření ze dne 12. 12. 2022 obdobně jako v žalobě odkázala na bezpečnostní situaci v M., nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života v případě uložení správního vyhoštění s ohledem na jejího partnera v ČR, a požadavek na překvalifikování řízení na povinnost opustit území dle ust. § 50a zákona o pobytu cizinců.

12. V prvostupňovém rozhodnutí ze dne 27. 12. 2022 správní orgán I. stupně konstatoval, že bylo prokazatelně zjištěno, že žalobkyně pobývala na území ČR od 11. 5. 2022 do 11. 11. 2022 bez oprávnění k pobytu, žalobkyně na území schengenských států a do ČR přicestovala dne 10. 2. 2022, pobývala zde až do 11. 11. 2022, přitom na území schengenských států mohla pobývat jen do 10. 5. 2022, dobu oprávněného pobytu žalobkyně překročila o 185 dní, byl jednoznačně prokázán důvod pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně dále posuzoval přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobkyně ve smyslu ust. § 119a odst. 2 a ust. § 174a zákona o pobytu cizinců, vyšel z konkrétních tvrzení uvedených ve správním řízení, její vztah s přítelem nerozporoval, nicméně konstatoval, že žalobkyně věděla o tom, že jako držitelka biometrického cestovního pasu M. mohla pobývat v ČR pouze 90 dnů během 180denního období, muselo jí být jasné, že od vstupu dne 10. 2. 2022 musí do 10. 5. 2022 vycestovat, to však neučinila, její neoprávněný pobyt byl zjištěn až vlastní činností policie, jinak by svůj pobyt nadále prodlužovala, tvrzení, že chtěla dne 12. 11. 2022 vycestovat, nemusí být pravdivé. Neshledal důvod pro překvalifikování řízení o povinnosti opustit území dle ust. § 50a zákona o pobytu cizinců, žalobkyně může na určitou dobu odcestovat do M., sama uvedla, že chtěla dne 12. 11. 2022 vycestovat a pobývat tam nejméně do Nového roku 2023, po získání pobytového oprávnění se může vrátit do ČR, partner žalobkyně je m. státní příslušnosti, může ji navštívit v M., samotný vztah žalobkyně k jejímu partnerovi není důvodem pro setrvání žalobkyně na území ČR, žalobkyně má v M. zázemí a většinu vazeb, žila tam celý život, nic jí nebrání ve vycestování, pokud jezdí do ČR za přítelem, mohla v ČR dávno požádat o povolení k pobytu (např. o zaměstnaneckou kartu nebo za účelem sloučení se svým partnerem), správní orgán žádnou žádost o pobyt žalobkyně neevidoval. Správní orgán poměřoval vazby žalobkyně k ČR a veřejný zájem na jejím vyhoštění odpovídající závažnosti protiprávního jednání, shledal, že rozhodnutí o správním vyhoštění není nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života žalobkyně, žalobkyni nic nebrání v jejím vycestování do M., má tam rodinu a zázemí, s přítelem žije ve společné domácnosti pouze krátkou dobu, v případě žalobkyně neshledal takový stupeň integrace do české společnosti, který by byl překážkou pro její vycestování, po vycestování může žalobkyně po uplynutí poloviny sazby vyhoštění požádat o zkrácení doby vyhoštění dle ust. § 122 zákona o pobytu cizinců, o nepřiměřený zásah se nejedná princip proporcionality byl respektován. Dále shledal, že v zemi původu žalobkyni nehrozí žádné nebezpečí či trestní stíhání, mučení nebo nelidské zacházení, vycestování je možné, neboť žalobkyně pochází z bezpečné země původu dle vyhlášky č. 328/2015 Sb., který upravuje seznam zemí, které Česká republika považuje za bezpečné země původu, bezpečné třetí země a evropské bezpečné třetí země (dále jen „vyhláška č. 328/2015 Sb.“), v rámci řízení žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena skutečnému nebezpečí dle ust. § 179 zákona o pobytu cizinců, žalobkyně uvedla, že jí v M. nehrozí žádné nebezpečí, je to pro ni bezpečná země, nemá překážku ve vycestování, sama uvedla, že chtěla dne 12. 11. 2022 do M. vycestovat, žalobkyně není z oblasti P., vyjádření žalobkyně ze dne 12. 12. 2022 považoval ta zcela neopodstatněné a neodůvodněné, pokud má žalobkyně problém s vycestováním s ohledem na bezpečnostní situaci v M., může požádat o azyl v ČR. Při posuzování kritérií dle ust. § 174a zákona o pobytu cizinců tak dle správního orgánu převažují aspekty svědčící v neprospěch žalobkyně, proto uzavřel, že rozhodnutí o správním vyhoštění je k povaze a míře protiprávního jednání žalobkyně zcela přiměřené a v souladu se zákonem. Dobu, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států EU v délce 1 roku, správní orgán stanovil s ohledem na délku a závažnost neoprávněného pobytu žalobkyně na území ČR (od 11. 5. 2022 do 11. 11. 2022), žalobkyně svůj pobyt nijak neřešila, její pobyt byl odhalen až činností Policie ČR, svůj neoprávněný pobyt by dále prodlužovala a nevycestovala by, žalobkyně nemá zdravotní pojištění, neohlásila adresu pobytu v ČR, a byla si vědoma, že na základě biometrického cestovního pasu může v ČR pobývat pouze 90 dnů během 180denního období ode dne vstupu.

13. V podaném odvolání ze dne 9. 1. 2023, žalobkyně argumentovala stejnými námitkami jako v žalobě, nedovolávala se však nepřiměřenosti doby správního vyhoštění v délce 1 roku.

14. V napadeném rozhodnutí ze dne 24. 2. 2023 se žalovaný ztotožnil se závěry správního orgánu I. stupně, že v tomto případě došlo k naplnění podmínek ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců, a to neoprávněným pobytem žalobkyně od 11. 5. 2022 do 11. 11. 2022, doba, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států EU, byla stanovena v zákonném rozmezí, stejně i doba k vycestování, vycestování žalobkyně je možné, protože pochází z bezpečné země původu dle vyhlášky č. 325/2015 Sb., žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena skutečnému nebezpečí ve smyslu ust. § 179 zákona o pobytu cizinců. K odvolacím námitkám uvedl, že společné soužití žalobkyně a jejího partnera trvající několik měsíců neznamená automaticky získání pobytového oprávnění v ČR, toto soužití také nelze hodnotit jako dlouhodobý partnerský vztah, samotná existence vztahu žalobkyně k jejímu partnerovi pobývajícímu na území ČR na základě povolení k trvalému pobytu, ani sdílení společné domácnosti po dobu několika měsíců, neznamená automaticky nemožnost vydání rozhodnutí o správním vyhoštění; neoprávněný pobyt žalobkyně od 11. 5. 2022 do 11. 11. 2022 byl ze strany žalobkyně zcela vědomý, převážnou část společného soužití s partnerem žalobkyně realizovala v době svého neoprávněného pobytu, mělo být v zájmu žalobkyně včas si zajistit platné oprávnění k pobytu, což neučinila, měla si být vědoma toho, že její pobyt na území bez platného oprávnění k pobytu je značně nejistý a může být kdykoliv ukončen, nelze se tak odvolávat na délku a intenzitu vztahu s partnerem, který byl budován převážně v době neoprávněného pobytu žalobkyně, z těchto důvodů vztah žalobkyně a jejího partnera nemůže být důvodem pro zrušení rozhodnutí. Uvedl, že správní orgán I. stupně postupoval v souladu s ust. § 174a zákona o pobytu cizinců, rozhodnutí o správním vyhoštění sice bude zásahem do soukromého a rodinného života žalobkyně, nebude však zásahem nepřiměřeným, odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně shledal v tomto směru dostatečným, s jeho závěry se žalovaný ztotožnil. Konstatoval, že žalobkyně může s partnerem žít i jinde, kde budou mít oba povolen pobyt, jejich vztah není nezbytně vázán na území ČR, oba jsou m. státní příslušnosti, po dobu správního vyhoštění se mohou i nadále stýkat např. ve svém domovském státě, partner může žalobkyni následovat a žít s ní jinde, partnerovi nic nebrání žalobkyni v průběhu jejího správního vyhoštění navštěvovat, po uplynutí doby vyhoštění si může žalobkyně zajistit legální vstup a pobyt na území ČR a opět sdílet společnou domácnost. K překvalifikování řízení dle ust. § 50a zákona o pobytu cizinců žalovaný neshledal důvod, když vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění nedošlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně. K nesouhlasu žalobkyně s možností jejího vycestování žalovaný uvedl, že M. je (vyjma P., odkud žalobkyně nepochází) považováno za bezpečnou zemi původu, postup dle § 120a zákona o pobytu cizinců byl dodržen, bylo na žalobkyni, aby uvedla konkrétní skutečnosti, pro které by bylo nutno v jejím případě přijmout individuální závěr k její osobní situaci, nic takového žalobkyně neuvedla, a to ani přes cílené dotazování správního orgánu, naopak uvedla, že jí není známa žádná překážka ani důvod, proč by nemohla vycestovat, v M. jí nic nehrozí, žije tam celá její rodina, M. je pro ni bezpečná země. Odvolací argumentaci žalovaný označil za nedůvodně zobecňující náhled na bezpečnostní situaci v M., žalobkyně ani v rámci odvolání neuvedla ničeho, co by jakkoli osobně zasahovalo přímo ji; žalobkyně pochází z D., rajón S., kde ozbrojený konflikt neprobíhá, je všeobecně známo, že postiženou oblastí v M. je P., dle žalovaného neexistují žádné objektivní důvody, které by žalobkyni znemožňovaly její vycestování, námitky jsou neopodstatněné. Shledal, že doba 1 roku, po kterou žalobkyni nelze umožnit vstup na území členských států EU, byla stanovena v souladu se zákonem s přihlédnutím ke všem zjištěným skutečnostem, maximální hranice činí 5 let, jde sice o první porušení právních předpisů ze strany žalobkyně a žalobkyně se správním orgánem spolupracovala, nelze však přehlédnout, že žalobkyně vědomě porušila právní předpisy, když pobývala na území ČR bez platného oprávnění k pobytu, po příjezdu na území ČR nesplnila povinnost nahlásit svou adresu pobytu, žalovaný se ztotožnil s odůvodněním délky této doby se správním orgánem I. stupně. Lhůtu k vycestování v délce 30 dnů shledal přiměřenou.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

15. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu žalobkyní uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)), a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

16. Při ústním jednání dne 14. 4. 2023 žalobkyně setrvala na svém stanovisku, napadené rozhodnutí považovala za nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života, konkrétně do partnerského vztahu, dále namítala, že zemi původu nelze považovat za bezpečnou, i s ohledem na probíhající válku na Ukrajině. Žalovaný se z ústního jednání omluvil.

17. Podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá–li cizinec na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

18. Podle ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince.

19. Podle ust. § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států Evropské unie policie vydá cizinci, který není držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně, u něhož nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nebo pokud by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění byl nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.

20. Podle ust. § 120a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění podle § 119 a 120 je povinna si vyžádat závazné stanovisko ministerstva, zda vycestování cizince je možné (§ 179); to neplatí, pochází–li cizinec z bezpečné země původu podle jiného právního předpisu a neuvedl–li skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven skutečnému nebezpečí podle § 179.

21. Podle ust. § 179 zákona o pobytu cizinců vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu tam hrozilo skutečné nebezpečí. (odst. 1) Za skutečné nebezpečí se podle tohoto zákona považuje navrácení v rozporu s článkem 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. (odst. 2)

22. K námitce, že správní orgány porušily § 2 odst. 1, 3 a 4, § 3 a § 50 odst. 2 správního řádu, soud konstatuje, že ji nelze považovat za řádný samostatný žalobní bod ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s. Podle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobkyně napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. „Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti“ (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005–58). Těmto požadavkům obecný odkaz na ustanovení správního řádu, který není nad rámec výše uvedených žalobních bodů podepřen konkrétními skutečnostmi či právní argumentací, nedostojí (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2018, č. j. 10 Azs 65/2017–72). Soud se proto těmito námitkami samostatně nezabýval.

23. Soud neshledal důvodnou námitku, že uložené správní vyhoštění je nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života žalobkyně. Předně k tomu soud konstatuje, že žalobkyně v průběhu správního řízení ani v podané žalobě neuvedla, jakým konkrétním způsobem napadené rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života zasahuje, pouze obecně namítala existenci dlouhodobého partnerského vztahu.

24. Otázkou přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života vyhošťovaného cizince se Nejvyšší správní soud zabýval opakovaně v řadě svých rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 22. 7. 2016, č. j. 5 Azs 39/20015–32 potvrdil, že překážkou správního vyhoštění je pouze zásah nepřiměřený, přičemž tuto přiměřenost je třeba posuzovat dle kritérií vyplývajících rovněž z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. „Tato judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99, body 57–58, a rozsudky ESLP ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70). Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 – 45, www.nssoud.cz). Je tedy v prvé řadě na správních orgánech, aby při svém rozhodování usilovaly o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy stěžovatele a zájmy společnosti. (…) Rozhodnutí o správním vyhoštění cizince představuje vždy zásah do soukromého a rodinného života vyhošťovaného cizince a jeho blízkých. Článek 8 Úmluvy ani judikatura ESLP přitom smluvním stranám neukládají všeobecný závazek respektovat volbu osob, které nejsou jejich státními příslušníky, ohledně země jejich společného pobytu a povinnost umožnit jim přenést si svůj rodinný život na území daného státu (…) Nelze tedy bagatelizovat ani zájmy státu, neboť respektování pravidel zákona o pobytu cizinců je nezbytné pro řádné fungování imigračního systému. Pokud by vybudování rodinného zázemí v průběhu nelegálního pobytu mělo mít bez dalšího vždy za následek nemožnost správního vyhoštění, pozbyla by imigrační legislativa z velké části na své účinnosti.“ (podržení doplněno – pozn. soudu)

25. Správní orgány se možným dopadem přijatého opatření do soukromého a rodinného života žalobkyně zabývaly dostatečně, v této souvislosti adekvátně zvážily veškeré zjištěné okolnosti uvedené výše, podrobně se zabývaly zejména partnerským vztahem žalobkyně, soud k jejich hodnocení nemá žádné výhrady, o nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života ve smyslu ust. § 119a odst. 2 ve spojení s § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců se zde nejedná, hodnocení správních orgánů taktéž splňuje požadavky dle výše uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Změna kvalifikace na řízení o povinnosti opustit území členských států EU dle ust. § 50a zákona o pobytu cizinců tak nebyla na místě.

26. Jak rovněž uvedl žalovaný, žalobkyně si byla od počátku svého pobytu (tj. od 10. 2. 2022) vědoma, že v ČR bude moci na základě biometrického pasu pobývat pouze po dobu 90 dní během 180denního období, zároveň se nijak nepokusila zajistit si v ČR jakékoli pobytové oprávnění, a to dobu 2,5 let, kdy dle její slov trvá její partnerský vztah, svůj partnerský vztah tak po vypršení 90denního oprávněného pobytu rozvíjela v nejistých podmínkách a v době, kdy žádným pobytovým oprávněním nedisponovala, ani si nepodala žádost o pobyt v ČR, žalobkyně přesto na území ČR setrvávala, doba neoprávněného pobytu žalobkyně činila 185 dní, přičemž tato skutečnost byla zjištěna až při pobytové kontrole dne 11. 11. 2022, žalobkyně sama svůj pobyt se správními orgány neřešila. Za takové situace se žalobkyně nemohla spoléhat na to, že z důvodu existence partnerského vztahu na území ČR jí bez dalšího nebude možné vydat rozhodnutí o správním vyhoštění. Žádné výjimečné okolnosti, které by svědčily o nepřiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života ve smyslu výše citované judikatury, žalobkyně neuvedla, k České republice žalobkyně žádné jiné vazby nemá, kromě brigád zde nepracuje, její zázemí se nachází převážně v M., ani přítel žalobkyně v ČR nepracuje, samotná existence partnerského vztahu, kdy partner žalobkyně je rovněž m. státní příslušnosti, ke konstatování nepřiměřenosti nepostačuje.

27. V této souvislosti lze odkázat též na rozsudek ze dne 23. 9. 2021, č. j. 7 Azs 85/2021–35, v němž Nejvyšší správní soud uvádí, že „Jakkoliv totiž správní vyhoštění v obecné rovině vždy představuje jistý zásah do soukromého života cizince, zpravidla se podle judikatury nebude jednat o zásah nepřiměřený v případě, že cizinec svůj soukromý život s partnerkou budoval za situace, kdy pobýval na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu a nadto ve chvíli, kdy již věděl, že jeho pobyt na území České republiky je značně nejistý. Takové okolnosti legitimizují eventuální zásah do soukromého života cizince, jak potvrzují rozsudky ze dne 24. 5. 2017, č. j. 1 Azs 86/2017 – 28 a ze dne 23. 11. 2016, č. j. 2 Azs 231/2016 – 29, resp. k závěru o tom, že je zásah do soukromého a rodinného života cizince za těchto okolností nepřiměřený, lze dospět zcela výjimečně. (…) Neprezentoval přitom žádné důvody, které by bylo možné ve smyslu citované právní věty považovat za natolik mimořádné, aby správní vyhoštění způsobilo nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Takovým důvodem totiž nemůže být prostá existence samotného partnerského vztahu, nehledě na to, jak vážně a intenzivně je oběma partnery prožíván. (…) Podle konstantní judikatury může být takovým zásahem např. zájem nezletilého dítěte (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014 – 35, ze dne 14. 6. 2018, č. j. 7 Azs 168/2018 – 28, či rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nunez proti Norsku). Stěžovatel však žádný obdobný důvod netvrdil.“ (podržení doplněno – pozn. soudu) V rozsudku ze dne 9. 3. 2022, č. j. 6 Azs 113/2021–23, pak za výjimečné okolnosti, které by mohly svědčit pro nepřiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění v případě vědomého budování rodinného života v nejistých podmínkách, Nejvyšší správní soud označil „nezbytnost zvláštní péče (kterou by vyžadoval stěžovatel, či naopak skutečnost, že stěžovatel by byl nucen poskytovat zvláštní péči některému členu rodiny), nebo nepřiměřenou délku zákazu pobytu spolu s nemožností přesídlení celé rodiny, např. v případě, mají–li ostatní členové rodiny jinou státní příslušnost či neznají–li jazyk domovské země vyhošťované osoby“. Žádné podobné výjimečné okolnosti v případě žalobkyně nejsou dány.

28. Jak už bylo uvedeno výše, žalobkyně i její partner jsou státními příslušníky M., svůj partnerský vztah tak mohou v době správního vyhoštění žalobkyně realizovat v zemi svého původu nebo i v jiném státě, případně může partner žalobkyni v jejich domovské zemi navštěvovat, svůj kontakt také mohou realizovat prostřednictvím komunikačních prostředků na dálku. Soud tak ve shodě s žalovaným neshledal nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně.

29. Soud rovněž nepovažuje za důvodnou námitku týkající se nepřiměřenosti doby správního vyhoštění v délce jednoho roku. K hodnocení přiměřenosti délky doby, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup, je třeba konstatovat, že je na uvážení správního orgánu, jak dlouhou dobu, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, pro správní vyhoštění v rámci zákonného rozpětí stanoví. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2016, č. j. 10 Azs 181/2016–41, uvedl, že: „Otázka stanovení doby, po kterou není umožněn cizinci vstup na území, je plně v diskreční pravomoci správního orgánu. Závisí–li rozhodnutí správního orgánu na správním uvážení, soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze to, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil meze správního uvážení, tj. „samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.“ Úkolem soudu tedy není nahradit správní orgán v jeho kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002–46).

30. Soud shledal, že správní orgány při úvaze o délce doby, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států EU, objektivně zohlednily všechny relevantní individuální okolnosti, vyšly z kritérií stanovených v ust. § 174a zákona o pobytu cizinců, posoudily druh a závažnost protiprávního jednání žalobkyně, kterou odvozovaly od délky neoprávněného pobytu na území a dále též od skutečnosti, že neoprávněný pobyt žalobkyně v ČR byl zjištěn vlastní činností Policie ČR, žalobkyně k tomu nijak nepřispěla. Přihlédly též ke skutečnosti, že jde o první porušení právních předpisů, ovšem ze strany žalobkyně vědomé, dále se velmi podrobně zabývaly možným zásahem napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. Soud má za to, že uložení správního vyhoštění a doby, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států EU, v déle jednoho roku je zcela adekvátní, a to i s ohledem na výše konstatované okolnosti soukromého a rodinného života žalobkyně, dané opatření nevybočuje z obvyklé praxe správních orgánů, jedná se o opatření v dolní polovině zákonné sazby. Pro srovnání soud poukazuje např. na rozsudek ze dne 14. 3. 2018, č. j. 1 Azs 416/2017 – 29, kde Nejvyšší správní soud neshledal nepřiměřeným správní vyhoštění cizince v délce jednoho roku za neoprávněný pobyt na území České republiky v řádu několika hodin, na rozsudek ze dne 6. 3. 2019 č. j. 8 Azs 262/2018–40, kdy byla akceptována délka správního vyhoštění jeden rok za neoprávněný pobyt v délce tří týdnů a na usnesení ze dne 20. 12. 2021 č.j. 10 Azs 275/2021–31, kde nebylo shledáno nepřiměřeným správní vyhoštění cizince v délce 18 měsíců za neoprávněný pobyt v délce necelých pěti měsíců, dále též na výše uvedený rozsudek ze dne 23. 9. 2021, č. j. 7 Azs 85/2021–35, v němž Nejvyšší správní soud neshledal nezákonným správní vyhoštění o délce 21 měsíců za neoprávněný pobyt v délce necelých 9 měsíců.

31. Soud nepovažuje za důvodné ani námitky týkající se existence překážek ve vycestování do domovského státu – M., a to z následujících důvodů.

32. Podle ust. § 2 bodu 15 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 328/2015 Sb. je M. stále považována za bezpečnou zemi původu, s výjimkou P. Obec, ze které žalobkyně pochází, se v oblasti P. nenachází. Žalobkyně sama při svém výslechu účastníka řízení do protokolu uvedla, že jí ve vlasti nic nehrozí, není žádná překážka ani důvod, proč by nemohla do M. vycestovat, vycestuje dobrovolně, sama chtěla vycestovat dne 12. 11. 2022 a vrátit se až na Nový rok 2023. Teprve ve svém vyjádření ze dne 12. 12. 2022, které podala prostřednictvím svého právního zástupce, poukázala na vyostřenou situaci v M., která je dle jejího názoru v přímém ohrožení v důsledku přímé vojenské invaze Ruské federace na Ukrajinu, v P. je situace podobná jako na Ukrajině, dá se očekávat zhoršení bezpečnostní situace, v P. došlo k několika incidentům. V odvolání a žalobě pak svá tvrzení rozšířila o katastrofální ekonomickou situaci, množící se případy vražd a nebezpečí pro civilní obyvatelstvo. Tato tvrzení však vzhledem ke své osobě nijak blíže nerozvedla.

33. Soud k této námitce dále uvádí, že správní orgán I. stupně ani žalovaný nebyli v tomto případě povinni vyžádat si závazné stanovisko k vycestování ve smyslu § 120a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť podmínka bezpečné země původu byla v případě žalobkyně naplněna (viz vyhláška č. 328/2015 Sb.). K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2021, č. j. 8 Azs 153/2020–36, podle kterého „[u]stanovení § 120a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zakotvuje břemeno tvrzení pro cizince pocházející z bezpečné země původu ohledně skutečnosti nasvědčující tomu, že by mohl být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“ Žalobkyně ve správním řízení neuvedla žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by mohla být v M. mučena nebo podrobována nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu, naopak jednoznačně tvrdila, že jí v zemi původu nic nehrozí, její pozdější tvrzení ohledně země původu, a to jednak ohledně špatné ekonomické situace a množících se případů vražd, ale i ohledně ohrožení v důsledku konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskou federací, jsou pak zcela obecného rázu a nevyplývá z nich hrozba skutečného nebezpečí pro žalobkyni. Žalobkyní namítaná zhoršená situace v P. včetně zmíněných incidentů se pak týkají pouze oblasti P., na které se status bezpečné země původu ve smyslu vyhlášky č. 328/2015 Sb. nevztahuje, žalobkyně však z oblasti P. nepochází a tedy tyto námitky nemohou být v jejím případě nijak relevantní. Správní orgány nijak nepochybily, pokud si nevyžádaly závazné stanovisko, neshledaly existenci překážek vycestování ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců a dospěly k závěru, že vycestování žalobkyně je možné.

34. Soudu nejsou ani z úřední činnosti známy žádné aktuální skutečnosti týkající se M., které by svědčily o odůvodněnosti tvrzení žalobkyně a mohly zakládat překážky ve vycestování, a tedy by mohly být důvodem pro aplikaci zásady non–refoulement. Z hlediska případných překážek ve vycestování tedy soud konstatuje, že tvrzení žalobkyně nesvědčí o existenci skutečného nebezpečí pro žalobkyni v zemi původu, nejedná se ani o všeobecně známou skutečnost, že by se země původu v současné době týkaly okolnosti, které by mohly představovat skutečné nebezpečí, tedy navrácení v rozporu s článkem 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Lze tak shrnout, že soud nepovažuje námitky žalobkyně týkající se důvodů znemožňujících vycestování za důvodné.

35. Pro úplnost soud uvádí, že partnera žalobkyně nepovažoval za osobu, kterou by měl do řízení přibrat jako osobu zúčastněnou na řízení ve smyslu § 34 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobkyně jej jako osobu zúčastněnou na řízení neoznačila a soud neshledal, že by rozhodnutím o správním vyhoštění žalobkyně mohly být přímo dotčeny práva a povinnosti jejího partnera. Soud při tom vyšel též z rozsudku NSS ze dne 2. 4. 2015, č. j. 10 Azs 15/2015–33, dle kterého: „přítelkyně stěžovatele materiální podmínku nesplňuje, neboť z tvrzení stěžovatele ani z jiných skutečností zjištěných v projednávané věci nevyplývá, že by její práva a povinnosti byla vydáním rozhodnutím o vyhoštění stěžovatele přímo dotčena. Přímým dotčení na právech ve smyslu § 34 odst. 1 s. ř. s. je nutno rozumět objektivní zásah do právní sféry určité osoby, za což nelze považovat zásah do neformalizovaného citového vztahu. Předmětem přezkumu je zde rozhodnutí o vyhoštění stěžovatele, tj. rozhodnutí, které se dotýká výhradně jeho práv a povinností. Městský soud proto nepochybil, pokud s přítelkyní stěžovatele jako s osobou zúčastněnou na řízení nejednal.“ 36. Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

37. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně ve věci neměla úspěch, proto jí náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

Poučení

I. Vymezení věci II. Obsah žaloby III. Vyjádření žalovaného IV. Obsah správního spisu V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze