4 Az 22/2023– 31

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou ve věci žalobce: L. D. T., narozený dne X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Markem Eichlerem sídlem S. K. Neumanna 2052, 404 47 Varnsdorf proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2023, č.j. OAM–755/ZA–ZA11–HA13–2023 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“), jímž bylo rozhodnuto v řízení o udělení mezinárodní ochrany zahájeném na žádost žalobce podanou dne 7. 6. 2023 tak, že tato žádost byla dle ust. § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) shledána nepřípustnou a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo dle ust. § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, nebyly dostatečně posouzeny jednotlivé důvody pro udělení azylu, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, je v rozporu s mezinárodními závazky (Úmluva o právním postavení uprchlíků) a porušuje žalobcovo ústavně zaručené právo na život.

3. Poukazoval na to, že podle § 11a odst. 1 zákona o azylu je žalovaný povinen zkoumat přípustnost opakované žádosti ve světle nových skutečností, přičemž žalovaný se nedostatečně zabýval tím, že žalobce má dluh vůči státu ve X.

4. Namítal, že žalovaný měl žalobci udělit humanitární azyl dle § 14 zákona o azylu. I když je udělení humanitárního azylu otázkou správního uvážení, dle judikatury musí správní orgán při použití správního uvážení zvolit i náležité odůvodnění, v němž budou obsažena všechna hlediska a kritéria, k nimž správní orgán přihlédl, a uvedeny závěry, ke kterým došel. Žalovaný však požadavky judikatury nerespektoval, z rozhodnutí nelze dobře vysledovat úvahy a hodnocení žalovaného ve vztahu k důvodům hodným zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu, odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 11. 3. 2004 č.j. 2 Azs 8/2004–55, k jehož závěrům je třeba přihlédnout i v posuzovaném případě. Žalobce uvedl ve správním řízení, že chce v ČR zůstat, protože má v domovském státě dluhy i vůči státu a hrozilo by mu tam vězení, čímž je naplněn důvod pro udělení humanitárního azylu. V dalším řízení bude třeba, aby se žalovaný s možností udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu řádně vypořádal, napadené rozhodnutí je však v této části nepřezkoumatelné.

5. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno, věc byla vrácena k dalšímu řízení a žalobci bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

III. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný měl za to, že žalobní námitky neprokazují, že by žalovaný porušil správní řád či zákon o azylu. Po porovnání údajů uvedených žalobcem v rámci první žádosti a v současném řízení žalovaný shledal, že opakovaná žádost není přípustná, neboť žalobce neuvedl žádnou novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu.

7. Žalobce sice nově v řízení uváděl, že má dluh vůči státu z let 2008 – 2013, kdy zpronevěřil státní peníze, za což mu může hrozit vězení, nicméně u tohoto tvrzení není splněna první podmínka dle § 11a zákona o azylu (tj. že tato nová skutečnost nebyla bez vlastního zavinění žalobce předmětem zkoumání v původním řízení), neboť žalobce o svém dluhu věděl ještě před zahájením prvního řízení o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce byl přitom v původním řízení poučen o své povinnosti uvést všechny skutečnosti. Tedy, tato skutečnost nebyla předmětem zkoumání v prvním řízení z vlastního zavinění žalobce. Není splněna ani druhá kumulativní podmínka dle § 11a zákona o azylu, neboť zpronevěru nelze podřadit pod azylově relevantní důvody, nesvědčí o tom, že by žalobce mohl být vystaven pronásledování (§ 12) nebo že by mu hrozila vážná újma (§ 14a zákona o azylu). Zpronevěra spadá do oblasti trestněprávní a není důvodem k udělení mezinárodní ochrany v žádné její formě, v ČR je trestným činem stejně jako ve X, pokud žalobce porušoval právní předpisy své země, je za své chování trestně odpovědný a nejedná se o novou skutečnost, která by zakládala možnost meritorního posouzení jeho žádosti. Lze shrnout, že od doby meritorního posuzování předchozí žádosti nedošlo k takové změně, která by mohla představovat novou skutečnost ve smyslu § 11a odst. 1 písm. b) zákona o azylu.

8. Sdělení žalobce v průběhu řízení nesvědčí o azylově relevantních důvodech, ale o účelovosti opakované žádosti o mezinárodní ochranu. Mezinárodní ochrana je však výjimečným institutem a neslouží k prosté legalizaci pobytu na území ČR, k tomu žalobce může využít zákona o pobytu cizinců.

9. K námitce stran neudělení humanitárního azylu poukázal na to, že dle § 11a odst. 4 zákona o azylu správní orgán může z důvodů hodných zvláštního zřetele žádost posoudit jako přípustnou, odkázal na rozsudek NSS č.j. 2 Azs 101/2019–74 a č.j. 9 Azs 5/2009–65.

10. Měl za to, že se tvrzenými problémy žalobce řádně zabýval již v předchozím pravomocně ukončeném řízení, nebyl povinen žádost znovu posuzovat meritorně, nebyl tak povinen se zabývat jednotlivými důvody pro udělení mezinárodní ochrany, neboť žádost nebyla přípustná. Navrhl, aby žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta.

IV. Obsah správního spisu

11. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 7. 6. 2023 podal žalobce v ČR opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ke které v poskytnutí údajů uvedl, že ve vlasti má dluhy u soukromých osob, o kterých mluvil již v předchozím pohovoru, v tom se jeho situace nezměnila, novým důvodem je, že má dluh vůči státu ve X ještě z dob, kdy žil ve vlasti, využil státní kasu v osobní prospěch, zpronevěřil státní peníze v letech 2008 – 2013, prodával a nakupoval zboží, pak zbankrotoval, dluh je v přepočtu asi 14 či 15 milionů Kč, jiný důvod nemá. Během předchozího řízení se o tom nezmínil, protože si nemyslel, že je to pro něj hrozba, zmínil pouze dluhy u soukromých osob – lichvářů. O tom, že je trestně stíhán, se dozvěděl od otce až po konání prvního pohovoru. Uvedl, že kdyby se nyní vrátil do vlasti, šlo by mu o život, za dluh státu mu hrozí vězení, v případě dluhu, který má vůči mafii, by mu šlo o život. Jelikož nebyl schopen splatit dluh vůči státu, musel si půjčit od lichvářů, ale bohužel nebyl schopen splatit ani jeden z dluhů, proto odcestoval z vlasti.

12. Rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 11. 2022 č.j. OAM–940/ZA–ZA11–HA13–2022 žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu. Dle rozhodnutí žalobce ve své žádosti uváděl, že v ČR pobývá od roku 2016, o mezinárodní ochranu žádá z důvodu, že v ČR chce nadále pobývat a pracovat, v případě návratu do vlasti se obává, že nebude schopen splatit svůj dluh. Při pohovoru uvedl, že ve vlasti podnikal v oblasti realit, v letech 2013 a 2014 si půjčil na podnikání peníze od soukromých osob, celkem tří skupin věřitelů a na vysoký úrok, v podnikání se mu nedařilo a dluh nemohl splácet, proto v roce 2014 odjel do Evropy za prací, aby dluh splatil. Nejprve pracoval v Rumunsku, poté přijel do ČR, neboť je zde lépe placená práce. V případě návratu do vlasti se obává, že když věřitelům dluh nesplatí, mohou mu ublížit, nyní slovně vyhrožují jeho rodičům, může se sice obrátit na policii, ale ta jej nebude chránit 24 hodin denně. Před svým odjezdem z vlasti žádné problémy se státními orgány, policií ani soudy neměl. Ve vlasti by nebyl schopen dluh splatit, neboť je tam špatná ekonomická situace.

13. Žalobce byl vyzván, aby se dne 13. 7. 2023 seznámil s podklady pro rozhodnutí, výzva mu byla doručena dne 7. 7. 2023, avšak žalobce se k tomuto úkonu nedostavil.

14. Součástí spisu jsou zpráva OAMP X, Informace MZV ČR, č.j. 103347/2023–MZV/LPTP ze dne 28. 2. 2023, Půjčky, úvěry a lichva, ze dne 2. 3. 2023 a zpráva OAMP X Bezpečnostní a politická situace v zemi, vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv, ze dne 14. 6. 2023.

15. Dle opisu z evidence rejstříku trestů nebyly žádné informace o odsouzení dotyčné osoby.

16. V odůvodnění napadeného rozhodnutí ze dne 1. 8. 2023 žalovaný shrnul tvrzení žalobce poskytnutá v průběhu řízení, uvedl, ze kterých podkladů vycházel, mimo jiné se jednalo o předchozí rozhodnutí o mezinárodní ochraně a informace, které shromáždil ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv ve X. Žádost posoudil podle ust. § 10a písm. e) a § 11a odst. 1 zákona o azylu, konstatoval, že se jedná o druhou žádost podanou na území ČR, shrnul průběh předchozího správního řízení a soudního přezkumu, ve kterém jeho rozhodnutí ze dne 1. 11. 2022 obstálo, kasační stížnost byla odmítnuta jako nepřípustná (NSS č.j. 8 Azs 12/2023–27, právní moc 22. 5. 2023). Provedl porovnání důvodů současné žádosti s tvrzeními žalobce v předchozím řízení. Shledal, že žalobce svou první žádost podal z důvodu legalizace svého pobytu v ČR, chtěl v ČR zůstat a pracovat, aby splatil svůj dluh, návrat odmítal z důvodu obav ze svých věřitelů. Konstatoval, že žalovaný své rozhodnutí podložil též dostupnými informacemi o situaci v zemi původu. Uvedl, že žalobce stejně jako v předchozím případě odmítá návrat do vlasti z důvodu obav ze svých věřitelů. Ohledně údajné nové skutečnosti tj. dluhu vůči X státu, který mu vznikl v letech 2008 – 2013, uvedl, že jednak o této skutečnosti věděl již před zahájením prvního řízení a bylo tak jeho povinností ji uvést již v tomto prvním řízení o mezinárodní ochranu, byl poučen o povinnosti uvádět všechny skutečnosti, které jej vedly k opuštění státu. Za druhé zpronevěra nenaplňuje definici pro nové posouzení žádosti, nejedná se o represi ze strany státní moci, ale o nesplacený dluh ze strany žalobce, což není uvedeno v taxativním výčtu azylově relevantních důvodů dle zákona o azylu. Zpronevěra je trestným činem i dle českého práva, žalobce je právně způsobilou, a tedy i trestněprávně odpovědnou osobou, měl by být připraven nést následky za své jednání, a to i v podobě trestního stíhání a hrozby vězení, důvod žalobce tak patří do roviny trestněprávní a nemůže tak být důvodem pro změnu či nové meritorní posouzení jeho opakované žádosti o mezinárodní ochranu. Konstatoval, že údajná nová skutečnost se netýká změny situace v zemi původu, důvodů jeho odchodu z vlasti, ani jím prezentovaných problémů, tím méně pak důvodů svědčících o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů dle § 12 zákona o azylu, nebo že mu hrozí újma dle § 14a zákona o azylu. Na podkladě informací o zemi původu zjistil, že ve Vietnamu nedošlo od doby posuzování předchozí žádosti k žádné změně, která by mohla představovat novou skutečnost dle § 11a odst. 1 písm. b) zákona o azylu či důvody dle § 12 či § 14a zákona o azylu. Neshledal tak důvody pro opakované meritorní posouzení žádosti a řízení zastavil. Dle ust. § 10a odst. 2 je–li žádost nepřípustná, neposuzuje se, zda žadatel splňuje důvody pro udělení azylu či doplňkové ochrany.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

17. Městský soud v Praze o věci samé rozhodl bez jednání dle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), jelikož žalobce i žalovaný souhlasili s projednáním věci bez jednání.

18. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s.ř.s.), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k účinnosti článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

19. Podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, podal–li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle § 11a odst. 1.

20. Podle § 10a odst. 2 zákona o azylu je–li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany.

21. Podle § 11a odst. 1 zákona o azylu podal–li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které a) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

22. Podle § 11a odst. 4 zákona o azylu ministerstvo může z důvodů hodných zvláštního zřetele posoudit podanou opakovanou a další opakovanou žádost jako přípustnou.

23. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu řízení se zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.

24. K tomu, aby se správní orgán mohl znovu věcně zabývat opakovanou žádostí žadatele o udělení mezinárodní ochrany, je nezbytné, aby existovaly nové skutečnosti nebo zjištění, které mají určitou přidanou hodnotu a kvalitu oproti předchozí žádosti. Z tohoto pravidla vychází relevantní judikatura Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65 dospěl k závěru, že: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí.“ V tomto rozsudku dále uvedl, že „zpravidla se přitom může jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele, např. udělení azylu matce nezletilé žadatelky, jejíž žádost již byla pravomocně zamítnuta; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 – 57.“ Zdůraznil současně, že věcné projednání opakované žádosti je výjimkou, „kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté.“ K tomu obdobně též rozsudek NSS ze dne 27. 6. 2019 č.j. 6 Azs 15/2019–27.

25. Na tyto závěry NSS navázal v rozsudku ze dne 25. 4. 2018 č.j. 6 Azs 60/2018–43, kde vyšel z toho, že za nové skutečnosti, na jejichž základě lze věcně posoudit opakovanou žádost o mezinárodní ochranu, nelze považovat jakékoliv nové skutečnosti nebo zjištění, ale pouze takové, které by prima facie mohly mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele. Uvedl, že: „Obecně tedy žalovaný může řízení o opakované žádosti o mezinárodní ochranu zastavit proto, že se tvrzené skutečnosti přímo netýkají žadatele nebo jsou na první pohled azylově irelevantní.“ 26. Rozšířený senát NSS v rozsudku ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96 uvedl, že „odůvodnění správního rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany musí obsahovat zdůvodněný závěr správního orgánu o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany“.

27. Z výše uvedeného je patrné, že k věcnému posouzení opakované žádosti o mezinárodní ochranu (tedy v situaci, kdy o první podané žádosti již bylo pravomocně rozhodnuto) lze přistoupit pouze za splnění určitých podmínek. Žalovaný se v souladu se zákonem a s příslušnou judikaturou zabýval otázkou, zda byly tyto podmínky naplněny.

28. Lze souhlasit se závěrem žalovaného, který po porovnání tvrzení žalobce z předchozího a současného řízení o udělení mezinárodní ochrany shledal, že se v určité části jedná o stejný okruh skutečností, tedy obavu žalobce z věřitelů – soukromých osob, kterým žalobce dluží peníze. Nově žalobce v současném řízení uváděl, že má dluh vůči státu, kdy zpronevěřil státní peníze v letech 2008–2013, nyní má obavy z trestního stíhání a uvěznění za zpronevěru. Žalovaný správně vyhodnotil, že tyto okolnosti nemohou představovat novou skutečnost ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu, neboť žalobci tyto okolnosti byly známy již v době předchozího řízení, kde měl povinnost uvést všechny relevantní skutečnosti, přesto je bez zřejmého důvodu neuvedl. Není tak splněna podmínka, že by se jednalo o skutečnost, kterou nemohl uplatnit v minulém řízení.

29. NSS v rozsudku ze dne 3. 6. 2021 č.j. 5 Azs 250/2020–36 k obdobné situaci uvedl: „Jestliže stěžovatel neuvedl všechny jemu známé důvody ve své první žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jedná se o skutečnost přičitatelnou pouze jemu, a nelze akceptovat, že by toto neunesení břemene tvrzení mohl zhojit pomocí podání opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Institut opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neslouží k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti; jeho hlavním smyslem a účelem je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího řízení.“ K tomu též rozsudek NSS ze dne ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005 – 86.

30. Soud se ztotožňuje i se závěrem žalovaného, že není splněna ani druhá podmínka dle § 11a odst. 1 zákona o azylu, neboť se nejednalo o skutečnosti svědčící o tom, že by žalobce mohl být vystaven pronásledování z důvodů dle § 12 zákona či že by mu hrozila vážná újma dle § 14a zákona o azylu. Zpronevěra je trestným činem též podle českého práva, pokud žalobce zpronevěřil ve X státní peníze a hrozí mu za to trestní stíhání popř. trest vězení, nejsou splněny žádné z důvodů pronásledování dle § 12 zákona o azylu, ani definice vážné újmy dle § 14a odst. 1 a odst. 2 písm. a), b) či c) zákona o azylu. Je tak patrné, že nebyla splněna ani jedna ze dvou kumulativních podmínek daných v § 11a odst. 1 zákona o azylu., aby mohla být žádost žalobce posouzena jako přípustná.

31. Soud konstatuje, že je–li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany (§ 10a odst. 2 zákona o azylu). Jinými slovy, vůbec nedojde k věcnému posouzení podané žádosti a jakákoli argumentace žalobce spočívající v tom, že splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, je tedy zcela irelevantní a mimoběžná. Neobstojí tudíž ani námitka, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, neboť k vlastnímu posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu žalovaný vůbec nepřistoupil, hodnotil pouze otázku přípustnosti této žádosti z hlediska existence „nových skutečností“ ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu, kdy se s relevantními otázkami vypořádal přezkoumatelně a v souladu se zákonem, což je patrné z výše uvedeného. V tomto rámci důkladně zvážil veškerá tvrzení žalobce uplatněná v řízení, zabýval se i tím, zda nedošlo k podstatné změně situace v zemi původu.

32. Nelze akceptovat ani žalobní námitku, dle které nebyly zkoumány důvody pro udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu, které žalobce spatřoval zejména v hrozbě vězení za zpronevěru státních peněz.

33. Pokud jde o možnost aplikace § 11a odst. 4 zákona o azylu, lze odkázat zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2019, č. j. 2 Azs 101/2019 – 74, dle kterého: „při rozhodování podle § 11a odst. 4 zákona o azylu postupuje Ministerstvo vnitra podobně jako v případě § 14 tohoto zákona, jelikož i v § 11a odst. 4 je užito kombinace neurčitého právního pojmu („důvodů hodných zvláštního zřetele“) a správního uvážení („ministerstvo může“). Není nezbytné v rozhodnutí ministerstva výslovně uvést, že neshledalo důvody k uplatnění § 11a odst. 4 zákona o azylu, pokud všechny okolnosti, které vedle toho, že musely být zkoumány (a byly zkoumány) jako údajné nové důvody tvrzené žadatelem o azyl, by mohly být rozumně představitelné jako důvody zvláštního zřetele hodné, byly v rámci řízení o opakované žádosti vzaty v úvahu ve své skutkové dimenzi (ministerstvo zkoumalo, zda jsou stejné, anebo nové oproti důvodům v žádosti předešlé) i v dimenzi právní, tedy z hlediska dopadů na životní poměry žadatele. Pokud ministerstvo dospělo k závěru, že není důvodu měnit něco na hodnocení těchto okolností oproti jejich předešlému posouzení, implicitně shledalo, že případ žadatele je případem běžným, neobsahujícím zvláštní, mimořádné, předem typově nedefinované (neboť obtížně předvídatelné) důvody, které by měly vést k uplatnění svého druhu mimořádné klausule pro mimořádné okolnosti, jíž zmocnění ke správnímu uvážení ve zmíněném ustanovení je.“ (srov. též usnesení NSS ze dne 9. 1. 2020, č. j. 5 Azs 199/2019 – 27).

34. Dané ustanovení § 11a odst. 4 zákona o azylu upravuje diskreční pravomoc žalovaného, který „může z důvodů hodných zvláštního zřetele posoudit podanou opakovanou a další opakovanou žádost jako přípustnou“. V případě žalobce žalovaný žádné důvody hodné zvláštního zřetele implicitně neshledal, přičemž žalovaný zkoumal a vzal v úvahu všechny relevantní okolnosti, které musely být zkoumány jako údajné nové důvody tvrzené žalobcem, a které mohly být rozumně představitelné jako důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 11a odst. 4 zákona o azylu včetně hrozby trestního stíhání a uvěznění žalobce ve X za zpronevěru státních peněz. Žalovaný tak implicitně shledal, že případ žalobce je případem běžným, neobsahujícím zvláštní důvody, které by měly vést k uplatnění svého druhu mimořádné klausule pro mimořádné okolnosti, jíž je zmocnění ke správnímu uvážení ve zmíněném ustanovení; k tomu srov. výše uvedený rozsudek NSS ze dne 21. 6. 20198, č. j. 2 Azs 101/2019–74. Soud se s tímto hodnocením žalovaného rovněž ztotožňuje.

35. Z toho je zřejmé, že jako důvod pro opakované meritorní posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu nelze přijmout nově tvrzenou skutečnost spočívající v tom, že žalobce zpronevěřil ve X státní peníze, za což mu hrozí vězení, a právě z tohoto důvodu se obává návratu do domovského státu. Jak totiž vyplývá z výše uvedené judikatury, žadatel má v řízení o mezinárodní ochranu povinnost tvrzení a pokud jemu známé a existující důvody neuvede v rámci řízení o první žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nemůže tuto nečinnost zhojit pomocí podání opakované žádosti. Jak Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005 – 86: ,,,zatímco důkazní břemeno může v některých případech nést i správní orgán, povinnost tvrzení leží vždy na žadateli o azyl. Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální ohrožení žadatele o azyl v zemi jeho původu, je zcela nereálná. Jedině žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi původu opustil, zda byl pronásledován a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí.‘‘ 36. Soud neshledal důvodnou ani námitku ohledně neurčitosti a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, když je z něj dostatečně patrné, z jakých podkladů žalovaný vyšel, jaká zjištění z nich učinil, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, jakou právní úpravu použil a k jakým závěrům dospěl.

37. S ohledem na shora uvedené soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

38. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.