4 C 170/2019

Rubrum

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Dobešovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 1 184 579 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1 090 764 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 10 000 Kč od 1. 6. 2016 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 7. 2016 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 8. 2016 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 9. 2016 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 10. 2016 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 11. 2016 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 12. 2016 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 1. 2017 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 2. 2017 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 3. 2017 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 4. 2017 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 5. 2017 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 6. 2017 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 7. 2017 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 8. 2017 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 9. 2017 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 10. 2017 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 11. 2017 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 12. 2017 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 10 000 Kč od 1. 1. 2018 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 2. 2018 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 3. 2018 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 4. 2018 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 5. 2018 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 6. 2018 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 10 000 Kč od 1. 7. 2018 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 8. 2018 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 9. 2018 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 10. 2018 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 11. 2018 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 12. 2018 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 1. 1. 2019 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 2. 2019 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 3. 2019 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 4. 2019 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 5. 2019 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 6. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 000 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 8. 2019 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 9. 2019 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 11. 2019 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 12. 2019 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 2. 2020 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 3. 2020 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 4. 2020 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 6. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 10 000 Kč od 1. 7. 2020 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 12. 2020 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 2. 2021 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 4. 2021 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 5. 2021 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 6. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,50% ročně z částky 10 000 Kč od 1. 7. 2021 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 8. 2021 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 9. 2021 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 10. 2021 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 11. 2021 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 10 000 Kč od 1. 1. 2022 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 2. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 16 249 Kč od 3. 10. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se do částky 93 815 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 10 000 Kč od 1. 1. 2016 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 2. 2016 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 3. 2016 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 4. 2016 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 1. 5. 2016 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 459,95 Kč od 3. 10. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 196 967,40 Kč k rukám zástupkyně žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu Praha – východ soudní poplatek ve výši 12 239,50 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou soudu dne 16. 5. 2019, ve znění jejích změn (rozšíření) ze dne 4. 2. 2021 a ze dne 10. 2. 2022, připuštěných usnesením ze dne 4. 3. 2021 č. j. 4 C 170/2019-68 a ze dne 28. 4. 2022 č. j. 4 C 170/2019-163, se žalobce domáhal zaplacení částek uvedených ve výroku I. a II. rozsudku. Svůj nárok odůvodnil tím, že účastníci jsou podíloví spoluvlastníci pozemku parc. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je stavba [adresa], k. ú. [obec] (dále jen předmětná nemovitost); velikost podílu žalobce činí 2/3 a velikost podílu žalovaného 1/3. V domě [adresa] se nacházejí obytné prostory o velikosti 54 m2, nebytové prostory v minulosti využívané jako prodejna se skladem o velikosti 65 m2, prostory sloužící pro provoz restaurace s kuchyní a sklepem o velikosti 200 m2 a půda, celkem se jedná o prostory o velikosti cca 450 m2. Dne 30. 9. 2015 uzavřeli účastníci tzv. smlouvu o nájmu nebytových prostor (fakticky dohodu spoluvlastníků o užívání předmětné nemovitosti), na základě které žalobce přenechal k výlučnému užívání žalovanému předmětnou nemovitost i v rozsahu svého spoluvlastnického podílu za částku ve výši 10 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do posledního dne v kalendářním měsíci. Smyslem předmětné smlouvy bylo užívání celé předmětné nemovitosti výlučně žalovaným s tím, že žalobce jako většinový spoluvlastník se jejího užívání zdrží. Žalovaný za užívání předmětné nemovitosti řádně sjednanou úplatu nehradil (do konce listopadu 2015 žalobce úplatu nepožadoval z důvodu prováděných úprav předmětné nemovitosti žalovaným pro provoz restaurace), výše dluhu za užívání předmětné nemovitosti činí za období od prosince 2015 do konce ledna 2022 částku 740 000 Kč (74 měsíců x 10 000 Kč), který žalobce požaduje včetně úroku z prodlení ode dne následujícího po splatnosti jednotlivých měsíčních částek dle smlouvy. Ve smlouvě ze dne 30. 9. 2015 si účastníci dále sjednali v případě porušení povinnosti řádné úhrady za užívání předmětné nemovitosti smluvní pokutu ve výši 0,05% denně z dlužné částky za každý den prodlení. Žalobce požaduje zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,05 % denně z jednotlivých dlužných částek měsíční úplaty za užívání ve výši po 10 000 Kč, od data prodlení s jednotlivými požadovanými úhradami do 31. ledna 2022, celkem v částce 384 515 Kč. Žalobce dále poukázal na to, že v době, kdy předmětnou nemovitost užíval dle smlouvy z 30. 9. 2015 výlučně žalovaný, žalovaný odebíral a spotřebovával elektrickou energii pro předmětnou nemovitost od společnosti [právnická osoba] (později [právnická osoba]). V nemovitosti byly dva elektroměry, jeden pro prostory restaurace a prodejny a jeden pro obytné prostory. Původní smlouvu o dodávce elektřiny pro obytné prostory předmětné nemovitosti se společností [právnická osoba] uzavíral žalobce, žalovaný se ve smlouvě z 30. 9. 2015 zavázal na sebe převést všechny závazky ze smlouvy o dodávce elektřiny. Žalovaný v rozporu se smlouvou z 30. 9. 2015 na sebe práva a povinnosti ze smlouvy o dodávce elektřiny i pro obytné prostory nepřevedl. Za období 3. 3. 2016 – 1. 3. 2017 vystavila společnost [právnická osoba] žalobci vyúčtování - fakturu za dodávky elektřiny na částku 21 594 Kč se splatností 20. 3. 2017. Žalovaný uhradil pouze 4 platby po 2 500 Kč (11. 5. 2018, 25. 6. 2018, 9. 8. 2018, 1. 10. 2018). Neuhrazeno zůstalo 11 954 Kč. Za období 2. 3. 2017 – 13. 9. 2017 vyfakturovala [právnická osoba] za dodávky elektřiny částku 4 295 Kč, splatnou 16. 10. 2017, na kterou žalovaný nic nezaplatil. Obě vyúčtování byly zasílány na adresu předmětné nemovitosti a žalovaný o jejich doručení ani o tom, že platby za jím spotřebovanou elektřinu nehradí, žalobce neinformoval. Z důvodu prodlení s úhradou za dodávky elektřiny zahájila společnost [právnická osoba] řízení u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 259/2018 o zaplacení částky 16 249 Kč s příslušenstvím. V rámci mimosoudní dohody žalobce zaplatil označené společnosti částku 16 249 Kč na jistině a 6 430,95 Kč na náhradě nákladů řízení. Žalobce zároveň v řízení vynaložil další náklady za zastupování advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení], která učinila v řízení 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, podání odporu a účast na ústním jednání konaném dne 7. 3. 2019 v částce 5 340 Kč), dále účtovala tři režijní paušály po 300 Kč, náhradu za promeškaný čas 400 Kč, cestovné za účelem dostavení se k jednání a náhradu za opotřebení vozidla (508,40 Kč a 164,64 Kč), vše zvýšené o 21 % DPH, celkem odměna a náklady zastupující advokátky žalobce činily částku 8 849 Kč. Žalobce požaduje po žalovaném částku 16 249 Kč, kterou zaplatil společnosti [právnická osoba] za dodanou elektřinu spotřebovanou žalovaným jako bezdůvodné obohacení, a dále částku 6 430,95 Kč (požadovanou v zaokrouhlené výši 6 431 Kč), uhrazenou společnosti [právnická osoba] na náhradě nákladů soudního řízení a částku 8 849 Kč jako vlastní náklady výše vedeného řízení, které vznikly jako následek porušení smluvní povinnosti žalovaného převést na sebe podle smlouvy z 30. 9. 2015 závazky z dodávky elektřiny a ani jím spotřebovanou elektřinu neuhradil. Žalovaný byl opakovaně žalobcem vyzýván k úhradě nájemného (plateb za užívání předmětné nemovitosti), žalovaný si byl svého závazku vědom, od března 2018 sliboval žalobci, že svůj závazek (který v emailu ze dne 20. 3. 2018 také uznal) uhradí z prodeje předmětné nemovitosti. Řízení u katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva bylo však v dubnu 2019 zastaveno, tehdy si žalobce definitivně uzavřel, že žalovaný svůj závazek dobrovolně neuhradí. S ohledem na § 647 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) uvedeným jednáním žalovaného (z důvodu mimosoudního jednání účastníků) došlo k stavění promlčecí lhůty v období 20. 3. 2018 – 31. 3. 2019, a tudíž v době podání žaloby nebyl nárok žalobce ani zčásti promlčen.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Namítl promlčení všech uplatněných nároků žalobce, neboť žaloba byla podána až v květnu 2019 Smlouvu ze dne 30. 9. 2015 žalovaný považuje za neplatnou z důvodu neurčitosti předmětu nájmu. Podle názvu smlouvy se má jednat o smlouvu o nájmu nebytových prostor, ale podle textu smlouvy (čl. I) se žalovanému pronajímá vlastnický podíl žalobce, a to na objektu [adresa] v obci [obec]. Předmětem nájmu měl být dále veškerý hmotný majetek a zařízení, jehož seznam měl být součástí předávacího protokolu, který však nikdy nebyl vyhotoven. Z čl. II smlouvy se podává, že se dávají do nájmu nebytové prostory dle čl. I, k využití pro podnikatelské účely. Není tak zřejmé, co se přenechává k užívání a jakým způsobem (vlastnický podíl žalobce není nijak specifikován, stejně tak i nebytové prostory, mezi spoluvlastníky není možné přenechat užívání spoluvlastnického podílu nájemní smlouvou). Předmětem smlouvy z 30. 9. 2015 mělo být i podle žalovaného užívání celé předmětné nemovitosti v rozsahu spoluvlastnického podílu žalobce včetně vybavení (viz sdělení žalovaného v protokolu o jednání ze dne 2. 8. 2021), ale předpokladem toho bylo právě vyhotovení předávacího protokolu, k čemu mezi účastníky nedošlo. Podle následné dohody účastníků měl žalovaný užívat předmětnou nemovitost pouze v rozsahu svého spoluvlastnického podílu, užíval proto pouze prostory určené pro provoz restaurace, kterou převzal po předchozím provozovateli. Odmítl, že by si účastníci sjednali smluvní pokutu nebo penále za porušení povinnosti hradit za užívání úplatu, uvedené ustanovení smlouvy je navíc neurčité, neboť není zřejmé, z jaké částky mělo být počítáno. V čl. IV. smlouvy ze dne 30. 9. 2015 sice byla povinnost žalovaného převést na sebe služby dodavatelů, ale v předávacím protokolu měly být zachyceny stavy měřidel, k čemu opět nedošlo. Konečně poukázal na to, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. [číslo] jehož součástí je také stavba [adresa], dále podílovým spoluvlastníkem (o velikosti podílu ) pozemku parc. [číslo] na němž stavba [adresa] také částečně stojí a dalších přilehlých pozemků (parc. [číslo]), nebylo tak možné žalovanému pronajmout např. pozemek v jeho výlučném vlastnictví. Pokud jde o nárok na bezdůvodné obohacení za účtovanou dodávku elektřiny společností [právnická osoba] a náhradu škody za náklady vzniklé v soudním řízení vedeném společností [právnická osoba], žalovaný nebyl účastníkem smlouvy o dodávce elektřiny a nikdy s žalobcem neuzavřel žádnou smlouvu, podle které by měl převzít závazky žalobce od označené společnosti, neexistuje předávací protokol o převzetí elektroměru ani o stavu měřidel. Žalovaný neměl žádné informace o vedení řízení společnosti [právnická osoba] proti žalobci, o dluhu nevěděl a nebyl o něm nikým vyrozuměn, žalovaný se tak nemohl ani účastnit soudního řízení (jako vedlejší účastník). Žalobce nesplnil svou prevenční povinnost k zabránění vzniku škody či jejího snížení a nemá tak právo na její náhradu.

3. V reakci na vyjádření žalovaného žalobce odmítl, že by mezi účastníky byla uzavřena jakákoliv jiná než předmětná dohoda. Spoluvlastnické podíly účastníků jsou ideální, není možné, aby se promítly do užívání konkrétních prostor v nemovitosti. Prostory restaurace, nacházející se v přízemí předmětné nemovitosti navíc neodpovídají 1/3 nemovitosti. Žalobce předal předmětnou nemovitost do užívání žalovanému v roce 2015, nemá od ní ani klíče. V době, kdy výlučně žalovaný předmětnou nemovitost užíval, hradil i platby za elektřinu dle smlouvy, jejíž účastníkem byl žalobce, dle detailního vyúčtování společnosti [právnická osoba] [číslo] ze dne 5. 3. 2017 uhradil celkem 16 380 Kč. Následně bylo dne 13. 9. 2017 odběrné místo z důvodu neplacení odpojeno. I poté žalovaný ještě elektřinu hradil. Veškerá vyúčtování a dopisy společnosti [právnická osoba] byly doručovány na adresu předmětné nemovitosti, žalovaný žalobce o ničem neinformoval.

4. Z informace o pozemku [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí] pod [obec] bylo zjištěno, že pozemek parc. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je stavba [adresa] - objekt bydlení, je v podílovém spoluvlastnictví účastníků, výše spoluvlastnického podílu žalobce je 2/3 a žalovaného 1/3. [adresa] stojí i na pozemcích parc. č. st. [číslo], [anonymizováno] (zapsaných na jiných listech vlastnictví). Podle textu listiny nazvané„ smlouva o nájmu nebytových prostor“, uzavřené mezi účastníky dne 30. 9. 2015, byl jejím předmětem„ pronájem vlastnického podílu žalobce, tj. objektu [adresa] v obci [obec], zapsaného na LV. [číslo] (čl. I označený jako předmět nájmu) pro podnikatelské účely (čl. II. označený jako účel nájmu), Předmětem nájmu je dále veškerý hmotný majetek a zařízení, jehož seznam je součástí předávacího protokolu. Výše„ nájemného za užívání nebytových prostor“ činí 10 000 Kč měsíčně s tím, že mělo být hrazeno do konce příslušného kalendářního měsíce na účet č. [bankovní účet] (čl. III). Nebytové prostory byly definovány odkazem na čl. I. smlouvy. Žalovaný byl povinen převést na sebe veškeré služby dodavatelů (odběr elektřiny, vodné, stočné, poplatky za odpad). Konečné stavy médií měly být nedílnou součástí předávacího protokolu (čl. IV.). Nájem byl sjednán na dobu neurčitou počínaje 1. 10. 2015 (čl. V). V čl. VII. nazvaném Pokuty a penále bylo sjednáno, že v případě pozdní úhrady za nájemné se sjednává penále ve výši 0,05 % za každý den prodlení. Žalovaný potvrdil, že smlouvu podepsal, mezi účastníky nebylo sporu, že nebyl vyhotoven předávací protokol.

5. Výpisem z živnostenského rejstříku žalovaného, podnikajícího pod [IČO], bylo doloženo provozování hostinské činnosti, ubytovacích služeb, přípravných a dokončovacích prací, specializované stavební činnosti, zprostředkování obchodu a služeb, pronájem a půjčování věcí movitých, reklamní činnosti, marketingu, mediálního zastoupení, provozování tělovýchovných a sportovních zařízení a organizování sportovní činnosti, velkoobchod a maloobchod, realitní činnost a správa a údržba nemovitosti a prodej kvasného lihu, konzumního lihu a lihovin, vše od 7. 12. 2015 v provozovně na adrese [adresa].

6. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu včetně opravy označení žalovaného (týkalo se současného žalobce), elektronickým platebním rozkazem č. j. EPR 271280/2018-12, vyjádřením žalobce k žalobě ze dne 11. 1. 2019 a reakcí společnosti [právnická osoba], ze dne 17. 1. 2019 bylo doloženo zahájení a průběh řízení u Okresního soudu v Příbrami o zaplacení 16 249 Kč s příslušenstvím pod sp. zn. 16 C 259/2018, zahájeném společnosti [právnická osoba] proti žalobci z důvodu dlužné úhrady za dodávku elektřiny do odběrného místa [obec a číslo] za období 3. 3. 2016 – 1. 3. 2017 a období 2. 3. 2017 – 13. 9. 2017 dle smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny ze dne 2. 10. 2013, přičemž spotřebovaná elektřina za tato období byla vyúčtována fakturou [číslo] ze dne 5. 3. 2017 a fakturou [číslo] ze dne 1. 10. 2017. Existence právního vztahu mezi společností [právnická osoba] a žalobcem byla doložena dohodou o úpravě smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny ze dne 2. 10. 2013 (včetně odběrného místa [adresa]), dluh za odběr elektřiny za výše uvedená období pak mimořádnou fakturou za sdružené služby dodávky elektřiny [číslo] (v částce 4 295 Kč) a [číslo] (v částce 21 954 Kč) včetně detailního rozpisu vyúčtování. Usnesením Okresního soudu v Příbrami č. j. 16 C 259/2018-48 ze dne 27. 3. 2019 bylo řízení vůči žalobci zastaveno pro zpětvzetí žaloby společnosti [právnická osoba], neboť pohledávka označené společnosti ve výši 16 249 Kč byla uhrazena, společnosti [právnická osoba], byla přiznána náhrada nákladů řízení vůči žalobci ve výši 8 948 Kč. Emailovou korespondencí z dubna 2019 mezi zástupkyní [právnická osoba] a zástupkyní žalobce a dopisem ze dne 16. 4. 2019 adresovaném zástupkyni žalobce sdělila společnost [právnická osoba], že nebude požadovat částku 2 517,05 Kč za úkon zpětvzetí žaloby s paušálem a DPH, který byl uložen žalobci zaplatit výše označeným usnesením. Podle dopisu, nazvaného sdělení platebních dispozic, ze dne 11. 3. 2019 sdělila společnost [právnická osoba] s odkazem na dohodu se žalobcem, že pokud bude uhrazena jistina 16 249 Kč a náklady řízení 6 430,95 Kč na účet č. [bankovní účet], budou nárokované úroky z prodlení jistiny prominuty. E-mailem ze dne 4. 12. 2018 zástupkyně žalobce adresovaným žalovanému na emailovou adresu [email] žalobce vyrozuměl žalovaného o probíhajícím řízení se společností [právnická osoba] s tím, že se jedná o jeho dluh a vyzval ho k úhradě.

7. Ze sdělení společnosti [právnická osoba] ze dne 14. 4. 2022 bylo zjištěno, že do 13. 9. 2017 zajišťovala dodávku elektřiny do odběrného místa [obec a číslo] společnost [právnická osoba] (teď [právnická osoba]), od 1. 1. 2017 byly na dodávku elektřiny uhrazeny dne 10. 2. 2017 částka 9 195 Kč, dne 11. 5. 2018, 25. 6. 2018, 9. 8. 2018 a 1. 10. 2018 částky po 2 500 Kč (poštovní složenkou), a poté z účtu č. [bankovní účet] byla uhrazena dne 19. 3. 2019 částka 11 954 Kč, 4 295 Kč a 800 Kč.

8. Podle výpisu z účtu č. [bankovní účet], vedeného na jméno žalobce, byla dne 4. 1. 2019 uhrazena na účet č. [bankovní účet] JUDr. [jméno] [příjmení] částka 1 271 Kč a 4 937 Kč a dne 18. 3. 2019 částka 4 142 Kč, dále dne 12. 3. 2019 byla uhrazena na účet č. [bankovní účet] částka 22 679,95 Kč.

9. E-mailem z 15. 10. 2008 sdělil žalovaný (z emailové adresy [email]) zástupkyni žalobce [email]), že jí přeposílá svůj původní email a na jeho stanovisku se nic nemění, přičemž součástí byl email z 20. 3. 2018, v kterém žalovaný sděloval, že reaguje na formální upozornění týkající se dlužného nájemného v restauraci [anonymizováno] v [adresa]. Poukázal na to, že restauraci přebíral po předchozích nájemcích v špatném stavu. Po dvouměsíčních opravách a investicích byla provozovna otevřena, čím byl zhodnocen i spoluvlastnický podíl žalobce, který se na opravách nepodílel. Uznal dluh z dlužného nájemného v částce 270 000 Kč bez příslušenství, ponížený ale o své investice a sdělil, že o tom je připraven s žalobcem jednat s tím, že by výsledná částka byla odečtena z prodeje jeho spoluvlastnického podílu. Emailem ze dne 29. 10. 2018 reagoval žalobce prostřednictvím své zástupkyně, že žalobce trvá na úhradě dlužného nájemného, podíl od žalovaného kupovat nebude a nejsou mu známy podstatné okolnosti ohledně tvrzených investic a žádal ho o položkový rozpočet s tím, že tato okolnost nebrání úhradě nájemného. Následně 20. 11. 2018 urgovala zástupkyně žalobce emailem žalovaného o odpověď, dne 22. 11. 2018 reagoval žalovaný tak, že odmítl předložit soupis investic (uvedl, že žalobci je soupis k dispozici), aktuálně je nemovitost nabízena k prodeji prostřednictvím realitní kanceláře a dlužné nájemné bude uhrazeno z prodeje po odečtení nákladů na zprovoznění, kterými žalovaný zhodnotil i spoluvlastnický podíl žalobce.

10. Upomínkami k úhradě dlužného nájemného z 12. 10. 2016, 23. 6. 2016 vyzýval žalobce žalovaného k úhradě dlužného nájemného. Dalšími dopisy z 12. 10. 2016 nabízel žalobce žalovanému k odkupu svůj spoluvlastnický podíl na předmětné nemovitosti na [list vlastnictví] a dne 11. 1. 2021 ho vyzýval k zaplacení pojistného za pojištění podnikatelských rizik v poměru jeho spoluvlastnického podílu. Výzvou k plnění ze dne 7. 5. 2019, adresované žalovanému, včetně podacího lístku, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužného nájemného a smluvní pokuty před podáním žaloby.

11. Svědek [celé jméno svědka], vypověděl, že od roku 2008 do srpna 2015 provozovali se svědkem [celé jméno svědka] restauraci v nemovitosti [obec]. Měli pronajatou celou budovu [adresa], v které se nacházela restaurace, koloniál a obytné prostory a vše využívali. Žalovaný od nich přebíral celou nemovitost, žádal po nich i vymalovat pokoj v obytných prostorách. Podle informací svědka žalovaný po nich měl provozovat restauraci a měl za to žalobci platit. Všechny prostory byly vybaveny (restaurace, obytné prostory i koloniál), existoval i soupis vybavení. Platili nájemné 20 000 Kč měsíčně, dvě třetiny žalobci a třetinu žalovanému. Nebyl schopen sdělit, s kým byla uzavřena smlouva, ale platilo se oběma podle spoluvlastnických podílů. Nemovitost v roce 2008 přebírali dle předávacího protokolu, majetek se zaznamenal v soupise a podle soupisu nemovitost předávali i v roce 2015, vyhotovil se i předávací protokol, který podepisovali účastníci a oni se svědkem [celé jméno svědka]. Obsah dohody mezi účastníky mu nebyla znám, po ukončení nájmu nebyl koloniál dále provozován. V nemovitosti provozuje činnost žalovaný.

12. Svědek [celé jméno svědka] potvrdil pronájem nemovitosti i spoluvlastnictví včetně podílů účastníků. Svou činnost ukončili k 30. 8. 2015, výpovědní lhůta skončila na konci září 2015. Dostali informaci, že žalovaný tam bude provozovat restauraci, provozuje ji dosud. Předání nemovitosti byli přítomni oba účastníci, obsah dohody mezi nimi mu nebyl znám. Platili nájemné celkem 20 000 Kč, zčásti zvlášť žalobci a zvlášť žalovanému. V nemovitosti byl kromě restaurace ještě koloniál a obytná místnost. Nepamatoval si, zda byl vyhotoven předávací protokol, kde by byly stavy energií zaznamenány, on nic nezaznamenal. Energie se převáděly až 6. října, tomu byl přítomen svědek [celé jméno svědka], za září ještě platili nájem, v té době tam byl již činný žalovaný.

13. Svědkyně [celé jméno svědkyně] vypověděla, že nemovitost [obec] vlastní účastníci, je v ní restaurace a koloniál. Nemovitost využíval původně žalobce, poté byla v pronájmu a následně byla sepisována smlouva s žalovaným, který ji měl využívat a který ji přebíral od nájemců. Žalobci zpracovávají daně, mimo jiné i z příjmů z pronájmu. Žalovaný za ní přišel kvůli vyhotovení smlouvy. Bylo jí řečeno, že nájemné má činit 10 000 Kč, smlouvu stáhla z internetu a vypracovala společně s žalovaným, text mu předala. Obsahem smlouvy byl pronájem spoluvlastnického podílu, i penále nebo úroky z dluhu, nevěděla, jestli byla nakonec podepsána, nebo zda tam byly změny nebo dodatky. Z hlediska účetnictví není rozdíl, zda se účtuje částka nájemného nebo za užívání spoluvlastnického podílu. Nepodepsaný text smlouvy pak předala žalovanému pro jeho potřeby. U podpisu smlouvy nebyla, jenom z doslechu měla informaci, že žalovaný neplatil.

14. Žádné další důkazy (účastnické výpovědi nebo listinné důkazy, návrh místního šetření o rozsahu užívání) nebyly provedeny, neboť nebyly pro věc podstatné a neovlivnily by rozhodnutí soudu (ke své účastnické výpovědi navíc žalovaný nedal souhlas).

15. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že účastníci podepsali dne 30. 9. 2015 listinu označenou jako smlouva o nájmu nebytových prostor, podle které měl být žalovanému„ pronajat“ spoluvlastnický podíl žalobce v objektu [adresa] v obci [obec], zapsaného na LV. [číslo] pro podnikatelské účely za částku 10 000 Kč měsíčně splatnou do konce příslušného kalendářního měsíce. Předmětem nájmu měl být dále veškerý hmotný majetek a zařízení, jehož seznam měl být součástí předávacího protokolu. Žalovaný byl povinen převést veškeré služby dodavatelů energií, přičemž konečné stavy měřidel měly být zaznamenány v předávacím protokolu (čl. IV.). Nájem byl sjednán na dobu neurčitou počínaje 1. 10. 2015 (čl. V). V případě pozdní úhrady za nájemné bylo sjednáno penále ve výši 0,05% za každý den prodlení. Předávací protokol podle smlouvy nebyl vyhotoven. Žalovaný má od prosince 2015 v předmětné nemovitosti umístěnou provozovnu a provozuje zde podnikatelskou činnost specifikovanou v bodě 5. rozsudku. Za užívání předmětné nemovitosti žalobci nic neuhradil. Na dodávku elektrické energie k části budovy [adresa] (vztahující se k obytným prostorám předmětné nemovitosti) měl uzavřenou smlouvu žalobce se společností [právnická osoba], žalovaný hradil částečně platby na tuto smlouvu. Z důvodu prodlení s úhradou za elektřinu v částce 16 249 Kč společnost [právnická osoba] podala žalobu na žalobce, žalobce v průběhu řízení dluh uhradil včetně nákladů řízení v částce 6 430,95 Kč, v řízení byl zastoupen advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení], která vyúčtovala náklady zastoupení v částce 8 849 Kč. Žalobce žalovaného opakovaně vyzýval k úhradě dluhu, žalovaný v komunikaci nárok žalobce na„ dlužné nájemné“ nerozporoval, chtěl ho ale uhradit z prodeje předmětné nemovitosti po odečtu částek vynaložených na opravy a úpravy předmětné nemovitosti, s čím žalobce nesouhlasil.

16. Podle § 1115 odst. 1 o. z. osoby, jimž náleží vlastnické právo k věci společně, jsou spoluvlastníky.

17. Podle § 1117 o. z. každý spoluvlastník má právo k celé věci. Toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka.

18. Podle § 1122 odst. 1 o. z. podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci.

19. Podle § 1126 odst. 1 o. z., každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci. Podle odst. 2 při rozhodování o společné věci se hlasy spoluvlastníků počítají podle velikosti jejich podílů.

20. Podle § 1746 odst. 2 o. z., mohou strany uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena.

21. Podle § 2201 o. z., nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné.

22. V souzené věci jsou účastníci podíloví spoluvlastníci předmětné nemovitosti, kteří dne 30. 9. 2015 podepsali listinu nazvanou„ smlouva o nájmu nebytových prostor“. Hospodářským cílem, k němuž směřovala v řízení zjištěná vůle účastníků (jak bude podrobně uvedeno dále), jež byla projevena v této smlouvě, bylo výlučné užívání společné věci (specifikované na [list vlastnictví], [katastrální uzemí] [anonymizováno] [obec]) jedním ze spoluvlastníků. Tento hospodářský cíl byl dosažitelný jak nájemní smlouvou (pokud by ovšem byl možný nájem spoluvlastnického podílu), tak i dohodou o hospodaření se společnou věcí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 2. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1658/2001). Pokud jde o možnosti způsobu úpravy užívání společné věci mezi podílovými spoluvlastníky, z judikatury Nejvyššího soudu ČR plyne, že spoluvlastnický podíl vyjadřuje pouze rozsah, v jakém jednotliví spoluvlastníci vykonávají a nesou shodná práva a povinnosti, které pro ně vyplývají z vlastnictví společné věci jako celku. U podílových spoluvlastníků jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci. Jestliže nedojde k reálnému rozdělení pozemků mezi spoluvlastníky, nemůže být samostatným předmětem nájmu či pachtu ideální spoluvlastnický podíl na pozemcích; smluvní projevy účastníků však mohou být vyjádřeny na více listinách. Vznik práva nájmu ideálního podílu (reálně blíže neurčeného) je proto pojmově vyloučen (stejně jako za předcházející právní úpravy) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 508/2019, ze dne 8. 1. 2020). Nejvyšší soud v již shora zmiňovaném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1658/2001 uvedl, že v případě, že podíloví spoluvlastníci výslovně uzavřeli dohodu o„ nájmu spoluvlastnického podílu“ jedním z nich, nelze bez skutkových zjištění ohledně obsahu jejich skutečné vůle dospět k závěru, že ve skutečnosti šlo o dohodu o hospodaření se společnou věcí. Pokud by pak soud dospěl k závěru, že vůli účastníků by odpovídalo uzavření nájemní smlouvy ve smyslu § 2201 a následující o. z., byla by taková smlouva neplatná, neboť odporuje zákonem stanovené podstatě spoluvlastnictví (§ 580 o. z.). Pojem„ hospodaření se společnou věcí“ ve smyslu § 139 odst. 2 věty první obč. zák. zahrnuje i užívání společné věci jejími spoluvlastníky (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98 (uveřejněný pod č. 31/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)), přičemž dohoda spoluvlastníků uzavřená podle § 1746 odst. 2 o. z. je primárním způsobem řešení záležitostí spoluvlastníků. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck jako C 8057 dovodil, že dohoda podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí je bezformálním právním úkonem a nemusí být písemná ani tehdy, týká-li se nemovité věci. Může být uzavřena ústně nebo konkludentně. Podíloví spoluvlastníci ji mohou uzavřít na dobu určitou nebo neurčitou, přičemž jsou svými smluvními projevy vázáni, nedojde-li ke změně poměrů nebo není-li dohoda nahrazena novou dohodou všech spoluvlastníků. Jedná se o dohodu o správě nemovitostí (hospodaření s věcí) (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. 22 Cdo 4455/2008). Z citovaných rozsudků je zřejmé, že nájemní smlouva mezi spoluvlastníky o pronájmu spoluvlastnického podílu jednoho z nich je pojmově vyloučena a taková smlouva by byla neplatná. Stejného hospodářského cíle však účastníci můžou dosáhnout dohodou o hospodaření (správě) společné věci, pro kterou zákon nepředepisuje žádnou zvláštní formu. Soud proto v řízení zkoumal, zda skutečná vůle účastníků směřovala k uzavření dohody spoluvlastníků o správě předmětné nemovitosti ve smyslu § 1126 a následující ve spojení s § 1746 odst. 2 o. z. nebo k uzavření (neplatné) nájemní smlouvy (jak namítal žalovaný), jaká byla vůle účastníků při sjednávání obsahu smlouvy a zda případné nedostatky projevu vůle účastníků zachyceného v listině označené jako„ smlouva o pronájmu nebytových prostor“ ze dne 30. 9. 2015 bylo možné odstranit jejím výkladem.

23. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 obč. zák. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). Pro výklad adresovaného právního jednání je určující skutečná vůle jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017). Občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 (oproti občanskému zákoníku č. 40/1964 Sb.), vychází z principu přednosti skutečné vůle smluvních stran před jejím vnějším projevem. Skutečnou vůli stran je nutno zjistit výkladem dle hledisek obsažených v § 556 o. z. (přihlédnout k zavedené praxi, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k následnému chování smluvních stran, z něhož lze dovodit obsah a význam právního jednání).

24. V souzené věci žalobce tvrdil, že přes označení smlouvy jako nájemní (a byť v průběhu řízení používal termíny„ nájemné“,„ pronájem“ atd.) vůli účastníků odpovídalo uzavření dohody o hospodaření se společnou věcí (předmětnou nemovitostí) a účelem a smyslem této smlouvy bylo výlučné užívání celého předmětu spoluvlastnictví, vymezeného na [list vlastnictví] (tedy pozemku parc. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], [katastrální uzemí] [anonymizováno] [obec]) žalovaným (včetně spoluvlastnického podílu žalobce o velikosti 2/3). I žalovaný připustil (viz ústní jednání konané dne 2. 8. 2021), že účelem smlouvy z 30. 9. 2015 mělo být užívání celé předmětné nemovitosti i v rozsahu spoluvlastnického podílu žalobce včetně jejího vybavení, pouze odkazoval (kromě námitky neurčitosti obsahu smlouvy) na předpoklad vyhotovení předávacího protokolu, který nebyl naplněn a k realizaci smlouvy tak nakonec nedošlo. Podle textu samotné smlouvy, nazvané„ smlouva o nájmu nebytových prostor“ ze dne 30. 9. 2015, byl jejím předmětem dle čl. I.„ pronájem vlastnického podílu žalobce, tj. objektu [adresa] v obci [obec], zapsaného na LV. [číslo]“, v jiných částech smlouvy označován jako nebytové prostory, ale vždy s odkazem na vymezení v čl. I. smlouvy, a to za úplatu v částce 10 000 Kč měsíčně. Svědci [celé jméno svědka] i [celé jméno svědka] vypověděli, že žalovaný přebíral od svědků celou nemovitost (žádal od nich speciálně vymalovat část, kde se nacházejí obytné prostory), byť měli konkrétní vědomost o činnosti žalovaného pouze v případě dalšího provozu restaurace. Okolnosti vyhotovení smlouvy pak popsala svědkyně [celé jméno svědkyně], která vzor smlouvy„ stáhla z internetu“ a dotvořila společně s žalovaným její obsah, pro účely vedení účetnictví žalobce nebylo důležité, o jaký smluvní typ se jednalo. Ve smlouvě není i přes použití terminologie vztahující se k nájmu (nájemné, předmět nájmu apod.) odkaz na žádné zákonné ustanovení upravující nájem. Žalovaný od prosince 2015 (kdy i podle tvrzení účastníků začal restauraci v předmětné nemovitosti provozovat) má na adrese předmětné nemovitosti umístěnou provozovnu, zapsanou v živnostenském rejstříku nejen pro provozování hostinské činnosti, ale i např. provozování ubytovacích služeb, velkoobchodu a maloobchodu a dalších činností zcela mimo rámec provozování restaurace. V rámci pozdější emailové komunikace mezi účastníky z března 2018, týkající se dluhu za užívání předmětné nemovitosti, žalovaný souhlasí s částkou 270 000 Kč jako se svým závazkem z úhrad za výlučné užívání předmětné nemovitosti, přičemž uvedená částka odpovídá úplatě za 27 měsíců užívání předmětné nemovitosti (a časově odpovídá i tvrzení žalobce, že úplatu za užívání požadoval s ohledem na úpravy nemovitosti žalovaným až od prosince 2015). Z uvedeného je zřejmé, že skutečnou vůlí smluvních stran při uzavření předmětné smlouvy bylo výlučné užívání celé předmětné nemovitosti (i v rozsahu spoluvlastnického podílu žalobce) žalovaným, aniž by zjištěné vůli stran odpovídal úmysl podřadit úpravu užívání striktně nájemní smlouvě podle § 2201 a následující o. z. Ani žalovaný svůj závazek ve výši plynoucí ze smlouvy z 30. 9. 2015 vůči žalobci až do soudního řízení nezpochybňoval (pouze ho chtěl ponížit o své investice do předmětné nemovitosti). Podle § 574 o. z. je na právní jednání třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. I shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1658/2001 vycházel z teze, že věc je nutno posoudit i podle § 41a odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dnes obdobně § 575 o. z.) podle kterého, má-li neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby. Citované rozhodnutí přitom vycházelo z právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, kdy se přihlíželo ke skutečné vůli stran, pouze pokud nebyla v rozporu s jazykovým projevem, kdežto současná právní úprava účinná od 1. 1. 2014 vychází z přednosti skutečné vůle před jejím zachyceným jazykovým projevem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 29 Cdo 61/2017). Soud tak posoudil právní jednání s ohledem na zjištěnou skutečnou vůli účastníků jako platnou dohodu spoluvlastníků o správě předmětné nemovitosti (předmětu spoluvlastnictví) podle § 1126 a následující ve spojení s § 1746 odst. 2 o. z., přičemž podle obsahu této dohody měl předmětnou nemovitost užívat výlučně žalovaný. Jiné nemovitosti (mimo nemovitosti obsažené na [list vlastnictví], [katastrální uzemí] [anonymizováno] [obec]) předmětem dohody nebyly. Skutečný rozsah, v jakém i fakticky žalovaný předmětnou nemovitost nakonec užíval, není s ohledem na výše dovozený obsah ujednání účastníků důležitý.

25. Lze naopak souhlasit s žalovaným, že ujednání o současném užívání„ veškerého hmotného majetku a zařízení“ nebylo možné posoudit jako platné (pouze s upřesněním, že s ohledem na neurčitost uvedené části smlouvy se jednalo o zdánlivé tedy neexistentní jednání dle § 553 o. z., tedy jako jednání nebylo vůbec možné v této části smlouvu posoudit), přičemž projev vůle nebyl mezi účastníky ani dodatečně vyjasněn (předávací protokol, v němž měly být jednotlivé věci specifikovány, nebyl vyhotoven). Z důvodové zprávy (zvláštní části vztahující se k § 553 o. z.) se přitom podává, že se rozlišují právní jednání zdánlivá a neplatná. Zdánlivé právní jednání se zpravidla označuje tak, že se k němu nepřihlíží. V důsledku toho jsou takové projevy vůle mimo právo a nemají právní relevanci. Jde-li např. o zdánlivé dílčí ujednání ve smlouvě, hledí se na smlouvu jako by byla od počátku bez takového ujednání a není možné dovozovat týž právní následek, jaký § 576 spojuje s neplatností části právního jednání, jímž může být in eventum i neplatnost celého projevu vůle. Ze zákonodárcem vyloženého smyslu uvedeného ustanovení je zřejmé, že k části neurčitého ujednání ve smlouvě z 30. 9. 2015 nelze vůbec přihlížet a tento zákonný důsledek nemá vliv na platnost zbytku smlouvy. Nad rámec uvedeného lze pouze uvést, že ani sami účastníci nepřikládali vymezení movitých věcí žádnou relevanci. Uvedené lze dovodit zejména ze skutečnosti, že i„ nájemné“ – úplata byla ve smlouvě vázána na výlučné užívání předmětné nemovitosti žalovaným, otázka movitých věcí nebyla mezi účastníky nikdy v průběhu jejich vztahu před zahájením soudního řízení (ani ve vztahu k požadované úhradě) řešena.

26. Pokud pak žalovaný v řízení tvrdil existenci následné dohody účastníků, podle které měl užívat pouze prostory potřebné pro provoz restaurace (které podle jeho tvrzení odpovídaly jeho spoluvlastnickému podílu o velikosti 1/3), tak tuto skutečnost přes poučení soudu podle § 118a o. s. ř. neprokázal. Žalobce takovou dohodu popíral a navíc žalovaným tvrzený obsah takové dohody (užívání pouze prostor restaurace, jež měly odpovídat jeho spoluvlastnickému podílu) by byl zcela v rozporu s podstatou spoluvlastnictví (existencí pouze ideálních spoluvlastnických podílů, které se nemůžou promítnout do reálně vymezených částí spoluvlastněné věci). Soud tak posoudil nárok žalobce na měsíční úplatu za užívání nemovitosti v částce 10 000 Kč měsíčně podle smlouvy z 30. 9. 2015 co do základu jako důvodný. Splatnost pravidelné měsíční úhrady za užívání předmětné nemovitosti byla stanovena do konce příslušného kalendářního měsíce, prvního dne následujícího kalendářního měsíce se žalovaný ocitl v prodlení s jednotlivou měsíční úhradou za předchozí kalendářní měsíc (§ 1968 o. z.) a žalobci tak vznikl nárok i na úrok z prodlení z dlužné úhrady ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (§ 1970 o. z.).

27. Konečně ani námitku neurčitosti ujednání v čl. VII. smlouvy ze dne 30. 9. 2015, vztahující se k ujednání o majetkové sankci„ penále“ neshledal soud důvodnou. Podle § 2048 odst. 1 o. z., ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. V čl. VII. smlouvy z 30. 9. 2015 bylo uvedeno, že v případě pozdní úhrady za nájemné se sjednává penále ve výši 0,05 % za každý den prodlení. I ujednání o peněžité sankci podléhalo interpretačním pravidlům stanoveným v § 556 o. z. Nejvyšší soud ve v rámci své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že otázku, zda lze sjednané„ penále“ vykládat jako smluvní pokutu nebo jako smluvní úrok z prodlení, nelze řešit judikatorně jednou provždy a pro všechny případy, neboť okolnosti rozhodné pro výklad projevu vůle se v jednotlivých případech odlišují, přičemž správnost výkladu projevu vůle závisí na správném výkladu a aplikaci interpretačních pravidel. V této souvislosti je potřeba zejména vyjasnit, zda pojmem„ penále“ použitým v ujednání byla sjednána smluvní pokuta či úrok z prodlení (srov. například usnesení ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2199/2009, a shodně s ním například rozsudky ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3555/2010, a ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011, či usnesení ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3385/2010, ze dne 15. 11. 2000 sp. zn. 29 Cdo 2735/99, ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2892/2008). V souzené věci bylo slovo„ penále“ použito ve smyslu peněžité sankce za nesplnění závazku žalovaného hradit úplatu za užívání předmětné nemovitosti řádně a včas. Žalobce ujednání chápal jako smluvní pokutu, žalovaný se k charakteru užitého výrazu nevyjádřil (byť jeho charakter jako smluvní pokuty přímo nezpochybňoval), jeho obrana spočívala v odmítnutí dohody o jakékoliv majetkové sankci za prodlení s úhradou (a to i přes svůj podpis smlouvy). Občanský zákoník zmiňuje pojem penále pouze v § 2052 o. z., systematicky zařazeném v oddíle III. upravujícím smluvní pokutu, a to ve vztahu k majetkové sankci, stanovené pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem (kdy se má použít ustanovení o smluvní pokutě). Již v minulosti při nemožnosti zjištění vůle smluvních stran, tedy co strany zamýšlely při označení tohoto institutu, převažoval závěr posoudit uvedené jako smluvní pokutu, jak se také v obchodní praxi běžně tento termín užívá (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 990/95 ze dne 2. 8. 1996). Z tohoto důvodu bylo citované ujednání posouzeno jako ujednání o smluvní pokutě podle § 2048 a násl. o. z. Pokud jde o určitost ujednání o smluvní pokutě Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 23. 3. 2010 sp. zn. 33 Cdo 466/2008 s odkazem na starší judikaturu vyslovil názor, že ujednání o smluvní pokutě je dvoustranným právním úkonem, který musí splňovat kritéria § 544 obč. zák. (dnes § 2048 o. z.) (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1999, sp. zn. 3 Cdo 1486/96, a ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 457/2004). Nezbytnou náležitostí je uvedení výše pokuty nebo alespoň způsobu, jakým bude stanovena (§ 544 odst. 2 obč. zák.). Zatímco v prvním případě je výše smluvní pokuty předem dohodnuta a v průběhu doby se nemění, v druhém případě je účastníkům umožněno, aby výši pokuty vázali na okolnosti, které považují za významné, jejichž hodnoty však nejsou v době uzavření smlouvy známy. Z pohledu určitosti ujednání o smluvní pokutě tedy ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. vyžaduje, aby v okamžiku uzavření smlouvy bylo nepochybné, jakým způsobem, to znamená z hodnoty kterých veličin a jakým výpočtem, bude výše smluvní pokuty v případě porušení smluvní povinnosti stanovena (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněný v Souboru pod č. C 675, Švestka J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník II Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1608). V citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 466/2008 byl skutkový stav obdobný jako v nyní projednávané věci, kdy smluvní pokuta byla vyjádřena tak, že„ bude-li objednatel v prodlení platby dílčích, nebo celkové faktury, je povinen uhradit zhotoviteli smluvní pokutu ve výši 0,05 % za každý den prodlení.“ Výkladem tohoto ujednání podle výkladových pravidel dospěl Nejvyšší soud k závěru, že právo na smluvní pokutu zhotoviteli vznikne, jestliže se objednatel dostane do prodlení s platbou dílčí nebo celkové faktury, a to ve výši 0,05 % denně z částky, na kterou zněla vystavená faktura (popř. její části), s jejímž zaplacením je objednatel v prodlení. Tak je tomu i v souzené věci, neboť je v ní jednoznačně vázána úhrada smluvní pokuty na prodlení s úhradou„ nájemného“ (ujednaného v částce 10 000 Kč měsíčně), které představovalo základ pro výpočet smluvní pokuty ve výši 0,05 % denně za každý den prodlení. Nelze proto přisvědčit námitce žalovaného, že ujednání o smluvní pokutě postrádá kritérium určitosti. Žalovaný se přitom opakovaně dostával do prodlení s měsíční úhradou za užívání předmětné nemovitosti, žalobci tak vznikl i nárok na smluvní pokutu ve výši 0,05% denně z jednotlivých částek měsíční úhrady 10 000 Kč za každý den prodlení s jejich úhradou, od data prodlení s jednotlivými úhradami.

28. Žalovaný vznesl v řízení námitku promlčení všech žalobou uplatněných nároků žalobce s poukazem na to, že žaloba byla soudu podána až dne 16. 5. 2019.

29. Podle § 609 o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

30. Podle § 610 odst. 1 o. z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Vzdá-li se někdo předem práva uplatnit námitku promlčení, nepřihlíží se k tomu.

31. Podle § 619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odst. 2 právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

32. Při posouzení, zda je právo promlčeno či nikoli, není podstatná pouze délka promlčecí doby ale i počátek jejího běhu. Pro obecnou promlčecí dobu platí, že začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být – objektivně posuzováno – vykonáno (uplatněno) poprvé. Tímto dnem je zásadně den, kdy právo bylo možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u soudu, neboli kdy se právo stalo nárokem (actio nata). Není rozhodné, z jakého důvodu – subjektivního či objektivního – tak věřitel neučinil. Právo se stává nárokem ve většině případů splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník poprvé splnit dluh, resp. započít s jeho plněním; tato splatnost může být určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu (§ 563 obč. zák.). Nebyla-li splatnost dluhu určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu (jako je tomu v dané věci), lze o splnění dluhu dlužníka požádat kdykoliv. Dlužník je v takovém případě povinen splnit dluh prvního dne (dnes bez zbytečného odkladu) poté, kdy byl o jeho splnění věřitelem požádán (splatnost je určena výzvou věřitele). Může-li však věřitel vyvolat splatnost dluhu sám, pak – objektivně posuzováno – může své právo jako protiklad dluhu i vykonat. Z toho důvodu soudní praxe ustáleně judikuje, že v takových případech je první objektivní možnost vykonání práva dána již okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění dluhu požádat, tj. dnem, který následuje po vzniku právního vztahu u dluhu, jehož splatnost si smluvní strany nesjednaly a není ani jinak určena. Jinak řečeno, pro počátek promlčecí doby je tedy rozhodný den bezprostředně následující po dni, kdy došlo ke vzniku dluhu, nikoliv tedy až den, kdy došlo ke splatnosti dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/1984, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 33 Odo 345/2002, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 566/2004, ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 846/2006, ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1475/2008, a ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 104/2011). Okolnost, kdy žalobce – při absenci jiného určení doby plnění – vyzval žalovaného k zaplacení dluhu a učinil ho tak splatným (§ 563 obč. zák.), je významná pro posouzení nároků plynoucích z prodlení dlužníka (§ 517 odst. 2 obč. zák.); z hlediska promlčení práva však určující není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4319/2011). Pokud věřitel uplatnil v promlčecí době právo na peněžité plnění u soudu (§ 112 obč. zák.), nepřekáží přiznání nároku rozsudečným výrokem skutečnost, že splatnost dluhu nastala doručením výzvy k plnění žalovanému dlužníku až v průběhu řízení; pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 o.s.ř.) srov. rozsudek NS ČR ze dne 22. 5. 2017 sp. zn. 33 Cdo 4353/2016).

33. V případě nároku na zaplacení sjednané měsíční úplaty za užívání celé předmětné nemovitosti podle smlouvy z 30. 9. 2015 byla splatnost (jako okamžik počátku běhu promlčecí lhůty) stanovena na poslední den kalendářního měsíce, za nějž nárok na úplatu vznikl (srov. čl. II smlouvy ze dne 30. 9. 2015). S ohledem na tříletou délku promlčecí doby (§ 629 odst. 1 o. z.) je tak nárok žalobce na úhradu úplaty za užívání předmětné nemovitosti za měsíce prosinec 2015, leden, únor, březen a duben 2016 (v částce 50 000 Kč) promlčen. S ohledem na charakter úroku z prodlení jako příslušenství pohledávky, na které vzniká nárok jednorázově dnem prodlení dlužníka a které se promlčuje jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006), posoudil soud i úrok z prodlení požadovaný za prodlení z výše specifikovaných promlčených měsíčních úplat (za měsíce prosinec 2015 – duben 2016) jako promlčený. Soud tak přiznal nárok na úhrady za užívání předmětné nemovitosti od května 2016 do ledna 2022 (včetně) v částce 690 000 Kč. Podle § 1968 a 1978 o. z. byl žalobci přiznán i úrok z prodlení z nepromlčených částek ve výši stanovené v nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ohledně dalších nároků na úhrady za prosinec 2015 – duben 2016 byla žaloba vzhledem k námitce promlčení zamítnuta a to včetně příslušenství – promlčených úroků z prodlení.

34. Při posouzení námitky promlčení ve vztahu k požadavku na smluvní pokutu soud vycházel z judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36/2003), podle které, je-li smluvní pokuta sjednána procentní sazbou ze stanovené částky za každý den prodlení (tak jako v této věci), vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas. Smluvní pokuta totiž není tak jako úroky z prodlení příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, které by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna, ale samostatným majetkovým nárokem. U práva na smluvní pokutu, která je sjednána procentní sazbou z dlužné částky za každý den prodlení, běží promlčecí doba u každého jednotlivého práva na smluvní pokutu samostatně a nepromlčuje se tudíž jako celek. Zároveň platí, že smluvní pokuta má, stejně jako úroky z prodlení a poplatky z prodlení, akcesorickou povahu. Znamená to, že bez existence hlavního (zajišťovaného) závazku nemůže platně vzniknout vedlejší (zajišťovací) závazek z dohody o smluvní pokutě. Smluvní pokuta, na kterou již právo vzniklo, je samostatným nárokem, promlčení práva zajištěného smluvní pokutou, jehož se dlužník dovolal, proto nevylučuje, aby se věřitel úspěšně domohl přiznání smluvní pokuty vzniklé před promlčením zajištěného práva. Jinak je tomu ovšem se smluvní pokutou, na niž vzniklo právo po promlčení zajištěné pohledávky. Dojde-li k promlčení pohledávky z hlavního závazkového vztahu, stává se nevymahatelnou i smluvní pokuta z vedlejšího závazkového vztahu, na niž vzniklo právo po promlčení zajištěné pohledávky. Promlčená pohledávka i smluvní pokuta, na niž vzniklo právo po promlčení pohledávky, sice nezanikly a existují nadále, ovšem oslabené o nárok, a jsou soudně nevynutitelné. Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2480/2007, v němž vyslovil, že po promlčení práva zajišťovaného smluvní pokutou nelze soudně přiznat právo na zaplacení smluvní pokuty za dobu po uplynutí promlčecí doby (srov. rozsudek ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008).

35. V daném případě splatnost jednotlivých měsíčních úhrad za užívání celé předmětné nemovitosti nastala vždy k poslednímu dni v příslušném kalendářním měsíci, za nějž nárok vznikl a žalovaný se s jejich úhradou ocitl v prodlení vždy první den následujícího kalendářního měsíce. Žalobci vznikalo za tento a každý další následující den prodlení s jejich úhradou právo na smluvní pokutu ve výši 0,05 % z dlužné částky 10 000 Kč (a z každé další měsíční úhrady vždy od data prodlení). Smluvní strany si přitom ve smlouvě z 30. 9. 2015 nesjednaly splatnost smluvní pokuty, promlčecí doba začala běžet dnem následujícím po vzniku práva na smluvní pokutu za každý den samostatně (§ 1958 odst. 2 o. z.) (srov. citovaný rozsudek). Z výše citované judikatury přitom vzhledem k akcesorickému nároku na smluvní pokutu současně plyne, že nemůže být přiznána z promlčeného nároku (tedy opět z prvních pěti požadovaných úhrad za měsíce prosinec 2015 až duben 2016 od doby, kdy došlo k jejich promlčení) a taktéž (vzhledem k tomu, že se současně (na rozdíl od úroků z prodlení jako příslušenství pohledávky) jedná o samostatný nárok a promlčuje se za každý den zvlášť, nemůže být přiznána v případě, že na ni vznikl nárok déle než tři roky před podáním žaloby.

36. S ohledem na výše uvedené byl přiznán nárok na smluvní pokutu za každý den prodlení z jednotlivých měsíčních částek úhrad za užívání předmětné nemovitosti, vyjma smluvní pokuty požadované procentní sazbou za prodlení s jednotlivými úhradami od doby promlčení těchto jednotlivých úhrad, nebo v případě, že byly smluvní pokuty požadovány za období delší než tři roky před podáním žaloby. Konkrétně v případě úhrady za užívání za měsíc prosinec 2015 mohl soud přiznat pouze nárok na smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně z částky 10 000 Kč pouze za období 16. 5. 2016 – 31. 12. 2018 ve výši 4 800 Kč za 960 dní, když nárok na smluvní pokutu za období před 16. 5. 2016 byl již promlčen a po 31. 12. 2018 došlo naopak k promlčení zajišťovaného závazku a vzhledem k akcesorickému charakteru smluvní pokuty tak nebylo možné žalobci smluvní pokutu za další období přiznat. Ze stejných důvodů soud přiznal v případě úhrady za užívání za měsíc leden 2016 nárok na smluvní pokutu ve výši 0,05% denně z částky 10 000 Kč pouze za období 16. 5. 2016 – 31. 1. 2019 ve výši 4 955 Kč za 992 dní, v případě úhrady za užívání za měsíc únor 2016 nárok na smluvní pokutu ve výši 0,05% denně z částky 10 000 Kč pouze za období 16. 5. 2016 – 28. 2. 2019 ve výši 5 095 Kč za 1 020 dní, v případě úhrady za užívání za měsíc březen 2016 nárok na smluvní pokutu ve výši 0,05% denně z částky 10 000 Kč pouze za období 16. 5. 2016 – 31. 3. 2019 ve výši 5 250 Kč za 1 051 dní, v případě úhrady za užívání za měsíc duben 2016 nárok na smluvní pokutu ve výši 0,05% denně z částky 10 000 Kč pouze za období 16. 5. 2016 – 30. 4. 2019 ve výši 5 400 Kč za 1 081 dní. Smluvní pokuta tak byla přiznána v částce 384 515 Kč a zamítnuta z výše uvedených důvodů v částce 28 535 Kč.

37. Argumentaci žalobce o stavění promlčecí lhůty podle § 647 o. z. soud neshledal důvodnou, neboť odkazované ustanovení předpokládá dohodu o mimosoudních jednáních, která je způsobilá efektivně vést k vyřešení jejich vztahů. Z dohody o mimosoudním jednání musí být patrna vůle účastníků jednat bez asistence soudu (nebo jiného příslušného orgánu či rozhodce) o vyřešení práva, musí být patrna alespoň rámcová identifikace projednávané záležitosti a vymezena doba, po kterou jednání bude probíhat, a to buď konkrétním časovým úsekem, nebo jinými podmínkami, při jejichž existenci nebo naopak absenci mimosoudní jednání skončí. Z textu § 647 vyplývá, že se jedná o specifickou neformální úmluvu, která ale musí naplňovat náležitosti, jež vyplývají z její podstaty. Může k ní dojít i konkludentně, je-li zřejmé, že obě strany činí na sebe navazující a vzájemné kroky k odstranění neshody o promlčitelném právu. Podstatné je, že na základě konání obou stran, zejména dlužníka, nabyl věřitel racionální a legitimní očekávání, že dlužník projevuje účinnou ochotu k mimosoudnímu vyjasnění sporné záležitosti (srov. usnesení ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3319/2013). Proto nelze připustit, aby za dohodu byla pokládána jakákoli korespondence, z níž vyplývá, že si dlužník a věřitel vyjasňují vzájemná stanoviska, aniž by z ní byla patrna vůle dospět k mimosoudnímu závěru o věřitelem požadovaném právu (srov. Švestka, Dvořák, Fiala, Občanský zákoník, Komentář, Svazek I). Z předložené emailové komunikace tento závěr neplyne. Žalovaný v ní pouze reagoval na výzvu žalobce k zaplacení, kdy sice nesporoval výši pohledávky žalobce ve výši 270 000 Kč (k březnu 2018), ale od počátku projevil zcela jednoznačný postoj zaplatit ji pouze ve výši po odečtení svých blíže nespecifikovaných investic, které odmítl na výzvu zástupkyně žalobce doložit (s tím, že jsou žalobci k nahlédnutí) a takto blíže neurčenou zbývající výši pohledávky žalobce byl žalovaný ochoten zaplatit z nejistého budoucího prodeje svého spoluvlastnického podílu na předmětné nemovitosti (žalobci či po jeho odmítnutí třetí blíže neurčené osobě). Uvedený postup v emailové komunikaci evidentně ani žalobce neakceptoval, neboť opětovně žalovaného vyzýval k zaplacení. V nastíněném jednání tak nelze najít soulad o mimosoudním jednání a na základě něj žalobce nemohl mít legitimní očekávání o mimosoudním vyřešení sporu. Skutečnost, že žalobce„ vyčkával“, zda žalovaný získá finanční prostředky prodejem svého spoluvlastnického podílu či celé předmětné nemovitosti a žalobu podal až poté, co s jistotou k žádnému prodeji nedošlo, nenaplňuje požadavky zmiňovaného zákonného ustanovení na dohodu o mimosoudním jednání (účastníci nenalezli shodu o výši částky, kterou by měl žalovaný nakonec uhradit) a nemohlo tímto postupem dojít ke stavění promlčecí lhůty.

38. Konečně soud shledal důvodným nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za žalovaným spotřebovanou elektřinu, dodávanou do předmětné nemovitosti (její části, vztahující se k obytným prostorám), společností [právnická osoba] dle smlouvy o dodávce elektřiny do předmětné nemovitosti, uzavřené mezi společností [právnická osoba] a žalobcem. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že předmětnou nemovitost výlučně užíval a tudíž i elektřinu spotřebovával výhradně žalovaný, aniž by (vyjma dílčích úhrad) za její spotřebu cokoliv hradil) jeho majetek se tak oproti běžnému chodu věcí nezmenšil. Naopak cenu výlučně žalovaným spotřebované elektřiny uhradil žalobce (jako smluvní strana smlouvy o dodávce elektřiny), má tak vůči žalovanému na náhradu toho, o co se žalovaný na jeho úkor obohatil (§ 2991 o. z.). Výši obohacení žalovaného pak odpovídá ceně spotřebované elektřiny ve výši 16 249 Kč. Žalobce má nárok i na úrok z prodlení od doby prodlení žalovaného s úhradou pohledávky v této části (§ 1968, 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.). Splatnost nároku na bezdůvodné obohacení nastala 2. 10. 2019 (den po doručení žaloby žalovanému viz § 1958 odst. 2 o. z.), do prodlení se tak žalovaný dostal 3. 10. 2019 a soud v souladu s požadavkem žalobce tak v této části úrok z prodlení žalobci přiznal ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

39. Naopak nárok na náhradu majetkové újmy (škody) za úhradu nákladů řízení vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 259/2018, společnosti [právnická osoba] v částce 6 430,95 Kč ani náklady samotného žalobce v daném řízení za zastoupení advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] v částce 8 849 Kč soud důvodnými neshledal. Smluvní stranou smlouvy o dodávce elektřiny, uzavřené se společností [právnická osoba] (právním předchůdcem [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]) byl pouze žalobce a jenom jemu plynuly ze smlouvy práva a povinnosti. Smlouva ze dne 30. 9. 2015 sice stanovila povinnost žalovaného převést na sebe veškeré služby dodavatelů včetně odběru elektřiny, konečné stavy médií však měly být nedílnou součástí předávacího protokolu, který nebyl vyhotoven. Za této situace se žalobce nemohl oprávněně spoléhat na to, že žalovaný uzavře novou smlouvu na dodávku elektřiny do obytných prostor předmětné nemovitosti, zejména když si dlouhodobě neplnil ani své závazky ze smlouvy z 30. 9. 2015 v podobě placení sjednaných měsíčních úhrad za užívání. Žalobci nic nebránilo, aby se v rámci své prevenční povinnosti u svého smluvního partnera ([právnická osoba] [anonymizována dvě slova]) informoval, zda došlo k ukončení smluvního vztahu ze smlouvy o dodávce elektřiny, nebo mu alespoň sdělil změnu korespondenční adresy pro písemný styk či učinil jiné opatření, aby mu zůstal přístup k informacím o svém závazku z platné smlouvy zachován. Pokud na všechny popsané opatření rezignoval, i v důsledku jeho vlastní pasivity došlo k tomu, že společnost [právnická osoba] byla nucena svoji pohledávku ze stále platné smlouvy s žalobcem uplatnit u soudu a i vzniklé náklady řízení své i [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] byly důsledkem nesplnění své vlastní jak smluvní (vůči společnosti [právnická osoba]), tak i obecné prevenční povinnosti. Z tohoto důvodu soud nárok na náhradu škody v částce 6 430,95 Kč (požadovaný v zaokrouhlené výši 6 431 Kč) a v částce 8 849 Kč jako nedůvodný zamítl, včetně akcesorického požadavku na úrok z prodlení z těchto částek.

40. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce měl ve věci převážný úspěch (v částce 1 090 764 Kč s příslušenstvím byl úspěšný, neúspěšný byl v částce 93 815 Kč, náleží mu tak poměrná náhrada v rozsahu 84,16 % účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 28 335 Kč za žalobu, soudní poplatek ve výši 18 656 Kč za změnu (rozšíření) žaloby ze dne 4. 2. 2021 a soudní poplatek ve výši 12 239,50 Kč za změnu (rozšíření) žaloby ze dne 10. 2. 2022. Dále žalobci náleží odměna za zastupování advokátem podle § 1 odst. 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Tarifní hodnota předmětu řízení činila 566 684 Kč (jistina bez příslušenství podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu), a odměna za jeden úkon činí 10 580 Kč. Zástupkyně žalobce učinila v daném období úkon příprava a převzetí zastoupení (podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu), předžalobní výzva ze dne 7. 5. 2019, žaloba, (podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu), odvolání proti procesnímu usnesení č.j. 4 C 170/2019-15, za nějž náleží odměny podle § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu. V případě rozšíření (změny žaloby) ze dne 4. 2. 2021 činila tarifní hodnota částku 373 110 Kč (podání se týkalo pouze částky 373 110 Kč, o kterou byla žaloba rozšířena), sazba za tento úkon (podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu) činí 9 820 Kč. Po vydání usnesení ze dne 4. 3. 2021 č. j. 4 C 170/2019-68, kterým byla připuštěna změna (rozšíření) žaloby o částku 373 110 Kč, činila tarifní hodnota částku 939 794 Kč a sazba úkonu 12 060 Kč. Zástupkyně žalobce učinila v daném období úkon účast na jednání konaném dne 2. 8. 2021 (podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu), doplnění tvrzení dle poučení soudu ze dne 15. 9. 2021 (podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu), účast na jednání konaném dne 17. 2. 2022 (podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu) které je počítáno vzhledem k délce jednání přes dvě hodiny za dva úkony, vyjádření ze dne 31. 3. 2022 jako reakce na poučení soudu (podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu) a účast na jednání konaném dne 28. 4. 2022 (podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu), které je počítáno vzhledem k délce jednání přes dvě hodiny za dva úkony. V případě rozšíření (změny žaloby) ze dne 10. 2. 2022 činila tarifní hodnota částku 244 785 Kč (žaloba byla tímto podáním rozšířena o částku 244 785 Kč), sazba za tento úkon (podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu) činí 9 300 Kč. Za žádost o osvobození od soudního poplatku nebyla odměna přiznána, neboť zastoupenému žalobci muselo být známo, že s podáním žaloby je spojena úhrada soudního poplatku a tento úkon mohl žalobce učinit již v žalobě. Za opravu chyby v psaní k rozšíření žaloby ze dne 14. 3. 2022 nebyla také odměna přiznána, neboť tímto úkonem byla pouze opravena dřívější chyba v rozšíření žaloby. Konečně nebyla přiznána odměna za krátké podání, obsahující pouze informativní sdělení. Soud dále přiznal žalobci náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 3 900 Kč za 13 úkonů právní služby po 300/ podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a 21% DPH z odměny a náhrad v částce 30 338,70 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s 14a odst. 1 advokátního tarifu, jelikož zástupkyně žalobce je jejím plátcem. Náklady řízení žalobce tak činí částku 234 039,20 Kč a poměrný nárok na jejich náhradu pak 196 967,39 Kč.

41. Soud dále doplnil rozsudek o výrok IV. (viz § 166 odst. 1 o. s. ř.), ve kterém uložil žalobci jako poplatníku (§ 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) povinnost zaplatit České republice soudní poplatek za rozšíření žaloby ze dne 10. 2. 2022 (o částku 244 785 Kč) ve výši 12 239,50 Kč dle položky č. 1 bod 1. písm. b) Sazebníku soudních poplatků, když současně byla povinnost žalobce k jeho úhradě zohledněna ve výši náhrady nákladů řízení.

42. Povinnost k splnění uložených povinností byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.) a ve vztahu k náhradě nákladů řízení dále na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení