4 C 18/2023-50

Rubrum

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Fukalovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou Mgr. Lenkou Heřmánkovou sídlem Jankovcova 1518/2, 170 00 Praha 7 proti žalované: [osobní údaje žalované] o 45 193,67 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinná zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 42 763,67 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 42 763,67 Kč od 12. 11. 2022 do zaplacení.

II. Žaloba se co do částky 2 430 Kč s úrokem 9,9% ročně z částky 42 763,67 Kč od 24. 11. 2022 do zaplacení, se zákonným úrokem ve výši 15% ročně z částky 42 763,67 Kč za období od 13. 10. 2022 do 11. 11. 2022 a kapitalizovaným úrokem ve výši 6 554,11 Kč zamítá.

III. Žalovaná je povinná zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 2 392,40 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 45 193,67 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 20.7.2018 uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru, na jejímž základě jí poskytla finanční prostředky ve výši 58 000 Kč. Žalovaná se zavázala hradit poskytnuté finanční prostředky v měsíčních splátkách spolu se smluvenými úroky ve výši 9,9% ročně. Žalobkyně uvedla, že posuzovala úvěruschopnost žalované prostřednictvím bankovních registrů, nebankovních registrů, dalších registrů, příjmu žalované, obratu na běžném účtu žalované, výdajů žalované, výdajů žalované na splátky úvěrů, pojištění úvěru a finanční rezervy žalované. Žalobkyně uvedla, že vycházela z příjmu žalované 48 295 Kč a z výdajů 33 328 Kč. Žalovaná uvedla průměrný příjem 37 000 Kč. Jelikož se žalovaná ocitla v prodlení s úhradou splátek, žalobkyně úvěr dne 12.10.2022 zesplatnila. Dlužná částka k 23.11.2022 činila 52 884,31 Kč. Žalovaná dlužnou částku neuhradila ani po zaslání předžalobní výzvy žalobkyní.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 20.7.2018 a splátkového kalendáře a historického výpisu soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnou žalované částku 58 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku splatit společně s úrokem, byla sjednána úroková sazba 9,9% ročně, ve splátkách po 1 083 Kč. Z dokladu o čerpání soud zjistil, že částka byla žalované připsána na účet dne 20.7.2018. Z všeobecných obchodních podmínek soud zjistil, že žalobkyně měla právo zesplatnit úvěr, pokud se žalovaná dostane do prodlení s úhradou splátek. (čl. 8 a 9.1 podmínek). Z výzvy k okamžitému splacení celé úvěrové pohledávky ze dne 24.8.2022 soud zjistil, že dne 12.10.2022 nastala splatnost celé pohledávky. Z výzvy k úhradě ze dne 4. 11. 2022 s dodejkou soud zjistil, že žalovaná byla opětovně vyzvána k úhradě dluhu. Ze sazebníku poplatků soud zjistil, že za zpracování žádosti o úvěr žalobkyně účtovala 490 Kč. Za zaslání první upomínky 250 Kč a za zaslání druhé upomínky 500 Kč.

4. Z výpisu z účtu soud zjistil doložení příjmů žalované za období od února do července 2018. Z něho vyplynulo, že mimo částku 9 000 Kč na domácnost od [jméno] [příjmení], byla připsána od února do června vždy částka od [právnická osoba] v různé výši. V červenci přišla žalované platba ve výši 20 000 Kč od [právnická osoba]

5. Z prohlášení o zdravotním stavu ze dne 20.7.2018 soud zjistil, že žalovaná uvedla, že jí nebyla přiznána invalidita, není v pracovní neschopnosti a s žádným zdravotním problémem se neléčí déle, než 45 dnů. Z pojistných podmínek soud zjistil, že žalovaná byla pojištěna pro schopnost splácet. Z printscreen obrazovky výpisu registrů soud zjistil, že žalovaná v době sjednání úvěru měla úvěr se zbývající jistinou 214 396 Kč a splátkou 2 831 Kč a zároveň měla kreditní kartu s úvěrovým rámcem 127 000 Kč, vyčerpanou jistinou na 124 879 Kč. Dále mimo žalobkyni měla splátku 8 000 Kč, další 1 906 Kč a další 12 896 Kč. Žádné splátky neměla po splatnosti. Z kopie občanského průkazu soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti ve věci. Z návrhu na rozhodnutí o poskytnutí osobního úvěru soud zjistil, že žalovaná uvedla, že její průměrný čistý měsíční příjem byl 37 000 Kč. Výdaje spojené s bydlením uvedla 5 000 Kč a ostatní výdaje 500 Kč. Celkovou výši hypotečních úvěrů uvedla 1 800 000 Kč, se splátkou 8 000 Kč. Celková výše limitů kreditních karet 120 000 Kč. U žalobkyně měla v době sjednání úvěrů nesplacené jistiny ve výši 220 000 Kč. Z výsledku aplikačního ratingu soud zjistil, že žalobkyně posoudila žalovanou jako úvěruschopnou.

6. Na základě výše uvedeného dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně s žalovanou spolu dne 20.7.2018 podepsali listinu, jejímž obsahem byl závazek žalobkyně poskytnout žalované úvěr ve výši 58 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s úrokem 9,9% měsíčně, a to v 72 měsíčních splátkách po 1 083 Kč. V souvislosti se schopností žalované řádně splácet zápůjčku žalobkyně sice učinila některé kroky jako je zjištění příjmů na účtu, informací o existujících dluzích – splatných i nesplatných. Dále žalobkyně zjišťovala výdaje žalované, ale pouze na základě jejích tvrzení. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, proto došlo k zesplatnění úvěru žalobkyní s tím, že výzvou vyzvala žalovanou k zaplacení dlužných částek do 11.11.2022. Žalovaná od výzvy neuhradila ničeho.

7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon [číslo] Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

13. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení.

16. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o.z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

17. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

18. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

19. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

20. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13 EHS a směrnice č. 2008/48 EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

21. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

22. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

23. Z výše uvedeného proto vyplývá, že povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost i podle nové právní úpravy je stanovena zaprvé na ochranu spotřebitele, který není schopen dostat svých závazků, zadruhé na ochranu samotných věřitelů, protože snižuje jejich riziko, že dluh nebude plněn, ale především zatřetí na ochranu společnosti jako celku, která je chráněna před nezvladatelném zadlužování spotřebitelů se všemi negativními důsledky s tím spojenými včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů a jejich přechodu do šedé ekonomiky. Vzhledem k tomu, že zákonodárce v důvodové zprávě prohlásil, že jeho cílem není oslabení ochrany spotřebitele, ale právě posílení této pozice, nedává rozumný smysl, aby změnou právní úpravy došlo k tomu, že dosavadní následek spočívající v absolutní neplatnosti právního jednání bude reformován na relativní neplatnost právního jednání. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele, čímž ji značně oslabuje.

24. K tomu, aby právní jednání mohlo být shledáno, jako absolutně neplatné je nutno, aby byly splněny dvě kumulativní podmínky podle § 588 o. z., tj. takové jednání musí odporovat zákonu a zjevně narušovat veřejný pořádek. Co se týče první podmínky, není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. odporuje podle § 87 odst. 1 tohoto zákona zákonu. Co se týče druhé podmínky, veřejný pořádek je pojem, který reprezentuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, proto i právní jednání, které je s nimi v rozporu, musí být absolutně neplatné. Současně s tímto platí, že základním kritériem pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání by měl být smysl a účel zákona, který byl právním jednáním porušen. Pokud smysl a účel porušeného zákona vyžaduje, aby právní jednání od počátku nevyvolávalo právní následky, nelze stanovit jiný důsledek porušení zákona než absolutní neplatností právního jednání. Toto kritérium je uvedeno již v § 580 odst. 1 o. z., které činí právní jednání neplatným, pokud to smysl a účel porušeného zákona vyžaduje. Neplatnost právního jednání může být buď relativní, nebo absolutní, smysl a účel zákona podle § 580 odst. 1 o. z. tedy musí vyžadovat, aby právní jednání, které porušuje zákon, bylo buď relativně, anebo absolutně neplatné. Pokud je k dosažení smyslu a účelu porušeného zákona nezbytné, aby právní jednání bez dalšího nevyvolávalo právní následky, je třeba vždy dospět k závěru o absolutní neplatnosti takového právního jednání (Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2135 a 2136).

25. S ohledem na vše výše uvedené smysl a účel též nové právní úpravy požaduje po podnikateli – profesionálovi, aby zkoumal schopnost spotřebitele splácet jeho úvěr. Tato povinnost je dlouhodobě a pevně zakotvena v českém právním řádu a evropských předpisech. Chrání přitom nejenom zájmy na ochranu určité osoby, ale chrání zájem na prevenci společnosti jako celku před zadlužováním a negativními důsledky, kterou s touto problematikou souvisí. Jestliže věřitel povinnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poruší, ohrozí tím tyto zájmy, čímž celá společnost může být nucena nést následky předlužení její podstatné části (viz body 14 až 17 výše). Takové jednání proto zjevně narušuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, a proto je absolutně neplatné podle § 588 o. z. Nadto lze dodat, že relativní neplatnost ani v tomto ohledu neposkytuje společnosti dostatečnou záruku k zajištění zájmů chráněných zákonem.

26. Z provedeného dokazování vyhodnoceného v závěru o skutkovém stavu přitom vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaná bude schopna dostát svým závazkům, a to na poskytnutý úvěr 58 000 Kč zaplatit měsíční splátky ve výši 1 083 Kč. Ačkoli žalobkyně ověřovala příjem žalované i prostřednictvím výpisu z účtu, nedošlo k dalšímu ověření zdroji příjmu. Částky byly žalované připisovány na účet v různé výši, v měsíci červenci od jiného subjektu. Žalobkyně se nezabývala, zda došlo ke změně zaměstnavatele ani tím, jak je odměňování žalované vypočteno. Žalobkyně pouze sčetla příjmy z částečných výpisů z účtu, avšak bez zjišťování, o jaké platby se jedná, co je příjem ze zaměstnání, co je částka„ na domácnost“„ na Paříž“ atd. ne každý příjem na účtu lze považovat za příjem žalované rozhodný pro posuzování úvěruschopnosti. Žalobkyně ověřila i další závazky žalované prostřednictvím bankovních systémů. Z toho vyplynulo, že má čerpaný kreditní úvěr u žalobkyně a hypoteční úvěr a další úvěry se splátkami v celkové výši 25 623 Kč. Žalobkyně však žádným způsobem neověřila žalovanou uvedené výdaje, když se spokojila s tvrzením žalované o tom, že výdaje má ve výši 5 000 Kč na bydlení a další výdaje jsou 500 Kč. Žalobkyně sama uvedla, že za výdaje žalované považovala částku 33 328 Kč. Jak již soud výše uvedl, považuje za chybnou úvahu, že průměrný příjem se stanoví součtem všech příjmů na účtu, bez zohlednění důvodů těchto plateb. Žalovaná uvedla průměrný příjem 37 000 Kč. Což znamená, že by ji na jídlo, další běžný životní provoz zbývalo přibližně 4 000 Kč měsíčně. Za takové situace nelze než uzavřít, že žalobkyně vyhodnotila situaci chybně. Další nároky na doložení skutečných výdajů žalované žalobkyně nevznesla, proto i výdaje uvedené žalovanou jsou nejisté. Soud má přitom za to, že i tento údaj lze pro účely vyhovění požadavku v § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. dostatečným způsobem ověřit například kopií inkasa, výpisem z účtu, potvrzení o platbách. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V souladu se § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla namístě i vzhledem k již stávajícímu poměrně výraznému zatížení žalované dalšími splátkami v celkové výši 25 623 Kč z jiných úvěrů a vyčerpanou jistinou z kreditní karty. Nadto soudu uvádí, že žalobkyně je povinna vzít v potaz nejen stávající situaci, ale i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat, přičemž ani této povinnosti žalobkyně nedostála. Lze tudíž uzavřít, že žalobkyně žádným způsobem neprovedla analýzu finančního rozpočtu žalovaného.

27. Soud uzavírá, že vzhledem k závěru o skutkovém stavu a jeho právnímu hodnocení, žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky.

28. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku 58 000 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Pokud tedy na jistině zůstává nesplaceno 42 763,67 Kč, je tato částka bezdůvodným obohacením na straně žalované.

29. Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 42 763,67 Kč jako zbývající jistiny a vzhledem k tomu, že žalovaná byla ke dni v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, vyhověl soud žalobě rovněž co do příslušenství z uvedené částky ve smyslu § 1970 o.z., dle kterého má věřitel právo požadovat vedle plnění i úroky z prodlení ve výši specifikované v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. Úrok z prodlení soud přiznal od data splatnosti uvedeného ve výzvě žalobkyně.

30. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, nezbylo než žalobu ve zbývající části o zaplacení úroků a náhrady nákladů včetně poplatků zamítnout včetně příslušenství. V rozsahu, v jakém soud neshledal žalobu důvodnou, proto rozhodl o jejím zamítnutí včetně příslušenství (výrok II.).

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 392,40 Kč, přičemž tato částka představuje 60,02 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 80,01 % a úspěchu žalované v rozsahu 19,99 % při zohlednění kapitalizovaného příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 808 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 45 193,67 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč.

32. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení