4 C 204/2024 - 100

Rubrum

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl soudkyní Mgr. Pavlou Fukalovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha proti žalovanému: [jméno FO], narozený [datum] bytem [adresa] zastoupený opatrovnicí Mgr. Lenkou Škodovou sídlem R. Těsnohlídka 420/5, 286 01 Čáslav o 50 565,60 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 30 000 Kč od [datum] do zaplacení do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částek 20 565,6 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 950 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 670,4 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 30 000 Kč od [datum] do [datum], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 3,5 % ročně z částky 30 000 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem ve výši 18,56 % ročně z částky 30 000 Kč od [datum] do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů státu ČR – Okresnímu soudu v Kutné Hoře v rozsahu 56,32% z jejich celkové výše, která bude stanovena v samostatném usnesení do patnácti dnů od právní moci takového usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalovanému zaplatit částku 50 565,6 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 30 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit společně s částkou 22 408 Kč představující úrok, poplatek za zpracování, a platbu za komfortní a flexibilní splacení. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného především na základě údajů, které jí sám poskytl, k ověření došlo pracovní smlouvy, nájemní smlouvy a výpisu z účtu. Dále provedla kontrolu insolvenčního rejstříku. Ke dni [datum] činila dlužná jistina 30 000 Kč a dlužný celkový poplatek 22 408 Kč. Dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný dlužné částky neuhradil ani po tom, co byl žalobkyní vyzván k plnění.

2. Žalovaný je osobou, která měla v informačním systému základních registrů nahlášenou trvalou adresu na adrese [adresa] do [datum]. Dle sdělení Služby cizinecké policie nemá žalovaný na území České republiky povolen pobyt dle zákona o pobytu cizinců na území České republiky. Ministerstvo vnitra sdělilo, že pobyt žalovaného na území České republiky byl zrušen na žádost cizince. Žalovanému se nepodařilo doručit na žádnou z adres a telefonní číslo [tel. číslo] kontaktní. Soud žalovanému ustanovil opatrovníka jako osobě neznámého pobytu.

3. Žalovaný se prostřednictvím jeho opatrovníka vyjádřil k žalobě s tím, že byla nedostatečně zjišťována schopnost žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, kdy by žalobkyně nebo právní předchůdkyně měla i nadále disponovat listinami, prostřednictvím kterých majetkovou situaci žalovaného ověřila. Uvedla, že není zřejmé, zda se výzvy k plnění dostaly do dispozice žalovaného. Namítla nepřiměřenou výši úroků sjednaných ve smlouvě. Dále opatrovnice žalovaného uvedla, že žalobkyně netvrdí ani neprokazuje, že řádně zkontrolovala totožnost žalovaného na jeho dokladu totožnosti prostřednictvím fotografie, namítá, že by mělo být jednoznačně prokázáno, že závazek byl sjednán s žalovaným. Uvedla, že mohlo dojít ke zneužití údajů žalovaného, pokud by nebyla fotografie na dokladu totožnosti řádně zkoumána.

4. Protože žalovaný je státním příslušníkem Mongolska, zabýval se soud tím, zda jsou příslušné rozhodovat české soudy a kterým právním řádem se řídí právní poměry účastníků. Dospěl přitom k závěru, že podle čl. 36 a 37 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Mongolskou lidovou republikou o poskytování právní pomoci a o právních vztazích v občanských, rodinných a trestních věcech ze dne 15. 10. 1976, publikované pod č. 106/1978 Sb., jsou příslušné české soudy a právní poměry účastníků se řídí českým právem.

5. Soud z provedených důkazů zjistil, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] smlouvu, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 30 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit společně s částkou 22 408 Kč představující úrok, poplatek za zpracování, a platbu za komfortní a flexibilní splacení. Úroková sazba byla sjednána ve výši 86 %. To vše měl žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v týdenních splátkách po 1 008 Kč. Žalovaný smlouvu vlastnoručně podepsal s tím, že v prvním odstavci strany dvě smlouvy je uvedeno, že zákazník stvrzuje, že obdržel celou výši poskytnutého spotřebitelského úvěru. V hlavičce smlouvy je uvedeno jméno, příjmení, adresa a rodné číslo žalovaného (originál smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [číslo smlouvy] a smluvní podmínky ). Z originálu zákaznické karty, kde je v ve třech kolonkách uveden vlastnoruční podpis žadatele je uvedeno, že žalovaný předložil dva doklady totožnosti, a to povolení k pobytu a národní průkaz totožnosti. V žádosti jsou uvedena čísla těchto dokladů a jejich platnost. Žalovaný uvedl, že pracuje na plný úvazek jako montážní dělník ve [právnická osoba] s výdělkem 26 061 Kč. Další čisté příjmy domácnosti uvedl 23 850 Kč. Externí splátky uvedl ve výši 3 000 Kč a měsíční výdaje uvedl 4 000 Kč. Uvedl, že má pracovní smlouvu na neurčito, která byla právní předchůdkyni žalobkyně předložena společně s výpisy z účtu a nájemní smlouvou. Uvedl, že má závazek u jiné společnosti, že má bankovní účet a nemá kreditní kartu. Žalovaný ke svým osobním poměrům uvedl, že žije bydlí v nájmu, je ženatý, má středoškolské vzdělání a spotřebitelský úvěr žádá na vybavení domácnosti. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k plnění do [datum] a z dokladu o odeslání ze dne [datum] soud zjistil, že byla zásilka zaslána žalovanému na adresu [adresa]. Ze smlouvy o postoupení pohledávky, přílohy 1 k ní a oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že dni [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni.

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění do [datum] (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

12. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

14. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

15. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

16. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

17. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008/48/EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

18. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že „stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje „posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

19. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně zjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

20. Dle § 565 o.z. je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.

21. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala neobezřetně, pokud není schopna předložit ani po výzvě soudu listiny, prostřednictvím kterých ověřovala majetkovou situaci žalovaného v době uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdkyně ověřila tvrzení žalovaného prostřednictvím nájemní smlouvy, pracovní smlouvy a výpisů z účtu, přičemž nemá listiny k dispozici. Dle § 78 odst. 1 a 4 zákona o spotřebitelském úvěru je povinností poskytovatele spotřebitelských úvěrů takové listiny archivovat nejméně po dobu 5 let. Jelikož tyto listiny nebyly soudu předloženy, soud nemohl vyhodnotit, že došlo k ověření schopnosti žalovaného splácet řádně. Nad rámec soud doplňuje, že nebyly zjištěny výše závazků žalovaného, které v obecném tvrzení uvedl, ani ověření dalšího příjmu domácnosti, pokud s ním bylo ve vyhodnocení schopnosti splácet počítáno.

22. Soud uzavírá, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 30 000 Kč, přičemž nevrácená část finančního plnění činila ke dni rozhodnutí 30 000 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se ze strany žalobkyně o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 30 000 Kč a ve zbývajícím rozsahu, žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku.

23. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, nýbrž v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Soud dospěl k závěru, že s ohledem na skutečnost, kdy žalovaný je osobou neznámého pobytu, která na svou žádost ukončila povolení k pobytu na území České republiky, nemá soud možnost zjistit současnou majetkovou situaci žalovaného, proto úrok z prodlení z pohledávky bezdůvodného obohacení určil ode dne vyhlášení rozsudku, tedy [datum].

24. Dále se soud zabýval i námitkou ustanoveného opatrovníka žalovanému jako osobě neznámého pobytu, že žalobkyně by měla prokázat, že došlo k řádnému ověření identity žalovaného, a to kamerovým záznamem, kopií dokladů totožnosti či jiným způsobem, aby bylo postaveno na jisto, že se žalovaný nestal obětí zneužití osobních údajů nebo podvodného jednání. Zároveň uvedla, že jednotlivé podpisy na zákaznické kartě a smlouvě o spotřebitelském úvěru se jí nezdají shodné.

25. K tomu soud uvádí, že žalobkyně předložila originály smlouvy a zákaznické karty, kde jsou uvedeny čísla dokladů totožnosti žalovaného, jeho další osobní údaje s tím, že k těmto listinám je připojen vlastnoruční podpis žalovaného. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3646/2018, ze dne 27. 11. 2018 rozdíl mezi hodnocením originálu listiny vlastnoručně podepsané a kopií listiny je v tom, že je-li listina vlastnoručně podepsána, má se za to, že je pravá a správná (pravdivá); tvrdí-li účastník, že podpis není pravý, leží na něm ohledně tohoto tvrzení důkazní břemeno. Je-li pravost podpisu úspěšně popřena (tedy dokazováním vyvrácena), domněnka správnosti listiny se neuplatní; důkazní břemeno ohledně skutečností v listině uvedených pak leží na tom účastníkovi, který z nich dovozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Samotné tvrzení opatrovnice, jak sama uvedla, vychází ze skutečnosti, že nemá žádné informace o žalovaném ani o jeho postoji k tomuto řízení. Samotná pochybnost opatrovnice o řádném ověření totožnosti, tedy fotografie na dokladech totožnosti s osobou, která podpis připojovala, není účinným popřením, že žalovaný smlouvu s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel ( obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.6.2021 sp. zn. 33 Cdo 766/2020 ). Soud tak z provedených důkazů vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici dva doklady totožnosti žalovaného, žalovaný na dva originály listiny připojil pět svých vlastnoručních podpisů. Samotné vyžadování prokázání ověření totožnosti žalovaného kamerovým záznamem nebo fotografií je dle hodnocení soudu nad rámec běžného chodu věcí a nelze jej na základě zpochybnění totožnosti žalovaného bez podpory dalších tvrzení zpochybňujících jeho totožnost po druhé straně smluvního vztahu vyžadovat.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, žádné náklady nevznikly (m výrok III. ).

27. Jelikož státu vznikly náklady řízení spočívající v odměně opatrovníka, která doposud není pravomocně přiznaná, rozhodl soud v souladu s § 148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu o tom, že ve věci méně úspěšná žalobkyně je povinná státu zaplatit náhradu těchto nákladů v rozsahu svého neúspěchu – 56,32% ( zamítnutá jistina včetně příslušenství ) a výše těchto nákladů bude stanovena v samostatném usnesení.

Poučení