4 Az 1/2022– 85

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou ve věci žalobce: X. X., narozený dne X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 12. 2021 č.j. OAM–853/ZA–ZA11–ZA21–2021 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 12. 2021 č.j. OAM–853/ZA–ZA11–ZA21–2021 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž rozhodl o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podané dne 11. X. 2021 tak, že žádost je nepřípustná podle ust. § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a řízení o udělení mezinárodní ochrany se podle ust. § 25 písm. i) zákona o azylu zastavuje.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce namítal, že žalovaný nezjistil skutečný stav věci a věc nesprávně vyhodnotil po právní stránce. Vytýkal žalovanému, že postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. aktuálně s rozsudkem sp. zn. 2 Azs 215/2021) a Městského soudu v Praze, dle které je žalovaný povinen řádně odůvodnit závěr, že v zemi původu žalobce nedošlo od doby rozhodování o předchozí žádosti o mezinárodní ochranu k zásadní změně politické a bezpečnostní situace, která by byla relevantní ve vztahu k posouzení opakované žádosti o mezinárodní ochranu. V předchozím řízení žalovaný konstatoval, že jediným důvodem odchodu ze země původu bylo studium žalobce v České republice a neochota účastnit se kvůli studiu základní vojenské služby ve vlasti, žalobce však v novém řízení uvedl zcela jiné důvody, situace v zemi původu se v průběhu řízení změnila, což bylo i důvodem pro zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, při jednání soudu žalovaný několikrát zdůrazňoval, že žalobce uvádí nové skutečnosti, které mohou být posouzeny jedině v nové žádosti. Žalovaný vycházel pouze z obecné informace, že mezi zeměmi bylo v listopadu 2020 uzavřeno příměří, nicméně z dalších zpráv vyplývá, že i po uzavření příměří dochází k ostrým bojům, situace v Náhorním Karabachu je složitá, je sledována i Radou bezpečnosti OSN, linie dotyku je neprůchodná, dochází tam k přestřelkám i k jiným vojenským aktivitám obou stran. Dle stránek Ministerstva zahraničních věcí ČR na linii dotyku nejsou rozmístěny mezinárodní mírové síly (jak vyplývá z některých zpráv o zemi původu), ale vojenské jednotky obou stran. Žalobce uvedl, že i nadále existují důvodné obavy z nuceného nasazení do této oblasti, neboť na linii dotyku i nadále pokračují boje. Měl za to, že vyhodnocení zpráv o zemi původu je v přímém rozporu se zprávami předloženými žalobcem v řízení o druhé žádosti, i se zprávami zveřejněnými na webových stránkách Ministerstva zahraničních věcí. Na základě toho žalobce navrhl napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení.

3. V podání, ve kterém podal opakovanou žádost o přiznání odkladného účinku žalobě, žalobce k věci samé doplnil, že netvrdil jen obecný nesouhlas s napadeným rozhodnutím, naopak vyslovil konkrétní stěžejní námitku, tedy, že v azylovém řízení sdělil zcela jinou, novou skutečnost oproti řízení o první žádosti, první žádost odůvodnil obavami spojenými s vyhýbáním se branné povinnosti, druhou (opakovanou) žádost pak obavou z nasazení na linii střetu v Národním Karabachu z důvodu velmi složité situace a válečného konfliktu v zemi původu, jde o novou skutečnost, jak uvedl sám žalovaný.

III. Vyjádření žalovaného

4. Žalovaný uvedl, že opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany byla odůvodněna stejně jako žádost první, tímto důvodem má být neochota nastoupit vojenskou službu a strach z nasazení do ostrých bojů z důvodu konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Poukázal na to, že strach žalobce z nasazení do bojů není opodstatněný, což žalovaný vysvětlil v napadeném rozhodnutí, dle zprávy OAMP ze dne 2. 9. 2021 se situace v oblasti konfliktu uklidnila, a to především po uzavření příměří v listopadu 2020. Žalobce pochází z J., poměry v Náhorním Karabachu jej ohrozit nemohou, uvedený konflikt již zkoumal Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 21. 6. 2021 č.j. 1 Az 22/2020 – 137 (zejm. bod 36), který na základě podkladů mj. konstatoval ukončení konfliktu a shledal, že žalobci nehrozí tvrzené nasazení do frontové linie; rozsudek městského soudu byl následně aprobován i Nejvyšším správním soudem (rozsudek ze dne 27. 9. 2021, 10 Azs 331/2021–24). Dle sdělení samotného žalobce vyhlásil arménský ombudsman amnestii, která trvala do 31. 12. 2021 a zajišťovala beztrestnost osobám, které nesloužily v armádě, amnestie se tedy týkala i žalobce, který ji vědomě a dobrovolně nevyužil. Z toho plyne, že žalobce mohl jediný důvod, pro který opakovaně žádá o udělení mezinárodní ochrany, vyřešit, úmyslně však tak neučinil, místo toho podal opakovanou žádost opřenou o totožné důvody jako žádost první. Byl přesvědčen, že rozhodnutí o nepřípustnosti podané žádosti a zastavení řízení je plně v souladu se zákonem, navrhl žalobu zamítnout.

IV. Obsah správního spisu

5. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 11. X. 2021 podal žalobce opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ke které dne 15. X. 2021 poskytl údaje, konkrétně uvedl, že je a. národnosti, nemá náboženské přesvědčení, nemá ani politické přesvědčení, nikdy nebyl členem žádné politické strany ani skupiny, nikdy se politicky neangažoval, je svobodný a bezdětný, ve vlasti bydlel v J., na arménské ambasádě v České republice oznámil, že žije zde, z Arménie naposledy vycestoval dne 29. 11. 2016 na české studentské vízum, je zcela zdravý, nemá žádná omezení ani zvláštní potřeby. K vlastním důvodům žádosti sdělil, že se obává povolání do armády a poslání na hranice s Ázerbájdžánem, mladí vojáci jsou tam posíláni, válečný konflikt v Náhorním Karabachu ještě neskončil, mladí vojáci jsou bráni jako rukojmí, včera ombudsman ohlásil zranění šesti vojáků, jsou v nemocnici ve vážném stavu, navíc žalobci hrozí až osm let vězení, protože se nedostavil k odvodu a mobilizaci; to je vše. Na dotaz, zda uvedené skutečnosti tvrdil již v rámci řízení o předchozí žádosti, odpověděl, že ano, uváděl neklidnou situaci a obavy z armády, další rok začala válka a teď je to ještě horší.

6. Součástí spisu je též poskytnutí údajů k předchozí žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podané dne 28. X. 2019, kterou odůvodnil tím, že mu Arménie nechce prodloužit cestovní doklad, proto mu neprodlouží povolení k pobytu v České republice, žije zde tři roky a má tu zázemí. Během pohovoru dne 31. X. 2019 žalobce uvedl, že Arménii opustil roku 2016 kvůli studiu, státní orgány země původu mu nechtějí prodloužit cestovní doklad kvůli povinnosti sloužit na vojně, s ohledem na neoficiální válku s Ázerbájdžánem a muslimy je vojenská služba povinná a vojáky posílají do konfliktní oblasti, řekli mu, že nejprve musí splnit vojenskou povinnost, teprve poté může studovat, odklad kvůli studiu není možný, na ambasádě obdržel oznámení, že se musí vrátit do vlasti, jinak po něm budou pátrat a asi mu hrozí soudní řízení. Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 4. 2020 č.j. OAM–954/ZA–ZA11–ZA13–2019 žalobci nebyla mezinárodní ochrana udělena. Žalovaný se zde zabýval snahou žalobce studovat v České republice a dále podrobně též neochotou žalobce nastoupit ve vlasti vojenskou službu, kterou za azylově relevantní důvod nepovažoval, zkoumal bezpečnostní situaci v zemi původu včetně ozbrojených střetů v oblasti Náhorního Karabachu, avšak vyhodnotil, že taková situace se žalobce nijak nedotkne, neboť pochází z J., v němž žádné napětí není. Dané skutečnosti tak nepovažoval za důvodné z hlediska udělení mezinárodní ochrany.

7. Žalovaný mezi podklady pro rozhodnutí zařadil Informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR (dále též „MZV ČR“) ze dne 10. 9. 2020 – Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, Návrat do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí, Informaci OAMP – Náhorní Karabach: přehled situace, Základní informace, Historie konfliktu, Současný konflikt (27. září – 9. listopadu 2020) ze dne 24. 11. 2020 a Informaci OAMP – Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 2. 9. 2021.

8. Žalobce se dne 19. 10. 2021 seznámil s podklady rozhodnutí, vyjádřit se k nim nechtěl, dále uvedl, že roku 2019 musel na arménské ambasádě podepsat dokument ohledně povinnosti dostavit se k odvodu a jít na základní vojenskou službu (který doložil), ombudsman nyní vyhlásil amnestii pro ty, kteří nesloužili v armádě, amnestie trvá do 31. 12. 2021, ti, co nesloužili, nebudou potrestáni, amnestie nechce využít, protože tu již dlouho žije, pokud by se vrátil, musel by zaplatit pokutu, po uvedeném datu budou tresty znovu platit, vrátí–li se, půjde do Náhorního Karabachu, mnohým kamarádům se to stalo, pořád trvá konflikt s Ázerbájdžánem, trest vězení dostane za vyhýbání se vojenské službě.

9. V napadeném rozhodnutí ze dne 13. 12. 2021 žalovaný shrnul tvrzení žalobce poskytnutá v průběhu řízení, uvedl, ze kterých podkladů vycházel, mimo jiné se jednalo o výše uvedené informace, které shromáždil ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Arménii Konstatoval, že se jedná o druhou žádost, shrnul průběh předchozího správního řízení a soudního přezkumu, ve kterém rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany nakonec obstálo. Po porovnání důvodů současné žádosti s tvrzeními žalobce v předchozím řízení shledal, že žalobce v současném řízení uváděl skutečnosti, které již byly posouzeny v rámci řízení o předchozí žádosti, nyní tvrdil naprosto stejné důvody, tj. snahu vyhnout se nástupu na základní vojenskou službu, žalobce ostatně sám výslovně sdělil, že své obavy z nástupu do armády uváděl i v předchozím řízení o udělení mezinárodní ochrany. Zabýval se též aktuální bezpečnostní situací v zemi v souvislosti s konfliktem v Náhorním Karabachu, zjistil, že v enklávě sice došlo k válečnému konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem, boje v období od 27. 9. do 9. 11. 2020 byly nejrozsáhlejší v dané oblasti za více než 25 let, samotné území Arménie republiky však tímto konfliktem zasaženo nebylo, dne 9. 11. bylo s účinností od 10. 11. 2020 podepsáno příměří (dohoda o ukončení bojů), po tomto příměří se situace uklidnila, na základě dohody byl do oblasti byl vyslán ruský vojenský kontingent dohlížející na klid zbraní s mandátem na pět let. Na základě toho vyhodnotil, že situace okolo sporného území se žalobce nijak nedotkne, sám navíc pochází z J., kde takovéto napětí nebylo a není. Uzavřel, že žalobci v případě návratu do vlasti nemůže hrozit vážná újma ve smyslu ust. 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Konstatoval, že žalobce mohl svou situaci ohledně nástupu na základní vojenskou službu vyřešit využitím amnestie vyhlášené ombudsmanem, rozhodl se této možnosti nevyužít, ač mu v tom nic relevantního nebránilo. Zjistil, že neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu navrátivším se do Arménie nehrozí nebezpečí, navrátilci rovněž mohou využít socioekonomické podpory a integračních programů. Žalovaný dospěl k závěru, že z tvrzení žalobce nevyplynulo nic, co by odůvodnilo nové meritorní posouzení žádosti, nebyly uvedeny skutečnosti svědčící o důvodech dle § 12 ani § 14a zákona o azylu, v Arménii nedošlo od doby posuzování předchozí žádosti žalobce k žádné zásadní změně, která by mohla mít vliv na posouzení žádosti o mezinárodní ochranu; v enklávě Náhorní Karabach sice došlo k válečnému konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem, avšak samotné území Arménské republiky nebylo konfliktem zasaženo. Uzavřel, že neshledal důvody pro opakované meritorní posuzování žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany ve vztahu k jím uváděným důvodům, neboť nebyla uvedena žádná nová skutečnost ve smyslu zákona o azylu, která by odůvodňovala opětovné vedení správního řízení a hodnocení důvodů odchodu žalobce z vlasti a obav z návratu. Shledal, že žádost je podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu nepřípustná, proto podle § 25 písm. i) téhož zákona řízení zastavil, aniž by posuzoval, zda žalobce splňuje podmínky pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany (§ 10a odst. 2 zákona o azylu).

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

10. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů ve smyslu ust. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k účinnosti článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

11. K projednání dané věci soud nařídil ústní jednání, které se konalo dne 3. 2. 2023. Při jednání žalobce setrval na svém stanovisku, poukazoval na čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a zásadu non–refoulement, napadené rozhodnutí se dle jeho názoru řádně nezbývá situací v zemi původu, sice ji určitým způsobem reflektuje, ale posuzuje pouze úzký časový úsek, již se nezabývá tím, že v zemi je stále silné napětí ohledně situace v Náhorním Karabachu, Rusko se postavilo na stranu Ázerbajdžánu, nelze souhlasit s tím, že by se situace uklidnila, předložil důkazy (články z médií), které se mají týkat právě napětí kolem Náhorního Karabachu, které nepolevuje. Žalovaný setrval na svém stanovisku, k důkazu navrhl Informaci OAMP ze dne 11. 7. 2022 Arménie, Bezpečnostní a politická situace v zemi, stav k červenci 2022.

12. V dané věci je mezi účastníky sporné, zda žalobce uvedl nebo zda se objevily takové skutečnosti, které by odůvodňovaly opakované věcné posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu.

13. Podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, podal–li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle § 11a odst. 1.

14. Podle § 11a odst. 1 zákona o azylu podal–li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které a) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

15. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu řízení se zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.

16. K tomu, aby se správní orgán mohl znovu věcně zabývat opakovanou žádostí žadatele o udělení mezinárodní ochrany, je nezbytné, aby existovaly nové skutečnosti nebo zjištění, které mají určitou přidanou hodnotu a kvalitu oproti předchozí žádosti. Z tohoto pravidla vychází relevantní judikatura Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65 dospěl k závěru, že: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí.“ V tomto rozsudku dále uvedl, že „zpravidla se přitom může jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele, např. udělení azylu matce nezletilé žadatelky, jejíž žádost již byla pravomocně zamítnuta; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 – 57.“ Zdůraznil současně, že věcné projednání opakované žádosti je výjimkou, „kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté.“ K tomu obdobně vizte též rozsudek NSS ze dne 27. 6. 2019 č.j. 6 Azs 15/2019–27.

17. Na tyto závěry Nejvyšší správní soud navázal v rozsudku ze dne 25. 4. 2018 č.j. 6 Azs 60/2018–43, kde vyšel z toho, že za nové skutečnosti, na jejichž základě lze věcně posoudit opakovanou žádost o mezinárodní ochranu, nelze považovat jakékoliv nové skutečnosti nebo zjištění, ale pouze takové, které by prima facie mohly mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele. Uvedl, že: „Obecně tedy žalovaný může řízení o opakované žádosti o mezinárodní ochranu zastavit proto, že se tvrzené skutečnosti přímo netýkají žadatele nebo jsou na první pohled azylově irelevantní.“ 18. Prvním důvodem, na kterém žalobce postavil svou opakovanou žádost o mezinárodní ochranu, je skutečnost, že mu v případě návratu hrozí vážná újma z důvodu aktuální bezpečnostní situace v zemi původu, konkrétně zejména kvůli situaci v Náhorním Karabachu. Soud se ztotožňuje se závěry žalovaného, že poměry v zemi původu včetně situace v Náhorním Karabachu nepředstavují takovou změnu situace, která by mohla odůvodňovat nové meritorní posouzení žádosti. Žalovaný si obstaral dostatečné podklady, ze kterých vyplývá, že i když se v této oblasti vyskytují občasné vojenské akce, je v enklávě Náhorní Karabach relativně stabilizovaná situace, eskalace konfliktu ve dnech 27. září až 9. listopadu 2020, která byla nejrozsáhlejší za posledních 25 let, se již uklidnila, ani v uvedeném období nejvyšší gradace konfliktu však nebylo vlastní území Arménie zasaženo více než zcela okrajově (pozn. jak je obecně známo, samotná enkláva Náhorní Karabach nemá se zbytkem Arménie pozemní hranici, nýbrž je zcela obklopena ázerbájdžánským územím). Žalobce přitom pochází z J., který je značně vzdálen oblasti bojů a kterého se uvedený konflikt, ani žádný dílčí útok, vůbec nedotkl. Ze zprávy ze dne 2. 9. 2021 vyplývá, že k bojům o území Náhorního Karabachu na podzim 2020 došlo téměř výhradně ve sporné oblasti, po příměří v listopadu 2020 se situace uklidnila, poté docházelo na nově vymezených hranicích pouze k občasným přestřelkám. Tedy, i když zprávy shromážděné žalovaným popisují v oblasti Náhorního Karabachu určité občasné boje i po uzavření příměří, lze souhlasit se žalovaným, že se nejedná o podstatnou změnu situace v zemi původu, která by odůvodňovala nové posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Ani žalobce sám přitom netvrdil, že by se konflikt rozšířil i na vlastní území Arménie, tím méně do relativně vzdáleného města J., odkud žalobce pochází.

19. Soud při jednání doplnil dokazování ohledně situace v zemi původu a k důkazu provedl Informaci OAMP ze dne 11. 7. 2022 Arménie, Bezpečnostní a politická situace v zemi, stav k červenci 2022, ze které soud zjistil, že země se neúčastnila žádného mezinárodního vojenského konfliktu, na podzim roku 2020 došlo mezi Arménií a Ázerbajdžánem k ozbrojenému konfliktu o území Náhorního Karabachu, boje se omezily na spornou oblast většinou zemí včetně ČR pokládanou za součást Ázerbajdžánu; po uzavření příměří v listopadu 2020 docházel na nově vymezených hranicích k občasným přestřelkám, v dubnu 2022 se Arménie a Ázerbajdžán dohodly na uspořádání mírových rozhovorů týkajících se napětí v Náhorním Karabachu a také na vytvoření společné komise pro vytyčení hranic, což arménský premiér a ázerbajdžánský prezident stvrdili v květnu na schůzce s předsedou Evropské rady v Bruselu. Ve zprávě je též konstatováno, že v zemi neprobíhala občanská válka.

20. Žalobce pouze obecně odkazoval na webové stránky MZV ČR a tvrdil, že vyhodnocení zpráv o zemi původu žalovaným je v přímém rozporu se zprávami na těchto webových stránkách. Soud proto doplnil dokazování též o poslední aktuální zprávu z webových stránek MZV ČR ze dne 20. 9. 2022, která je stále platná ke 2. 2. 2023 a která se týká Arménie, je titulovaná: Varování před cestami do určitých oblastí. Z této zprávy soud zjistil, že dne 13. 9. 2022 došlo k bojům podél arménsko–ázerbajdžánské hranice, byly zaznamenány též útoky na civilní infrastrukturu, MZV tak varuje občany České republiky před cestami do oblastí přiléhajících ke společné hranici Arménie a Ázerbajdžánu v souvislosti s touto eskalací dne 13. 9. 2022, problematické oblasti jsou vyjmenovány, občané ČR by měli dbát zvýšené opatrnosti v blízkosti všech mezinárodních hranic mezi Arménií a Ázerbajdžánem a vyhýbat se cestám v blízkosti konfliktní zóny a linie dotyku Náhorního Karabachu. Ze zprávy je patrné, že varování se týká pouze příhraničních oblastí, nijak se netýká západní a centrální oblasti Arménie, včetně J. Jiné relevantní aktuální zprávy ohledně Arménie nejsou na webových stránkách MZV ČR publikovány.

21. Soud neprováděl dokazování zprávami z médií předloženými žalobcem při ústním jednání, a to z následujících důvodů. Zprávy BBC ze dne 16. 11. 2021 a ze dne 15. 9. 2022, které se dle žalobce mají týkat trvajícího konfliktu o Náhorní Karabach a vyvracet, že by se situace uklidnila, předcházejí aktuální judikaturu týkající se Arménie tj. rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 10. 2022 č.j. 16 Az 21/2020–85 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2022 č.j. 5 Azs 203/2022 – 57, které se zabývaly aktuální obecnou bezpečnostní situací v Arménii a neshledaly tuto situaci azylově relevantní. Zpráva BBC ze dne 6. 1. 2023, zpráva Al Jazeera ze dne 12. 1. 2023 a zpráva Los Angeles Times ze dne 13. 1. 2023 se dle tvrzení žalobce mají týkat opět pouze napětí v Náhorním Karabachu (včetně rizika, že by žalobce mohl narukovat do oblasti bojů) a nikoli situace ve zbytku země, dále se mají týkat podpory Ruska ve vztahu k Ázerbajdžánu. Přitom nebylo žalovaným nijak popíráno, že situace kolem Náhorního Karabachu dlouhodobě je a zůstává problematická, vyplývá to i ze shora uvedených zpráv provedených k důkazu, to však dle soudu samo o sobě nemůže představovat zásadní změnu situace v zemi původu, tedy novou skutečnost, která by vyžadovala nové meritorní posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu; takovou skutečností nemůže být ani žalobcem deklarovaná podpora Ruska Ázerbajdžánu proti Arménii. Z tohoto důvodu soud tyto důkazy navržené žalobcem neprováděl, neboť je zřejmé, že by nemohly být způsobilé zpochybnit závěry napadeného rozhodnutí.

22. Jak již soud uvedl výše, aktuální bezpečnostní situací v Arménii se zdejší soud zabýval v rozsudku ze dne 12. 10. 2022 č.j. 16 Az 21/2020–85, kde provedl podrobné dokazování, a to jednak zprávami navrženými žalobcem, a dále též podklady, které si opatřil vlastní činností. V tomto rozsudku se uvádí následující: „Z vlastní činnosti si soud opatřil tyto podklady – zpráva serveru Novinky.cz – Průlomová jednání úhlavních nepřátel. V Praze se setkaly špičky Arménie a Ázerbájdžánu, ze dne 6. 10. 2022, zpráva téhož serveru Setkání Arménie a Ázerbájdžánu v Praze má konkrétní výsledek, mírovou misi na společné hranici, ze dne 7. 10. 2022, zpráva serveru iRozhas Arménie uvádí, že od úterý přišla o 135 vojáků v bojích s Ázerbájdžánem, válečný stav ale zatím odmítá, ze dne 16. 9. 2022 (zpráva navržená žalobcem), Wikipedie – Náhorní Karabach, informace ke dni 11. 10. 2022, článek ze serveru voxpot.cz autora Bahruze Samadova Arménie vs. Ázerbájdžán – válka nikdy neskončila, mírový proces nikdy neexistoval, ze dne 14. 9. 2022, Wikipedie – Druhá válka o Náhorní Karabach, informace ke dni 11. 10. 2022, Mapa Arménie a Ázerbájdžánu s vyznačenými konfliktními oblastmi ze serveru www.wikipedia.org. Na základě informací o stavu v zemi má soud za to, že konflikt mezi oběma zeměmi je dlouhodobé povahy, kdy dochází střídavě k jeho zesílení a opětovnému oslabení. Hlavním konfliktním územím je Náhorní Karabach, který formálně náleží Ázerbájdžánu, nicméně je obýván převážně arménským obyvatelstvem, jsou zde však i další sporné oblasti. Lze očekávat další pokračování konfliktu. Současná aktuální situace v zemi není natolik odlišná od situace, která zde byla v době posouzení žalovaným, aby tyto odlišnosti založily důvod pro nové posouzení, žalovaný se v rozhodnutí vyjádřil i k možnosti účasti žalobce v bojích.“ V tomto rozsudku soud zamítl žalobu proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, v projednávané věci z něj soud vycházel, pokud jde o posouzení aktuální situace v zemi původu (tedy již po incidentech v září 2022).

23. V současné době není obecně známou skutečností, že by konflikt v Náhorním Karabachu dosahoval výraznější intenzity, i z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v září 2022 sice došlo k určitému vyostření konfliktu v Náhorním Karabachu a v některých příhraničních oblastech, kde Arménie sousedí s Ázerbájdžánem (jak plyne též ze zprávy MZV ČR ze dne 20. 9. 2022 provedené k důkazu), avšak konflikt neměl tzv. totální povahu a netýkal se nijak obyvatel žijících ve vzdálených oblastech (např. Jerevanu). Situaci týkající se bojů v září 2022 a aktuální judikaturu ve vztahu k mezinárodní ochraně NSS shrnul v usnesení ze dne 1. 12. 2022 č.j. 5 Azs 203/2022 – 57: „Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku sp. zn. 9 Azs 144/2022 neshledal, že by tyto boje byly relevantní z hlediska mezinárodní ochrany, resp. že by v případě neprolomení § 75 odst. 1 nebo § 109 odst. 5 hrozilo ve vztahu ke stěžovateli porušení mezinárodních lidskoprávních závazků a že by mu hrozila vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl: „Bydlištěm stěžovatele je J.n a uvedený konflikt probíhající v jiné části Arménie dle Nejvyššího správního soudu nelze ke dni tohoto rozhodnutí klasifikovat jako „totální“. Míra svévolného násilí předmětného konfliktu nedosahuje takové úrovně, že by existovaly závažné důvody domnívat se, že by byl stěžovatel v případě navrácení se do Arménie vystaven reálnému nebezpečí vážného ohrožení pouze z důvodu své přítomnosti (srov. již citované rozsudky č. j. 5 Azs 28/2008–86 a věc C–465/07 Elgafaji, bod 35.; nověji rozsudek SDEU ze dne 10. 6. 2021, věc C–901/19 Bundesrepublik Deutschland, bod 28.). Nejvyšší správní soud současně neshledal, že by se konflikt v jiné části Arménie stěžovatele dotýkal individuálně, tedy že by mu hrozila konkrétní vážná újma, a ani sám stěžovatel v kasační stížnosti tyto skutečnosti nikterak nerozvádí.(…) Stěžovatelem vznesené okolnosti bojů mezi Arménií a Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach v tomto ohledu relevantní skutečnosti pro shledání rizika vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu nezakládají.“ Aktuální bezpečnostní situací v Arménii se Nejvyšší správní soud zabýval rovněž v rozsudku ze dne 18. 10. 2022, č. j. 1 Azs 172/2022–31, či ze dne 2. 11. 2022, č. j. 7 Azs 228/2022–24. V souladu se závěry zde uvedenými Nejvyšší správní soud konstatuje, že pokud jde o situaci v Náhorním Karabachu, nejedná se o skutečnost, která je v případě stěžovatelky relevantní pro udělení mezinárodní ochrany dle § 14a odst. 2 zákona o azylu; stěžovatelka pobývala mimo oblast Náhorního Karabachu, samotná přítomnost stěžovatelky na území Arménie nepředstavuje vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Primární důvody pro udělení mezinárodní ochrany, se musejí nutně odvíjet od situace, která panuje v místě bydliště žadatele o mezinárodní ochranu.“ V projednávané věci žalobce rovněž pochází z J., který je oblasti bojů vzdálen, a neuvedl ani žádnou skutečnost, která by jej ve srovnání s ostatními obyvateli Arménie individuálně predisponovala k ohrožení konfliktem (s výjimkou plnění branné povinnosti, které se soud věnuje níže), navíc situace na podzim 2022 zjevně nedosahovala intenzity eskalace, která proběhla v září až listopadu 2020. Tedy, ani z aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu nevyplývá, že by v zemi původu nastaly takové změny, pro které by bylo třeba opakovanou žádost žalobce posoudit meritorně. Určité napětí týkající se pouze určité enklávy, tj. oblasti Náhorního Karabachu, v září 2022 a v poslední době (jak na něj poukazoval žalobce při ústním jednání) novou skutečnost ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu nepředstavuje.

24. Ani žalobní argumentace týkající se důvodů zrušení rozsudku zdejšího soudu ve věci první žádosti žalobce o mezinárodní ochranu neobstojí. Proti prvnímu rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2020 č.j. OAM–954/ZA–ZA11–ZA13–2019 byla podána žaloba, kterou městský soud zamítl rozsudkem ze dne 2. 10. 2020 č.j. 1 Az 22/2020 – 40. Tento rozsudek následně zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2021 č.j. 10 Azs 325/2020 – 28, protože městský soud nepřihlédl k válce trvající na území Náhorního Karabachu od září do listopadu 2020, která byla v době vydání rozsudku dne 2. 10. 2020 již skutečností obecně známou. Následný rozsudek městského soudu ze dne 21. 6. 2021 č.j. 1 Az 22/2020 – 137, kterým byla žaloba zamítnuta, již eskalaci konfliktu v září až listopadu 2020 reflektoval a konstatoval uklidnění situace. Jak je uvedeno výše, gradace konfliktu v září až listopadu 2020 a následný vývoj byly žalovaným zohledněny i v přezkoumávaném řízení o opakované žádosti, soud při jednání doplnil dokazování ohledně aktuální situace v Arménii a vyšel též z aktuální judikatury, nicméně nebyla zjištěna žádná změna, která by odůvodňovala opakované posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu.

25. Žalobce dále vyslovil obavy z povolání do armády a následného nuceného nasazení do oblasti bojů v Náhorním Karabachu. Především je třeba uvést, že obavami žalobce z povolání do armády se již žalovaný důkladně zabýval v řízení o první žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, nejedná se tak o novou skutečnost, a proto nebyl důvod přistoupit k novému meritornímu projednání azylové žádosti. Pro úplnost je třeba poznamenat, že výkon vojenské služby představuje základní státoobčanskou povinnost a není bez dalšího důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, a to ani v případě, kdyby byl spojen s rizikem povolání do bojových akcí ve válečném konfliktu nebo s hrozbou trestní sankce za nenastoupení vojenské služby. K tomu vizte např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, rozsudek ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012–44, nebo usnesení téhož soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 2 Azs 41/2018–39, ze dne 4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/2015–30, ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015–31, ze dne 22. 7. 2015, č. j. 2 Azs 160/2015–43, nebo ze dne 10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 175/2015–34. V usnesení ze dne 2. 9. 2021, č. j. 9 Azs 159/2021–23, Nejvyšší správní soud vyslovil: „Stěžovatelova obava z povolání do armády není sama o sobě azylově relevantním důvodem, jelikož odmítání výkonu vojenské služby „odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu.“ (srov. rozsudky NSS ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004–49, či ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012–44). Branná povinnost sama o sobě je zcela legitimním požadavkem každého státu kladeným na jeho občany. Potenciálně hrozící trestní stíhání pro nenastoupení vojenské služby zakládá azylově relevantní důvody jen tehdy, pokud je trestní sankce důsledkem toho, že se branec odmítne zúčastnit bojových operací odporujících mezinárodnímu právu, nebo že mu hrozí trest, jehož intenzita či způsob výkonu zakládá porušení lidských práv (srov. např. usnesení NSS ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016–34).“ 26. Konkrétně ve vztahu k Arménii v souvislosti s aktuální situací Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 10. 2022 č.j. 1 Azs 172/2022 – 31 potvrdil dosavadní judikaturní vývoj: „Co se týče branné povinnosti, podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu nepředstavuje branná povinnost sama o sobě vážnou újmu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004–49; usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015–31; usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2017, č. j. 10 Azs 79/2017–32; usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2021, č. j. 4 Azs 354/2020–22).“ Proto nemůže újma tvrzená žalobcem spočívající v možném odvedení do armády, příp. trestním stíhání za nesplnění této povinnosti, či v nasazení do bojových operací, představovat důvody ve smyslu ust. § 12 či § 14a zákona o azylu, ani z tohoto důvodu tudíž nebylo nutné přistoupit k meritornímu posouzení opakované žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce přitom netvrdil žádné okolnosti, které by mohly indikovat naplnění výjimky ve smyslu shora uvedené judikatury, kdy by potenciálně hrozící trestní stíhání mohlo být posouzeno jako azylově relevantní (ani takové okolnosti nebyly zjištěny). Obdobnou námitkou se rovněž zabýval zdejší soud v rozsudku ze dne 12. 10. 2022 č.j. 16 Az 21/2020–85, kde neshledal, že by z hlediska odmítání vojenské služby v Arménii byly dány výjimečné azylově relevantní důvody (tj. že by se v Náhorním Karabachu jednalo o konflikt, v rámci kterého by hrozilo, že se žalobce bude nucen podílet na bojových akcích, z hlediska přirozenoprávního mezinárodním společenstvím obecně odmítaných). Dále soud konstatuje, že na závěru, dle kterého nucená účast na vojenských operacích v rámci branné povinnosti ani trestní stíhání za její odepření nemohou představovat důvody pro udělení mezinárodní ochrany, by nemohla nic změnit ani případná eskalace konfliktu.

27. S ohledem na shora uvedené soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

28. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

Poučení

I. Vymezení věci II. Obsah žaloby III. Vyjádření žalovaného IV. Obsah správního spisu V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze