4 C 129/2025 - 56

Rubrum

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Fukalovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem Mgr. Markem Lošanem sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1 - Nové Město proti žalované: [žalovaný], narozená [datum] bytem [adresa] o 817 914,13 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinná zaplatit žalobkyni částku 719 260,23 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 719 260,23 Kč od [datum] do zaplacení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částek 98 653,9 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 53 157,1 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 65 002,63 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 809 442,13 Kč od [datum] do [datum], se zákonným úrokem 14,75% ročně z částky 90 181,9 Kč od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 3,25% ročně z částky 719 260,23 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem 12,99% ročně z částky 809 442,13 Kč od [datum] do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinná zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 26 607,80 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 817 914,13 Kč s příslušenstvím po žalované s odůvodněním, že žalovaná dne [datum] uzavřela s žalobkyní smlouvu, na jejímž základě jí žalobkyně poskytla částku 800 000 Kč. K čerpání úvěru došlo bezhotovostně žalovanou dne [datum]. Žalovaný se zavázal částku splatit společně s úrokem z úvěru ve výši 12,99% ročně ve splátkách po 13 876 Kč. V rámci smlouvy bylo sjednáno i pojištění schopnosti splácet ve výši 1 567 Kč měsíčně. Žalobkyně ke zjištění informací o osobním stavu a ekonomickému fungování žalovaného a jejich vyhodnocení pro schopnost splácet uvedla, že tímto úvěrem měly být konsolidovány již dříve poskytnuté, řádně splácené úvěry. Uvedla, že použila tzv. ekonomický model, který je spolehlivější a není oprávněna žádat předložení např. nájemní smlouvy. Doplnila, že z účtu, který měl žalovaný u ní veden zjistila jeho průměrný příjem 24 735 Kč s tím, že dosavadní splátky činily 7 500 kč a 4 556 Kč a v rámci revolvingového úvěru 250 Kč. Výdaje žalovaného žalobkyně určila částkou 10 855 Kč. Jelikož žalovaný neplnil svůj závazek hradit poskytnutou částku v pravidelných splátkách, i po předchozím upozornění, došlo k zesplatnění úvěru dne [datum]. Žalobkyně požaduje mimo jistinu i úrok z úvěru a úrok z prodlení ode dne následujícího po zesplatnění, tedy [datum]. Žalovaná uhradila celkově na svůj závazek částku 80 739,77 Kč. Žalovaná neuhradila ničeho dalšího po zaslání předžalobní výzvy.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. V řízení se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaná je státním příslušníkem Rumunska. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc (mezinárodní příslušnost) ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení EP a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení“). Podle čl. 4 odst. 1 Nařízení nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Podle čl. 62 odst. 1 Nařízení pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. Žalovaná má bydliště hlášené dle ISZR na adrese [adresa]. Cizinecká policie ani jiné orgány státní správy nemají informace o tom, že by se adresa bydliště žalované změnila. Soud tedy uzavřel, že má pravomoc rozhodnout ve věci. Pokud jde o hmotné právo, je v daném případě rozhodné ustanovení čl. 4 odst. 1 Nařízení EP a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „Nařízení Řím I“), podle kterého v míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno podle článku 3, a aniž jsou dotčeny články 5 až 8, je právo rozhodné pro následující smlouvy určeno tak, že smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště. V daném případě měla v době uzavřené smlouvy žalobkyně jako poskytovatel služby bydliště, resp. místo ústřední správy (viz čl. 19 Nařízení Řím I), v České republice. Rozhodné je právo české.

4. Soud z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] s dodatku ke smlouvě ze dne [datum] a všeobecných obchodních podmínek zjistil, že žalobkyně se zavázala žalované poskytnout částku 800 000 Kč, které jí měla žalovaná vrátit v pravidelných splátkách společně s úrokem ve výši 12,99% ročně a pojištěním ve výši 1 567 Kč měsíčně po 13 876 Kč. Ze smlouvy bodu 2.2 vyplývá, že nově sjednaným úvěrem měly být konsolidovány dva úvěry, a to ve výši 500 969 Kč a 298 201 Kč. Z bodu 7.1 smlouvy soud zjistil, že bylo sjednáno i pojištění úvěru. Sazby poplatků soud zjistil ze Sazebníku poplatků. Z bodu 8.2 smlouvy soud zjistil, že si smluvní strany ujednaly právo žalobkyně zesplatnit celý úvěr v případě porušení podmínek splácení úvěru žalovaným. Z posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalobkyně vycházela pro posouzení úvěruschopnosti z příjmu žalované 25 000 Kč, což ověřila nahlédnutím do výpisu z účtu žalované. Žalovaná uvedla jako výdaje 2 000 Kč a 4 500 Kč na bydlení. Celkové měsíční splátky byly ve výši 12 306 Kč a nové splátkové zatížení by činilo 14 126 Kč. Z výpisu z účtu soud zjistil, že žalovaná [datum] čerpala předmětný úvěr. Z upomínek ze dnů [datum], [datum] a [datum] soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovanou k plnění a informovala jí i o zesplatnění celého úvěru. Z podkladů pro soudní konání soud nezjistil nic podstatného pro řízení.

5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění do 23. 4. 2020 (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

13. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

14. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

15. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

16. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008/48/EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

17. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že „stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje „posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

18. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně zjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

19. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaná bude schopna dostát svým závazkům, a to na poskytnutý úvěr v celkové výši 800 000 Kč zaplatit celkem 13 876 Kč měsíčně. Ověřen byl pouze příjem žalované, který ověřila žalobkyně prostřednictvím nahlédnutím do účtu žalované, který spravovala a soudu nepředložila. Tento měsíční příjem činil 25 000 Kč. Žalovaná do listiny ověření úvěruschopnosti uvedla, výdaje 2 000 Kč a 4 500 Kč na bydlení. Tyto výdaje nebyla ověřeny a v rámci výpočtu žalobkyně počítala s výdaji 10 855 Kč. Více žalobkyně neověřovala. Žalobkyně uvedla, že šlo o konsolidaci jiných dvou závazků, které u žalobkyně žalovaná měla. Ale pokud dojde na porovnání splátek, došlo k navýšení měsíční splátky o 1 570 Kč. Obezřetnost žalobkyně byla na místě s ohledem na nulovou rezervu žalované v případě životních výdajů ve výši 10 855 Kč. Uvedený postup žalobkyně v tomto případě lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalované splácet úvěr. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

20. V souladu se § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku relevantních podkladů k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít. Způsob dosavadního finančního hospodaření žalované tedy objektivně vedl k důvodné pochybnosti o jejích schopnostech dostát svým závazkům řádně, což znamená, že žalobkyně jako odborně způsobilá osoba měla tuto pochybnost odstranit, což zjevně neučinila. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu tak měly vést žalobkyni při odborné péči k důkladnějšímu prověřování úvěruschopnosti žalované, zejména jejích výdajů. Soud tak uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že došlo k řádnému ověření úvěruschopnosti žalované.

21. Soud uzavírá, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku 800 000 Kč, přičemž nevrácená část finančního plnění činila ke dni rozhodnutí 719 260,23 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se ze strany žalobkyně o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 719 260,23 Kč a ve zbývajícím rozsahu, žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku.

22. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, nýbrž v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Soud dospěl k závěru, že žalovaná byla v prodlení ode dne vyhlášení rozsudku, proto i úrok z prodlení přiznal žalobkyni ode dne vyhlášení rozhodnutí. Jelikož se žalovaná k jednání nedostavila a ve věci se nevyjádřila, soud uložil plnění ve lhůtě dle § 160 o.s.ř. ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 26 607,80 Kč, přičemž tato částka představuje 31,7 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 65,85 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 34,15 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 32 717 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 817 914,13 Kč sestávající z částky 11 580 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 5 790 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 42 330 Kč ve výši 8 889,30 Kč.

Poučení