4 C 143/2024 - 37

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Ing. Terezou Vaňkátovou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] pro zaplacení částky 47 112 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 22 392 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 22 392 Kč od 27. 6. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části nároku na zaplacení částky 24 720 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 27. 6. 2023 do zaplacení a dále v části nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 47 012 Kč ve výši 15 % ročně od 2. 6. 2023 do 26. 6. 2023, dále v části nároku na zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 175 Kč, 284,2 Kč, úroku ve výši 24,36 % ročně z částky 10 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení a dále v části nároku na zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 950 Kč, a kapitalizovaného úroku ve výši 1 413,6 Kč, a úroku ve výši 22,32 % ročně z částky 20 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo náhradu nákladu řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou, došlou zdejšímu soudu dne 7. 11. 2023 (návrh na vydání elektronického platebního rozkazu), domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 47 112 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], IČO: [IČO], a žalovanou byla dne 23. 2. 2022 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] a dne 14. 12. 2021 byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Součástí obou smluv jsou i smluvní podmínky. Pohledávky z výše uvedených smluv byly postoupeny na žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 6. 2023. Právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalované splácet jí požadované zápůjčky. Na základě smlouvy ze dne 23. 2. 2022 byla žalované poskytnuta částka 10 000 Kč v hotovosti a na základě smlouvy ze dne 14. 12. 2021 byla žalované poskytnuta částka 20 000 Kč v hotovosti. Žalovaná se v obou smlouvách zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku v celkové výši 47 122 Kč, představující dlužné jistiny a dlužné úhrady za služby ve výši 17 112 Kč, dále kapitalizovaný úrok ve výši 1 697,6 Kč, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 125 Kč, úrok ve výši 24,36 % ročně z dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, úrok z prodlení v zákonné výši 15,00 % ročně z dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, úrok ve výši 22,32 % ročně z dlužné jistiny ve výši 20 000Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení a úrok z prodlení v zákonné výši 15,00 % ročně z dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku a pojistného se žalovaná ve smlouvách zavázala uhradit v hotovosti v 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 304 Kč a 608 Kč, přičemž poslední splátky byly stanoveny na 20. 4. 2023 a 7. 2. 2023. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas a poslední příslušná splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 3. 3. 2022. Žalovaná ničeho neuhradila i přes zaslanou předžalobní výzvu.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. K nařízenému ústnímu jednání se nedostavila.

3. Soud zjistil tyto skutečnosti:

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] a smluvních podmínek smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti soud zjistil, že dne 14. 12. 2021 byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru mezi [právnická osoba], a žalovanou, na základě které byla žalované poskytnuta částka 20 000 Kč a žalovaná se zavázala zaplatit [právnická osoba], celkovou dlužnou částku ve výši 36 480 Kč. Roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr činí 215,01 %.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] a smluvních podmínek smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti soud zjistil, že 23. 2. 2022 byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru mezi [právnická osoba], a žalovanou, na základě které byla žalované poskytnuta částka 10 000 Kč a žalovaná se zavázala zaplatit [právnická osoba], celkovou dlužnou částku ve výši 18 240 Kč. Roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr činí 215,01 %.

6. Ze zákaznické karty, žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne 14. 12. 2021 a 23. 2. 2022 soud zjistil, že žalovaná je na mateřské dovolené, její čistý příjem činí 25 678 Kč, další příjmy činí 39 933 Kč, výdaje na bydlení má 3 000 Kč měsíčně, osobní výdaje 1 500 Kč měsíčně, splátka úvěru 2 500 Kč měsíčně.

7. Z tabulky ke smlouvě č. [hodnota] ke dni 1. 6. 2023 zobrazující přehled plateb žalované soud zjistil, že žalované byla poskytnuta částky 20 000 Kč, přičemž žalovaná zaplatila žalobkyni dne 17. 12. 2021 částku 1 000 Kč, dne 4. 1. 2022 částku 2 000 Kč, dne 9. 2. 2022 částku 2 500 Kč, dne 22. 2. 2022 částku 608 Kč a dne 23. 2. 2022 částku 1 196 Kč. Celkem částku 7 304 Kč.

8. Z tabulky ke smlouvě č. [hodnota] ke dni 1. 6. 2023 zobrazující přehled plateb žalované soud zjistil, že žalované byla poskytnuta částky 10 000 Kč, přičemž žalovaná zaplatila žalobkyni dne [právnická osoba]. 2022 částku 304 Kč.

9. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 23. 6. 2023, včetně podacího lístku, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky.

10. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 23. 6. 2023 soud zjistil, že dne 1. 6. 2023 byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena pohledávka ze společnosti [právnická osoba], na žalobkyni.

11. Z dalších před soudem provedených důkazů nezjistil soud žádné další skutečnosti rozhodné pro zjištění skutkového stavu ve věci.

12. Provedeným dokazováním vzal soud za prokázané níže uvedené skutečnosti: Dne 14. 12. 2021 a 23. 2. 2022 byly mezi [právnická osoba], a žalovanou uzavřeny smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] a č. [hodnota]. Právní předchůdkyně žalobkyni zkoumala schopnost žalované splácet jí požadované zápůjčky. Na základě těchto smluv byla žalované poskytnuta částka 30 000 Kč a žalovaná se zavázala zaplatit [právnická osoba], celkovou dlužnou částku ve výši 54 720 Kč. Roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr činí 215,01 %. Žalovaná zaplatila žalobkyni celkem částku 7 608 Kč. Dne 1. 6. 2023 byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena pohledávka ze společnosti [právnická osoba], na žalobkyni. Žalobkyně předžalobní výzvou ze dne 23. 6. 2023 vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky.

13. Po právní stránce posuzoval soud uplatněné nároky žalobkyně podle těchto právních předpisů:

14. Podle § 576 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

15. Podle § 577 o. z., je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 1796 o. z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

19. Podle § 1798 o. z. platí ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit (odst. 1). Použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem (odst. 2).

20. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

21. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

22. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Po zhodnocení všech výše uvedených zjištění za využití zmíněných zákonných a smluvní ustanovení dospěl soud k následujícím právním závěrům: Soud právně kvalifikoval smlouvu uzavřenou mezi účastníky jako smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., a to uzavřenou adhezním způsobem ve smyslu § 1798 a násl. o. z. Žalovaná na straně úvěrovaného smlouvu uzavřela v postavení spotřebitele a žalobkyně na straně úvěrujícího v postavení podnikatele ve smyslu § 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z. Smlouva podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soudu je z úřední činnosti známo, že Městský soud v Praze jako soud odvolací posuzoval obdobnou věc rozsudkem ze dne 16. 4. 2019, č. j. 30 Co 61/2019-90. V něm odvolací soud uzavřel, že úvěrová smlouva na částku 65 000 Kč, kterou měl dlužník splatit v 36 měsíčních splátkách, s efektivním úrokovou sazbou 101,79 % ročně a nominální úrokovou sazbou 72,3 % ročně, je za daných skutkových okolností absolutně neplatná, neboť se jedná o lichvu. Soud takto rozhodoval na základě skutkových zjištění, kdy předmětem dokazování bylo i naplnění subjektivního prvku lichvy u tam konkrétně žalované strany na základě její aktivní obrany, a uzavřel, že tento prvek je naplněn, a to spolu s prvkem objektivním v podobě hrubého nepoměru vzájemného plnění stran důsledkem nemravně vysokého úroku z úvěru.

24. Později Městský soud v Praze jako soud odvolací v rozsudku ze dne 24. 10. 2019, č. j. 22 Co 197/2019-99, řešil nárok téže žalobkyně ze smlouvy o úvěru 70 000 Kč z února 2017 se sjednaným efektivním úrokem ve výši 138,18 % ročně, resp. nominálním úrokem ve výši 90 % ročně. Soud rozhodující v I. stupni uzavřel, že v rozhodném období se obvyklá úroková sazba pohybovala okolo 7 % až 15 % ročně, nejvyšší sazby pak okolo 20 % až 26 % ročně. Ujednání o lichevním úroku považoval soud prvního stupně za absolutně neplatné dle ustanovení § 588 o. z. a s ohledem na absolutní neplatnost ujednání pak nepřistoupil ani k moderaci sjednané úrokové sazby a žalobě vyhověl pouze co do původní jistiny a smluvních pokut, ve zbytku soud I. stupně žalobu zamítl. Odvolací soud ve výše uvedeném rozsudku shledal závěry soudu I. stupně, pokud jde o naplnění objektivního prvku lichvy, správnými, poukázal na judikaturu z doby před účinností současného občanského zákoníku, která dovodila následující: „Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Současný občanský zákoník pak stanoví, že absolutně neplatné je právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 o. z.). Zároveň obsahuje speciální úpravu neplatnosti smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (§ 1796 o. z.). Aby bylo možné označit smlouvu za lichevní ve smyslu uvedeného ustanovení, musí být dán jednak objektivní prvek lichvy v podobě hrubého nepoměru vzájemného plnění stran, jednak prvek subjektivní spočívající ve zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti strany úvěrové smlouvy.“ Odvolací soud přijal závěr, že byl bezesporu naplněn prvý znak, když mezi plněním obou stran je zjevně hrubý nepoměr. Účastníci si (ve věci řešené odvolacím soudem pod sp. zn. 22 Co 197/2019) v úvěrové smlouvě na částku 70 000 Kč, kterou měla žalovaná splatit v 30 měsíčních splátkách, sjednali efektivní úrokovou míru 138,18 % ročně. Žalovaná měla celkově zaplatit částku 177 810 Kč, tj. více než 2,5 násobek čerpané částky. Odvolací soud shledal správným postup soudu I. stupně, který přistoupil k porovnání sjednaného úroku s úroky obvyklými v dané době a pro dané parametry úvěru, přičemž obvyklý úrok zjišťoval dotazy na banky i nebankovní poskytovatele úvěru, z jejichž odpovědí vyplynulo, že nejvyšší sazby se v posuzovaném období pohybovaly v rozmezí 20 % až 26 % ročně. Odvolací soud za daných okolností dovodil zřejmý dramatický nepoměr mezi jejich výší a výší sjednanou mezi žalobkyní a žalovanou, uvedl, že sjednaná efektivní úroková sazba je více než pětkrát vyšší než nejvyšší úroková sazba zjištěná soudem prvního stupně v rozhodném období pro úvěr se shodnými parametry. Nominální úroková sazba (tj. 90 % ročně) je pak vyšší třiapůlkrát. V případě zjištěné obvyklé úrokové sazby (tj. mezi 7 % až 15 % ročně) je nepoměr ještě dramatičtější – efektivní úroková sazba je téměř dvacetkrát vyšší, než je dolní hranice obvyklé úrokové sazby a více než devětkrát vyšší než je horní hranice; nominální úroková sazba je pak vyšší téměř třináctkrát, resp. šestkrát, než byla obvyklá výše úrokové sazby. Mezi účastníky se přitom jednalo o běžný úvěrový vztah v tom smyslu, že žalobkyně neposkytovala žalované tzv. mikropůjčku na velmi krátkou dobu či v nízké výši v řádu několika tisíců korun, kde by za určitých okolností mohla být vyšší úroková míra akceptovatelnou. Stejně tak nebyl úvěr poskytován prostřednictvím kontokorentu či kreditní karty, u nichž je obvykle s ohledem na specifické smluvní podmínky (například sjednání určitého bezúročného období) stanovena vyšší úroková míra. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za dramatický i při vědomí, že se ve vztahu mezi účastníky jednalo o nebankovní úvěr – ačkoliv totiž úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku, respektive existence hrubého nepoměru ve smyslu ustanovení § 1796 o. z. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěru bankou mohla být označena za lichevní a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem nikoliv). Odvolací soud v daném případě uzavřel, že „mezi plněním obou stran je hrubý nepoměr“. Odvolací soud zdůraznil, že řešená věc je od věci řešené odvolacím soudem dříve v řízení sp. zn. 30 Co 61/2019 odlišná v tom, že v důsledku pasivity žalované nebylo prokázáno naplnění subjektivního znaku lichvy. Proto odvolací soud ustanovení o lichvě neaplikoval, přesto však dospěl k závěru, že ujednání o výši úroku z úvěru je pro svou zjevnou nemravnost absolutně neplatným podle ustanovení § 588 o. z. Dále řešil otázku, zda přichází do úvahy moderace podle ustanovení § 577 o. z., když podmínkou této možnosti je právní závěr o pouze částečné neplatnosti smlouvy. Odvolací soud dospěl k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou, výši úroku z úvěru zde možná není. Je totiž přesvědčen, že žalobkyně jako profesionálka na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z toho lze dle odvolacího soudu bez pochyb uzavřít, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Zmíněnou podstatu svého podnikání žalobkyně ani nijak nezastírá, programově staví model svého podnikání ve sféře poskytování rizikových úvěrů na tom, že ti klienti, kteří plní její podmínky (platí vysoký úrok z úvěru) a generují žalobkyni vysoký zisk, vyvažují ztráty žalobkyně z nesplácených rizikových úvěrů. Dle odvolacího soudu by žalobkyně úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Za takové situace zde není prostor pro moderaci podle ustanovení § 577 o. z. Dále odvolací soud vysvětlil, že vada spočívající v nezákonném určení rozsahu právního jednání se z povahy věci bude vztahovat vždy pouze na část právního jednání. Důsledkem této vady však může být nejen částečná neplatnost právního jednání, ale i neplatnost právního jednání jako celku, pokud zbývající část právního jednání nebude možno od neplatné části oddělit či pokud lze předpokládat, že by dotčená strana právní jednání bez neplatné části neprovedla, rozpoznala-li by neplatnost včas (§ 576). Proto byla úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobkyní a klientem v řešeném případě posouzena jako neplatná podle ustanovení § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 a 577 o. z., arg. a contrario, absolutně a jako celek.

25. Odvolací soud se ve výše odkazované věci zabýval i odkazem žalobkyně na ustanovení § 1813 o. z. a uzavřel, že není přiléhavý. Ustanovením § 1813 a následujícími o. z. je provedena směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ustanovení sice obsahuje výjimku z aplikace pro ujednání o ceně, tato výjimka ovšem vylučuje aplikaci právě jen ustanovení § 1813 o. z., nikoliv jiných ustanovení občanského zákoníku, která řeší hrubý nepoměr vzájemného plnění. Uvedené závěry nelze považovat za absolutizaci ochrany spotřebitele a nepředstavují ani popření žalobkyní zmiňovaných zásad autonomie vůle, pacta sunt servanda či vigilantibus iura scripta sunt. Výrazná nevyváženost smlouvy jako programová součást podnikatelského modelu žalobkyně založeného na neakceptovatelné solidaritě dlužníků, zde překračuje přípustnou hranici smluvní autonomie a meze základní slušnosti.

26. Dle výše uvedeného právního názoru posuzoval zdejší soud v řízení sp. zn. 19 C 560/2019 i nárok vyplývající z úvěrové smlouvy, podle níž měl žalovaný poskytnutý úvěr ve výši 80 000 Kč splatit ve 30 měsíčních splátkách po 6 380 Kč, tj. s efektivním úrokovou sazbou 122,62 % ročně a nominální úrokovou sazbou 82,76 % ročně, tedy celkem měl žalobkyni při řádném splácení zaplatit 191 400 Kč. Rozsudkem ze dne 10. 9. 2020, č. j. 19 C 560/2019-43, zdejší soud převážně zamítl žalobu a přiznal žalobkyni právo na zaplacení ekvivalentu částky vyčerpané žalovaným. K odvolání žalobkyně posuzoval uvedenou věc Městský soud v Praze jako soud odvolací a rozsudkem ze dne 25. 3. 2021, č. j. 70 Co 74/2021-80, rozsudek zdejšího soudu v zamítavém výroku o věci samé potvrdil. Odvolací soud shledal správným posouzení nároku žalobkyně jako bezdůvodného obohacení a zdůraznil, že výrazná nevyváženost smlouvy jako programové součásti podnikatelského modelu žalobkyně založeného na neakceptovatelné solidaritě dlužníků, přípustnou hranici smluvní autonomie a meze základní slušnosti výrazně překračuje.

27. Rovněž Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 644/2021, posuzoval nárok žalobkyně uplatněný v exekučním řízení a o úvěrové smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a klientem dne 2. 12. 2015, na jejímž základě žalobkyně poskytla úvěr s výpůjční úrokovou sazbou 109,56 % p. a. a sjednanou smluvní pokutou ve výši 0,25 % denně, a vyhodnotil žalobkyní požadované a rozhodcem přisouzené plnění jako natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinného, že bylo namístě exekuci zastavit, a to bez ohledu na pasivitu povinného při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem.

28. Dle výše uvedených právních názorů odvolacího soudu posoudil zdejší soud i nárok žalobkyně uplatněný předmětnou žalobou vyplývající z úvěrových smluv, podle níž měla žalovaná poskytnutý úvěr ve výši 30 000 Kč s roční procentní sazbou nákladů ve výši 215,01 %. Tato sazba několikanásobně převyšovala průměrnou sazbu spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření úvěrové smlouvy. Za situace, kdy odvolací soud ve výše uvedených řízeních vyhodnotil úrokovou míru u úvěrů ve výši 138 % p. a. (resp. sazby nominální 90 % p. a.) ve věci sp. zn. 22 Co 197/2019, a 101 % p. a. (resp. sazby nominální 72 % p. a.) ve věci sp. zn. 30 Co 61/2019, jako zjevně nemravou, dospěl soud i v předmětné věci k závěru, že předmětné RPSN je dramaticky vyšší než úroková míra na trhu obvyklá a představuje hrubý nepoměr mezi sjednaným plněním stran smlouvy.

29. Soud proto smlouvy uzavřené mezi účastníky (i vzhledem k zásadě jednotného rozhodování dle ustanovení § 13 o. z.) posoudil shodně s právním hodnocením uvedeným výše podle ustanovení § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 a 577 o. z., arg. a contrario, jako absolutně neplatné jako celek.

30. Z důvodu absolutní neplatnosti smluv o úvěru jako celku nemá žalobkyně právo na zaplacení úroku z úvěru, ale ani dalších z absolutně jako celku neplatných smluv plynoucích nároků – tj. smluvních pokut a nákladů žalobkyně spojených s prodlením žalované.

31. Soud tak plnění přijaté žalovanou bez právního důvodu (na základě absolutně neplatné smlouvy) posoudil ve smyslu § 2991 o. z. jako bezdůvodné obohacení, které je žalovaná povinna žalobkyni vrátit. Žalované bylo za každou smlouvu o spotřebitelském úvěru vyplaceno celkem 30 000 Kč, přičemž žalovaná z částky 10 000 Kč, která jí byla poskytnuta na základě smlouvy č. [hodnota], splatila částku ve výši 304 Kč. Z druhé částky 20 000 Kč, která byla žalované poskytnuta na základě smlouvy č. [hodnota], splatila částku 7 304 Kč. Žalovaná je tedy povinna vrátit žalobkyni částku 22 392 Kč, která jí byla prokazatelně žalobkyní vyplacena a nebyla dosud splacena (30 000 Kč – 7 608 Kč), a dále má žalobkyně nárok na zákonný úrok z prodlení z částky 22 392 Kč ve výši 15 % ročně od 27. 6. 2023 do zaplacení, a to na základě prokázání zaslaní předžalobní upomínky žalované v souladu s ust. § 573 o. z. Proto soud výrokem I. tohoto rozsudku tuto částku žalobkyni přiznal, přičemž výrokem II. tohoto rozsudku zbylé nároky žalobkyně s ohledem na výše uvedené zamítnul.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a za situace, kdy ve věci převážně úspěšné žalované, vzhledem k přihlížení nejen k výši jistiny, ale také k příslušenství pohledávky v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, žádné náklady nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.