4 C 133/2021 - 228

Rubrum

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem JUDr. Radimem Kostíkem, Ph.D., ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa žalovaného a žalované] 2. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalovaného a žalované] 3. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa žalované a žalovaného] 4. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované a žalovaného] 5. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované] 6. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované] 7. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa žalovaného a žalované] 8. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalovaného a žalované] 9. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované] 10. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa žalovaného] 11. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa žalovaného] 12. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované] 13. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa žalovaného] všichni zastoupeni advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o vyklizení pozemku takto:

Výrok

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhá uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně vyklidit pozemek [parcelní číslo] – vodní plocha o výměře 1 211 m2 v obci [obec] a k. ú. [část obce], a to odstraněním 2 kusů betonových panelů o rozměrech 7 m x 1,2 m x 0,25 m a 1 kusu betonového panelu o rozměrech 7 m x 0,8 m x 0,25 m, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 13 750 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich právního zástupce JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou na zdejší soud dne 5. 10. 2021 se žalobce domáhá stanovení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně vyklidit pozemek [parcelní číslo] – vodní plocha, nacházející se v obci [obec], k.ú. [část obce] a to konkrétně odstraněním 2 ks betonových panelů o rozměrech 7 m x 1,2 m x 0,25 m a 1 kusu betonového panelu o rozměrech 7 m x 0,8 m x 0,25 m (dále též„ betonové panely“). Žalobu odůvodnil tím, že na základě darovací smlouvy ze dne 19. 8. 1993 je vlastníkem mimo jiné uvedeného pozemku, který nabyl darem od své matky [jméno] [příjmení]. Ta nabyla tento pozemek v restitučním řízení podle příslušných ustanovení zákona o půdě. Žalobce, poté co se na základě shora uvedené darovací smlouvy stal rovněž vlastníkem objektu [adresa] v k.ú. [část obce], začal provádět rekonstrukci malé vodní elektrárny, přičemž parcela [parcelní číslo] v k.ú. [část obce] tvoří mlýnský náhon k malé vodní elektrárně. Provoz této malé vodní elektrárny byl uskutečněn poté, co vodohospodářský organ Městského úřadu Třebíč schválil projektovou dokumentaci pro povolení vodního díla malé vodní elektrárny (dále též jen„ MVE“) se vyjadřovaly různé subjekty, např. Povodní Moravy, Závod [obec] ze dne 12. 1. 1995, Oseva, Semenářský statek ze dne 6. 9. 1993, Moravský rybářský svaz, místní organizace [obec] dne 6. 4. 1995, Město Třebíč ve dnech 7. 12. 1992 a 8. 12. 1992, jako i dotčené fyzické osoby. Na [parcelní číslo] v k.ú. [část obce] byla v době vydání nemovitostí podle zákona o půdě umístěna provizorní lávka, která byla zřízena k rekonstrukci MVE, jakožto zařízení staveniště, přičemž po dokončení rekonstrukce MVE měla být odstraněna. Žalobce upozorňuje na sdělení odboru životního prostředí MÚ [obec] ze dne 8. 7. 2013, z něhož jednoznačně vyplývá, že součástí stavby vodního díla je kamenný jez přivádějící část náhonu – vtokový objekt stavidlo závodní a jalové, Francisova turbína a odpadní kanál náhonu. Podle žalobce později vybudovaný mostek přes koryto vtokového objektu není vodním dílem, přičemž tento mostek nebyl nikdy v minulosti vodohospodářským orgánem povolen. Žalovaní jsou na základě kupní smlouvy na movitou věc ze dne 8. 2. 2019 spoluvlastníky movitých věcí, a to 2 ks výše uvedených betonových panelů a 1 ks výše uvedeného betonového panelu, přičemž tyto panely umístili vedle sebe tak, že je nechali volně položené na betonovém zpevnění okraji parcely [parcelní číslo] v k.ú. [část obce] Tyto panely žalovaní umístili na pozemek žalobce, respektive přes parcelu [parcelní číslo] – vodní plocha v k.ú. [část obce] ve vlastnictví žalobce, a to bez jakéhokoliv souhlasu či vědomí žalobce. Vlastníky betonových panelů jsou současní žalovaní, kteří jsou současně i vlastníky přilehlých pozemků v zahrádkářské kolonii. Dále žalobce uvádí, že na základě územního rozhodnutí odboru výstavby a územního plánování Měst NV v Třebíči ze dne 21. 10. 1980, č.j. VYST [číslo] bylo na [parcelní číslo] v k.ú. [část obce] předchůdci žalovaných povoleno zřízení zahrádkářské kolonie. Podle bodu 5 tohoto územního rozhodnutí je přístup do zahrádkářské kolonie řešen vybudováním můstku přes náhon z pozemku p. [číslo] v k.ú. [část obce], který byl ve vlastnictví státu a nyní je ve vlastnictví Města Třebíč. Podle žalobce jsou tato rozhodnutí aktuální, o čemž svědčí dvě vyjádření Města Třebíč ze dne 15. 8. 1990 a ze dne 22. 4. 1994. Vzhledem k tomu, že členové Základní organizace Českého zahrádkářského svazu [číslo] [IČO] se sídlem [adresa], neměli právně zajištěn přístup k jednotlivým zahradám na tehdejší [parcelní číslo] v k.ú. [část obce] žalobce s právním předchůdcem žalovaných uzavřel dne 18. 9. 1996 nájemní smlouvu na dobu 25 let. Protože podle žalobce po delší dobu nezaplatili nájemné, ačkoliv byli o tom žalobcem opakovaně upomínáni, žalobce dne 26. 9. 2012 od nájemní smlouvy ustoupil. V důsledku tohoto odstoupení od nájemní smlouvy, která se mimo jiné vztahovala na [parcelní číslo] v k.ú. [část obce] a provizorní lávce, právní předchůdce žalovaných i jednotliví zahrádkáři ztratili jakýkoliv právní titul k užívání [parcelní číslo] a provizorní lávky na ni postavené. Podle žalobce měla být tato provizorní lávka po dokončení rekonstrukce MVE jako dočasné zařízení staveniště odstraněna. Podle žalobce existence provizorní lávky byla v rozporu s ustanovením § 50 písm. b) vodního zákona, žalobce začal provizorní lávku demontovat, avšak v důsledku účelového a nezákonného trestního stíhání žalobce demontáž této provizorní lávky pozastavil. Zbývající část provizorní lávky byla později odstraněna pro žalobce neznámými osobami, pravděpodobně zloději kovu.

2. Žalovaní se k žalobě vyjádřili tak, že s žalobou nesouhlasí a jako nedůvodnou ji navrhují zamítnout. Mají za to, že odstraněním betonových panelů by byla odebrána práva více jak 13 vlastníkům nemovitostí, neboť by jim byl znemožněn jediný přístup k jejich majetku, oproti tomu dle jejich názoru menším zlem je strpění využívání části pozemku žalobcem. Žalovaní nesouhlasí s tím, že by původní most přes náhon znemožňoval provoz MVE, kdy při rozhodnutí o nakládání s vodami pro provoz MVE – Jihlava – Mlýn v [část obce] ze dne 2. 10. 1995 – IV. posudek Vodohospodářského orgánu, nebyly v průběhu řízení zjištěny žádné skutečnosti, které by bránily provozu MVE. Položením panelů na předmětný pozemek byl zajištěn přístup vlastníků nemovitostí na„ ostrově“, neboť žalovaní jakožto vlastníci těchto pozemků jsou povinni provádět údržbu těchto nemovitostí a položením těchto panelů byl obnoven a zjištěn přístup rychlé zdravotnické pomoci, HZS a také PČR, po této jediné přístupové komunikaci na„ ostrov“, a která je tu od doby výstavby zahrad a zahrádkářských chat, které byly řádně zkolaudovány a slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků s ostatními pozemními komunikacemi. Podle žalovaných byl původní mostek zřízen několik roků předtím, než žalobci vznikla jakákoliv práva k předmětnému pozemku. Podle žalovaných je mostek součástí komunikace, na které vázne věcné břemeno cesty a jeho vyklizením by došlo k zásahu do práv žalovaných ve vztahu k tomuto věcnému břemeni, které zatěžuje pozemky [parcelní číslo] a [parcelní číslo] ve vztahu k pozemku [parcelní číslo], konkrétně jde o věcné břemeno chůze a jízdy.

3. Na základě provedených důkazů soud dospěl k následujícímu skutkovému stavu: Zahrádkářská kolonie„ [část obce]“ byla umístěna na základě územního rozhodnutí vydaného dne 21. 10. 1980 pod č.j. výst. 2214/80-328/2-ing chr. Územní rozhodnutí vydal odbor výstavby a územního plánování Měst NV [obec] pro Český a ovocnářský svaz-ZO I. Z aktuálních výpisů katastru nemovitostí soud zjistil, že spoluvlastníci betonových panelů jsou, s výjimkou žalované 2, vlastníky pozemků v zahrádkářské kolonii zřízené na původní parcele [parcelní číslo] v k.ú. [část obce]. Betonové panely nabyli žalovaní na základě kupní smlouvy na movitou věc ze dne 8. 2. 2019 od předchozího vlastníka Základní organizace Českého zahrádkářského svazu [číslo]. Dodatkem k uvedené kupní smlouvě se předchozí vlastník též zavázal, že betonové panely vyklidí z pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [část obce]. Následně dne 15. 2. 2019 žalovaní oznámili žalobci, že pomocí betonových panelů si zpřístupnili pozemek p. [číslo] aby si zajistili přístup ke svým pozemkům. Žalobce je dle darovací smlouvy z 19. 8. 1993 vlastníkem pozemku [parcelní číslo] vodní plocha o výměře 1 211 m2. Zahrádkářská kolonie má charakter ostrova, neboť z jedné strany ji obtéká řeka [obec] a z druhé mlýnský náhon. Původně měla být přístupová cesta zřízena přes pozemek p. [číslo] v k. ú. [část obce], k čemuž však nikdy nedošlo, a z rozhodnutí odboru dopravy Městského úřadu v Třebíči č.j. OD 31906/13 - SPIS [číslo] 2013 ze dne 19. 8. 2013 vyplynulo, že zbudování jiné příjezdové cesty do kolonie je prakticky nerealizovatelné. OSEVA, Semenářský statek [obec] v roce 1981 (sp. zn. Proch [číslo]) vyjádřil souhlas se zřízením cesty nad zahrádkářskou kolonií přes parcelní [číslo] [parcelní číslo] – louka k zahrádkářské osadě zřízené na [parcelní číslo] přes náhon ke mlýnu [parcelní číslo]. Se zřízením přístupové cesty přes pozemek [parcelní číslo] pro příjezd k zahrádkářské kolonii neměl námitek ani odbor výstavby Měst NV [obec] ve vyjádření ze dne 20. 7. 1981. Souhlas s trvalým přemostěním náhonu, při ponechání průtoku 4 m3/s, vyjádřilo též Povodí Moravy, závod [obec], ve svém vyjádření z 10. 9. 1981. Rozhodnutím OÚ [obec] - Pozemkového referátu ze dne 11. 12. 1992, č.j. 111-7887/63/92-Ž, bylo přiznáno vlastnictví právní předchůdkyni žalobce [jméno] [příjmení], a to mimo jiné k pozemkům p. [číslo] v k.ú. [část obce], na nichž bylo současně zřízeno věcné břemeno ve prospěch vlastníků pozemků [parcelní číslo] a p. [číslo] pod [číslo] v k.ú. [část obce], na nichž byla zřízena zahrádkářská osada. Z rozhodnutí Okresního úřadu [obec], referátu životního prostředí, vyplývá, že bylo žalobci uděleno povolení k nakládání s vodami pro provoz MVE, přičemž podle posudku vodohospodářského orgánu, provozu MVE nebránily žádné skutečnosti, které by vodohospodářský orgán zjistil. Nájemní smlouvou o pronájmu části pozemku uzavřené mezi žalobcem a Základní organizací Českého zahrádkářského svazu [číslo] dne 18. 9. 1996 byl sjednán nájem části pozemků [parcelní číslo] a [parcelní číslo] v k.ú. [část obce] k příjezdu a přístupu do zahrádkářské kolonie [část obce], a to na dobu 25 let, od které žalobce dne 26. 9. 2012 odstoupil. Z fotografií předložených v řízení soud zjistil, že na [parcelní číslo] byla původně lávka železné konstrukce, v níž byla zabudována dřevěná prkna. Konstrukce lávky byla na železných profilech, vsazených do betonových základů v břehu náhonu. V řízení bylo též soudem zjištěno, že žalobce v červnu 2013 tuto konstrukci lávky, která sloužila jako jediná přístupová cesta do zahrádkářské kolonie, svépomocí rozřezal. Následně dne 24. 4. 2014, došlo k nahrazení původní žalobcem odstraněné konstrukce, a to položením tří betonových panelů, tehdy se nacházejících ve vlastnictví Základní organizace Českého zahrádkářského svazu [číslo]., k čemuž bylo Odborem dopravy Městského úřadu v Třebíči dne 30. 4. 2014 sděleno, že se jedná o provizorní opravu původního přemostění mlýnského náhonu, k níž není zapotřebí žádného opatření či rozhodnutí stavebního úřadu. Ze sdělení odboru dopravy Městského úřadu Třebíč ze dne 6. 6. 2014 vzal soud za prokázané, že žalobci bylo sděleno k jeho podání ohledně nepovoleného přemostění náhonu betonovými mostními panely, že nebyla zjištěna stavební činnost, která by vyžadovala vydání opatření či jakoukoliv jinou ingerenci obecného či speciálního stavebního úřadu. Podle vyjádření Povodí Moravy ze dne 14. 9. 2021, nedošlo k dotčení zájmů Povodí Moravy umístěním betonových panelů na [parcelní číslo] v k.ú. [část obce], podle téhož vyjádření lze umisťovat stavby a zařízení v záplavovém území včetně terénních úprav se souhlasem věcně právního a místního vodoprávního úřadu. V rámci dokazování proběhlo též dne 5. 5. 2022 ohledání na místě samém, při němž byla zdokumentována přístupová cesta přes pozemky žalobce [parcelní číslo] a [parcelní číslo] v k.ú. [část obce] a na ně navazující přemostění náhonu [parcelní číslo], včetně řešení současného přemostění, umístění [příjmení], vstupu do zahrádkářské kolonie i místa alternativního řešení přemostění náhonu.

4. Podle ustanovení § 8 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) zjevné zneužití práva nepožívá právní ochranu.

5. Podle ustanovení § 1042 o. z. vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.

6. V případě trvajícího zásahu do vlastnického práva vzniká mezi vlastníkem a rušitelem relativní právní vztah (jehož obsahem je kupř. povinnost individualizovaného rušitele upustit od konkrétního zásahu do vlastnického práva) a vlastník má po dobu trvajícího zásahu (po kterou rovněž trvá relativní právní vztahy vzniklý v důsledku tohoto zásahu mezi vlastníkem a rušitelem) právo domáhat se po rušiteli, aby se tohoto rušení zdržel podle § 1042 o. z. Kupříkladu umístí-li rušitel na pozemek vlastníka svou věc, je vlastník oprávněn domáhat se vyklizení předmětného pozemku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5387/2016).

7. Ze soudní judikatury též vyplývá, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy Nejvyšší soud opakovaně připustil (např. v usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014 či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99). Dospěl přitom k závěru, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, č.j. 22 Cdo 1153/2011).

8. V návaznosti na shora uvedené lze též odkázat na judikatorní závěr podle něhož, i když soudy obou stupňů posuzovaly věc jako vlastnickou žalobu podle § 126 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) a nikoli podle § 1042 nového občanského zákoníku č 89/2012 Sb. („o. z.“), nejde o normy obsahově odlišné. Pokud judikatura k obč. zák. pojednávala o rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1, lze ji – pokud šlo o zneužití práva - přiměřeně aplikovat i na rozhodování podle § 8 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015).

9. Z judikatury Nejvyššího soudu též vyplývá, že možnost odmítnout ochranu vlastnické žalobě pro rozpor s ustanovením § 3 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. je založena na kumulativním splnění následujících podmínek: a) jde o postup mimořádný, b) výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, c) vlastníkovi věci nepřináší odpovídající prospěch, d) vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť závažného zájmu žalovaného. Tyto podmínky nastavila judikatura proto, že ochrana vlastnického práva je vzhledem k jeho významu prioritní a její odepření musí představovat výjimečný postup (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013).

10. Při právním posouzení věci vycházel soud ze skutečnosti, že žalobce jako vlastník pozemku p. [číslo] v k.ú. [část obce] se domáhá ochrany svého vlastnického práva, do něhož žalovaní jakožto spoluvlastníci betonových panelů zasahují tím, že tyto mají umístěné na pozemku žalobce, aniž by k tomu měli odpovídající občanskoprávní titul (např. platnou nájemní smlouvu). Soud se též neztotožnil s argumentací žalovaných, že mostek přes náhon p. [číslo] je součástí komunikace, na které vázne věcné břemeno (cesty), zatěžující pozemky [parcelní číslo] a [parcelní číslo] ve vlastnictví žalobce a navazující na přechod přes náhon, neboť toto věcné břemeno není zapsáno na příslušném listu vlastnictví [číslo] v k.ú. [část obce] k předmětnému pozemku, a pokojné užívání tohoto pozemku [parcelní číslo] formou přechodu přes něj bylo od roku 1996 do roku 2012 žalobcem umožňováno na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a Základní organizací Českého zahrádkářského svazu. V předmětném sporu je tak dána jak aktivní legitimace žalobce jakožto vlastníka pozemku [parcelní číslo], na němž jsou umístěny předmětné betonové panely, tak pasivní legitimace žalovaných jakožto jejich spoluvlastníků. Soud si je též vědom, že žalovaná 2, již není vlastníkem pozemku p. č. st. 154 a pozemku [parcelní číslo] v zahrádkářské kolonii, neboť tyto pozemky převedla darovací smlouvou ze dne 28. 11. 2019, nicméně je třeba v tomto sporu žalovat všechny podílové spoluvlastníky betonových panelů, přičemž ostatní žalovaní vlastníky pozemků v zahrádkářské kolonii zůstávají. Z ohledání na místě samém bylo zjištěno, že na pozemku [parcelní číslo], vodní plocha, užívaného jako upravené koryto vodního toku (náhon), se nachází tři samostatné betonové panely, které jsou volně položeny na stávajícím betonovém základu umístěném v břehu náhonu, v němž byly původně uchyceny čtyři železné profily spojené dřevěnými prkny. Tyto betonové panely tak je možné odstranit, např. pomocí těžké stavební techniky.

11. Ochranu vlastnického práva žalobce, který se domáhá vyklizení pozemku [parcelní číslo] odstraněních předmětných betonových panelů, však nelze posuzovat izolovaně, a je třeba ji zohlednit v širších souvislostech, tedy zda vyhovění žalobnímu návrhu by nepřiměřeným způsobem nezasáhlo do práv žalovaných, jakožto vlastníků pozemků v zahrádkářské kolonii, aniž by žalobci přineslo odpovídající prospěch. V řízení bylo prokázáno, že přístup do zahrádkářské kolonie je možný pouze přes pozemek [parcelní číslo], přemostěný betonovými panely, tvořící (provizorní) přístup do celé zahrádkářské kolonie, navazující na pozemky [parcelní číslo] a [parcelní číslo], na nichž vázne věcné břemeno chůze a jízdy ve prospěch vlastníků pozemků nacházejících se v zahrádkářské kolonii. Odstranění původního přemostění na pozemku [parcelní číslo] žalobcem je třeba posoudit jako jednání v příkrém rozporu s dobrými mravy, jehož cílem bylo primárně poškodit žalované a nikoli ochránit své vlastnické právo. Uvedeným jednáním žalobce značně omezil výkon vlastnického práva žalovaných, neboť jim zamezil v přístupu k těmto pozemkům. Naopak žalobci jako vlastníkovi pozemku nepřináší téměř žádný prospěch. V této souvislosti je třeba odmítnou argumentaci žalobce, že provizorní přemostění brání provozu MVE, neboť toto zařízení je odděleno od náhonu železnou mříží, přičemž vodohospodářský orgán při vydání rozhodnutí, jímž povolil užívání MVE, uvedl, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by bránily provozu MVE, což bylo v době, kdy přes náhon vedlo původní přemostění. Dále je třeba odmítnout tvrzení žalobce, že přístup je možný při vybudování mostku přes náhon z pozemku p. [číslo] v k. ú. [část obce], když takové přemostění v současně době neexistuje. K uvedenému se vyjádřil též Městský úřad Třebíč, odbor dopravy, podle něhož je toto řešení prakticky nerealizovatelné, protože předpokládá jednak vybudování zcela nového přemostění náhonu, což by nepochybně bylo dost nákladně, jednak, a to především, úplně pomíjí skutečnost, že pozemek p. [číslo] je pouze úzkým pruhem břehu, ze které se nelze ke všem zahradám v zahrádkářské kolonii dostat, o čemž se přesvědčil i soud při ohledání na místě samém. Jinými slovy řečeno, alternativní přístup do zahrádkářské kolonie neexistuje, a je třeba při právním posouzení věci vycházet ze skutečného stavu věci na místě samém. Nelze též přehlédnout, že rozhodnutí mj. o přístupu do zřizované zahrádkářské kolonie bylo vydáno před více než 40 lety, kdy panovaly zcela jiné vlastnické poměry ke všem pozemkům zúčastněným na posouzení nyní projednávané věci, jakož i jiné poměry společenské. Vyhovění žalobě by také podle soudu mělo vážný zásah do zájmů žalovaných jakožto vlastníků pozemků v zahrádkářské kolonii, které jsou určeny primárně pro rekreaci, pěstování zahradních plodin, utužování a rozvoj sousedských vztahů. Pro tyto účely byla ostatně celá zahrádkářská kolonie v 80. letech zřízena.

12. Soud v občanskoprávním řízení zejména projednává a rozhodnutí spory tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, není povolán k tomu, aby posuzoval soulad jednání účastníků řízení s veřejnoprávními předpisy. V této souvislosti není na soudu, aby posuzoval soulad umístění betonových panelů přes vodní náhon se zákonem o vodách. Soud v daném řízení může pouze upravit soukromoprávní poměry účastníků řízení v souladu s předpisy soukromého práva tak, aby byla odstraněna nejistota v právním postavení účastníků a ochráněna jejich soukromá práva.

13. Na základě shora uvedených skutečností lze uzavřít, že výkon ochrany vlastnické práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy podle § 8 o. z., a proto soud žalobě na vyklizení pozemku nevyhověl a žalobu zamítnul.

14. Jelikož však pro užívání pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [část obce] vlastníky pozemků nacházejících se v zahrádkářské kolonii nadále absentuje právní titul, lze žalovaným doporučit, aby tuto situaci do budoucna vyřešili, a to např. podáním žaloby na povolení nezbytné cesty.

15. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve věci úspěšným žalovaným. Při úvaze o výši odměny advokáta zastupujícího všechny žalované vyšel soud z právního názoru uvedeném v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2018, č.j. 70 Co 95/2018-235, podle něhož vzniklou legislativní situaci, ve které občanský soudní řád v § 151 odst. 2 ukládá určit výši odměny podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem a tento předpis, kterým byla vyhláška č. 484/2000 Sb., byl Ústavním soudem ČR zrušen, aniž by dosud byl nahrazen jiným právním předpisem, nelze při rozhodování o nákladech řízení řešit automatickou aplikací vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif). Procesním východiskem z této situace je ustanovení § 136 o.s.ř., podle kterého lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými potížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Důvody, pro které byla vyhl. č. 484/2000 Sb. Ústavním soudem ČR zrušena, zcela jistě nedopadají na předmětnou věc. V dané věci jde o případ, ve kterém by při aplikaci advokátního tarifu místo zrušené vyhl. č. 484/2000 Sb. došlo k podstatnému zvýšení náhrady nákladů řízení. Dle § 7 a § 9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu a snížení odměny advokáta o 20% při společném zastupování více osob dle jeho § 12 odst. 4 by činila odměna advokáta za jeden úkon právní služby při společném zastupování 13 žalovaných 15 600 Kč, přičemž by advokátu žalovaných příslušela odměna za 7 úkonů právní služby, tedy celkem 109 200 Kč. Přiznání odměny v této výši by dle názoru soudu bylo v hrubém nepoměru k povaze a hodnotě sporu a odměna by mnohonásobně převýšila žalovanými reálně vynaložené náklady, přičemž nelze klást k tíži žalobce, že zákonodárce dosud nenahradil zrušenou vyhl. č. 484/2000 Sb. a je třeba akceptovat v soudní judikatuře uznávanou zásadu, že náhrada nákladů řízení má kompenzovat účelně vynaložené náklady účastníka a nemá sloužit ke generování zisku. Soud proto úvahou dle § 136 o. s. ř. za podpůrného využití zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů použil při určení sazby odměny ustanovení § 8 této vyhlášky, podle kterého ve věcech, které nejsou uvedeny v § 3 až 7, činí sazba odměny 10 000 Kč, a ustanovení § 19a věta druhá téže vyhlášky, podle kterého zastupoval-li advokát nebo notář v řízení ve stejné věci společně více než dva účastníky, zvyšuje se sazba odměny stanovená podle této vyhlášky bez ohledu na počet zastoupených účastníků o 50%. Paušální odměna příslušející právnímu zástupci žalovaných za řízení před soudem prvního stupně tak činí 11 250 Kč. Dále soud žalovaným přiznal právo na zaplacení sedmi paušálních náhrad po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. za sedm hlavních úkonů jejich právního zástupce (převzetí a příprava zastoupení, písemné vyjádření ve věci samé a účast na čtyřech jednáních soudu, z toho jedno jednání bylo delší dvou hodin), přičemž v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2014 ve věci vedené u něj pod sp. zn. 25 Cdo 1910/2014, ve kterém dospěl k závěru, že za společné úkony při zastupování více osob přísluší advokátu ke každému úkonu pouze jedna paušální náhrada výdajů. Součástí nákladů žalovaných je též náhrada za ztrátu času při cestě právního zástupce dne 12. 1. 2022 z Brna do Třebíči a zpět, v rozsahu čtyř započatých půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy celkem 400 Kč. Soud proto žalovaným jako oprávněným společně a nerozdílně přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 13 750 Kč a uložil žalobci povinnost ji žalovaným zaplatit v obecné třídenní lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť neshledal důvody pro případné výjimečné poskytnutí lhůty delší nebo umožnění plnění žalovanému ve splátkách.

Poučení