4 C 187/2021 - 307

Rubrum

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní Mgr. Michaelou Bílou ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce A] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení vlastnického práva takto:

Výrok

I. Určuje se, že žalobci jsou vlastníky části pozemku parcelní číslo st. [Anonymizováno] vymezené dle geometrického plánu číslo [hodnota] vyhotoveného [tituly před jménem] [jméno FO] a ověřeného oprávněným zeměměřickým inženýrem [tituly před jménem] [jméno FO] dne 30. 10. 2017 pod číslem [Anonymizováno] jako pozemek parc. č. st [Anonymizováno] o výměře cca 1 m, dále části pozemku parc. č. st [Anonymizováno] vymezené dle geometrického plánu, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku číslo [hodnota] vyhotoveného [tituly před jménem] [jméno FO] a ověřeného oprávněným zeměměřickým inženýrem [tituly před jménem] [jméno FO] dne 30. 10. 2017 pod číslem [Anonymizováno] jako pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] o výměře cca 15 m, když pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] je zapsán na LV č. [hodnota] pro obec [adresa], katastrální území [adresa] u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa].

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 38 900 Kč a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta A], advokáta se sídlem [adresa].

III. Žalovaná je povinna nahradit státu – Okresnímu soudu v Táboře náklady řízení ve výši 5 683 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou v dané věci se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky části pozemku p. č. st. [Anonymizováno] vymezené dle geometrického plánu číslo [hodnota] - [Anonymizováno] vyhotoveného [tituly před jménem] [jméno FO] jako pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] o výměře cca 1 m2, dále části pozemku, parc. č. st. [Anonymizováno] vymezené týmž geometrickým plánem jako pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] o výměře cca 15 m, když pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] je zapsán na LV č. [hodnota] pro obec [adresa], katastrální území [adresa] u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj Katastrální pracoviště [adresa]. Žalobci dále tvrdili a prokazovali, že jsou výluční vlastníci (společné jmění manželů) nemovitosti par. č. st. [Anonymizováno], jejíž součástí je stavba čp. [Anonymizováno] (dále jen škola) a parc. č. [Anonymizováno], vše zapsáno na LV č. [hodnota] pro obec [adresa], kat. úz. [adresa] u Katastrálního úřadu Jihočeského kraje, Katastrální pracoviště [adresa] (dále jen předmětné nemovitosti). Žalobu odůvodnili tím, že od roku 1994 jsou výlučnými vlastníky předmětných nemovitostí a žalovaní jsou od roku 2008 a od roku 2012 vlastníky sousedních nemovitostí, a to zejména parc. č. st [Anonymizováno] jejíž součástí je stavba čp. [Anonymizováno] (dále jen fara), vše zapsáno na LV [Anonymizováno] pro obec [adresa], kat. úz. [adresa], u Katastrálního úřadu Jihočeského kraje, Katastrální pracoviště [adresa] (dále jen předmětné nemovitosti). Žalobci provádějí stavbu – opravu školy na svém pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], když tato stavba přesahuje i do prostoru nad pozemek žalovaných parcela č. st. [Anonymizováno] cca o 1 m2, a to v části, kterou označuje geometrický plán jako parcelu část st. [Anonymizováno], když tuto stejně jako část pozemku parc. č. [Anonymizováno] označenou v geometrickém plánu jako pozemek parc. č. [hodnota] o výměře cca 15 m2 považují za vydržené. Pozemek parc. č. [Anonymizováno] tvoří historicky s pozemky parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. st. [Anonymizováno] jeden funkční celek a je užíván společně s nimi, byl od počátku existence školy zastavěn rizalitem náležejícím ke škole, přesah aktuálně prováděné úpravy školy na pozemek formálně náležející žalovaným je toliko v nadzemní části. Pozemek [Anonymizováno] je také součástí „pruhu“ při hranici pozemků parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], tento pruh se nachází za zdí, jež odděluje pozemky využívané žalobci od pozemku využívaného žalovanými, tedy od zbývající části pozemku parc. č. [Anonymizováno], využívané právními předchůdci obou stran. Žalovaní akceptovali výše uvedenou rozhradu (zeď) i tím, že na místě původního dřevěného plaňkového plotu, asi rok po nabytí vlastnictví k pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] z vlastní vůle zbudovali cihlovou zeď, kterou v roce 2013 nahradili zdí vyšší a pevnější. Žalobci užívají „pruh“, tj. pozemky dle geometrického plánu č. [hodnota] a [Anonymizováno] jako vlastníci od roku 1994, tj. od samého počátku, kdy nabyli vlastnictví ke škole a k přilehlému pozemku – zahradě, po celou dobu byli v dobré víře, že jim onen „pruh“ patří a že pozemek [Anonymizováno] je součástí pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] a pozemek [Anonymizováno] je součástí pozemku parc. č. [Anonymizováno]. Pochybnosti o vlastnictví se u nich objevily až v souvislosti s aktuálně probíhajícím řízením ohledně úprav rizalitu školy. O celý „pruh“ pečovali společně se zbytkem zahrady jako o vlastní, prováděli na něm úpravu dřevin, využívali jej k uskladňování stavebního materiálu apod.

2. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s odůvodněním, že barokní faru čp. [Anonymizováno] koupili v roce 2003 a ihned zahájili rozsáhlou rekonstrukci. Už v té době byl objekt triviální školy, zejména pak rizalit, v zoufalém technickém stavu, a oni proto stále upozorňovali žalobce na nutnost jeho opravy, ale bezúspěšně. Oprava provedena nebyla a část zdiva rozpadajícího se rizalitu padal na jejich pozemek. V žalostném stavu bylo rovněž oplocení pozemku žalobců, a proto hlavně z bezpečnostních důvodů a aby se nebylo možné volně dostat na jejich pozemek přes pozemky žalobců, postavili prozatímní lehkou zeď. V rámci rekonstrukce školy se však žalobci uchýlili k realizaci nepovolených změn v rozporu s projektovou dokumentací, což vyslovil i Městský úřad [adresa], odbor rozvoje. Z obav, že žalobci užívají část jejich pozemku parc. č. [Anonymizováno] tím, že na něj padá zteřelé zdivo z bortícího se sousedního objektu školy, uzavřeli dne 11. 3. 2013 nepojmenovanou smlouvu, ve které se žalobci zavázali negativní stav odstranit a mimo jiné rovněž souhlasili s tím, že pozemek parc. č. [Anonymizováno] v kat. úz. [adresa] je v podílovém spoluvlastnictví žalovaných. Nemohli proto být v dobré víře, že část tohoto pozemku patří jim. Stejně tak i pokud jde o pozemek parc. č. [hodnota] v témže katastrálním území. Pravým důvodem skutečností tvrzených žalobci je to, že se snaží dosáhnout změny vlastnických vztahů pro účely stavebního řízení, ve kterém jim hrozí odstranění nepovolené stavby.

3. V průběhu řízení darovali žalovaní – manželé [jméno FO] a [jméno FO], své dceři [Jméno žalované], mimo jiné i pozemky, které jsou předmětem daného řízení, a proto vzali žalobci žalobu ohledně [jméno FO] a [jméno FO] zpět, a soud vůči nim řízení zastavil a jedinou žalovanou se tak stala pouze [Jméno žalované].

4. Po provedeném dokazování bylo o žalobě rozhodnuto rozsudkem ze dne 10. 11. 2023 č.j. 4 C 187/2021–234 tak, že soud žalobu zamítl, když v řízení nebyla prokázána existence dobré víry se zřetelem ke všem okolnostem na straně žalobců, která je nezbytným předpokladem pro vydržení vlastnického práva. Soud měl za prokázané, že v roce 1999, to jest cca pět let na to, co se stali žalobci vlastníky předmětných nemovitostí, byla Katastrálním úřadem pro potřeby zhotovení digitální katastrální mapy (DKM), vytyčena hranice mezi sousedním pozemkem, který je předmětem sporu, a to parc. č. st. [Anonymizováno] ve vlastnictví žalované k.ú. [adresa]. Žalobci neměli k takto vytyčené hranici žádné námitky, ani připomínky, rovněž tak ani právní předchůdce žalované, a proto byla takto zaměřená hranice v roce 2000 prohlášena za platnou v podobě, která je dnes. Soud měl tedy za to, že od uvedeného roku 1999 nemohli být žalobci se zřetelem ke všem okolnostem, v dobré víře, že jim část pozemků žalované parc. č. st [Anonymizováno] v podobě nově vymezených pozemků geometrickým plánem (parc.č.[Anonymizováno] a parc.č. [hodnota]) patří. Od uvedené doby, rok 1999 jim proto ani nemohla dále běžet desetiletá lhůta, která je potřeba, aby došlo k vydržení vlastnického práva. S ohledem na absenci dobré víry na straně žalobců, s ohledem na neuplynutí desetileté lhůty pro vydržení vlastnického práva a s ohledem na absenci jakéhokoliv právního titulu, nemohli žalobci vydržet vlastnické právo k pozemkům parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [hodnota]. Soud rovněž neshledal předpoklady pro vydržení dle § 1095 o.z., tj. dle institutu mimořádného vydržení, neboť zde chybí předpoklad pro mimořádné vydržení, a to dobrá víra a dvojnásobně dlouhá doba pro vydržení vlastnického práva.

5. Proti rozsudku se bránili žalobci podáním odvolání v zákonné lhůtě s odůvodněním, že nesouhlasí se závěrem soudu, že žalobci nemohli vzhledem ke všem okolnostem být v dobré víře, že jim části pozemku parc .č. st. [Anonymizováno] patří, když k tomuto závěru došel soud především ze skutečnosti, že hranice mezi pozemky parc. č. [Anonymizováno] ( ve vlastnictví žalobců ) a pozemkem parc.č. st. [Anonymizováno] (nyní ve vlastnictví žalované ), byla pro potřeby vyhotovení DKM šetřena a zaměřena již v roce 1999. Soud měl za to, že žalobci již minimálně od roku 1999 věděli, měli a mohli vědět, kudy prochází hranice mezi nyní spornými pozemky a nemohli proto být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim část pozemku par.č. st. [Anonymizováno] patří. Žalobci argumentovali tím, že samotná skutečnost, že došlo k šetření a zaměření pozemků, ještě nezbavuje žalobce dobré víry, neboť z laické vědomosti nemohli žalobci sami usoudit, že byla chybně vytyčena hranice mezi pozemky. Žalobci jednak konstatují, že soud prvního stupně nikterak neprováděl dokazování k zaměření sporné hranice v roce 1999, ale pouze vycházel z konstatování znalce, že v roce 1999 došlo k přeměření hranic. Dále argumentovali tím, že samotná skutečnost, že hranice byly přeměřovány, ještě neznamená, že byla narušená dobrá víra žalobce, když ani žalovaná strana netvrdila, že žalobci nebyli v dobré víře, protože došlo k přeměření hranice. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí neuved, jakým způsobem mělo dojít k narušení dobré víry žalobců, kdy nebylo objektivně zjištěno, jak se mohli žalobci s novou hranicí seznámit, kdy se účastnili přeměření hranice, případně, kdy jim informace o hranici byly zaslány. Z protokolů z jednotlivých jednání, ani také není zřejmé, že by se vedlo tímto směrem dokazování, či tvrzení strany žalované, kdy soud v rámci předvídatelnosti svého rozhodnutí měl účastníky poučit, aby tvrdili a případně navrhli důkazy k unesení svých tvrzení. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, že žalobci nebyli v dobré víře, jelikož došlo v roce 1999 k přeměření hranice, dle názoru žalobců sama o sobě nestačí, když musí být prokázáno, že žalobci opravdu nemohli vědět, že hranice je v jiném bodě, než je faktický plot mezi účastníky. Jak již vyplývá ze spisového materiálu a ze všech předložených důkazů, sporná část pozemku má pouze nepatrné rozměry, a proto i při jejím následném zakreslení do digitální katastrální mapy, nemohlo být žalobcům zřejmé, že je hranice chybně vytyčená a zakreslená. O přeměření neměli žalobci žádné pochyby, proto nepožadovali po celou dobu přeměření a vytyčení hranice. Takový nepatrný rozdíl rozměrů nemohl nikdo bez znalostí v oboru postřehnout, a to ani samotná žalovaná, respektive předchůdci žalované, kdy po celou dobu taktéž nenamítali, že žalobci drží i část jejich pozemku. Žalobci tak při běžné opatrnosti neměli, respektive nemohli mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že jim věc nebo právo patří. Žalobci odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 22 Cdo 3079/2014, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že pro naplnění podmínek oprávněné držby není nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytyčení jeho hranice. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem a podobně. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel ( jeho předchůdci ) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu. Dále žalobci odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002 sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, který řekl, že samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho poctivou držbu podle OZO, ani držbu oprávněnou podle platného ObčZ. Posouzení, zda je držitel v dobré víře, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoliv pouze ze subjektivního hlediska. O dobré víře lze tedy uvažovat tam, kde držitel věc drží v omylu, že mu patří a jde přitom o omyl omluvitelný, tedy takový, k němuž došlo přesto, že mýlící se, postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahou konkrétního případu po každém požadovat. Žalobci tedy namítali, že soud nepostupoval uvážlivě, když nevzal v úvahu i další okolnosti při posouzení dobré víry při vydržení a dospěl tak chybně k závěru, že žalobci nemohli být v dobré víře. Žalobci rovněž namítali, že z dokazování nevyplývá, že se místní šetření zaměřené v roce 1999 na přeměření hranic pozemků uskutečnilo za účasti žalobců, že se po jeho dokončení vyhlásilo námitkové řízení pro případné nesouhlasy. Žádný z účastníků ani soud neprovedl žádné důkazy, které by tuto otázku řešily, a tudíž nelze uzavřít, že by tato skutečnost byla prokázána. Žalobci dále namítali, že v civilním procesu platí zásada projednací, dle které platí, že se soud může zásadně zabývat pouze skutečnostmi, které byly účastníky řízení tvrzeny a důkazy, které účastníci uplatnili. Soudce tedy nesmí zasahovat do sporného řízení tím způsobem, že by do sporu vnášel nové skutečnosti, které účastníci dosud ani netvrdili. V souvislosti s tím odkázali žalobci na rozhodnutí Nejvyššího soudu v podobě rozsudku ze dne 25. 4. 2023. sp. zn. 30 Cdo 1509/ 2022, v němž Nejvyšší soud konstatuje, že zásada projednací nemůže být ve sporném řízení nahrazena zásadou vyšetřovací a soud zde není oprávněn vyhledávat za účastníka řízení důkazy svědčící v jeho prospěch a upřednostňovat tak jednu ze sporných stran. Současně platí, že ve sporném řízení soud projednává ta skutková tvrzení, která účastníci učinili a takto vymezený skutkový stav nemůže z vlastní iniciativy doplňovat či měnit. Z toho tedy vyplývá, že soud jednal v rozporu s právními předpisy, pokud své rozhodnutí založil na skutečnostech, které žádná ze sporných stran nepřednesla a které ani jinak nevyšly v řízení najevo. Žalobci proto navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu nalézacího zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

6. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 30. 4. 2024, č. j. 15 Co 66/2024–267 rozhodl odvolací soud tak, že rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že soud prvého stupně své zamítavé rozhodnutí postavil na skutečnosti, která vyšla najevo provedeným dokazováním; konkrétně vyplynula ze znaleckého posudku. Zjištění znalce o tom, že v roce 1999 bylo provedeno nové zaměření hranice mezi pozemky účastníků a že proti zaměření neměli tehdejší vlastníci žádné námitky převzal a uzavřel, že tím byla narušena dobrá víra žalobců, kteří věděli, měli a mohli vědět, kudy prochází hranici mezi spornými pozemky. Vzhledem k tomu, že uvedenou skutečnost soud prvého stupně považoval za zcela zásadní pro své rozhodnutí, žalobci správně namítají, že soud měl svůj názor účastníkům zpřístupnit tak, aby měli možnost na rozhodnou skutečnost reagovat a skutkově a právně argumentovat. Této možnosti byli účastníci postupem soudu zbaveni, proto je napadený rozsudek z tohoto hlediska překvapivým rozhodnutím, v důsledku čehož bylo řízení zatíženo jinou vadou řízení, která mohla mít vliv na nesprávnost rozhodnutí (srovnej například nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001 sp. zn. III ÚS 729/2000). Samotný závěr ohledně zpochybnění oprávněné držby sporných částí pozemku žalované považuje odvolací soud zatím za předčasný. Z odůvodnění napadeného rozsudku není totiž zřejmé, z čeho soud prvého stupně, dovozuje vědomost žalobců, kudy prochází hranice mezi pozemky účastníků. Tedy zda a kdy se žalobci účastnili přeměření hranice, či jak se jiným způsobem s výsledkem přeměření seznámili či mohli seznámit, zda a kým, případně byli o nově zaměřené hranici informováni, zda seznámení se s novým zaměřením vedlo k tomu, že žalobci mohli rozpoznat, že jim sporné části pozemku žalované náleží a podobně. Pouhé konstatování, že došlo k přeměření hranice a že proti němu nebyly vzneseny námitky bez toho, aby to bylo něčím konkrétním podloženo, pro závěr o zpochybnění dobré víry žalobců nestačí. Navíc je nutno posuzovat všechny v řízení tvrzené a zjištěné skutečnosti, aby mohl být učiněn spolehlivý a přesvědčivý závěr o tom, že žalobci v roce 1999 byli či nebyli v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. To soud prvého stupně neučinil, když zmínil pouze důkazy dle jeho názoru podporující závěr o absenci dobré víry v roce 1999. Odvolací soud proto považoval napadený rozsudek pro nedostatek důvodů za nepřezkoumatelný.

7. Nalézací soud jsa vázán právním názorem soudu odvolacího dle § 226 odst.1 o.s.ř. doplnil dokazování o listiny vyžádané od Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa] ohledně podrobností týkající se zjišťování průběhu hranic v roce 1999. Vyplývá z nich, že dne 9. 4. 1999 byli žalobci osloveni dopisem Katastrálního úřadu v podobě pozvánky ke zjišťování průběhu hranic v souvislosti s obnovou katastrálního operátu při pozemkových úpravách na části katastrálního území [adresa], obec [adresa]. Před podrobným měřením provede komise zjišťování průběhu hranic pozemků a vnějšího obvodu budov. Místní šetření se mělo konat 20. 4. 1999 v 8:30 hodin před domem č.p. [Anonymizováno]. Žalobci byli současně vyzváni, aby označili trvalým způsobem na vlastní náklady nesporné hranice svých pozemků, pokud tak dosud neučinili způsobem vyhovujícím ustanovení § 79 vyhlášky č. 190/1996 Sb. a nejde-li o neznatelnou hranici pozemku sloučeného do vnějšího celku nebo o hranici druhu pozemku mezi sousedními pozemky téhož vlastníka nebo jiného oprávněného. Byli poučeni o tom, že pokud by tak neučinili, může Katastrální úřad dále hranice označit na jejich náklad a uložit jim pokutu za porušení pořádku na úseku katastru. Protokolem sepsaným dne 21. 4. 1999 předsedkyní komise [tituly před jménem] [jméno FO] má soud prokázáno, že mimo jiné žalobci byli na šetření řádně a včas pozváni, a na místní šetření se dostavili. Z pozvaných vlastníků se mimo jiné nedostavil žádný zástupce za římskokatolickou farnost, farář se písemně omluvil z důvodu nemoci. Protokol dále uvádí, že všechny vlastnické hranice byly vyšetřeny a shledány jako nesporné, s výjimkou těch, o nichž je to v soupisu nemovitosti výslovně uvedeno. Součástí protokolu je i náčrt o zjišťování průběhu hranic, dále soupis nemovitostí, v počtu osmi listů a mimo jiné ještě i vyjádření žalobců obsahující poznámku, že Katastrální úřad prověří správnost zákresu hranice mezi parcelami par.č. [Anonymizováno] a par .č. st. [Anonymizováno].

8. Obě sporné strany byly následně soudem vyzvány, aby se vyjádřily k závěrům odvolacího soudu, a to vzhledem k jinému právnímu názoru, který odvolací soud prezentoval ve svém rozhodnutí a byli vyzváni k případnému doplnění skutkových tvrzení v souvislosti s tímto jiným právním názorem a k případnému navržení důkazů, jimiž by měla být doplněna skutková tvrzení prokázána. Žalovaná se ve lhůtě stanovené soudem nikterak nevyjádřila, žalobci se vyjádřili podáním ze dne 10. 1. 2025. Jeho obsahem je mimo jiné námitka, že v řízení je nutno posuzovat všechny tvrzené a zjištěné skutečnosti, aby mohl být učiněn spolehlivý a přesvědčivý závěr o tom, že žalobci v roce 1999 byli či nebyli v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. To soud prvého stupně, když zmínil pouze důkazy podporující závěr o absenci dobré víry v roce 1999. Nalézací soud řádně neprovedl dokazování o všech v řízení tvrzených a zjištěných skutečnostech, ale vycházel pouze ze znaleckého posudku č. [Anonymizováno] vypracovaným [tituly před jménem] [jméno FO], znalcem ze základního oboru zeměměřického, specializace geometrické plány a vytyčování hranic pozemku, v němž znalec mimo jiné uvádí, že běžnou praxí je, že se provádí místní šetření v terénu za účasti vlastníků a pokud jsou nějaké námitky, vyhlašuje se námitkové řízení pro případné nesouhlasy. Soudní znalec tedy tímto pouze obecně poukazuje na to, jak by to v praxi mělo probíhat, není však jisté, zda takové místní šetření v terénu se opravdu uskutečnilo a za účasti kterých vlastníků a zda bylo vyhlášeno námitkové řízení. Soud prvního stupně ani nezjišťoval, zda a jak se mohli žalobci s novou hranicí seznámit, kdy se účastnili přiměření hranice, případně kdy jim informace o hranici byly zaslány. Žádný z účastníků sporu nepředložil důkazy prokazující tuto skutečnost a ani soud prvého stupně k tomu neprovedl žádné důkazy. Žalobci dále poukázali na to, že předmětný rizalit navazuje na historickou dispozici původní stavby školy, jejíž existence na daném místě je doložena již od roku 1864. Rozestavěný rizalit je postaven v původním půdorysu zříceného rizalitu, dle geodetického zaměření provedeného firmou [Anonymizováno] se potvrzuje, že stavební parcela, na níž je škola situována, má plochu 193 m a zastavěná plocha školy včetně rizalitu této ploše přesně odpovídá. Toto zjištění tedy dokládá, že rozestavěný rizalit zůstává součástí hlavní stavby školy. Rovněž bylo provedeným dokazováním zjištěno, že základy fary sousední parcely přesahují na pozemek žalobců v rozsahu 6 m, přičemž celková obytná plocha fary (24 m) je rozdělena na sklep, první podlaží, druhé podlaží a podkroví. Střecha garáže fary dokonce přesahuje o 1 m na parcelu zahrady žalobců a dešťový svod z této střechy je protiprávně sveden na pozemek žalobců. Dále bylo ověřeno, že základy rozestavěného rizalitu neleží na sousední parcele (zahradě) fary vlastněné žalovanou. To potvrzují nejen geodetická měření, ale také výsledky místního šetření provedené soudkyní v dané věci. Významným faktem je, že rozestavěný rizalit v první úrovni podlaží přesahuje na sousední parcelu pouze o 0,228 m(rozměr 0,57 m krát 0,47 m ). Tento přesah byl však písemně odsouhlasen majitelem fary, to jest panem [jméno FO] v říjnu 2013. Závěrem je třeba zdůraznit, že projektová dokumentace k rozestavěnému rizalitu byla schválena všemi příslušnými orgány, včetně památkového úřadu v [Anonymizováno], takový projekt byl navíc předán stavebnímu úřadu v [Anonymizováno]. Žalobci proto žádají soud o zohlednění skutečností, že rozestavěný rizalit je v souladu se schválenou projektovou dokumentací a odpovídá historickému půdorysu původní stavby školy, že veškeré provedené geodetické zaměření a prohlídky potvrdily, že stavba je umístěna na pozemku školy o výměře 193 m a respektuje hranice parcel. Přesah rizalitu na sousední pozemek byl písemně odsouhlasen, a tudíž není sporný. Nad rámec uvedených skutečností žalobci mají za to, že došlo mimo jiné i k mimořádnému vydržení předmětné nemovitosti, když dle ustavení § 1095 o.z. platí, že uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Dle komentářové literatury platí, že: držba nemusí být poctivá, postačí absence nepoctivého úmyslu. Věta druhá citovaného ustanovení staví najisto, že u mimořádného vydržení se požadavek poctivé držby nahrazuje požadavkem absence nepoctivého úmyslu. Patrně postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí někomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“. Proto patrně lze mimořádně vydržet i právo zapisované do veřejného seznamu, které zapsáno nebylo. Nepoctivý úmysl musí prokázat ten, kdo mimořádné vydržení popírá, a to důkazem okolností, z nichž by rozumná osoba v postavení jednajícího dospěla k závěru, že působí bezpráví. Držba nemusí být řádná, pokud právní důvod není platný a účinný, připadá v úvahu pouze mimořádné vydržení. Mimořádné vydržení se však uplatní, i když se neprokáže žádný právní důvod. Jedná se například o situace, kdy někdo drží movitou věc, ale není s to dokázat svůj vlastnický titul. Žalobci, tedy mají za to, že mimořádné vydržení nevyžaduje požadavek na existenci platného právního titulu (neplatný nebo vůbec neexistuje). Držitel však nesmí mít nepoctivý úmysl, mělo by tak stačit přesvědčení, že držbou nezpůsobuje nikomu jinému újmu. Žalobci dále tvrdí, že dle přechodného ustanovení § 3066 o.z. se do této prodloužené doby započte rovněž časový úsek, po který držitel či jeho právní předchůdce nepřetržitě držel věc přede dnem 1. 1. 2014, přičemž tato vydržecí doba v případě pozemků neskončí dříve než 1. 1. 2019. Poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2022. sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, v němž se konstatuje, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba, držba oprávněná, ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. V § 1091–1094 o.z. je upravena vydržecí doba potřebná k řádnému vydržení; na mimořádné vydržení se tato ustanovení nepoužijí. Ustanovení § 1096 o.z. a násl. se týkají jak vydržení řádného, tak vydržení mimořádného. Držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoliv v nepoctivém úmyslu“; není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým nebo oprávněným. Do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce, jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení a nestal se tak vlastníkem věci. Ustanovení § 995 věty první o.z. lze analogicky aplikovat i na držbu směřující k mimořádnému vydržení. Z uvedeného tedy plyne, že žalobci předmětnou nemovitost mimořádně vydrželi, neboť žalobci od roku 1994, tj. k dnešnímu dni již 30 let nemovitost dlouhodobě užívají a užívají ji tak, že nikomu neškodí. Skutečnost, že došlo k přeměření, nemá vliv na započítanou dobu mimořádného vydržení. Žalobci i po těchto doplněných skutkových tvrzení a po doplněné právní argumentaci setrvali na svém původním požadavku a navrhli žalobě v celém rozsahu vyhovět.

9. Až jeden den před nařízeným ústním jednáním se vyjádřila žalovaná k závěrům prezentovaným v usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích tak, že je bytostně přesvědčena, že žalobci nemohli část pozemku žalované vydržet pro absenci dobré víry, nebo když došlo k přeměření sporné hranice v roce 1999, museli být spraveni o místním šetření svolaném za účelem přeměření sporné hranice mezi sousedícími pozemky žalobců a právním předchůdcem původně žalovaných, mohli se k přeměření vyjádřit a vznést případné námitky. To se nestalo a akceptovali tento stav dle zaměření hranice z roku 1999, jak je zaznamenáno v ZMPZ číslo [hodnota], tedy v záznamu podrobného měření změn, který má tyto náležitosti: popisové pole, náčrt, zápisník, protokol o výpočtech, záznam výsledků výpočtu výměr parcel, návrh změny, údaje o seznámení vlastníků s označením a průběhem nových nebo změněných hranic. Žalovaná tedy navrhla, aby soud kontaktoval ustanoveného znalce [tituly před jménem] [jméno FO], aby se dodatečně vyjádřil k tomu, zda žalobci byli zpraveni o místním šetření ohledně přiměření sporné hranice v roce 1999 a zda-li měli možnost se k vytyčení hranice vyjádřit a vznést námitky a zda-li je to v ZMPZ č. [hodnota] uvedeno. Jelikož však soud obstaral potřebnou dokumentaci od Katastrálního úřadu Jihočeského kraje, Katastrální pracoviště [adresa], nebylo nutné k navrhovanému vyzývat znalce a žalovaná proto na sdělení či slyšení znalce netrvala.

10. Pokud žalobci ve fázi po zrušení rozsudku odvolacím soudem předložili soudu nové další listinné důkazy, a to Technickou zprávu ze dne 19. 11. 2024, včetně přílohy – protokolu kontrolního měření ze dne 6. 11. 2024, oboje vyhotovené a zpracované geodetickou kanceláří [tituly před jménem] [jméno FO] [adresa], byly tyto listiny předloženy soudu až po koncentraci řízení ve věci. Žalobci to zdůvodnili tím, že se jedná o reakci na závěr soudního znalce, že základ rizalitu stojí i částečně na pozemku žalované. Soud však z těchto důkazů při rozhodování o věci samé nevycházel, neboť závěry soudního znalce i ohledně částečného přesahu rizalitu na pozemek žalované, nejsou ničím novým. Žalobci se po seznámení s obsahem znaleckého posudku doplněné i osobní výpovědí znalce při ústním jednáním mohli k této skutečnosti vyjádřit ještě před rozhodnutím soudu prvého stupně, čehož nevyužili.

11. Po doplněném dokazování lze konstatovat, že z listin předložených soudu Katastrálním úřadem Jihočeského kraje, Katastrální pracoviště [adresa], má soud prokázáno, že žalobci (případně jeden z nich) se účastnili dne 20. 4. 1999 zjišťování průběhu hranic prováděné příslušnou komisí Katastrálního úřadu v [Anonymizováno]. Za právní předchůdce žalované se nikdo nedostavil, příslušná osoba byla z důvodu nemoci omluvena. Byly vyřešeny všechny vlastnické hranice a shledány jako nesporné, vyjma těch, o nichž je to v soupisu nemovitosti výslovně uvedeno. Pokud jde o žalobce, je v části soupisu nemovitosti číslo jedna na straně jedna uvedena poznámka, že [právnická osoba] prověří správnost zákresu hranice mezi parcelami [Anonymizováno] a st. [Anonymizováno]. Z listin Katastrálního úřadu pak nikterak nevyplývá, že by byly některým z vlastníků pozemků, u kterých byly hranice šetřeny, vzneseny konkrétní námitky a že by bylo vedeno námitkové řízení. Nutno však uvést, že samotná skutečnost, že došlo k šetření a zaměření pozemků ještě neznamená ztrátu dobré víry na straně žalobců, kteří z laické vědomosti nemohli sami usoudit, že byla chybně vytyčena hranice mezi pozemky. Navíc sporná část pozemku má nepatrné rozměry, a proto i při jejím následném zakreslení do digitální katastrální mapy nemuselo být žalobcům zřejmé, že je hranice chybně vytyčena a zakreslená. O přeměření hranice neměli žalobci žádné pochyby, proto nepožadovali po celou dobu přeměření vytyčené hranice. Takový nepatrný rozměr nemohl nikdo bez znalostí v oboru postřehnout, a to ani žalovaná (či její právní předchůdci), kdy po celou dobu taktéž nenamítali, že žalobci drží i část jejich pozemku. Žalobci tak při běžné opatrnosti neměli, respektive nemohli mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že jim věc nebo právo náleží. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 22 Cdo 3079/ 2014 uvedl, že: „pro naplnění podmínek oprávněné držby není nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytyčení jeho hranice“. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem a podobně. Jestliže ani vlastník sousedního(drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel ( jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu. Dále Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/ 2000 uvádí: „samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho poctivou držbu podle OZO, ani držbu oprávněnou podle platného obč.Z „. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003 uvádí také: „o dobré víře lze tedy uvažovat tam, kde držitel věc drží v omylu, že mu patří, a jde přitom omyl omluvitelný, tedy takový, k němuž došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu konkrétního případu pokaždém požadovat „.

12. Soud se v rámci nového rozhodnutí ve věci zaměřil i na hodnocení důkazů, které ve svém předchozím rozhodnutí nehodnotil z důvodu jeho názoru o absenci dobré víry žalobců. Jedná se o hodnocení svědeckých výpovědí slyšených svědků [jméno FO], [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] [Anonymizováno] a [jméno FO]. Jak už soud konstatoval ve svém původním rozsudku svědkyně [jméno FO], k účastníkům bez poměru, vypověděla, že do [adresa] jezdila často, neboť provozovala v [Anonymizováno] obchod se starožitnostmi a do [adresa] se jezdila se svým kamarádem dívat na historické objekty, kostel, na výtvory sochaře [adresa] a podobně. Svědkyně tvrdila, že zaregistrovala cca před více jak 20 lety, že mezi farou a školou byl plot z úzkých dřevěných planěk bez barevného nátěru, který rozděloval pozemek až dolů. Bylo to v místech, kde dnes stojí ta zeď, a toto svědkyně potvrdila i tehdy, když jí byly soudcem předloženy fotografie z místního šetření, zejména číslo 11, 17–19. Uvedla, že viděla zeď z červených cihel. Svědek [jméno FO] vypověděl, že žalobce je jeho bývalý spolužák a kamarád. Do [adresa] jezdil už před 40 lety jako host pana [Anonymizováno]. Stavbu historické školy měl i nějakou chvíli pronajatou. Školu také pomáhal žalobcům opravovat, například prořezávali stromy, opravovali střechu, komín, fasádu, vodoměrnou šachtu a spoustu dalšího. V té době už tam byl rizalit, byly to vlastně záchody té školy, bylo to součástí provozu. Byl v původní podobě. Současnou zeď mezi spornými pozemky viděl, je postavena na stejném místě, jako býval ten plaňkový plot. Jednalo se o dožívající dřevěný plaňkový plot, byl barvy zašlého dřeva, bez nátěru. Svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] – dcera žalobců vypověděla, že od dětství jezdila se svými rodiči do [adresa], takže je tomu něco přes 40 let, trávili tam i celé léto i celé víkendy. Pozemek – zahrada, která zespodu naléhá na školu, byl vlastně sad, byly tam ovocné stromy, bylo to zarostlé, dole tekl potok, dole na východní straně byl ořech, po stranách byly švestky, hrušně, jabloně, vedle byl pozemek fary a byl rozdělen plotem z dřevěných půlkulatinek, byl polorozpadlý, relativně nízký, bylo to tam takové zarostlé. Plot, si tam v těch místech pamatuje od začátku. Dnes je na stejném místě postavená vysoká betonová zeď ze šedivých tvárnic, přes tu zeď teď není do zahrady u fary vidět, přes ten plot tam vidět bylo. Nevybavuje si situaci, kdyby paní [jméno FO] chodila za tu zeť k nim plít zahradu. Svědkyně [jméno FO], matka žalované, vypověděla, že v roce 2003, když nemovitosti koupil její manžel, tak tam byla kůlna, kterou předělávali, zůstala v původních rozměrech, přistavovala se brána a část zdi, kde nebyl plot a do toho pozemku, který k tomu byl (sporný pozemek ), se vsouvala akorát ta část garáže, aby se do garáže dalo zajet, tak se to udělalo větší, směrem do jejich pozemku. Žádný plot tam nebyl, celý pozemek u fary byl přístupný ze všech stran, oni udělali pouze zeď mezi garáží a tím koncem rizalitu z bezpečnostního důvodu, aby byl jejich pozemek uzavřený. A tak je to tam dodnes. Ten plot (zídku) udělali, jak by to vlastně asi mělo vypadat a ne tak, jak by to měli udělat správně. Žádné podklady, kde by ta zeď měla stát neměli, postavili ji tak, aby to pro ně bylo bezpečné. Zeď byla mezi tím činností žalobců poškozena, byla proto opravena, ale stále je v tom původním místě, jak ji postavili poprvé. Kudy prochází hranice mezi pozemky věděli, věděli, že zasahuje do pozemku žalobců, je to takový cíp. Když zeď stavěli, se žalobci o tom nejednali. Zeď postavili více do svého pozemku, aby žalobci měli přístup k rizalitu a mohli jej opravit. Zeď vystavěli v letech cca 2003–2004. Nějaký čas docházela na pozemek ho plít, pak postavil soused [Anonymizováno], dole drátěný plot a už se tam nedostala.

13. Svědecké výpovědi hodnotí soud tak, že všichni tři svědci, navrženi žalobci shodně potvrdili existenci plotu, následně zdi mezi spornými pozemky v místech, kde se nachází i současná zeď. Naproti tomu svědkyně [jméno FO] existenci takového plotu popírá a tvrdí, že pozemky oddělené nebyly, byly volně přístupné. Zároveň však nikterak relevantně a přesvědčivě nevypovídá o tom, proč postavili zeď mezi spornými pozemky právě v tom místě, kde stojí i dnes. Svědkyně [jméno FO] uvádí, že před její výstavbou nezjišťovali, kde je hranice pozemků a vystavili ji prostě tak, aby si uzavřeli svůj prostor za ní a ten ochránili od okolí. Uvedla však zároveň, že ji vystavili tak právě proto, aby se žalobci dostali k rizalitu, který chtěli, aby opravovali. Svědkyně [jméno FO] je právním předchůdcem současné vlastnice nemovitostí, které jsou předmětem daného řízení. Důkazy provedenými v daném řízení je prokázáno, že [jméno FO] (otec žalované a její právní předchůdce) nabyl sporný pozemek v roce 2003, další pozemky na základě jiného titulu, v témže roce. Listinami příslušného stavebního úřadu má soud prokázáno, že projektová dokumentace týkající se opravy školy a tedy i rizalitu, ověřená v roce 2013 stavebním úřadem není stavebníkem (žalobci ) respektována a dodržována. Z uvedeného tedy vyplývá, že v roce 2003–2004, kdy manželé [jméno FO] a [jméno FO] stavěli zeď mezi spornými pozemky, ještě žádná přestavba rizalitu neprobíhala a nebyl tedy důvod zeď, jakkoliv posouvat mimo hranici pozemku blíže do pozemku žalované, jak svědkyně [jméno FO] tvrdila. Z uvedeného plyne, že pokud [jméno FO] v roce 2003–2004, kdy stavěli zeď a neměli k tomu žádné podklady a postavili ji tak, jak si představovali, že by to asi mělo vypadat a ne tak, jak by to měli udělat správně ( takto vypovídala svědkyně [jméno FO] ), si museli myslet, že zeď staví na hranici svého pozemku. Po celou dobu, až do problémů s rizalitem v roce 2013 nenamítali nic k tomu, že by žalobci užívali i část jejich pozemku.

14. Výpovědi svědků vykazují určité nepřesnosti, a to s ohledem na značný časový odstup událostí, k nimž měli vypovídat. Za nejméně věrohodnou považuje soud výpověď svědkyně [jméno FO], ale i ta potvrdila existenci dřevěného plotu v místech, kde dnes stojí zeď mezi spornými pozemky. Věrohodně na soud působila výpověď svědka [jméno FO], který se navíc v místech před několika lety často pohyboval, neboť budovu školy měl i nějaký čas pronajatou a pomáhal i s její opravou. Nejvěrohodněji na soud působila výpověď svědkyně - dcery žalobců [tituly před jménem] [jméno FO], i když je v příbuzenském vztahu se žalobci. Byla jako svědek poučena o trestněprávní odpovědnosti v případě křivé výpovědi a soud proto nemá důvod o pravdivosti její výpovědi pochybovat. Věrohodnost výpovědi svědkyně [jméno FO] je zpochybněna tím, že nemůže být pravdivé její tvrzení o tom, že zeď vystavěli v konkrétním místě, mimo jiné i proto, aby umožnili žalobcům přístup k opravě rizalitu, když zeď měli s manželem stavět letech 2003–2004 a problémy s rizalitem nastaly nejdříve v roce 2013. Soud této svědkyni neuvěřil ani v tom, že ačkoliv věděli, kudy prochází hranice mezi spornými pozemky, zeď přesto postavili blíže do svého pozemku, když zároveň vypověděla, že žádné podklady o hranicích sporných pozemků před výstavbou zdi neměli.

15. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud žalobci nabyli vlastnictví mimo jiné i ke spornému pozemku, parc. č. [Anonymizováno] a p. č. st. [Anonymizováno] v roce 1994, účastnili se v roce 1999 zjišťování průběhu hranic mezi pozemky p. č. [Anonymizováno] a st. parc. č. [Anonymizováno] v k.ú. [adresa], nebylo prokázáno žádné námitkové řízení a zpochybnění dobré víry na straně žalobců. První nesrovnalosti (nikoliv však tvrzení o zpochybnění dosavadního stavu vlastnictví pozemku, nebo i podaná žaloba právními předchůdci žalované o určení vlastnictví k části sporného pozemku ) ze strany žalované se objevuje až v roce 2013 a tedy až 19 let po nabytí vlastnictví nemovitostí žalobci. Rovněž bylo prokázáno, že v místech, kde v letech 2003–2004 vystavěli právní předchůdci žalované zeď, býval dřevěný plaňkový plot, který považovaly obě strany sporu za hranici mezi pozemky. Žalobcům, vzhledem k nepatrným rozměrům sporné části pozemků i po následném zakreslení hranice do digitální katastrální mapy nemohlo ani nemuselo být zřejmé, že je hranice chybně vytyčená a zakreslená. Ostatně žádné pochybnosti neměli ani právní předchůdci žalované, když po celou dobu taktéž nenamítali, že žalobci drží i část jejich pozemku. Provedeným dokazováním nebyla zpochybněna dobrá víra žalobců minimálně po dobu 19 let od nabytí jejich nemovitostí a způsobu užívání části sporného pozemku, nejprve odděleného plotem, následně ve stejném místě nahrazeným betonovou zídkou vystavěnou právními předchůdci žalované. Tím jsou splněny předpoklady vydržení vlastnického práva, jak má na mysli ustavení § 1089 zákona č. 89/2012 Sb. Občanských zákoník (dále jen o.z. ), dle kterého platí, že drží-li poctivý držitel vlastnické právo, po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. V souladu s ustanovením § 1090 odst.1 o.z. platí, že k vydržení se vyžaduje pravost držby, aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou. V souladu s ustanovením § 1091 odst. 2 o.z. platí, že k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající 10 let. Žalobci vydržení pozemku p.č.st. [Anonymizováno] zakládají na faktu, že tento pozemek tvoří historicky s pozemky parcelní číslo st. [Anonymizováno], a parc. č. st. [Anonymizováno] jeden funkční celek a je užíván společně s nimi. Pozemek p.č.st. [Anonymizováno] byl od počátku existence školy zastavěn rizalitem náležejícím ke škole, což potvrzují původní základy, které byly při počátku opravy školy v místě patrné. Přitom samotné základy jsou umístěny na pozemku žalobců a přesah aktuálně prováděné úpravy školy na pozemek formálně náležející žalované je toliko v nadzemní části. Pozemek úp.č.st. [Anonymizováno] je dále fakticky součástí „ pruhu“ při hranici pozemků p. č. st. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], jak dokládá geometrický plán. Celý tento „pruh“ se nachází za zdí, jež odděluje pozemky využívané žalobci, tedy parc. č. [Anonymizováno] a část pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] ( tj. pozemky parc.č. [hodnota] a [Anonymizováno],) na jedné straně, od pozemku využívaného žalovanou na druhé straně, tedy od zbývající části pozemku parc. č.st. [Anonymizováno] respektive využívané právními předchůdci obou stran. Právní předchůdci žalované akceptovali výše zmíněnou rozhradu ( zeď ) mimo jiné tím, že na místě původního dřevěného plaňkového plotu, zhruba rok poté, co nabyli vlastnictví pozemku p. č. st. [Anonymizováno], z vlastní vůle zbudovali cihlovou zeď a následně v roce 2013 tuto zeď nahradili pevnější a vyšší zdí betonovou. Žalobci užívají „pruh“ tj. pozemky parc.č. [hodnota] a [Anonymizováno] jako vlastníci od roku 1994, tj. od samého počátku, kdy nabyli vlastnictví ke škole a k přilehlému pozemku – zahradě. Žalobci byli po celou dobu v dobré víře, že jim onen pruh, respektive pozemky p. č. [hodnota] a [Anonymizováno] patří, tj. že pozemek p.č.st. [Anonymizováno] je součástí pozemku p. č. [hodnota] a pozemek p. č. st. [Anonymizováno] je součástí pozemku p. č. [Anonymizováno]. Pochybnosti o vlastnictví se u nich objevily až v souvislosti s probíhajícím stavebním řízením ohledně úprav rizalitu na budově školy. V řízení nebylo prokázáno, že by některá ze stran sporu pečovala společně se zbytkem zahrady o tento pruh jako o vlastní, svědkyně [jméno FO] tvrdila, že tam po nějakou dobu chodila pozemek plít, žádným důkazem však toto prokázáno nebylo, žalobci se o stav tohoto pruhu starali stejným způsobem jako o zbytek pozemku, který není sporný, tj. prováděli pouze nejnutnější, spíše však žádné úpravy na pozemku.

16. S ohledem na výše uvedeném má tedy soud za to, že v kontextu s důkazy provedenými již v původním nalézacím řízení žalobci prokázali, že vydrželi spornou část pozemku, parc. č.st. [Anonymizováno] vymezenou dle geometrického plánu jako parcela parc. č. st. [Anonymizováno] a parc. č. st. [Anonymizováno]. Po právní stránce nahlížel soud na danou věc dle přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. Občanský zákoník (dále jen o.z ), když dle § 3028 ve spojení s § 3036 se, řídil ustanovením § 134 odst.1 zákona č. 40/1964 Sb. Občanský zákoník (dále jen obč. zák.). Dle § 134 odst. 1 obč.zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitou věc a po dobu 10 let, jde-li o nemovitost. Dle ustanovení § 130 odst.1 obč. zák. je- li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

17. V daném případě má soud provedeným dokazováním prokázáno, že žalobci nabyli vlastnictví ke svým pozemkům parc. č. st. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno] na základě kupní smlouvy uzavřené a následně zavkladované v roce 1994. Tyto pozemky byly od pozemku právních předchůdců žalované odděleny nejprve dřevěným plaňkovým plotem, od roku 2003–2004 zídkou, kterou právní předchůdci žalované vystavěli ve stejném místě a stojí tam dodnes. Části pozemku žalované parc. č. st. [Anonymizováno] vymezené geometrickým plánem jako parc. č. st. [Anonymizováno] a parc. č. st. [Anonymizováno] se nacházejí za zdí směrem k pozemku žalobců, ti je takto od roku 1994 minimálně až do roku 2013, kdy se objevily první problémy v souvislosti s přesahem rizalitu na pozemek žalované, nerušeně užívali, a to se zřetelem ke všem okolnostem, že jim i tyto části pozemku náleží. Nutno podotknout, že žalovaná ani její právní předchůdci dosud žádným relevantním způsobem nezpochybnili vlastnické právo žalobců k nyní sporným částem pozemku parc. č. st [Anonymizováno]. Tím jsou tedy splněny předpoklady pro nabytí vlastnického práva vydržením a v tomto směru považuje soud žalobu za důvodnou.

18. Soud má však zároveň prokázáno, že žalobci vydrželi sporné části pozemku i dle ustanovení § 1095 o. z. – mimořádné vydržení, když dle citovaného ustanovení platí, že uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Dle komentářové literatury platí, že držba nemusí být poctivá, postačí absence nepoctivého úmyslu. Citované ustanovení staví najisto, že u mimořádného vytržení se požadavek poctivé držby nahrazuje požadavkem absence nepoctivého úmyslu. Patrně postačí, když „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře v nejméně přísném pojetí. Proto patrně lze mimořádně vydržet i právo zapisované do veřejného seznamu, které zapsáno nebylo. Nepoctivý úmysl musí prokázat ten, kdo mimořádné vyvržení popírá, a to důkazem okolností, z nichž by rozumná osoba v postavení jednající dospěla k závěru, že působí bezpráví. Držba tedy nemusí být řádná. Z uvedeného plyne, že mimořádné vydržení nevyžaduje požadavek na existenci platného právního titulu. Držitel však nesmí mít nepoctivý úmysl. Postačí přesvědčení, že držbou nezpůsobuje nikomu jinému újmu. Dle přechodného ustanovení § 3066 o.z. se do této prodloužené doby započte rovněž časový úsek, po který držitel či jeho právní předchůdce nepřetržitě držel věc přede dnem 1. 1. 2014, přičemž tato vydržecí doba v případě pozemků neskončí dříve než 1. 1. 2019. V § 1091–1094 o.z. je upravena vydržecí doba potřebná k řádnému vydržení; na mimořádné vydržení se tato ustavení nepoužijí. Držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoliv v nepoctivém úmyslu“; není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým nebo oprávněným. Započtení se provede, jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení a nestal se tak vlastníkem věci. Ustanovení § 995 věty první o.z. lze analogicky aplikovat i na držbu směřující k mimořádnému vydržení. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Ustanovení § 1096 o.z. a násl. se týkají jak vydržení řádného, tak vydržení mimořádného. Jeho problematikou se zabýval Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích například 22 Cdo 1067/ 2023, 2 Cdo 2251/2023, 22 Cdo 3635/2021, 22 Cdo 1059/2022 a mnohá další.

19. Pokud jde o prokázání nepoctivého úmyslu, důkazní břemeno v tomto případě leží na tom, kdo vydržení popírá. V daném případě tedy na žalované a ta, ačkoliv byla soudem upozorněna a poučena o tom, že na ní leží toto důkazní břemeno k prokázání nepoctivého úmyslu žalobců, žádný relevantní nepoctivý úmysl netvrdila a ani neprokazovala, a to ani v původním řízení před zrušením rozsudku nalézacího soudu, kdy již v žalobě samotné námitku mimořádného vydržení žalobci uváděli a opírali o ní i jimi uplatněný nárok, a ani v této fázi řízení. Žalovaná pouze uvedla, že nepoctivý úmysl spatřuje žalovaná z důvodu přesahu stavby rizalitu na její pozemek. Dále uvedla, že žalobci nemohli mít poctivý úmysl, neboť žalobci neuposlechli rozhodnutí stavebního úřadu, ve stavbě i nadále pokračují, natož aby jí odstranili. Nutno poukázat na to, že s argumentací ohledně nepoctivého úmyslu přichází žalovaná až ve fázi po koncentraci řízení, ačkoliv námitku mimořádného vydržení uvádí žalobci již v žalobě, na jejímž základě bylo řízení v dané věci zahájeno. Soud tedy uzavírá, že nejenže v argumentaci žalované nespatřuje prokázání nepoctivého úmyslu, ale i to, že tato argumentace byla učiněna až po koncentraci řízení, a proto k ní soud nepřihlíží. Za této situace má tedy soud za to, že byly žalující stranou prokázány veškeré podmínky a skutečnosti i pro mimořádné vydržení tak, jak je má na mysli ustanovení § 1095 o.z., když žalobci předmětnou nemovitost od roku 1994 až k dnešnímu dni dlouhodobě užívají, a užívají jí tak, že nikomu neškodí. Tedy nebyl prokázán jejich nepoctivý úmysl, aniž by jakkoliv prokázali právní důvod, na kterém se jejich držba zakládá. Soud tedy považuje žalobu i z hlediska této právní argumentace rovněž za důvodnou a bylo jí proto vyhověno.

20. O nákladech řízení rozhodoval soud dle ustanovení § 142 odst.1 o.s.ř., když zcela úspěšným účastníkem řízení byly žalobci, ti mají také právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Ty jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ze žaloby ve výši 5 000 Kč, dále náklady za právní zastoupení účastníků advokátem účtované dle vyhlášky č. 177/96 Sb. v platném znění (dále také jen A.T. nebo advokátní tarif) za 10 úkonů právní služby po 2 500 Kč. ( § 9, odst. 3 písmeno a) ve spojení s § 7 bod číslo 5, ) tj. celkem 25 000 Kč, dále 10 krát režijní paušál po 300 korunách ( § 13 odstavec 3 ) tj. 3 000 Kč, a to vše dle advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024. Dále pak soudní poplatek z odvolání ve výši 5 000 Kč, dva úkony právní služby účtované dle advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025 po 2 500 Kč, to jest 5 000 Kč +2 režijní paušály po 450 Kč to jest 900 Kč. Dále záloha na znalečné ve výši 7 500 Kč. V součtu tedy za řízení u nalézacího soudu, u odvolacího soudu a u nalézacího soudu po zrušení rozsudku soudem odvolacím se jedná o náklady ve výši 38 900 Kč, a právě tuto částku uložil soud neúspěšné žalované úspěšným žalobcům na nákladech řízení nahradit. Při rozhodování o nákladech řízení vyšel soud z toho, že žalobci neuplatnili kromě právních úkonů učiněných v daném řízení žádné jízdné ani ztrátu času či požadavek na DPH. Proto bylo rozhodováno pouze o úkonech právní služby tak, jak je uvedeno shora.

21. Výrok o povinnosti neúspěšné žalované nahradit státu – Okresnímu soudu v Táboře na nákladech řízení částku 5 683 Kč se opírá ústavní § 148 odst. 1 o.s.ř., dle kterého stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo ne náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Tyto náklady jsou v daném případě představovány náklady, které soud vynaložil nad rámec účastníky zaplacených záloh ( 2x 7 500 Kč), neboť ve výši 7 500 Kč byla zaplacena záloha od každé ze sporných stran, celkem tedy 15 000 Kč. Znalci za zpracování znaleckého posudku byla vyplacena částka 19 617 Kč, to jest ze státních prostředků bylo doplaceno 4 617 Kč a dále za výslech znalce u ústního jednání bylo znalci proplaceno 1 066 Kč. Celkem tedy ze státních prostředků bylo na dané soudní řízení vynaloženo 5 683 Kč a soud právě podle úspěchu a neúspěchu uložil tuto částku k úhradě neúspěšné žalované.