4 C 205/2024 - 182

Rubrum

Okresní soud v Jihlavě rozhodl soudcem Mgr. Janem Cejpkem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Anonymizováno] [Anonymizováno] - [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] - [Anonymizováno] [Anonymizováno] za účasti vedlejšího účastníka [Jméno účastníka], IČO [IČO účastníka] sídlem [Adresa účastníka] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o 143 864,60 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně proti žalované domáhala zaplacení částky 143 864,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 143 864,60 Kč od 14. 11. 2024 do zaplacení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů ve výši 3 238 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částky 143 864,60 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z uvedené částky od 14. 11. 2024 do zaplacení. Žalobkyně svůj návrh zdůvodnila tím, že vedla po dobu 9 let a 7 měsíců řízení o udělení oprávnění k provozování STK. Správní orgány, resp. následně správní soudy způsobily žalobkyni touto nepřiměřenou délkou řízení újmu, za kterou žádá podle zákona č. 82/1998 Sb. a v návaznosti na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 ve věci sp. zn. Cpjn 206/2010 zadostiučinění v penězích. Správní řízení bylo zahájeno žádostí žalobkyně ze dne 14. 12. 2014. Krajský úřad [právnická osoba] třikrát žádost v řízení vedeném pod sp. zn. ODSH 183/2014 Hrn zamítnul (25. 3. 2015, 17. 6. 2020, 30. 9. 2021), žalobkyně se proti těmto rozhodnutím bránila odvoláními u Ministerstva dopravy, které rozhodovalo 6. 9. 2017, 10. 12. 2019 a 6. 2. 2022, následně také u Krajského soudu v Brně v soudních řízeních správních vedených pod sp. zn. 29 A 278/2017. V této věci byl vydán kasační rozsudek dne 5. 11. 2019. Krajský soud následně rozhodoval v řízení vedeném pod sp. zn. 29 A 23/2022 a rozsudkem ze dne 26. 6. 2024 potvrdil zamítavé rozhodnutí o odvolání žalobkyně. V současnosti je vedeno na základě kasační stížnosti žalobkyně řízení u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 5 As 222/2024. Žalobkyně poukázala na povinnost stanovenou správním orgánům ustanoveními § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 71 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu rozhodnout o žádosti navrhovatele bez zbytečného odkladu nejpozději do 30 dnů, eventuálně ve lhůtě prodloužené o dalších 30 dnů, jedná-li se složitější řízení. Žalobkyně považovala předmětné řízení za typově standardní a důkazně snadné. Správní orgán při rozhodnutí posuzuje kapacitu stávajících stanic technické kontroly a předpokládanou vytíženost v určitém místě a čase s ohledem na množství registrovaných vozidel. Rozhodnutí tak stojí na výpočtu správního orgánu podle vzorce, do kterého správní orgán dosazuje statistické údaje. I přes popsaný rutinní charakter rozhodnutí docházelo u správních orgánů k extrémním průtahům v rozsahu 75 až 90 % celkové doby řízení. Po celou dobu tak správní orgány bránily žalobkyni v podnikání, což je jedno z jejích základních práv. Žalobkyně proto požaduje zadostiučinění ve výši 17 500 Kč za každý rok řízení, tj. částku 1 458 Kč za každý měsíc. Jedná se o průměr mezi sazbami 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok řízení, neboť v případě žalobkyně bylo porušeno právo na podnikání a právo na spravedlivý proces. Dále požadovaná částka zohledňuje vytýkané průtahy. Řízení po odečtu 2 měsíců, které jsou zákonnou délkou správních řízení, trvalo 113 měsíců (od 14. 12. 2014 do 25. 7. 2024, kdy byl žalobkyni doručen rozsudek Krajského soudu v Brně) a za tuto dobu zadostiučinění činilo částku 164 754 Kč. Rozhodnutí pro žalobkyni bylo z hlediska zahájení podnikání klíčové, liknavost správních orgánů žalobkyni znemožnila nabýt pozemek pro výstavbu STK a žalobkyně musela budoucím prodávajícím zaplatit smluvní pokutu ve výši 2 000 000 Kč. Nyní žalobkyně hledá nové vhodné místo, když o lukrativní pozemek kvůli liknavosti správních orgánů přišla. Žalobkyně tedy požadovala zvýšit základní částku zadostiučinění o 50 %, tj. o částku 82 377 Kč na celkem 247 131 Kč. Závěrem žalobkyně uvedla, že u žalované nárok uplatnila dne 4. 9. 2024 a žalovaná jí dne 13. 11. 2024 doručila rozhodnutí o přiznání částky 103 266,40 Kč. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobkyni rozdíl, tzn. částku 143 864,60 Kč s úrokem z prodlení z této částky ode dne následujícího po doručení rozhodnutí o nároku žalobkyně na zadostiučinění. Žalobkyně namítala, že jí žádná priorita podání žádosti zachována nebyla a zpochybnila rovnost přístupu vedlejšího účastníka při vyřizování žádostí. Správní orgán totiž vyhověl žádosti [jméno FO]. [jméno FO], který podal stejnou žádost ovšem později než žalobkyně a přesto dosáhnul vydání povolení už dne 19. 3. 2019. Další argumentaci týkající se skutečné činnosti žalobkyně, exekuce na podíl společníka, vydání jiného povolení považovala žalobkyně za spekulaci.

2. Žalovaná popsala průběh řízení ve věci žádosti žalobkyně o povolení provozování STK totožně jako žalobkyně. Žalovaná uznala, že doba 9 let 7 měsíců a 8 dnů je nepřiměřenou délkou řízení a žalobkyni by se tedy mělo dostat finančního zadostiučinění. Žalovaná ovšem při výpočtu postupovala tak, že vycházela podle stanoviska Nejvyššího soudu uvedeného výše ze základní částky 15 000 Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Za prvé dva roky lze ovšem přiznat zadostiučinění pouze v poloviční výši. Žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 409/2023, 30 Cdo 1535/2022, či Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1721/22. Význam rozhodnutí o udělení oprávnění k provozování STK žalovaná považovala za obvyklý s tím, že existují řízení, která se týkají závažnějších hodnot, jako je život, zdraví, svoboda, rodinné vztahy apod. Základní částku zadostiučinění tedy žalovaná vypočítala na 129 083 Kč. Následně žalovaná přistoupila ke korekci této částky z důvodu jednak procesní složitosti řízení. Žalobkyně totiž vyvolala opravnými prostředky řízení nejen u odvolacího správního orgánu, ale také u správních soudů. Dalším důvodem pro korekci základní částky o 30 % byla důkazní složitost řízení, kdy se správní orgán z podnětu žalobkyně zabýval skutečnostmi a rozhodnutími starými i 20 let. Naopak žalovaná uznala, že v řízení došlo k průtahům, a proto upravila základní sazbu zadostiučinění o 10 %. Ve výsledku tak žalobkyni přiznala 80 % ze základní částky zadostiučinění, tedy částku 103 266,40 Kč a tuto částku žalobkyni vyplatila dne 18. 11. 2024.

3. Vedlejší účastník namítal, že v daném typu řízení došlo ke zpřísnění posuzování naplněnosti kapacit STK a pohled správních soudů prošel vývojem, což mělo za následek vyšší riziko rušení správních rozhodnutí. Správní orgán při dalším rozhodnutí následně musel žádost posoudit podle aktuálně platných parametrů. Žalobkyně tak podala žádost v době, kdy využití stávajících kapacit neumožňovalo vyhovění žádosti, což se ovšem v důsledku vývoje nastalého za probíhajícího řízení, např. s odstupem 3,5 roku mohlo změnit. Žalobkyně se tedy na celkové délce sporu svými kroky v řízení významně podílela. Vedlejší účastník dále rozporoval skutečný zájem žalobkyně provozovat STK, když žalobkyně o své činnosti za dobu své existence nezaložila u rejstříkového soudu jedinou listinu, na podíl jediného společníka žalobkyně byla vedena exekuce, žalobkyně podala další žádost o povolení STK a navzdory tomu, že uspěla (řízení vedeno pod sp. zn. ODSH 30/2016), tak činnost fakticky nezahájila. Uvedené tedy vnáší pochybnost, zda a jak citelně byla žalobkyně poškozena nepřiměřenou délkou řízení. Žalovaná se následně s touto obranou ztotožnila a dodala, že povolení k provozu STK bylo převedeno ze žalobkyně na společnost [jméno FO]-[jméno FO] [právnická osoba]., která je personálně se žalobkyní propojena. Ani tato společnost však činnost nezahájila. Žalobkyně podle toho, co uvedla v dalším řízení o náhradu škody ve věci vedené Okresním soudem v Jihlavě pod sp. zn. 24 C 298/2022, pozbyla možnost nabýt pozemek ve [adresa] za účelem výstavby STK. Uvedené snižuje význam tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaná a vedlejší účastník jí zabránily v podnikání.

4. V tomto řízení nebylo mezi účastníky sporu o průběhu či délce napadeného řízení. Oba účastníci shodně uvedli, že o žádosti žalobkyně rozhodnul negativně třikrát Krajský úřad [právnická osoba], následně vždy rozhodovala jako odvolací správní orgán žalovaná a řízení o žalobě proti správním rozhodnutím proběhlo dvakrát také u Krajského soudu v Brně. Tento průběh byl také doložen a prokázán rozhodnutími vydanými v předmětném řízení. Účastníci se shodli na tom, že délka řízení od podání žádosti správně 17. 12. 2014 do dne doručení rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 29 A 23/2022 trvalo 9 let a 7 měsíců. Soud podle § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu vzal tato shodná tvrzení účastníků za svá skutková zjištění. V tomto řízení bylo naopak sporné a pro rozhodnutí zásadní, zda má žalobkyně právo na zaplacení zadostiučinění ve vyšší než základní sazbě dle stanoviska Nejvyššího soudu, dále zda žalovaná důvodně krátila zadostiučinění za první dva roky nepřiměřeně dlouhého řízení, zda mělo dojít v souvislosti s významem rozhodnutí pro žalobkyni k navýšení základní částky zadostiučinění, či naopak zda žalovaná důvodně krátila základní částku ve výsledku o 20 % v důsledku procesní a skutkové složitosti řízení.

5. Soud tedy připojil a k důkazu provedl spisy vztahující se k žádosti žalobkyně ze dne 17. 12. 2014, tj. spis Krajské úřadu [právnická osoba] sp. zn. ODSH183/2014 Hrn, Ministerstva dopravy sp. zn. 48/2017 a Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 A 278/2017 a 29 A 23/2022, z nichž skutečně vyplývá průběh řízení prezentovaný oběma účastníky sporu a doložený jednotlivými rozhodnutími.

6. Bylo prokázáno, že žalobkyně podala dne 17. 12. 2014 žádost o vydání oprávnění k provozování STK pro osobní i užitková vozidla. Krajský úřad dne 25. 3. 2015 vydal rozhodnutí o neudělení oprávnění. Správní orgán žádost posuzoval podle toho, zda je v [adresa] kapacita stávajících STK dostatečná vzhledem k množství registrovaných vozidel. Správní orgán dospěl k závěru, že kapacita STK pro osobní i užitkové automobily je jak v daném okrese, tak v celém [právnická osoba] překračuje potřeby. Teprve v srpnu (bez uvedení konkrétního data) 2017, tzn. po uplynutí 28 měsíců, rozhodlo zamítavě o odvolání žalobkyně Ministerstvo dopravy. Po podání správní žaloby směřující především proti nedostatečnému zjištění skutkového stavu rozhodl Krajský soud v Brně o zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy dne 5. 11. 2019, tzn. po uplynutí dalších 26 měsíců. Vzápětí byla věc rozhodnutím Ministerstva dopravy vrácena správnímu orgánu prvního stupně. Po doplnění dokazování i z důvodu důkazních návrhů žalobkyně vydal dne 17. 6. 2020, tj. po uplynutí 7 měsíců od vrácení věci, správní orgán prvního stupně druhé zamítavé rozhodnutí z důvodu překročení kapacitní potřeby budoucí STK v [adresa]. V tomto druhém rozhodnutí správní orgán vypořádal argumentaci žalobkyně týkající se vydání oprávnění pro provozování STK [jméno FO]. [jméno FO], dále se správní orgán vypořádává s podklady – rozhodnutími o vydání oprávnění k provozu STK z let 1996, 1998, 2001 a 2002. Správní orgán rozsáhle na 26 stranách odůvodnění vyhodnocuje číselné parametry týkající se kapacit STK. Po odvolání žalobkyně a po uplynutí dalších 7 měsíců dne 28. 1. 2021 Ministerstvo dopravy rozhodnutí Krajského úřadu zrušilo a podruhé věc vrátilo správnímu orgánu prvního stupně. Krajský úřad rozhodnul o přerušení řízení, které žalobkyně napadla odvoláním společně s podnětem proti nečinnosti dne 21. 7. 2021. Odvolací správní orgán uložil Krajskému úřadu pokračovat v řízení. Po uplynutí dalších 8 měsíců Krajský úřad [právnická osoba] žádost žalobkyně potřetí zamítnul rozhodnutím ze dne 30. 9. 2021. Odůvodnění také tohoto rozhodnutí je věcně obsáhlé a čítá 35 stran textu. Toto rozhodnutí napadla žalobkyně odvoláním, posléze učinila podnět k opatření proti nečinnosti. Po uplynutí dalších třech měsíců Ministerstvo dopravy odvolání žalobkyně zamítnulo dne 6. 2. 2022. Následovala žaloba proti správnímu rozhodnutí, o které rozhodl Krajský soud v Brně ve věci sp. zn. 29 [právnická osoba]/2022 po uplynutí dalších 28 měsíců zamítavým rozsudkem ze dne 24. 6. 2024. Žalobkyni byl rozsudek doručen 25. 7. 2024.

7. Žalobkyně uplatnila dne 4. 9. 2024 nárok na zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky řízení, a to 9 let a 7 měsíců, u Ministerstva dopravy a požadovala zaplacení částky 247 131 Kč. (Uplatnění nároku ze dne 4. 9. 2024 zástupcem žalobkyně)

8. Žalovaná přiznala žalobkyni dne 12. 11. 2024 zadostiučinění ve výši 103 266,40 Kč. (Vyjádření Ministerstva dopravy ze dne 12. 11. 2024, č.j. MD-[č. účtu]-810/7. Tato částka byla žalobkyni vyplacena na účet shodného čísla jako v podání žalobkyně ze dne 4. 9. 2024 (Výpis z účtu žalované č. [č. účtu] ze dne 18. 11. 2024)

9. Krajský úřad [právnická osoba] vydal žalobkyni dne 18. 1. 2023 oprávnění k provozování stanice technické kontroly pro osobní automobily v řízení vedeném pod sp. zn. ODSH 30/2016 Hrn. Toto řízení bylo zahájeno dne 1. 1. 2016 s tím, že provozovna bude umístěna na pozemku p. č. [hodnota] v k. ú. [adresa]. Lze dodat, že na stejném pozemku, hodlala žalobkyně realizovat stanici technické kontroly také podle obsahu žádosti o udělení oprávnění ze dne 15. 12. 2014. (Rozhodnutí Krajského úřadu [právnická osoba] v řízení vedeném pod sp. zn. ODSH 30/2016 Hrn.)

10. Dne 15. 1. 2025 došlo k odnětí oprávnění k provozování STK udělenému žalobkyni a udělení tohoto oprávnění společnosti [jméno FO]-[jméno FO] [právnická osoba]., a to z důvodu převodu provozovatele. (Rozhodnutí Krajského úřadu [právnická osoba] ve věci vedené pod sp. zn. ODSH 1448/2024 Hrn.) Jediným jednatelem a společníkem obou společností je [tituly před jménem] [jméno FO] (Výpis z obchodního rejstříku).

11. Krajský úřad [právnická osoba] udělil oprávnění k provozování STK pro osobní automobily v [adresa]. [jméno FO], a to na základě jeho žádosti ze dne 21. 12. 2015 (Rozhodnutí ze dne 20. 3. 2019 ve věci sp. zn. ODSH 275/2019 Hrn.)

12. Pozemek p. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa] nabyli na základě směnné smlouvy ze dne 1. 12. 2014 manželé [Anonymizováno]. (Směnná smlouva) Vzápětí dne 3. 12. 2014 uzavřeli manželé [Anonymizováno] se žalobkyní rezervační dohodu týkající se předmětného pozemku. Žalobkyně jako zájemce prohlásila, že má zájem nabýt pozemek do svého vlastnictví za účelem výstavby a provozu STK. Dále je potvrzeno, že žalobkyně uhradila rezervační zálohu ve výši 250 000 Kč. Dle rezervační smlouvy byla žalobkyně oprávněna vyzvat vlastníky pozemku k jeho převodu po předložení vydaného oprávnění k provozu STK. Dále byla sjednána smluvní pokuta ve výši 2 000 000 Kč pro případ, že žalobkyně ve lhůtě dvou let vlastníky pozemku k převodu pozemku nevyzve. (Rezervační dohoda) Dne 23. 10. 2016, 15. 10. 2017 a 21. 10. 2018 došlo ke sjednání třech dodatků k rezervační dohodě s tím, že vždy došlo k prodloužení rezervace pozemku pro žalobkyni oproti úhradě dalšího rezervačního poplatku ve výši 250 000 Kč. (Dodatky č. [hodnota].-3.) Dne 18. 1. 2020 byla podepsána manželi [Anonymizováno] a žalobkyní dohoda o splátkách, podle které již vlastníci nemají zájem na dalším prodloužení rezervační lhůty a požadují po žalobkyni zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 000 000 Kč. Po zápočtu již uhrazených rezervačních poplatků byla sjednána dohoda o splátkách zbývající části smluvní pokuty ve výši 750 000Kč (Dohoda o splátkách). Žalobkyně zaplatila manželům [Anonymizováno] dne 3. 12. 2014, 8. 1. 2015, 23. 10. 2016, 15. 10. 2017, 21. 10. 2018, 15. 1. 2021, 14. 7. 2021 vždy částku 250 000 Kč, celkem tedy 1 750 000 Kč (Výdajové pokladní doklady).

13. Zástupce vedlejšího účastníka podal podnět Krajskému soudu v Brně, nechť žalobkyně do Sbírky listin účetní závěrky z let 2014-2023, rejstříkový soud následně usnesením žalobkyni ke splnění této povinnosti vyzval ve lhůtě do 1 měsíce (Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2025, č. j. C 84764/RD67/KSBR, Podnět zástupce vedlejšího účastníka ze dne 17. 4. 2025).

14. V daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 věta druhá zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon“), což zakládá odpovědnost státu za nemajetkovou újmu takto vzniklou ve smyslu ustanovení § 31a uvedeného zákona. Sporná mezi účastníky zůstala pouze otázka výše odškodnění, které žalobkyni za vzniklou nemajetkovou újmu náleží. Bylo proto zapotřebí zabývat se jednak konkrétními okolnostmi, za nichž k nemajetkové újmě v posuzované věci došlo, jak to ukládá ustanovení § 31a odst. 3 zákona, a dále rovněž i dalšími předpoklady odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu způsobenou uvedeným nesprávným úředním postupem.

15. Podle ustanovení § 31a zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, k postupu orgánů veřejné moci během řízení a k významu předmětu řízení poškozeného.

16. Vycházeje ze sjednocujícího stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, soud považoval za adekvátní typu řízení (tj. správní řízení, nikoliv soudní) a předmětu řízení (oprávnění k provozování STK) základní částku odškodnění nemajetkové újmy za rok trvání řízení ve výši 15 000 Kč, přičemž za první dva roky představuje částku poloviční, tedy 7 500 Kč za rok (k tomu srovnej např. i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). V tomto případě, jak správně konstatovala žalovaná, nebyla předmětem řízení závažnější hodnota, jako je např. život, zdraví, svoboda či rodinný život, ale právo vykonávat hospodářskou činnost. Proto je přiměřená výše zadostiučinění za každý rok řízení v základní sazbě 15 000 Kč.

17. Dále je správný odkaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2023 ve věci sp. zn. 30 Cdo 409/2023. Toto rozhodnutí v odstavcích 48-51 odůvodnění řešilo snížení základní částky zadostiučinění na polovinu za první dva roky probíhajícího správního řízení. Nejvyšší soud uzavřel, že judikatura je konstantní v závěru, že ke snížení na polovinu má dojít i tehdy, předepisuje-li správní řád lhůtu v řádu dnů pro vydání správního rozhodnutí. V konkrétnostech soud odkazuje na uvedenou pasáž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 409/2023.

18. Správně tedy byla vypočtena základní částka zadostiučinění na 129 083 Kč. Za období od 17. 12. 2014 do 17. 12. 2016 náležela žalobkyni částka dvakrát 7 500 Kč. Za období od 18.12. 2016 do 25. 7. 2024 částka sedmkrát 15 000 Kč, dále částka 9 083 Kč za dalších sedm měsíců (15 000 : 12 X 7) a osm dnů (1 250 : 30 X 8).

19. Jde o základní částku, kterou je nutno dále modifikovat podle konkrétních okolností případu, jak to ukládá zákon a jak to rovněž vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011.

20. V tomto případě značnou část doby - zhruba čtyři a půl roku - trvalo řízení před správními soudy. Pro soudní řízení správní nejsou předepsány pro vydání rozhodnutí žádné lhůty oproti řízení správnímu. Tzn. byť jde o objektivně dlouhou dobu, nelze uvažovat o průtazích v řízení a navyšovat proto základní sazbu. Soud však upozorňuje na výrazné momenty pasivity ve správních řízeních, kdy například Ministerstvo dopravy vydalo první rozhodnutí o odvolání po uplynutí doby dvou let a pěti měsíců, dále lze připomenout rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o přerušení řízení v době, kdy již běžel sedmý rok řízení. V této souvislosti je nutné poznamenat, že na celkové délce řízení či průtazích se žalobkyně nijak nepodílela. Naopak žalobkyně činila opakované podněty k nápravě nečinnosti. Žalobkyně tedy správně využívala procesních prostředků, jak se domoci rozhodnutí. Nelze žalobkyni, jakkoliv vytýkat návrhy na doplnění dokazování a přičítat jí z tohoto důvodu prodloužení řízení. Žalobkyně se vždy před vydáním jednotlivých správních rozhodnutí seznámila s podněty a na důkazní situaci adekvátně reagovala, což je jedno z jejích základních procesních práv. Vzhledem k uvedenému byla modifikace základní částky o 10 % ve prospěch žalobkyně z důvodu průtahů ve správním řízení přiznána žalovanou důvodně.

21. K modifikaci v neprospěch žalobkyně o 30 % lze uvést to, že se opět jednalo o správný postup žalované. Podle § 31a odst. 3 písm. b) zákona a uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu je hodnotícím kritériem složitost řízení. Toto řízení lze označit za procesně komplikované, neboť správní orgán prvního stupně a následně odvolací správní orgán vydaly každý po třech rozhodnutích. Dvakrát posléze rozhodoval správní soud. Žalobkyně samozřejmě má právo bránit se dostupnými opravnými prostředky proti rozhodnutím, s nimiž nesouhlasí. Současně však musí být připravena na to, že každý opravný prostředek přesouvá řízení k dalšímu orgánu, což vyvolá další čas, než řízení dospěje k definitivnímu rozhodnutí. Lze ještě zhodnotit postup správního orgánu prvního stupně jako pečlivý, a to minimálně v souvislosti s vydáním druhého a třetího rozhodnutí. Došlo k pečlivému vypořádání námitek žalobkyně, což se projevovalo v obsáhlých odůvodněních rozhodnutí. Nelze říci, že by z hlediska hmotného práva šlo o složité řízení, když vskutku, jak namítá žalobkyně, jde o obstarání si správných hodnot, které se sice v průběhu času měnily, a jejich dosazení do vzorce. Správní orgán v tomto ohledu má mít tu nejlepší kompetenci.

22. K významu rozhodnutí pro žalobkyni a žalobkyní požadovanému navýšení zadostiučinění o 50 % lze dodat, že na vydání oprávnění k provozu STK žalobkyně nemá automatický nárok. [jméno FO] tedy skutečně jejím rizikem, za jakých podmínek si zajistí pozemek nutný pro výstavbu provozovny STK. Pokud tedy žalobkyně přistoupila v rezervační smlouvě k ujednání o rezervačních poplatcích, resp. k ujednání o smluvní pokutě pro případě, že nevyzve vlastníka pozemku k jeho převodu ve stanovené lhůtě a nedoloží k němu vydané oprávnění, pak je to jen a pouze riziko žalobkyně.

23. Za bezpředmětné pro posouzení významu rozhodnutí pro žalobkyni soud považoval skutečnosti namítané vedlejším účastníkem ve vztahu k tomu, že žalobkyně si neplní své povinnosti a do sbírky listin nezakládá účetní závěrky nebo že na podíl společníka byla vedena exekuce. Uvedené nemá vypovídací hodnotu o tom, zda je či bylo reálné, aby žalobkyně zahájila provoz STK nebo ne. Tuto pochybnost teoreticky mohl před svým rozhodnutím pojmout vedlejší účastník před tím, že vydal rozhodnutí, a mohl v této souvislosti provést dokazování. Pro účely vyčíslení náhrady za nesprávný úřední postup to však k ničemu nepřispívá.

24. Naopak soud za významné považoval to, že žalobkyně podle obsahu spisu vedeného Krajským úřadem [právnická osoba] sp. zn. ODSH 30/2016 Hrn. podala dne 1. 1. 2016 prakticky totožnou žádost o udělení oprávnění k provozování technické kontroly, a to kombinovanou pro osobní i užitkové automobily, přičemž provozovna měla být opět umístěna na stejném pozemku p. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa]. K podání této žádosti došlo v situaci, kdy žalobkyně po odvolání proti prvnímu rozhodnutí Krajského úřadu [právnická osoba] čekala na první rozhodnutí žalované. Logická, aby žalobkyně nedevalvovala význam rozhodnutí, byla pouze dvě řešení. Buď měla žalobkyně vyčkat na výsledek řízení vedeného pod 183/2014 Hrn. a nezahajovat nové řízení, anebo toto (dřívější) řízení ukončit a pokračovat tedy na základě nové žádosti v řízení vedeném pod sp. zn. ODSH 30/2016. Paralelní vedení nasvědčuje spekulaci, a to při zohlednění také následujícího vývoje. Pro soud je totiž zásadní také to, že v situaci, kdy žalobkyně nakonec dosáhla udělení oprávnění v tomto druhém řízení sp. zn. ODSH 30/2016 Hrn. dne 18. 1. 2023 tak žalobkyně reálně činnost STK provozovat nezačala a místo toho převedla provozovnu na společnost [jméno FO]-[jméno FO] [právnická osoba]., která má totožného jednatele i společníka jako žalovaná.

25. Paradoxní je pak dále to, že společnost [jméno FO]-[jméno FO] [právnická osoba]. obdržela oprávnění k provozování STK opět na stejném místě ve [adresa], a to za situaci, kdy dne 18. 1. 2020 manželé [Anonymizováno] s jednatelem žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO] ukončili spolupráci a nechali si zaplatit smluvní pokutu 2 000 000 Kč. Lze pochybovat o důvodech, proč by vlastník rezervoval svůj pozemek pro jinou společnost, která je personálně propojena se společností, vůči které došlo k ukončení rezervace.

26. Popsaný vývoj hodnotí soud tak, že žalobkyně se sice bránila v řízení všemi procesními prostředky, ale o výsledek, tj. reálné provozování stanice technické kontroly jí nešlo, jak se snaží tvrdit. Nelze proto vůbec uvažovat o navýšení základní částky zadostiučinění o 50 %.

27. Pokud jde o úroky z prodlení, které žalobkyně požadovala ode dne následujícího po vyjádření žalované ze dne 12. 11. 2024 k předběžnému uplatnění, tak soud připomíná, že žalovaná měla šestiměsíční lhůtu k vyřízení věci, tudíž i k případnému uspokojení uplatněného nároku nebo jeho části. Tato šestiměsíční lhůta pak žalované uplynula až dnem 4. 3. 2025, takže do prodlení se dne 14. 11. 2024 s případným uspokojením nároku nemohla dostat. Tento závěr vyplývá jednoznačně z odstavce VII. 14 stanoviska Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. Cpjn 206/2010 s tím, že tento závěr platí i v podmínkách úpravy úroků z prodlení podle zákona č. 89/2012 Sb.: „Poškozený má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona. Nejvyšší soud i na tomto místě považuje za potřebné zopakovat, že úroky z prodlení náleží poškozenému až od uplynutí doby, kterou má ústřední orgán uvedený v § 6 zákona k vyplacení náhrady, tedy 6 měsíců od uplatnění nároku u tohoto orgánu (§ 15 téhož zákona). Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, dovodil, že ze znění § 517 odst. 1 věty první obč. zák. a § 15 odst. 1 zákona vyplývá, že stát je povinen nahradit škodu nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zákona Teprve marným uplynutím této lhůty, nikoliv uplynutím lhůty stanovené poškozeným při uplatnění nároku, ocitá se stát jako dlužník z odpovědnostního závazkového právního vztahu (§ 489 obč. zák.) v prodlení a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení. Tento právní závěr byl potvrzen i v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalované, jenž byla v řízení zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady se skládají z náhrady hotových výdajů za 4 právní úkony (obrana, duplika, příprava na jednání, účast na jednání před soudem) ve výši 300 Kč za úkon podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a dále podle § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a dále § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Podle § 137 odst. 1 o. s. ř přiznal soud žalované také náhradu cestovného k jednání z [adresa] a zpět při ujeté vzdálenosti 266 km vozidlem reg. zn. [SPZ], jehož průměrná spotřeba činila 5,2 l benzinu na 100 km. Při sazbě 35,80 Kč/1l benzinu podle vyhlášky č. 475/2024 Sb. tak náhrada za palivo činila částku 495,20 Kč, náhrada za amortizaci při sazbě 5,8 Kč za 1km podle téže vyhlášky činila částku 1 542,80 Kč. Celkem tak má žalovaná právo na náhradu nákladů řízení ve výši 3 238 Kč.

29. Vedlejší účastník, který podporoval v řízení úspěšnou žalovanou, má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. rovněž právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o vzniklé náklady řízení, vycházel soud z judikatury Ústavního soudu, který ve svých rozhodnutích, například nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 09.10.2008 (N 167/51 SbNU 65), nález sp. zn. I. ÚS 1452/09 ze dne 17.08.2009 (N 186/54 SbNU 303), nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24.11.2009 (N 243/55 SbNU 349), se vyslovuje k odůvodněnosti a účelnosti zastoupení státu advokátem, přičemž tyto závěry již uplatňuje i vůči statutárním městům (viz např. I. ÚS 2310/13, II. ÚS 2396/09 a III. ÚS 2984/09), fakultním nemocnicím (v otázce zdravotnických poplatků viz I. ÚS 195/11) a také České televizi (viz I. ÚS 3344/12 nebo II. ÚS 405/14). Soud odkazuje na odůvodnění nálezů Ústavního soudu, s nimiž se ztotožňuje, a uzavírá, že nepovažuje zastoupení [právnická osoba], který zaměstnává řadu právníků, advokátem za účelně vynaložené náklady. V tomto řízení soud neshledal žádnou výjimečnou situaci, která by přítomnost advokáta vyžadovala. Proto tedy byla vedlejšímu účastníkovi přiznána náhrada rovněž podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a dále podle § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a dále § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to vyjádření ve věci, přípravu na jednání a účast u jednání v celkové výši 900 Kč. Oproti žalované sídlí [Jméno účastníka] v [adresa], a proto nebyla vedlejšímu účastníkovi přiznána náhrada cestovného advokáta či náhrada za ztrátu času nebo náhrada za DPH, neboť tyto náklady, jak již bylo zdůvodněno výše, účelně vynaloženy.

Poučení