4 Az 26/2021– 37

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou ve věci žalobce: X., narozený dne – místem pobytu v ČR – zastoupený advokátem JUDr. Matějem Šedivým sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2021 č.j. OAM–761/ZA–ZA11–P15–2020 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 15. 6. 2021 č.j. OAM–761/ZA–ZA11–P15–2020 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 6 800 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Matěje Šedivého.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“), jímž rozhodl o žádosti žalobce podané dne 31. 10. 2020 tak, že mezinárodní ochrana podle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) se neuděluje.

II. Žalobní body

2. Žalobce namítal, že žalovaný nepostupoval dle ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť nevedl řízení způsobem vedoucím ke zjištění skutečného stavu věci. Měl za to, že ve správním řízení bylo nezbytné odpovědět na otázku, jaké je postavení praktikujícího gaye v Uzbekistánu a zda–li je žalobcem prezentovaný individuální konflikt s policií hodnověrný. Dle napadeného rozhodnutí žalovaný žalobci uvěřil, pokud jde o popsaný incident s policií, avšak označil jej za ojedinělé pochybění několika policistů, které nevyjadřuje oficiální politiku státu. Přestože oficiální politikou Uzbekistánu není vydírání homosexuálních občanů, na druhou stranu je oficiální politikou daného státu diskriminace této sexuální menšiny, což vyplývá z vyjádření doloženého žalobcem a z čl. 120 uzbeckého trestního zákoníku, podle kterého jsou homosexuální projevy sankcionovány trestem odnětí svobody ve výměře do 3 let. S ohledem na tuto skutečnost a na to, že žalobce je homosexuálem, mu měla být mezinárodní ochrana udělena. Z tohoto hlediska není podstatné, zda při popisované události došlo či nedošlo k X., neboť i kdyby k tomuto incidentu vůbec nedošlo, byly by důvody pro udělení mezinárodní ochrany dány. Pokud chce totiž žalobce svobodně realizovat svoje právo na sexuální orientaci, musí se nutně dostat do konfliktu se státní mocí, potažmo je nucen svoji orientaci tajit a ukrývat se, aby se vyhnul pronásledování. Žalobce však nemá v úmyslu prožít zbytek života v asexualitě, má zájem si najít stálého partnera a s ním realizovat rodinný život; toto jeho právo je však omezováno trestněprávní sankcí. Doporučení žalovaného, aby svou sexuální orientaci utajil, má stejnou váhu, jako kdyby žalovaný doporučil jiným žadatelům, aby tajili své náboženské či politické přesvědčení, tímto způsobem by žalovaný mohl zamítnout každou žádost o mezinárodní ochranu. Smyslem mezinárodní ochrany je přitom zajistit faktický výkon ústavních práv a svobod.

3. Obavy žalobce z pronásledování přitom nevyplývají pouze z právního řádu domovského státu (což by samo o sobě bylo postačující), ale též z konkrétního jednání policistů, kteří na žalobce nachystali provokační akci s cílem jej později získaným materiálem vydírat. V této souvislosti není možné doporučovat žalobci, aby se obrátil na policii, popř. na vedení těchto vyděračů, neboť žalobce by musel přiznat svoji homosexualitu a vystavil by se trestnímu stíhání. Žalobce se ocitl v patové situaci, nelze mu vyčítat, že dané důvody pro udělení mezinárodní ochrany sdělil až v době, kdy mu hrozilo vycestování, neboť v době svého legálního pobytu neměl důvod odkrývat svoji orientaci a o mezinárodní ochranu žádat, jedná se o logický postup a nikoli projev účelovosti. Žalovaný přitom sexuální orientaci žalobce nijak nezpochybnil, napadené rozhodnutí je nezákonné a nedostatečně odůvodněné, neboť žalovaný se nevyjádřil k písemnému vyjádření žalobce a k jím zajištěným podkladům. Žalovaný nedodržel postup při hodnocení důkazů, protože neuvedl, o které jednotlivé důkazy se jedná a co z nich vyplývá, pouze uvedl obecnou úvahu, kde důkazy označil za irelevantní, ačkoliv se k předmětu řízení evidentně vztahují.

4. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

5. Žalovaný nesouhlasil s obsahem žalobních námitek, měl za to, že důkladně posoudil všechny skutečnosti, které žalobce uvedl, poukázal na to, že žalobce přicestoval do ČR dne X. na základě studentského víza s cílem studovat na X., pro pobyt získal 2x biometrickou kartu a povolení k pobytu za účelem studia, v roce 2019 mu již pobyt nebyl prodloužen, pobýval v ČR na základě výjezdních příkazů, které mu udělovala cizinecká policie po dobu odvolání, po dalším neudělení výjezdního příkazu požádal dne 31. 10. 2020 o udělení mezinárodní ochrany. V průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem odchodu z vlasti žalobce bylo vydírání ze strany X. policistů, kteří jej přistihli při X. a dále snaha studovat v ČR, z toho dovodil, že o mezinárodní ochranu žalobce požádal za účelem legalizace svého dalšího pobytu v ČR, aby zde mohl pobývat a studovat. Žalovaný hodnotil důvody pro udělení azylu, opatřil si aktuální informace k politické a bezpečnostní situaci a stavu dodržování lidských práv v Uzbekistánu, které jsou součástí správního spisu, žalobce se k těmto podkladům vyjádřil, doložil vlastní odbornou studii Homofobie v Uzbekistánu, kterou žalovaný nechal přeložit do českého jazyka. Uvedl, že tuto zprávu pečlivě prostudoval, avšak považoval ji za pouhý výtah z obecných zdrojů k situaci LGBTI komunity v Uzbekistánu bez vazby ke konkrétnímu případu žalobce, shledal, že tato zpráva nemá přidanou hodnotu vůči podkladům, které shromáždil žalovaný. Z těchto důvodů ji mezi podklady pro vydání rozhodnutí nezařadil, což odůvodnil na straně 4 napadeného rozhodnutí.

6. Zabýval se též tím, zda žalobci nemůže hrozit v případě návratu do vlasti nebezpečí ve smyslu čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, v daném případě však obava žalobce z opětovného jednání příslušníků policie po skoro X. letech od předmětného incidentu ztrácí na důvodnosti a v průběhu správního řízení nebyla potvrzena. Žalobce ani nevyužil žádný z mechanismů, které mu právní řád ve vlasti k ochraně jeho práv nabízí, do ČR pak nevycestoval pod tlakem tvrzených tíživých okolností, ale zcela plánovitě za účelem studia, o čemž svědčí i české studentské vízum, které si obstaral pro účely vycestování z Uzbekistánu.

7. Žádost žalobce považoval za zjevně účelovou, neboť jí podal až X. po příjezdu do ČR a poté, co ztratil předchozí pobytové oprávnění, mezinárodní ochrana však k legalizaci pobytu neslouží, žalobce k tomu může využít prostředky dle zákona o pobytu cizinců, objektivně v tom nemá žádné překážky.

8. Shrnul, že nedospěl k závěru, že by žalobci hrozilo v případě návratu do Uzbekistánu pronásledování ve smyslu ust. § 12 zákona o azylu nebo nebezpečí vážné újmy dle § 14a zákona o azylu. Navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

IV. Obsah správního spisu

9. Ze správního spisu soud zjistil tyto pro řízení podstatné skutečnosti:

10. Žalobce podal dne 31. 10. 2020 žádost o mezinárodní ochranu, uvedl, že na území ČR přicestoval v roce X. na české studentské vízum, přijel za účelem studia, vízum mu platilo X., o mezinárodní ochranu žádal, protože je menšinově sexuálně orientován, což pro něj byl v Uzbekistánu problém.

11. Při pohovoru dne 10. 11. 2020 uvedl, že v roce 2019 měl problémy s vízem, nebylo mu prodlouženo, protože propásl lhůtu, pak byl na výjezdních příkazech, které mu dávala cizinecká police po dobu odvolání, když mu nechtěli udělit další výjezdní příkaz, přišel požádat o azyl. Dále popsal incident, ke kterému došlo v X. v Uzbekistánu, kdy se žalobce X., avšak do bytu vtrhla policie s tím, že mají vše nahrané na videu a pokud žalobce nechce mít problémy, musí jim platit úplatky. Žalobce resp. jeho X. jim poté X. platil X., celkem zaplatili X., naposledy v X., žalobce poté odjel do ČR. Žalobce si zpětně uvědomil, že se zřejmě jednalo o provokaci. Sdělil, že nemělo cenu, aby hledal oficiálně pomoc, neboť v Uzbekistánu je trestné mít styk s jiným mužem, hrozí 3 roky odnětí svobody.

12. Součástí správního spisu je dále pět materiálů týkajících se politické a bezpečnostní situace v Uzbekistánu (č.l. 23 – 34) , jejichž výčet je uveden v napadeném rozhodnutí, a závazné stanovisko ze dne 18. 9. 2019 ev. č. ZS50599, dle kterého vycestování žalobce do Republiky Uzbekistán je možné.

13. Žalobce po seznámení se s podklady pro rozhodnutí založil do spisu zprávu „Homophobia in Uzbekistan“, jejímž je autorem a jejíž překlad žalovaný následně zajistil. Daná zpráva pojednává o situaci sexuálních menšin v Uzbekistánu.

14. Dne 15. 6. 2021 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, v odůvodnění neshledal naplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12, § 13, § 14, § 14a ani § 14b zákona o azylu, zjistil, že tvrzeným důvodem žádosti o mezinárodní ochranu bylo vydírání ze strany X. konkrétních policistů, kteří žalobce přistihli v bytě X., a také jeho snaha studovat v ČR. Vyšel též ze závazného stanoviska k vycestování a z informací, které shromáždil ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Uzbekistánu, nevyužil však materiál předložený žalobcem. Neshledal, že by žalobce mohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu nebo že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Popsané jednání policistů považoval za osobní selhání jednotlivců a porušení služebních povinností i zákona, nejedná se o projev oficiální politiky státu, k trestnímu stíhání žalobce nedošlo, nebylo mu ani bráněno v odjezdu z Uzbekistánu, který žalobce bez problémů oficiálně opustil X. po incidentu, ani nyní X. let poté neeviduje ČR žádost o vydání žalobce k trestnímu stíhání, ani nebyl vydán mezinárodní zatykač. Z toho dovodil, že z hlediska státních orgánů Uzbekistánu žalobce není zájmovou osobou, nelze předpokládat, že by byl po svém návratu příslušnými policisty zatčen, když tito o něm nemají od roku X. žádné informace a za tuto dobu se jej nepokusili kontaktovat, nevyhledali ani jeho X., která stále žije v Uzbekistánu. Poukázal na závazné stanovisko a na výpověď tam učiněnou, dle které žalobci ve vycestování nebrání žádné překážky, na základě toho nepovažoval pozdější tvrzení žalobce za věrohodná. Vytýkal žalobci, že se v případě nezákonného jednání policistů neobrátil na vnitrostátní orgány s trestním oznámením a věc řešil odjezdem z vlasti, argument ohledně trestnosti styku s jiným mužem nepovažoval za dostačující, když žalobce X., od této události s ním nehovořil a vlastně se domnívá, že to na něj bylo nastražené. Poukázal na subsidiaritu mezinárodní ochrany k prostředkům ochrany vnitrostátní, žalobce však žádné možnosti k ochraně svých práv ve státě původu nevyužil, věc řešil odjezdem do ČR plánovitě za účelem studia. Žádost žalobce považoval za účelovou podanou čistě s cílem legalizace pobytu v ČR, když jiné prostředky selhaly. Z hlediska doplňkové ochrany ust. § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu žalovaný uplatnil identické úvahy, jako v případě azylu, s tím, že žalobce se ani nepokusil využít možností vnitrostátní ochrany. Na základě shromážděných podkladů se zabýval i obecnými pravidly pro vycestování občanů Uzbekistánu a jejich návrat do vlasti, v této souvislosti žádné nebezpečí pro žalobce neshledal. Dospěl k závěru, že nejsou dány ani důvody pro poskytnutí doplňkové ochrany.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

15. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k účinnosti článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“).

16. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť skutkový stav, který vzal správní organ za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění. Proto soud napadené rozhodnutí dle ust. § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. bez jednání zrušil.

17. Soud shledal, že žalovaný se při hodnocení, zda žalobce splňuje podmínky pro udělení azylu a doplňkové ochrany, řádně nezabýval hlavním důvodem žalobce, na kterém založil svou žádost o mezinárodní ochranu, tedy jeho příslušností k sexuální menšině, a to zejména v souvislosti s popsaným incidentem s policisty, nezhodnotil tedy dostatečně individuální okolnosti případu žalobce. Přitom sexuální menšina může představovat sociální skupinu způsobilou k pronásledování ve smyslu ust. § 12 písm. b) zákona o azylu, jak vyslovil Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) v rozsudku ze dne 14. 1. 2004, č.j. 2 Azs 39/2003–48. V rozsudku ze dne 5. 10. 2006, č.j. 2 Azs 66/2006–52 NSS uvedl, že: „Sexuální orientace žadatele o azyl může být podle okolností a s ohledem na poměry v zemi původu považována za znak jeho příslušnosti k určité sociální skupině ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu.“ 18. V posuzovaném případě žalovaný nepovažoval výpověď žalobce a priori za nevěrohodnou, tedy nepoukazoval na rozpory či jiné nesrovnalosti v této výpovědi, věrohodnost výpovědi učiněné v řízení o mezinárodní ochranu zpochybnil pouze s poukázáním na dřívější závazné stanovisko, kde žalobce v rámci řízení o správním vyhoštění uvedl, že v domovském státě mu nic nehrozí a není mu známá překážka vycestování, o incidentu s policisty tam nehovořil. Tato argumentace žalovaného však není správná. V určitých případech totiž mohou být dány ospravedlnitelné důvody, pro které žadatelé všechny relevantní důvody žádosti sdělí až v pozdější fázi řízení o mezinárodní ochranu (např. v řízení před soudem) nebo obdobně až po delší době strávené v zemi, kde žadatel později požádá o mezinárodní ochranu. Jedná se zejména o případy osob, které přežily mučení, sexuální násilí nebo pronásledování z důvodu sexuality. K tomu se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16, bod 31, kde uvedl: „Podle Ústavního soudu je však nutno zohlednit, že existuje i řada dalších ospravedlnitelných důvodů, proč žadatel o azyl nesdělí všechny relevantní důvody pro udělení azylu již před ministerstvem jako orgánem prvního stupně. Některé z nich uvádí Úřad Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky (UNHCR): dotazování při osobním pohovoru se této skutečnosti netýkalo a konkrétní informaci nezjistilo; osobní pohovor nebyl proveden; žadatel nemusel pochopit relevanci některých skutečností pro žádost o mezinárodní ochranu; trauma, stud nebo jiné zábrany mohly zabránit úplnému ústnímu svědectví při osobním pohovoru (zejména v případě těch, kteří přežili mučení, sexuální násilí či pronásledování z důvodu sexuality); pohlaví tazatele nebo tlumočníka mohlo být pro žadatele zábranou (UNHCR. Improving asylum procedures: Comparative analysis and recommendations for law and practice. Detailed Research on Key Asylum Procedures Directive Provisions March 2010, s. 466). Podle Ústavního soudu jsou všechny tyto důvody opodstatněné ve smyslu, že lze pochopit, proč v některých těchto případech žadatelé o mezinárodní ochranu relevantní azylové skutečnosti sdělí až ve fázi řízení o správní žalobě před soudem.” Tento přístup měl žalovaný zohlednit při posuzování věrohodnosti výpovědi žalobce učiněné v řízení o udělení mezinárodní ochrany resp. při jejím porovnání s výpovědí učiněnou v rámci řízení o správním vyhoštění. Žalobce v České republice pobýval od roku X. na základě povolení k pobytu za účelem studia, a to až do roku 2019, vycestování do domovského státu mu v té době nehrozilo. Jeho výpověď ohledně skutečných důvodů odjezdu z Uzbekistánu souvisejících s jeho sexuální orientací a ohledně důvodů, pro které má obavy z návratu, učiněnou v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany nelze s ohledem na výše uvedený nález Ústavního soudu považovat za nedůvěryhodnou pouze z toho důvodu, že tyto skutečnosti nesdělil správním orgánům již dříve a že je uvedl až jako poslední možnost pro zabránění svého odjezdu z České republiky. Jiné důvody ke zpochybnění konzistentnosti a věrohodnosti výpovědi žalobce však žalovaný neuvedl. Dané závěry žalovaného o nevěrohodnosti výpovědi žalobce tudíž ve světle výše uvedeného nemohou obstát.

19. Žalovaný se zabýval tvrzeným incidentem a následným vydíráním žalobce ze strany policistů, v této souvislosti žalovaný rovněž akceptoval tvrzení žalobce ohledně článku 120 uzbeckého trestního zákoníku, který stanoví trestnost styku mezi muži. Žalovaný následně toto jednání policistů označil za nezákonný exces s tím, že se dle jeho názoru nejedná o projev oficiální politiky domovského státu. Přitom však žalovaný neučinil žádná zjištění ohledně země původu, která by se týkala situace sexuálních menšin, právních otázek s tím spojených, přístupu státních orgánů a občanů k sexuálním menšinám, nezabýval se otázkou trestnosti homosexuality v Uzbekistánu, ani tím, zda jsou tresty za takové jednání reálně ukládány, a další. Za tohoto stavu je tedy závěr žalovaného o tom, že se o oficiální politiku státu nejedná, nepřezkoumatelný, zároveň tím žalovaný porušil povinnost zjistit řádně skutkový stav.

20. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany je samotný žadatel, z obsahu jehož žádosti správní orgán v následujících fázích řízení vychází, žadatele stíhá břemeno tvrzení, které je dále doplněno i důkazním břemenem, které je však již rozloženo mezi žadatele a správní orgán; ten je taktéž povinen k důvodům uvedeným v žádosti o mezinárodní ochranu zajistit maximální možné množství důkazů. (k tomu viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013 – 38). Podle konstantní judikatury zjišťuje správní orgán skutkový stav věci v rozsahu možných důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, které vycházejí v prvé řadě z žadatelovy výpovědi v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 – 41).

21. Ke specifické důkazní situaci v řízení o mezinárodní ochranu se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 4. 2020 č.j. 2 Azs 305/2019–43, kde uvedl, že: „Zásada tzv. materiální pravdy má v řízení o udělení azylu svá specifika spočívající v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazujících věrohodnost žadatelových tvrzení.“ Nejvyšší správní soud však zároveň vysvětluje, že: „je na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení, a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících se na stěžovatelova tvrzení, anebo alespoň s takovou mírou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu.“ (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 – 63, ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 – 89). Podle Nejvyššího správního soudu „povinnost tvrzení spočívá především ve sféře žadatele o azyl“. Až v návaznosti na takové tvrzení platí, že „jakmile uvádí jakékoliv skutečnosti svědčící o tom, že došlo, nebo že by potenciálně mohlo dojít, k zásahu do jeho lidských práv, který by byl azylově relevantní, pak je třeba se tvrzeními detailně zabývat a žadatelem uváděné skutečnosti konfrontovat se zjištěními týkajícími se situace v zemi původu žadatele“ (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 – 63 či ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70). Je třeba vycházet z výpovědi, která se po celou dobu řízení drží jedné dějové linie, kterou lze i přes drobné nesrovnalosti označit za konzistentní a za souladnou s dostupnými informacemi o zemi původu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2008, č. j. 2 Azs 49/2008 – 83 nebo rozsudek ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70).“ 22. Žalovaný však žádné informace ohledně situace v zemi původu, které by souvisely s hlavním důvodem žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany tj. příslušností k sexuální menšině, neshromáždil, napadené rozhodnutí v tomto směru žádná zjištění neobsahuje, žalovaný tudíž ani neprovedl konfrontaci těchto zjištění se skutečnostmi vyplývajícími z výpovědi žalobce, žalovaný tím v podstatě rezignoval na to zabývat se konkrétní situací žalobce. Pouze jediný z materiálů, které tvoří podklady pro rozhodnutí, tj. LANDINFO Informace norského centra informací o zemi původu ze dne 20. 12. 2019, obsahuje krátkou pasáž týkající se postavení LBGT skupiny („Situace LBGT se nezlepšuje“), žalovaný však ani na základě tohoto podkladu neučinil v napadeném rozhodnutí žádná zjištění. Zjištění žalovaného ohledně státu původu se týkají obecné politické situace, možností vycestování uzbeckých občanů a podmínek pro navracející se osoby, což sice rovněž má určitou relevanci v případu žalobce, avšak k hlavní argumentaci žalobce žalovaný žádné informace neshromáždil. Tím žalovaný porušil zásadu dle ust. § 3 ve spojení s § 2 odst. 4 a § 50 odst. 2 a 3 správního řádu, tedy zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, žalobní námitka je důvodná. Nemůžou tudíž obstát ani závěry žalovaného o tom, že žalobce nesplňuje podmínky pro poskytnutí azylu či doplňkové ochrany.

23. V této souvislosti nelze akceptovat ani postup žalovaného, který mezi podklady pro rozhodnutí odmítl zařadit materiál předložený žalobcem, který se týkal homofobie v Uzbekistánu. Žalovaný sice nechal pořídit jeho překlad do českého jazyka, ale tímto materiálem se fakticky nezabýval s odůvodněním, že se nijak nevztahuje k individuální situace žalobce a nemá žádnou přidanou hodnotu oproti podkladům, které shromáždil žalovaný. Přitom však tento materiál s důvody žádosti žalobce o mezinárodní ochranu bezprostředně souvisí, přičemž jak je uvedeno výše, žalovaný sám žádná zjištění k situaci sexuálních menšin ve státě původu žalobce neshromáždil.

24. Za zcela nesmyslnou a nepřijatelnou pak soud považuje argumentaci žalovaného ohledně nevyužití možností vnitrostátní ochrany před nezákonným jednáním policistů, kteří se vůči žalobci měli dopouštět vydírání. V situaci, kdy žalovaný vyšel z tvrzení žalobce, že styk s jiným mužem je v Uzbekistánu trestným činem, nelze po žalobci rozumně požadovat, aby se v případě nezákonného vydírání jeho osoby obracel se žádostí o pomoc na uzbecké státní orgány, když by se tím přímo vystavil nebezpečí trestního stíhání své osoby právě v souvislosti se svou homosexuální orientací. Což bylo ostatně podstatou samotného vydírání ze strany policistů a právě z tohoto důvodu se žalobce obává návratu do země původu. Bez ohledu na nesmyslnost těchto úvah žalovaného je třeba poukázat též na to, že žalovaný se ani nezabýval tím, jaké možnosti vnitrostátní ochrany jsou obecně v takové situaci k dispozici a jakým způsobem se občané v zemi původu mohou bránit nezákonnému jednání ze strany policistů.

25. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, zejména z rozsudků ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 – 57, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70, č. 1749/2009 Sb. NSS či ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 – 101, č. 1806/2009 Sb. NSS, vyplývá, že se v případě pronásledování soukromými osobami musí postižená osoba v zásadě vždy obrátit nejprve s žádostí o pomoc na vnitrostátní orgány v zemi původu, pokud není zjevné, že tyto orgány nejsou schopny či ochotny účinnou ochranu poskytnout. V této souvislosti je však též možné poukázat na názor NSS vyslovený v rozsudku ze dne 28. 2. 2007, č.j. 4 Azs 146/2006–100, dle kterého pokud ze zpráv o zemi původu žadatele o azyl vyplývá, že menšina, jejímž je žadatel příslušníkem, je terčem diskriminace a pronásledování ze strany úřadů a policie, nemůže jako důvod pro neudělení azylu obstát argument, že žadatel o azyl v zemi původu tyto orgány nepožádal o pomoc a nevyčerpal tak veškeré právní prostředky, které mu k ochraně jeho práv poskytuje právní řád státu jeho původu.

26. V posuzované situaci však žalovaný ani relevantní zprávy o zemi původu neshromáždil, nijak neověřil tvrzení žalobce ohledně rizika trestního stíhání jeho osoby, ani tvrzení ohledně pronásledování sexuálních menšin v Uzbekistánu, vyšel pouze z toho, že styk s jiným mužem je v Uzbekistánu trestným činem. Ze shora uvedených důvodů tudíž žalovaný nemohl své závěry o neudělení mezinárodní ochrany opřít o argument, že žalobce v zemi původu nevyužil dostupné prostředky ochrany.

27. Vzhledem k tomu, že žalovaný porušil svou povinnost zjistit stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to se všemi aspekty výše uvedenými, nemohl ani správně vyhodnotit, zda žalobce splňuje podmínky pro poskytnutí azylu či doplňkové ochrany, skutkový stav v rozsahu uvedeném v napadeném rozhodnutí nemůže představovat dostačující podklad pro takové závěry.

28. Z uvedených důvodů soud postupoval podle ust. § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. a žalobou napadené rozhodnutí zrušil, podle ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. pak vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení.

29. V dalším řízení je žalovaný povinen získat dostatečně aktuální a konkrétní podklady vztahující se k tvrzením žalobce, které by se týkaly situace sexuálních menšin v Uzbekistánu, možných problémů, kterým jejich příslušníci mohou čelit, rizika trestního stíhání těchto osob a potenciálních možností vnitrostátní ochrany. Tyto podklady je povinen vyhodnotit, učinit z nich příslušná zjištění, dát je do souvislostí s tvrzeními žalobce, které se týkají jeho azylového příběhu. Zároveň je žalovaný povinen zabývat se materiálem předloženým žalobcem Homofobie v Uzbekistánu, a to z hlediska tvrzených důvodů žalobce pro poskytnutí mezinárodní ochrany. Následně žalovaný vyhodnotí, zda žalobce splňuje podmínky pro poskytnutí některé z forem mezinárodní ochrany.

30. Právním názorem, který soud vyslovil v tomto rozsudku, je správní orgán vázán (ust. § 78 odst. 5 s.ř.s.).

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., žalobce měl ve věci plný úspěch a má proto právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl. Náklady řízení žalobce tvoří náklady na odměnu právního zástupce za dva úkony právní služby ve výši 6 200 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby ve věci samé, po 3 100 Kč) dle ust. § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč (za dva úkony právní služby po 300 Kč) dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu; celková výše nákladů řízení žalobce tak činí 6 800 Kč.

Poučení

I. Vymezení věci II. Žalobní body III. Vyjádření žalovaného IV. Obsah správního spisu V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze