4 C 143/2022-108

Rubrum

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa žalovaného a žalobkyně] 2. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa žalovaného] oba zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o: žaloba o určení takto:

Výrok

I. Určuje se, že nemovitá věc neevidovaná v katastru nemovitostní – stavba – vinný sklep s lisovnou nacházející se na pozemku parcelního čísla [číslo] (bývalé pozemky [číslo]) v [katastrální uzemí], náležela v okamžiku úmrtí paní [jméno] [příjmení], rozené [příjmení], narozené [datum], posledně bytem [adresa žalovaného a žalobkyně], tedy ke dni [datum], do společného jmění manželů žalovaného č. 1 a zůstavitelky paní [jméno] [příjmení].

II. Žalovaný č. 1 a žalovaný č. 2 jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni částku ve výši 52 614,81 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Předmětem řízení je určení, že ke dni úmrtí zůstavitelky [jméno] [příjmení], rozené [příjmení], narozené [datum], posledně bytem [adresa žalovaného a žalobkyně], tj. [datum], náležela do společného jmění manželů žalovaného [číslo] zůstavitelky paní [jméno] [příjmení] nemovitá věc neevidovaná v katastru nemovitostní – stavba – vinný sklep s lisovnou nacházející se na pozemku parcelního čísla [číslo] (bývalé pozemky [číslo]) v [katastrální uzemí]. V řízení po zůstavitelce u zdejšího soudu došlo k uzavření a schválení dohody mezi účastníky řízení – dědici. Po jeho skončení bylo zjištěno, že nebyla vypořádána předmětná nemovitost. Tato nemovitost vznikla v roce 2006 na pozemku žalovaného 2) a nestala se součástí pozemku. Žalovaný 1) nemovitost postavil, a tato se stala součástí SJM žalovaného 1) a zůstavitelky, které vzniklo vznikem manželství v roce 1968 a zaniklo úmrtím zůstavitelky v roce 2008. Žalobkyně sice podala podnět k dodatečnému projednání dědictví, ale protože se v něm žalovaný 1) vyjádřil, že předmětná nemovitost je v majetku třetí osoby, byl majetek označen jako sporný, nepřihlíželo se k němu a řízení bylo zastaveno. Naléhavý právní zájem je dán, neboť žalobkyně nemá jinou možnost, jak se domoci dodatečného projednání dědictví.

2. Žalovaní nárok žalobkyně neuznali. Namítají, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určovací žalobě, ani ho nemůže osvědčit vzhledem k úmrtí zůstavitelky 2008. Jak nová, tak stará právní úprava vylučuje, aby se nové sporné aktivum, které se objeví po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti, bylo následně dodatečně projednáno. Podle § 189 z. ř. s. je nutné rozhodnout ve věci definitivně bez nutnosti projednání v novém dědickém řízení. Dále namítali, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů může soud vypořádat jen ten majetek či hodnoty tvořící společné jmění manželů, které účastníci řízení navrhli k vypořádání do tří let od jeho zániku a tvrdili rozpor s dobrými mravy, když žalovaný 2) nezískal v dědictví nic a žaloba žalobkyně nerespektuje vůli rodiny. Podle smlouvy o smlouvě budoucí ze 10. 4. 2000 je zřejmé, že uplynutím práva stavby, tj. do 2008, se stavba stává součástí pozemků žalovaného 2) a žalovaný 1) měl zaručeno užívací právo odpovídající věcnému břemenu. Poté doplnili, že v dané věci se jedná o stavbu podzemní. Od počátku vlastníkem stavby byl žalovaný 1), vzhledem k charakteru podzemní stavby se tato stala součástí pozemků, k žádnému jinému úkonu, kterým by vlastnictví přešlo, nedošlo. Stavba má účel pěstování a zpracování vinné révy. Má-li být podzemní stavba se samostatným účelovým určením ve vlastnictví osoby odlišné, musí jít o stavbu oprávněnou, neboť u neoprávněné stavby by se tato stala součástí pozemku podle § 1084 oz. Přitom není rozhodné, zda bylo stavební povolení či ne.

3. Soud vzal za svá skutková zjištění shodné tvrzení účastníků ohledně dokončení předmětné stavby v roce 2008, a to na pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] (bývalými pozemky p. [číslo]).

4. Soud ve věci provedl dokazování, z něhož učinil následující skutková zjištění. Žalovaný 2) a jeho manželka mají ve společném jmění manželů pozemek [parcelní číslo] v k. ú. [obec], pozemek je veden jako orná půda, bez zápisu stavby, u něhož došlo podle rozhodnutí Státního pozemkového úřadu k pozemkové úpravě (výpis z katastru nemovitostí [list vlastnictví] pro k. ú. [obec]). Pozemek byl původně pozemky p. [číslo] (shodné skutkové tvrzení). Na pozemcích p. [číslo] v k. ú. [obec] došlo k výstavbě stavby vinného sklepa s lisovnou, a to žalovaným 1), který jako investor také požádal o vydání stavebního povolení. Investor – žalovaný 1) měl k pozemkům, na nichž měla být stavba uskutečněna, pouze uživatelské právo na základě smlouvy o smlouvě budoucí (žádost o vydání stavebního povolení ze dne [datum]). Žalovaný 1) jako osoba oprávněná a žalovaný 2) jako vlastník pozemků p. [číslo] v k. ú. [obec] spolu uzavřeli smlouvu označenou jako smlouva o budoucí smlouvě, v níž se dohodli, že žalovaný 2) souhlasí s umístěním a realizací stavby na uvedeném pozemku – vinného sklepa s lisovnou s tím, že pozemek bude v užívání žalovaného 1). Po dokončení stavby mělo dojít k uzavření„ kupní smlouvy mezi vlastníkem pozemku a osobou oprávněnou na předmětný pozemek, nebo na jeho dokončenou část – dle § 151 a násled. Občanského zákoníku“ (smlouva o smlouvě budoucí ze dne [datum]). Smlouva měla znamenat, že buď žalovaný 2) daruje předmětný pozemek žalovanému 1) nebo se zřídí věcné břemeno. K darování ani k uzavření jiné smlouvy nedošlo, neboť tato měla být uzavřena před kolaudací stavby, ale kolaudace dosud neproběhla z důvodu, že není dosud hotová, když chybí venkovní úpravy. V dědickém řízení se to neřešilo. Sklep měl být v budoucnu žalovaného 2, a tímto způsobem měli majetek rozdělit žalovaný 1) s manželkou mezi své dvě děti, když měla být ústní dohoda o tom, že žalobkyně dostane dům a vinohrad v [obec] a žalovaného 2) bude sklep, z něhož žalobkyně nebude požadovat ničeho. Žalobkyně žádala podíl na sklepu až poté, co se vztahy mezi ní a žalovaným 1) vyhrotili v důsledku jeho nesouhlasu se zrušením věcného břemene, které pro něho bylo zřízeno na domě žalobkyně (výpověď žalovaného 1, výpověď žalovaného 2).

5. Stavba sklepa s lisovnou byla dostavěna v roce 2006, žalovaný 1) chtěl poté po manželce, aby se s ním odstěhovala do tohoto sklepa, neboť zde byl možný bezbariérový přístup (účastnická výpověď žalovaného 1) v protokole o jednání před soudem prvního stupně v řízení sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]). Nemovitost totiž není jen sklepem, ale má také charakter rodinného domu, neboť se v jejím prvním nadzemním podlaží, do něhož se vstupuje samostatnými dveřmi, nachází plně vybavený obývací pokoj s kuchyňským koutem, ložnice, pracovna, pokoj, sociální zařízení a prostory jsou uzpůsobené k bydlení. Pod tímto podlaží jsou prostory lisovny, místnost pro zpracování vína, velký sklep s nádobami na uchování vína a archiv. Nemovitost je umístěna ve svahu, proto lze z lisovny vyjít ven velkými vraty. Z venkovní strany nemovitost vypadá jako rodinný dům (fotografie dodané žalobkyní, protokol o ohledání místa ze dne 18. 5. 2023 a při ohledání zhotovené fotografie).

6. Žalovaný 1) byl ženatý, manželství bylo ukončeno úmrtím manželky dne [datum]. V rámci dědického řízení se předmětná nemovitost neprojednávala. Účastníky dědického řízení byl manžel žalovaný 1), syn žalovaný 2) a dcera žalobkyně. Soudem byla schválena dohoda dědiců, podle které žalobkyně obdržela nemovitosti v k. ú. [obec], v k. ú. [obec], oproti tomu žalovanému 1) zřídila věcné břemeno užívání těchto nemovitostí. Pozůstalý syn žalovaný 2) neobdržel podle dohody ničeho (usnesení Okresního soudu v Hodoníně č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]). Následně na návrh žalobkyně bylo zahájeno řízení o dodatečném projednání dědictví za účelem vypořádání vinného sklepa s lisovnou v [obec] na pozemku [parcelní číslo], tj. předmětné nemovitosti, řízení však bylo zastaveno, neboť žalovaný 1) v něm uváděl, že předmětná nemovitost je ve vlastnictví třetí osoby a jednalo se tak o sporný majetek (usnesení Okresního soudu v Hodoníně č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] spolu s datovou zprávou o doručení zástupci žalobkyně, spis [spisová značka]).

7. Žalobkyně dne [datum] žalované vyzvala k součinnosti s upozorněním na možnost podání žaloby v této věci (předžalobní upomínka ze dne [datum], podací poštovní arch o odeslání zásilky).

8. Další důkazy zejména výslech svědka [jméno] a [jméno] [příjmení] soud neprovedl, neboť na původním návrhu strany netrvaly, když skutečnost, k jejímuž prokázání měly důkazy sloužit, učinily nespornou a důkazy tak nebyly zapotřebí. Stejně tak soud neprovedl důkazy výpisy z katastru nemovitostí pozemků v obci [obec] a [obec] a kupními smlouvami, kterými byly pozemky převedeny k prokázání nepřípustného tvrzení učiněného po koncentraci řízení, aniž by bylo vyjímkou z koncentrace, že část prostředků na výstavbu předmětné nemovitosti pocházela z výlučného vlastnictví žalovaného 1), neboť žalovaní vzali tento důkazní návrh zpět, když nedošlo k prodeji pozemků ale ke směně, a navíc byl taktéž učiněn po koncentraci řízení, aniž by splňoval výjimky z koncentrace.

9. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: žalovaný 1) stavěl na cizím pozemku, který byl ve vlastnictví žalovaného 2) od roku 2000 do roku 2008 předmětnou nemovitost, v níž se již v roce 2006 dalo bydlet, přestože do dnešního dne není zkolaudovaná ani zapsána v katastru nemovitostí. V té době byl žalovaný 1) ženatý, tedy existovalo společné jmění manželů. Manželství zaniklo v roce 2008, předmětná nemovitost nebyla projednána v rámci dědického řízení po manželce žalovaného 1) a dodatečné projednání bylo v roce 2022 zastaveno pro spornost majetku. Žalovaný 1) byl po celou dobu vlastníkem předmětné nemovitosti (resp. měl ve společném jmění manželů, jak bude níže odůvodněno), k žádnému právnímu úkonu, v důsledku něhož by došlo k převodu nebo přechodu vlastnického práva na jinou osobu (mimo úmrtí zůstavitelky), nedošlo. V roce 2000 se žalovaní mezi sebou dohodli, že žalovaný 1) smí stavět na pozemku žalovaného 2) s tím, že následně žalovaný 2) pozemek buď převede na žalovaného 1) nebo mu zřídí věcné břemeno. K tomu však nedošlo. V rámci dědického řízení po zůstavitelce získala projednaný nemovitý majetek dle dohody dědiců žalobkyně, žalovaný 2) nezískal nic.

10. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 40/1964 Sb. účinného ke dni úmrtí zůstavitelky (dále jen obč. zák.) a zákona č. 89/2012 Sb. nového občanského zákoníku (dále jen o. z.), který o. z. zrušil a dále zákonem č. 99/1963 občanským soudním řádem (dále jen o. s. ř.) a zákonem č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních.

11. Podle § 80 o. s. ř.: Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Soud se nejprve zabýval tím, zda má žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem podle § 80 o. s. ř. Žalobkyně svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že předmětnou nemovitost vlastnila ke dni své smrti dne 12. 2. 2008 zůstavitelka, odůvodnila tím, bez tohoto určení bude její právo ohroženo a její právní postavení bude nejisté a je to jediná možnost, jak se domoci dodatečného projednání dědictví.

12. Dle ustálené judikatury obecných soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není dán, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho postavení stalo nejistým (rozsudky NS ČR sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, sp. zn. 3 Cdon 1338/96). To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (rozsudek NS ČR sp. zn. 22 Cdo 2589/98, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 17/95).

13. Krajský soud v Praze v rozhodnutí sp. zn. 22 Co 84/2018 ze dne 17. 9. 2019 uvedl, že„ pokud jde o stávající judikaturu ve vztahu k naléhavému právnímu zájmu u dědiců po zůstavitelech zemřelých za účinnosti o. z., t. j. po 1. 1. 2014, v případě žalob, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem určité věci, tak tato judikatura je s ohledem na novou úpravu řízení o pozůstalosti zakotvenou v zákoně č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen„ z. ř. s .“) nepoužitelná“. Nejvyšší soud ČR pak v rozhodnutí ze dne 26. 1. 2023 sp. zn. 24 Cdo 2680/2022 uvedl:„ Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 30. 6. 2005 sp. zn. 30 Cdo 1072/2004, a ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1685/2004, vyslovil, že spor o to, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitý majetek, se v občanském soudním řízení typově řeší žalobou dědiců na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem takového majetku v okamžiku smrti, v nich uvedené závěry však nelze bez dalšího aplikovat s ohledem na výše popsanou změnu právní úpravy účinnou od 1. 1. 2014, která již po pravomocném vydávání rozhodnutí o dědictví (§ 188 z. ř. s .) nepřipouští projednání těch aktiv (popř. pasiv) pozůstalosti, které účastníci učinili spornými. Z výše nastíněného plyne, že dědicové se mohou za stávající právní úpravy svých práv domáhat rovněž žalobou mimo řízení o pozůstalosti. Uplatnit svá práva žalobou mimo řízení o pozůstalosti podle ustanovení § 189 z. ř. s . sice dědic může ještě před skončením řízení o pozůstalosti (ve vztahu k obsahově totožné předešlé právní úpravě srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 208/2005, nebo podle současné právní úpravy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 24 Cdo 311/2020), předpokladem však je, že jde o práva k majetku, k němuž soud v řízení o pozůstalosti při projednání pozůstalosti v důsledku neshody dědiců na rozhodných skutečnostech nepřihlížel. Naléhavý právní zájem na určení, že určitá mezi dědici sporná věc, právo nebo jiná majetková hodnota náležela ke dni smrti zůstaviteli, může být dán z logiky věci jen do doby, než soud v řízení o pozůstalosti pravomocně rozhodne o dědictví (§ 185 z. ř. s .), neboť jen do té doby lze případný rozsudek o podané žalobě odstraňující spornost aktiv (či pasiv) ještě zohlednit v rámci pozůstalostního řízení, a to změnou usnesení o obvyklé ceně majetku zůstavitele, jak to ostatně plyne i z § 180 odst. 2 z. ř. s . Nicméně od okamžiku, kdy nabude usnesení o dědickém právu právní moci, zákon vylučuje, aby následně odstraněná spornost aktiv (či pasiv) byla ve smyslu § 189 odst. 1 ve spojení s § 193 odst. 1 část věty za středníkem z. ř. s . jakkoliv zohledněna v rámci pozůstalostního řízení (řízení o dodatečném projednání pozůstalosti). Zákon naopak výslovně stanoví, že po právní moci usnesení o dědictví se spor o aktiva (či pasiva) pozůstalosti může definitivně vyřešit jen v řízení sporném, přičemž – z hlediska zvažovaného naléhavého právního zájmu – je vyloučeno, aby se rozhodovalo o rozsahu aktiv (či pasiv) náležejících ke dni smrti zůstaviteli. Řečeno jinak po právní moci usnesení o dědickém právu se může dědic domáhat ve svůj prospěch vůči ostatním dědicům zpravidla již jen vydání věci, bezdůvodného obohacení nebo určení práva nebo právního vztahu. Obdobně se postupuje v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti (§ 193 odst. 1 z. ř. s .) jen s tím rozdílem, že o aktivech (popř. pasivech), které se až v rámci takového řízení ukázaly jako sporné, je možné pojmově rozhodnout výlučně jen ve sporném řízení (neboť tu už existuje pravomocné usnesení o dědickém právu)“.

14. Soud má za to, že shora uvedená rozhodnutí nelze použít pro souzenou věc, a to s ohledem na okamžik úmrtí zůstavitelky, k němuž došlo 12. 2. 2008. Z obou shora citovaných rozhodnutí vyplývá, že se týká dědictví po zůstavitelech zemřelých za účinnosti nového o. z., t. j. po 1. 1. 2014 (v rozhodnutí KS Praha je to uvedeno výslovně, rozhodnutí NS se týká dědictví po zůstavitelce, která zemřela 4. 10. 2019).

15. Podle zákona č. 293/2013 Sb. ze dne 12. září 2013, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další, a to článku II. odst. 3. totiž platí, že řízení o dědictví upravené v zákoně č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije na projednání dědictví v případech, kdy smrt zůstavitele nastala do 31. prosince 2013.

16. Platí tak nadále, že se dědické řízení vede podle hmotného i procesního práva platného a účinného v okamžiku smrti zůstavitele a lze dovodit, že i tehdejší judikatura je použitelná.

17. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 739/2003:„ požadavek projednání každé věci patřící do pozůstalosti v dědickém řízení je požadavkem imperativním, normy jsou kogentní a nelze to řešit jako předběžnou otázku.“ Podle 21 Cdo 2138/2006:„ zůstala-li spornost mezi pozůstalým manželem a dědici, omezí se soud na zjištění spornosti a při vypořádání SJM k ní nepřihlíží. Svých práv se pak dotyčný může domáhat žalobou mimo řízení o dědictví.“ Podle 21 Cdo 1221/2011:„ Majetek nebo dluh, který nebyl v (původním) řízení o dědictví zařazen z„ důvodu spornosti“ do aktiv nebo pasív dědictví, jsou způsobilým předmětem (dodatečného) řízení o dědictví podle § 175x o. s. ř. jen tehdy, jestliže byla jejich původní spornost mimo řízení o dědictví odstraněna (například rozhodnutím soudu vydaným na základě žaloby podané podle § 175y odst. 1 o. s. ř. v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu) tak, že již nepochybně patří do dědictví, aniž by současně došlo ve vztahu k tomuto majetku nebo dluhu také ke konečnému vyřešení vztahu dědiců (dědiců a pozůstalého manžela). Jen v takovém případě lze dovozovat, že se po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, objevil zůstavitelův majetek nebo dluh sice (původně)„ vyřazený“ pro spornost, nově (po právní moci usnesení, jímž bylo původní řízení o dědictví skončeno) však již mezi účastníky řízení nesporný, ohledně kterého je třeba provést vypořádání mezi dědici.“ Podle rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2288/2019-626 ze dne 29.10.2019 Nejvyššího soudu České republiky:„ V dané věci je problém dovolání v záměně podmínek samotného nabytí vlastnického práva k pozemkům děděním na straně jedné a podmínek pro vyhovění vlastnické žalobě ohledně pozemků, které dědic nabyl za platnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Dědictví se nabývalo dnem úmrtí zůstavitele (§ 460 obč. zák.). Nicméně právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle usnesení soudu o potvrzení dědictví nebo o vypořádání dědiců se nabývá dědictví s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu (dříve rozhodnutím státního notářství) tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99). V případě, že zůstavitel byl objektivně vlastníkem nemovitosti, která však je v katastru nemovitosti evidována jako vlastnictví jiné osoby, je pro dědice již vzhledem k presumpci existence práva evidovaného v katastru nemovitostí třeba dosáhnout projednání nemovitosti v dědickém řízení. Pro tento případ zformulovala judikatura pravidlo, že spor o to, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc, se v občanském soudním řízení typově řeší žalobou na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004). Vyhoví-li soud takové žalobě, otevírá se prostor pro (dodatečné) projednání dědictví. Tento spor tedy nelze řešit žalobou na určení, že vlastníkem je dědic, a to bez ohledu na to, že např. je-li tu jediný dědic, vlastníkem zpravidla bude; takové rozhodnutí by totiž fakticky a nepřípustně nahradilo rozhodnutí o projednání dědictví. Dovolací soud opakovaně vysvětlil, že rozhodnutí o tom, zda určitá věc je předmětem dědictví po zůstaviteli, náleží pouze soudu v řízení o dědictví. V řízení podle § 80 o. s. ř. může soud rozhodnout pouze o určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho úmrtí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1857/2001). Nelze obcházet zákonný postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle § 80 o. s. ř. uplatňující, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví a v řízení o dědictví dosud neprojednané, neboť touto deklarací soudu by se legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v řízení o dědictví, což je nepřípustné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3368/2010). Ani jediný dědic se totiž nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle § 80 o. s. ř. určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí vlastnictví (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3767/2014).

18. Soud tak dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem na určovací žalobě daného znění žalobkyně má, neboť bez tohoto určení by bylo ohroženo její právo, když původní spornost majetku v dědickém řízení by v případě úspěchu v této věci byla odstraněna a bylo by možno dovodit, že se objevil zůstavitelčin majetek sice (původně)„ vyřazený“ pro spornost, nově (po právní moci usnesení, jímž bylo původní řízení o dědictví skončeno) však již mezi účastníky řízení nesporný, ohledně kterého je třeba provést vypořádání mezi dědici. V souladu s předpisy upravujícími dědické právo, platnými ke dni úmrtí zůstavitelky, nelze obcházet zákonný postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle § 80 o. s. ř. uplatňující, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví a v řízení o dědictví dosud neprojednané, neboť touto deklarací soudu by se legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v řízení o dědictví, což je nepřípustné.

19. K problematice uběhnutí lhůty pro vypořádání SJM do tří let od zániku SJM soud uvádí, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1976/2016:„ Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, nastupuje vypořádání v důsledku zákonné nevyvratitelné domněnky (§ 150 odst. 4 obč. zák.); podle ní platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných. Tříletá lhůta od zániku SJM je hmotněprávní časovou hranicí, ve které mohou účastníci činit předmětem řízení o vypořádání majetkového společenství jednotlivé věci a hodnoty. Po uplynutí této lhůty nastupují k věcem (ostatním majetkovým právům, pohledávkám a závazkům), které nejsou předmětem dohody o vypořádání ani předmětem soudního řízení o vypořádání SJM, účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání a tyto hodnoty jsou vypořádány způsobem výslovně zákonem upraveným v § 150 odst. 4 obč. zák. Dojde-li k vypořádání podle zákonné domněnky, je nepřípustné dodatečně - po uplynutí zákonné tříleté lhůty - zahrnovat majetkové hodnoty do vypořádání SJM prostřednictvím soudu (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1068/2008, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5232/2008, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2742/2012, jakož Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. § 1-459 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1011 s.). Obdobně v rozsudcích ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, nebo ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1785/2014, Nejvyšší soud vyjádřil právní závěr, že soudnímu řízení o vypořádání mohou být podrobeny jen ty součásti SJM, u kterých došlo k uplatnění požadavku na soudní vypořádání ve lhůtě tří let od zániku zákonného majetkového společenství. V usnesení ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 681/2004, pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní názor, podle něhož předmětem vypořádání SJM (jež zaniklo úmrtím jednoho z manželů), které bylo zúženo smlouvou uzavřenou jejími účastníky ve smyslu § 143a odst. 1 obč. zák., již není majetek a závazky, ohledně kterých bylo společné jmění zúženo, v případě, že zúžení se týkalo majetku a závazků nabytých či vzniklých po uzavření předmětné smlouvy, a byly již mezi manžely vypořádány nebo se na ně vztahuje nevyvratitelná domněnka vypořádání ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák. V daném případě byla půjčka poskytnuta ze SJM žalobce a jeho manželky, která zemřela dne 4. 4. 2012. Protože žádný z účastníků dědického řízení nezařadil pohledávku z půjčky jako majetkovou hodnotu náležející do společného jmění žalobce a zůstavitelky (a ani jinak nevyšla v dědickém řízení najevo), soud ji nevzal v úvahu při zjištění jeho rozsahu a obecné ceny v době zániku (v době smrti zůstavitelky) a nevypořádal ji, tj. neurčil, že náleží do společného jmění, a jaká její část tvoří předmět dědictví a jaká připadá žalobci coby pozůstalému manželovi. Jelikož pohledávka, resp. její část nebyla předmětem dědění, nedošlo (dosud) mezi dědici k jejímu vypořádání v řízení o dědictví. Soud prvního stupně rozhodl o věci rozsudkem ze dne 18. 6. 2015, tedy v době, kdy již uplynula tříletá lhůta od zániku SJM. Poněvadž žalovaná pohledávka tvořící předmět zaniklého SJM nebyla učiněna do tří let od úmrtí zůstavitelky předmětem dědického řízení, došlo k jejímu vypořádání uplatněním zákonné domněnky ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák., která nastala dnem 8. 4. 2015 (srov. § 122 odst. 2, 3 obč. zák.). Žalobce se tak stal vlastníkem jedné poloviny této pohledávky a její zbývající jedna polovina připadla do dědictví po zůstavitelce. Soud prvního stupně a následně i odvolací soud pochybily, jestliže přehlédly, že žalobce je v důsledku nastalé zákonné domněnky vypořádání SJM ve sporu aktivně věcně legitimován v rozsahu 880.000 Kč (s příslušenstvím). Okolnost, že řízení bylo zahájeno dříve, než nastala domněnka vypořádání (dne 7. 5. 2014), není významná, neboť pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 občanského soudního řádu). V tomto rozsahu se tudíž žalobci podařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o nedostatku jeho aktivní věcné legitimace.“ 20. Je zřejmé, že podle § 150 odst. 4 obč. zák. účinného ke dni úmrtí zůstavitelky, dle kterého: Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných, došlo ke dni rozhodnutí soudu k uplynutí lhůty pro vypořádání, a proto musí nastoupit domněnka vypořádání, a pouze polovina předmětné nemovitosti připadne k jejímu vypořádání v řízení o dědictví. Nic to však nemění na formulaci výroku I., neboť zde se požadovalo určení, že zpětně ke dni úmrtí zůstavitelky 12. 2. 2008, byla v SJM předmětná nemovitost celá.

21. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Bylo prokázáno, že to byl žalovaný 1), kdo začal stavět předmětnou nemovitost v roce 2000, kdy požádal o vydání stavebního povolení ke stavbě na cizím pozemku. Souhlas vlastníka pozemku měl zajištěn ve smlouvě o smlouvě budoucí. Tím je vyřešena i otázka oprávněnosti stavby, kterou se rozumí oprávnění stavebně využít cizí pozemek. Podle recentní judikatury (Rc 23/06, NS 31 Cdo 606/2004) se oprávněnost stavby posuzovala podle právní úpravy platné v okamžiku jejího vzniku. Zákon č. 40/1964 Sb. vymezení stavby neobsahoval a použití stavebního zákona v tomto směru nebylo podle soudobé judikatury možné. Pojetí stavby ve smyslu budovy ve vztahu k předchozí právní úpravě lze vyčíst z rozsudku VS v Praze 3 Cz 57/92, kde se stanoví:„ Stavba jako věc ve smyslu práva zpravidla vzniká v okamžiku, kdy je již jednoznačným a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží“ (Spáčil a kol, s. 300). Z toho vyplývá, že nemá právní relevanci z hlediska existence předmětné nemovitosti jako objektu práva skutečnost, že stavba nebyla dosud zkolaudována, ani zapsána v katastru nemovitostí.

22. Podle § 119 odst. 2 obč. zák. platilo, že nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Podle § 120 odst. 2 obč. zák. platilo, že stavba není součástí pozemku. Podle § 3055 o. z. stavba spojená se zemí pevným základem, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, a je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává součástí pozemku a je nemovitou věcí. Totéž platí o stavbě, která je ve spoluvlastnictví, je-li některý ze spoluvlastníků i vlastníkem pozemku nebo jsou-li jen někteří spoluvlastníci stavby spoluvlastníky pozemku. Odstavec 1 platí obdobně pro stavbu, která má být zřízena na pozemku jiného vlastníka na základě věcného práva vzniklého stavebníku přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo na základě smlouvy uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Vzhledem k dokončení stavby v roce 2008, když věcí v právním smyslu se předmětná nemovitost stala mnohem dříve (když bylo prokázáno, že k nastěhování byla určena již v 2006), kdy stavba nebyla součástí pozemku, nestala se součástí pozemku ani za účinnosti nového o. z. podle § 3055, neboť vlastník stavby se lišil od vlastníka pozemku. Žalovaní potvrdili, že v mezidobí nedošlo k žádnému právnímu úkonu, na základě kterého by došlo k převodu nebo přechodu vlastnického práva z žalovaného 1) a že nedošlo k realizaci budoucí smlouvy, jejímž předmětem měl být převod pozemku z žalovaného 2) na žalovaného 1) příp. zřízení věcného břemene. Součástí pozemku se stavba nestala ani podle § 1084 o. z., jak namítají žalovaní. Podle tohoto ustanovení stavba zřízená na cizím pozemku připadá vlastníkovi pozemku. Vzhledem k tomu, že toto ustanovení je účinné až od 1. 1. 2014, je nutno aplikovat přechodná ustanovení, a to právě uvedené ustanovení § 3055 o. z.

23. K námitce, že se jedná o stavbu podzemní, soud nemovitost shlédl a dospěl k závěru, že se nejedná o podzemní stavbu. Jde spíše o rodinný dům, jehož součástí je i sklep vybudovaný pod povrchem země, což potvrzuje i skutečnost, že žalovaný 1) v nemovitosti bydlel a bydlení nabízel i manželce, protože mělo být bezbariérové. Aby byla stavba podzemní, musí se jednat o převážně podzemní konstrukci (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 217/2019). Podle odborné literatury je rozlišujícím kritériem to, zda podzemní stavba včetně případné nadzemní části nevylučuje smysluplné užívání pozemku (MELZER, TÉGL a kol. Občanský zákoník – Velký komentář. III. svazek § 419-654 Věci a právní skutečnosti, 2014). Pokud je takové užívání i přes umístění podzemní stavby možné, jedná se o stavbu podzemní. V této souvislosti např. umístění kabiny s výtahem k podzemní stavbě nebo vyústění větrací šachty na povrchu pozemku nebude mít na další využitelnost pozemku zpravidla žádný zásadní vliv. Oproti tomu zastavění části pozemku nadzemním podlažím by využitelnost pozemku mohlo výrazně omezit. Proto i kdyby byla většina stavby umístěna pod zemským povrchem, tak v případě, že by nadzemní část této stavby omezovala další využití pozemku, nemohlo by se jednat o stavbu podzemní. Samostatné účelové určení podzemní stavby znamená, že podzemní stavba není částí žádné jiné stavby, resp. že není s jinou stavbou propojena ani stavebně, ani funkčně. Podzemní stavbou se samostatným účelovým určením není např. podzemní podlaží domu nebo garáž obchodního centra, která sice není s obchodním centrem konstrukčně propojena, ale plní funkci parkoviště pro jeho návštěvníky. (viz článek ze dne 4. 1. 2023, FOCUS, Krystýna Zakouřilová, Věcná práva: Podzemní stavby se samostatným účelovým určením). Soud má za to, že v dané věci se nejedná o podzemní stavbu se samostatným účelovým určením, ale jedná se o součást věci hlavní – domu. Pozemek, na kterém je předmětná stavba umístěna, totiž nelze nijak využívat, právě proto, že tam stojí stavba. Proto nemůže být součástí pozemku. Nejedná se ani o stavbu se samostatným účelovým určením, pokud jde o sklep, protože je součástí jiné stavby - domu, je s ní propojen stavebně i funkčně. Navíc je zřejmé, že i kdyby se jednalo o podzemní stavbu se samostatným účelovým určením – sklep s lisovnou – na právním režimu jako samostatné právní věci by to nic nezměnilo a nejednalo by se o součást pozemku, jak se domnívá strana žalovaná, ale nadále by to byla podzemní nemovitá věc ve vlastnictví žalovaného 1).

24. Podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. účinného ke dni zániku SJM i ke dni vzniku stavby (když ke změně právní úpravy od roku 1998 do účinnosti o. z. nedošlo) společné jmění manželů tvoří a) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Podle § 144 obč. zák.: pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů.

25. Protože bylo prokázáno, že žalovaný 1) stavěl předmětnou nemovitost za trvání manželství, a přitom nebylo tvrzeno, že by režim SJM byl oproti zákonnému změněn, jedná se o majetek, který byl součástí zaniklého SJM, když nebyla tvrzena ani prokázána žádná výjimka, pro který by se jednalo o majetek výlučný dle shora uvedeného § 143 obč. zák. Soudu tak nezbylo, než vydat deklaratorní rozhodnutí o tom, že do zaniklého SJM zůstavitelky a žalovaného 1) patřila i předmětná nemovitost ke dni 12. 2. 2008.

26. Pokud jde o námitku rozporu s dobrými mravy, když žalobkyně měla v dědickém řízení obdržet vše a žalovaný 2) ničeho, soud uvádí, že v dané věci se jedná o deklaratorní osvědčení právního stavu v době úmrtí zůstavitelky, nejedná se o subjektivní právo ani závazkové právo, které by mohlo být v rozporu s dobrými mravy, nýbrž se jedná o absolutní majetkové právo a jeho deklaraci. Podle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

27. Ústavní soud ustáleně považuje korektiv dobrých mravů za souhrn etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000 (N 41/21 SbNU 363) či bod 32. nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15 (N 209/87 SbNU 413). Ústavní soud již dříve uvedl v nálezu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 528/99, že úvaha soudu při použití korektivu dobrých mravů musí vycházet z okolností konkrétní věci a musí být podepřena konkrétními zjištěními. Pojem dobré mravy totiž nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou. Úlohou soudů, zvláště posuzují-li spory mající základ v závazkovém právu, je nalézt v konkrétním ekonomicko-právním vztahu jeho těžiště tak, aby byl nalezen nejen optimální užitek pro smluvní strany, ale aby bylo dosaženo jistého rovnovážného stavu, je-li to možné (nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2108/14).

28. Bylo prokázáno, že k žádnému právnímu úkonu ohledně předmětné nemovitosti od jejího vzniku až dosud nedošlo – shodné tvrzení účastníků. Je pravdou, že na základě dohody dědiců žalovaný 2) neobdržel v dědickém řízení oproti žalobkyni ničeho. To však nemůže být důvodem pro to, aby soud jakkoliv nahrazoval neexistenci právního úkonu (jednání) odkazem na dobré mravy. Soud má za to, že námitka rozporu s dobrými mravy dle § 3 obč. zák. není s ohledem na shora uvedené odůvodnění odst. 26 možná, neboť k žádnému jednání (právnímu úkonu) ohledně předmětné nemovitosti nedošlo a soud tak jen deklaruje skutečnosti, které nastaly v minulosti. Tímto rozhodnutím se žádná práva a povinnosti nezakládají (mimo práva na náhradu nákladů řízení). Stejně tak nelze mít za to, že podle § 2 odst. 3 o. z. by použití právního předpisu - § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. mohlo být v rozporu s dobrými mravy. K tomu je nutno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1917/2004 ze dne 22. března 2005 a obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 1999 sp. zn. 22 Cdo 471/99, publikovaný v Právních rozhledech č. 8/1999, dle kterého:„ Uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 OZ“.

29. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 52 614,81 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 1 550 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. ze dne 18. 5. 2022, z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 31. 5. 2022, z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 15. 7. 2022, z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 28. 2. 2023, z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 13. 4. 2023, z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 24. 4. 2023, z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 18. 5. 2023 a z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 18. 7. 2023 včetně devíti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada v celkové výši 10 301,08 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 28. 2. 2023 náhrada 2 550,03 Kč za 208 ujetých km v částce 1 750,03 Kč (41,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 7,8 l /100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce 800 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 13. 4. 2023 náhrada 2 550,03 Kč za 208 ujetých km v částce 1 750,03 Kč (41,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 7,8 l /100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce 800 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 18. 5. 2023 náhrada 2 650,99 Kč za 220 ujetých km v částce 1 850,99 Kč (41,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 7,8 l /100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce 800 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 18. 7. 2023 náhrada 2 550,03 Kč za 208 ujetých km v částce 1 750,03 Kč (41,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 7,8 l /100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce 800 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 39 351,08 Kč ve výši 8 263,73 Kč.

Poučení