4 C 195/2022-77

Rubrum

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Doleželem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], [část obce] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa žalované] o nahrazení rozhodnutí správního orgánu takto:

Výrok

I. Rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], kterým byl zamítnut rozklad a potvrzen výrok II. a III. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne [datum], čj. [anonymizováno] [číslo]. [anonymizována dvě slova] [příjmení], se nahrazuje tak, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku ve výši 258 Kč a náhradu nákladů správního řízení ve výši 200 Kč za zaplacený správní poplatek, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku ve výši 3 178 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 9. 8. 2022 domáhala se žalobkyně přezkoumání rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] (dále jen jako„ Rozhodnutí o rozkladu“), kterým předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu rozhodla o rozkladu žalobkyně ze dne [datum], jímž se žalobkyně domáhala zrušení výroků č. II. a III. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne [datum], čj. [anonymizováno] [číslo]. [anonymizována dvě slova] [příjmení], tak, že podle § 90 odst. 5 správního řádu se rozklad zamítá, a napadené výroky II. a III. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne [datum], čj. [anonymizováno] [číslo]. [anonymizováno]. - [příjmení], se potvrzují (Výrok I.), a že žádnému z účastníků řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení o rozkladu (Výrok II.). Rozhodnutí o rozkladu je k dnešnímu dni pravomocné. Žalobkyně má za to, že o sporu mělo být rozhodnuto jinak, proto podává žalobu dle 5. části o.s.ř. Žalobkyně se žalovanou jako se spotřebitelem dne [datum] uzavřela Smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] na jejímž základě žalované poskytovala připojení k síti internet a související služby (dále jen jako„ Smlouva“). V odstavci f) Smlouvy žalobkyně s žalovanou podle ustanovení § 63, odst. 1, písm. p) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (Dále též jen jako„ ZEK“), sjednala úhradu za ukončení Smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou byla smlouva uzavřena, (dále též jen„ úhrada za předčasné ukončení smlouvy“). Součástí Smlouvy byly dle jejího textu i Všeobecné podmínky poskytování služeb elektronických komunikací [právnická osoba] [anonymizováno] pro spotřebitele (dále jen„ všeobecné obchodní podmínky“). Na základě Smlouvy žalobkyně žalované řádně poskytovala sjednané služby elektronických komunikací. Jelikož žalovaná soustavně nesplnila povinnost platit cenu za poskytované služby dle Smlouvy, žalobkyně v souladu se sjednanými smluvními podmínkami přistoupila k jednostrannému ukončení Smlouvy. Jelikož takto byla Smlouva ukončena před uplynutím doby trvání, na kterou byla uzavřena, domáhala se žalobkyně u Českého telekomunikačního úřadu návrhem mimo jiné také výše uvedené úhrady za předčasné ukončení smlouvy v částce 258 Kč s příslušenstvím (dále též jen„ Sporný nárok“). Týmž návrhem se žalobkyně domáhala také náhrady nákladů řízení. Český telekomunikačního úřad rozhodnutím ze dne [datum], čj. [anonymizováno] [číslo]. [anonymizováno]. - [příjmení], rozhodl o nadepsaném návrhu žalobkyně tak, že v části, kde se žalobkyně domáhala úhrady za předčasné ukončení smlouvy, návrhu nevyhověl (Výrok II.), což promítl i do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (Výrok III). Proti výše uvedenému rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu uplatnila žalobkyně dne [datum] rozklad, kterým se domáhala zrušení výroků II. a III. předmětného rozhodnutí a vrácení věci ČTÚ k novému projednání v prvním stupni. O rozkladu dle předchozího odstavce rozhodla předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu Rozhodnutím o rozkladu tak, že rozklad zamítla. Své rozhodnutí přitom založila na právním názoru, že ačkoli je třeba s navrhovatelem souhlasit, že„ finanční vypořádání za předčasné ukončení smlouvy“ není smluvní pokutou v zákonném slova smyslu, nelze zároveň přehlížet, že předmětný institut je svou povahou a důležitostí s institutem smluvní pokuty srovnatelný, neboť odpůrci coby účastníkovi z těchto ujednání plynou obdobné povinnosti a navrhovateli coby poskytovateli srovnatelná práva. Z uvedeného důvodu je tak nezbytné i na něj aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 přinášející stanovisko ke spotřebitelským smlouvám a překvapivým ujednáním, která jsou často ukrytá ve všeobecných podmínkách. Předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu v Rozhodnutí o rozkladu dále uzavřela, že část ujednání o úhradě při předčasném ukončení smlouvy je obsažena přímo ve smlouvě, avšak další část ujednání, a to podmínky, které jsou podstatné pro vznik povinnosti k této úhradě, jsou obsaženy v jiném dokumentu, a to ve všeobecných obchodních podmínkách. V duchu výše uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 dle ní nelze považovat za dostatečné, pokud součástí smlouvy je pouze obecná část pro spotřebitele nevýhodného ujednání a další jeho část, zvláště pak konkrétní podmínky, je třeba dohledávat v dalších smluvních dokumentech. Tímto způsobem koncipované ujednání je dle jejího názoru pro spotřebitele nepřehledné, což je v rozporu se zásadou poctivosti. Navíc jsou pak ony konkrétní podmínky (tj. podmínky, za nichž může navrhovatel ukončit smlouvu a které tedy znamenají důvody na straně zákazníka) ve všeobecných obchodních podmínkách dle odůvodnění Rozhodnutí o rozkladu rozesety na několika různých místech takovým způsobem, že snadno uniknou pozornosti průměrného spotřebitele, jímž odpůrce je. Z hlediska spotřebitele má tak jít o nepřehlednou, a tudíž překvapivou smluvní úpravu. Tato roztříštěnost má být nepředvídatelná ve smyslu ustanovení § 1753 odst. 1 NOZ.

2. Žalobkyně po rozsáhlé právní argumentaci v žalobě uzavřela, že sporný nárok na úhradu částky 258 Kč z titulu úhrady za předčasné ukončení smlouvy byl ve Smlouvě mezi žalobkyní a žalovanou sjednán řádně, platně a účinně. Předmětné ujednání nelze považovat za překvapivé ani nepřiměřené, neboť bylo ve všech podstatných ohledech sjednáno v samotné Smlouvě, a nikoliv pouze ve všeobecných obchodních podmínkách. Vymezení výrazu„ ukončení Smlouvy z důvodu na straně zákazníka“ ve všeobecných obchodních podmínkách nemůže zakládat překvapivost daného ujednání, neboť představuje jen ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Žalovaná měla také možnost se s všeobecnými obchodními podmínkami seznámit stejně jako s textem Smlouvy samotné a stejně jako Smlouvu je i podepsala. V žádném z relevantních dokumentů, tedy ani ve Smlouvě ani ve všeobecných obchodních podmínkách nejsou rozhodná ustanovení uvedena malým či jinak odlišně vyvedeným písmem ani jinak skryta. Vymezení výrazu„ ukončení Smlouvy z důvodu na straně zákazníka“ je navíc navázáno na zákonné ustanovení o možnosti ukončení Smlouvy dle § 65 odst. 3 ZEK. Ukončení smlouvy z tohoto důvodu je navíc notorietou, kterou je možné v obdobných smluvních vztazích předvídat, neboť přímo souvisí s jejich základním pojmovým znakem, tedy s povinností platit cenu. Žalovaná nemohla být legitimně překvapena tím, že když soustavně neplatila sjednanou cenu, žalobkyně s ní uzavřenou Smlouvu ukončila. Produktivním a přiléhavým není ani zpochybňování skutečnosti, že takové ukončení Smlouvy bylo zapříčiněno důvody na straně žalované, jmenovitě soustavným neplacením ceny. Předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu v Rozhodnutí o rozkladu a i Úřad samotný v prvostupňovém rozhodnutí pochybili, jestliže zákon a dostupnou judikaturu Ústavního soudu vyložili mechanicky a formalisticky tak, že žádná část nároku na úhradu za předčasné ukončení smlouvy – ani technické definice souvisejících pojmů - nesmí být uvedena v obchodních podmínkách, respektive že taková dependence automaticky znamená překvapivost a nepoctivost či nepřiměřenost takového ujednání. V tomto ohledu zmíněné orgány nerespektovaly text zákona, aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky a konečně ani skutečný obsah nálezu Ústavního soudu, o který se ve svých rozhodnutích opírají. Ze všech shora těchto důvodů je Rozhodnutí o rozkladu založeno na nesprávném právním posouzení věci, neboť právní normy, které na věc dopadají, byly nesprávně vyloženy, což vedlo k nesprávnému výroku ve věci samé. Požadavek ochrany smluvní svobody a autonomie vůle kontrahujících smluvních stran vyžaduje, aby soud práva a povinnosti stran sporu upravil jinak. V důsledku nesprávného Rozhodnutí o rozkladu byla žalobkyně dotčena ve svém právu na řádně sjednané smluvní plnění v uvedené částce a bylo jí odepřeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u jiného orgánu.

3. Soud dne 4. 1. 2023 vyzval účastníky řízení, aby se ve lhůtě 15 dnů vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř. na základě listinných důkazů. Soud účastníky současně poučil, že nevyjádří-li se v této lhůtě, bude soud v souladu s ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládat, že nemají proti takovému postupu soudu námitky. Žalobkyně ani žalovaná se k uvedenému postupu soudu nikterak ve stanovené lhůtě ani později nevyjádřily. Dle § 101 odst. 4 o.s.ř. se zde proto predikuje souhlas obou účastníků řízení, a soud proto ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

4. Soud při zjišťování skutkového stavu vycházel z listinných důkazů, a to rozhodnutí ČTÚ odboru pro severomoravskou oblast [číslo jednací]. [anonymizováno] – [příjmení] ze dne [datum], rozhodnutí o zamítnutí rozkladu Českého telekomunikačního úřadu ze dne [datum], čj. [anonymizováno] [číslo], smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] ze dne [datum] a [číslo] – dodatek ze dne [datum], protokolu o předání připojení k sít Internet ze dne [datum], výpovědi smlouvy ze dne 3. 10. 2017 a všeobecných podmínek žalobkyně.

5. Z výše uvedených listinných důkazů soud zjistil tento skutkový stav:

6. Ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací ([číslo] ze dne [datum] a [číslo] – dodatek ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně jako poskytovatel a žalovaná jako zákazník uzavřely smlouvu, jejímž předmětem byl závazek poskytovatele poskytovat zákazníkovi služby elektronických komunikací dle specifikace ve smlouvě ([anonymizováno]) za podmíněný paušální měsíční poplatek 490 Kč a od [datum] za podmíněný paušální měsíční poplatek 340 Kč. Nedílnou součástí smlouvy jsou Všeobecné podmínky poskytovatele. Dle bodu f) se zákazník zavazuje v případě ukončení této smlouvy z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s minimální dobou trvání 12 měsíců. Ze Všeobecných podmínek poskytování služeb elektronických komunikací a dalších souvisejících služeb [právnická osoba] [anonymizováno] pro spotřebitele soud zjistil, že dle bodu 1.5. smlouvu uzavřenou na dobu určitou i neurčitou může zákazník i poskytovatel kdykoliv ukončit písemnou výpovědí s výpovědní dobou v délce 30 dnů, pokud zákon, tyto podmínky nebo smlouva nestanoví jinak. Výpovědní doba počíná běžet prvním dnem měsíce následujícího po doručení výpovědi. Výpověď nelze ze strany zákazníka učinit v období, kdy mu na jeho žádost poskytovatel dočasně přerušil poskytování služeb. Poskytovatel je oprávněn vypovědět Smlouvu s výpovědní lhůtou 15 dnů ode dne doručení výpovědi zákazníkovi nebo od smlouvy odstoupit, mj. pokud zákazník je v prodlení, nebo neplatí vyúčtování dle č.l. 6 těchto podmínek. Dle bodu 6.8. je poskytovatel oprávněn vypovědět smlouvu s výpovědní lhůtou 15 dnů ode dne doručení výpovědi zákazníkovi, nebo od smlouvy odstoupit, pokud zákazník platí soustavně opožděně nebo soustavně neplatí cenu za služby. Soustavně opožděným placením se rozumí zaplacení nejméně 2 po sobě jdoucích vyúčtování ceny po lhůtě splatnosti. Soustavným neplacením se rozumí existence nejméně 3 nezaplacených vyúčtování ceny. Dle bodu 6.9 v případě, že byla sjednána minimální doba užívání služeb a zákazník poruší své povinnosti vyplývající ze smlouvy, např. pokud nezaplatí řádně a včas po sobě jdoucí vyúčtování, nebo bude v prodlení s úhradou nejméně 3 nezaplacených vyúčtování, je zákazník povinen zaplatit poskytovateli úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb. Pokud smlouva skončí před uplynutím sjednané minimální doby užívání služeb z jiných důvodů než z důvodu porušení povinnosti zákazníka vyplývajících mu ze smlouvy, zejména pokud zákazník smlouvu vypoví, či zruší odběr služby, je zákazník povinen poskytovateli zaplatit úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb. Z výpovědi smlouvy ze dne 3. 10. 2017 soud zjistil, že z důvodu prodlení úhrad specifikovaných ve výpovědi žalobkyně vypovídá předmětnou smlouvu. Z dodejky soud zjistil, že výpověď byla účastníkovi odeslána dne 4. 10. 2017, uložena na poště dne 5. 10. 2017 a dne 17. 10. 2017 vrácena zpět žalobkyni z důvodu, že si ji účastník v odběrné lhůtě nepřevzal. Z předávacího protokolu soud zjistil, že služba byla předána a zprovozněna dne [datum]. Rozhodnutím ČTÚ, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne [datum], čj. [anonymizováno] [číslo]. [anonymizováno] - [příjmení] má soud za prokázáno, že tímto rozhodnutím ČTÚ v I. výroku vyhověl části návrhu žalobkyně a uložil účastníkovi zaplatit žalobkyni dlužnou cenu za poskytnutou službu elektronických komunikací v celkové výši 1 040 Kč s příslušenstvím. V II. výroku nevyhověl návrhu žalobkyně na zaplacení částky ve výši 258 Kč s příslušenstvím a ve III. výroku nepřiznal účastníkům náklady řízení (navrhovatel požadoval uhrazený správní poplatek ve výši 200 Kč). Své rozhodnutí ohledně nepřiznání částky 258 Kč odůvodnil tím, že správní orgán posuzoval nárok navrhovatele na úhradu položky„ Úhrada za předčasné ukončení smlouvy“ ve výši 258 Kč a příslušenství, naúčtované ve vyúčtování [číslo] za zúčtovací období od 1. 10. 2017 – 31. 10. 2017, kdy z výše uvedeného je evidentní, že smluvní vztah byl uzavřen již v režimu nového zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ občanský zákoník“) - účinný od 1. 1. 2014. Ujednání o smluvní pokutě tak bude posuzováno dle právního předpisu účinného v době uzavření smlouvy, tj. dle výše uvedeného občanského zákoníku.

7. Navrhovatel v návrhu neuvedl k položce nic bližšího, pouze přiložil fakturu [číslo] za měsíc říjen 2017 obsahující úhradu za předčasné ukončení smlouvy za období 1. 10. 2017 24. 1. 2018 Správní orgán posoudil ujednání o paušálním odškodnění jako ujednání o smluvní pokutě, kterou žalobkyně vtělila do smlouvy v bodě f) Zákazník prohlašuje, že se zavazuje v případě ukončení této Smlouvy z důvodu na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy. Z doložených dokladů správnímu orgánu vyplývá, že Smlouva nebyla ukončena z důvodů na straně zákazníka, jak je stanoveno v bodu 6.

9. Všeobecných podmínek, ale ze strany žalobkyně. Proto žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 258 Kč.

8. Z rozkladu žalobkyně ze dne 7. 12. 2020 proti rozhodnutí ČTÚ ze dne [datum] vyplývá nesouhlas žalobkyně s názorem správního orgánu, kdy žalobkyně má za to, že paušální odškodnění sjednané v bodě f) smlouvy představuje úhradu ve smyslu ust. § 63 odst. 1 písm. p) ZEK, a bylo sjednáno ve výši 20% součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby Smlouvy. Sporná úhrada není sjednána ve všeobecných obchodních podmínkách, nýbrž v samotné Smlouvě, tedy že žalovaná nemohla být v žádném ohledu v nejistotě o tom, do jakého právního vztahu vstupuje a k čemu se podpisem Smlouvy zavazuje, rovněž že žalovaná stvrdila svým podpisem i obsah všeobecných obchodních podmínek žalobkyně. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že ČTÚ ujednání o paušálním odškodném posuzuje dle výkladové praxe vztahující se ke smluvní pokutě. Paušální odškodné ve smyslu ust. § 63 odst. 1 písm. p) ZEK je speciálním druhem nároku, odlišným od smluvní pokuty.

9. O rozkladu předsedkyně Rady ČTÚ rozhodla rozhodnutím ze dne [datum], čj. [anonymizováno] [číslo] tak, že v I. výroku rozklad žalobkyně zamítla a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v II. a III. výroku potvrdila, a ve II. výroku rozhodla o náhradě nákladů řízení o rozkladu tak, že žádnému z účastníků správního řízení nepřiznala náhradu nákladů řízení o rozkladu. Rozhodnutí odůvodnila tím, že po posouzení rozkladu navrhovatele správní orgán II. stupně konstatuje, že rozklad není důvodný. Správní orgán I. stupně rozhodl správně, když nároku navrhovatele na položku„ Úhrada za předčasné ukončení smlouvy“ nevyhověl.

10. Správní orgán II. stupně uvedl, že správní orgán I. stupně neposoudil uvedenou úhradu jako smluvní pokutu, ale jako úhradu dle ustanovení § 63 odst. 1 písm. p) ZEK, ale že tento institut je srovnatelný svou povahou a důležitostí s institutem smluvní pokuty, neboť žalované z těchto ujednání plynou obdobné povinnosti a žalobkyni srovnatelná práva, proto i na tento institut je nezbytné aplikovat nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 ohledně překvapivých ujednání, která jsou často ukryta ve všeobecných obchodních podmínkách. Dle názoru správního orgánu jsou podmínky, za kterých může žalobkyně ukončit smlouvu a které znamenají důvody na straně zákazníka, ve VOP rozesety na několika různých místech (bod 1.7., bod 4.11 a 6.8.) takovým způsobem, že snadno uniknout pozornosti průměrného spotřebitele, jímž je žalovaná. Ta mohla snadno získat dojem, že jediným relevantním důvodem ukončení smlouvy dle písm. f) smlouvy, na který se váže čl. 6 VOP, je výpověď ze strany zákazníka. Správní orgán naopak nesouhlasil s tvrzením žalobkyně, že ujednání ve smlouvě pod bodem f) o úhradě za předčasné ukončení smlouvy je dostatečné samo o sobě, neboť bez příslušných VOP by bylo posouzeno jako neurčité, neboť pojem„ důvody na straně zákazníka“ sám o sobě představuje nekonečný a neidentifikovatelný soubor alternativ. Ve Smlouvě žádné konkrétní důvody na straně zákazníka uvedeny nejsou, a tudíž bez doprovodu VOP nelze takové důvody vůbec zjistit. Následkem neurčitosti ujednání je dle § 553 odst. 1 občanského zákoníku zdánlivost, přičemž ke zdánlivému právnímu jednání se podle § 554 občanského zákoníku nepřihlíží.

11. Žalobkyně Smlouvu vypověděla dopisem ze dne 3. 10. 2017, ale neprokázala, kdy a zda byla výpověď Smlouvy doručena do sféry vlivu žalované. Určení okamžiku dojití výpovědi do sféry vlivu žalované je stěžejní pro posouzení toho, zda smlouva vůbec byla ukončena předčasně a rovněž pro případný výpočet přesné výše paušálního odškodného. K ujednání ve smlouvě však dle názoru správního orgánu nemůže být přihlíženo a žalobkyni nelze přiznat její nárok z ujednání vyplývající.

12. Rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 9. 6. 2022 do datové schránky. Žaloba byla doručena do datové schránky soudu dne 9. 8. 2022. Z ostatních listinných důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

13. Podle § 244 odst. 1 o.s.ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen„ správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1 o.s.ř.), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

14. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně, neboť správní orgán nerozhodl ve svých rozhodnutích ze dne 30. 11. 2020 a 2. 6. 2022 správně. Soud se nejprve zabýval včasností podání žaloby ve lhůtě stanovené v § 247 o.s.ř, která je lhůtou procesní. Jelikož žaloba došla soudu do datové schránky v poslední den lhůty, tedy 9. 8. 2022, soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas.

15. Dále se soud zabýval otázkou, zda vůbec lze pro tuto situaci platně sjednat peněžitou sankci, přičemž dospěl z níže uvedených důvodů ke kladnému závěru, tedy že za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. již takovou sankci lze sjednat platně. Soudu je známa starší rozhodovací praxe obecných soudů, která zastávala názor, že peněžitou sankci či smluvní pokutu v takovém případě nelze přiznat, neboť důvod, proč žalobkyně neobdržela zisk ve výši součtu měsíčních paušálů, nespočívá v jednání účastníka, ale ve skutečnosti, že žalobkyně účastníkovi účastnickou smlouvu vypověděla či od ní odstoupila. Pokud by tak neučinila, smluvní vztah by trval a žalobkyně by měla nárok na vymáhání nezaplacených, ale poskytnutých služeb u Českého telekomunikačního úřadu. Tím, že žalobkyně smlouvu vypověděla či jinak jednostranně ukončila, se vzdala nároku rovněž na paušální náhrady, které jí účastník jinak byl povinen hradit. Žalobkyně nebyla nucena smlouvu vypovídat, rozhodla se tak na základě své zkušenosti a odpovědnosti za podnikatelské riziko a využila tak svého práva. Tento dřívější závěr soudní praxe však soud považuje za již překonaný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2019, č. j. 23 Cdo 1192/2019-121, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/2020, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2018, č. j. 11 Co 408/2017-43). Dle tohoto výkladů stranám samozřejmě nic nebrání, aby si ujednaly vznik práva na smluvní pokutu (či jinou majetkovou sankci) jen ve vazbě na porušení povinnosti a současně (samostatně) předpoklady pro odstoupení od smlouvy, přičemž právo na smluvní pokutu nebude s odstoupením věřitele nijak svázáno. Pro současný závěr dovolacího soudu v projednávané věci je však podstatné, že stejně tak zákon nezakazuje, aby strany vznik práva na zaplacení smluvní pokuty kromě porušení povinnosti dlužníkem vázaly i na odstoupení od smlouvy věřitelem. Případně, aby vznik práva na smluvní pokutu vázaly jen na porušení povinnosti dlužníkem a na odstoupení od smlouvy věřitelem vázaly jen její splatnost. Soud pak poukazuje na obdobné ujednání o smluvním poplatku např. u společnosti [anonymizováno] [právnická osoba], u níž si v části smlouvy označené jako„ Ostatní ujednání“ tato společnost jako obchodník a zákazník sjednávají pro případ, kdy zákazník učiní bez souhlasu obchodníka jakýkoliv právně relevantní projev vůle směřující k předčasnému ukončení smlouvy sjednané na dobu určitou a/nebo dodávky od obchodníka probíhající na základě takové smlouvy a/nebo obchodník v souladu s Energetickým zákonem od takové smlouvy oprávněně odstoupí z důvodu opakovaného porušení platebních povinností souvisejících s dodávkou ze strany zákazníka a/nebo zákazník způsobí svým jednáním nemožnost dodávky, smluvní poplatek zahrnující případnou náhradu škody vzniklé neodebráním pro zákazníka nasmlouvaného množství plynu ve výši 400 Kč pro kategorii [anonymizováno] a 2 000 Kč pro kategorii [anonymizováno] za každý kalendářní měsíc i jeho část následující po dni ukončení dodávky od žalobkyně do konce doby trvání smlouvy (vč. případné prolongace). V případě zákazníka zařazeného do nejnižšího pásma ročního odběru dle Ceníku obchodníka se částky smluvních pokut snižují o polovinu. Tento smluvní poplatek mající rovněž charakter smluvní pokuty a postihující stejnou situaci jako předmětná majetková sankce projednávaná v tomto řízení soudy běžně přiznávají. Soud vzhledem k aktuální judikatuře proto ujednání o smluvním poplatku pro případ takového porušení smluvních podmínek účastníkem, kvůli nimž žalobkyně uplatní své právo a odstoupí od smlouvy, shledává v souladu s právními předpisy, neboť smluvní poplatek takto ujednaný je v souladu s § 544 a násl., resp. § 2048 občanského zákoníku.

16. Jelikož zde projednávaná majetková sankce, byť jako úhrada ve smyslu ust. § 63 odst. 1 písm. p) ZEK, mohla být sjednána dle článku 6.9. podmínek jako smluvní pokuta, proto se soud zabýval i způsobem sjednání ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, a dospěl k závěru, že majetkovou sankci nelze v tomto případě shledat jako neplatně sjednanou ani dle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, dle nějž v rámci spotřebitelských smluv ujednání o smluvní pokutě zásadně nemohou být součástí tzv. Všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na nichž spotřebitel připojuje svůj podpis), neboť smluvní majetková sankce byla sjednána přímo ve smlouvě. Soud poukazuje na to, že účastník v závěru textu obchodních podmínek tyto podepsal, čímž stvrdil, že se s nimi seznámil, individualizoval je a tyto se tak nepochybně staly součásti samotného textu smlouvy. Účastník byl tedy s existencí sankce, výší i podmínkami, za nichž bude po účastníkovi smluvní majetková sankce požadována, seznámen.

17. Soud se proto dále zabýval závěrem ČTÚ o neurčitosti ujednání o majetkové sankci, které má mít za následek neplatnost tohoto ujednání. Soud však dospěl k opačnému závěru, než ČTÚ. Soud má za to, že formulace bodu f) smlouvy„ zákazník se zavazuje v případě ukončení této smlouvy z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy“ je dostatečně určitá a nezpůsobuje interpretační problémy. Jak již soud uvedl výše, toto ujednání se formulačně neodlišuje od ujednání jiných společností poskytujících služby, ať již v oblasti telekomunikací či energetiky. Soud nepopírá, že třeba u již zmiňované společnosti [anonymizováno] [právnická osoba] je pro období, za nějž je smluvní poplatek požadován, použita preciznější formulace, nicméně má za to, že ani formulaci uvedenou ve smlouvě žalobkyně nelze považovat za neurčitou v takové míře, aby bylo možno dovodit její neplatnost. Soud má za to, že pokud je ve smlouvě použit výraz„ měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy“, není použitý pojem„ zbývajících“ interpretačně nejasný. Jazykově je sloveso„ zbývat“ (a logicky tedy i od něj odvozené adjektivum„ zbývající“) interpretováno jako„ zůstat jako poslední část nějakého celku, množství“. Jazykově je tedy možné vyložit celou formulaci bodu f) tak, že jde o paušály za období, které zůstane po předčasném ukončení smlouvy do konce jejího původního trvání. Soud má za to, že z použitého slovního spojení tedy vyplývá jasné časové vyjádření upravit majetkovou sankci pro futuro, a že jej nelze jazykově vykládat jinak, než že jde o budoucí paušály pokrývající období po předčasném ukončení smlouvy do doby jejího původního minimálního trvání, tedy paušály, které by účastník byl povinen v budoucnu do konce původního smluvního vztahu uhradit. Soud má za to, že jiný výklad by ani neodpovídal jazykovému vyjádření. Z uvedeného slovního vyjádření nelze nijak dovodit jinou variantu, např. že by se měly do majetkové sankce a jejího výpočtu zahrnovat i paušály za jiné období, třeba dříve splatné měsíční paušály, které žalovaná ještě neuhradila, takový výklad nemá oporu v použitém slovním vyjádření. Soud proto nemá v tomto případu pochybnosti, za jaké období má být majetková sankce po účastníkovi požadována, a že z jazykového i logického výkladů nepochybně vyplývá, že mělo jít jen o budoucí paušály, které by účastník zaplatil po 1. 10. 2017 do 24. 1. 2018 pokud by smlouva i poté řádně trvala. S tímto jediným možným jazykovým a logickým výkladem ujednání koresponduje i výklad a způsob výpočtu majetkové sankce použitý žalobkyní v tomto případě. Soud proto dospěl k závěru, že použité slovní vyjádření v bodu f) smlouvy nepřináší více interpretačních možnosti než jednu jedinou uvedenou soudem, a že proto nelze považovat ujednání za neurčité a neplatné. Soud má dále za to, že je rovněž nepochybný i význam dalších termínů obsažených v ujednání bodu f) smlouvy, tedy výše (20 % sjednaného měsíčního paušálu) a základu, z nějž je majetková sankce počítána. Měsíční paušál je ve smlouvě výslovně uveden ve výši 390 Kč. Majetková sankce proto nastoupila za dobu nenaplnění minimální doby, tedy v tomto případě za období od 1. 10. 2017 do 24. 1. 2018 (kdy žalobkyně požaduje méně než 20% součtu měsíčních paušálů). Soud má za to, že ani formulace části bodu f) smlouvy„ ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání“ není neurčitá. Stejně jako v případě předchozí argumentace soud poukazuje na to, že ochrana účastníka jako spotřebitele nemůže být bezbřehá a absolutní. I občanský zákoník v § 4 odst. 1 uvádí vyvratitelnou domněnku, že se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Důvody ukončení smlouvy a sankce za ně v podobě smluvní pokuty dle článku 6.8 a 6.9 jsou umístěny přehledně a nepřekvapivě v části 6 nazvané„ [jméno], [právnická osoba]“, kde již podle samotného označení části zákazník s nezbytnou mírou obezřetnosti může takové ujednání očekávat a najít. Soud proto neshledal dané ujednání jako neúčinné. Listina z 3. 10. 2017, byť je označená jako výpověď, má ve skutečnosti dle č.l. 6 charakter odstoupení od smlouvy, neboť jednostranně ukončuje smluvní vztah pro neplacení služeb, což si strany sjednaly právě jako důvod pro odstoupení od smlouvy. Soud nad rámec výše uvedeného zde ještě doplňuje, že v soudním řízení žalobkyně k prokázání doručení výpovědi smlouvy účastníkovi doložila doručenku prokazující doručování výpovědi účastníkovi. Soud provedl početní kontrolu správnosti výpočtu žalobkyně a dospěl k závěru, že 20 % ze sjednaného měsíčního paušálu 390 Kč a při délce doby, která od 1. 10. 2017 do 24. 1. 2018 (do nějž byla sjednána minimální doba trvání smlouvy), činí 3 měsíce a 24 dnů, a že celková výše majetkové sankce skutečně činí více než žalobkyní požadovanou částku 258 Kč. 20 % za 1 měsíc činí 78 Kč. Za celé 3 měsíce tedy činí majetková sankce 3x 78 Kč, alikvótní část za zbývajících 24 dnů necelého 1. měsíce pak 62 Kč (78 Kč: 30 dnů * 24 dnů). Soud proto žalobě z výše uvedených důvodů vyhověl a nahradil svým rozhodnutím rozhodnutí správních orgánů tak, jak je uvedeno v I. výroku rozsudku, a uložil účastníkovi povinnost zaplatit žalobkyni požadovanou částku 258 Kč v zákonné lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. do tří dnů od právní moci rozsudku. Dle tohoto rozsudku nahrazujícího správní rozhodnutí v správním řízení v napadeném rozsahu byla žalobkyni přiznána zbývající částka 258 Kč. Soud proto uložil účastníkovi povinnosti nahradit žalobkyni na nákladech řízení před správním orgánem prvního a druhého stupně částku 200 Kč, a to rovněž v zákonné lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. do tří dnů od právní moci rozsudku.

18. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého má úspěšný účastník právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému účastníkovi, zde byla úspěšná žalobkyně, a proto jí náleží právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o náklady právního zastoupení, soud při jejich výpočtu vycházel z vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí částku ve výši 300 Kč (ze základu 258 Kč). Právnímu zástupci žalobkyně náleží odměna za celkem 3 úkony právní služby, tedy převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a zaslání doplňujícího vyjádření, kdy se takto jedná celkem o částku ve výši 900 Kč. Dále advokátovi náleží režijní paušál ve výši 900 Kč (3x 300 Kč), opět za přípravu a převzetí věci, sepis žaloby a zaslání výzvy k plnění (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Doposud tedy činí odměna právního zástupce žalobce částku 1 800 Kč. Právní zástupce žalobce je plátcem DPH, náleží mu tedy nárok na DPH ve výši 21 %, které činí 378 Kč. I se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 000 Kč se na nákladech řízení žalobce jedná celkem o částku ve výši 3 178 Kč.

19. Lhůta k placení byla stanovena dle ustanovení § 160 o. s. ř.