4 Ad 11/2020– 47

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou ve věci žalobkyně: Bc. B. S., narozená dne X. trvale bytem X. adresa pro doručování: X. proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2020 č.j. MPSV–2020/57161–911, rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2020 č.j. MPSV–2020/57137–911 a rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2020 č.j. MPSV–2020/57135–911 takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2020 č.j. MPSV–2020/57161–911 se zamítá.

II. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2020 č.j. MPSV–2020/57137–911 se zamítá.

III. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2020 č.j. MPSV–2020/57135–911 se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobou podanou včas u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení tří rozhodnutí žalovaného, tedy rozhodnutí ze dne 20. 3. 2020 č.j. MPSV–2020/57161–911 (dále „napadené rozhodnutí I.“), rozhodnutí ze dne 20. 3. 2020 č.j. MPSV–2020/57137–911 (dále „napadené rozhodnutí II.“) a rozhodnutí ze dne 20. 3. 2020 č.j. MPSV–2020/57135–911 (dále „napadené rozhodnutí III.“), jimiž byla podle ustanovení § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuta odvolání žalobkyně a byla potvrzena rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu (dále jen „správní orgán I. stupně“). Napadenému rozhodnutí I. předcházelo rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 24. 10. 2019 č.j. 18388/2019/AAL (dále „prvostupňové rozhodnutí I.“), napadenému rozhodnutí II. předcházelo rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 24. 10. 2019 č.j. 18465/2019/AAL (dále „prvostupňové rozhodnutí II.“) a napadenému rozhodnutí III. předcházelo rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 24. 10. 2019 č.j. 18453/2019/AAL (dále „prvostupňové rozhodnutí III.“), kterými nebyla žalobkyni přiznána dávka mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytného jednorázového výdaje – proplacení ubytování na jednu noc. Ve věci č.j. 18388/2019/AAL se jednalo o částku 400 Kč v X. za noc z 12. 10. na 13. 10. 2019, ve věci č.j. 18465/2019/AAL o částku 295 Kč v X. za noc z 13. 10. na 14. 10. 2019 a ve věci č.j. 18453/2019/AAL o částku 295 Kč v X. za noc z 20. 10. na 21. 10. 2019.

II. Obsah žaloby

2. Žalobkyně v žalobě namítala, že je v dlouhodobé zdravotní, finanční a sociální tísni, má často hlad. Žaloba vznikla z důvodu újmy na jejím zdraví, žalobkyně je v Praze 553 nocí venku na ulici bez stabilního bydlení, je unavena, má vysoký krevní tlak, bolesti kolen a páteře, často jí otékají lýtka, dlouhodobě jí chybí peníze na jídlo, léky, boty, oblečení, hygienu, školné, knihy atd. Komunikace mezi ní a žalovanou je špatná.

3. Na základě výše uvedeného žalobkyně navrhla, aby soud uložil správnímu orgánu I. stupně vyplatit žalobkyni peníze za ubytování a aby soud rozhodl tak, že správní rozhodnutí obou stupňů jsou neplatná.

III. Vyjádření žalovaného

4. Žalovaný se k žalobě vyjádřil, když po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a žalobních námitek vyslovil s žalobou nesouhlas.

5. Ad napadené rozhodnutí I. uvedl, že žalobkyně požádala o mimořádnou okamžitou pomoc z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví. Uvedl, že do září 2019 pobírala dávku pomoci v hmotné nouzi příspěvek na živobytí, která jí však byla od října 2019 odejmuta na její vlastní žádost, v rozhodném období v říjnu 2019 obdržela od třetích osob 1 746 Kč. Bylo posuzováno, zda je žalobkyně osobou v hmotné nouzi z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví ve smyslu § 36 odst. 1 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“). Poukázal na to, že opakující se základní potřeby je třeba řešit opakovanými dávkami v hmotné nouzi, jichž se však žalobkyně dobrovolně vzdala (příspěvek na živobytí), nikoliv pravidelnými žádostmi o mimořádnou okamžitou pomoc, neboť pravidelné hrazení základních životních potřeb není účelem této dávky. Žalobkyni je rovněž opakovaně poskytováno sociální poradentství ohledně možností využití sociálních služeb a bydlení, žalobkyně však odmítá zajištění azylového či jiného bydlení, na něž by jí byl poskytnut doplatek na bydlení. Žalobkyně tudíž není osobou v hmotné nouzi, jíž hrozí vážná újma na zdraví. Mimořádná okamžitá pomoc z důvodu vážné újmy na zdraví je určena pro situace, kdy žadatel nesplňuje nárok na opakované dávky pomoci v hmotné nouzi; žalobkyni přitom zajišťoval základní příjem existenčního minima příspěvek na živobytí, který jí ovšem byl odejmut na její žádost. Měl za to, že pokud žalobkyně odmítla být zajištěna opakovanou dávkou, na niž měla nárok, lze z toho oprávněně usuzovat, že je schopna si základní potřeby obstarat sama. Bylo též posouzeno, zda lze žalobkyni považovat za osobu v hmotné nouzi dle § 2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Tento typ mimořádné okamžité pomoci je určen na úhradu jednorázového nahodilého výdaje vzniklého v důsledku mimořádné události, přičemž náklady na ubytování jsou takto uznatelné, pokud se osoba v důsledku jednorázové, neočekávané události ocitne bez možnosti noclehu. To však není případ žalobkyně, jež žádá o úhradu nákladů na ubytování opakovaně, jelikož je osobou bez přístřeší; nicméně, daný jednorázový výdaj není určen k zajištění opakovaných plateb na ubytování. Přitom žalobkyně byla opakovaně informována o možnostech ubytování a úhrad formou doplatku na bydlení, který v minulosti pobírala. Správní orgán I. stupně nepochybil, žalobkyně není osobou v hmotné nouzi, jíž by hrozila vážná újma na zdraví, mimořádná okamžitá pomoc na úhradu jednorázového výdaje je dávka fakultativní, závislá na správním uvážení. Správní orgán I. stupně jednoznačně vyhodnotil, proč dávku nepřiznal, bylo rozhodnuto v mezích zákona.

6. Ad napadené rozhodnutí II. žalovaný uvedl, že žalobkyně požádala o mimořádnou okamžitou pomoc rovněž z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví. Okolnosti vzaté v úvahu při rozhodování o této dávce jsou shodné jako u předchozí žádosti, tedy byla zohledněna též skutečnost, že žalobkyně žádala o odejmutí příspěvku na živobytí. Dávka mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví má kompenzovat příjem chybějící do výše existenčního minima, za stejným účelem byla žalobkyni přiznána dávka příspěvek na živobytí, které se ale následně vzdala, a proto bylo možno důvodně předpokládat, že si je schopna zajistit základní potřeby z jiných zdrojů. Žalobkyně nesplňovala podmínky nároku na dávku mimořádné okamžité pomoci dle § 36 odst. 1 písm. a) ani b) zákona o pomoci v hmotné nouzi (z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví, ani na nezbytný jednorázový výdaj). Správní orgán I. stupně jednoznačně odůvodnil, proč mimořádnou okamžitou pomoc žalobkyni nepřiznal, o dávce rozhodl v mezích zákona.

7. Ad napadené rozhodnutí III. uvedl, že žalobkyně požádala o mimořádnou okamžitou pomoc rovněž z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví. Žalobkyni byl v rozhodném období v říjnu 2019 započten příjem ve výši 1746 Kč. Byla vzata v úvahu skutečnost, že žalobkyně žádala o odejmutí příspěvku na živobytí, a proto bylo možno důvodně předpokládat, že si je schopna zajistit základní potřeby sama a nehrozí jí vážná újma na zdraví z důvodu nedostatku finančních prostředků. Jelikož žalobkyně žádá o úhradu noclehu opakovaně, nejedná se o nezbytný jednorázový výdaj, žalobkyně přitom odmítá pomoc se zajištěním ubytování a možnost pobírání opakovaných dávek v hmotné nouzi. V případě žalobkyně žalovaný nenalezl důvod, aby jí poskytoval finanční prostředky formou mimořádné okamžité pomoci na zajištění jednorázových noclehů, jež jsou však jejím opakovaným výdajem několikrát za měsíc a které uplatňuje již několik let. O žádosti žalobkyně bylo rozhodnuto v mezích zákona.

8. Žalovaný navrhoval žalobu zamítnout.

IV. Obsah správního spisu

9. Ze správního spisu bylo zjištěno, že dne 21. 10. 2019 žalobkyně v rámci tří svých žádostí požádala o mimořádnou okamžitou pomoc z důvodu hrozící újmy na zdraví, a to na úhradu tří noclehů. Konkrétně se jednalo o úhradu výdajů za nocleh v X. z 13. 10. na 14. 10. 2019 v částce 295 Kč, za nocleh v X. z 20. 10. na 21. 10. 2019 v částce 295 Kč a o úhradu výdaje za nocleh v X. z 12. 10. na 13. 10. 2019 v částce 400 Kč. V říjnu 2019 měla žalobkyně příjem 1746 Kč. Všechny tři noclehy zaplatila, nárokuje si jejich proplacení prostřednictvím dávky.

10. Prvostupňovými rozhodnutími nebyla žalobkyni dávka mimořádné okamžité pomoci přiznána. Prvostupňová rozhodnutí I., II. i III. odůvodnil správní orgán I. stupně obdobně. Uvedl, že žalobkyně požádala o poskytnutí mimořádné okamžité pomoci z titulu hrozící újmy na zdraví, nárokovala si proplacení vždy jedné noci v ubytovacím zařízení, doložila příjmy v měsíci říjnu (1 746 Kč) a přiložila potvrzení částek na ubytování, od 1. 2. 2018 je žalobkyně osobou bez přístřeší, v evidenci uchazečů o zaměstnání byla od 20. 11. 2017 do 9. 6. 2019, v měsíci říjnu 2019 si nechala na vlastní žádost odejmout příspěvek na živobytí. Žádost shledal neopodstatněnou, neboť nárok na mimořádnou okamžitou pomoc má osoba, která byla uznána za osobu v hmotné nouzi, protože nesplňuje podmínky pro situaci hmotné nouze umožňující poskytnout příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení. Pro zajištění základních životních potřeb měla žalobkyně primárně využít příspěvek na živobytí, jehož příjemkyní byla až do září 2019. Byla rovněž zohledněna skutečnost, že žalobkyně doložila již uhrazené ubytování, v její současné situaci tudíž není zřejmá hrozící újma na zdraví. S žalobkyní byla opakovaně projednávána nabídka nejrůznějších sociálních služeb (charitativní šatník, potravinová pomoc atd.), bylo jí též opakovaně nabízeno azylové ubytování, jež by mohlo být za splnění podmínek hrazeno z doplatku na bydlení, žalobkyně však o tuto sociální službu nemá zájem a dlouhodobě ji odmítá.

11. Žalobkyně podala proti prvostupňovým rozhodnutím odvolání, která byla napadenými rozhodnutími žalovaného zamítnuta. Napadená rozhodnutí I., II. i III. odůvodnil žalovaný obdobně. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení uvedl, že v prvostupňových rozhodnutích neshledal pochybení, jež by odůvodňovalo jejich změnu nebo zrušení. Z charakteru dávky mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví a z její maximální možné výše (dorovnání do výše existenčního minima) je zřejmé, že musí jít o zcela mimořádnou sociální situaci, především však žadatel nesmí být uznán za osobu v hmotné nouzi dle ustanovení § 2 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi a jeho příjem současně musí být nižší než částka existenčního minima. Žalobkyni byl od října 2019 odejmut příspěvek na živobytí, neboť o jeho odejmutí sama požádala, v rozhodném období v měsíci říjnu 2019 měla příjem ve výši 1 746 Kč, v minulosti opakovaně pobírala příspěvek na živobytí a opakovaně byla poučována, že k zajištění základních životních podmínek a dalších základních osobních potřeb je určena právě tato dávka. Vzhledem k žádosti žalobkyně o odejmutí příspěvku na živobytí od října 2019 lze předpokládat, že si měla možnost zajistit základní životní podmínky jiným způsobem a nehrozí jí vážná újma na zdraví z důvodu nedostatku finančních prostředků ve smyslu § 2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Žalobkyně nesplňuje podmínky nároku na mimořádnou okamžitou pomoc dle § 36 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi ve spojení s § 2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Učebnice a školné, jejichž proplacení si žalobkyně nárokuje, nejsou základními životními potřebami či předměty ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi a mimořádnou okamžitou pomoc na úhradu nákladů spojených se vzděláním lze dle § 2 odst. 5 písm. c) téhož zákona poskytnout jen v případě nezaopatřeného dítěte. Nenastal ani důvod k poskytnutí mimořádné okamžité pomoci na úhradu noclehu či ubytování dle § 2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Žalobkyně často měnila ubytování, střídavě byla osobou bez přístřeší a od 1. 2. 2018 nemá přístřeší soustavně. Úhrada nákladů za ubytování na jednu noc není v případě žalobkyně odůvodněný a nezbytný jednorázový výdaj, žalobkyně by si měla najít vhodné místo k bydlení a dlouhodobě si jej udržet, na úhradu nákladů spojených s bydlením je primárně určena dávka doplatek na bydlení, což jí musí být známo, neboť doplatek na bydlení opakovaně pobírala, naposledy v lednu 2018. Žalobkyně byla též opakovaně informována o podmínkách poskytnutí doplatku na bydlení i v případě ubytování v ubytovacím zařízení a o nemožnosti žádat opakované či soustavné hrazení jednorázových noclehů v různých hostelech či ubytovnách v rámci mimořádné okamžité pomoci.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

12. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu podle ustanovení § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“). Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

13. Soud ve věci rozhodl bez jednání, protože s tímto postupem vyslovili souhlas účastníci ve smyslu ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s.

14. Všechna tři napadená rozhodnutí a jim předcházející správní řízení jsou z hlediska skutkového i právního v podstatě shodná, proto se soud s danou žalobou vypořádal komplexně, jeho závěry se vztahují ke všem třem napadeným rozhodnutím.

15. Podle ustanovení § 36 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi nárok na mimořádnou okamžitou pomoc má osoba uvedená v § 2 odst. 3.

16. Podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi osoba se nachází v hmotné nouzi, není–li dále stanoveno jinak, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob po odečtení přiměřených nákladů na bydlení (§ 9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí (§ 24).

17. Podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi osoba se považuje za osobu v hmotné nouzi též, jestliže nesplňuje podmínky uvedené v odstavci 2, avšak s přihlédnutím k jejím příjmům, celkovým sociálním a majetkovým poměrům jí hrozí vážná újma na zdraví.

18. Zákon o pomoci v hmotné nouzi upravuje dva typy dávek k zajištění základních životních podmínek fyzických osob, a to dávky měsíčně se opakující (příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení) a dávky jednorázové označované souhrnně jako dávka mimořádné okamžité pomoci. Příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení jsou základními prostředky k zajištění osob nacházejících se v hmotné nouzi. K zajištění základních životních potřeb, nestačí–li k tomu dávky výše uvedené, lze přiznat v případě mimořádných okolností ještě další, jednorázovou dávku mimořádné okamžité pomoci. Tato dávka má hradit výdaje „jednorázové a v podstatě nahodilé“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013, č.j. 3 Ads 87/2012–39, ze dne 23. 11. 2011, č.j. 3 Ads 113/2011–46, ze dne 18. 9. 2013, č.j. 6 Ads 39/2013–29, ze dne 20. 11. 2013, č.j. 3 Ads 7/2013–31, či ze dne 17. 4. 2014, č.j. 4 Ads 27/2014–28).

19. Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně je osobou v hmotné nouzi ve smyslu ust. § 2 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť její příjem nedosáhl částky živobytí. Žalobkyně až do září 2019 pobírala příspěvek na živobytí, od října 2019 jí byla dávka odejmuta na její vlastní žádost, v říjnu 2019 pak měla příjem toliko ve výši 1 746 Kč. Přitom částka živobytí dle § 24 zákona o pomoci v hmotné nouzi dosahuje minimálně výše existenčního minima, které dle § 5 odst. 1 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění účinném do 31. 3. 2020, činilo 2 200 Kč.

20. Žalobkyně požádala o mimořádnou okamžitou pomoc z důvodu hrozící újmy na zdraví dle § 2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Toto ustanovení se ale aplikuje až subsidiárně, pokud žadatel nesplňuje podmínky hmotné nouze dle § 2 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. To však není případ žalobkyně, která podmínky uvedeného ustanovení (tj. § 2 odst. 2 písm. a) splňuje, a proto se v jejím případě ust. § 2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi neuplatní. Už proto nemůže mít nárok na mimořádnou okamžitou pomoc dle ust. § 36 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi.

21. Právní názor o vyloučení aplikace ust. § 2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi při splnění podmínek dle ust. § 2 odst. 2 téhož zákona ostatně zaujal i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 5. 2019 č.j. 6 Ads 340/2018 – 52: „Je tedy zřejmé, že nejen správní orgán I. stupně, ale i žalovaný správně vycházel z toho, že řízení ve věci příspěvku na živobytí bylo ukončeno a bylo na místě, aby stěžovatel přednostně podal novou žádost o tuto dávku. Pokud tak stěžovatel přes řádné poučení neučinil, nebylo možno jeho žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc vyhovět – a to s ohledem na shora vysvětlený princip subsidiarity jednotlivých dávek v hmotné nouzi, z něhož vychází nejen zmíněná judikatura, ale též odborná literatura; srov. Pavelková, M., Grunerová, I., Beck, P. Zákon o pomoci v hmotné nouzi. Komentář, zařazený do knihovny ASPI (k § 2), podle kterého dávka mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví může být přiznána pouze v případech, kdy osoba v měsíci, kdy o tuto dávku písemně požádala, nesplňuje podmínky nároku pro uznání stavu hmotné nouze pro opakující se dávky.“ 22. Z toho je zřejmé, že žalobkyně podmínky pro přiznání nároku dle § 2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi nesplňuje a žalovaný v tomto směru nijak nepochybil.

23. Přestože žalobkyně požádala o mimořádnou okamžitou pomoc z důvodu hrozící vážné újmy na zdraví (§ 36 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi), žalovaný též posoudil, zda by na dávku nemohla mít nárok dle ust. § 36 odst. 1 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi, v tomto ohledu zkoumal, zda žalobkyně nemůže být osobou v hmotné nouzi dle ust. § 2 odst. 5 písm. a) a c) zákona o pomoci v hmotné nouzi.

24. Podle ustanovení § 36 odst. 1 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi nárok na mimořádnou okamžitou pomoc má osoba uvedená v § 2 odst. 4 a 5, pokud je považována za osobu v hmotné nouzi.

25. Podle ust. § 2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi za osobu v hmotné nouzi může orgán pomoci v hmotné nouzi považovat též osobu, která nemá vzhledem k příjmům a celkovým sociálním a majetkovým poměrům dostatečné prostředky k úhradě nezbytného jednorázového výdaje, spojeného zejména se zaplacením správního poplatku při prokázané ztrátě osobních dokladů, při vydání duplikátu rodného listu nebo dokladů potřebných k přijetí do zaměstnání, s úhradou jízdného v případě ztráty peněžních prostředků, a v případě nezbytné potřeby s úhradou noclehu.

26. Podle ust. § 2 odst. 5 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi za osobu v hmotné nouzi může orgán pomoci v hmotné nouzi považovat též osobu, která nemá vzhledem k příjmům a celkovým sociálním a majetkovým poměrům dostatečné prostředky na úhradu odůvodněných nákladů souvisejících se vzděláním nebo zájmovou činností nezaopatřeného dítěte a na zajištění nezbytných činností souvisejících se sociálně–právní ochranou dětí 27. Mimořádná okamžitá pomoc ve smyslu ust. § 36 odst. 1 písm. b) s odkazem na § 2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi je jednorázovou dávkou pro osoby, které se nacházejí ve výjimečné situaci vyžadující bezprostřední pomoc. Musí se jednat o osobu, která nemá dostatečné finanční prostředky ani majetek, aby mohla nepříznivou situaci řešit vlastními silami. Zároveň je tato dávka koncipována jako subsidiární a její poskytnutí tak přichází v úvahu jen tehdy, pokud prostředky k úhradě nezbytných nákladů nelze získat jinak. Jde o dávku fakultativní, jejíž poskytnutí je závislé na správním uvážení orgánu pomoci v hmotné nouzi, nárok na tuto dávku vzniká až samotným rozhodnutím o jejím přiznání. Nejedná se o dávku, která by byla určena k úhradě nákladů na bydlení, k tomu jsou primárně určeny jiné dávky, a to příspěvek na bydlení a doplatek na bydlení. V rozsudku ze dne 22. 4. 2021, č.j. 9 Ads 250/2020 – 40, pak Nejvyšší správní soud konstatoval: „Tato dávka je však fakultativní a její přiznání je ponecháno na správním uvážení příslušného správního orgánu. Nárok na ni vzniká až rozhodnutím o jejím přiznání. Účelem této dávky je hradit výdaje „jednorázové a v podstatě nahodilé“ (srov. např. rozsudky NSS ze dne 15. 5. 2013, č. j. 3 Ads 87/2012 – 39, ze dne 23. 11. 2011, č. j. 3 Ads 113/2011 – 46, č. 2582/2012 Sb. NSS, ze dne 18. 9. 2013, č. j. 6 Ads 39/2013 – 29, ze dne 20. 11. 2013, č. j. 3 Ads 7/2013 – 31, či ze dne 17. 4. 2014, č. j. 4 Ads 27/2014 – 28).“ 28. Z judikatury Nejvyššího správního soudu je rovněž zřejmé, že správní orgán nejprve posoudí charakter požadované mimořádné okamžité pomoci, tedy to, zda se vůbec jedná o úhradu nezbytného jednorázového výdaje. Až poté případně přistoupí k posouzení příjmů, majetkové a sociální situace žadatele (blíže vizte rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2011, č. j. 3 Ads 126/2010 – 70).

29. Přestože v ojedinělých a náhlých případech lze dávkou mimořádné okamžité pomoci nahradit náklady i za nocleh, žalobkyní požadované výdaje za tři noci v průběhu několika dní pod ust. § 2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi podřadit nelze, neboť nejsou spojeny s náhle vzniklou jednorázovou situací. U žalobkyně nejsou splněny podmínky nepředvídatelnosti a jednorázové potřeby, neboť je ode dne 1. 2. 2018 setrvale osobou bez přístřeší. Správní orgány tuto situaci s žalobkyní opakovaně řešily, byly jí nabízeny různé sociální služby a azylové ubytování, žalobkyně však tyto možnosti dlouhodobě odmítala. Žalobkyně splňovala podmínky pro příspěvek na živobytí, jehož příjemkyní byla do září 2019, avšak této dávky se dobrovolně vzdala. V minulosti (naposledy v lednu 2018) pobírala též doplatek na bydlení, který je primárně určen na úhradu nákladů spojených s bydlením, o podmínkách poskytnutí doplatku na bydlení byla žalobkyně rovněž správními orgány informována.

30. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 5. 2013, č.j. 3 Ads 87/2012–39: „Příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení jsou základními prostředky k zajištění osob nacházejících se v hmotné nouzi a jedná se o dávky obligatorní, tedy takové, na něž vzniká nárok splněním podmínek stanovených zákonem. K výplatě se však přiznávají od prvního dne měsíce, v němž bylo zahájeno řízení o dávku. K zajištění základních životních potřeb, nestačí–li k tomu dávky výše uvedené, lze pak z důvodů stanovených zákonem přiznat v případě mimořádných okolností ještě další, jednorázovou dávku.“ A dále: „Z žádosti o dávku uložené ve správním spisu je zřejmé, že stěžovatelka o ni požádala z důvodu potřeby zajistit stravování, oblečení a náklady na užívání bytu. Jedná se tedy vesměs o potřeby, které by měly být v případě hmotné nouze žadatele zajišťovány prostřednictvím dávek opakovaných.“ 31. Obdobně je tomu v případě žalobkyně, která má podle zákona o pomoci v hmotné nouzi možnost svou dlouhodobě nepříznivou situaci spojenou s bydlením řešit pomocí opakovaných dávek primárně k tomu určených tj. příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení. Žalovaný uvedl správně, že nelze postupovat cestou hrazení opakovaných jednorázových noclehů žalobkyni v rámci mimořádné okamžité pomoci. Žalovaný tak z hlediska § 2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi meze správního uvážení nepřekročil, své rozhodnutí též dostatečně odůvodnil.

32. Žalobkyně vyjádřila v žalobě i potřebu finančních prostředků na školné a knihy. Ustanovení § 2 odst. 5 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi však na její případ vztáhnout nelze, jelikož žalobkyně není nezaopatřeným dítětem, ani si nenárokuje dávku v souvislosti se vzděláváním dětí.

33. Lze shrnout, že správní orgány se dostatečně vypořádaly se zjištěným skutkovým stavem, z jejich rozhodnutí je zřejmé, o jaká kritéria své úvahy opřely, přičemž tato kritéria vycházejí z příslušné právní úpravy a judikatury, nejedná se o rozhodnutí svévolná. Správní orgány se vyhovujícím způsobem vypořádaly zejména s neposkytnutím dávky mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví, žalovaný nadto dostatečně posoudil, proč žalobkyni nelze přiznat ani dávku mimořádné okamžité pomoci dle ust. § 2 odst. 5 písm. a) a c) zákona o pomoci v hmotné nouzi.

34. Ze správního spisu nevyplývá, že by byla jakkoliv špatná komunikace mezi žalobkyní a žalovaným, tím méně v míře, jež by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Z žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc bylo zjevné, že žalobkyně ví, o jakou dávku žádá a proč, v řízení se dobře orientovala, doložila veškeré příjmy i své celkové poměry, doložila zaplacení částek za nocleh a proti všem třem prvostupňovým rozhodnutím se řádně a včas odvolala. Následně podala řádně a včas i žalobu proti napadeným rozhodnutím, která je projednávána v tomto řízení. Jak navíc vyplývá z prvostupňových i napadených rozhodnutí, žalobkyni bylo opakovaně poskytováno důkladné sociální poradenství, což žalobkyně v žalobě nikterak nezpochybňovala.

35. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. Dále soud uvádí, že soudní přezkum ve správním soudnictví je založen na kasačním principu, a proto ani v případě důvodnosti žaloby by soud nemohl rozhodnout přímo o vyplacení peněžní částky žalobkyni (viz ust. § 78 a § 76 s.ř.s.) Z tohoto důvodu soud o tomto návrhu žalobkyně ve výroku rozsudku nerozhodoval.

36. Soud rovněž nepřehlédl, že dle sdělení uvedeného v žalobě žalobkyně nemůže zaplatit soudní poplatek. Nicméně, vzhledem k tomu, že žalobkyně nepožádala o osvobození od soudních poplatků a vzhledem k tomu, že dané řízení je od poplatkové povinnosti osvobozeno, se již soud tímto sdělením žalobkyně dále nezabýval.

37. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, proto jí náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému nenáleží podle zákona.

Poučení

I. Vymezení věci II. Obsah žaloby III. Vyjádření žalovaného IV. Obsah správního spisu V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze