4 Az 38/2016 - 30

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobce: A. I. státní příslušností Ruská federace bytem v ČR: P. zastoupen JUDr. Petrem Adámkem, advokátem sídlem Jeseniova 837/10, 130 00 Praha 7 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2016 č.j. OAM-1091/ZA-ZA04-ZA08- 2015 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 9. 6. 2016 č.j. OAM-1091/ZA-ZA04-ZA08-2015 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 6.800 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Petra Adámka, advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o neudělení azylu žalobci podle § 12, § 13, § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále též „zákon o azylu“). Současně žalovaný vyslovil, že nelze udělit doplňkovou ochranu pro existenci důvodů podle § 15a zákona o azylu.

2. V žalobě žalobce namítal, že správní orgán vůbec nezvážil udělení humanitárního azylu podle § 14, vůbec se tímto nezabýval. Souhlasil se správním orgánem, že udělení mezinárodní ochrany z důvodu § 14a a § 14b zákona o azylu mu nelze udělit, protože ve státě, jehož je občanem, mu nehrozí nebezpečí uvedené v § 14a odst. 2 zákona o azylu a rovněž nesplňuje podmínky pro sloučení rodiny § 14b zákona o azylu. Nesouhlasil však se závěry, že mu nelze doplňkovou ochranu udělit pro existenci důvodů podle § 15a zákona o azylu. Tvrdil, že se nedopustil činů uvedených v § 15a odst. 1 písm. a), b), c), d) zákona o azylu. Připustil, že byl odsouzen pro spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku, nicméně nevyhýbal se soudnímu řízení ani své trestní odpovědnosti. Měl za to, že pokud jde o ust. § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, toto nedopadá na jeho případ.

3. Dále uvedl, že v případě výkonu rozhodnutí by byl nucen vycestovat do Ruské federace, a podle ruských zákonů by se musel vrátit do místa svého posledního bydliště, což je ostrov Sachalin. Na Sachalinu však od svých 8 let nebyl, nemá tam ani žádné příbuzné, známé, spolužáky apod. Pokud je informován nenajde tam ani uplatnění. Nemá finanční prostředky, ruský jazyk v podstatě neovládá, nemá představu o ruských zákonech, zvycích, je etnicky Korejec. Pokud ví, je korejská menšina v Rusku utlačována.

4. Ve vyjádření k žalobě žalovaný trval na tom, že postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu a azylového zákona. Měl za prokázané, že žalobce je nejen důvodně podezřelý, že se dopustil vážného zločinu, nýbrž takový zvlášť závažný zločin skutečně spáchal a byl za něj pravomocně odsouzen. Vzhledem k jednání žalobce, které je neslučitelné s principy, na nichž je mezinárodní ochrana vystavěna, žalovaný aplikoval ust. § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný popřel oprávněnost námitek žalobce a současně s nimi nesouhlasil, neboť neprokazují, že by žalovaný porušil některé ustanovení správního řádu či azylového zákona. Žalovaný je přesvědčen, že vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a rozhodnutí náležitě odůvodnil. Považoval napadené rozhodnutí za správné. Navrhl žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítnout.

5. Správní spis pak především obsahuje následující pro danou věc podstatné dokumenty: žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice ze dne 16. 12. 2015, poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 22. 12. 2015, protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 9. 2. 2016, Informace MZV ČR č.j. 98845/2015-LPTP, Výroční zprávu Amnesty International 2015/2016-Ruská federace, ze dne 24. února 2016, Výroční zprávu Human Rights Watch 2016-Ruská federace, ze dne 27. ledna 2016, Freedom House, Svoboda ve světě 2016-Rusko, ze dne 27. ledna 2016, žalobou napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2016 č.j.: OAM-1091/ZA-ZA04-ZA08-2015.

6. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního /dále též „s.ř.s.“/), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně.

7. Ze správního spisu bylo zjištěno, že žalobce dne 16. 12. 2015 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Při poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu dne 22. 12. 2015 uvedl, že se narodil v bývalém Sovětském svazu, v Sachalinské oblasti, v obci Korsakov, národnosti je korejské, je křesťan, dorozumí se česky a anglicky, je svobodný, děti nemá. Není členem žádné strany, organizace, neúčastní se žádných politických akcí. V obci Korsakov žil do května 2001, potom vlakem přicestoval do České republiky. Nemá žádné zdravotní potíže, v Rusku nemá žádné příbuzné. Celou rodinu má v České republice. Většinu svého života žil v České republice, má české vzdělání, chce pomáhat matce a bratrovi. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 9. 2. 2016 se podává, že žalobce má v České republice celou rodinu včetně babičky, dědy, strýců, tet, sestřenic a bratranců. Sdílí společnou domácnost s matkou, která má v České republice trvalý pobyt a bratrem občanem České republiky, kterému je 12 let. Žalobce uvedl, že byl odsouzen za ublížení na zdraví a poškození cizí věci. Dostal podmínku na pět let a pokutu v hodnotě asi 420 000 Kč. Vyhoštění či příkaz k odjezdu nedostal. Podle doplnění právního zástupce šlo o vydírání. Posléze byl žalobci zrušen trvalý pobyt, proti rozhodnutí podal žalobu, o které nebylo dosud soudem rozhodnuto. Podle doplnění právního zástupce žalobce otec žalobce se ho zřekl, matka si po příjezdu do České republiky vzala Čecha. Matka není etnicky Ruska, je Korejka, takže žádný vztah k Rusku nemá. Mladší bratr s Ruskem nemá už vůbec nic společného. Žalobce ani jeho matka nemají žádné finanční prostředky k návratu do Ruska. Podle zástupce žalobce je pak rovněž pro žalobce reálné nebezpečí trestního stíhání v případě nenastoupení na vojnu.

8. Žalovaný napadeným rozhodnutím žalobci mezinárodní ochranu neudělil, neboť neshledal naplnění žádného z důvodů dle § 12, § 13, § 14 zákona o azylu a současně neudělil ani doplňkovou ochranu pro existenci důvodů podle § 15a zákona o azylu.

9. Městský soud v Praze posoudil projednávanou věc takto:

10. Podle § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

11. Pokud jde o námitku, že žalovaný se nevypořádal s možností udělení humanitárního azylu žalobci, zdejší soud žalobci nemohl přisvědčit. Žalovaný se možností udělení humanitárního azylu žalobci zabýval dostatečně, a to na s. 6 napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí žalovaného tak z tohoto hlediska nelze označit za nepřezkoumatelné.

12. Obecná východiska soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu shrnul Nejvyšší správní soud kupříkladu ve svém rozsudku ze dne 21. 3. 2018 č.j. 6 Azs 6/2018-33: „Podle § 14 zákona o azylu lze azyl z humanitárních důvodů udělit v případě hodném zvláštního zřetele. Nejvyšší správní soud připomíná, že citované ustanovení v sobě kombinuje neurčitý právní pojem „případ hodný zvláštního zřetele“, jehož výklad ze strany žalovaného podléhá soudnímu přezkumu v plném rozsahu, a správní uvážení žalovaného odrážející skutečnost, že ani v případě hodném zvláštního zřetele není žalovaný povinen humanitární azyl udělit, bude-li respektovat příslušné mantinely pro svou diskreci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. května 2004, č. j. 5 Azs 60/2004 - 72, č. 375/2004 Sb. NSS).… Jak Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne 11. března 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, „smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně ‚nehumánní‘ azyl neposkytnout. […] Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.“ 13. Žalovaný v napadeném rozhodnutí správně uzavřel, že případ žalobce není hodný zvláštního zřetele, neboť žalovaný ve svém rozhodnutí na s. 6 srozumitelně mimo jiné objasnil, že žalobce je dospělou, svéprávnou a středoškolsky vzdělanou osobou; v průběhu řízení neuvedl, že by byl ve výrazně nepříznivé socioekonomické situaci; dle jeho vlastního vyjádření nemá žádné zdravotní potíže. Správní orgán měl tedy za to, že situace žadatele není natolik negativně ovlivněna jeho rodinnou, sociální a ekonomickou situací a ani dalšími vlivy, aby ji bylo možno považovat za důvod hodný zvláštního zřetele. Žalobce vypověděl, že žádá také kvůli své matce a bratrovi, kterým pomáhá. Dříve bratra vyzvedával ze školy a pomáhal i finančně. Žalobce však v průběhu pohovoru neuvedl, že by byli jeho pracující matka či bratr na něm existenčně či jinak závislí. Nadto žalovaný poukázal na výpověď žalobce, ve které vyjmenovával široké příbuzenstvo žijící na území České republiky. Na podporu svých tvrzení doložil kopii průkazu povolení k trvalému pobytu jeho tety. Správní orgán měl tedy za to, že jeho matka a bratr by v případě návratu žalobce do vlasti nezůstali bezprizorními. Žalovaný připomněl, že na udělení humanitárního azylu není právní nárok, a podotkl, že žalobce byl v roce 2014 odsouzen za spáchanou trestnou činnost. Odůvodnění závěru žalovaného o nenaplnění podmínek pro udělení humanitárního azylu zdejší soud považuje za dostatečné, přičemž podle závěru soudu nedošlo k naplnění neurčitého právního pojmu „v případě hodném zvláštního zřetele“, aby mohl být otevřen prostor pro správní uvážení žalovaného, zda humanitární azyl udělit, či nikoliv.

14. Pokud jde o žalobcem namítaný dlouhodobý pobyt v České republice, žalobcovu integraci do české společnosti a vybudovaný soukromý a rodinný život, soud uzavřel, že tyto skutečnosti samy o sobě neznamenají naplnění důvodu udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu. V této souvislosti lze odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2018 č.j. 2 Azs 141/2018-22: „Nejvyšší správní soud pouze závěrem uvádí, že se nehodlá odchýlit od své konstantní judikatury, která setrvale stojí na stanovisku, že pouze rodinné, ekonomické a sociální vazby žadatele nemohou být bez dalšího důvodem pro udělení azylu ani doplňkové ochrany. Pokud jde o humanitární azyl, Nejvyšší správní soud setrvává také na svém závěru, že na jeho udělení neexistuje právní nárok, a pouze skutečnost, že se stěžovatel domnívá, že splňuje důvody hodné zvláštního zřetele (jeho rodinné a ekonomické vazby v ČR), a tedy pouze polemizuje se závěry žalovaného a městského soudu, nepředstavuje porušení principu legitimního očekávání ani nezákonnost napadeného rozsudku (viz např. rozsudky ze dne 14. 7. 2017, č. j. 2 Azs 119/2017 – 39, ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 – 38, ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, ze dne 21. 12. 2011, č. j. 5 Azs 15/2011 – 77, ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, nebo ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 – 131).“ Žalovaný se otázkou naplnění důvodů pro udělení mezinárodní ochrany dle § 14 zákona o azylu dle závěru Městského soudu v Praze zabýval dostatečně a správně uzavřel, že tyto důvody v daném případě dány nejsou. Ani žalobcova námitka, že neovládá ruský jazyk a nemá v Rusku žádné zázemí, nemůže založit důvod pro udělení humanitárního azylu. Soud podotýká, že jak sám žalobce uvedl v poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu, v zemi původu žil do jara 2001. Žalobce tedy vycestoval z Ruské federace ve svých necelých 10 letech. I kdyby se však do jara 2001 nenaučil ruský jazyk, pak neznalost jazyka své země původu nezpůsobuje automaticky vznik nároku na udělení humanitárního azylu. Ani tato námitka tak není důvodná.

15. Městský soud v Praze podotýká, že jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. jeho usnesení ze dne 21. 8. 2018 č.j. 9 Azs 209/2018-30), existenci rodinných vazeb na území České republiky skutečně nelze považovat za důvod pro udělení humanitárního azylu (viz též např. rozsudek ze dne 28. 4. 2011 č. j. 1 Azs 5/2011 – 36 nebo ze dne 8. 1. 2009 č. j. 2 Azs 66/2008 - 52).

16. Žalobce v žalobě dále namítal, že ustanovení § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu na něj nelze aplikovat.

17. Podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu doplňkovou ochranu nelze udělit, je-li důvodné podezření, že cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, se dopustil vážného zločinu.

18. Žalobce byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. 57 T 3/2014 (v právní moci ode dne 30. 12. 2014) uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále též „trestní zákoník“), a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků; výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 roků s dohledem.

19. Žalovaný v napadeném rozhodnutí k otázce, zda žalobce spáchal vážný zločin ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, odkázal na toto ustanovení i na evropské právo a uvedl: „Správní orgán je nucen konstatovat, že v průběhu správního řízení vyšly najevo velmi závažné skutečnosti, které vedou správní orgán k jednoznačnému závěru, že žadatel se dopustil vážného zločinu, který je předvídán právě v ustanovení § 15a zákona o azylu pro případy, kdy nelze udělit žadateli o udělení mezinárodní ochrany doplňkovou ochranu. Dle ustanovení § 14 odst. 3 trestního zákoníku zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny; zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Jmenovaný byl v ČR rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 57 T 3/2014 ze dne 16. 12. 2014 shledán vinným, že spáchal ad 1) zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, ad 2) přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Jmenovaný byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání tří roků, výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání pěti roků s dohledem. Dle § 175 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb. je stanoveno, že způsobí-li pachatel takovým činem těžkou újmu na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na pět až dvanáct let. Usnesením Městského soudu v Praze č.j. 57 T 3/2014 ze dne 9. 2. 2016 bylo také rozhodnuto, že jmenovaný je povinen nahradit náklady vzniklé v souvislosti s uplatňováním nároku na náhradu škody v celkové výši 229.363 Kč. Správní orgán má s ohledem na výše uvedené za jednoznačně a dostatečně prokázané, že žadatel je nejen důvodně podezřelý z dopuštění se vážného zločinu, nýbrž takový zvlášť závažný zločin skutečně spáchal a byl za něj pravomocně odsouzen, jak vyplývá z výše uvedeného opisu z evidence rejstříku trestů fyzických osob i z žadatelem předloženého rozsudku Městského soudu v Praze. Vzhledem k povaze výše popsaného jednání žadatele, které je neslučitelné s principy, na nichž je mezinárodní ochrana vystavěna, správní orgán rozhodl na případ žadatele aplikovat ustanovení § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu a vyloučit jej tak z okruhu osob, kterým může být na území České republiky udělena doplňková ochrana.“ 20. Jak vyplývá z citovaného odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaný dospěl k závěru o tom, že žalobce spáchal vážný zločin ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, toliko na základě skutečnosti, že trestný čin, pro který byl žalobce pravomocně odsouzen, lze definovat jako zvlášť závažný zločin ve smyslu § 14 odst. 3 trestního zákoníku (a na základě blíže nespecifikované povahy jednání žalobce). Takové hodnocení ovšem nemůže obstát.

21. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2017 č.j. 6 Azs 309/2016-28, publ. pod č. 3546/2017 Sb. NSS, je k této otázce mimo jiné uvedeno: „Z výše uvedeného vyplývá, že závěr o tom, že se stěžovatel dopustil vážného zločinu, a tudíž mu nelze udělit doplňkovou ochranu, nelze odůvodnit pouze s odkazem na to, že byl žadatel odsouzen za spáchání činu, který je vnitrostátním trestním právem označován za zvlášť závažný zločin. Ačkoli může být kvalifikace činu z hlediska terminologie trestního práva jedním z kritérií, ke kterým je žalovaný povinen přihlédnout (jakkoli kritériem výchozím), z hlediska požadavku souladnosti rozhodnutí o mezinárodní ochraně s kvalifikační směrnicí, nemůže být jediným. V kontextu případu stěžovatele budou dalšími okolnostmi, které je třeba vzít v úvahu, povaha a závažnost činu spáchaného stěžovatelem a v souvislosti s ní výše uloženého trestu, míra účasti stěžovatele na trestné činnosti, skutečnost, že nedošlo k dokonání trestného činu (včetně příčiny odůvodňující, proč se tak nestalo) či skutečnost, že stěžovatel již trest odnětí svobody vykonal. Na tomto místě Nejvyšší správní soud pouze upozorňuje, že podle výše citovaného rozsudku Soudního dvora ve věci Spolková republika Německo proti B. a D. skutečnost, zda cizinec je, či není aktuální hrozbou pro bezpečnost ve státě, v němž žádá o mezinárodní ochranu, není pro aplikaci vylučovací klauzule zahrnující spáchání vážného zločinu relevantní (body 104 a 105 odůvodnění rozsudku). Nejvyšší správní soud považuje také za potřebné postavit najisto, že uvedená kritéria reflektují specifické okolnosti projednávaného případu a jejich účelem proto není stát se obecným a závazným návodem pro žalovaného k posuzování případného naplnění předpokladů pro aplikaci § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu v jiných případech. Nejde ani o výčet vyčerpávající – žalovanému v dalším řízení nic nebrání identifikovat další okolnosti, ze kterých dovodí, zda se stěžovatel vážného zločinu dopustil.“ 22. K obdobným právním závěrům, byť vztahujícím se k § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu ve znění účinném do 17. 12. 2015 [v tomto znění obsahoval zákon o azylu ve svém § 15a odst. 1 písm. b) formulaci „spáchal zvlášť závažný zločin“ místo aktuálního znění „se dopustil vážného zločinu“, to však nic nemění na použitelnosti závěrů níže citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze i pro znění zákona účinné od 18. 12. 2015, srov. rovněž odst. [16] shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2017 č.j. 6 Azs 309/2016-28, publ. pod č. 3546/2017 Sb. NSS], pak dospěl i Krajský soud v Praze. Zdejší soud odkazuje na právní větu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016 č.j. 49 Az 71/2015-26, publ. pod č. 3537/2017 Sb. NSS: „I. Pojmy „zvlášť závažný zločin“ v § 15a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 17. 12. 2015 a „vážný zločin“ v § 15a zákona o azylu, ve znění účinném ode dne 18. 12. 2015 vyjadřují totéž. Současně je třeba tyto pojmy interpretovat nezávisle na pojmu „zvlášť závažný zločin“ v § 14 odst. 3 trestního zákoníku z roku 2009. II. Při posuzování toho, zda je určité jednání „vážným zločinem“ ve smyslu § 15a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je třeba posuzovat jak individuální, tak typový charakter předmětného jednání. Nelze se přitom spokojit s konstatováním, že dané jednání je (typově) trestním zákoníkem z roku 2009 označeno jako zvlášť závažný zločin.“ 23. Jak vyplývá ze shora uvedeného, závěr o tom, že žalobce se dopustil vážného zločinu ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, nelze opřít toliko o skutečnost, že trestný čin, pro který byl žalobce pravomocně odsouzen, trestní zákoník označuje jako zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3 trestního zákoníku). Ačkoli může být kvalifikace činu z hlediska terminologie trestního práva jedním z kritérií, ke kterým je žalovaný povinen přihlédnout (jakkoli kritériem výchozím), nemůže být jediným. V kontextu případu žalobce budou dalšími okolnostmi, které je třeba vzít v úvahu, povaha a závažnost činu spáchaného žalobcem a v souvislosti s ní výše uloženého trestu, míra účasti žalobce na trestné činnosti, skutečnost, že nedošlo k dokonání trestného činu, okolnost, zda žalobce trestný čin spáchal ve věku blízkém věku mladistvých, či skutečnost, že žalobci byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen. Žalovaný proto v dalším řízení řádně posoudí otázku, zda v případě žalobce došlo k naplnění podmínek dle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, a pokud dojde k závěru, že nikoliv (a pokud nedospěje ani k závěru o naplnění jiného důvodu dle § 15a zákona o azylu, potažmo i jiných ustanovení, kupříkladu § 15 téhož zákona), řádně se vypořádá s otázkou, zda v případě žalobce jsou dány důvody udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a a § 14b zákona o azylu.

24. Ze všech shora uvedených důvodů soud žalobě vyhověl, zrušil bez jednání napadené rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí [ve vztahu k řádnému posouzení otázky, zda v případě žalobce došlo k naplnění důvodů dle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu] ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a současně dle § 78 odst. 4 s. ř. s. vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je podle § 78 odst. 5 s. ř. s. v dalším řízení vázán právním názorem, který vyslovil soud v tomto rozsudku.

25. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. a úspěšnému žalobci přiznal jejich náhradu, a to za náklady na právní zastoupení žalobce výši 6.200 Kč za 2 úkony právní služby (převzetí věci, sepsání žaloby) po 3.100 Kč a související paušální poplatky v celkové výši 600 Kč (2 x 300 Kč) dle §§ 7, 9 odst. 4 písm. d) a 13 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Právní zástupce žalobce není plátcem DPH, a proto k nákladům řízení nepatří částka odpovídající příslušné sazbě daně dle § 57 odst. 2 s. ř. s. a contrario. Náklady řízení tak celkem činí částku ve výši 6.800 Kč.