4 Az 15/2024– 23

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou ve věci žalobce: K. B., narozený dne X bytem X zastoupený JUDr. Matějem Šedivým, advokátem sídlem Václavské náměstí 831/21, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2024, č. j. OAM–75/ZA–ZA11–ZA17–2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2024, č. j. OAM–75/ZA–ZA11–ZA17–2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podané dne 16. 1. 2024 rozhodnuto tak, že mezinárodní ochrana podle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce v žalobě uvedl, že se obává pronásledování ze strany věřitele, domníval se, že kvůli původně soukromému sporu pravděpodobně nastane pronásledování ze strany státu kvůli profesní solidaritě policistů s věřitelem. Čelil výhružkám již v době pobytu v domovském státu i po odjezdu do zahraničí, proto se nedomnívá, že by se situace v případě návratu zlepšila.

3. Napadené rozhodnutí považoval za nezákonné, neboť neobsahuje interpretaci žalobcovy výpovědi a omezuje se na uvedení předmětu řízení a jeho obav souvisejících s návratem do X, konkrétní úvahy však nejsou rozvinuty.

4. Žalovaný nepostupoval v souladu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a nezjistil skutečný stav věci, protože se nezabýval pozicí X policejní složky a existencí případného orgánu vnitřní kontroly (obdoba GIBS), který by dohlížel na zákonnost postupu policistů, na které se žalobcův věřitel obrátil a jejichž postupu se žalobce obává. Nezabýval se ani případnou existencí úřadu ombudsmana. Odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje jen obecné hodnocení úrovně dodržování lidských práv v X bez důrazu na žalobcovu individuální situaci. Rozhodnutí nevyvrací obavy, zda X policie bude postupovat objektivně a spravedlivě, pokud se na ni žalobce obrátí, a nebude solidární s věřitelem.

5. Nesouhlasil se závěrem, že je jeho žádost účelová, naopak jeho obavy jsou azylově relevantní a ačkoli jeho potíže vznikly v rámci soukromoprávního vztahu, je nutné zvážit, zda je domovský stát způsobilý poskytnout mu ochranu před násilím ze strany věřitele. Napadené rozhodnutí se však touto otázkou nezabývá.

6. Namítal, že žalovaný při rozhodování vycházel z nepřípustného podkladu v podobě dokumentu označeného Informace OAMP – X – Bezpečnostní a politická situace v zemi. Vyvodil závěry z materiálu, jehož je autorem.

7. Rovněž měl za to, že nebyl dostatečně posouzen humanitární azyl. Ze spisového materiálu nijak nevyplývá, že se žalovaný věnoval posouzení ekonomické situace v X a možnosti dosažení adekvátního výdělku pro obživu rodiny.

8. Na základě výše uvedeného žalobce navrhl napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

9. Žalovaný popíral oprávněnost žalobních námitek, nesouhlasil s nimi a odkázal na obsah správního spisu. Trval na správnosti vydaného rozhodnutí, protože zjistil skutečný stav věci, posoudil případ ve všech souvislostech, zabýval se všemi skutečnostmi, které žalobce uvedl během správního řízení, a opatřil si potřebné podklady. Nezjistil žádné důvody pro udělení mezinárodní ochrany v žádné z jejích forem.

10. Tvrzeným důvodem odchodu žalobce z vlasti je snaha vyhnout se zaplacení dluhů v souvislosti se zmizením peněz v bývalém zaměstnání a s půjčkou na cestu do ČR.

11. Žalovaný se domníval, že dostatečně zjistil skutkový stav a opatřil si aktuální informace o zemi původu, jak mu to uložil Městský soud v Praze. Pokud jsou námitky pouze v rovině obecného nesouhlasu s rozhodnutím žalovaného, není možné tvrdit, že bylo dokazování nedostatečné a skutková podstata nemá oporu ve spisu. Žalovaný provedl dokazování podrobně a úplně a srozumitelně odůvodnil napadené rozhodnutí. Upozornil, že žalobce má v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu povinnost tvrzení. Podle Nejvyššího správního soudu pouze žadatel svým tvrzením utváří rámec zjišťování skutkového stavu ve správním řízení. Žalovaný učinil maximum, aby žalobce mohl tuto povinnost splnit.

12. Ohledně žalobcových obav, že kvůli soukromému dluhu nastalo pronásledování ze strany státu, žalovaný odkázal na str. 5 napadeného rozhodnutí. Žalovaný vycházel z relevantních a aktuálních zpráv o X a vyvrátil tvrzené selhání státní moci při ochraně práv X občanů.

13. Mezinárodní ochrana je zcela výjimečným institutem a nelze jej zaměňovat nebo jím nahrazovat jiné formy pobytu podle zákona o pobytu cizinců. Žalobce neuvedl žádné důvody, pro které lze mezinárodní ochranu udělit. Ohledně podrobností žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

IV. Obsah správního spisu

14. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce podal dne 16. 1. 2024 v České republice žádost o mezinárodní ochranu a v poskytnutí údajů k žádosti ze dne 19. 1. 2024 uvedl, že je státním příslušníkem X, o politiku se nezajímá, nikdy nebyl členem žádné politické strany ani skupiny, z X vycestoval asi dne 18. 1. 2021 nebo 2022 přes Istanbul do Maďarska, z Maďarska přijel vlakem do Prahy v červenci 2023 a následující den byl kontrolován policií. O mezinárodní ochranu žádá podruhé, první žádost podal v roce 2023 v České republice. Je zdravý, svobodný a bezdětný. V X byl trestně stíhán, byl zaměstnán v obchodě jako prodavač – vedoucí obchodu, na konci roku majitel řekl, že v pokladně chybí peníze a věc oznámil policii, v obchodě pracovali tři zaměstnanci, dle majitele však za škodu odpovídal žalobce. Žalobce si půjčil peníze, aby pomocí zprostředkovatelů získal maďarské vízum a přiletěl do Maďarska. O mezinárodní ochranu požádal, protože dluží jednak majiteli obchodu a jednak známému kvůli půjčce na vyřízení víza a na letenky. Oba žádají, aby jim dluhy splatil, proto se žalobce nemůže vrátit.

15. Při pohovoru dne 19. 1. 2024 byl žalobce upozorněn na rozpor mezi tvrzením, že přicestoval do ČR v červenci 2023, když podle rozhodnutí o vyhoštění byl v Praze kontrolován policejní hlídkou dne 11. 8. 2022. Žalobce odpověděl, že má špatnou paměť a spletl si data. Myslí si, že do ČR přijel v srpnu 2022. Když byl vyhoštěn, dostal výjezdní příkaz na jeden měsíc, během té doby podal žádost o mezinárodní ochranu. Do Maďarska přijel na základě pracovního víza. Když byl v Praze kontrolován policií, bylo mu řečeno, že platnost povolení k pobytu v Maďarsku skončila, nevěděl to, dozvěděl se to až od policie. Ve vlasti má rodinu, které se daří dobře, kdyby se nyní vrátil do vlasti, mohl by být kvůli dluhům zatčen. Také jej doma rodiče stále kontrolují, zakazují mu pít alkohol a kouřit, nelíbí se mu to, v Evropě si může dělat, co chce, není zde pod dohledem rodičů, vždy chtěl v Evropě žít, aby si mohl dělat, co chce, například chodit s kamarády do hospody. K problémům s chybějícími penězi došlo krátce před odjezdem do Maďarska, začal si připravovat dokumenty kvůli maďarskému vízu ještě předtím, než mu majitel obchodu oznámil ztrátu peněz, chtěl jet do Maďarska, protože podle známého bylo získání maďarského víza snazší než získání víza jiného státu a protože mu rodiče zakazovali chodit s kamarády do hospody, kouřit a pít alkohol. Majitel obchodu a jeho bratři mu sdělili, že chybí peníze a musí je zaplatit, jinak to oznámí na policii, věděli, že plánuje odjezd do Evropy, a řekli mu, že po zahájení trestního řízení nebude moci vycestovat. Žalovaný upozornil žalobce, že při poskytnutí údajů k žádosti sdělil, že je proti němu vedeno trestní řízení, a zeptal se, zda tedy bylo zahájeno a jak žalobce ví, v jaké fázi se jeho případ nachází. Žalobce odpověděl, že když už byl v Maďarsku, majitel obchodu mu přes Telegram oznámil, že věc nahlásil na policii, jedná se o částku 23 000 USD, neobdržel žádné předvolání od X policie, není v kontaktu s rodiči v X. S majitelem obchodu několikrát telefonoval, ještě když byl v Maďarsku, ten se ho ptal, kde jsou peníze, to však žalobce nevěděl, žalobce si poté změnil telefonní číslo, a pak již s majitelem obchodu nemluvil. Byl konfrontován se svou rozdílnou výpovědí, kterou uvedl v rámci řízení o správním vyhoštění. Uvedl, že v X nikdy nebyl kontaktován policií. Žalovaný požádal o vysvětlení rozporu, proč v první žádosti o mezinárodní ochranu žalobce uvedl, že věřitel přišel s policií k němu domů a chtěl vrátit peníze, ale zároveň nyní tvrdil, že v X nikdy nebyl v kontaktu s policií. Žalobce odpověděl, že přišli k němu domů s policií, ale to již pobýval v Evropě, zavolal mu to otec. Peníze na cestu do Maďarska si půjčil od kamarádova bratra, šlo o 11 000 USD, z toho již splatil 4 000 USD. Jiné problémy ve vlasti neměl. Problém se ztracenými penězi nezkoušel vyřešit např. přes rodiče pomocí právníka, protože jej otec stále kontroluje, nikoho nepožádal o pomoc, ani rodiče.

16. Žalovaný shromáždil tyto podklady týkající se situace v X: Informace MZV ČR, č. j. 131903–6/2024–MZV/LPTP – X – Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, Návrat do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí ze dne 10. 1. 2024, Informace MZV ČR, č. j. 109131/2022–LPTP – X – Činnost policie ve vztahu k ochraně práv občanů, Činnost úřadu ombudsmana ze dne 16. 5. 2022, Informace OAMP – X – Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv, Stav: březen 2023 ze dne 3. 3. 2023.

17. Součástí správního spisu je také rozhodnutí Krajského ředitelství Policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, č. j. KRPA–202938–16/ČJ–2023–000022–SV, ze dne 12. 6. 2023, kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění na dobu jednoho roku z důvodu neoprávněného pobytu, a rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2023 č.j. OAM–953/ZA–ZA11–ZA22–2023, kterým bylo řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podané dne 13. 7. 2023 zastaveno, neboť nebylo možné zjistit jeho pobyt na území a vést s ním pohovor.

18. V napadeném rozhodnutí ze dne 24. 4. 2024 žalovaný podrobně rekapituloval tvrzení žalobce, dospěl k závěru, že žalobci nelze udělit azyl z důvodu podle § 12 písm. a) zákona o azylu, protože v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že ve vlasti vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod, za kterou by byl pronásledován, v žalobcově případu se neobjevují politické motivy či politická činnost. Žalovaný nemohl přiznat azyl ani z důvodu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, žalobce má problémy s dluhy a častými kontrolami ze strany rodičů, pokud je však obviněn svým bývalým zaměstnavatelem, majitelem obchodu, kvůli zmizení peněz, musí tuto situaci řešit pomocí dostupných mechanismů ve své vlasti, není důvod, proč by právě žalobci neměla být tato ochrana poskytnuta, odkázal na Informaci MZV ČR, č. j. 109131/2022–LPTP týkající se policie a jejího rutinního fungování a ombudsmana. Došlo–li ke krádeži v obchodě, je žádoucí, aby policie věc prošetřila, nikoli aby se taková okolnost zamlčela. Ohledně dluhu u kamaráda konstatoval, že zákon o azylu neslouží k legalizaci pracovního pobytu za účelem výdělku peněz z jakéhokoli důvodu (obživa rodiny, splacení dluhu atd.). Pokud se chce žalobce přemístit do Evropy, aby bez dohledu rodičů mohl pít, kouřit a chodit do restaurací, musí využít zákona o pobytu cizinců. Žalovaný připomněl, že ještě v červnu 2023 žalobce vypovídal před českou policií, že mu ve vlasti nic nehrozí a rád se vrátí, a že do Evropy přicestoval za prací v Maďarsku. Právní úpravu pobytu cizinců obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Azylové řízení neslouží jako prostředek k legalizaci pobytu na území České republiky či jako možnost získat zde pracovní povolení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004–94). Při posuzování humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu žalovaný zhodnotil rodinnou, sociální a ekonomickou situaci žalobce, přihlédl k jeho věku a zdravotnímu stavu, konstatoval, že žalobce je dospělý, svéprávný a práceschopný. Dokáže se o sebe postarat, vydělat si na své živobytí prací a nepodstupuje žádný zvláštní druh léčby vázaný na území ČR. Na udělení humanitárního azylu není právní nárok a žalobce se jej ani výslovně nedomáhal, nejedná se o výjimečný případ. Při posuzování doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu žalovaný uvedl, že X právní řád neumožňuje uložit trest smrti za žádný trestný čin a z žádné okolnosti nevyplývá, že by byl žalobce v případě návratu popraven. V případě vyhrožování soukromou osobou odkázal na svou shora uvedenou argumentaci, žalobce musí žádat o veškerou dostupnou pomoc, kterou mu jeho vlast nabízí, žalobce však žádnou pomoc nevyhledal a svůj problém vyřešil odcestováním do Maďarska za prací a poté do ČR. Podal žádost o mezinárodní ochranu až po zadržení kvůli nelegálnímu pobytu, přičemž při zadržení nesdělil žádné důvody, pro které by nemohl vycestovat, ty začal tvrdit až později. Zadlužení a ani vyhrožování ze strany soukromé osoby není samostatným důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2023, č. j. 7 Azs 103/2023–21, bod 11). Žalovaný dále uvedl, že X není ve válečném stavu s žádným státem a na jeho území neprobíhá ani vnitřní konflikt. Z těchto důvodů neudělil doplňkovou ochranu podle § 14a zákona o azylu.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

19. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů ve smyslu ust. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k účinnosti článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

20. Soud o věci samé rozhodl bez jednání, neboť účastníci ve smyslu ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. souhlasili s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání.

21. Podle ust. § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude–li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je dle písm. a) pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo dle písm. b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

22. Podle ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

23. Podle ust. § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

24. K první žalobní námitce, dle které se žalovaný nedostatečně zabýval dostupností vnitrostátní ochrany v zemi původu, soud konstatuje, že žalobce v řízení poukazoval na dluhy, z nichž první vznikl půjčkou žalobce na náklady spojené s vízem, a druhý spočíval v požadavku bývalého zaměstnavatele žalobce na náhradu škody z důvodu ztráty peněz v obchodě. Žalovaný v této souvislosti v napadeném rozhodnutí (v části týkající se azylu dle § 12 písm. b) a v části týkající se doplňkové ochrany) zcela přiléhavě uvedl, že zákon o azylu neslouží k legalizaci pracovního pobytu za účelem výdělku peněz a zadlužení není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. K tomu lze připomenout, že dle judikatury NSS ekonomické důvody samy o sobě nelze považovat za azylově relevantní důvod (viz např. rozsudek NSS ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003–54, z 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003–43, nebo z 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003–65 ze dne 31. 10. 2024, č. j. 1 Azs 236/2024–28 či ze dne 26. 9. 2024, č. j. 7 Azs 84/2024–22).

25. Z výše uvedeného plyne, že proti žalobci sice jsou v zemi původu uplatňovány určité pohledávky, nicméně nikde v řízení žalobce netvrdil, že by jakékoli osoby vůči němu své nároky vymáhaly nezákonnými prostředky (např. výhrůžkami), žalobce pouze uváděl, že s majitelem obchodu několikrát telefonoval a ten mu sdělil, že se kvůli ztraceným penězům obrátil na policii. V postupu majitele obchodu, který po žalobci vymáhal náhradu škody, neboť byl přesvědčen o jeho odpovědnosti, pak nelze spatřovat nic nezákonného, a tedy takové jednání ani nemůže za žádných okolností tvořit základ pro poskytování mezinárodní ochrany žalobci.

26. Nicméně, i když žalobce žádné výhrůžky nebo nezákonný nátlak ze strany věřitelů (tedy soukromých osob) nepopisoval, zabýval se žalovaný pro úplnost též vnitrostátními prostředky dostupnými pro žalobce, a to pro případ nepřiměřeného či protiprávního jednání vůči jeho osobě. Vycházel tak implicitně z principu, že v případě jednání soukromých osob musí žadatel nejprve využít všech prostředků ochrany, které nabízí jeho domovský stát, přičemž potenciální důvod k udělení mezinárodní ochrany by mohl nastat teprve tehdy, kdyby ochrana v zemi původu selhala nebo byla nedostatečná. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 6 Azs 8/2003 – 44: „Neučinil–li stěžovatel žádné kroky k využití všech prostředků, které právní řád v zemi jeho původu k ochraně práv a svobod poskytuje, nelze učinit závěr, že by mu taková ochrana nebyla poskytnuta, případně že by mu sice poskytnuta byla, ale neúčinně“ Dle rozsudku NSS ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 – 41: „aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky ochrany.“ Z usnesení NSS ze dne 14. 1. 2016, č. j. 7 Azs 279/2015 – 32 plyne, že: „Jednání soukromých osob nemůže být přičteno státu, jehož je žadatel o udělení mezinárodní ochrany státním občanem, neboť je nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Stěžovatel si navíc na postup policie nestěžoval, neučinil žádné další opatření ve vztahu ke státním orgánům země původu. Nehledal ani ochranu u jiného kompetentního orgánu. Tím, že se rozhodl odjet ze země původu do České republiky, tak z vlastního rozhodnutí nevyužil ani možnosti nalézt účinnou ochranu v jiné části státu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2006, č. j. 4 Azs 336/2005 – 59).“ Potíže se soukromými osobami tedy mohou zakládat azylově relevantní důvod pouze v případě, že státní orgány nejsou schopny nebo ochotny zajistit proti takovému jednání odpovídající ochranu.

27. V daném řízení žalovaný s odkazem na Informaci MZV ČR, č. j. 109131/2022–LPTP, týkající se policie a jejího rutinního fungování, neshledal, že by státní orgány v zemi původu obecně nebyly schopny či ochotny zajistit žalobci ochranu před případným pronásledováním věřiteli (soukromými osobami). Soud konstatuje, že dle této zprávy X policie je průměrně fungující vnitrostátní ochranný prostředek hájení práv občanů, je schopna přijmout opatření, pokud se na ni obrátí občan s obavou z ohrožení, proti postupu policie lze podat stížnost, jsou popsány příslušné mechanismy, nezákonná činnost policie musí být oznámena nadřízenému orgánu, stížnost na policii lze podat i u prokuratury. Lze shrnout, že obavy žalobce představují aktivity soukromých osob, jejichž motivace je rovněž soukromého charakteru (náhrada škody, nesplacená půjčka), přičemž žalobce nijak nezmínil, že by jednak tyto osoby vůči němu postupovaly nezákonně a dále nezmínil, že by se vůbec pokoušel hledat jakékoli prostředky ochrany ve státě původu. Nemohlo se tak jednat o situaci, že by státní orgány nebyly schopny nebo ochotny takovou ochranu poskytnout, což žalovaný podpořil též zprávou o zemi původu, dle které byly prostředky ochrany v domovském státě dostupné. Za dané situace, kdy žalobce ani žádné protiprávní jednání věřitelů nepopisoval, byla zjištění žalovaného zcela dostatečná a nebylo důvodné, aby žalovaný možné prostředky vnitrostátní ochrany podrobněji zjišťoval.

28. Soud shledal, že žalovaný v napadeném rozhodnutí vzal v potaz všechny individuální okolnosti, které v řízení žalobce tvrdil, k tomu shromáždil odpovídající a adresné informace týkající se země původu, na základě toho vyhodnotil, že žalobci s ohledem na jednotlivá ustanovení zákona o azylu nesvědčí žádný důvod pro udělení mezinárodní ochrany, skutkový stav byl zjištěn v dostatečném rozsahu a žalovaný své závěry zcela přezkoumatelně odůvodnil.

29. Žalobce označil za nepřípustný podklad rozhodnutí Informaci OAMP – X – Bezpečnostní a politická situace v zemi, neboť jej vypracoval žalovaný. Soud nejprve poznamenává, že se jedná o zprávu týkající se obecných podmínek v zemi (politické zřízení, aktuální politická situace, ratifikace mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, obecná situace z hlediska ochrany lidských práv, vojenské konflikty, a další). Dle judikatury NSS informace o zemi původu použité ve věci mezinárodní ochrany musí být v maximální možné míře 1. relevantní, 2. důvěryhodné a vyvážené, 3. aktuální a ověřené z různých zdrojů, a 4. transparentní a dohledatelné (rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008–81, č. 1825/2009 Sb. NSS). Soud shledal, že namítaná zpráva použitá žalovaným tyto požadavky splňuje, neboť vychází z řady různých důvěryhodných zdrojů, mezi kterými jsou materiály Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu (EASO), Ministerstva zahraničních věcí USA, renomovaných lidskoprávních organizací (Human Rights Watch, Amnesty International), a další zdroje, kdy tyto zdroje jsou ve zprávě řádně označeny. S ohledem na datum vydání napadeného rozhodnutí se zpráva ani nejeví jako neaktuální. Nelze tak mít pochyby o relevanci, vyváženosti a objektivitě použitých informací, žalobní námitka je pak pouze obecná a žalobce v ní neuvedl žádné konkrétní nedostatky, které v použitém podkladu spatřuje. Vedle této zprávy žalovaný shromáždil i dva další materiály týkající se země původu vypracované Ministerstvem zahraničních věcí ČR. Ani tato námitka tak není důvodná. Žalovaný se pak na podkladě těchto informací v napadeném rozhodnutí dostatečně zabýval i situací v zemi původu.

30. K námitce ohledně neudělení humanitárního azylu (§ 14 zákona o azylu) je zapotřebí uvést, že obecná východiska soudního přezkumu takového rozhodnutí shrnul Nejvyšší správní soud například ve svém rozsudku ze dne 21. 3. 2018 č. j. 6 Azs 6/2018–33: „Podle § 14 zákona o azylu lze azyl z humanitárních důvodů udělit v případě hodném zvláštního zřetele. Nejvyšší správní soud připomíná, že citované ustanovení v sobě kombinuje neurčitý právní pojem „případ hodný zvláštního zřetele“, jehož výklad ze strany žalovaného podléhá soudnímu přezkumu v plném rozsahu, a správní uvážení žalovaného odrážející skutečnost, že ani v případě hodném zvláštního zřetele není žalovaný povinen humanitární azyl udělit, bude–li respektovat příslušné mantinely pro svou diskreci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. května 2004, č. j. 5 Azs 60/2004 – 72, č. 375/2004 Sb. NSS). V případě stěžovatele přitom žalovaný vůbec neshledal důvod hodný zvláštního zřetele, bez něhož je jeho správní vyloučení ohledně udělení humanitárního azylu vyloučeno. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne 11. března 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, „smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně ‚nehumánní‘ azyl neposkytnout. […] Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.“ 31. Z judikatury NSS tak vyplývá, že humanitární azyl je ze své povahy výjimečný institut, který se uděluje například osobám těžce postiženým, těžce nemocným, či osobám, které pocházejí z oblastí, jež jsou významně zasaženy humanitární katastrofou, a je koncipován jako dobrodiní státu, a nikoli jako právo žadatele na přiznání azylu (viz rozhodnutí NSS ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004–55, ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009–65, ze dne 17. 9. 2010, č. j. 2 Azs 14/2010–92, ze dne 2 9. 2. 2012, č. j. 2 Azs 38/2011–47, ze dne 22. 9. 2016, č. j. 6 Azs 167/2016–31).

32. Žalovaný se na str. 4 napadeného rozhodnutí vypořádal s tím, zda byly dle jeho názoru splněny podmínky pro udělení humanitárního azylu, hodnotil přitom životní situaci žalobce, jak ji žalobce popsal ve správním řízení (včetně situace rodinné, sociální a ekonomické), uvedl, že žalobce je dospělý, svéprávný, práceschopný, dokáže se o sebe postarat, vydělat si na své živobytí prací a nepodstupuje žádný typ léčby vázané na území ČR, jeho životní situaci nepovažoval za nijak mimořádnou ani za takovou, kdy by bylo zcela „nehumánní“ azyl neudělit, na základě toho nenalezl žádný zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení humanitárního azylu. Soud považuje učiněné hodnocení v souladu se shora uvedenou judikaturou za dostatečné, ve shodě s žalovaným pak má za to, že nebyl naplněn neurčitý právní pojem „v případě hodném zvláštního zřetele“, aby mohl být otevřen prostor pro správní uvážení žalovaného, zda humanitární azyl udělit, či nikoliv, žalovaný své závěry podložil přezkoumatelným úvahami vycházejícími z individuálních okolností daného případu.

33. Žalobce v řízení na špatnou ekonomickou situaci v zemi původu nijak nepoukazoval, pouze uváděl, že on sám se zadlužil u kamaráda kvůli vízu do Maďarska a dále po něm požadoval náhradu škody majitel obchodu. Soud k tomu poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005–60, „je sice možno pochopit, že dlouhodobá tíživá ekonomická situace stěžovatele v zemi, kde velká část obyvatel trpí chudobou, bez konkrétní perspektivy zlepšení, může vést až k rozhodnutí svou vlast opustit a pokusit se najít lepší životní podmínky jinde, obzvlášť když se tím zároveň vyřeší vyhrocené osobní spory. Institut azylu však není a nikdy nebyl nástrojem k řešení takové situace. […] Obecně lze za určitých okolností udělení azylu z humanitárních důvodů připustit i tehdy, uvádí–li žadatel potíže ekonomického charakteru. Vždy ale musí jít v tomto ohledu (např. co do míry postižení, délky jeho trvání atd.) o extrémní případ, který navíc má svůj původ v okolnostech relevantních z pohledu ostatních, standardních azylových důvodů. To znamená, že špatná ekonomická situace žadatele je následkem nebo průvodním jevem pronásledování státními orgány v zemi původu pro jeho politické přesvědčení, rasu, národnost, náboženství a podobně.“ (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2019, č. j. 4 Azs 112/2019–46, a ze dne 17. 8. 2020, č. j. 1 Azs 208/2020–40). Žalobcova ekonomická situace v zemi původu rozhodně není extrémním případem, který by měl navíc spojitost s jakýmkoli azylově relevantním důvodem. Nemůže tak být ani důvodem hodným zvláštního zřetele. Tato námitka je proto nedůvodná.

34. Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

35. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému náklady nevznikly.